Co kdo nedává

8. ledna 2015 v 19:25 |  ZPOVĚDNICE
Ještě, než jsem porodila, oslavili jsme s Mirečkem první společný rok. A tak jsem, kromě strachu z nadcházející operace,
i tak trochu bilancovala. Došla jsem k tomu, že jsem z našeho vztahu pořád nadšená, že je všechno krásný a baví mě to.

Až se vrátí ze svého fotbálkového turnaje, musím mu to říct - plánovala jsem si tehdy. Jak jsem i po roce pořád zamilovaná a tak.
Když přijel, byla jedna v noci. Svalil se na gauč a pravil, že se mnou za ten rok strašně zestárnul.


Polkla jsem a on pokračoval vyprávěním o tom, jak začíná bejt zatížen odpovědností a to, že je znát v komunikaci s jeho bezstarostnými přáteli vrstevníky, které navíc teď tak málo vidí.
Byly tam mladý, krásný holky a on (chudák) neměl myšlenky, je taky s klukama komentovat. Myslel prý na mě, jestli náhodou doma nerodím.


To abych ho, kurva, pořád něčím zaměstnávala, letělo mi hlavou...
Ono by to tak stejně mělo bejt. Dokud zaměstnáváte druhýmu hlavu, nemá tam prostor, zaměstnávat se jinými.

V tom je ideální to období zamilovanosti. Že se tak děje nějak samo a člověk se ani nemusí tolik snažit.
Později už dá čím dál víc práce, být dál tím, kdo okupuje jeho mysl...



Když nás přivezl z porodnice, byl pátek a celou noc se nespalo. Jenže ne proto...
Adriánek, kterému nakonec podomácky přezdíváme Pů, pořád plakal a měl k tomu pragmatické důvody. Přebalit, převléct z poblinkaného, najíst. A zase dokola.
A Mirek v posteli taky naříkal - že nemůže spát.
A taky se mimoděk ptal, co asi teď dělají jeho vrstevníci...



Já už dávno vím, že se té nové situaci je potřeba zcela poddat a moc do toho nešťourat.
Jako třeba, že život už nikdy nebude, co bejval. Že už na sebe nikdy nebudu mít čas. Že je pryč svoboda.
Že navždy jsem tady vázána k tomuhle uzlíčku...

Takový pocity jsem měla poprvé. Strach a svazující pocit celoživotního závazku. A kde to dneska je...
Nakonec člověk prstíčkem hrabe, aby to ten celý život trvalo.


Proto si říkám: Jedná se o teď.
A Žijeme na dny, ne na roky. - S tím přišla nedávno moje maminka, že to někde četla.


To mi pomáhá, žít současností. Ačkoliv jsem se začala zas o něco víc ohlížet zpátky. To, když nosím Půa pod fotkami Elenky, kde jí plápolá svíčka a v duchu jí ukazuju, jakýho má brášku.

Jsou to chvíle k zešílení. Mirek mě každou chvíli najde někde bulet.

Třeba najednou slyším její hlas, jak mě plačky přemlouvá: "Eště chvíli! Eště chvíli!" To aby si směla před spaním ještě chvíli hrát. A já odpovídám, že teda opravdu jenom malou chviličku.
Každou chvíli si vybavím něco. A skoro pokaždý něco, co zhodnotím, že jsem měla udělat jinak.
Zkrátka se v té minulosti zasekávám a pak najednou jsem zase tady a koukám, že kojím chlapečka. A že jsme v kuchyni, že tu už není ten pokojíček.
Možná se nějak takhle cítí schizofrenik.


Mirek, až na noční potíže s nespaním a na smrad z hovínek, kterej nedává, jak se vyjádřil, mě jako mladý tatínek mile překvapuje. Dokonce úplně sám koupe, jelikož já se nemůžu ještě do té vany sehnout.

A taky dělá na té reorganizaci bytu, kterou jsem si před svátky vymyslela. Je téměř hotovo, přesto nějaké nedodělávky zůstávají.
Ale především je mi k ruce; udělá, cokoliv si přeju. Od čaje po přivrtání polic, anebo přenesení skříně na lepší místo...

Jen spolu na sebe nemáme čas. On by ho i měl, ale já si jen tak nesednu. Což je tedy i pro mě nezvyk. Peru, žehlím, vařím (!), kojení trvá hodinu (!), vyvařuji, odsávám - když mě při tom viděl, pravil, že jsem čím dál víc sexy...


To kojení je stejně divná věc. Každé Půovo přisátí mě děsně bolí. A mlíko mi teče, aniž by byl přisát...
Připadalo mi to komický, tak jsem na tu podívanou zavolala Mirečka...
Jenže mi nečekaně řekl: "A proč to mám vidět?"


A já si vzpomněla na bývalýho kolegu, kterýmu jsem hučela do hlavy rozumy o tom, aby nelezl partnerce do sprchy, aby jí dopřál soukromí - že dělá věci, který on ani netuší, že dělá, a který on rozhodně nechce vidět.

Netrvalo dlouho a dal mi zapravdu. Povídal mi v práci, že do té koupelny omylem vešel a viděl, jak si barví obočí. Vůbec netušil, že tohle ta holka provozuje. A pak jí řekl o mojí radě, a že mě měl poslechnout, že tohle fakt vidět a vědět nechtěl a ona mu na to řekla, že jsem úplná kráva a ať si jí nepřeju ... :)


Takže člověk dovede radit, když mu o nic nejde a přitom sám by pak stejný rady potřeboval.
Musela jsem se smát, když za sebou Mirek rychle přibouchl dveře koupelny.



No a teď je na řadě Kiki. Její termín porodu vychází na závěr mého šestinedělí.
Ona ještě pracuje, pořád mi z krámu spisuje příběhy šílených zákaznic a neposlušných podřízených.

"Už jsem toho měla dost, jak nedělaj, co maj, tak jsem znova sepsala seznam jejich povinností, co mi podepíšou a prostě budou dodržovat. Hrozim jim tam pokutama!" Psala mi a oběma nám bylo jasný, že je to zas jen další marnej pokus. Protože Kiki nikomu žádnou pokutu nedá...

Pár dní na to mi psala, že to našla podepsaný a stejně nebyl ten sklad přeskládanej!

Poradila jsem jí, aby se do krámu rozjela během směny těch holek a zeptala se jich na to do očí.

PROČ TOHLE NENÍ HOTOVÝ? Když TADY jsi to podepsala!


Kiki na to, že ví, jak by to dopadlo. Řeknou jí prý, že nerozuměly zadání.
A poslala fotku sebe s výrazem, který by viděla na jejich tvářích...
Musela jsem jí dát zapravdu. A tak tam nejela.
Ušetřila si cestu, nervy a pohled na ten pohled...

A možná i pohled na cokoliv, co se tam děje, když ona má volno.
Je to trochu jako lézt někomu do sprchy. A jenom idiot na sebe do sprchy někoho volá... :)


A tak si Kiki příští šichtu udělala všechno sama.
Možná tak dřív porodí. Ne, že by si přála rodit předčasně, jenom má pocit, že se nevyspí, jak ji holčička v břiše kope.
Vykládala mi, že jednu noc to bylo tak silný, že měla chuť vzbudit Dana, že se jede do Motola, kde jim řekne, ať jí to okamžitě vyndaj, že se chce vyspat.

Máme s ostatními rodinnými členy takový tajný tip. Místo Kiki bude k miminku vstávat Dan. A nezbyde mu, než nevyspalost i hovínka "dávat", protože Kiki to nedá celý :)









 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 praguenation | 8. ledna 2015 v 21:23 | Reagovat

Moc hezký Janičko,  vše zvládnete. Jsi rozený mateřský tip. Ta část o Elence,  mě připomněla spousty krásných chvil.

2 Rockytka | 9. ledna 2015 v 8:47 | Reagovat

Přesně tak Janičko, žijeme dny ne roky! A i když se ty dny teď zdají na jedno brdo, ulítnou jako nic a malej půjde do školy :-D :-D
Přeji rychlou adaptaci na nové rodičovské role!!! :-P

3 jitka | E-mail | 9. ledna 2015 v 18:11 | Reagovat

Janičko,děkujeme za další psaní,ani nevíte jak jsem se zase  těšila ...
Užívejte si  mateřství,radosti  z malého a brzského nového člena  do Hujerovic  rodinky ;-) ...

4 Marie | 10. ledna 2015 v 12:09 | Reagovat

Půů je nádherný miminko a ty si užívej každé minuty proto,že to uteče jak voda a bude samostatný i když to teď tak nevypadá.Moc hezky jsi to napsala.Hodně štestí.

5 Ivana Straková | 19. ledna 2015 v 17:08 | Reagovat

:-))) jsi neuvěřitelně silná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.