Svět bude v pořádku

17. dubna 2015 v 22:19 |  ZPOVĚDNICE
Poslední dobou se, na můj vkus hodně, setkávám s různými fiškuntáli, ale taky se situacemi, které považuju za zákony schválnosti. A dost se tím trápím, protože jsem čím dál víc vystresovaná a přivozuju si tím nepohodu, která je velice nakažlivá.

A když se chci dobít, což znamená třeba někde v poli, vlítne na nás chlap a řve, že jsme exoti, co si určitě nalezený poklady nechaj´a neodevzdaj státu...


Vzpomínáte, jak jsme museli podstoupit EEG mozku - tedy náš malej Pů musel..., protože jsem kvůli refluxu měla podezření na epilepsii, či jiný mozkový problém (já, lékařka samozvaná)?

To jsem si v tý svý opatrnosti nadrobila...

EEG se pro malou hlavičku Půa nedávno muselo opakovat, jelikož tehdy neuroložka nebrala malou hlavičku (a velkou testovací čepičku) v potaz a vypsala dokonce diagnózu. Ta zněla nějak jako disharmonie jedné mozkové hemisféry.
Nás to pěkně vyděsilo, ačkoliv na ultrazvuku bylo všechno v pořádku a tamní doktor prohlásil, že tahleta neuroložka Chaloupková je známá tím, že přiděluje diagnózy na počkání a jsou to samý hrůzy. Prý se nesmí brát vážně.

No jo, ale vysvětlujte to naší dětský doktorce... Ta to vážně vzala a nebude očkovat, dokud se EEG nezopakuje.
Totéž si přála ve třech měsících Půova života i ta Chaloupková, a tak se opakovalo.

Půl dne v Motole, věčný upevňování čepičky na hlavě, kde ho tlačily přísavky, a víc utáhnout, víc ho zklidnit, dýl čekat, až se nahraje víc záznamu...

Sestra do toho povídá: "Já teda nechápu, proč se to opakuje, když se prokázal reflux, ale ať maj´ klid..."


Výsledky měly přijít k nám domů. Jenže dva týdny nic. A naše doktorka pořád, že by už fakt ráda očkovala... A tak jim tam volala, kde to vázne. Prý už je to na dobrý cestě.
A pak to přišlo.
Kdybychom si ve zprávě přečetli, že opakované EEG vyloučilo problém s mozkem a může se očkovat, na celou epizodu bych zapomněla a šlo by se dál. No stres.

Jenže zákon schválnosti praví, že musí být problém i tam, kde je k tomu i malá příležitost. Natož velká.
A tak jsme si ani nepřečetli, že EEG něco prokázalo, my si přečetli, že EEG se vůbec nedělalo. A tudíž se Chaloupková nemůže k současnýmu stavu vyjádřit. Ať jsme pozdraveni.


No to snad ne... Jak jako nedělalo?!


Takže volám doktorce a čtu jí to. Ona na to, že to tam zkusí vyřídit. To by ještě šlo. Zavolá jim, oni řeknou, že došlo k politování hodnému nedopatření, k nemuž dochází jednou za deset let a záznam pošlou. Tedy popíšou. No stres.

Jenže ona mi pak volala zpátky, aby mi řekla, že nám to EEG dojednala jinde...

To snad ne... Jak jako jinde?!


"Motol řeší závažnější případy, tohle pro ně neni priorita, na tom záleží jenom nám, abychom už mohli očkovat. Pani doktorka má asi přednější věci k řešení, já to úplně chápu a postavila bych se k tomu pragmaticky. Udělají mu to jinde a za dvě hodiny, mám slíbeno, že vám dají výsledek do ruky. To by šlo ne?"


Tak buď jsem divná já nebo ona - ale jak si může myslet, že by to šlo?


"To se mi teda moc nelíbí," dovolila jsem si poznamenat. Celá rozčarovaná.

"Tak když nejste schopna dodat mi výsledek EEG z Motola, tak co má dělat? Vždyť já ani nemám jistotu, že jste tam skutečně byli! Tahle náhradní doktorka, kam vás posílám, by taky mohla ten brzkej termín využít pro někoho potřebnějšího, třeba pro nějakýho epileptika, kterej to potřebuje víc, ale byla tak hodná, že svolila a vezme vás..."



Už jsem jí neodporovala. V součaný době se snažíme dostat z Motola ten záznam, který tam prostě někde musej´ mít. A doufám, že ho laskavě pošlou, než nastane ten den, kdy je pro nás připraven náhradní termín. Jsem rozhodnutá nikam na nový EEG nejet.


Do toho jsem napsala mail správcům našeho domu (jsou asi tři a říkají si výbor), že děti jednoho z nich nám za dveřmi děsně řvou, vždycky když je vypustěj´čekat na chodbu, a že se nedá spát. Tedy Půovi, že to nejde pak...
Dál, že by možná stálo za to, vyměnit starý vchodový dveře, který dělaj děsnej kravál, kdykoliv je někdo zavře, či otevře, obzvlášť pak, když ty děti lomcují klikou, a že ty tři kočárky, co lidi nechávají pod schránkama u vchodu, taky docela překážej´a chtělo by to řešit. Člověk, když pak jede ven taky s kočárkem, sotva se tam vymotá.

Odpověděli mi, že synům bylo domluveno. Kočárky, že by se skutečně řešit měly - mám na každý pověsit lístek s prosbou o jejich úklid, no a nový dveře má někdo aktivně najít a přijít s návrhem. Který si má nechat odhlasovat většinou nájemníků.

To snad ne...
Za co ty lidi platíme?


Nutně jsem potřebovala na chalupu. Za přírodou a klidem.
A tak se jelo.

Hned po přivítání se s babičkou, jsme se jeli projet s kočárkem za vesnici, tedy do přírody a klidu, ale objevila jsem tam ještě něco víc...
Totiž vypuštěnej rybník.

Chci tam jít hledat.
Když hledám, když píšu a když pusinkuju Adriánka, jsem šťastná. A to ne, že bych si to uvědomovala. To se pozná naopak tak, že člověk je úplně oddán situaci, nad ničím kolem nepřemýšlí a je JEN tady a teď. Což vůbec není JEN, ale nejvíc.

Mirek se na mě nejdřív podíval, jak na blázna, ale já mu připomněla, že vlastníme holiny a to je jediný, co potřebujem navíc. Nakonec souhlasil. Babička ale nikoliv...

"To úplně zapomeň, že tam bys něco našla!" Domlouvala mi u večerního ohně, kde seděli i další členové rodiny, které nevídám moc často, a tak jsem svou vášeň a obzvlášť tenhle "kuriózní" nápad, nechtěla moc rozebírat.

"Jednak tam nic nenajdeš, a pak, necháš tam holiny!" Varovala mě dál a já mlčky kývala, jako že má pravdu, aby se co nejdřív odvedla řeč jinam a přestalo se řešit, co stejně uděláme...


Jenže babička mě zná, a tak mě od té "blbiny" odrazovala dál: "Tady to stavěl Krčín a dělal to pořádně; když se to vypustilo, zaselo se tam na rok obilí, aby se dno zotavilo a pak se to sklidilo a zoralo a ta zemina se potom vyvezla. Takže tam ta původní půda vůbec už neni!"


A jelikož i já znám ji, věděla jsem, že se mě akorát snaží odradit, protože se bojí, abych se tam neutopila v bahně. Zřejmě.


"A mě by zajímalo, jak to babičko víš, jak Krčín to tady vedl," namítla jsem.

"Říkal mi to starej Preclík, že se to takhle dělávalo," odvětila.

"A starej Preclík to ví jak?" Nedala jsem jí pokoj.

"Od svýho táty a ten od svýho táty a ten zas od svýho táty...," pokusila se mě zdolat.

Jenže já mám za ušima: "Jasně, Preclíkův praděda pomáhal Krčínovi ve čtrnáctym století..."


Zbytek rodiny se bavil, byli zasvěceni do mých "tajtrlíků" víc, než jsem chtěla, ale tím možná líp. Aspoň se nebudu muset svou zítřejší výpravou tajit.


I přes to, že babička nevyhrála, uvolila se hlídat a my hned po snídani vyrazili.

"To by mě zajímalo, jak se budem v tom blátě hrabat, když to zapíská," nadhodil Mirek a já zalitovala, že nemám rukavice.

A už jsme naskákali z hráze do bahnitého dna a hledání začalo. Šli jsme systematicky, ať nevynecháme žádnou část. Někde se to pod námi bořilo víc, než jinde, ale nedali jsme se odradit. Několikrát jsem si během chůze překontrolovala, jestli mi ten detektor vůbec funguje. Když pořád tak mlčí.

A najednou jsem ztratila půdu pod nohama a to doslova, protože jsem zahučela dobrej půlmetr do bláta a nešlo mi vylézt.

"Mirečku! Dělej něco!"

Mireček se ale jenom smál.

Já pracně vyprostila jednu nohu, ovšem bez holiny. Čehož jsem si všimla, až když jsem udělala další krok... Ponožkou do bláta.

"Mirečkůůůů!"


Podal mi druhou stranu rýče, abych se zachytila. Uvízlou holinu jsem vytáhla oběma rukama a špinavou nohou do ní zase zaplula.

Chtělo se mi domu.

Pak se totéž stalo Mirkovi a já se smála. Jen detík pořád mlčel. Babička, potažmo starej Preclík (i všichni jeho předkové), měli pravdu. Krčín to tady vyčistil důkladně.


"Dyť jsem vám to řikala!" Uvítala nás babička přesně, jak jsme čekali. A pak vyndala svou sbírku starých mincí, co za jejího života všechny platily, aby nám je dala. A přestože žádná z nich vůbec není cenná, dobře nám posloužily...


Přišel strejda se svou rodinkou k obědu a krabičky s kováky si všimli.

"Jani! Tohle všechno jste našli v tom rybníku???" Valili oči a jejich uznalé pohledy mi lichotily natolik, že jsem je nechala při tom...



Škoda jen, že sám sebe člověk neoblafne, protože jsem pociťovala, že jsem se v tom rybníku nijak zvlášť nedobila. Byly to spíš zase jenom nervy - jestli neutonem v bažinách...

Naše další hledání jsem už zmínila z kraje- "To se nesmí! To je zakázaný! Vy ty poklady neodevzdáte státu!!!"

A tak jsem se vrátila zpátky do Prahy celá zdeptaná, neodpočatá...
Doma jsem zjistila, že kočka zase zechcala, co mohla a já jsem tudíž tam, kde jsem byla.

Mirek šel do práce a já s Půem jsme jeli navštívit mámu. Byla tam taky Kiki. Celá zářila. Měla krásný šaty a někam se chystala. Ona totiž pořád někde trajdá, Violka neViolka. Já jsem s Adínkem pořád doma, protože jednak je tam plno práce, a pak, představa sdružování se s dalšími matkami miminek a debatovat o nich - to by mě už odvezli... Ale Kiki si tohle užívá. Pěkně Violku oblékne, sebe načančá a jde na bejby párty...

Taky už dosta zhubla. Na podzim se vdává, tak má motivaci. Mrcha.

"Hraješ si na puntíkovanou královnu?" Oslovila mě z pozice jasné princezny, když se v chodbě obouvala (do podpatků) a já zouvala (z důchodek). To narážela na mý puntíkovaný kalhoty, který mi jsou. A vždycky byly. I v devátém měsíci...

"Spíš na puntíkovanou krávu," pomohla jsem jí, když jsem se vedle ní viděla v zrcadle.

A pak už jsem maminku zahrnovala všemi svými starostmi...
Od kočárků v chodbě, který máme řešit my, po divný postup doktorky, když nás posílá na nový EEG.

"Samý zákony schválnosti to jsou, mami!" Stěžovala jsem si.

"Janinko, to je všechno jenom tím, že nejsi spokojená sama se sebou. Kdybys byla spokojená, svět by byl hned v pořádku," pravila a já musela odporovat.

"Takže kdybych byla hubená, tak jí řeknu: Nový EEG? Jasně! Už se moc těšíme!"

"Jani... Jsi v nejlepším věku. V pětatřiceti je ženská nejkrásnější - nebo mohla by bejt," změřila si mě pohledem, "je spokojená," pokračovala, "- měla by bejt...,"


Její proslov naštěstí přerušil zvonek. Moje druhá a taky spokojená sestra v nejkrásnějším věku.
A Adínek se jí v náručí nějak kroutil.

Úzkostlivě jsem vyskočila z křesla: "To on má furt, takovýhle trápení!"

"Podle mě se netrápí, ale normálně sere," uvědomila mě Zuzka a já musela uznat, že má pravdu. Nic jinýho mi ani nezbylo, když mi byl za chvíli předložen důkaz...


"Co to máš na sobě?" Zajímala se.
"Dyť jí to řikám...," přisadila si maminka.

A pak mě vzala za ruku a táhla k velkému zrcadlu.

"Podívej se na sebe!"
"Já se znám!" - dialog jak z Kristiána.

"Takhle ty si dovolíš vypadat vedle šestadvacetiletýho kluka???"

Polkla jsem. Zuzka taky, ale svůj dietní oběd. To je teď nějaká Keto dieta, či co... Člověk pije koktejly z prášku...
Na to mě neužije. Ale aby neřekly, dala jsem si kuře bez chleba.

A maminka začala vyprávět, jak ji okradla pokladní v samošce. Namarkovala jí něco navíc.
Konkrétně "lapač drobného hmyzu".

Táta si toho doma v účtence všiml a ptal se, co to koupila.
Maminka řekla, že vůbec netuší, že nic takovýho nekupovala.

A já na to smečovala: "Kdybys se sebou byla spokojená, tak by tě nějaká mucholapka nerozhodila."

Zuzka se na mě divně podívala. Jak neznala kontext, musela jí moje poznámka připadat ujetá...


A já se doma Mirečkovi zhroutila. On samou láskou neváhal a kočárky v chodbě opatřil výzvou k uklizení.
Do Motola volal, ať koukaj´ to EEG doručit. K Půovi v noci vstal...

Probudilo mě jeho: "To snad ne!"
Otevřela jsem oči a vidím, jak nad ním Mirek bezradně sedí. "Posral se," oznámil mi.

"Jenže do postele," dodal. "Já jsem kojil a najednou..."

V tu chvíli už nemusel pokračovat, probral mě dostatečně. Ale můžu se zlobit na chlapa, co mi chce pomoct natolik, že i nakojí? :)


Dalšího dne mi volala doktorka, že z Motola to vypadá nadějně, přesto si náhradní termín podržíme.
Kočárky z chodby zmizely.
A mně zmizely dvě kila. Kiki mi koupila boty dle módy a maminka džíny. Je to snad na dobrý cestě, aby byl svět konečně v pořádku!
+++






Ve vypuštěném rybníku jsme našli jenom žábu.

Místy skoro nešlo "jít"

I Mireček měl chvílemi co dělat :)

Taková nekvalitní momentka...

A s Lojínkem na hrázi
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 18. dubna 2015 v 9:01 | Reagovat

To se to na tebe hrne ze všech stran.Malej je kouzelnej a tobě to taky moc sluší.

2 Andrea | 18. dubna 2015 v 11:16 | Reagovat

No nevim, podle mě vypadáš výborně i tady v těch holínkách :)

3 Jitka | 18. dubna 2015 v 12:54 | Reagovat

moc hezké počtení, ADRIÁNEK JE KOUZELNÝ... :-D

4 Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 13:30 | Reagovat

Hezká rodinka, zdravotnictví k zbláznění. Dobré to hodit na papír, jednomu se uleví.Tak ať to jde k lepšímu. :-)

5 baji | E-mail | 18. dubna 2015 v 16:31 | Reagovat

Znám to, také mívám pocit, že se všechno a všichni proti mně spikli.A poslední dobou, čím dál častěji.Adriánek je moc kouzelný a ten reflux se sám upraví, i můj vnouček tím trpěl a probrečel spoustu času ve svém prvním roce. Teď je jak rybička.
Bahno v rybníce může být hodně zrádné a nebezpečné, to měla babička pravdu!

6 praguenation | 19. dubna 2015 v 14:13 | Reagovat

Panto,  moc krasnej článek. Moc jsem se pobavil a nasmál. Hlavně scéna v bahně,  to si prostě Ty a to je přesně ono. Taková si a takovou Tě máme rádi. To co teď prozivas se zase určitě otočí. Chvilku pláčeš čumákem v bahně a chvilku se vznášíš nad vodou. Moc hezky napsané a Adroušek je super.

7 renuška | Web | 21. dubna 2015 v 12:06 | Reagovat

Jani, mám nápad - kup puntíkatý gatě i Mirečkovi i Adriankovi a budete krásná a spokojená puntíkatá rodina se svým vlastním stylem. :-)

PS: Mám muže traktoristu a on teď hodně pracuje na polích ... víš ty, co mi nedávno přinesl domů, že to vyhrabal z hlíny? Stříbrnou lžičku, jenže ji tím svým strojem rozpůlil ... ale i tak je to trofej s velkým T. Zkuste příště zase pole (raději mimo Krčínovu oblast!) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.