Březen 2015

Rusalka aneb Jarní plány

29. března 2015 v 16:08 Zpovědnice

Na chalupě bylo dobře, ačkoliv jsem ze všech svých "tajtrlíků" měla leda slabý odvárek.
A už jsme zase v Praze. Musím se na příště líp nachystat. Chybělo mi víc látkových plen,
tenisky a kytky k vysázení. O čase nemluvím, protože toho si s sebou holt víc nepřivezu...


V rámci svého relaxu jsem se rozhodla, že babičce na zahradě založím nějaký krásný záhon. Jen ještě nevím, jaký. Jestli bylinkovou zahrádku, či okrasnou, anebo oázu klidu, která je prý nejlepší v kombinaci rostlin zelené a bílé barvy. Já to teď študuju na netu pokaždý, když krmím.

Anebo jezírko s kapradím a pramenícím potůčkem, u kterýho bych spočinula, jen v lehoučkých šatech, jak vodní žínka, co nemá vůbec žádný starosti... Tyhle představy mi prospívají, úplně to fyzicky cítím.


Už několikrát jsem zaplnila virtuální košík internetového zahradnictví a zas ho vysypala, jak se nemůžu rozhodnout. Kapradin je tolik druhů! Ale jak bych kutila jezírko, bez dostatku toho času... A tak zatím poslední nápad je, udělat na trávníku uprostřed zahrady bludiště z keřů, co se dají stříháním tvarovat - mívají je v zámeckých zahradách. Aby se tam Adriánek a Violka mohly ztrácet...

To naivně předpokládám, zabere jistě času míň. Ovšem, jestli na mě budou koukat líp, než na rusalku u ručně (mnou) vydlabaný díry s vodou, to je otázka... :)


S hledáním pokladů to tentokrát úplně nevyšlo, dali jsme přednost smejčení auta a taky Mirek dostal zahradnickou práci - bylo ho naučeno se strojem na orbu, říká se mu kultivátor. A tak kultivoval. Je to náročný na ruce, ale on je Pepek...
Babička aspoň může pro letošní jaro odložit rýč. A jen sázet. Což taky hned po našem odjezdu udělala. Jako každý rok, vysázela užitečné rostliny, jako mrkev a tak.
A já jí do telefonu sdělila ten svůj nápad, něco tam taky založit.

Teď mě napadlo slovo požár, ale to ona nechce.
Když jsme si na dvoře dělali první letošní oheň (jedna přísada mýho relaxačního odvaru), tak měla pocit, že Mirek to na konec málo polil a nanosila tam sama další tři kýble vody. Pro jistotu.

Já jsem ale taky taková. Jak to ještě trochu čoudí, leju to tam. Protože pak zafouká větřík a je zle.
Což je babičky věta, takže to mám asi po ní.


Říkala, ať si dělám na zahradě, co chci. Ale že bylinky jsou hloupost, když je neumim použít.
Vida. Tak dalece jsem to nedomyslela. A to už jsem měla v jedný objednávce plnej košík léčivek roztodivných názvů... Ale je pravda, že představa, jak to trhám a suším a přitom vůbec netuším...

A tak bylinky si nechám na pozdější věk. Až tušit začnu. Vidím se v důchodu, jako bába kořenářka, totiž.
Což je druhá alternativa k jedubábě. Tak snad vyjde ta první.


Na babičce je typické, že řekne: Zasaď si tam, co chceš, ale pak mi každý nápad rozmluví. Přivezla jsem jí cibulku lilie, protože mám tuhle kytku ráda a už jsem se viděla, jak se na zahradě hrabu v hlíně (další můj tajtrlík).

Řekla jsem jí, že jí to někam sama zasadím a ona na to, že můžu, kam chci.
Věděla jsem tudíž, že to není pravda.

"Do předzahrádky?"
"Ne, tam je plno."

"Do druhý?"
"Ne, tam se to nehodí."

"Na dvůr?"
"Ne, tam není záhon."

"Na zahradu?"
"Ne, tam by nebyla vidět." (A není tam záhon a nehodí se...)


Přesto jsem se rozhodla pro zahradu. Zatím je tam sama a v zemi. Ta lilie, proboha...
A až tam vyroste moje zahradní dílo, bude vidět dobře, protože se tam budem všichni chodit dívat. A odpočívat.
Anebo schovávat, jestli mi projdou a vyjdou ty keře.
Což si myslím, že ne, protože kdoví proč si naši i babička na tom trávníku tak zakládají...


Babička tedy míň, ta povolí aspoň to ohniště. To by u našich neprošlo, tam leda gril a sedět kolem něj. A místo do ohně, čučet na maso.
Když jsem jim tam naběhla s detektorem, tak jsem měla smůlu pokaždý, když zapískal.

"Tady něco je!"
"No, tak to tam nech..."

Jenže mi to tehdy neznělo úplně závazně, a tak jsem hupla na rýč.
Po chvíli jsem překopla záhadný kabel... O tom jsem Vám psala. A měla jsem utrum.
A to už závazně znělo...



Zelenobílou oázu klidu a míru by bylo prý náročné udržet, kdyby se jednalo o skalku. Babička pravila.
A tak zas ty svý kameny neužiju. Co jsem jí je natahala z hrází.
Nechápu, co je na skalce tak náročného. Pár šutrů a kytek. Ale když říká...

Tak mi příště Mirek zkultivuje plácek uprostřed zahrady a já tam vysázím ty keře. Pěkně jeden vedle druhýho,
ať to sroste v celek a může se v tom bloudit... Já to viděla na fotkách toho zahradnictví, měli to pěkný.

A kdoví proč si myslím, že to umím taky tak.
To já vždycky něco vidím, myslím, jak na tom nic není a když se o to pokusím, nevypadá to vůbec stejně. Ani podobně.

To je mi vždycky líto Mirečka, když si přeje něco uvařit a vím, že má vidinu toho pokrmu, jak to zná třeba od maminky,
no a já mu pak předložím něco zcela jiných barev, vůní, i chutí :)

Zato mi ale nechybí kuráž, do toho jít. A to je taky důležitý.
Sebevědomí! Kdyby ho člověk neměl, tak by si netrouf´do ničeho. A to já zas ne. Nebo teda jo...


Objednám ty keříky a vysázím je ve tvaru bludiště. Až se babička nebude koukat.
Taková je představa. A pak ji tam pozvu a ona bude koukat...

A já nebudu rusalka, ale bludička.
A když už tam budu kopat, mohla bych to nejdřív projet detíkem. Dosud jsem si troufla jen do krtinců, ale pískaly ze všech jen dva... To dědečkovi snad kdysi upadl hřebík a taky víčko od konzervy, někdo zřejmě hodil přes plot. Ještě za starého režimu...


Jaká bude realita, si tak trochu představit umím. Tu a tam keřík, pokus o kruh a tím to hasne. Zjistím, že jich nemám dost a že nemám ponětí, jak daleko mají být od sebe, aby srostly. A v horším případě udělám mezery moc široké, abych měla bludiště větší, a pak babička bude mít jenom potíž při sečení trávy. Nebo teda brácha, či strejda, co jí s tím pomáhaj´...

A pak přijde táta, řekne, že jsem blázen, máma taky, ségry řeknou MAGOR, babička spráskne ruce a Mireček ... Ten laskavě neřekne nic, protože mi bude pomáhat! Až se nebudou dívat, tak to tam pěkně zkultivuje a když je to takovej matematik, tak by mohl to bludiště nějak vyměřit...


Tak zhruba takový jsou mý chalupářský plány na jaro :)


A hledat jsme přecejenom byli. Jenže až v Praze. Maminka si přála Adriánka, což jsme uvítali a hned jí ho střelhbitě odvezli. Řekla v pět - byli jsme tam. A ona se smála, že jak jde o hlídání, tak jsme úžasně dochvilní...

A jelikož naši bydlí na okraji Prahy, byli jsme co by dup v polích. Dokonce jsme si s sebou vzali pivo, abychom měli maximální pohodu při západu slunce. V jedný ruce detík, v druhý lahváče a před sebou tolik prostoru, kolik potřebuju, abych se konečně uvolnila. Relaxační koktejl z mých tajtrlíků se domixoval ve chvíli, kdy to poprvé zapískalo.

Mirek vykopal stařičkej knoflík.
A když to zapískalo podruhý, vykopal minci...

K naší smůle bylo obojí hodně zašlý a ani po vyčištění se nedalo nic přečíst. Říkala jsem si, kéž bych měla schopnost vzít do ruky starou věc a vidět její příběh...
Nebo aspoň vzít do ruky obrázek a druhou to udělat přesně podle něj.

Mám obrázek parádního ohniště z cihel, zahradního altánku z proutí, věšáku z ovětvěného kmene stromu a fotku účesu pro rusalku. Ten, když viděla Kiki, tak se mi strašně vysmála a řekla, že na to mám úplně zapomenout. A pak, když jsem měla depku, že mě všechno štve, od kočky po nedostatek času, napsala mi krásnou zprávu: Tak si udělej ty zeleno-modrý vlasy, hlavně ať se cejtíš líp! ... nebo ne, nedělej to, ani teď ti prostě nemůžu poradit, ať do toho jdeš... :)))
+++





Nejen mně babička nabídla chalupářské ošacení. Mireček má strejdův svetr a kalhoty po dědovi :)
V kočárku je náš malej tajtrlík.




Kde mam svoje tajtrliky?

21. března 2015 v 17:30 Zpovědnice
Po pul roce jsme se vydali na chalupu.

Kdyz jsem tu byla naposled, byl rijen, lovil se Rozmberk a ja byla tehotna.
A mela jsem boty od bahna z hledacsky vypravy.
Ted zacina jaro a nastal cas ukazat to krasny misto Adriankovi, kterymu jsou bezmala tri mesice.

Taky poprve spal u nasi mamy, ktera mi tim strasne pomohla, protoze mi umoznila konecne se vyspat. Aspon jednu noc v kuse. Kdyz se Mirek dovedel, ze mame hlidani, byl nadsenej. Kdyz me pak vecer videl vytirat a hned na to slysel moje "dobrou", doslo mu konecne, co delaj cerstvi rodice, kdyz maj hlidani. Spi.

Maminka nam vypravela, jakej napad zas napad´ Kiki. Prej pro ni vymyslela smeny na "kratkej dlouhej". Streda a ctvrtek bude mit Pua, ostatni dny v tydnu Violku. A pristi tyden se to zase otoci. A my si budem uzivat volno stejne poctivy, jako kdyz jsme makaly v kramu.
Na dotaz maminky, kdy bude mit volno ona, byla odpoved jasna - nikdy.
No a mame to tak snad mit my?? :)

Jelikoz se udelalo opravdu krasne, vzali jsme si s sebou taky detektor. Jen jeden, nejsme si jisti, jak to s kocarkem pujde. Na to by se mi spis hodilo, bejt zastankyni satku, ve kterych nektery mamy alternativne prepravuji sva miminka. A ja jich zastankyni nejsem, naopak jsem jejich kritikem, a tak budem leda po poli drandit s kocarkem.
Hlavne nebejt alternativni...

Na venkov jsem se opravdu strasne tesila, konecne budu moct vylezt ven v teplakach a prochazku nam nebudou zneprijemnovat auta, ani lidi.
Premyslela jsem akorat, co doma s kockou. Vzdycky jsem ji nechaval okno dokoran, ale s tim je konec. Potrebuju mit prehled, s cim a v jakem stavu se vraci domu. Chodi za ni i kocour, co si to v loznici drze znackuje...

Udelala to i Sara, na posledni chvili pochcala boty v chodbe, a tim rozhodla, ze bude venku. Udelala jsem ji na okne hostinu a odjeli jsme.

Hned jak Mirek na chalupe vyndal kocarek z auta, pochcal ho babicky pes.
A prej mu nemam rikat hajzle, rikal Mirek.

Koupaci osusku pro Pua dala babicka nahrat na topeni, kde se jinak cely dny vali kocka. Ktera pouziva taky zachod...

A ja se doma hecla a nevzala si s sebou Sanytol, k prekvapeni Mirecka. Jen seminka slunecnice jsem si nakoupila do zasoby, coz ho naopak neprekvapilo vubec.

Prvni den Pu prospal cely, zrejme zasluhou zmeny ovzdusi. Vedet, ze je to jedinecna prilezitost, udelat si cas na ten detektor, nevyrazili bychom na nesmyslnou prochazku. Jemu by totiz stacil dvur. A proc nesmyslnou?

Babicka nam povedela o rybniku, ke kterymu vede pekna cesta.
Dekujem za tip a vyrazime. Adrianek dostal hlad presne u stavidla. Mirek si otevrel pivo, posadil se na parez (deset metru od nas) a mel svou chvilku. Ja krmila. A pak jsem (podle babicky) popletla cestu zpatky a vedla nas spatne. Mne se to ale nezdalo. Sli jsme z myho pohledu nejkratsi cestou k chalupe, jen z druhy strany. V dalce byla dokonce videt. Mezi lesy.

Les ridnul a cesta koncila. Dal bylo pole, v kterym se kolecka borila, tezko se jelo...
Mirek si opatril hul, jejiz vyznam mi zustal skryt.

Na stridacku jsme tlacili kocar blatem a blizili se k vesnici. Kdyz v tom, kde se vzal, tu se vzal, potok. Co lemoval cela humna... Mirek se na me tazave podival. Protoze, pravda, ja nas vedla. Vysvetlila jsem mu, ze na ten potok jsem uplne zapomnela.

"Tak tys na nej zapomnela?!" Opakoval nechapave a pak dostal napad, kterej se mi ale asi nebude libit. Prej nejdriv prehodi kocar a pak Pua. Mel pravdu, nelibil se mi.

A pak vzal navigaci v cim dal divocejsim terenu do rukou sam. Sli jsme blaty podel te strouhy az k lesu a doufali, ze tam bude nejaka lavka. Tedy Mirecek doufal, ja vedela ze tam je. Jen jsem se domnivala, ze housti nas k ni nepusti a budem se nakonec vracet, kudy jsme prisli. Uz jsem mela vztek predem, na tenhle blbej napad s prochazkou k rybniku, kterej mate svou blizkosti.

Az jsme dosli k tomu housti. Trntymu a hustymu. Mirek to tam sel prozkoumat, coz znamenalo, ze po par krocich mi zmizel z dohledu a zustala s nasim mestskym kocarem uprostred divociny. Pu spal, vubec netusil, ze mu prave zachranujeme zivot.

Letelo kane, tak jsem si ho vyfotila. Kocicky jsem babicce natrhala. A uz tu byl Mirecek s rozkazem: "Vyndej ho, ja vezmu kocar, ty Pua a proderem se."

Co ze?!

Vetve nas slehaly, trny pichaly a lepily se na bundy i teplaky a bahno klouzalo. Lavka byla uzka tak akorat na ten kocar, a predstava, ze zavravoram a sletim s trimesicnim miminkem do reky, me paralizovala.
Stejne jako Mireckova uvaha, ze "tady za tim plotem je bud neco, co ma bejt oddeleny od lidi, anebo je to nebezpeci vne. Jako my..."


Kdyz jsme jsme se dopotaceli do chalupy, odhodila jsem tu jeho hul. Nakonec jsem ji vyznam opatrila.
Babicce jsme podekovali za tip a sli k ohni. Tedy Mirecek. Mel zas svou chvilku, zatimco ja koupala a krmila a uspavala presne tak dlouho, dokud horel ohen.
Zakony schvalnosti me provazi, at jsem kdekoliv.

A dalsi den nas malej Pu nespal vubec. Ani na dvorku, ani v lukach... Kam jsem ho vezla pres ves.

Libovala jsem si, jak je to jiny, nez vozit prazskyma ulicema. Tady projede minimum aut a zazni minimum hluku. Potkam minimum lidi...
Zajimavy je, ze cim je tech rusivych elementu min, tim vic me stvou i ty ojedinely.

Z dalky vidim domorodkyni, jak nekam bezi s bandaskou.
Jakmile me spatrila, zmenila smer behu a mirila k nam.
Ale ne...

"Co mate?!" Volala.

Hlavou mi probehl zmatek z toho dotazu. Tak asi dite, ne?
Vzapeti jsem se dovtipila.

"Chlapecka," rekla jsem.

Chtela ho videt. Aby rekla, jak je uuuuzasnej. A me tajne zajimalo, co by rekla, kdyby tam lezel malej Quasimodo, treba. Urcite by byl taky uuuzasnej.

Zkratka jsem mela naladu bejt sama a v klidu. Jenom ptaci smeli zpivat a traktory v dalce rachtat, jako kulisa.

Pu nemoh usnout. Bud mu bylo horko nebo mel zizen nebo byl pokakanej. Proste porad ho neco rusilo.
Ukazala jsem mu ovce, ktery zatim neocenil a zkusila ho znovu polozit, jestli konecne zabere. Kdyz uz se zdalo, ze jo, nekdo zapnul cirkularku. Nejsme nahodou na vsi?

Ja proste nejsem holka do nepohody.
Hlavne uz ani holka...
Potrebuju ke svy spokojenosti taky relax!

Kdyz se Mirek odvaze a blbne, jak malej kluk, rikam mu, ze je muj tajtrlik. A jeho konicky jsou jeho tajtrliky.

Ale kde ja mam svoje tajtrliky? Proc je detik porad jeste v aute? Kde mam posezeni na hrazi s pivem nebo u ohne s pozorovanim hvezd?

Mirek dostal od babicky basu piv z mistniho pivovaru. Delaj tu to nejlepsi, ale pro me ted tabu. Ja dostala nabidku, pujcit si docasne od babicky kalhoty velikosti 50, kdyz jsem ted silnejsi... Jak dodala.

Tim tomu nasadila korunu. Clovek nespi, nerelaxuje, neposedi, nema na sebe cas, natoz treba na blog a jeste aby oblekal babicciny kalhoty.

Jinak je na chalupe krasne, jako kazdy jaro. Nic se nezmenilo. Jenom misto me, jako by letos prijel nekdo jinej...
***

Linda

13. března 2015 v 18:14 Zpovědnice
Na návštěvě u našich jsme se sešly všechny tři ségry. Babička poslala svý jedinečný koláčky, a tak jsme zobaly.
A Zuzka pak poukázala na mý břicho. Že ho ještě pořád jaksi mám.

No ano! Mám! Protože jsem po porodu! Hájila jsem se, ale Kiki je po něm taky a kratší čas, přesto má břicho menší.
Něco jim nehrálo.

Prý se moc cpu, určitě.
Na svou obranu (že tedy použiju oblíbenou frázi Mirečka), jsem se vytasila se svým cvičením...

"Dělám každej den dřepy!"
"Jo? A kolik?" Zajímaly se jízlivě.

Mirek odpověděl za mě: "Deset..."
Taky nějak jízlivě, to znělo...


Na to se všichni rozesmáli, i naše máma a já pochopila, že jim to přijde málo.
Ale přece nepůjdu přes moc...



Někdy, když v noci dávám Adínkovi pít, udržuju se bdělá brouzdáním po internetu. Vyhledávám si různý kraviny, od inspirací do domácnosti, přes bulvární články, co mi na ně posílá odkazy Kiki, anebo třeba účesy...

Linda Vojtová, naše úspěšná topmodelka, mě zaujala právě svým účesem, s nímž byla vyfocená na nějakém serveru.
Ona žije v New Yorku a do Prahy přiletí jen někdy.
A mně se ty její vlasy natolik zalíbily, že jsem si prohlídla na googlu hned několik jejích fotek.
Chvíli jsem obdivovala její krásu a pak si Adriánek odkrknul a šli jsme zase spát.



V našem okolí žije plno bab. Kromě mě, tedy. A když se udělá jenom trochu hezky, srocují se nám pod okny a drbou. Beze mě ovšem...

Já se nesdružuju. Já zavírám okna i dveře...

Ležíme s Adriánkem v posteli a kojím ho. Najednou zvonek. Povídám KAŠLU NA TO! Je osm ráno, co kdo otravuje?!
Kojím syna a to má přednost.

Když najednou - klepání na okno. Tak to už je nehoráznost!

Zkontrolovala jsem mobil, který mívám přes noc ztišený, jestli se mi zas nepokoušela dovolat Kiki. Ona je taková přepadovka. Ale žádný zmeškaný hovor, Kiki to neni. Máma má klíč a Mirek je v práci. Není to nikdo důležitej.


Tak proč ten NIKDO nedá pokoj a ťuká dál...


Odtrhuju Půovu tlamičku, zandávám prso a nasraně otevírám okno.
Tam chlápek. Naštěstí ne ten, co se posledně zajímal, jestli netýráme dítě.


"Dobrý den, vy jste jediná v baráku!" Oznámil mi.

No a jako co?

"Je tu nějaká havárka v kabelech," pokračoval.

"No, to je hezký," okomentovala jsem tu skutečnost.

"Funguje vám pevná linka?" Přešel konečně k věci.

"My ji nemáme!"

"A internet?"

"Ten jo...," ztrácela jsem trpělivost a určitě to mohl (a měl) poznat z hlasu.

"A funguje?" Zariskoval dalším obtěžováním, že vybouchnu jak sopka.


Ale zachovala jsem klid. K překvapení sebe samé jsem mu nabídla, že to hned zjistím.
Sahala jsem po telefonu, ale on najednou spěchal ke svý partě, co na druhý straně ulice čučela do nějaký díry,
a mně řekl jenom: "Pro odpověď si přijdu!"


Prosim?

Jestli má pocit, že teď znovu Půa přisaju a na jeho zaťukání zase odtrhnu, tak to se teda plete...
Zjistila jsem, že wifi běží a hned šla zpátky k oknu. Zakřičela jsem na něj z plných plic:

"Fungujeeeee!"


Neotočil se, neslyšel. Jeho škoda, už neotvírám. Jdu kojit.



Za patnáct minut klepal na okno. V duchu jsem dala šanci, aby toho nechal.
Jestli zaklepe ještě dvakrát, tak něco uvidí...

Poprvý, podruhý... Odkládám synka, uklízím prso, řítím se k oknu, který prudce otevírám.


"JÁ KOJIM!!!!!!!!!!" Zařvala jsem mu do ksichtu.


Dal ruce vzhůru, jako bych byla ozbrojená a odstoupil několik kroků vzad.
Pak se omluvil a já už klidným hlasem řekla, že internet funguje. Na to se uklonil a odporoučel se.


Kdykoliv někdo zvenčí řeší něco v našem domě, anebo má třeba jen pro někoho zásilku, kdo není doma, zvoní na nás. A těžko je to odnaučit, když je to pokaždý někdo jinej. Leda vyvěsit nějakou ceduli...


Tuhle jsem si na sebe otevřela okno, protože mi bylo horko, jak pilně jsem dělala ty dřepy a procházela paní, která je zdejší milovnicí zvířat. Zná mou kočku a zná všechny živočichy v okolí. Tuším.

Vydejchávala jsem tu svou "desítku" a ona na mě mávla. A zastavila se. Kruci.


"Ten ptáček je hezkej!" Zavolala na mě celá rozesmátá a já odpověděla velmi afektovaně: "Ále, to je jenom taková blbost..."


Ptáček keramickej, z Třeboně. Za dvě kila. Já ho tehdy, pod vlivem horkýho letního dne, strašně chtěla, tak teď visí na mříži a dělaj na něj holubi.




Protože Praha je plná holubů, Dejvice nevyjímaje. A ty jsou taky samý auto, hluk, smog, autobus, tramvaj, lidi, nedopalky a hovna. Hrozně nerada jezdím s Půem na procházku. Přesto jsme byli, ovšem s cílem. Vyzvedávali jsme fotky.

Cestou jsme projížděli třemi autobusovými zastávkami a zhluboka nasávali cigaretový kouř. A poslouchali smích puberťáků a cinkot tramvají. Sirény sanitek a drnčení aut po dlaždicích. Když jsem zajela do parčíku, hned jsem málem najela do výkalu. Kdoví čího. A je to úplně jedno.

Psala jsem o svém znechucení Kiki. Že kéž bychom byli na chalupě, kde je tak krásná příroda! Bez lidí a aut.

Skoro každej, na koho jsem se podívala, byl nějak divnej nebo rovnou nechutnej. Plive po zemi, hulí, chlastá na ulici, řve do mobilu, má nemožnej outfit nebo účes...

Datlovala jsem tyhle stížnosti do esemesky pro Kiki a už jsem kočárkem vjížděla do naší ulice. Když v tom proti mně Linda Vojtová.


Umíte si představit můj výraz. Poznala jsem ji hned a bezpečně, jednak podle tváře a toho účesu, a pak, šla v doprovodu svý matky, s níž byla na jedný z těch fotek, co jsem si prohlížela.

Chvíli jsem postála s otevřenou pusou a když prošly, prohlížela jsem si ji ještě zezadu. Ta je štíhlounká...
Bezděky jsem se ujistila, že ten knoflík u mých džínů vážně nejde dopnout.



A tak se to ukázalo zas. Kdykoliv dojdu k přesvědčení, že něco je jenom černý, ukáže se opak. Mezi šedivý lidi byla vpuštěna kráska nesmírná, abych pochopila, že inspiraci můžu nalézat i tady, v Dejvicích. Nejen v noci při kojení a nejen na chalupě, mezi rybníky.



A tak už dělám těch dřepů padesát! To na vsi, kde bych i ven chodila v teplákách, bych neviděla důvod. Natož důvod, nedat si babiččiny koláčky...
+++

Když se někdo dívá

7. března 2015 v 16:12 Zpovědnice
Tak se nám blíží jaro, už je to znát.
Plno lidí se už chlubí naklíčenými semeny různých rostlin, no a i já se mám čím pochlubit!

Jak jsem Vám psala, že k Valentýnu jsem dostala kytku... Byla to klasicky růže. Jenže, když uvadl květ
a byl čas ji vyhodit, všimla jsem si, že ze stonku vyráží nový výhonek. Tak jsem květ ufikla a stonek píchla
do květináče ke kytce. Budu mít svou růži.
Kdykoliv se mi něco takhle nahodile poštěstí, jsem na to hrozně pyšná.

A taky mrkev, jsem koukala, že mi ve špajzce klíčí...
Ale to jsem spíš čuně, než zahradník :)


Když máme návštěvu, tak se každý rád podívá na přebalování. On je Pů takový cvalíček s faldíčky na stehýnkách, radost pohledět. A já, když mám publikum, dělám všechno poctivě, jak se vyučuje v porodnici.

Přebalit před každým kojením, otřít, namazat krémečkem...

A i my už jezdíme po návštěvách. Tedy, zatím jen k mým rodičům, kteří bydlí za humny.


A jelikož mají blízko Lídl, kde prodávají celý pytel slunečnicových semínek,
odskočili jsme si tam z jedné té návštěvy.

Tahle semínka jsem ale nemínila sázet, na ty se mi sbíhaly sliny.
Sestra Zuzka si ze mě dělala srandu, že jak se jimi krmím od podzimu, tak teď, na jaře, uvidím...
Když ono je to tak dobrý!

Dokonce jsem našla článek, že se doporučuje jíst jich "svačinový pytlík" denně.
Jsem ráda, že velikost pytlíku blíže nespecifikovali...

No ale zpět do Lídlu.
Procházíme mezi regály a já opodál zahlédla pána, co s jeho synem dřív (hodně dřív) Zuzka chodila.

Povídám to Mirkovi, když se na mě najednou ten pan otec podíval a pozdravil.
Já odpověděla - no je to dobrých patnáct let, co jsme se neviděli!

Jenže on ke mně přišel, já v rukou tu mrkev (co ji teď můžu sázet) a pravil: "To je pro křečka?"

Já: "Pro jakýho křečka?"
On: "No, jak jsme se minule bavili u kasy - že máte křečky..."
Já: "Tak to si mě asi s někym pletete..."


Mireček na mě pohlédl a já se zařekla, že už nikoho nezdravim.


Nevydrželo mi to ovšem dlouho.

Adriánek, když má hlad, tak řve. A je na mně, jak dlouho mi trvá, než přichystám dokrm, protože mé kojení mu přestalo stačit.
No a byl večer, venku už tma, když zase začal.
Já pro ten sunar běžela, zatímco Mirek otevřel okno, aby vyvětral.

A pak do té ložnice přijdu s tím mlékem a vidím, že do okna čumí chlap.

Jsme ve zvýšeném přízemí, takže se nahýbal, aby dobře viděl.

Přišla jsem blíž a jelikož pořád čuměl, povídám: "Dobrý večer..."

Odpověděl na pozdrav a odcházel.
Jenže mně to nedalo, a tak jsem za ním zavolala: "Potřeboval jste něco?" (Přitom, co by měl potřebovat v naší ložnici?)

Ale jeho odpověď mě šokovala.

"Já jenom koukám, o co jde. Jestli netrpí!"


Zůstala jsem koukat taky. A on odkráčel do tmy.
To snad ne.
Tak chlápek čuměl, jestli tu netýráme dítě...

Když jsem to tlumočila Mirkovi, který o tenhle skeč přišel, pokusil se chlapa z okna ještě dohledat. A pak si posteskl:
"To kurva nemůžeme ani vyvětrat!?"




A ještě jindy si posteskává. To, když se vrátí z práce domů, přijde za mnou do kuchyně a já klopím zrak.

"Ty ses nejdřív podívala, jestli nemám boty, že jo?" Odhadne mě a já nezapírám. Jen mě tak napadne, co bych na tuhle sebe asi tak řekla v nějakých sedmnácti. Protože tehdy jsem si byla jistá, že vím, jaká nebudu a že se nikdy nezměním...

Holt jsem přijala roli dobré hospodyňky.


"Na tebe nemusim hrát, že ho pokaždý otírám, že ne?" Ptám se mámy, když přebaluju Půa a ona přihlíží.

"Co že? No tak to teda hraj!" Okřikne mě.

A tak i roli dobré maminky, jsem přijala... :)
+++