Leden 2015

Hnízdění na vyčerpávající způsob

29. ledna 2015 v 16:00 Zpovědnice
Někdy, když jsem sama doma, (ale jenom v noci!), mívám nepříjemný pocity.
Bavila jsem se o tom už v minulosti s kamarádkami (který - jak mi radí Kiki, ať si zapamatuju - žádný nemám),
že to zažívaj taky. Že dítě kouká kamsi do rohu, či nad sebe, jako když někoho vidí...

Mně se to stávalo s Elenkou a nebyly jsme výjimkou.
Dobře si vzpomínám na ten večer, kdy jsem s ní byla sama doma, ležely jsme v posteli nad pohádkovou knížkou,
když v tom mě najednou přerušila, ať se podívám nad skříň. Podívala jsem se a co nevidím - nic.

Ptám se jí (velice opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli to chci slyšet): "A copak tam je?"

"No, dědeček, mávej!"

A doprdele... Pomyslela jsem si.

To byla chvíle, kdy se mi chtělo ji sbalit a okamžitě odvézt k našim. A spát tam nejmíň deset dalších nocí, než na událost zapomenu.
Jenže ona byla evidentně ráda, že ho tam vidí a vesele mu mávala.
Já se krčila pod peřinou a už jsem se tam ani nepodívala. Co kdybych ho náhodou taky viděla, že...

No a teď, s Adriánkem, mi bylo taky pěkně horko.
To, když jsem ho kojila na gauči a on se najednou odsál a začal na mě koukat takovým způsobem, až jsem se ho lekla.
Jeho tvářička se úplně změnila, oči se mu zvětšily a rty zúžily... Vlasy naježily a tvářičky propadly...
Myslím, že jsem v tu chvíli vypadala stejně.

Vzápětí se ale ukázalo, že má jen moc práce s tlačením.

Jenže ani potom to nebyl úplně on. Co do výrazů, jaký na mě rozjel. Měnil se mi před očima a kdykoliv se na mě podíval, jako by ten pohled něco znamenal... Nebyl to jen pohled, byl to významný pohled.
A vydrželo mu to až do usnutí.

Což následovalo až za dvě hodiny, protože on je běžně vzhůru tři až čtyři hodiny, když má pocit, že jsem ho málo nakrmila.
Je to velký jedlík.
A tak jsem ho průběžně dokojovala ještě v posteli až do půlnoci.

Mezitím mi něco spisovala Kiki, zrovna jsme si psaly o tom, kolik už je hodin, když najednou z obýváku slyším starou známou písničku: "Hodiny bijí BIM BAM, myšky mají bál...".
Vy ji určitě neznáte, je to song z jedné hračky, co patřila Elence.
Mám ji položenou na knihovně, kde hoří svíčka. Jenže to někdy hraje takhle samo...

A ona když je půlnoc, z postýlky na Vás čučí kojenec s dospělým výrazem a zpoza dveří hraje sám od sebe památeční budík, tak Vám není zrovna do tance...

Zadívala jsem se na Půa, protože koukal obzvlášť závažně. Říkám si: Kurva, teď na mě promluví a já zešílim.
Navíc mi to nikdo neuvěří... Skončim v Bohnicích...


Popadla jsem ho do náruče, protože už zase natahoval k pláči (snad jen ten hlad) a během kojení jsem se rozhodla, dojít tu hračku vypnout. Já měla totiž tehdy takovej nápad, nechat ji zapnutou, jako médium, kterým by mi o sobě Elenka mohla dávat vědět, víte. Jenže to bylo ve dne a nebyla jsem doma sama. To je pak hned všechno jiný.

Takže jsem využila příležitosti nejít do setmělého obýváku po půlnoci sama, ačkoliv výraz mého miminka mě úplně neuklidňoval, a společně jsme hračku vypnuli.


Další den, když jsem to vyprávěla u našich, to bylo k smíchu. Byl to už jen legrační příběh...
Kde bylo více než žádoucí, abych netrvala na tom, že to myslím vážně :)





Ale teď je Pů nemocný.
A tak jsme se vydali k doktorce.

Má tu samou, co měla Elenka. Když jsem jí po téměř dvou letech volala, jestli by vzala do péče jednoho novorozence, nadšeně souhlasila a dokonce jsme si spolu poplakaly.
A teď už šlo o několikátou návštěvu, co tam chodím se svou novou rodinkou. V sestavě, která by mě před těma dvěma lety ani ve snu nenapadla...

Pokaždé nás tam vozí a doprovází Mireček a pokaždé je tam strašně moc matek s dětmi.
Tentokrát tam byla taky jedna babička a já musím do svého seznamu nesnášeného dopsat, kromě ambiciózních matek, taky jejich ambiciózní matky...

Vyšla sestrička ptát se, v jakém pořadí jsme kdo přišel.
Babička se ozvala, že přišli první, pak tam stál nějaký otec, který se strašně divil, že kartičku zdravotní pojišťovny dítěte má mít on a nemá ji doktorka ve složce, dál jsme tam byli my a ještě jakýsi puberťák s patkou, který si prý jde jenom pro recept, a na oznámení, že paní doktorka ho chce zároveň i vidět, prohlásil OUKEJ.
Jelikož jsme si nikdo nebyl jist, v jakém pořadí jsme do čekárny vešli, přišla chvíle té babky, aby nám všem řádně vyčinila:

"To se musíte hlásit!" Kroutila hlavou, kterou vyšoupla až k sestře.

Nakonec jsme to pořadí dohromady dali a s Mirkem jsme se té bábě mlčky zasmáli.
Povídal, že by nikdy nevěřil, že i v čekárně se dá dělat kariéra. A že příště, až někam vleze, tak se zeptá:

"Je tady nějaká bába, který se mám hlásit?"


Po nějaké chvíli vyšla sestřička znovu, aby nám oznámila, že doktorka přeházela pořadí a na řadě je náš Pů.
Na to se bába málem zhroutila.
A my byli rádi, že tam nebudem muset už dýl poslouchat její přednášku vnukovi o tom, proč potom nepůjdou na hřiště.



K obědu jsme měli tatarku - ne jenom, samozřejmě, zase tak špatná kuchařka nejsem, a když jsem umývala nádobí, postavil se Mireček ke mně, aby se díval.

"Když šmudláš houbičkou lžičku plnou tatarky, tak vlastně meješ nádobí tatarkou," upozornil mě zcela vážně.

Dělá mi tohle často. Postaví se ke mně, když vařím, dokonce i když ochucuju čaj a hlídá.
Říkám mu vždycky, že je pedant.
Minule například nechápal, že dokážu vařit a zároveň se sprchovat.
Maso podle toho vypadalo a Kiki, když pak viděla, co máme na talířích, prohlásila náš oběd za mršinu.


To zas jednou přišly ségry na návštěvu...
Adriánek šel z ruky do ruky, to ještě nekašlal, a my filozofovaly nad jeho bezbranností a absolutní závislosti na nás.
Padaly návrhy, co všechno bychom s nim mohly udělat, aniž by s tím něco zmohl.
Třeba dát ho babyboxu. Anebo do trouby, do lednice...
Napadalo nás toho moc; sami víte, jaký hrůznosti občas člověka napadaj, a že to ani nejde říkat nahlas.



K mé nové oblibě v používání dezinfekce, se přidala ještě závislost na slunečnicových semínkách. Tomu byste nevěřili.
První balení mi, kdoví proč, přivezla maminka a od toho dne to se mnou jde z kopce.
Spořádám jich čím dál víc a potřebuju je už denně. Opravdu nepochopitelná závislost hodná spíše kura domácího.

Dokonce, když dojdou, prosím Mirka, aby pro ně dojel!
On se podiví, že ho kvůli semínkům ženu na nákup, ale já mu vysvětluju, že stejně potřebujem i další věci... Zrovna mě žádné nenapadaj, ale hned si vzpomenu...

Nakonec ho přesvědčím, horší to ale je, když není doma. To si teprve připouštím, že mám problém...
Už jsem se s tím svěřila i synovi. Já se mu vůbec dost svěřuju, když tak spolu trávíme dny. Ale nějak s tím nic nedělá.

Mirek pro změnu začal kokrhat.

Je to spíš takový náběh na kokrhnutí, takové kvoknutí. A to, prosím pěkně, jen tak. Prostě blbne. Nějak mu to ale zůstalo a už ho prý někdo slyšel i mimo domov a zeptal se: "Co blbneš?"

Já mu proto začala říkat kohoutku.
A pak mě napadlo, že možná máme nějak víc vyvinuté živočišné pudy, a že tohle jsou vedlejší projevy našeho hnízdění. V lidské říši nežádoucí.
Že já zobu semínka a on kokrhá...
Snad je to tedy jen dočasné.

Neumím si představit, že s tím jdeme na nějakou terapii.


Jenom nevím, jestli ptáky taky zlobí zlá fantazie, protože když se Mireček zeptal, jaká byla návštěva holek a já mu pověděla, že jsme vymýšlely, co všechno by se dalo s Půem udělat, díval se na mě dost divně.

A divně se na mě díval taky ten večer, kdy vešel do dveří a já polonahá zuřivě vytírala celý byt.
To zas ta moje dezinfekční posedlost...

Musím přiznat, že začínám bejt vyřízená. Otázka je, jestli mě vyřídily okolnosti, anebo jsem se sejmula sama. Povím Vám, jaký mívám dny...
Začnu třeba večerem.

Koupání Půa - sušení a jeho odnos na přebalovací pult. Téměř vždy se cestou počurá, takže jsem celá zechcaná
a osuška pochopitelně taky - nesu ho do vany znova, na takové to rychlé opláchnutí.

Oblékání - svlékání. To když se čistě oblečený obratem poblinká.
Někdy tahle fáze obnáší až tři převleky.

A čas nám běží...
Nezapomeňme, že jsem stále zechcaná. A studí to.

Pů má bezprostředně po koupeli hlad. Zasedám ke kojení. Které trvá půl hodiny minimálně.
A já si u toho říkám: Když se potom nepozvrací, nepokaká a nebude si sát dlaň nanovo, jako že by si dal ještě,
tak mám vyhráno. Uložím ho a jdu do sprchy.

Nikdy to nevyjde.

Zvednu ho, aby si říhnul, on se poblinká. A i mě, přirozeně.
To už tam ale sedím jen ve spodním prádle, takže se jen otřu a nestudí to...

Když se pokaká, tak blinkání následuje při přebalování.

A já jsem unavená, hladová, žíznivá, pochcaná a poblitá - pravda, utřená.
A nasraná.


Do toho nám vběhne do ložnice kočka, která dělá jeden naschvál za druhým.
Vyskočí k němu na přebalovací podložku. Já šílím, protože před chvílí přišla z venku, kde dělala Bůhví co.

Sleduju ji. Řvu na ni, ať okamžitě vypadne. Ona vyskočí na radiátor a začne natahovat ke zvracení.
Nemůžu opustit Půa na přebalováku, a tak jen bezmocně přihlížím, jak zvrací mezi šprycle.
A pak odkráčí pokračovat kamsi do obýváku a kuchyně, odkud to jen slyším, nevidím. Takže mě nečeká sprcha,
natož večeře, ale dohledávání zvratků a vytírání...

Nejdřív ale ještě dokrmit Půa, protože si po přebalení a převlečení opět saje pěst.


Usnul. Jupí!
Kočka dementní.
Jak vymýt radiátor?
To je smrad!

Další várka je pod stolem a třetí mezi futry, kde chybí práh.

Navíc si nejsem jistá, že jsem našla všechny hromádky. Topení nadále páchne, stříkám na něj dezinfekci ve spreji - ještě, že ji mám!

A pro lepší pocit následuje vytírání všech podlah. Ve spodním prádle.
Když už jsem v tom úklidu, dezinfikuju taky všechny kliky.
Odemyká Mirek a kouká, jak tam řádím.
Chtěl by mi vyprávět nějaký zážitky z práce, a přitom se opírá o kliku koupelny, aniž by měl
už umyté ruce... Protáčím panenky, a on polkne rozvyprávěnou story a už na mě nemluví.
Zalézá na gauč a vyčkává.
Občas zakokrhá, aby připomněl, že už je doma...


Čas letí, sprcha je za mnou, vaření už vzdávám, beru si z lednice sýr a jdu žehlit.
Pračka doprala druhou dnešní várku, jdu věšet.
Čas na mou injekci, ředící krev. Ještě dva týdny.

Usedám k Mirečkovi na gauč, jelikož jsem přece chtěla bejt ta superžena a vybízím ho k vyprávění.
On usrkává červeného vína - mám přičichnout, jak voní...
Chvíli mi vypráví, než se odeberu ke spánku.
Mireček spí na gauči - on je totiž původcem té rýmy a kašle, přinesl nám to z práce. Ale nevadí mu to, aspoň se vyspí...


Než se mně podaří usnout, budí se Pů. Má hlad a taky horší rýmu, i kašlík. Takže ani po kojení, přebalení a převlečení není spokojený a nespí. Uběhnou tři hodiny, kdy ho průběžně kojím. Pak to vyblinká i s hleny a má hlad. Blinká hleny a má hlad. Vyblinká další hleny a má hlad... Odsáváme vysavačem. Budíme Mirečka, který si háže polštář přes hlavu.
Prý měl zrovna pěkný sen.

Velice sázím a spoléhám na to, že po odsátí už postačí nakrmit jednou a půjde se konečně spát. Aspoň na chvíli.
Kojím tedy, když v tom periferně zahlédnu nějaký drobný pohyb na polštáři.
Pavouk jako kráva si to tam štráduje!
To snad ne.
Ještě, že nespím... Běží mi hlavou. To by mi teď lezl po ksichtě.

Po pár vteřinách rychlého rozhodování, odkládám Půa, popadám polštář s rychlonohým tvorem a sypu ho z okna. Jsem znechucená a zoufalá. Je půl čtvrté a ještě jsem nespala.
Mirek se přichází podívat, co SNAD NENI MOŽNÝ.

"Lezl mi po polštáři vobrovskej pavouk!" Zavzlykám, zavíraje okno.

On zakroutí hlavou a s úsměvem jde zase spát.
Cítím, že jsem před zhroucením. Při dalším kojení pečlivě zkoumám rohy ložnice, jestli někde nesedí další pavouk, co by mohl za tmy vandrovat.
Jednoho vidím, ale co s ním?
Tak ho jen hlídám.

Pů mi usnul v náručí, ukládám ho a okamžitě usínám.
Od čtyř do půl sedmý. Odsávám, kojím, převlékám... Několikrát dokola, takže v osm se podaří dostat zas do postele.
A v půl desátý konec, pláč pro samou rýmu...

Mirek už doma nebyl, jel si vyřizovat záležitosti, spojený se změnou zaměstnání.

Odsála jsem rýmu a nakojila. Přebalila, a než jsem stačila dát novou plenku, Pů mě pochcal.
Těm chlapečkům to stříká všude... dostřel byl až na prostěradlo v jeho postýlce.

Je jasný, že už nepůjdu spát, už měsíc spávám jen pár hodin.
Uložím ho do své postele a převlékám tu jeho.
Dám ho tam a jdu se sprchovat.
Je poledne a vrací se Mirek.

"Ty až teď vstáváš?" Dostává mě svou otázkou.

Já hned zas jedu, mám ještě nějaký vyřizování.

A pak zakokrhá a z ložnice se ozve tenoučké zaplakání.

"Jestli ho vzbudíš, tak nikam nejedeš!" Ječím z koupelny.


A nepřipadám si jako superžena, ale jako hysterická fůrie.

Naštěstí ho nevzbudil. Uklidnila jsem se, nahodila pozitivní fejs a přisedla k němu ke stolu.
K snídani, konečně.
Po jeho vyprávění jsem na řadě já.

"Máma říkala, že už je to na mně vidět, že mám menší zadek."
"Jo? To jsem si nevšim."

A pak pokračuje zase on.

"Šel jsem kolem tý budovy, kde budu pracovat a zrovna vycházely nějaký mladý holky.
Tak si řikám..."

"Řikáš si CO? Co si řikáš Mirečku???"

Tak prý nic.


A pak odjel a já konečně zasedla k počítači, abych se vypsala.
Jenže mi zavolali známí, že by se přijeli podívat na Adriánka... Jsou blízko...

Nevadí, že spinká, mají čas.
Posedíme.
Skvěle.

Během té hodiny mi dva z nich oznámili, že jdou srát.
V hlavě mi zahoukal maják DEZINFEKCE NUTNÁ!

Zdrželi se tři hodiny a já pak našla vedle záchoda taky mokro na dlaždicích.
Nééééééééééééé.........


Po defincekci všech prostor koupelny jsem napustila vaničku a pořádně si maličkého marůdka vykoupala.
A na vlásky jsem použila nový, voňavý šampónek od dědečka.

Přitom jsem ale stále přemýšlela, jak se zbavit tý posedlosti úklidem.
Už jsem na tom tak, že bych nejradši požádala Mirečka, abych se směla podívat, jak on čůrá.
Abych mohla zhodnotit, jestli ho u toho radši neposadit...
Naštěstí mám ještě nějaký zábrany.

Když přišel domů, náš voňavý synek s odsátou rýmičkou spinkal a já byla ve sprše.
Mirek si zatím pochutnával na klobásce, co si přinesl.

A když se ozval brek z postýlky, zastal mě. Přišel mi to říct.

A na další zaplakání už jsem u něj byla já. Jsem superžena. Ta sprcha mě vždycky trochu nabije.
Takže jsem nad věcí. Snad bude dneska lepší noc. Bez zákonů schválnosti, prostě v klidu.
Proč by nemohlo jít aspoň jednou všechno hladce?

To snad neni možný...


"Mirečku! Proč mu KURVA voněj vlasy po klobáse???"
+++




Jak se léčí obsese

23. ledna 2015 v 0:18 Zpovědnice
Jestli mi něco fakt nesedí, tak je to takový to domácí pachtění se. A výjezdy po různých novorozeneckých vyšetřeních, co jsou děsně potřeba...
A tak, kromě téměř nepřetržitého kojení, praní a žehlení, si občas vyrazíme, s povinnými dvěma látkovými plenami, do nějaké čekárny mezi dvacet dalších matek, aby nám tam řekli, jestli Adriánek není chromej, slepej, hluchej, anebo blbej.
To poslední nám řeknou až za pár let ve škole.

Mám už vypěstovanou averzi vůči takzvaným "ambiciózním matkám".
To jsou ty, co svou roli přehrávají pro všechny kolem. Co okázale předvádějí, jak úžasně jim to mateřství jde a svědčí. Jak to s dětmi umí. Jak je nic nerozhází a vždycky si poradí. A tak dál.
Poznáte je podle toho, že v takové narvané čekárně nemlčí, jako ostatní nudné matky.
Ony na svého novorozence hlasitě mluví. Vykládají mu všechno možné, od počasí, co venku panuje, až po to, co ho uvnitř čeká, anebo kdy se vrátí z práce domů táta. Případně, kdy přijede babička. V horším případě dodají, co po prohlídce tady pojedou nakoupit, protože to doma chybí. Dokonce i to, že mámu dneska bolí hlava, protože si vzala těsnou čelenku. No úplně těsnou, no. Jo ty se tomu směješ, jo? No prosim tebe...

S pocitem, že baví a zajímá všechny divačky, tahle matka roku jede a je k nezastavení. Každá ji pak ráda pustí před sebe. I když to není potřeba, ona tu stejně byla první...

Zkrátka, dovíte se v její společnosti všechno, co Vám na sebe vždycky chtěla říct, ovšem nemohla. Až teď, prostřednictvím nemluvněte, se může konečně prezentovat...


Takže taková tam jedna byla, na těch kyčlích. A na ušním jsem byla blbá, prozměnu, já.
Nejen, že jsem zapomněla všechny papíry, i ty pleny.
Ale může za to nevyspalost - to předesílám.


Nějak podivně se nám rozbily zadní dveře u auta. Když je zavíráme, musí být otevřené přední.
Pak lze zadní rozbité zavřít a konečně zavřít přední. Zkrátka, zadní zavřít nejdou, jsou-li přední zavřené.

Mám pocit, že bych to měla snad nakreslit, ale že to (v mé nevyspalosti!) připadá složitý mně, neznamená, že to nechápete Vy... Jak jsem si mockrát ověřila.

No a když jsme nasedali, před cestou zpátky, já uvazovala Aďu vzadu a pak jsem za ním chtěla zabouchnout. Normálně bych si sedla k němu, ale to bych nás nezavřela. (Je potřeba mít otevřený přední, vzpomínáte).
Tak jsem ty přední zvenčí otevřela, Adínka vzadu zabouchla, a konečně zabouchla i přední.
A hned jsem je zas otevřela - abych nastoupila...

Říkám si, seš úplně blbá?
Proč jsi tam nevlezla rovnou?

Ale lepší je, mít jedno hotový, a pak dělat další :)


Abych taky zmínila Kiki - protože, jak ona tvrdí, tím svůj článek posunu hned o několik levelů výš...
My do sebe teď dost šijeme. Ona se vytahuje, že bude mít růžovou holčičku a já kontruju tím, že už mám porod za sebou, kdežto ji teprve čeká.

A tak, zatímco já se doma pachtím a nezvládám, ona se s pupkem válí u našich a dává se hýčkat.

A pošle mi foto, jak sedí vyvalená v křesle a ještě má třeba vztyčený prostředník!

Tak já posílám Půa. Že nemám na její zdržování čas, protože já už MÁM DÍTĚ, VÍŠ...

Na to ona píše, že maminka jí právě žehlí cosi růžového pro její holčičku - opakuji, RůŽOVÉHO pro HOLČIČKU!

Já na to, že jsem si zrovna masírovala jizvu PO PORODU, opakuji PO PORODU - a vítězím, protože zasáhne maminka, abychom se nechaly bejt.



A naposled mi poslala fotku nějaké růžové, přeslazené houpačky, která je prý elektronická - akorát že nehoupe, dodala.

"Je to víc roztomilý, než k něčemu.
Ale nevadí, sedět v tom prostě bude."

Ptám se, co teda umí.

"Vibruje to a hraje hudbu. Ale tak nevadí, prostě v tom bude sedět když tak za trest a hotovo :) ," uzavírá nastávající matka...


Jinak ji ale musím pochválit. Až na to, že neví, co bude pak - co ji čeká, a má nepochopitelné představy, že za pár měsíců se uvelebí v publiku na koncertě Robbieho Williamse v Bratislavě nebo kde že, tak má všechnu výbavičku precizně nachystanou, včetně sbalené tašky a ustlané postýlky. Tolik růžového jste pohromadě neviděli...


Za to u nás se nosí modrá. A zelená. Šedá a hnědá. A pořád se pere a věší a suší a žehlí a taky vytírá. Protože já se stala posedlá čistotou. Já! Která, když na to přijde, bych nepotřebovala mop k životu vůbec. To bych ale neměla psát :)

Teď mám nějakou obsesi a chodím bytem s dezinfekcí...
Mám takovou v rozprašovači. Nehledě na to, že mi to strašně voní. Tím častěji s tím chodím...

Já jsem prostě takový extrémista. Když čisto, tak komplexně všude a důkladně.
Anebo je všechno jedno a serem na to.

A jelikož momentálně hnízdím, jedno to teda rozhodně není a ničím nejen bakterie a viry, ale taky sebe a Mirka, kterého pořád napomínám - umyl sis ruce? Jak to, že jsi tu v botách?! Neuklidil sis po sobě! A co je zase tohle?!


Na maminku si nedovolím, a tak jsem jen tiše trpěla, když mi vjela kočárkem až do obýváku. Myslela, že jsme s ním ještě venku nebyli, jenže byli. A rovnou v Motole. A tak jsem viděla všude ty bacily a viry a zákeřný špíny, a tak hned, jak odjela, popadla jsem svou voňavou přítelkyni a vytřela s ní.

A preventivně jsem taky nastříkala kolečka u kočáru, kdyby zas někoho napadlo, vjet s ním do bytu. A Mirkovi jsem nastříkala všechny boty - zespoda. Kdyby se zas pro něco vracel a zapomněl, že se má zout. Nejhorší je, že on si podle mě nepamatuje asociaci ZOUT SE - NENAŠPINIT, ale ZOUT SE - AŤ SE NEPOSERE...

Ale tak aspoň, že tak.


A další moje obsese se týkala pocitu, že on si žije dál, zatímco já padám na hubu a nemám kolikrát čas, ani na svý základní potřeby. Natož na koníčky.
Rozhodla jsem se mu ukázat, zač je toho loket.


Povídám mu, že ráno vstanu a hned se kojí. A následně přebaluje a převléká se poblinkané... A pak se konejší, když se pláče - nejde se snídat, ani čistit si zuby...
To Mireček ráno vstane, čistí si zuby a snídá... Jinak nefunguje.
Já bych taky ráda řekla, že jinak nefunguju. Myslela jsem si to aspoň.
A hle! Funguju. Ačkoliv těžce a nerada teda.

Měla jsem jít k doktorce a on, že bude poprvé hlídat.
Poprvé nespícího.

Vstali jsme a Mirek se šel holit. Ale, ale...
Já přebalovala a převlékala. A nestíhala.

Tak jsem si pro něj do té koupelny došla...
"Řve ti tam miminko, jak jako teď se holit? To ho nezajímá!"

Tak šel. A já šla snídat...

S úsměvem a trochu škodolibě jsem při tom sledovala, jak neví, co s ním. Jak ho utěšit.
A jak neví, kdy se mu poštěstí nasnídat se.

Měla jsem nutkání to na něj nenápadně přehodit celý... Pěkně pomaloučku, aby si nevšiml, že už to není nezbytná pomoc na dobu mýho vyšetření... Trošku to protáhnout.
Dirigovat ho, co a jak, a sama si začít zase žít :)

Prostě to otočit.

Teď přebal!
Uspi!
Nakrm! (Holt sunárek, no).
Vidíš, jak ti to jde...

A teď převleč!
Utři blitíčko!
Přebal!
Uspi! ...


A já jedu na nákup - co by sis přál? Jo nic, ty by sis to stejně nestihl sníst, viď...

Jedu hrát fotbálek lásko! Uspi a vyspi se taky trochu, vypadáš strašně strhaně...

Dneska spím na gauči, abyste mě nebudili... Neni nutný, abychom byli nevyspalí oba, to chápeš, že jo...

Já si přijdu lehnout později, jsem vyspalá a budu koukat ještě na film víš. Nejradši bych s tebou... To je škoda, že nemůžeš...


Až by se najednou vzpamatoval - ale to už bych neohroženě seděla na trůnu vítězství, a hodně rychle by mě z něho zase sesadil :)
Takhle jsem se to ráno nad jogurtem zasnila.


Po hodině jsem se vrátila a Mirek odjel nakoupit (chceš něco? Jo asi nic, viď.. :)).
Jenže přivezl mi tentokrát růži, jako "obdivné" a povídal, že to mám skutečně náročný.

Tím tuhle mou obsesi zaléčil a vysloužil si propůstku na fotbálek.
A když jsem se vzpamatovala, tak byl pryč :)
+++



Poporodní plán

17. ledna 2015 v 23:02 Zpovědnice
Na večer jsem si udělala svou zdravou kávu, vitakávu, že nad ní chvíli posedím, než se probudí Adriánek.
Dneska poprvé spal u otevřeného okna a snad díky tomu jsem o něm 4 hodiny nevěděla. Nebo nemusela jsem vědět
- kdyby nepřijela neohlášená návštěva...

Kiki, Zuzka a Dan.

Povídám jim: "Takhle se chodí po návštěvách? Bez ohlášení?"
A oni na to, že je to snad jedno, ne. Stejně jsem pořád doma...

Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem mohla mít svý plány. Program, svůj.
Třeba si jít lehnout. Což bych sakra potřebovala. Jenže nezalezla bych, ani kdyby nikdo nezazvonil. Do takový zimy, co jsem Aďovi udělala v ložnici, to leda jít spát v kabátu...

Takže spánek jsem si zabila dřív, než to udělala návštěva. Aspoň jsem stačila odstrojit stromek. Už to chtělo.
Sice pod ním spává kočka, ale holt si bude muset najít jinou přírodu.

Když jsme u přírody, koupila jsem si čaj "lipový květ" a hned s prvním douškem přišlo léto. Je mi jedno, jestli lípa kvete jindy. Já měla léto.
To někdy i v noci, když na chvíli větrám, připadá mi, že musí bejt horká letní noc, protože slyším ptáky.


A jak máme akvárium a v něm vzduchování, tak to tak zvláštně bublá a hvízdá, až to někdy taky připomíná ptačí zpěv.
Kiki se mě ptala: "To jsou ryby nebo ňáký ptáci?"
A já na to: "Ryby. Ale pouštim jim tam ptáky."

My se se ségrama smějem takovýmhle hovadinám, víte...


Nakonec jsem byla ráda, že holky přijely. Moc se teď nevidíme. A moc se teď nesměju.

Ukázala jsem jim, jak si Adínka zručně přehazuju a jakou polohu má moc rád. To když ho podeberu pod bříškem a zvednu ho. Jako by létal. Tak to má rád.
Mirek mu vždycky říká, aby si nemyslel, že je Superman.
Tím je totiž on...

Když šel nedávno na jeden pracovní pohovor, vzal si pod svetr tričko s tímhle svým oblíbeným hrdinou.
Povídám, že to snad ne...
Ale prý právě že ano. Tak jsem to dál neřešila.
Zato Mirek na gauči dumal, co jim tam bude o sobě povídat.
A nakonec na to přišel: "Jsem Superman," ukázal triko z pod svetru a hodil přesvědčivej pohled doprostřed pokoje.

Jestli to tam skutečně řekl, tak to na ně zapůsobilo, protože tu práci dostal.
Holt Supermanů není nikdy dost...

Já to vím a proto Adriánka přetáčím ve vzduchu na bříško, aby si zvykal.

Když to viděl Dan, okřikl mě: "Nedělej mu to! Ten si určitě řiká - ještě jednou mě ta kráva přetočí, tak se balim a jdu pryč. Beru odsávačku a pleny a zazvonim na první zvonek. Adrian, čtrnáct dní, rodnej list tady a tady všechno, co ke mně potřebujete..."


Když se hodně směju, nejčastěji podobným kravinám, tak mě ještě bolí jizva.
A je ještě jeden moment, kdy zabolí. To, když se u zrcadla točím v pase, abych si viděla na zadek.
Jestli už je menší.

Mirek říkal, že na zadek by se zatím ještě nedíval...

A holky říkaly, že břicho nemám tak zlý, sice trochu vytahaný a převislý, jako starý báby ve sprchách,
ale že to bude dobrý.

Z mýho pohledu jsem si totálně zkazila postavu. Probudit se takhle jednoho dne v minulosti, kdy jsem byla svým tělem posedlá - protože takový období jsem taky měla, tak jednoduše zešílim. Sama se divim, čím to je, že stojím před zrcadlem a jsem celkem v klidu. Možná si nepřipouštim, že by se to nespravilo. Anebo se mi spíš proměnily priority.
Přesto se to musí spravit!


To Kiki se tolik nespravila...
Má měsíc do porodu a ještě pořád pracuje. Prý se říká, že kdo se dost v těhotenství hýbe, má snazší porod. A tak dokonce běhá, když se zapomene.
A taky tančila. To když slavili chlapečka, tak si vyhodila z kopejtka. A lidi se prý rozestupovali, jak z ní šel strach...
Báli se totiž, že na tom parketu porodí.


Pokud jde o její porod, rozhodla se, že neponechá nic náhodě a v porodnici se dá ubytovat "nadstandardně".
Potíž je v tom, že takový VIP pokoj mají na oddělení pouze jeden, a tak v případě, že bude obsazený, nebude možné jejímu požadavku na soukromí vyhovět.

Pokud by taková nepříjemná situace nastala, má Kiki plán B.
Bezprostředně po porodu odjíždí domů...

Prý je to možné, pochopitelně na revers. Si tedy myslím já.

Dál má v plánu (v porodním plánu), vrátit se nejpozději po šestinedělí do práce. Zrovna se doprodávají zbytky staré kolekce a rozjíždí se nová sezóna (jako každý rok 2x), a tak myslí, že by neměla chybět. Znáte ten pocit nepostradatelnosti...
Já taky ne.


I když, možná bych ho mohla mít... Donáší se mi, jak se na mě bývalí kolegové ptají, a že mě pozdravují. Jenže se nikdy nedovím, kdo konkrétně, jelikož si to nikdo nepamatuje.
Kiki mi tuhle psala, že mě pozdravuje krátkovlasá pani.

"Začala na mě mluvit nějaká lesba na hajzlech a mně až po minutě došlo, že tě zná..."


Ona mě svými zkazkami dokáže vždycky pobavit.
A nejen těmi. A nejen mě.

Když se balila do porodnice, protože nechce nic ponechat náhodě, pořídila si novou tašku. Kabelu od své oblíbené značky, totiž Victoria Secret.
Do ní vložila pár nezbytností, jako svůj hřeben z limitované edice a bryndáček Dior, který dostala od kamaráda - módního gurua. Což nasvědčuje tomu, že skutečně nebude kojit, jak nedávno předeslala, protože to, mimo jiného, bolí. Což můžu potvrdit.

První dva týdny jsem se téměř svíjela bolestí, která jako blesk zasáhla celý tělo, kdykoliv se Pů přisál. Palčivá bolest projela až do hlavy a morku kostí. Nepřehánim.

Když byla v té době na návštěvě Zuzka a byla právě doba kojení, koukala na ten můj projev a úplně se zděsila: "Co to má znamenat? Takhle se kojí?" A pak se rozesmála a já s ní, ačkoliv jizva ještě bolela dost. Zdaleka ne však víc, než kojení...


Že prý kojení posiluje vztah matky a dítěte. Já se tomu smála. Kojení je hlavně zdravý pro dítě, vztah si udělaj i bez něj, tvrdila jsem.
Ale jak jsem pak byla nucena každé tři hodiny podstupovat tu nesnesitelnou bolest, tak jsem ten názor začala chápat jinak. Náš vztah opravdu sílil. Z mojí strany ovšem.

Prostě jsem k tomu chlapečkovi přilnula a vysvětluju si to podstoupenou bolestí. Možná bych k němu ale přilnula i tak.
Možná je vysvětlením příroda.
A doufám, že mi příroda taky pomůže přečkat ve zdraví tu strašnou únavu, kterou způsobuje přerušovaný spánek.
A že kvůli mé podrážděnosti, která je důsledkem, nedojde na partnerskou krizi.

Nevím, jak to máte vy, ale já, když jsem strašně ospalá a nemám vidinu nápravy, propadám zoufalství a snadno se naseru...


Ve schránkách jsme před pár dny našli upozornění, že budou v domě prováděny odečty měřičů tepla.
A to od horních pater směrem dolů. Mezi jednou a šestou odpolední.
My jsme v přízemí, a tak si říkám, že přijdou v šest.
Nemohla jsem jenom pochopit, že si dali hodinu na jedno patro o dvou bytech. Asi to maj s přestávkama, ani by mě to nepřekvapilo.

Jenže v jednu zvonek.
Já v noční košili a zrovna jsem v posteli kojila.
Mirek šel otevřít a pustil dovnitř chlapa, co šel odečítat.
Volám, ať si nesedá k televizi (Mirek), ale je chlapovi za zadkem.
Mirek na to, že nemám mít obavy, že v koupelně nám pán určitě visící dupačky neukradne.
Co že? Odpor?

"Okamžitě běž za nim!"

"Klid..."

A za chvíli jsem měla chlápka v ložnici. Přijít o týden dřív, viděl by, jak se tam svíjim bolestí. Asi by se vyděsil.
Dneska už to kojení v podstatě nebolí.
Jenže chlap se bál i tak. Opatrně a bleskurychle proběhl ke kamnům a hned zase pryč. Asi dobrej počtář.

A já si všimla, že má boty...

Co že?!

"Jak to, že se nezul?" Řvala jsem z ložnice.

Mirek mi to nedovedl přijatelně vysvětlit - byla to jeho chyba - nestál u pána, kdyby ano, všiml by si, jak se nezul...


A vůbec, co si člověk neudělá sám, to nemá. Bejt já ta, co jde otevřít, proběhlo by to takhle:

"Jdete nějak brzo, ne? Dvakrát je tu v domě psáno, že začínáte nahoře, máte za tim výkřičníky, tak co je tohle za pořádek?"

On by něco zablábolil, což ostatně blábolil i Mirkovi: "Jste první na ráně..."


A vidět, že se neobtěžuje zout, no já bych ho hnala.
"Vy se jako nezujete? Děláte si prdel? Včera jsem celej byt vytírala! A mám tu novorozence!!!"

A i kdybych kurva neměla, tak se tu prostě budeš zouvat, jasný?!

A tak jsem dostala vztek. Že to Mirek nechápe a nedohlédl na to vyzutí.
A že na mě teď kouká, jako na magora...

Chtěla jsem (potřebovala jsem) si dát ještě hodinku spánku, až Adriánek usne, ale namísto toho jsem byla nucena jít vytírat.
Ať vidí, jak mi přidělal práci...

Jenže mop se za pračkou nějak zasek´a kýbl se vylil... A nešel mi sundat ručník, takže jsem ho vzteky servala i s věšákem. A ten i s hmožděnkama...

Hergot, já mám sílu, pomyslela jsem si. Ale co teď? Co až to uvidí Mireček?


Tak jsem se tam rozbulela. A on přišel, objal mě, podal mi čaj, donesl si šroubovák a bez řečí věšák zase pověsil.
Holt Superman, no...
Musím se sebou něco dělat!



Můj poporodní plán:

Příliš se nesmát (nevztekat, nebulet)
Nedívat se na zadek (svůj)
Snášet bolest při kojení (posilovat vztah s Půem)
Zhubnout zadek a posílit břicho
Spát, jak to jen půjde
Stát se superženou


Kiki porodní plán:

Obsadit nadstandard/podepsat revers
S nikým se nepaktovat
Nezašpinit si svou VS tašku
Neztratit Dior bryndák
Nekojit
Vrátit se do krámu, co možná nejdřív



Nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenuje ta značka, co už je úplně pasé a out.
A co ji Kiki taky dřív nosila.

Zeptala jsem se jí a ona mi ji připomněla. Ale ať to prý nikam nepíšu, protože právě
nedávno něco od té značky dostala a přijala to, protože dotyčný netuší, že tohle už prostě ne...

Ona je shovívavá ke svým přátelům a my k ní - má totiž teď to období před proměnou priorit...

Ovšem neznamená to, že až se jí to otočí, bude úplně v cajku.
Já o tom vím svý... :)
+++


Vánoční nadílka podruhé

15. ledna 2015 v 21:32 Pomáháme nemocným dětem...
Dobrý den,

tady Naty Šnaiberková.
Chtěla bych Vám všem ještě jednou moc poděkovat za koupi notebooku :). Právě teď u něj sedím a nemohu si ho vynachválit! :)
Jako poděkování jsem se rozhodla že Vám pošlu první výtvor dělaný na notebooku. Doufám, že se Vám bude líbit :).

Naty




Jsem moc ráda, že jsme Natálce společně udělali radost a posloužili jí ve věci, v které měla problém.
A jsem Vám dlužna zprostředkování ještě další akce, které se opět zhostila Kiki a její Dan. Víte, že před Štědrým dnem se byli ptát v Motole dětí na jejich přání. Připomenu, že tehdy jich tam přes svátky moc nezůstalo, a tak jsme rozdali dárků jenom pár. A vzpomínáte si na Leničku? Pomoc pro ni byla snad úplně první naší "misí", posílali jste ručníky a ložní prádlo... Tak ona pořád leží v Motole. Ona tam takřka žije. A přes to, že i ji bylo možné na Štědrý den propustit, po svátcích musela zase nastoupit. A tak jsme v jejím případě udělali výjimku a rozhodli se ji obdarovat, ačkoliv byla na Štědrý večer se svou rodinou.
Zjistili jsme, co by si přála. Napsala, že její přání je ale moc drahé... Přála si "kuchyňskou laboratoř". A tu jsme jí zakoupili a nechali u sester.
Dál si jistě vzpomenete, že oddělení dětské onkologie si přálo nutri drinky pro děti. A děti si nepřály nic s tím, že svá přání přenechají klukovi, co už nikdy nebude chodit. Jeho maminka si pro něj přála lehátko na koupání. Jiné, než jsme kupovali malé Adélce.
A jelikož já už měla těsně před porodem, postarala se o nákup a dodání posledních zmíněných věcí Kiki s Danem.
Výživné a vysokokalorické Nutri drinky museli objednat v lékárně a potom je osobně na oddělení onkologie předali. Prý to velmi dětem pomůže a prospěje.
Zároveň byli navštívit Leničku na její samotce, protože ona musí být, vzhledem ke své nemoci, ve sterilním prostředí - tedy sama v pokoji, a ona jim předvedla svou laboratoř a taky zapózovala na foťák.
Všem Vám moc děkuje, měla nefalšovanou radost.
Lehátko ovšem ještě nedorazilo, a tak ho tam odvezou snad brzy, tomu ochrnutému chlapci na onkologii.
To je prozatím všechno, Vám patří velké poděkování za všechny děti, kterým bylo možné nějak pomoct, anebo udělat radost.
+++




Dalo by se říct, že Vánoce jsou pořád, když děláme dětem radost... Aneb jak elegantně vybruslit z průseru, kdy vánoční přání pro Vás publikuju až v lednu... :) Mohl za to můj porodní výpadek! Přesto pardón :)

















Co kdo nedává

8. ledna 2015 v 19:25 Zpovědnice
Ještě, než jsem porodila, oslavili jsme s Mirečkem první společný rok. A tak jsem, kromě strachu z nadcházející operace,
i tak trochu bilancovala. Došla jsem k tomu, že jsem z našeho vztahu pořád nadšená, že je všechno krásný a baví mě to.

Až se vrátí ze svého fotbálkového turnaje, musím mu to říct - plánovala jsem si tehdy. Jak jsem i po roce pořád zamilovaná a tak.
Když přijel, byla jedna v noci. Svalil se na gauč a pravil, že se mnou za ten rok strašně zestárnul.


Polkla jsem a on pokračoval vyprávěním o tom, jak začíná bejt zatížen odpovědností a to, že je znát v komunikaci s jeho bezstarostnými přáteli vrstevníky, které navíc teď tak málo vidí.
Byly tam mladý, krásný holky a on (chudák) neměl myšlenky, je taky s klukama komentovat. Myslel prý na mě, jestli náhodou doma nerodím.


To abych ho, kurva, pořád něčím zaměstnávala, letělo mi hlavou...
Ono by to tak stejně mělo bejt. Dokud zaměstnáváte druhýmu hlavu, nemá tam prostor, zaměstnávat se jinými.

V tom je ideální to období zamilovanosti. Že se tak děje nějak samo a člověk se ani nemusí tolik snažit.
Později už dá čím dál víc práce, být dál tím, kdo okupuje jeho mysl...



Když nás přivezl z porodnice, byl pátek a celou noc se nespalo. Jenže ne proto...
Adriánek, kterému nakonec podomácky přezdíváme Pů, pořád plakal a měl k tomu pragmatické důvody. Přebalit, převléct z poblinkaného, najíst. A zase dokola.
A Mirek v posteli taky naříkal - že nemůže spát.
A taky se mimoděk ptal, co asi teď dělají jeho vrstevníci...



Já už dávno vím, že se té nové situaci je potřeba zcela poddat a moc do toho nešťourat.
Jako třeba, že život už nikdy nebude, co bejval. Že už na sebe nikdy nebudu mít čas. Že je pryč svoboda.
Že navždy jsem tady vázána k tomuhle uzlíčku...

Takový pocity jsem měla poprvé. Strach a svazující pocit celoživotního závazku. A kde to dneska je...
Nakonec člověk prstíčkem hrabe, aby to ten celý život trvalo.


Proto si říkám: Jedná se o teď.
A Žijeme na dny, ne na roky. - S tím přišla nedávno moje maminka, že to někde četla.


To mi pomáhá, žít současností. Ačkoliv jsem se začala zas o něco víc ohlížet zpátky. To, když nosím Půa pod fotkami Elenky, kde jí plápolá svíčka a v duchu jí ukazuju, jakýho má brášku.

Jsou to chvíle k zešílení. Mirek mě každou chvíli najde někde bulet.

Třeba najednou slyším její hlas, jak mě plačky přemlouvá: "Eště chvíli! Eště chvíli!" To aby si směla před spaním ještě chvíli hrát. A já odpovídám, že teda opravdu jenom malou chviličku.
Každou chvíli si vybavím něco. A skoro pokaždý něco, co zhodnotím, že jsem měla udělat jinak.
Zkrátka se v té minulosti zasekávám a pak najednou jsem zase tady a koukám, že kojím chlapečka. A že jsme v kuchyni, že tu už není ten pokojíček.
Možná se nějak takhle cítí schizofrenik.


Mirek, až na noční potíže s nespaním a na smrad z hovínek, kterej nedává, jak se vyjádřil, mě jako mladý tatínek mile překvapuje. Dokonce úplně sám koupe, jelikož já se nemůžu ještě do té vany sehnout.

A taky dělá na té reorganizaci bytu, kterou jsem si před svátky vymyslela. Je téměř hotovo, přesto nějaké nedodělávky zůstávají.
Ale především je mi k ruce; udělá, cokoliv si přeju. Od čaje po přivrtání polic, anebo přenesení skříně na lepší místo...

Jen spolu na sebe nemáme čas. On by ho i měl, ale já si jen tak nesednu. Což je tedy i pro mě nezvyk. Peru, žehlím, vařím (!), kojení trvá hodinu (!), vyvařuji, odsávám - když mě při tom viděl, pravil, že jsem čím dál víc sexy...


To kojení je stejně divná věc. Každé Půovo přisátí mě děsně bolí. A mlíko mi teče, aniž by byl přisát...
Připadalo mi to komický, tak jsem na tu podívanou zavolala Mirečka...
Jenže mi nečekaně řekl: "A proč to mám vidět?"


A já si vzpomněla na bývalýho kolegu, kterýmu jsem hučela do hlavy rozumy o tom, aby nelezl partnerce do sprchy, aby jí dopřál soukromí - že dělá věci, který on ani netuší, že dělá, a který on rozhodně nechce vidět.

Netrvalo dlouho a dal mi zapravdu. Povídal mi v práci, že do té koupelny omylem vešel a viděl, jak si barví obočí. Vůbec netušil, že tohle ta holka provozuje. A pak jí řekl o mojí radě, a že mě měl poslechnout, že tohle fakt vidět a vědět nechtěl a ona mu na to řekla, že jsem úplná kráva a ať si jí nepřeju ... :)


Takže člověk dovede radit, když mu o nic nejde a přitom sám by pak stejný rady potřeboval.
Musela jsem se smát, když za sebou Mirek rychle přibouchl dveře koupelny.



No a teď je na řadě Kiki. Její termín porodu vychází na závěr mého šestinedělí.
Ona ještě pracuje, pořád mi z krámu spisuje příběhy šílených zákaznic a neposlušných podřízených.

"Už jsem toho měla dost, jak nedělaj, co maj, tak jsem znova sepsala seznam jejich povinností, co mi podepíšou a prostě budou dodržovat. Hrozim jim tam pokutama!" Psala mi a oběma nám bylo jasný, že je to zas jen další marnej pokus. Protože Kiki nikomu žádnou pokutu nedá...

Pár dní na to mi psala, že to našla podepsaný a stejně nebyl ten sklad přeskládanej!

Poradila jsem jí, aby se do krámu rozjela během směny těch holek a zeptala se jich na to do očí.

PROČ TOHLE NENÍ HOTOVÝ? Když TADY jsi to podepsala!


Kiki na to, že ví, jak by to dopadlo. Řeknou jí prý, že nerozuměly zadání.
A poslala fotku sebe s výrazem, který by viděla na jejich tvářích...
Musela jsem jí dát zapravdu. A tak tam nejela.
Ušetřila si cestu, nervy a pohled na ten pohled...

A možná i pohled na cokoliv, co se tam děje, když ona má volno.
Je to trochu jako lézt někomu do sprchy. A jenom idiot na sebe do sprchy někoho volá... :)


A tak si Kiki příští šichtu udělala všechno sama.
Možná tak dřív porodí. Ne, že by si přála rodit předčasně, jenom má pocit, že se nevyspí, jak ji holčička v břiše kope.
Vykládala mi, že jednu noc to bylo tak silný, že měla chuť vzbudit Dana, že se jede do Motola, kde jim řekne, ať jí to okamžitě vyndaj, že se chce vyspat.

Máme s ostatními rodinnými členy takový tajný tip. Místo Kiki bude k miminku vstávat Dan. A nezbyde mu, než nevyspalost i hovínka "dávat", protože Kiki to nedá celý :)










Řežte, pane doktore!

3. ledna 2015 v 16:54 Zpovědnice
Aneb Zapisky z porodnice


Zdravim sve verne ctenare v novem roce a krome prani, abyste ho prozili ve zdravi, mam pro Vas nejake ty novorocni historky...

Slibila jsem Vam zapisky z porodnice, kde stale jeste jsem, takze tady jsou, autenticky, bez interpunkce...

Zacnu tam, kde jsem posledne prestala. Dneska je totiz ten den, kdy se pani lezici na "rizikovem", cpe svym objednanym kuretem. A ja jsem s Adriankem o oddeleni dal, nijak zvlast netajtrlikujeme, protoze jsme indisponovani - on vekem a ja bolestmi, a navic lezime v pokoji, kde mame prisny rezim.
A prisnou spolubydlici, ruskou matku, pani Konstantinovnu, ktera se domniva, ze je carevnou a ja jeji sluzebnou...

Pobiha po pokoji v erotickem pradle, jak ja bych nazvala jeji nocni kosilku, na parapetu se ji povaluje fen a kulma, na nocnim stolku chleba s uherakem, no a jeji pedikura je zrejme gelova, co vyzaduje diky z kozackach.
Zupanek ma honosne zdobeny a kdyz mi prisla navsteva, tak si prave potrebovala vyfoukat uces, takze ji pozadala o zvednuti se z zidle, za niz je zastrcka. Ze jsou i jinde, ji nezajimalo. Ona si proste vybrala tuhle...


Ale abych se vratila o par dni zpatky... Muzu Vam rict, ze velice nerada zavzpominam, jak probihal ten porod. Mnohe z Vas mi soukrome psaly, jak to neboli. Ze cisar je pohoda. Mno, sice se Vam podarilo dodat mi odvahy (a skutecne do nemocnice prijet), ale o to horsi bylo poznani, ze je vsechno mnohem horsi...


Mirek me doprovodil na sal. Posadil se za sklo a mel ze sve zidle lepsi vyhled, nez ja, ktery dali pred ksich plentu. Nejdriv me ovsem cevkovali. Velka lahudka. Mirek na me kyval, jako ze si vedu dobre a at jsem klidna, a tak jsem se jim teda skrcila do toho klubicka, aby me mohli pichnout do patere.

"Tak a za chvilinku ucitite teplo do nohou a prestanete je vnimat. Muzete citit tahy, tlaky, ale v zadnem pripade ne bolest," ujistoval me anesteziolog.
Zadne teplo do nohou se mi nerozlilo. Nevim, proc mi to neverili. Ze porad vsechno citim.

"Mozna je to tim, ze jsem nebyla vazena. Ja to rikala uz vcera, ze nevim svoji vahu, ale nikdo me nezvazil...," nadhodila jsem mozne vysvetleni.

Ale nejaka zenska me najednou chytila za celisti a pravila s ironii v hlase: "Tak vazena jste nebyla..."

A hned pokracovala smerem k doktorovi: "Ja myslim, ze pani neciti uz nic, takze muzeme zacit. Rezte, pane doktore!"


Ucitila jsem, jak mi skalpel rozrizl bricho.
Ostra bolest prostoupila mymi smysly a ja vykrikla, ze to citim.

"To nemuzete citit," pravil doktor a stipl me do zeber: "Co vam delam ted?"
"Stipete," prekvapila jsem ho.

"Zvednete nohu!" Porucil mi se svrastelym obocim.

Tak jsem zvedla nohu a od te chvile si na nic nevzpominam.


Az jak me nekdo budi pleskanim po tvarich a oznamuje mi, ze je po vsem a mame chlapecka.

Ktery tam ovsem nebyl. A ja byla zmatena a unavena, presto se mi strasne ulevilo, ze je hotovo a zijem.


Pak me odvezli na JIPku a tam jsem pomalu prichazela k sobe.
Bolest jsem citila jen pri pohnuti, jak jsem byla v klidu, bylo vsechno celkem dobry.
Jenom ruka me bolela. Spatne vpravena kanyla, kterou mi dali uz vcera, protoze ji je treba, mi pusobila jak modrinu, tak omezeni pri pohybu.
Nesmela jsem se zvednout vic, nez jen hlavou. Spatne se mi pilo, protoze v leze pit neumim. A podat si tou bolavou rukou hrnek, byl muj nejvetsi vykon pro ten den.
Protoze ten prospany porod nepocitam...


Pristiho rana, ze mi pichnou injekci na redeni krve. Tutez, co jsme pichali doma Elence. Proto vim, ze se maji stridat ruce a nohy, pripadne bricho.
Chteli po mne nohu, ze pry do ruky maji zakazano. Nejaka matka si stezovala, ze se ji udelala boule...

A pak prisla sestra za pani, co lezela za plentou, aby se sla sprchovat.
Ona zanarikala, ze na to nema, aby se zvedla - coz jsem chapala, a jestli by to pry nepockalo do zitrka.

"Nepockalo," dostalo se ji odpovedi, jakou zrejme cekala.


Jelikoz jsem se uz zkousela pohnout, vedela jsem, ze ja bych se teda rozhodne sprchovat nesla. Byla jsem rozhodnuta se uz nikdy nepohnout. Minimalne do uplneho zahojeni.


Pani nakonec vstala a belhala se, za podpory sestry, ke dverim.
Rikala jsem si, ze tu zrejme lezi dyl, ze se jim zvedla.

A pak jsem slysela neco jako, ze ted ja...

"Prosim?"

"No vstavat a do sprchy! Zadny stonani, to se musi rozchodit," rekla nejaka krava, ktera asi nikdy nelezela na mem luzku...


"Ale ja tu nelezim ani den!" Uvedomila jsem ji.

"To je v poradku."

"Ale ta pani je tu urcite dyl," rekla jsem.

"Neni," rekla krava.


To nemuze myslet vazne...
Vedela jsem, proste vedela, ze nemam silu vstat.
Ani podeprit se rukama, kvuli te kanyle, neslo...
Byla jsem v pasti.

"Vstavejte, pres bok, do sedu, nohy dolu, vstat do predklonu...," diktovala mi postup.

Aniz by mi pomohla.

V slzach jsem se vyskrabala do sedu. Pak jsem pod nátlakem vstala. A pak se mi zamotala hlava a musela jsem zpatky do postele. Coz taky nebylo jednoduchy.

Potom prisla doktorka a rekla, ze kanylu mi nechaj, protoze mam "hroznou krev". Chtela rict "spatny krevni obraz". Pry jsem chudokrevna a muzu zkolabovat.
Tak hlavne, ze me zvedaly...


Ted uz tuplem nevstanu.


Myslela jsem na chlapecka. Mirek mi ho ukazal na fotce. Pripadal mi obrovskej a ne moc krasnej, za coz se zpetne stydim, ze jsem rekla nahlas. V realu se mi libi moc a moc...

Psalo mi plno lidi a ja, uvelebena v nejprijatelnejsi poloze, jsem si vyrizovala agendu.


A prisel doktor, co delal ten rez... A proc prej nespolupracuju. Mam to rozchodit. Mam vstat a jit...

Sestra mu pritakavala, ze nektery vstavaj uz v ten den!
Mela jsem pocit, ze tam maj nejakou soutez, ktera vstane driv. Ze z toho delaj hru na hrdinky. A ze mi vubec nebude vadit, kdyz se umistim uplne posledni...


Pro tu mou chudokrevnost to nebylo v planu, ale slibil, ze me prendaj´ na oddeleni za miminkem, kdyz se rozhejbu. Na to ale potrebuju sundat tu kanylu z modry ruky!

Pytlik, co mi visel vedle postele, me znervoznoval taky. Dokud tohle mam, nemuzu se jit sprchovat.
Prece za sebou nepovlecu pytlik a nebudu si jeste hlidat, aby se neco nenamocilo, kdyz mam co delat s kazdym pohybem.
Propadala jsem naprostemu zoufalstvi.
S kanylou se nepodepru, bez podepreni se nezvednu... Ale dokud se nerozchodim, nesundaj to. Proste prekerni situace.
Sestry se mnou uz nemluvily, ony fandi asi jenom vitezkam, co k nim ze salu prijdou po svych, takze jsem bulela mame do telefonu a pani za plentou, ta hrdinka, co uz byla ve sprchach, si vyslechla rozsahlou stiznost na cely Motol. Vcetne prilehlych sidlist a tak.

Nikdo mi tu nepomuze. Proc nejsem chlap a nemuzu ted radsi slavit synka???


Za dalsi hodinu narku jsem se strasne vyhecovala a doslova ze vsech sil se na ty posteli posadila. Sestra zvedave pribehla a cekala, co z toho bude.

"Jdete na to, jo?"
"Ale vyndate mi tohle," zkusila jsem to a nastavila ruku s kanylou.

Prekvapila a vyndala. Takze jsem mela dve ruce a to uz se jinak z te postele zvedalo. Ackoliv bolest v podbrisku byla neuveritelna. Nepopsatelna.
Jakapak pohudka Verco?! :)


Pytlik mi nesla sestra, drivejsi krava, a ja prozivala jednu z nejvetsich fyzickych bolesti a bezmoci sveho zivota.
Vzpomnela jsem na ty lezaky, jak jsem o nich nedavno psala. A hlavou mi probehlo, ze ja na takovej osud proste nemam...


A pak bylo kupodivu hned o neco lip. Smela jsem pokracovat na dalsi oddeleni, kde na me ceka nas chlapecek...

Dali mi neco na bolest a najednou bylo mozny chodit s jen malou bolesti, ktera mi uz tolik nevadila, takze jsem razem ozila. Podporil to i sundany pytlik. Neskutecne ponizujici zalezitost.


Otevrela jsem dvere dalsiho pokoje na sve porodnicni pouti a Konstantinovna na me uprela svuj rusky zrak.
Neodpovedela na pozdrav, jenom cumela. Sledovala me tak dlouho, az se mi chtelo smat. Jenze to bych si potrhala stehy, a tak jsem se ji snazila nevnimat.

Vesla zena v bilem a zacala se mi predstavovat: "Dobry den, ja jsem doktorka Krotka a prohlizela jsem Adriana..."

- Koho?

Aha, moje miminko...
Protoze ja mam uz den miminko...

No tak sem s nim!


Kdyz ho konecne dovezli, porad jeste jsem mu nevidela do tvare. Sestra ho vytahla z perinek a uz uz nam ho podavala - to uz totiz stihl prijet i Mirek - kdyz v tom se zasekla a zacala me proverovat.

"Jaky cislo mate na ruce?"

"53!" Delej...

"To by souhlasilo," pohledla i na jeho psi znamku, co nam obema visi na ruce.

A pak uz jsme se setkali.
Malej chlapecek... Jakej asi bude? A po kom? A co nas spolu vsechno ceka?
- Tak nic takovyho se mi hlavou v ten moment kupodivu nehonilo. Proste jsem jenom cumela.
Jako Konstantinovna.


Chtelo se po mne, abych ho zkusila nakojit. A ve zkouseni neustavala; jednalo by se o kazde tri hodiny po dobu sestinedeli, no a pak v delsich intervalech zhruba tak o rok.
Vyborne. To jsou vyhlidky. Nestacilo, co jsem absolvovala do ted.
Jak muzou mit lidi vic deti?!



Nenechali nám ho tam dlouho, abych mohla lezet, ale na veceri me hnali. Na prisne dietni veceri. Dostala jsem dve porkovy polevky.
Plna mistnost matek v pyzamech, u kazdyho stolu dve a dokonce i tri, se druzily.
Predpokladate spravne, ze jsem vyhledala volny stul. Protoze jak si seda asocial?

Sam a co nejdal od lidi. Natoz od matek. A nejlip zady k nim.


Nejake dve se bavily o tom, ze se muze stat, ze anestezie nezafunguje a clovek ten rez citi.
Prej, to by teda nechtely...


Prvni den polevka, druhy den kase, treti den rizek. A u jedne z veceri setkani s tou pani zpoza plenty, kterou uz taky prelozili. Tedy, pokud by neprelozili ji, tak koho uz...


"Vy jste tu sprchu tak dobre zvladla," projevila jsem ji poklonu. "Fakt jste rodila den pred tim?"

"No uz dva dny pred tim jsem rodila. Dvanact hodin probihal normalni porod, jenze mimco mi uvizlo v porodnich cestach, a tak jsem musela dalsi den na akutniho cisare," sverila mi svuj porodni pribeh.

Cumela jsem (coz asi delam docela casto :)), maji tu skutecnou hrdinku...
To jsem kurva tak citliva na bolest jenom ja?


S pomoci synka jsem zafungovala natolik, ze jsem zacala opravdu kojit. Teprve jsem ocenila darky od maminky - kojici podprsenku a vlozky do ni, ktery bych ani nevedela, kde shanet - shanela-li bych je vubec, protoze pro me byly novinkou...

Uziju je ted kazdopadne vic, nez parfem, ktery jsem si pribalila ja...


Psala mi Kiki, ze je prave v tehotenske poradne o par chodeb dal a ceka na doktora, ktery je pry u operace.
Rozcilovala se, ze je tam asi sto tehotnych a ze tam teda rozhodne hodinu cekat nebude.
Pry se preobjedna. Rekne, ze na tohle nema cas, ze neco ma, sorry...

Neco lepsiho, nez drepet mezi tehulema...

Chtelo se mi tomu smat, ale to ted opravdu nejde. Nekdy to jde tezko vydrzet, jako treba kdyz se Kiki za chvili objevila u me v pokoji.
Skutecne z te poradny odesla.


Prisla za mnou na navstevu i s Danem. A prijel i braska Tom a Zuzka... No a nasi.
Konstantinovna zas cumela - kolik nas tam je.

A ja zas cumela pokazdy, kdyz ve sve materstine komusi do telefonu diktovala, jake svrsky si preje dovezt.
Pripadala jsem si, jako v kramu. Same kovtecky, kurticky, platia... K cemu chce kurva saty?

Ona mela totiz i stejnou dikci, jako nase zakaznice...
A co vic, jako by vycitila, ze jsem usluzna prodavacka, ukolovala me.

"Zavri ty dvere," hulakala, kdy jsem vetrala po uklizecce, ktera prisla se Savem.

"Podej mi dudlik!" Velela, kdyz jeji dite brecelo pri prebalovani.

"Nech to svitit!" Kdyz jsem si chtela konecne zhasnout svou lampicku a spat. Jenze ona vstavala k malemu carovi a me svetlo ji vyhovovalo.



Pristiho rana za mnou prisel doktor, a ze pry by mi hned dal dve krevni transfuze, protoze hladina zeleza v me krvi porad klesa. Muzu brat zelezo, jako doplnek stravy, ale tim si pomuzu za hodne dlouho, pravil. A byl pro transfuzi.
Nastvalo ho, ze ja ne - to se ale nesmi divit, kdyz prede mnou mluvil o rizicich prijmu cizi krve...

Dala jsem tedy prednost alternative a vyrazila shanet po arealu potraviny s obsahem zeleza.


V prvnim kramu jsem koupila mineralky a ovoce, v dalsim jogurty (protoze i bilkoviny mi pry chybi) a lahev zeli, kvuli vitaminu C, ktere pomaha rychleji vstrebat zelezo. Jak jsem se docetla na googlu.


Taska k tasce a ja to nemohla pobrat. Mela jsem problem.
S par dni cerstvou jizvou. Vlekla jsem to kus a pak se posadila na lavicce, abych oddychla. A zas dalsi kus...

Zrovna musime lezet tak daleko... Neda se nic delat, musim si neco odlozit. Ale to je takova skoda... Dumala jsem behem dalsiho posezeni.
Nakonec jsem par vod postavila na postovni schranku.
A sourala jsem se dal.

Jenze se ukazalo, ze to jeste nestaci.
Zeli zustalo na pristi lavicce a ja se konecne mohla vratit do pokoje...

Zrovna za mnou jela navsteva, tak rikam: "A na nejaky lavicce ve vestibulu, co budete mijet, lezi zeli, tak mi ho vemte, jo..."

"Prosim? Jaky zeli?"

"Ja si ho tam odlozila, kdyz jsem sla z nakupu, mela jsem to moc tezky," vysvetlovala jsem.

"Co tam prosim te vyvadis?"

Ale uz to tam nebylo. Nechapu, kdo si vezme lahev zeli z nemocnicni lavicky.




A zas prisel cas injekce na redeni krve. Tolik obstrukci kolem myho zdravotniho stavu snad nikdy nebylo...
Sestra chtela nastavit bricho. Jenze, kdyz si teda muzu predstavit, kam to asi tak boli nejmin, porad mi vychazi ta ruka.
Do ruky prej nepicha.

"Tak do nohy," zadonila jsem.

"Do nohy jo?" Zakroutila nevericne hlavou a nakonec svolila.



Za chvíli tam byl zase doktor. Uklizecka prave vytirala pokoj Savem a on se ji omluvil, povidal: "Pardon, ja zustanu tady u dveri, abych vam tam nenaslapal, ja si jenom neco vyridim...", a zavolal na me: "Vy jste si prala injekci do nohy, jo? Vy jste masochistka?"

Pripadala jsem si, jako blazen. Na JIPce chtej nohu, tady jsem za to divna a tenhle doktor slouzi tam i tu...


A prisel posledni den v roce, ktery jsem ani neregistrovala, jako vesely, dokonce ani prelomovy. Zato jako dalsi den, kdy jsme bliz propusteni a ja dal od bolesti a pachteni se. Snad.


Presne o pulnoci, kdy venku uz nejakou chvili bouchaly petardy, ja sedela na svem luzku vedle otyle carevny a kojila. Coz by se prelomovym nazvat dalo, jelikoz tradicne slavim Silvestry opravdu jinak...
Do Noveho roku ted vstupuju jako maminka maleho, velkeho jedlika a zasnene myslenky na to, co vsechno nas s nim ceka, uz se dostavily...
Ale ted zaroven i otazky, co tady kurva delam...


Dalsi den mi psala Kiki:

"Vis, jak poznam, ze jsem totalne v hajzlu? Az budu nekdy na Novy rok inzerovat na netu tohle..."

A poslala prefoceny inzerat nejake pani:
Sháním obaly od studentskych peceti a od Milka cokolad na vyrobu prostirani a stojanku na tuzky. Jestlize mate, pisnete. Dekuji predem.

A ja si musela rukama drzet jizvu, aby stehy nepraskly a pri tom jsem si tak rikala, ze na tom jeste nejsem tak zle. Sice me vsechno boli, ale aspon to ma smysl.




Timto bych rada poprala Vam vsem, aby Vam v tom letosnim roce nechybel smysl zivota a zivot byl takovy, jak byste si ho prali :)
A díky za vsechny podporujici i pobavene komentare, kterymi jste me v uplynulem roce tesily a tesite stale.
Vase Jana