Kde mam svoje tajtrliky?

21. března 2015 v 17:30 |  ZPOVĚDNICE
Po pul roce jsme se vydali na chalupu.

Kdyz jsem tu byla naposled, byl rijen, lovil se Rozmberk a ja byla tehotna.
A mela jsem boty od bahna z hledacsky vypravy.
Ted zacina jaro a nastal cas ukazat to krasny misto Adriankovi, kterymu jsou bezmala tri mesice.

Taky poprve spal u nasi mamy, ktera mi tim strasne pomohla, protoze mi umoznila konecne se vyspat. Aspon jednu noc v kuse. Kdyz se Mirek dovedel, ze mame hlidani, byl nadsenej. Kdyz me pak vecer videl vytirat a hned na to slysel moje "dobrou", doslo mu konecne, co delaj cerstvi rodice, kdyz maj hlidani. Spi.

Maminka nam vypravela, jakej napad zas napad´ Kiki. Prej pro ni vymyslela smeny na "kratkej dlouhej". Streda a ctvrtek bude mit Pua, ostatni dny v tydnu Violku. A pristi tyden se to zase otoci. A my si budem uzivat volno stejne poctivy, jako kdyz jsme makaly v kramu.
Na dotaz maminky, kdy bude mit volno ona, byla odpoved jasna - nikdy.
No a mame to tak snad mit my?? :)

Jelikoz se udelalo opravdu krasne, vzali jsme si s sebou taky detektor. Jen jeden, nejsme si jisti, jak to s kocarkem pujde. Na to by se mi spis hodilo, bejt zastankyni satku, ve kterych nektery mamy alternativne prepravuji sva miminka. A ja jich zastankyni nejsem, naopak jsem jejich kritikem, a tak budem leda po poli drandit s kocarkem.
Hlavne nebejt alternativni...

Na venkov jsem se opravdu strasne tesila, konecne budu moct vylezt ven v teplakach a prochazku nam nebudou zneprijemnovat auta, ani lidi.
Premyslela jsem akorat, co doma s kockou. Vzdycky jsem ji nechaval okno dokoran, ale s tim je konec. Potrebuju mit prehled, s cim a v jakem stavu se vraci domu. Chodi za ni i kocour, co si to v loznici drze znackuje...

Udelala to i Sara, na posledni chvili pochcala boty v chodbe, a tim rozhodla, ze bude venku. Udelala jsem ji na okne hostinu a odjeli jsme.

Hned jak Mirek na chalupe vyndal kocarek z auta, pochcal ho babicky pes.
A prej mu nemam rikat hajzle, rikal Mirek.

Koupaci osusku pro Pua dala babicka nahrat na topeni, kde se jinak cely dny vali kocka. Ktera pouziva taky zachod...

A ja se doma hecla a nevzala si s sebou Sanytol, k prekvapeni Mirecka. Jen seminka slunecnice jsem si nakoupila do zasoby, coz ho naopak neprekvapilo vubec.

Prvni den Pu prospal cely, zrejme zasluhou zmeny ovzdusi. Vedet, ze je to jedinecna prilezitost, udelat si cas na ten detektor, nevyrazili bychom na nesmyslnou prochazku. Jemu by totiz stacil dvur. A proc nesmyslnou?

Babicka nam povedela o rybniku, ke kterymu vede pekna cesta.
Dekujem za tip a vyrazime. Adrianek dostal hlad presne u stavidla. Mirek si otevrel pivo, posadil se na parez (deset metru od nas) a mel svou chvilku. Ja krmila. A pak jsem (podle babicky) popletla cestu zpatky a vedla nas spatne. Mne se to ale nezdalo. Sli jsme z myho pohledu nejkratsi cestou k chalupe, jen z druhy strany. V dalce byla dokonce videt. Mezi lesy.

Les ridnul a cesta koncila. Dal bylo pole, v kterym se kolecka borila, tezko se jelo...
Mirek si opatril hul, jejiz vyznam mi zustal skryt.

Na stridacku jsme tlacili kocar blatem a blizili se k vesnici. Kdyz v tom, kde se vzal, tu se vzal, potok. Co lemoval cela humna... Mirek se na me tazave podival. Protoze, pravda, ja nas vedla. Vysvetlila jsem mu, ze na ten potok jsem uplne zapomnela.

"Tak tys na nej zapomnela?!" Opakoval nechapave a pak dostal napad, kterej se mi ale asi nebude libit. Prej nejdriv prehodi kocar a pak Pua. Mel pravdu, nelibil se mi.

A pak vzal navigaci v cim dal divocejsim terenu do rukou sam. Sli jsme blaty podel te strouhy az k lesu a doufali, ze tam bude nejaka lavka. Tedy Mirecek doufal, ja vedela ze tam je. Jen jsem se domnivala, ze housti nas k ni nepusti a budem se nakonec vracet, kudy jsme prisli. Uz jsem mela vztek predem, na tenhle blbej napad s prochazkou k rybniku, kterej mate svou blizkosti.

Az jsme dosli k tomu housti. Trntymu a hustymu. Mirek to tam sel prozkoumat, coz znamenalo, ze po par krocich mi zmizel z dohledu a zustala s nasim mestskym kocarem uprostred divociny. Pu spal, vubec netusil, ze mu prave zachranujeme zivot.

Letelo kane, tak jsem si ho vyfotila. Kocicky jsem babicce natrhala. A uz tu byl Mirecek s rozkazem: "Vyndej ho, ja vezmu kocar, ty Pua a proderem se."

Co ze?!

Vetve nas slehaly, trny pichaly a lepily se na bundy i teplaky a bahno klouzalo. Lavka byla uzka tak akorat na ten kocar, a predstava, ze zavravoram a sletim s trimesicnim miminkem do reky, me paralizovala.
Stejne jako Mireckova uvaha, ze "tady za tim plotem je bud neco, co ma bejt oddeleny od lidi, anebo je to nebezpeci vne. Jako my..."


Kdyz jsme jsme se dopotaceli do chalupy, odhodila jsem tu jeho hul. Nakonec jsem ji vyznam opatrila.
Babicce jsme podekovali za tip a sli k ohni. Tedy Mirecek. Mel zas svou chvilku, zatimco ja koupala a krmila a uspavala presne tak dlouho, dokud horel ohen.
Zakony schvalnosti me provazi, at jsem kdekoliv.

A dalsi den nas malej Pu nespal vubec. Ani na dvorku, ani v lukach... Kam jsem ho vezla pres ves.

Libovala jsem si, jak je to jiny, nez vozit prazskyma ulicema. Tady projede minimum aut a zazni minimum hluku. Potkam minimum lidi...
Zajimavy je, ze cim je tech rusivych elementu min, tim vic me stvou i ty ojedinely.

Z dalky vidim domorodkyni, jak nekam bezi s bandaskou.
Jakmile me spatrila, zmenila smer behu a mirila k nam.
Ale ne...

"Co mate?!" Volala.

Hlavou mi probehl zmatek z toho dotazu. Tak asi dite, ne?
Vzapeti jsem se dovtipila.

"Chlapecka," rekla jsem.

Chtela ho videt. Aby rekla, jak je uuuuzasnej. A me tajne zajimalo, co by rekla, kdyby tam lezel malej Quasimodo, treba. Urcite by byl taky uuuzasnej.

Zkratka jsem mela naladu bejt sama a v klidu. Jenom ptaci smeli zpivat a traktory v dalce rachtat, jako kulisa.

Pu nemoh usnout. Bud mu bylo horko nebo mel zizen nebo byl pokakanej. Proste porad ho neco rusilo.
Ukazala jsem mu ovce, ktery zatim neocenil a zkusila ho znovu polozit, jestli konecne zabere. Kdyz uz se zdalo, ze jo, nekdo zapnul cirkularku. Nejsme nahodou na vsi?

Ja proste nejsem holka do nepohody.
Hlavne uz ani holka...
Potrebuju ke svy spokojenosti taky relax!

Kdyz se Mirek odvaze a blbne, jak malej kluk, rikam mu, ze je muj tajtrlik. A jeho konicky jsou jeho tajtrliky.

Ale kde ja mam svoje tajtrliky? Proc je detik porad jeste v aute? Kde mam posezeni na hrazi s pivem nebo u ohne s pozorovanim hvezd?

Mirek dostal od babicky basu piv z mistniho pivovaru. Delaj tu to nejlepsi, ale pro me ted tabu. Ja dostala nabidku, pujcit si docasne od babicky kalhoty velikosti 50, kdyz jsem ted silnejsi... Jak dodala.

Tim tomu nasadila korunu. Clovek nespi, nerelaxuje, neposedi, nema na sebe cas, natoz treba na blog a jeste aby oblekal babicciny kalhoty.

Jinak je na chalupe krasne, jako kazdy jaro. Nic se nezmenilo. Jenom misto me, jako by letos prijel nekdo jinej...
***
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sabča | Web | 21. března 2015 v 18:09 | Reagovat

dobrý blog, zvu tě na svůj ;-)

2 Skřítek z dolu | E-mail | Web | 21. března 2015 v 19:12 | Reagovat

krásný článek všem vám hodně štěstí a radosti :)

3 arcana1 | Web | 21. března 2015 v 19:21 | Reagovat

Jak to dělaly ty roby kdysi, když okopávaly celý den pole? Nechali dítě na kraji škarpy a šly robit. Tak nech dítě na kraji všeho a běž relaxovat. V tvém případě mrcasit :-)

4 Blanka | 22. března 2015 v 13:44 | Reagovat

Hlavně klid,  tajtrlici se během života několikrát změní!!! Všechno se mění...To je prostě život a nemá cenu to moc rozebírat :-)  :-)  :-) Ale článek mě pobavil a leccos připomněl...

5 Narciska | 23. března 2015 v 15:11 | Reagovat

Není to jednoduché během pár měsíců změnit od základů celý svůj život. Taky mám čerstvě narozeného prcka a chlapa, co se rád věnuje tomu svému a na mě se nějak nedostává. Jenže je třeba si uvědomit a to nejenom my, ale všechny, že v tom nejsme samy a i ten druhý by se měl snažit. Protože z tvého článku to tak vyznívá - že přesto, že se Mirek snaží, je to všechno z většiny na tobě a na zbytek nemáš čas. Chápu to, že si ráda uděláš věci kolem malého sama, přeci jen Mirek je pracující a i když malého miluješ, tak ti chybí to, že sis občas mohla vydechnout nebo se vyspat. Je to na vzájemné domluvě a ať se nad tímhle směješ nebo vztekáš nebo vrtíš hlavou, tak podvědomě musíš tušit, že to sama dlouho, aniž by ses emocionálně nesložila, neutáhneš.
Drž se, holka. Není to jednoduchý, ale brzy bude líp. Najdi si na sebe chvilku, ono to později bude lepší a horší zase po jiných stránkách.
Rozhodně si nestěžuješ. Máš na tohle právo.
Co se týče hubnutí a velikosti kalhot po babičce, bys měla najít hranici mezi tím, co je z jejich narážek vtipné a co už ne. Záleží na tom, jak to v sobě přijmeš, ale po čase toho, kdy bych byla nad věcí, by mě to už pěkně štvalo a nejspíš bych dala rodině najevo, že do toho jim nic není a narážky na silnější postavu sebevědomí nepřidají. Přitom to je to, co ženská po porodu potřebuje - zlepšit si sebevědomí. Přijde si vytahane, ztahaně a unaveně, ošklivě, otekle.
Ať vezmeš můj komentář jakkoliv, byl psán veskrze jako podpora a vlití pozitivna do žil :-)

6 Marie | 23. března 2015 v 17:28 | Reagovat

Super relax.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.