Jak docílit skoliózy, platiny a další experimenty

24. dubna 2015 v 11:53 |  ZPOVĚDNICE
Violka a Adriánek, naši nejmenší, nejsou zatím žádní velcí kámoši.
Kdykoliv se vidí, je z toho pláč. Totiž náš Pů se vyděsí, kdykoliv Vi zapláče. A spustí taky a ještě víc. Naši mu přezdívají Nebojsa...

Violka je dáma každým gestem, hází pacičkou a pacičkou si i podkládá bradičku ke spánku. Je to klidné miminko, zvyklé na společnost, protože Kiki je maminka společenská a se svou princezničkou obráží návštěvy a různé společenské události.
Jednu ale prozatím vynechaly, a to Vítání občánků.

Pro Adínka to byla naopak první velká věc. Protože jeho maminka není "do světa", a tak není zvyklý na lidi, ani na pouliční, či společenský hluk.

A tak když v sále plném lidí dozněl vítací proslov a muzikanti začali hrát a zpívat, ozval se usedavý pláč...
Hrálo se na violu, totiž... :)



Když u nás byla Kiki na návštěvě, protože ona jezdí po návštěvách opravdu ráda, předváděli jsme se jí, co už umíme... :)

"Já mu musím dát všechny hračky takhle na pravo, on tu stranu má rád, tak mu dělám radost," vysvětlovala jsem, proč na hrazdičce, kterou mu koupil tatínek, visí všechno nad jeho pravicí.

"Aha, tak aspoň víš, že bude pravák," dedukovala tetička.



A taky jsme byli na té neurologii, protože dětská lékařka rozhodla, že dřív se prostě očkovat nebude, dokud ho neprozkoumá neuroložka. A to jsme vítězoslavně vymohli z Motola to popsané EEG. Na nic. Ačkoliv bylo v pořádku.

Neuroložka si s Lojínkem chvíli pohazovala, jak bych si ani já netroufla (:)) a pak řekla, že je příliš orientovaný do prava a zadělává si na skoliózu.
AHA...

Není to prý nic dramatického, ale na rehabilitaci nás poslala. Mimo to jsem se dověděla, že ho držím úplně špatně a dalších pár drobností. Jako třeba, že sedět ještě nemá... :)



Kiki někde vyhrabala naše staré fotky. Později se ukázalo, že zase tak staré nejsou; dva roky zpátky nás na chalupě fotil její Dan. Ale obě jsme na ty snímky už zapomněly. Snažila se mi je poslat mailem, ale nedařilo se to. Říkala, že je hodí na flashku a tu mi předá...


Jednou za čas mě to chytí a mám neodbytnou potřebu změnit barvu vlasů. Už jsem Vám psala, že jsem chtěla vlasy tří barev, jako rusalka, ale u naší módní guru mi to neprošlo.
A tak jsem vybrala jinou barvičku. Úplně světlou. Kiki té barvě říká "Aquilera" a naše maminka nemohla pochopit, co to znamená.
"Ale to je strašně těžký dosáhnout tý akilery...".

Kiki tu barvu kdysi měla. Bylo jí šestnáct a přála si být modrookou blondýnou. Takže nosila barevné čočky a zesvětlila si vlasy.
A když byla "vysvětlená", tak já jsem byla "vytmavená". Protože jsem chtěla být brunetkou...
Ale brzy nás to obě přešlo a vrátily jsme se do původního stavu.

Pro nás obě to byl zatím jediný barvený experiment. A já teď šla do dalšího, když jsem si koupila barvu s názvem: Velmi velmi světlá platinová

Kiki přijela i s Violkou, aby se postarala o Lojínka a já mu tentokrát sázela všechny tajtrlíky na hrazdičce do leva.

"Má skoliózu, víš," vysvětlovala jsem.

"To je to, jak se díval pořád doprava a tys ho v tom podporovala?" Chechtala se a já se zavřela v koupelně.

Výsledek ale nebyl znát. Žádná změna. Absolutně nic. Včetně Lojovy oblíbené pravice. I ty fotky Kiki zapomněla...

Akorát jsem, pokud jde o tu barvu, zbytečně podstoupila riziko závažné alergické reakce, o které se něco psalo v příbalovém letáku, který jsem si ale nemohla dočíst, protože ho Kiki zničila. Mně se dávno odebírají všechny příbalové informace...


Za pár dní jsem si přivezla novou barvu, tentokrát "zesvětlovač" platina. To musí vyjít. Píšou, že obsahuje látky zabraňující nežádoucím žlutým tónům. A paní na krabičce má krásně "bílé" vlásky...

Když jsem byla v půlce barvení, bylo jasné, že jedna krabička zase nevystačí. Tak jsem se zaměřila hlavně na vršek hlavy. Slyšela jsem dámičku Violku, jak krátce zaplakala. Slyšela jsem Adínka, jak dlouze řve. Kiki měla plno práce s utěšováním.

Přesto se na mě přišla podívat. Dopatlala mi zbytek směsi na zadní vlasy, pověděla pár příhod a už byl čas to smýt.

"Vyfoukej to," poradila mi, abychom viděly výsledek co nejdřív.

Ale já to viděla hned, plamínek. Vlasy nad čelem jak v jednom ohni. Žluto oranžová. POMOC!

Kiki se zadívala na obrázek na krabičce a ptala se mě: "Tuhle jsi chtěla?"

"Jo!" Podívala jsem se na ni s nadějí, že má nápad.

"Tak tu nemáš!" Vyprskla smíchy a pak mě vyfotila pro mámu.



"Janinko, vem to pískem na nádobí", přišla mi esemeska, když Kiki s Violkou odjely.

Volala jsem mamince celá nešťastná, že písek nemám, leda Cif.
A prý ten myslí. Tak jsem ho vyndala ze skříňky pod dřezem a zalezla do koupelny.
Jak jsem za sebou zavřela dveře, ozvalo se odemykání, Mireček přichází z práce...

To bylo o fous.

Říká se, že každý den by měl člověk zkusit něco nového. Tak co takhle umýt si hlavu třeba Cifem?

Možná jsem mamince měla zmínit, že náš Cif je zelený se spoustou citrónu pro intenzivnější účinek.
Prostě mi nepomohl.

Kiki mi psala, že ona pro svou aquileru drhla vlasy "krtkem". Ještě, že ten přípravek znám a vím, že je to přípravek...


Další pokusy, jak si vlasy zesvětlit, už neproběhly, jelikož nebyl čas, prostor ani odvaha, dojet si pro další barvu, případně pro toho krtka.


Ale našla jsem si způsob, jak ty nejhorší žluté tóny (ty nežádoucí, proti kterým byly v barvě opatření), zamaskovat.
Nosím teď vlasy přehozené ze strany na stranu. Protože po sranách je barva v pořádku. Tedy stále ta moje...

Kiki si mě další den prohlížela, když zase přijela, a říkala, že je to dobrý. Že akorát nemám zbytečně chodit na světlo.
A zeptala se: "Nemáš čelenku? Víš, abys odvedla pozornost."

Sáhla jsem po tenké kovové.

"Nemáš nějakou výraznější?"

"Ne, nemám!"

"Nevadí, neni to hrozný! ... Tak buď doma, což stejně jsi, Lojínek si ničeho nevšimne a před Mirkem se drž v přítmí."

Super.


Pak jsem jedno odpoledne krmila se skloněnou hlavou, usazená nešikovně pod oknem. Mireček se přiblížil a já už tušila, že mi kouká na hlavu.

"Máš nějaký žlutý vlásky," pravil po chvíli.

"Ale neee," ošila jsem se.

"Jo, tady nahoře...," začal mi sahat do vlasů.

Může mě kurva nechat?


"Je to hezký," vyrazil mi dech.



Nebyl ale jediný, komu se to ten den povedlo. Přišel mi mail od jedné členky výboru našeho domu..

"Od kdy vás mám nahlásit v bytě tři?"

Vím, že když je v bytě víc uživatelů, platí se víc za společné náklady. Úklid domu, elektřina atd.

"Naše miminko zatím společné prostory nepoužívá, na chodbě domu si nesvítí, nechodí po ní, takže ji nešpiní, dveřmi nebouchá, takže je neničí, jako ostatní a ani tam nemá, jako ostatní, odložený svůj kočárek, až se něco změní, dám vám vědět," odepsala jsem.


Jenže dáma trvala na svém: "Prosim vás, kdy se narodil."

"28.12.2014"

"Píšu vás tři v bytě od prvního ledna..."


Když už, tak jsme si ho přivezli až třetího! Zakňučela jsem u počítače. Ale radši ne moc nahlas, aby se náš Nebojsa nerozplakal...


Našla jsem způsob, jak ho přimět na tu změnu strany.

Má takovýho šustícího panáčka na špagátku, říkám mu šustík a ten ho baví. Dokonce tak moc, že se za ním točí i do leva.
Tak spolu trénujem.


No a po dlouhém čase jsem si vyšla na pivo. Do hospody, kde seděla Kiki a lákala mě na naše praštěné fotky...
Uspala jsem Lojínka a Mirek pak hlídal. Přijdu tam a Kiki v rudém saku a s rudými rty sedí nad prázdným půllitrem.
Martin říkal, že už má v sobě tři. Ona.

Před ní se válela figurka Supermana, tak jsem ji vzala do ruky a hodila na Kiki tázavý pohled.

"To je ta fleška!" Rozesmála se.

Tak jsem s nimi hodinku pobyla a vyrazila domů.
Fotky jsem si nechala na ráno, protože mě zmohla únava. Dvě pivka a co to s nevyspalým udělá...

Celý následující den jsem se ve volných chvilkách těmi fotkami probírala. Miluju objevit staré obrázky sebe a svých blízkých a vzpomenout si na ty zachycené chvíle... Musím ale přiznat, že fotky sebe a Kiki, coby venkovských děveček, jsem viděla poprvé a na zachycené chvíle jsem si nevzpomněla.

I přesto jsem se pobavila, možná tím víc, a většinu těch fotek jsem si z flashky přetáhla do počítače. Pak jsem šla koupat a krmit a trénovat Půa na levo...


"Kde je šustík? No kde je šustík? Šustík šustí!!!"

Lojínek se podíval na šustíka a sáhl po něm. Do leva.

"Vzal sis šustíka!" Veselila jsem se.

Do toho se vrátil Mirek, popadl toho Supermana a hodil na mě blažený výraz. Myslel, že mám pro něj dárek.
Svatá prostoto, jak málo tajtrlíkům stačí k radosti... :)
+++








Venkovské děvečky



Kiki "Aquillera"



Kiki "maminka" s načančanou Violkou... :)



A náš křivý občánek se šustíkem nad svou pravicí :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rockytka | 24. dubna 2015 v 17:23 | Reagovat

Ty ponožky jsou nejvíc!!! :-D :-D

2 Rockytka | 24. dubna 2015 v 17:24 | Reagovat

A kde je fotka žlutých vlásků??? :-P  :-P

3 niternice | 24. dubna 2015 v 21:35 | Reagovat

Když ono to na fotce nevynikne... Ale představ si pampelišku... :) Ty fusky jsou fakt šílený, ale ještě šílenější je, že si to fakt vůbec nepamatuju. Každopádně ty sukně jsou obě moje, to si vzpomínám :))))

4 Verča | E-mail | 27. dubna 2015 v 23:58 | Reagovat

To jsou zase boží příhody. Chtěla bych číst komentáře Adínka a Violky, až to budou za pár let číst.:-)

5 niternice | 28. dubna 2015 v 15:58 | Reagovat

No tak jestli tenhle blog nezanikne, tak jsem taky zvědavá, co na to řeknou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.