Rusalka aneb Jarní plány

29. března 2015 v 16:08 |  ZPOVĚDNICE

Na chalupě bylo dobře, ačkoliv jsem ze všech svých "tajtrlíků" měla leda slabý odvárek.
A už jsme zase v Praze. Musím se na příště líp nachystat. Chybělo mi víc látkových plen,
tenisky a kytky k vysázení. O čase nemluvím, protože toho si s sebou holt víc nepřivezu...


V rámci svého relaxu jsem se rozhodla, že babičce na zahradě založím nějaký krásný záhon. Jen ještě nevím, jaký. Jestli bylinkovou zahrádku, či okrasnou, anebo oázu klidu, která je prý nejlepší v kombinaci rostlin zelené a bílé barvy. Já to teď študuju na netu pokaždý, když krmím.

Anebo jezírko s kapradím a pramenícím potůčkem, u kterýho bych spočinula, jen v lehoučkých šatech, jak vodní žínka, co nemá vůbec žádný starosti... Tyhle představy mi prospívají, úplně to fyzicky cítím.


Už několikrát jsem zaplnila virtuální košík internetového zahradnictví a zas ho vysypala, jak se nemůžu rozhodnout. Kapradin je tolik druhů! Ale jak bych kutila jezírko, bez dostatku toho času... A tak zatím poslední nápad je, udělat na trávníku uprostřed zahrady bludiště z keřů, co se dají stříháním tvarovat - mívají je v zámeckých zahradách. Aby se tam Adriánek a Violka mohly ztrácet...

To naivně předpokládám, zabere jistě času míň. Ovšem, jestli na mě budou koukat líp, než na rusalku u ručně (mnou) vydlabaný díry s vodou, to je otázka... :)


S hledáním pokladů to tentokrát úplně nevyšlo, dali jsme přednost smejčení auta a taky Mirek dostal zahradnickou práci - bylo ho naučeno se strojem na orbu, říká se mu kultivátor. A tak kultivoval. Je to náročný na ruce, ale on je Pepek...
Babička aspoň může pro letošní jaro odložit rýč. A jen sázet. Což taky hned po našem odjezdu udělala. Jako každý rok, vysázela užitečné rostliny, jako mrkev a tak.
A já jí do telefonu sdělila ten svůj nápad, něco tam taky založit.

Teď mě napadlo slovo požár, ale to ona nechce.
Když jsme si na dvoře dělali první letošní oheň (jedna přísada mýho relaxačního odvaru), tak měla pocit, že Mirek to na konec málo polil a nanosila tam sama další tři kýble vody. Pro jistotu.

Já jsem ale taky taková. Jak to ještě trochu čoudí, leju to tam. Protože pak zafouká větřík a je zle.
Což je babičky věta, takže to mám asi po ní.


Říkala, ať si dělám na zahradě, co chci. Ale že bylinky jsou hloupost, když je neumim použít.
Vida. Tak dalece jsem to nedomyslela. A to už jsem měla v jedný objednávce plnej košík léčivek roztodivných názvů... Ale je pravda, že představa, jak to trhám a suším a přitom vůbec netuším...

A tak bylinky si nechám na pozdější věk. Až tušit začnu. Vidím se v důchodu, jako bába kořenářka, totiž.
Což je druhá alternativa k jedubábě. Tak snad vyjde ta první.


Na babičce je typické, že řekne: Zasaď si tam, co chceš, ale pak mi každý nápad rozmluví. Přivezla jsem jí cibulku lilie, protože mám tuhle kytku ráda a už jsem se viděla, jak se na zahradě hrabu v hlíně (další můj tajtrlík).

Řekla jsem jí, že jí to někam sama zasadím a ona na to, že můžu, kam chci.
Věděla jsem tudíž, že to není pravda.

"Do předzahrádky?"
"Ne, tam je plno."

"Do druhý?"
"Ne, tam se to nehodí."

"Na dvůr?"
"Ne, tam není záhon."

"Na zahradu?"
"Ne, tam by nebyla vidět." (A není tam záhon a nehodí se...)


Přesto jsem se rozhodla pro zahradu. Zatím je tam sama a v zemi. Ta lilie, proboha...
A až tam vyroste moje zahradní dílo, bude vidět dobře, protože se tam budem všichni chodit dívat. A odpočívat.
Anebo schovávat, jestli mi projdou a vyjdou ty keře.
Což si myslím, že ne, protože kdoví proč si naši i babička na tom trávníku tak zakládají...


Babička tedy míň, ta povolí aspoň to ohniště. To by u našich neprošlo, tam leda gril a sedět kolem něj. A místo do ohně, čučet na maso.
Když jsem jim tam naběhla s detektorem, tak jsem měla smůlu pokaždý, když zapískal.

"Tady něco je!"
"No, tak to tam nech..."

Jenže mi to tehdy neznělo úplně závazně, a tak jsem hupla na rýč.
Po chvíli jsem překopla záhadný kabel... O tom jsem Vám psala. A měla jsem utrum.
A to už závazně znělo...



Zelenobílou oázu klidu a míru by bylo prý náročné udržet, kdyby se jednalo o skalku. Babička pravila.
A tak zas ty svý kameny neužiju. Co jsem jí je natahala z hrází.
Nechápu, co je na skalce tak náročného. Pár šutrů a kytek. Ale když říká...

Tak mi příště Mirek zkultivuje plácek uprostřed zahrady a já tam vysázím ty keře. Pěkně jeden vedle druhýho,
ať to sroste v celek a může se v tom bloudit... Já to viděla na fotkách toho zahradnictví, měli to pěkný.

A kdoví proč si myslím, že to umím taky tak.
To já vždycky něco vidím, myslím, jak na tom nic není a když se o to pokusím, nevypadá to vůbec stejně. Ani podobně.

To je mi vždycky líto Mirečka, když si přeje něco uvařit a vím, že má vidinu toho pokrmu, jak to zná třeba od maminky,
no a já mu pak předložím něco zcela jiných barev, vůní, i chutí :)

Zato mi ale nechybí kuráž, do toho jít. A to je taky důležitý.
Sebevědomí! Kdyby ho člověk neměl, tak by si netrouf´do ničeho. A to já zas ne. Nebo teda jo...


Objednám ty keříky a vysázím je ve tvaru bludiště. Až se babička nebude koukat.
Taková je představa. A pak ji tam pozvu a ona bude koukat...

A já nebudu rusalka, ale bludička.
A když už tam budu kopat, mohla bych to nejdřív projet detíkem. Dosud jsem si troufla jen do krtinců, ale pískaly ze všech jen dva... To dědečkovi snad kdysi upadl hřebík a taky víčko od konzervy, někdo zřejmě hodil přes plot. Ještě za starého režimu...


Jaká bude realita, si tak trochu představit umím. Tu a tam keřík, pokus o kruh a tím to hasne. Zjistím, že jich nemám dost a že nemám ponětí, jak daleko mají být od sebe, aby srostly. A v horším případě udělám mezery moc široké, abych měla bludiště větší, a pak babička bude mít jenom potíž při sečení trávy. Nebo teda brácha, či strejda, co jí s tím pomáhaj´...

A pak přijde táta, řekne, že jsem blázen, máma taky, ségry řeknou MAGOR, babička spráskne ruce a Mireček ... Ten laskavě neřekne nic, protože mi bude pomáhat! Až se nebudou dívat, tak to tam pěkně zkultivuje a když je to takovej matematik, tak by mohl to bludiště nějak vyměřit...


Tak zhruba takový jsou mý chalupářský plány na jaro :)


A hledat jsme přecejenom byli. Jenže až v Praze. Maminka si přála Adriánka, což jsme uvítali a hned jí ho střelhbitě odvezli. Řekla v pět - byli jsme tam. A ona se smála, že jak jde o hlídání, tak jsme úžasně dochvilní...

A jelikož naši bydlí na okraji Prahy, byli jsme co by dup v polích. Dokonce jsme si s sebou vzali pivo, abychom měli maximální pohodu při západu slunce. V jedný ruce detík, v druhý lahváče a před sebou tolik prostoru, kolik potřebuju, abych se konečně uvolnila. Relaxační koktejl z mých tajtrlíků se domixoval ve chvíli, kdy to poprvé zapískalo.

Mirek vykopal stařičkej knoflík.
A když to zapískalo podruhý, vykopal minci...

K naší smůle bylo obojí hodně zašlý a ani po vyčištění se nedalo nic přečíst. Říkala jsem si, kéž bych měla schopnost vzít do ruky starou věc a vidět její příběh...
Nebo aspoň vzít do ruky obrázek a druhou to udělat přesně podle něj.

Mám obrázek parádního ohniště z cihel, zahradního altánku z proutí, věšáku z ovětvěného kmene stromu a fotku účesu pro rusalku. Ten, když viděla Kiki, tak se mi strašně vysmála a řekla, že na to mám úplně zapomenout. A pak, když jsem měla depku, že mě všechno štve, od kočky po nedostatek času, napsala mi krásnou zprávu: Tak si udělej ty zeleno-modrý vlasy, hlavně ať se cejtíš líp! ... nebo ne, nedělej to, ani teď ti prostě nemůžu poradit, ať do toho jdeš... :)))
+++





Nejen mně babička nabídla chalupářské ošacení. Mireček má strejdův svetr a kalhoty po dědovi :)
V kočárku je náš malej tajtrlík.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 29. března 2015 v 17:03 | Reagovat

Moc hezky napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.