Únor 2015

Mladá máma

27. února 2015 v 15:35 Zpovědnice
Maminka mi kdysi vyprávěla, že když jí bylo jednadvacet a měla mě, bylo to snazší, než když o deset let později porodila Kiki. Prý mladá máma toho tolik neřeší, nebere všechno tak vážně a nebojí se tolik, jako ta starší, která už ví a má na paměti, co všechno by se mohlo stát.

Tak teď se tyhle rozdíly ukazují mezi mnou a Kiki...
Já doma smejčím, vytírám dezinfekcí, nervuju se, že mi po vytřený podlaze přešla kočka, cestou z venku, anebo ze své kadibudky, Mirkovi nadávám, když vstoupí v botách, neustále pulíruju kliky a stůl, záchod prolévám vroucí vodou z konvice, abych podpořila účinky Sava... A po každý návštěvě dělám všechno znova a čím víc čistím, tím víc dohlížím, tím spíš mi vadí každý smítko, tím víc peskuju okolí a sama se z toho hroutím...

Tuším, že mý současný nasazení není k žití. Někdy si po ránu řeknu: Tak a dneska na dezinfekci nesáhnu. Ale moc dlouho mi to nevydrží. Používám takovou, co vyloženě voní čistotou. Například Savo mi smrdí. A Sanytol... to je jiná "káva" :)

Takže jako máma jsem úzkostlivá. A jak Pů zapláče, hned letím a nosím a hledám, kde by mu mohlo co vadit...

Nedí asi divu, že sama sebe vyčerpávám víc, než má na svědomí ten nedostatek spánku.



Když Mirek koupe, já si chystám nové oblečky a dávám je nahřívat na topení.
Dávám tam nahřát i krém.

Kočku, která má v merku vždycky a výhradně miminkovské dečky a dokonce postýlku, ženu tak rychle, že sama koukám, jakej ve mně dokáže vyvolat vztek.

A umíte si představit, jak jsem se tvářila, když jsem na gauči našla chcíplý klíště. Už zřejmě jsou.
A já se znovu zhroutila. Protože buď Sára prostě nebude chodit ven, ačkoliv je tak zvyklá, anebo jí pořídím protiklíšťový obojek, jako každý jaro. Jenže on je napuštěný nějakým sajrajtem a úplně vidím, jak by v něm léhala na čalouněném gauči nebo hůř, v posteli, kam se jí vždycky nějak podaří proklouznout, a teď by tam trousila ten "jed"...

Nejhorší dilema je, když ani jedno východisko není přijatelné.

Někdy v noci vstanu a vidím ji sedět na lince. Příště na stole, a když za sebou nezavřu ložnici, hned je tam. A zaleze pod postel, mrcha, abych na ni nemohla.
Tuhle jsem vstala a všude na podlaze otisky jejích nohou. Rozšlapala hovno, co udělala do bedýnky.
Já se denně pod tíhou jejích kejklí hroutím...


Takže vytírám a Adriánek pláče a já na něj volám: "No prostě nemůžu, no, kočka tu nasrala, takže to musim vytřít, víš!" A úplně fyzicky cítím ten vztek a bezmoc, podobným událostem předcházet.

Nejvíc v pasti jsem z toho, že jde o práci, která nekončí. Jak říkám, čím víc vytírám, tím víc vytírám...


Pak se svalím na gauč a vím, že ten čas prostě pořád nemám - v koši čeká žehlení, za chvíli dopere pračka a za nějaký dvě hodiny se vrátí Mireček a bude mít hlad. A jelikož jde o záležitosti, který nikdo neocení, dokonce ani nevidí, a jsou hotový asi tak na půl dne, než bude potřeba je udělat znova, šíleně mě to deprimuje.
Já totiž nejsem hospodyňka, která by získávala klid na duši plněním domácích prací.
Potřebuju, aby to někam vedlo, když to zabere tolik času, a ne jenom pořád dokola...


Vzpomenu si na babičku. Ta si pročítá recepty, co by tak uvařila. Nemá jiný ambice, než aby její domácnost klapala a všechno bylo hotovo. Pak navaří a plete svetr. A před spaním luští sudoku, než usne.
Jak já bych si přála, taky to tak mít...

Někdy se na ni zkouším naladit. Ale dlouho mi to nevydrží. Asi tak, jak dlouho vydrží čistá podlaha.


Když jsem takhle jednou dezinfikovala Mirečkovy domácí pantofle zespoda, přišla mi esemeska od maminky, že Kiki je typická mladá máma.

Zajímalo mě, čím jako.
Pche!

"Když nemá po ruce dudlík, dá Violce cucat svůj malíček - nic neni problém!:)" Přišla mi odpověď.

Musela jsem se na to posadit.

Taky prej klidně koupe a nemá nic připraveno. Pak hledá hadříky a všechno...
Prostě pohoda.


Pořád se chytám příkladů, jak na to jdou jiné, abych si pomohla. A tohle mi docela pomohlo. Vědět, že to jde i jinak.
Až nebudu moct, tak se na všechno vyseru a půjde to taky.

Tohle mi zas připomíná hlášky z příbalových letáků od léků ve stylu:
"Zapijte dvěma sklenicemi vody! Anebo nezapíjejte vůbec."



Táta pozval Dana a Mirka do hospody, aby společně zapili ta naše miminka.
A přestože i hodovali, alkoholu bylo nějak moc a Mirečkovi bylo špatně. Jenže musel ráno vstávat, čekal ho celodenní turnaj ve fotbálku a daleká cesta autem.

A já se, místo spánku, podívala na internet - protože jsem milující partnerka, jestli bych nenašla nějakou babskou radu, jak na kocovinu. Snadno a rychle.
A měl velký štěstí, protože radu, co jsem našla, by jen tak někdo aplikovat nemohl.

"Snězte dužinu z pomela".

No, máte doma pomelo? My jo! Od vánoc. Někdo nám ho dal a jelikož je problém si ho oloupat, tak se pořád válelo v míse mezi ovocem.

Horší je to s tou dužinou...

Zadala jsem do vyhledávače nový dotaz: "Co je to dužina"

A skutečně mi vyjela informace, ovšem poněkud zavádějící.

"Dužina je měkká část pod slupkou."


Hmmmmm, jasně, rozumim.


Jedná se o to bílý, co vždycky dávám pryč, společně s tou slupkou...


A tak jsem loupala a bílé, suché části zpod oranžové slupky oddělovala na talířek.

"Na Mirečku, papej."



On to začal přežvykovat... Nejelo mu to, no ale to se nedá nic dělat.



Mně jenom pořád vrtalo hlavou, proč tam psali, že ptáci, co se živí dužinou, dokážou semínka plodu roznést kilometry daleko.
Tady v tý hmotě žádný semínka teda nevidím. To tady, ten plod samotný, to je jiná, tam jich je!

"Hele. Jestli oni nemysleli pod touhle slupkou - že je ta dužina...," nadzvedla jsem část průhledné slupečky, co na jednom měsíčku sama poodkryla jeho šťavnatý vnitřek.


"Děláš si prdel?! Jistě, že dužina je tohle! Vzpomeň si přece na džusy s dužinou! Tam plavou kousky pomeranče...," vysvětlil mi zničenej Pepek a pak snědl pomelo.


A pak mu bylo dobře.


Akorát, že když se ode dveří vracel pro odpadky, že je vynese, zapomněl na botičky, takže já si nešla lehnout za Půem, ale vytírat.



Často pozoruju ty zákony schválnosti, co mě věčně provázej. Třeba se stane, že Adínka pracně uspím, protože on už je drobátko rozmazlenej, a když si promnu ruce, že konečně spinká a já mám čas se najíst, strčím do láhve s vodou, co jsem předtím nezavřela, ta se svalí na podlahu a celá vyteče.
A během pádu mě ještě stačí postříkat. A nevynechá ani tričko, ani kalhoty, ani ponožky. Abych se musela jít celá převléct, ne třeba jenom ty ponožky.

Snažím se to - jako prevenci před novým zhroucením, brát s humorem. Říkám si: Chlapáček usnul, tak co já budu dělat s tou chvílí volnýho času? No, tak to tady třeba poleju vodou...


Nebo přijde ségra a já nám dělám kafe. A říkám si, že ona mi ho pěkně utahá a až pak odejde, tak se bude spinkat a já budu mít čas. Jenže jak si tak spřádám tenhle pěknej plán, upadne mi celá dóza s tou VITAKÁVOU na podlahu (vytřenou) a samozřejmě, že se celá rozsype, protože víko držím v ruce...


Takže až Zuzka odejde, já budu likvidovat kopec kávy.


Vzpomínáte, jak jsem Vám onehdá psala, že se jednou, přesně takhle v rýsující se volné chvíli pro mě, kočka vyblila mezi šprycle topení? Já to pochopitelně drhla dezinfekcí, myla jsem to, kam jsem dosáhla, jenže dovnitř jsem se nedostala.
Sice to dávno nesmrdělo, zřejmě to bylo umytý dostatečně, ale ve mně zůstal pocit špinavých kamen.

A když jsem měla doma maminku na hlídání, abych si došla s tou svou kýlou, tak ona mi skládala ponožky. Měla totiž chvíli času, když Aďa spinkal. Nestala se jí žádná nehoda, která by jí přidělala práci...


Dvě ponožky se jí zdály ještě vlhký, a tak je na to topení dala doschnout.
No a co myslíte?
Já, když je tam pak viděla, nedalo mi to a letěly znova do pračky.
Takhle já jsem na tom...

A pak povídám, že takhle to dál nejde, musím to topení jednou pro vždy (jo, kéž by!) umejt.

Někdy si vůbec říkám, že bych nejradši celej byt napustila horkou vodou a prolila ho, jako ten záchod...
A já to udělám! Aspoň, pokud jde o to topení.

Uvařila jsem si v konvici vodu, pod kamna dala ručník a pěkně jsem je sezhora prolila...


Kočka čuměla, tak jsem jí přitom hezky řekla, že to je její práce, tak ať moc nečumí, no a konečně mám klid, protože jsem si jistá, že je to čistý i uvnitř.



Úplně zdeptaná jsem psala mamince, že bych taky chtěla bejt mladá máma...
Ona na to, že přece jsem.
Ale kdepak, já vim svoje. A ukázalo se, že i ona ví...

Protože dopsala: "Ty bys přece taky dala cumlat prstík, kdyby bylo třeba, ne? Jenom by sis ho předtím vyvařila...:))))"
+++

JO!

23. února 2015 v 14:18 Zpovědnice
Teda řeknu Vám, napsat při svém současném záběru článek, začíná být nad mé síly.

Poslední dobou píšu na etapy. Protože jsem ta "super žena" a jako taková jsem zavalena domácími povinnostmi...
Už jsem si dokonce říkala, že to snad zabalím, protože prostě buď a nebo. A tohle už je spíš to nebo. A mně kompromisy nesvědčí. Takže abych psala článek deset dní, to radši nic...

Kdykoliv se stane, že už mám jakš takš hotovo všechno, co jsem musela nebo chtěla stihnout, včetně dezinfekce povrchů, mám touhu zasednout k počítači.
Jenže mi to červík nedovolí. Ten, co hlodá v mý hlavě a říkává: "Snad uvaříš Mirečkovi večeři, ne?"

Chvíli se s ním hádám, vykrucuju se, že neumím vařit a že mám taky právo sedět, ale nic naplat, on vítězí.

Přecejenom mám někde hluboko zafixováno, že ženská vaří chlapovi večeři.
Asi jsem ten nepříjemný pocit zdědila po babičce.

Takže zkrátka, ten čas, který bych mohla věnovat svýmu koníčku, dobrovolně odevzdávám ve prospěch vztahu.
A tak se přihodilo, že než jsem stihla dopsat aktuální zážitky, Kiki porodila a rázem už aktuální nebyly.
A to přenášela!

Psala jsem Vám tam o tom, jak jsme spolu byly v Motole na prohlídce. Ona na poslední předporodní a já na šestinedělní. Objednali nás na stejný den. A na ten samý den objednala doktorka i Adriánka na kontrolu v šestinedělí, a tak zatímco my jsme seděly v čekárně mezi těhulemi, maminka tlačila kočár do vysokého kopce u nás za domem.

Já jí říkala, že k naší doktorce jedině autem, i když vzdušnou čarou je to kousínek.
Ale ona chtěla ten kopec pokořit. A možná taky mě, která tvrdila, že se to nedá...


Jako obvykle jsme s Kiki drbaly ostatní nastávající matky, obzvlášť jednu, co vypadala jako přelud,
a když bylo hotovo, listovaly jsme bulvárním časákem. Zrovna tam zase probírali Hanychovou a jejího Prachaře.
Kiki platonickou lásku.
Proto ostatně Agátu nesnáší.

A každou chvíli vyšla sestra, aby zavolala další.

Jenže nějakou Novákovou volala marně. Už to málem vzdala, když vyskočila paní s ondulací (ty matky jsou čím dál starší), a s omluvou, že se zamyslela, šla dál.
Smály jsme se tomu. Jak moc zamyšlená asi byla, když nereagovala na svý jméno.


Mně pak volal Mireček, a tak si Kiki o tom svém idolu četla dál sama.
Když v tom zavolali paní Prachařovou.


A najednou koukám, že Kiki se zvedá.
Prý se zasnila...


Když se na večer vrátil Mirek v práce, zalezl hned do sprchy. A za chvíli zvonek.
Táta se stavil podívat na Adriánka.
A protože jsem už neslyšela téct vodu, a protože chodba je hned vedle koupelny, domnívala jsem se, že Mirek slyší, že někdo přišel.

Vzala jsem tátu k postýlce, kde jsem mu předváděla vykrmeného synka, když v tom mezi nás nakráčel Mireček úplně nahej.

Hned se zarazil a rychle vycouval. Prý si to pak vyřídíme.
Ale nejdřív jsme se mu vysmáli...


Na Valentýna jsem měla být s Půem sama. Byl turnaj ve stolním fotbálku, totiž.
Když jsem měla námitky, tak mi to nepomohlo. Bude mi prý všechno vynahrazeno.
Když to teda potřebuju slavit...

Kiki si na mně pochopitelně smlsla, jako výsměch mi poslala odkaz na song Kráva, který zpívá Barbora Poláková.
Znáte ho?
Jenže záhy už na mou situaci přestal sedět, neboť kytku jsem dostala!


Někdo mi pak psal a padl dotaz na náš valentýnský program.
Přistihla jsem se, jak si hodlám něco vymyslet. Abych udělala dojem a nemusela s pravdou ven.

Sice jsem vymyslela (a poslala) větu: "Bude letos takový alternativní", ale vzápětí si říkám: Co to tady hraju?
A dopsala jsem:
"To znamená NA HOVNO."

Tím jsem konečně pochopila pravý význam slova alternativní.


Mirek se nabídl, že mě v noci zastoupí s krmením. Že udělá sunar.
To by bylo báječný! Radovala jsem se nad vidinou prospaných aspoň pěti hodin v kuse.

Odbyla třetí a ozval se koníček. Pů totiž jaksi řechtá, když se budí.
Ovšem já spala dál, s vědomím, že se na tohle zařechtání vzrušovat nemusím.

Jenže pak jsem slyšela, jak se pokakal. Pootevřela jsem oko.
Mirek se rozhlížel po ložnici. Co kurva dělá, proč ho nepřebalí... "Co hledáš Mirečku?" Zívla jsem.

"Roušku," odvětil a já šla měnit plenku...

A dovysvětlím, proč se rozhlížel. Vzpomínal, kde máme zásuvku s léky...


Na jednu stranu ho to šlechtí, že jako typický chlap není na tomhle šuplíku životně závislý - kapičky, náplastě a tak, ovšem na stranu druhou jsem se zase nevyspala.


Ale už jsem se naučila fungovat i tak. Klidně jsem vyrazila na procházku :)
V jednom z těch krásných dní, co teď byly, jsme se vydali do toho kopce za domem a já byla vyřízená ani ne v půli cesty.
A to kočár tlačil můj Pepek.

Nechápala jsem, jak to maminka mohla vyšlápnout. Kdyby nepřinesla zprávu a objednávku na příště, podezírala bych ji, že to vzdala a jen obešla blok.
A jestli tedy nevzdala a poctivě vyšlápla, tak že má určitě TAKY kýlu.

Protože mně, přestože jsem kočár netlačila, se udělala boule na břiše. Hned si říkám: Že by pooperační kýla?
To snad ne!

Fofrem jsem se objednala k doktorce. Dala mi termín až za týden.
Což nevadí, kýla se prý nemusí řešit hned. Leda by prý bolela - psali na netu.

A tak další den už bolela.
Jaká náhoda.

Táta říkal, že tohle řeší chirurg, ne "obvoďák".
A maminka (bez kýly) říkala, že mi pohlídá Aďu.
Protože mně když něco je, tak to ví celá rodina.

Vzpomněla jsem si, jak kamarád Martin mluvil o svém skvělém chirurgovi, k němuž teď, po pádu na lyžích, pravidelně dochází.
Dal mi adresu a doplnil, že pan doktor vypadá jako Štěpán Šafránek z Básníků.
Už tam běžím!:)


Posadila jsem se do čekárny a když vyšla sestra, podala jsem jí průkazku pojišťovny.
Ona se na mě zadívala a zvolala:

"Já vás znám! Já čtu váš blog!"

Co to...

Pán, co seděl proti mně, si mě zkoumavě prohlížel a já od té chvíle zkoumala zem.

Když mě pozvali dál, viděla jsem za stolem doktora Šafránka.
Jen Martin zapomněl dodat, že asi tak po dvaceti letech.
Ale byl to on!

A zatímco mi vyšetřoval břicho, sestřička se mě zeptala, kdy bude další článek.
Rozpačitě jsem jí svěřila, že ho píšu už týden a ona odvětila, že se vždycky těší.
A když mi pochválila synka, doktor už to nevydržel a povídá:

"Vy se znáte?"

"Ne, to je taková celebrita," zasmála se a já si vzpomněla, jak jsem Vám posledně psala o těch soukromých minutách slávy...

Cestou domů jsem cítila, jak mě tenhle zážitek povzbudil k vytrvalosti, i když času je fakt málo.
Tímto tu sestřičku zdravím a děkuju :)


V té době byla Kiki ještě těhulka a asi pátým dnem přenášela.
Psala mi, že jestli dneska neporodí, tak už neví, co pro to ještě má udělat, protože pořád doma uklízí.
Prý se jim v noci vrátila kočka celá od krve, a tak ji - s podezřením na autonehodu, vezli na veterinární pohotovost.

Dan jel prý tak rychle, až to s Kiki na místě spolujezdce házelo.
V ordinaci se ukázalo, že Chanell byla skutečně jen od krve a nic víc jí není. Za dva tisíce se to ukázalo.
A za další tři jim bylo nabídnuto její celonoční pozorování, zda se něco neprojeví později.

Na to Kiki řekla, že ji bude pozorovat doma a odjeli.

Další epizodu měli se psem, který se nemohl vysrat. A tak ho příštího dne za sedm set vysrali na veterině.
Pes pak dělal, kudy chodil a Kiki zase jenom uklízela.

Večer mi psala, že z těch příhod typu Kočka, co ji nepřejelo auto, snad skutečně porodí.
No a ráno se skutečně jelo, tentokrát s ní.
A Dan směl být za sedmset pět u toho :)


Nakonec ho to ale stálo trochu víc, což jsme nikdo nečekal, protože se rozhodl při té příležitosti požádat Kiki o ruku...

Měl to v plánu před porodem, jenže nakonec zahnal myšlenku, žádat ženu v kontrakcích.
A tak to udělal potom. Když už měla Kiki jejich malou Violku na prsou.

Popsala mi to takhle: "Klekl si a zeptal se, jestli si ho vezmu, že chce být rodina. A já, od krve, že JO..." :)
+++











Život podle Půa

8. února 2015 v 18:04 Zpovědnice
Na ten den jsem měla tři úkoly. Oběhat si nějaké záležitosti, objednat Půa na vyšetření a večer ho vzít k doktorce na kontrolu, protože je pořád ještě marůdek.

Začala jsem tím objednáním. Jde o EEG, což je vyšetření mozku a je to až na jaro. Jenže prý mají delší čekací lhůty.
Abych vysvětlila, proč mozek...

Když jsme měli Adriánka doma krátce, zaskočilo mu mlíčko a dávil se. Jenže já to nepoznala, a jelikož se kroutil a šlo mu z pusinky hodně slin, vyděsila jsem se a zavolala sanitku...
A přestože se novorozenecký reflux dalšími podobnými příhodami potvrdil, už se vyšetřoval mozek.

To vyšetření proběhlo neúspěšně, pro moc malou hlavičku.
Trápili nás tam dlouho, sestra dokonce prohlásila, že nás v ordinaci zamkne a dojde se naobědvat...
A tak se měření musí na větší hlavičce zopakovat.

Podle mě tedy nemusí, ale já nemám úplně slovo...

Zrovna tak, pro jistotu, se vyšetřovalo srdce. Z nenadání jsem se tedy ocitla na dětském kardiu a to bylo teprv nepřijemný.
Vzpomínky se rozběhly naplno.
Jsem tu s jiným děťátkem. Je to jinej příběh...

Půa položili na lehátko a ultrazvukem měřili jeho srdce.

Doktor, co jsem ho dva roky neviděla, a co z jeho úst znám samé špatné prognózny, teď koukal do monitoru s úplně stejnou vráskou mezi obočím, co míval z toho soustředění pokaždý.

"A je zdravej, chlapeček?" Zeptal se mě.

Přitakala jsem: "Úplně zdravej!"

"No, máte pravdu, i srdce má úplně zdravý," řekl a usmál se a popřál nám hodně štěstí...

A já byla ráda, moc ráda, přesto mi proběhlo hlavou - kéž tohle vyslovil i tehdy, když tu na tom polštáři ležela Elenka...


Tak tedy volám na EEG.
Už jsem se tam pokoušela dovolat jednou, ale marně. Telefon jen naprázdno vyzváněl a teď tomu nebylo jinak. Holt mi daly blbý číslo, pomyslela jsem si.
A záležitost odložila. Do jara daleko.

Teď lékárna, pošta...
Mirek hlídal a já vyrazila po delší době ven. A nevím, jestli je to tím, že se teď moc mezi lidi nedostanu, že si pak víc všímám, ale co já za ty dvě hodiny všechno viděla a slyšela...

Při parkování "u zlodějíčka" jsem si všimla, že je tam tentokrát jiný pán. Ovšem čas příjezdu byl o dvě minuty napřed, takže asi stejný mrav.

V první lékárně neměli všechno, co jsem potřebovala, a i kvůli tomu, co měli, musela přestárlá magistra volat šéfovi na hory, aby se poradila.
Ale ještě před tím, než odešla k telefonu, mi sdělila, že musí nejprve obsloužit lidi, kteří stojí za mnou... Aby prý nečekali.

Tohle mě vždycky dostane. Já na konci fronty čekám, až se všichni přede mnou vykecaj´, a že to kolikrát není ani k tématu, ale hlavně, aby ti za mnou nečekali...


Třičtvrtě hodiny z mého času, co zbývá mezi kojeními, bylo tedy fuč.

Abych sehnala něco na miminkovské prdíky, musela jsem do jiné lékárny.

Opět dlouhá fronta, ale měla jsem kliku. Lékárník u výdeje na recepty tam nikoho neměl a zavolal si posledního z řady u volného prodeje.
Tedy mě...

"Prosila bych něco na prdíky pro měsíčního kojence," vyřkla jsem přání.

A on se zhluboka nadechl k dlouhé přednášce na téma Evropská unie a léky...

"Tak mladá paní, to pochopitelně máme. Máme tradiční fenyklový čaj. Pili jsme ho všichni, pily ho naše děti, ale dneska je na něm psáno, že je určeno až od věku tří let. Tudíž bych vám ho neměl pro toho měsíčního kojence dát...," mluvil nahlas, aby jeho rozhořčení slyšela i fronta vedle, a já ho podezírala, že na tuhle chvíli dlouho čekal. Až bude moci před plénem vyjevit svůj nesouhlas s tímto nešvarem...

"Ale já vám ho s klidným svědomím vydám," pokračoval, "protože jsem přesvědčen, že tenhle čaj mu neublíží - jako neublížil nám, ani našim dětem, je to náš tradiční pomocník už padesát let a na-je-dnou se do toho bude EU míchat a něco na tom upravovat? Takže rozhodnutí je na vás, já proti nejsem, naopak bych vám ho doporučil!"

To poslední slovo řekl zcela nebojácně a přitom se rozhlédl, jestli se najde někdo, kdo by si mu snad dovolil oponovat.
Nenašel. A chyběl už jen potlesk a měl svých pár minut slávy za sebou...


My se vždycky s Mirkem smějem, když někdo stiskne tlačítko u málo využívaného přechodu na frekventované silnici a svou zelenou zastaví kolonu aut. Že když potom před takovým publikem osamoceně přechází, že má svou minutu slávy.

V té lékárně ji měl ale ještě někdo. Zatímco jsem kývala na fenykl, nějaký kluk u volného prodeje právě hlásil:

"Pociťuje, že zejtra bude mít chřipku... Tak něco proti tomu."

Otočila jsem se, abych se zorientovala v situaci. Jako důchodkyně, co potřebuje mít jasno, proč se kdo takhle pitomě vyjadřuje. Navíc na hodině přednášky tady pana magistra...

Zjistila jsem, že kluk tlumočí nějaké cizince, jíž lékarnice nerozuměla.
A pak jsem se krátce zamyslela, jestli náhodou i já nepociťuju, co bude zítra...



Další moje štace byla pošta, kde mě to překvapilo zase úplně naopak. Totiž tím, jak to odsýpalo.
Po kratičkém čekání jsem přistoupila k okénku. Tam nějaká mladá slečna. Podala jsem jí občanku, že mi přišel balík. Jenže jsem zapomněla, že jsem ho objednala na Mirečkovo jméno, protože to byla taška pro něj.

Hned mě trklo, že mi to nevydá...

Ale ona pro to normálně došla a balík mi podala.
Hmmmm....
Sice si nakonec neodpustila poznámku o tom, že jinej by mi to "mohl nevydat", ale stejně jsem jí strašně děkovala, protože se taky jednou něco nezkomplikovalo.


Cestou k autu jsem míjela cukrárnu a napadlo mě, že koupím Mirečkovi zákusek.
Zalezla jsem tam a po vystání fronty, protože zákusek chtěli zrovna všichni z Dejvic, byla paní za pultem nějaká divná.
Totiž původně tam ani nebyla.
Náhle se vynořila zdola a celá rudá na mě mlčky zírala. A to i poté, co jsem si řekla o harlekýna.

Najednou otevřela pusu dokořán, zprudka se nadechla a vydechla, zatřásla hlavou do stran a potom terpve na mě promluvila:

"Pardon, ten zázvor v čaji je tak silnej..."

Zůstala jsem zírat a nemuset za chvíli zas kojit, čumim tam do teď.

Snad už nepotkám nikoho divnýho, říkala jsem si, když mi najednou přistála před břichem, jak závora, něčí ruka.
Ruka s krabičkou Hugo Boss.

Koukla jsem, kdo to, a Cikánka.


"Parfém pro vás pani, zadarmo!"

Rychle jsem se jí vysmekla a šla dál.

"Zadarmo, paní!" Volala za mnou.


Co je to dneska s těma lidma?!



U doktorky jsme tentokrát šli na řadu hned. A hned taky padl dotaz: "Objednala jste ho už do toho Motola?"

"Nedovola jsem se tam," řekla jsem po pravdě. Ovšem mockrát jsem to tedy nezkoušela, a to je taky pravda...


"To jste se tam ještě pořád nedovolala?"

Rozhodila jsem rukama, jako že se sama divím, ale doktorka mě překvapila výborným nápadem.

"Sestřičko, prosim vás, vytelefonujete jim to?"

To snad...

Pak jí podala tutéž zprávu, z níž jsem telefonní spojení opsala já, a tak jsem se zase uklidnila. Tam to neberou.

"Nebudete se zlobit, když vás objednáme, že ne?"

"Jasně, že ne, ale tohle číslo jsem zkoušela taky - tam to neberou," zopakovala jsem i doktorce, ale ona už zase poslouchala průdušky, zatímco sestra se dala do vytáčení.


A za chvíli slyším:

"Dobrý den, my bychom u vás rády objednaly kojence, je to možný?"

Polila mě vlna trapnosti. A zřejmě proto jsem byla trapná:

"Ona se dovolala, jo? To se divím..."

"Šššššt, my se posloucháme, maminko... No řekni to tý mamině, že se posloucháme..."



Mireček začal docházet do té nové práce.
Když mi povyprávěl zážitky a dojmy, přišla řeč na další nově přijaté kolegy a kolegyně, s nimiž se teď společně zaškoluje.
Ačkoliv mám subjektivní dojem, že v matematice, bez níž se v téhle profesi nedá obejít, vynikají spíše muži, přijali prý i dvě slečny.


Jedna se prý věnuje latinskoamerickým tancům.

"Jak to víš?"

"Řikala to. SKUPINOVĚ!" Dodal rychle a velice přesvědčivě...


A druhá mu prý řekla, že je dobře, že vedle něj u stolu je volné místo - aspoň nebude sama, jako včera v posteli...

Jo.
Tak jo.
Už chystám, do té nové tašky, rámeček s fotkou sebe a Půa.


Když jsem zase u synka... Trápí ho ty prdíky. A tak někdy dlouze pláče. Když jsem to konzultovala po telefonu s maminkou, zeptala se mě úplně vážně:

"A jak často ti chodí na záchod?"

Zarazila jsem se.
"No, vůbec nechodí na záchod!"

"No tak to bude ono!" Kápla na to...



A Kiki měla romantický zážitek.
Má týden do porodu, a tak se večer válela na gauči, celá zmožená a bolavá, když v tom jí Dan volal ze shora, aby se šla podívat, jak se tam kočka zas vysrala. Ona zalamentovala, že to je teda fakt super, a že nechápe, proč ji tahá, podívat se na hovno kočky, když vidí, že leží v bolestech.
Asi desetkrát jí prý zopakoval, jak je to strašný, že to musí vidět...

"Já neměla sílu mu říct: Seš normální? Tak to ukliď a nebásni mi tu o tom hovnu!
Ale řekla jsem mu jenom, že teď na to seru, že mi neni dobře a potřebuju ležet. Asi za půl hodiny jsem se zvedla, protože se to zlepšilo, a že to teda půjdu uklidit a podívat se na to zasraný hovno, který mi vylíčil, že se táhne přes tři schody. Tak jdu nahoru, teď tam kurva tma a na schodech svíčky...

Pičuju, proč jsou tu kurva na schodech ty svíčky a je zhasnuto, že na to hovno asi těžko uvidim. Tak jsem rozsvítila a on, že jsem asi opravdu mentoska. Ty svíčky vedly totiž do koupelny, kde opravil vanu, aby konečně vířila. A já povídám, no a kde je to hovno?"


Když se Kiki zorientovala a zalezla do té horké lázně, z lásky přichystané, hned mi ten příběh sepsala.
A vzpomněla si při tom, co jí psala máma.
"Hlavně si teď nedávej horkou vanu. A já - jasně! A hup do vany..."



Naštěstí si porod nevyvolala a Dan se nakonec dočkal i pochvaly.

To u nás se slavilo šestinedělí. Uteklo to strašně rychle a konečně "je líp". Adriánek už sleduje, co ho zaujme a nejčastěji je to jeho tatínek. Který ho koupává a mě volá z horké sprchy a ukončuje tak můj krátký relax kdykoliv, když se Aďa pokaká...
Je to trochu podobné tomu Kiki romantickému příběhu, namlouvám si.
Taky mě volá na hovínko. Akorát, že z vany a nekecá... :)
+++