Řežte, pane doktore!

3. ledna 2015 v 16:54 |  ZPOVĚDNICE
Aneb Zapisky z porodnice


Zdravim sve verne ctenare v novem roce a krome prani, abyste ho prozili ve zdravi, mam pro Vas nejake ty novorocni historky...

Slibila jsem Vam zapisky z porodnice, kde stale jeste jsem, takze tady jsou, autenticky, bez interpunkce...

Zacnu tam, kde jsem posledne prestala. Dneska je totiz ten den, kdy se pani lezici na "rizikovem", cpe svym objednanym kuretem. A ja jsem s Adriankem o oddeleni dal, nijak zvlast netajtrlikujeme, protoze jsme indisponovani - on vekem a ja bolestmi, a navic lezime v pokoji, kde mame prisny rezim.
A prisnou spolubydlici, ruskou matku, pani Konstantinovnu, ktera se domniva, ze je carevnou a ja jeji sluzebnou...

Pobiha po pokoji v erotickem pradle, jak ja bych nazvala jeji nocni kosilku, na parapetu se ji povaluje fen a kulma, na nocnim stolku chleba s uherakem, no a jeji pedikura je zrejme gelova, co vyzaduje diky z kozackach.
Zupanek ma honosne zdobeny a kdyz mi prisla navsteva, tak si prave potrebovala vyfoukat uces, takze ji pozadala o zvednuti se z zidle, za niz je zastrcka. Ze jsou i jinde, ji nezajimalo. Ona si proste vybrala tuhle...


Ale abych se vratila o par dni zpatky... Muzu Vam rict, ze velice nerada zavzpominam, jak probihal ten porod. Mnohe z Vas mi soukrome psaly, jak to neboli. Ze cisar je pohoda. Mno, sice se Vam podarilo dodat mi odvahy (a skutecne do nemocnice prijet), ale o to horsi bylo poznani, ze je vsechno mnohem horsi...


Mirek me doprovodil na sal. Posadil se za sklo a mel ze sve zidle lepsi vyhled, nez ja, ktery dali pred ksich plentu. Nejdriv me ovsem cevkovali. Velka lahudka. Mirek na me kyval, jako ze si vedu dobre a at jsem klidna, a tak jsem se jim teda skrcila do toho klubicka, aby me mohli pichnout do patere.

"Tak a za chvilinku ucitite teplo do nohou a prestanete je vnimat. Muzete citit tahy, tlaky, ale v zadnem pripade ne bolest," ujistoval me anesteziolog.
Zadne teplo do nohou se mi nerozlilo. Nevim, proc mi to neverili. Ze porad vsechno citim.

"Mozna je to tim, ze jsem nebyla vazena. Ja to rikala uz vcera, ze nevim svoji vahu, ale nikdo me nezvazil...," nadhodila jsem mozne vysvetleni.

Ale nejaka zenska me najednou chytila za celisti a pravila s ironii v hlase: "Tak vazena jste nebyla..."

A hned pokracovala smerem k doktorovi: "Ja myslim, ze pani neciti uz nic, takze muzeme zacit. Rezte, pane doktore!"


Ucitila jsem, jak mi skalpel rozrizl bricho.
Ostra bolest prostoupila mymi smysly a ja vykrikla, ze to citim.

"To nemuzete citit," pravil doktor a stipl me do zeber: "Co vam delam ted?"
"Stipete," prekvapila jsem ho.

"Zvednete nohu!" Porucil mi se svrastelym obocim.

Tak jsem zvedla nohu a od te chvile si na nic nevzpominam.


Az jak me nekdo budi pleskanim po tvarich a oznamuje mi, ze je po vsem a mame chlapecka.

Ktery tam ovsem nebyl. A ja byla zmatena a unavena, presto se mi strasne ulevilo, ze je hotovo a zijem.


Pak me odvezli na JIPku a tam jsem pomalu prichazela k sobe.
Bolest jsem citila jen pri pohnuti, jak jsem byla v klidu, bylo vsechno celkem dobry.
Jenom ruka me bolela. Spatne vpravena kanyla, kterou mi dali uz vcera, protoze ji je treba, mi pusobila jak modrinu, tak omezeni pri pohybu.
Nesmela jsem se zvednout vic, nez jen hlavou. Spatne se mi pilo, protoze v leze pit neumim. A podat si tou bolavou rukou hrnek, byl muj nejvetsi vykon pro ten den.
Protoze ten prospany porod nepocitam...


Pristiho rana, ze mi pichnou injekci na redeni krve. Tutez, co jsme pichali doma Elence. Proto vim, ze se maji stridat ruce a nohy, pripadne bricho.
Chteli po mne nohu, ze pry do ruky maji zakazano. Nejaka matka si stezovala, ze se ji udelala boule...

A pak prisla sestra za pani, co lezela za plentou, aby se sla sprchovat.
Ona zanarikala, ze na to nema, aby se zvedla - coz jsem chapala, a jestli by to pry nepockalo do zitrka.

"Nepockalo," dostalo se ji odpovedi, jakou zrejme cekala.


Jelikoz jsem se uz zkousela pohnout, vedela jsem, ze ja bych se teda rozhodne sprchovat nesla. Byla jsem rozhodnuta se uz nikdy nepohnout. Minimalne do uplneho zahojeni.


Pani nakonec vstala a belhala se, za podpory sestry, ke dverim.
Rikala jsem si, ze tu zrejme lezi dyl, ze se jim zvedla.

A pak jsem slysela neco jako, ze ted ja...

"Prosim?"

"No vstavat a do sprchy! Zadny stonani, to se musi rozchodit," rekla nejaka krava, ktera asi nikdy nelezela na mem luzku...


"Ale ja tu nelezim ani den!" Uvedomila jsem ji.

"To je v poradku."

"Ale ta pani je tu urcite dyl," rekla jsem.

"Neni," rekla krava.


To nemuze myslet vazne...
Vedela jsem, proste vedela, ze nemam silu vstat.
Ani podeprit se rukama, kvuli te kanyle, neslo...
Byla jsem v pasti.

"Vstavejte, pres bok, do sedu, nohy dolu, vstat do predklonu...," diktovala mi postup.

Aniz by mi pomohla.

V slzach jsem se vyskrabala do sedu. Pak jsem pod nátlakem vstala. A pak se mi zamotala hlava a musela jsem zpatky do postele. Coz taky nebylo jednoduchy.

Potom prisla doktorka a rekla, ze kanylu mi nechaj, protoze mam "hroznou krev". Chtela rict "spatny krevni obraz". Pry jsem chudokrevna a muzu zkolabovat.
Tak hlavne, ze me zvedaly...


Ted uz tuplem nevstanu.


Myslela jsem na chlapecka. Mirek mi ho ukazal na fotce. Pripadal mi obrovskej a ne moc krasnej, za coz se zpetne stydim, ze jsem rekla nahlas. V realu se mi libi moc a moc...

Psalo mi plno lidi a ja, uvelebena v nejprijatelnejsi poloze, jsem si vyrizovala agendu.


A prisel doktor, co delal ten rez... A proc prej nespolupracuju. Mam to rozchodit. Mam vstat a jit...

Sestra mu pritakavala, ze nektery vstavaj uz v ten den!
Mela jsem pocit, ze tam maj nejakou soutez, ktera vstane driv. Ze z toho delaj hru na hrdinky. A ze mi vubec nebude vadit, kdyz se umistim uplne posledni...


Pro tu mou chudokrevnost to nebylo v planu, ale slibil, ze me prendaj´ na oddeleni za miminkem, kdyz se rozhejbu. Na to ale potrebuju sundat tu kanylu z modry ruky!

Pytlik, co mi visel vedle postele, me znervoznoval taky. Dokud tohle mam, nemuzu se jit sprchovat.
Prece za sebou nepovlecu pytlik a nebudu si jeste hlidat, aby se neco nenamocilo, kdyz mam co delat s kazdym pohybem.
Propadala jsem naprostemu zoufalstvi.
S kanylou se nepodepru, bez podepreni se nezvednu... Ale dokud se nerozchodim, nesundaj to. Proste prekerni situace.
Sestry se mnou uz nemluvily, ony fandi asi jenom vitezkam, co k nim ze salu prijdou po svych, takze jsem bulela mame do telefonu a pani za plentou, ta hrdinka, co uz byla ve sprchach, si vyslechla rozsahlou stiznost na cely Motol. Vcetne prilehlych sidlist a tak.

Nikdo mi tu nepomuze. Proc nejsem chlap a nemuzu ted radsi slavit synka???


Za dalsi hodinu narku jsem se strasne vyhecovala a doslova ze vsech sil se na ty posteli posadila. Sestra zvedave pribehla a cekala, co z toho bude.

"Jdete na to, jo?"
"Ale vyndate mi tohle," zkusila jsem to a nastavila ruku s kanylou.

Prekvapila a vyndala. Takze jsem mela dve ruce a to uz se jinak z te postele zvedalo. Ackoliv bolest v podbrisku byla neuveritelna. Nepopsatelna.
Jakapak pohudka Verco?! :)


Pytlik mi nesla sestra, drivejsi krava, a ja prozivala jednu z nejvetsich fyzickych bolesti a bezmoci sveho zivota.
Vzpomnela jsem na ty lezaky, jak jsem o nich nedavno psala. A hlavou mi probehlo, ze ja na takovej osud proste nemam...


A pak bylo kupodivu hned o neco lip. Smela jsem pokracovat na dalsi oddeleni, kde na me ceka nas chlapecek...

Dali mi neco na bolest a najednou bylo mozny chodit s jen malou bolesti, ktera mi uz tolik nevadila, takze jsem razem ozila. Podporil to i sundany pytlik. Neskutecne ponizujici zalezitost.


Otevrela jsem dvere dalsiho pokoje na sve porodnicni pouti a Konstantinovna na me uprela svuj rusky zrak.
Neodpovedela na pozdrav, jenom cumela. Sledovala me tak dlouho, az se mi chtelo smat. Jenze to bych si potrhala stehy, a tak jsem se ji snazila nevnimat.

Vesla zena v bilem a zacala se mi predstavovat: "Dobry den, ja jsem doktorka Krotka a prohlizela jsem Adriana..."

- Koho?

Aha, moje miminko...
Protoze ja mam uz den miminko...

No tak sem s nim!


Kdyz ho konecne dovezli, porad jeste jsem mu nevidela do tvare. Sestra ho vytahla z perinek a uz uz nam ho podavala - to uz totiz stihl prijet i Mirek - kdyz v tom se zasekla a zacala me proverovat.

"Jaky cislo mate na ruce?"

"53!" Delej...

"To by souhlasilo," pohledla i na jeho psi znamku, co nam obema visi na ruce.

A pak uz jsme se setkali.
Malej chlapecek... Jakej asi bude? A po kom? A co nas spolu vsechno ceka?
- Tak nic takovyho se mi hlavou v ten moment kupodivu nehonilo. Proste jsem jenom cumela.
Jako Konstantinovna.


Chtelo se po mne, abych ho zkusila nakojit. A ve zkouseni neustavala; jednalo by se o kazde tri hodiny po dobu sestinedeli, no a pak v delsich intervalech zhruba tak o rok.
Vyborne. To jsou vyhlidky. Nestacilo, co jsem absolvovala do ted.
Jak muzou mit lidi vic deti?!



Nenechali nám ho tam dlouho, abych mohla lezet, ale na veceri me hnali. Na prisne dietni veceri. Dostala jsem dve porkovy polevky.
Plna mistnost matek v pyzamech, u kazdyho stolu dve a dokonce i tri, se druzily.
Predpokladate spravne, ze jsem vyhledala volny stul. Protoze jak si seda asocial?

Sam a co nejdal od lidi. Natoz od matek. A nejlip zady k nim.


Nejake dve se bavily o tom, ze se muze stat, ze anestezie nezafunguje a clovek ten rez citi.
Prej, to by teda nechtely...


Prvni den polevka, druhy den kase, treti den rizek. A u jedne z veceri setkani s tou pani zpoza plenty, kterou uz taky prelozili. Tedy, pokud by neprelozili ji, tak koho uz...


"Vy jste tu sprchu tak dobre zvladla," projevila jsem ji poklonu. "Fakt jste rodila den pred tim?"

"No uz dva dny pred tim jsem rodila. Dvanact hodin probihal normalni porod, jenze mimco mi uvizlo v porodnich cestach, a tak jsem musela dalsi den na akutniho cisare," sverila mi svuj porodni pribeh.

Cumela jsem (coz asi delam docela casto :)), maji tu skutecnou hrdinku...
To jsem kurva tak citliva na bolest jenom ja?


S pomoci synka jsem zafungovala natolik, ze jsem zacala opravdu kojit. Teprve jsem ocenila darky od maminky - kojici podprsenku a vlozky do ni, ktery bych ani nevedela, kde shanet - shanela-li bych je vubec, protoze pro me byly novinkou...

Uziju je ted kazdopadne vic, nez parfem, ktery jsem si pribalila ja...


Psala mi Kiki, ze je prave v tehotenske poradne o par chodeb dal a ceka na doktora, ktery je pry u operace.
Rozcilovala se, ze je tam asi sto tehotnych a ze tam teda rozhodne hodinu cekat nebude.
Pry se preobjedna. Rekne, ze na tohle nema cas, ze neco ma, sorry...

Neco lepsiho, nez drepet mezi tehulema...

Chtelo se mi tomu smat, ale to ted opravdu nejde. Nekdy to jde tezko vydrzet, jako treba kdyz se Kiki za chvili objevila u me v pokoji.
Skutecne z te poradny odesla.


Prisla za mnou na navstevu i s Danem. A prijel i braska Tom a Zuzka... No a nasi.
Konstantinovna zas cumela - kolik nas tam je.

A ja zas cumela pokazdy, kdyz ve sve materstine komusi do telefonu diktovala, jake svrsky si preje dovezt.
Pripadala jsem si, jako v kramu. Same kovtecky, kurticky, platia... K cemu chce kurva saty?

Ona mela totiz i stejnou dikci, jako nase zakaznice...
A co vic, jako by vycitila, ze jsem usluzna prodavacka, ukolovala me.

"Zavri ty dvere," hulakala, kdy jsem vetrala po uklizecce, ktera prisla se Savem.

"Podej mi dudlik!" Velela, kdyz jeji dite brecelo pri prebalovani.

"Nech to svitit!" Kdyz jsem si chtela konecne zhasnout svou lampicku a spat. Jenze ona vstavala k malemu carovi a me svetlo ji vyhovovalo.



Pristiho rana za mnou prisel doktor, a ze pry by mi hned dal dve krevni transfuze, protoze hladina zeleza v me krvi porad klesa. Muzu brat zelezo, jako doplnek stravy, ale tim si pomuzu za hodne dlouho, pravil. A byl pro transfuzi.
Nastvalo ho, ze ja ne - to se ale nesmi divit, kdyz prede mnou mluvil o rizicich prijmu cizi krve...

Dala jsem tedy prednost alternative a vyrazila shanet po arealu potraviny s obsahem zeleza.


V prvnim kramu jsem koupila mineralky a ovoce, v dalsim jogurty (protoze i bilkoviny mi pry chybi) a lahev zeli, kvuli vitaminu C, ktere pomaha rychleji vstrebat zelezo. Jak jsem se docetla na googlu.


Taska k tasce a ja to nemohla pobrat. Mela jsem problem.
S par dni cerstvou jizvou. Vlekla jsem to kus a pak se posadila na lavicce, abych oddychla. A zas dalsi kus...

Zrovna musime lezet tak daleko... Neda se nic delat, musim si neco odlozit. Ale to je takova skoda... Dumala jsem behem dalsiho posezeni.
Nakonec jsem par vod postavila na postovni schranku.
A sourala jsem se dal.

Jenze se ukazalo, ze to jeste nestaci.
Zeli zustalo na pristi lavicce a ja se konecne mohla vratit do pokoje...

Zrovna za mnou jela navsteva, tak rikam: "A na nejaky lavicce ve vestibulu, co budete mijet, lezi zeli, tak mi ho vemte, jo..."

"Prosim? Jaky zeli?"

"Ja si ho tam odlozila, kdyz jsem sla z nakupu, mela jsem to moc tezky," vysvetlovala jsem.

"Co tam prosim te vyvadis?"

Ale uz to tam nebylo. Nechapu, kdo si vezme lahev zeli z nemocnicni lavicky.




A zas prisel cas injekce na redeni krve. Tolik obstrukci kolem myho zdravotniho stavu snad nikdy nebylo...
Sestra chtela nastavit bricho. Jenze, kdyz si teda muzu predstavit, kam to asi tak boli nejmin, porad mi vychazi ta ruka.
Do ruky prej nepicha.

"Tak do nohy," zadonila jsem.

"Do nohy jo?" Zakroutila nevericne hlavou a nakonec svolila.



Za chvíli tam byl zase doktor. Uklizecka prave vytirala pokoj Savem a on se ji omluvil, povidal: "Pardon, ja zustanu tady u dveri, abych vam tam nenaslapal, ja si jenom neco vyridim...", a zavolal na me: "Vy jste si prala injekci do nohy, jo? Vy jste masochistka?"

Pripadala jsem si, jako blazen. Na JIPce chtej nohu, tady jsem za to divna a tenhle doktor slouzi tam i tu...


A prisel posledni den v roce, ktery jsem ani neregistrovala, jako vesely, dokonce ani prelomovy. Zato jako dalsi den, kdy jsme bliz propusteni a ja dal od bolesti a pachteni se. Snad.


Presne o pulnoci, kdy venku uz nejakou chvili bouchaly petardy, ja sedela na svem luzku vedle otyle carevny a kojila. Coz by se prelomovym nazvat dalo, jelikoz tradicne slavim Silvestry opravdu jinak...
Do Noveho roku ted vstupuju jako maminka maleho, velkeho jedlika a zasnene myslenky na to, co vsechno nas s nim ceka, uz se dostavily...
Ale ted zaroven i otazky, co tady kurva delam...


Dalsi den mi psala Kiki:

"Vis, jak poznam, ze jsem totalne v hajzlu? Az budu nekdy na Novy rok inzerovat na netu tohle..."

A poslala prefoceny inzerat nejake pani:
Sháním obaly od studentskych peceti a od Milka cokolad na vyrobu prostirani a stojanku na tuzky. Jestlize mate, pisnete. Dekuji predem.

A ja si musela rukama drzet jizvu, aby stehy nepraskly a pri tom jsem si tak rikala, ze na tom jeste nejsem tak zle. Sice me vsechno boli, ale aspon to ma smysl.




Timto bych rada poprala Vam vsem, aby Vam v tom letosnim roce nechybel smysl zivota a zivot byl takovy, jak byste si ho prali :)
A díky za vsechny podporujici i pobavene komentare, kterymi jste me v uplynulem roce tesily a tesite stale.
Vase Jana
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucie | 3. ledna 2015 v 19:03 | Reagovat

Ahoj Jani,teda klobouk dolů,já ještě děti nemám,tak aspoň vim co mě může potkat :-) I když si myslim že já mám vysokej práh bolesti,někdy ve 13 letech jsem si zlomila obě ruce,a hrozně jsem se bála že se bude babička zlobit že jsem jela na koloběžce co jsem měla zakázanou,tak jsem radši neřekla nic,a že mám něco s rukama si všimli až druhy den odpoledne,a to mi jednu v nemocnici museli i rovnat,to pak babi vypadala jak tyranka,jenže já to fakt tajila :D jinak jsem moc ráda že to máš všechno za sebou,ted už bude určitě jen lépe,přeju krasný den

2 Marie | 3. ledna 2015 v 20:37 | Reagovat

Přeju ať už jste doma.Malej je krásnej,celá maminka,akorát to nejdůležitější má po tatínkovi.Janičko vydržela jsi toho tolik,že tohle zní jak pohádka se šťastným koncem.

3 martin | 4. ledna 2015 v 18:19 | Reagovat

At je mladas a vy iba zdravi a brzo doma. Jinak tu carevnu, cubku jednu smele posli do ritniho otvoru at tahne zpet do ruska nebo na krym. 8-)

4 Veronika | 4. ledna 2015 v 19:13 | Reagovat

Teda ty si vážně užiješ :) Připomněla jsi mi sestřenku, rodila taky císařem v USA, že ji opichnou od pasu dolů a nic neucítí, no cítila, pravda, je to už asi 18let :-?
Mě tak na chirdě doktor vyřezával znamínko z nohy a taky čekal a čekal a nevěřil, že to pořád cítím, tak mi nařídil položit se a zeptal se "Co dělám?"  "štípl jste mě" :-D

Ale je to, Janičko, vše za Tebou, za Vámi a už bude jen dobře, užívejte si první společné chvilky. Adrianek je nádherný.

5 Zuzana | 5. ledna 2015 v 10:59 | Reagovat

Jani, teeeda, ty si umíš všechno fakt vychutnat :-(
Ať jsi šťastná a to, co přeješ nám všem, ať hlavně potká i tebe...
snad už jste v tuhle dobu doma,
z.

6 Hanka | E-mail | 5. ledna 2015 v 22:32 | Reagovat

Janicko,tvůj článek me pobavil. Přeji hodne štěstí a zdravi. Mrzi me ze se ti to zkomplikovalo. Ja mam císaře dva a nedam na ne dopustit. Ale uz to mas za sebou. Tak sup uz domu a užívej si malého!!! :-)

7 Verča | E-mail | 6. ledna 2015 v 20:24 | Reagovat

Já bych císaře nechtěla ani za milion a to i kdybych nic necítila.
No ale hlavně, že už to máte za sebou. Doufám, že se vám daří a těším se na zápisky z miminčího světa.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.