Prosinec 2014

Adrian, ten tucnak:)

29. prosince 2014 v 23:27 DNES
Ne, ze bych mela silu nebo cas Vam to vsechno napsat... Ale aspon strucne prozatim, to musim.

Mame krasneho chlapecka, ktery dostal jmeno Adrian. Meli jsme ho vybrane uz na jare a nakonec zvitezilo, i pres nevuli casti rodiny. Holt jsme to tak citili.

Jelikoz jsem nebyla ve stavu ho hned videt, doslo totiz nakonec na celkovou narkozu, privezli mi ho az za vic, nez 24 hodin. Driv jsem ho tedy "znala" z fotek. Ovsem pripadal mi na nich o dost vetsi, nez jaky skutecne je. Je uplne malicky. Meri sice 50cm, ale ja si zkratka pod takovym cislem predstavuju vic :)

Driv, nez ja, ho taky videla cela moje rodina, az na babicku, ktera prijede pozdeji... spolecne foto
Hujeru me rozesmalo, coz bolelo...


A dal v bodech: Cisarsky rez je velice bolestivy zazitek. Obzvlast, kdyz nezafunguje anestezie...

Sestry me ani tentokrat neprekvapily. Prekvapenim byly dve hodne a privetive vyjimky.

Nejhorsi pocit je bezmoc, kdy je clovek odkazan na pomoc druhych. Napr. sester...

A nejlepsi pocit? Zdrave miminko a milujici partner, ktery se stara a pomaha, jak to jde.
Chtela bych tady podekovat taky svoji velke rodine za podporu a pritomnost, kdykoliv je treba, a i kdyz neni:), a Vam za tolik fandicich vzkazu a prani.

Docela rada bych se podrobneji rozepsala, ale je to pro me ted narocne. Zapisky z porodnice tedy
pozdeji.

Ted uz jen foto: Predstavuju Vam naseho synka, toho co chvili vypadal, jako tucnak a rikalo se mu Pipin...:)
vice na fb strance.

Preju Vam krasny zaver roku!
***

Dalsi zivotni etapa

27. prosince 2014 v 18:09 Zpovědnice
Moji mili ctenari, spisuju Vam z porodnice, a to na telefonu, takze omluvte zhorsenou kvalitu cteni...
Uz prisel ten den, kdy se stanu po druhe maminkou a Mirecek poprve tatinkem. Pricemz detatko budeme mit jedno... Jak uz jsem Vam psala, kdo se moc pta, moc se dovi. A tak behem prvnich hodin po mem prijeti, uz nejedna osoba vyslechla smutny pribeh o Elence.
Nejhorsi dialog probihal s anesteziolozkou:

"Prvni porod?"
"Ne, druhy."
"Co máte doma?"
"Holcicku," zkusila jsem ji jeste usetrit.
Jenze ona se vyptavala dal: "A jak se tesi na brasku?"
"Vite... "

Proc bych si mela vymejslet nejaky prihody? Je to, jak to je a hotovo.
Takze s omluvou zmlkla a vratily jsme se k veci.
Uspi mi dolni cast tela a po dvou hodinach mi nohy a bricho zacnou prichazet k sobe.
To asi pak bude bolet...

Sestra, co me ubytovavala, byla vylozene neprijemna. Na nastence, a to si pamatuju i z drivejska, visi plno fotek miminek s dekovnymi dopisy, ci vzkazy od spokojenych matek, co tady nedavno rodily.
Pisou tam treba hovna typu: "Chtela bych strasne moc podekovat vsem uzasnym sestrickam z oddeleni porodnice, ktere byly tak moc mile a hodne, kdyz prisla na svet moje Karlicka..."

Vzdycky jsem ty zminene sestry z tehlech dopisu pak hledala. Uz jsem davno prestala...

Protoze ani ta momentalne slouzici prijmova to zrejme nebude...

"Vdana?"
"Ne."
"Tak co jste? Vdova?" Snazila se mi napovedet jednu z moznosti, co ji predkladalo lejstro.

"Pokud jde o zitrek, sundate vsechny sperky, zavazadlo odevzdate k uzamceni, protoze na jipce nebudete potrebovat nic, vezmete si jenom mobil a nabijecku. Podepsany a vyplneny papiry rano odevzdate, vecer dostanete injekci na redeni krve...," diktovala mi porodni plan, a bylo zrejme, ze nepripousti zadny otazky.

Psala mi Kiki, tak jsem se ji s timhle milym setkanim sverila. Kupodivu, ona poznala, o jakou sestru
jde. Pry ji zna z poradny. Tak kde jsou ty uzasne a hodne, co je oslavujou vsechny ty dopisy?!


Kdyz mi Mirek ukazal muj pokoj, kam mu mezitim nakazala odnest me veci, hned jsem ho poznala. Presne tady jsem lezela pred peti lety, nez se narodila Elenka. Dokonce na stejne posteli!
Na te druhe ted lezi pani, co cte Padesat odstinu sedi. A porad kasle. To je neco pro me.

Mirek se ujal vyplnovani, zatimco ja se rozkoukavala. Nemam si pry ani vybalovat, a uzamykatelnou skrinku mam k dispozici jen do rana, nez pujdu na sal.
Potom to uz neplati. Netusim, proc mi to ta sestra prisla znovu rict...
Proc bych si tu nechavala neco zamcenyho, kdyz se budu stehovat?

Tak na to jsem tedy neprisla. Stejne jako jsem prozatim nevyplnila radek "jmeno chlapce".
Ten Pipin, to neni uplne ono, vite.

Pravdou je, ze clovek by se rad zavdecil rodine, jenze na druhou stranu taky neco citi, co mu nejde prebit nejakou alternativou, na niz se navic ani neshodneme s Mirkem...
A tak do posledni chvile davam prostor osviceni shora, ze mi treba nejaky to idealni jmeno seslou.

Naposled mi seslali Vincenta. Bezely titulky nejakyho filmu, ktery normalne nikdy nesleduju, a koukla jsem se zrovna ve chvili, kdy tam projizdel nejaky Vincent.
A pak mi psal Zdenek, jestli se mu kouknu, jak se jmenuje ta kniha, co mi dal muj deda. Ze si na ni vzpomnel a chce ji nekomu doporucit.
Byla jsem strasne lina vstat a jit se podivat.
Ale najednou si rikam: treba to neni nahoda a autor ma jmeno, co hledam...
A predstavte si to, tam napsano Vincent.

Jenze v esemesce od Mirecka hned na to napsano, ze jsem se asi zblaznila, a tak z toho zas nebylo nic. Ja bych to klidne nechala rozhodnout vyssi mocnosti. On to ale chce zkusit ve dvou...:)



Vyfasovala jsem stahovaci puncochy a bilou kosili. Asi abych se Mireckovi libila, protoze on u toho bude. Smi koukat za sklem. Za 705,- korun. Premyslela jsem, proc tech pet. Asi ze jim to sklo zadycha. Mirek zas premyslel, proc tech sedmset... Ale nic nas nenapada...

Bude u miminka jako prvni, tak mozna za to privilegium.

Bylo by fajn, nejdriv si chlapecka prohlednout a pak teprv pojmenovat. Ale s tim tady nesouhlasej. Pisou, ze pokud jmeno nedodame predem, urci ho soud.
Pro me taky alternativa. Bejt z obliga - ja nic, to oni vybrali...
Mozna to prubnu.

Mirek ten papir o dohode na jmenech podepsal cisty. Rekl k tomu, ze mi veri, ze snad nedam nejakyho Ulricha. Protoze on uz ty me pochybnosti nema silu resit.
Tak sama nevim, co me pres noc osviti. Snad ne nejaky Ulrich...

Timto se s Vami loucim a az napisu priste, budu uz zase maminka. Klucici mama, jak rika kolegyne, co misto me ted prodava s Kiki. Ta mi dneska psala, ze maj´ v kramu legraci. A ja strasne zatouzila klidne preskladat celej sklad, klidne obskakovat hodinu bohatou Rusandu. Co hodinu, i dve!
Cokoliv z myho zajetyho zivota, nez cisar a Ulrich a sestry a vyptavani na Elenku, jak se tesi a zamcena tajemna skrinka, na niz mam pravo jen do rana... A ktera mi tim asociuje vsechno to, co necham za sebou. Dalsi zivotni etapa konci. Taky mate pocit, ze zijete na etapy?


Pani na luzku vedle me odlozila Odstiny sedi, aby si vybrala jidlo na pristi tyden z nabidky, kterou ji prinesli. Septa si pod vousy neco o kureti. Co ja budu s chlapeckem zrovna vyvadet, az ona tu bude obirat stehynko? Tak to jsem moc zvedava.
Doufam, ze si nebudu prat lezet tady a okusovat ho s ni...:)
***


Veselé Vánoce!

24. prosince 2014 v 17:05 Pomáháme nemocným dětem...
Dobrou zprávou je, že většina dětí z motolských dětských oddělení, byla na Vánoce propuštěna, pokud to jenom trochu šlo.
Jenže my byli touto zprávou zaskočeni, protože jsme nesli dárky konkrétním dětem, koupených podle jejich přání.




Kiki zvoní a představujeme se, jako Ježíšek. Pak se dovídáme, že děti z našeho vánočního seznamu tu nejsou...


Dokonce ani Lenička, která byla jednou z našich vůbec prvních obdarovaných v historii nadace, přes svátky (naštěstí) nezůstala. Dárek pro ni, o který poprosila - kuchařskou laboratoř, jsme jménem Elenky a jejích přátel nechali u sestry. Protože Lenička se po Vánocích holt vrátí...


Ale jak vyřešit panenku a roboty? Poptali jsme se v sesterně po vhodných příjemcích. Ovšem takové, aby tam teď člověk pohledal... Je to samozřejmě dobře. Pokud jde o panenku, byli jsme posláni na pokoj č. 1, kde leží malá Adélka se svým tátou. Adélka je autistka a má momentálně nějaký akutní střevní problém. Z panenky měla velkou radost.




Gabrielka, které koupil Dan dárek sám za sebe, jelikož si skromně nic nepřála, byla bohužel přemístěna na ARO. Asi se její stav zhoršil, ale podrobnosti jsme se nedověděli. Nepustili nás za ní, ale snad bude mít ze šperků radost. Která nám ovšem zřejmě zůstane utajená. Nevadí, hlavně, aby brzy mohla nemocnici opustit.


A co robot? V dospělé části motolské nemocnice jsme konečně našli vhodného, desetiletého kandidáta, na postavičky Transformers.
Leží na hematologii a nás, těhotné, dovnitř nepustili. Prý v našem zájmu. Takže šel Dan a sestra je cvakla. Tady byla radost prý obrovská.




Jménem všech obdarovaných dětí Vám děkujeme a snad Vás zahřeje, že měli radostnější Vánoce ve své situaci.
Děkujeme, že jste byli k nemocným dětem tak štědří a přejeme Vám všem zdraví, lásku a pohodu.
VESELÉ VÁNOCE!!!!! :)
+++

Vánoce

24. prosince 2014 v 10:17 DNES
Zdravím Vás o Štědrém dnu,

za chvíli vyrážíme do motolské nemocnice, odkud jsme přijali pár objednávek na vánoční dárky.
Děti, co si je přály, tam bohužel budou i přes svátky, kdy my se budeme válet doma u televizí, se svými rodinami
a u svých osobních stromečků, a možná nám to mnohdy ani nepřijde, jako štěstí.

To snad teprve, když se člověk rozhlédne a vidí, že je možná víc těch, co jim takový vánoční luxus dopřán není,
obzvlášť, když jde o děti...

Včera jsem četla citát: "Kdo nemá Vánoce v sobě, pod stromečkem je nenajde."

Je to velká pravda.
Já už několik let ty Vánoce marně hledala, myslím tím tu atmosféru a těšení a tak, a pak zas jednou skutečně byly - to když pod rozsvícený stromeček, stejný, jaký míváme každý rok, nakráčela malá Elenka se stejně svítícíma očima a našla tam svou koloběžku.
A když pak, krátce na to, na ní odjela do neznáma, po mých Vánocích se zase "slehla zem".

Letos jsem ráda, že můžu (díky Vám) k radosti z Vánoc pomoct aspoň pár dětem, které by je zatím měly
prožívat v rámci možností naplno a ne marně hledat. Ať jsou třeba v nemocnici.

Tak my za nimi teď jedem...



Mějte se dobře, užívejte si blízkosti svých milovaných a buďte na sebe hodní :)
Krásné Vánoce a za Vaše přáníčka moc děkujeme!
Jana, Kiki a Dan

Vánoční nadílka

20. prosince 2014 v 23:30 Pomáháme nemocným dětem...
Jak jsem Vám už psala a Vy to chápali, rozhodla jsem se dál nepokračovat v aktivní nadační činnosti.
"Dohodli jsme se" na dárkách pro děti, které stráví v nemocnici Štědrý den.

A tak proběhla expedice do Motolské nemocnice - to se nemělo rýmovat :)

Totiž Kiki s jejím Danem. Rozjeli se tam, aby na dětském oddělení zjistili, co by si pacienti pod stromeček přáli.


Začali na dětském kardiu a k jejich překvapení je tam momentálně jen jedna malá holčička, která ale bude propuštěna.
Další v pořadí byla onkologie, kde nechtěli nic.
Sestry řekly, že děti mají plno hraček a jediné, co by jim přišlo vhod, jsou jakési nutri drinky.
Přítomní rodiče s dojetím prohlásili, že pomoc přenechají Šimonovi - klukovi, co už nikdy nebude chodit.
Jeho maminka si pro něj přála lehátko na mytí, ovšem zřejmě jiné, než to, které jsme kupovali. Pošle na něj odkaz, mělo by dle ní stát cca 3 tisíce.


A o patro níž, v dalším oddělení dětské pediatrie, jim zdravotní bratr vyjmenoval tři čísla pokojů, co budou obydlené i přes Vánoce. Jen těm matkám to asi zapomněli říct, protože jejich největší přání bylo, jít domů. Říkaly, že v to doufají...

Ale padla tam první přání pro radost. Od tříleté Aničky a pětiletého Filipa.
Panenka a robot... Jak příznačné! :)


Třetí pokoj obývá asi třináctiletá slečna Gabriela, která nechtěla pro sebe nic, s tím, že ostatní děti by měly dostat dárky. Při svém vyzrálém proslovu prý skrývala slzy.
A její maminka řekla, že mají jiné priority, než dárky. Myslela tím uzdravit se a jít domů...


Pak Kiki s Danem sjeli ještě o patro níž, kde lehávala i Elenka, a odkud znala (a známe) Leničku, která je tam stále většinu svého života, jenže to oddělení bylo zavřené. Což znamená prázdné. Což je dobré znamení...

A tak neměli moc dlouhý nákupní seznam, oproti našemu očekávání.
Panenku a robota, který měl být konkrétní, jeli koupit hned.
A té Gabrielce Dan, sám za sebe, tedy ne z transparentního účtu, koupil krásnou soupravu náušnic a přívěšku na krk.
Aby ji potěšil, což mě mile překvapilo.


Tak tedy z nadačního účtu ubylo zatím celkem 1038,-
Panenka 399,-
Robot 639,-

Účet přikládám...



No a teď budeme očekávat, zda se ozve maminka s odkazem na potřebné lehátko do vany, což by se do Ježíška určitě tedy nestihlo (nevadí), promyslíme nutri drinky, což jsou mnohokalorická pitíčka pro např. podvyživené, či s poruchou příjmu potravy.

Další nápady, které padly od rodičů dětí na té onkologii se pokusím přepsat doslova:


"Hraček tady mají strašně moc, ale chybí zážitky..."

"Kdyby se tak udělalo nějaký představení třeba...."

"Nebo focení!"



Nemyslíme si, že by něco takového bylo v našich silách. Lépe řečeno, nemáme v současné chvíli ambice tohle zařídit.
Leda jedna varianta nás napadla. Převléci Dana (například) za Santu, aby jim tam na Štědrý den rozdal nějaké ty dárky.
Panenku, robota, Gabrielce tu parádu, třeba ty nutridrinky... A snad třeba další dárečky, co by se daly pořídit, ovšem neví se, jaké. Zřejmě obecné, univerzální... panenky a roboty...
Anebo "hit letoštních Vánoc" tekutý písek. To bych si snad přála i já :)

Přijímám Vaše nápady a samozřejmě i názory.












Poznámky z expedice:



A tady, osobní dárek od Dana pro skromnou, nemocnou slečnu...
(Nebylo placeno z nadačního účtu)



Samozřejmě je možné obdarovat i jakékoliv jiné nemocné děti!
Dejte tip...
Ovšem hledáme takové, které nejspíš nebudou mít bohatého Ježíška...
Děkuju za pochopení a spolupráci.

Všem přátelům nemocných dětí přeju za sebe a svůj tým krásnou, čtvrtou adventní neděli :)
+++

Bez skrupulí

19. prosince 2014 v 17:13 Zpovědnice
Abych Vás nezanedbávala dlouho (a nemusela číst výhrůžný esemesky od Kiki, že si nevážím svých čtenářů a přijdu o ně),
využívám k tomu chvíle, kdy mám "poslíčky", a tak musím, chtě nechtě, sedět.

Jinak totiž na tom gauči moc nepoležím. Jak jsem si vymyslela to stěhování kuchyně...
To byl ale blbej nápad, řeknu Vám.

Ještě, že mi zase o týden posunuli termín toho plánovaného porodu, jinak by se to věru nestihlo.

No a tak jsem naplno zaměstnaná tím vylepšováním bytu, protože mě děsí představa, že by to za mě dodělával někdo jiný. A nebo hůř, že bych do nedodělaného přivezla Pipinka.

Který mi teď tančí v břiše; asi se mu líbí muzika, co pouštím.


Nakonec se tedy zřejmě bude jednat o novoroční dáreček. Pan doktor říkal, že ho necháme úplně dopéct.
On je totiž docela maličký, podle ultrazvuku by teď měl vážit pouhá dvě kila sedmdesát!
Možná jsem to měla držet v tajnosti, protože všetečný šťoural v podobě mé sestry opět vyrukoval s pobídkou,
abych vysvětlila svých dvacet kilo navíc.

Abych to uvedla na pravou míru, já nepřibrala celých dvacet. Jen 19.

A i když Vy ta kila na fotce nevidíte, jak jste psali, věřte mi, jsou všude.
Někde trochu, jinde dost.
Naštěstí jsou docela šikovně rozložená, takže například v bundě jsem pořád k poznání...
Když se ale vidím nahá v zrcadle, nemůžu uvěřit, jak se za rok dokáže přejídaním tělo změnit.


Tak proč doufám, že k nápravě postačí pár měsíců, anebo dokonce jen porod...


Můžu bejt ještě ráda, že mi nepopraskalo břicho!
Včera jsem ležela s dalšími pěti maminami v ordinaci, kde nám všem byla monitorována srdíčka potomků.
Ležela jsme každá na lehátku s ovázaným pupkem a místností zněly jen hlasité srdeční ozvy miminek.

A já tajně pozorovala deformovaná břicha ostatních...

Kůže na nich mi připadala slabá, podivně zbarvená... V tu chvíli jsem si uvědomila, že mohlo být hůř.



Jelikož na mě venku čekal Mirek, nemínila jsem se tam pod těmi popruhy nijak moc zdržovat.
Sestra řekla dvacet minut - pokud mimino nespí.

Jedné paní ho musela budit tleskáním. Hopsala kolem ní a tleskala, až mi to přišlo, jako nějaký šamanský rituál.
Nakonec se podařilo a sestra zajásala, že tam ten prcek konečně vykazuje nějakou činnost.
Hned mě napadlo, že pokud jde o tu činnost, moc možností v tom břiše tedy nemá...


Pipin je buď v klidu, anebo sebou mele, až mi různě z podbřišní kůže vykukují boule. Zřejmě části jeho končetin.
Během toho monitoringu se nemlel. Strašně jsem si přála, aby zrovna nespal, protože bych tam byla o to dýl a ono to ležení na zádech, pod tíhou břicha, není vůbec příjemné.

Sestra ale pravila: "Vaše mimino je vzhůru".


Tak ale snad by jim to jedno písmeno navíc nic neudělalo...
Furt mimino.
I doktor tak o něm mluvil.



Když mi popisoval, jak ten císařský řez probíhá.

"Uspíme vás od pasu dolů, provedeme řez, vyndáme mimino, vy se s miminem pomazlíte a pak jdete na jipku."

Nezúčastněně, odměřeně...


Ve spotech, co jim běží v telce, pro zkrácení nudy v čekárně, jsou přitom tak jiní.
Zdají se ochotní, všechno vysvětlí, nebojme se zeptat...

V praxi mám nárok tak maximálně na dvě otázky, než jim rupnou nervy a navrhnou mi změnit pracoviště.
To se mi stalo!


Minule jsem se ptala svýho gynekologa, jestli je ten císař fakt nutný a prý, že u něj ano.
"Víte, já mám trochu strach..."
"Tak změňte pracoviště!"


Tak to vidíte. Už léta mě ta jejich nulová empatie sere.



A kdo mě ještě sere, jsou stále ti fiškuntálové, co se snaží za každou cenu vydělat, anebo se na účet druhého aspoň pobavit.
Na takové mám poslední dobou obzvlášť štěstí.



Koupím si něco, co slibují dovézt zdarma, a řidič si pak řekne o třistapadesát za ten dovoz...

Zavoláme si instalatéra a on si naúčtuje o dvě hodiny víc, než pracoval.

Další řemeslník si řekne 2800,-, podám mu tři tisícovky a on je strčí do kapsy a jde.
Ani ho nenapadne, že by mi třeba vrátil...


Touhle příhodou jsem byla natolik zaskočená, že jsem si do telefonu postěžovala tátovi, který zrovna volal, jak pokračuje přestavba.
"Oni dneska už ani nevracej, prostě to vzal automaticky, že mu ty dvě kila nechám," řekla jsem mu.


"Prosim?!" Táta se rozčilil.
Ačkoliv mu to mohlo být jedno.
Vzal telefon a chlápkovi zavolal, aby se koukal vrátit a vrátit...


Cítila jsem se zahanbeně, že za mě musel v mém věku jednat.
Ale stává se mi to málokdy, povětšinou už se dokážu sama vzpamatovat včas :)



Znáte to, že Vás zaskočí situace a až později Vás pak napadá, co jste měli říct, anebo udělat...
Tak já snad přicházím do období, kdy to začíná jít samo.
Kdy necídím myšlenky, které mě napadají, na ty, co bych mohla vyslovit, a co raději ne...


Žádný, raději ne!



Starý báby na poště, posedaný do čtverce a já, u stolku poblíž nich, píšu adresu na obálku.
Ta mi ale spadne a já ji přes ten pupek ne a ne zvednout.
Jako na potvoru ji nešikovně prsty jen odrazím a ona se posouvá dál. Blíž k nohám těch škodolibých žen.
Sehnu se podruhý a stane se to znova.
První bába se dala do smíchu. Cestou kolem její hlavy, do třetího předklonu, si všímám, že nemá zuby.

K nevíře, ale i potřetí přede mnou obálka uskočila. Pořád odskakovala, jakmile jsem se ze všech sil sehla, a báby, za něž někdo vystával frontu, tu podívanou nevydržely a propukly ve smích.

Z pod sukní tý jedný jsem obálku konečně vytáhla a pak jsem se jí, během obtížného zdvíhání se, zastavila hlavou "fejs tú fejs".

"To je fakt vtipný! Strašně jsem se pobavila!" Řekla jsem.



Prostě jsem aspoň něco řekla.
Nemusí jim volat táta, aby se styděly za ten svůj smích... :)

Ani o nich nemusím přemýšlet večer v posteli. A situaci si zpracovávat s lepším koncem.
Když toho mám k projednání míň, aspoň dřív usnu.



A pak mě Mirek vzal na poetický večer, kde autoři knižních novinek přednášeli své verše, anebo předčítali ze svých knih.
Pořádalo to v centru Prahy nakladatelství, které čerstvě vydalo už druhou knížku Mirkovy maminky.
Těšila jsem se, ačkoliv jsem byla plná starostí z toho bordelu doma, a krátícího se času na nápravu.


Zašli jsme k baru pro pití, ještě než to začne...

Tam zas stará bába. Mirek nám, mimo jiného, objednal na stůl vodu.
Pravila, že to bude kohoutková.
Odkýval jí to.
Pravila, že si za ni naúčtuje třeba dvacku.

Pohodil rameny a vedl mě ke stolu, že nám to bába donese. Ale já tak koukala na ten džbánek, co už stačila napustit a vidím, jak v něm plavou nějaký kousky čehosi. Měla jsem najednou těch dědků a bab fiškuntálských dost.
Poslala jsem ho napřed, že si ještě něco přiobjednám...


Postavila jsem se zpátky k jejímu umaštěnýmu pultu, a když na mě koukla, povídám jí: "Tak si to zase pěkne vemte," a postrčila jsem džbánek zpátky k ní.

"Nechutná voda?" Ušklíbla se, jako by předem tušila, o co mi půjde. Jo, je to nechutná voda...

"Dáme si nějakou v láhvi, tohle za dvacku můžete vylejt," řekla jsem jí.

"Přece si musim počítat vodný a stočný!" Zaskuhrala.

"Nebudem se o tom bavit."

"No, to nebudem," uzavřela debatu a podala Mattonku.


Odebrala jsem se ke stolu a konečně se usadila, protože představení už začalo.

Někdo něco povídal, ale mě dozníval v uších báby proslov o vodném stočném.


A v tom se můj zrak zastavil na holčičce, která seděla čelem ke mně, tedy zády k pódiu, a upřeně na mě zírala.


"NEČUM," poslala jsem jí neslyšný vzkaz. Jestli to slovo zná, mohla ho odezřít z mých rtů.

Asi znala.



Kromě divadelních etud, které sehrává Kiki, když dostane něco báječnýho k narozkám, aby udělala dárcům pořádnou radost, nesnáším teatrálnost.
Vadí mi dokonce i v divadle.

Obzvlášť poezii mi nikdo nemusí vehementně přehrávat a zírat při tom v dáli, jako smyslů zbavený.


No a teď tu stála ženská, prý členka Národního, co se vší vervou a za pomoci rukou a šíleného výrazu očí, cosi recitovala. Pořád dokola a hlasitě vykřikovala slovo HLUPÁK. Všemi tóny a zabarveními tak oslovovala někoho imaginárního před sebou, koho jsem jí ale nevěřila, ačkoliv se snažila tvářit, že ho fakt vidí.
Její přednes mi trhal uši, nebyla jsem schopná ponořit se do kontextu jejího recitálu, abych chápala, komu a proč nadává.
Bylo mi to jedno, hlavně, ať už toho nechá...

Uklidňovala jsem se představou, jak vstávám a řvu na ni: TAK DOST!


Mirek mi, když bylo po všem, svěřil svou obavu, jakou měl v průběhu večera.
Že prý se bál, při vystoupení téhle členky, že bych mohla vstát a něco jí říct.
Překvapilo mě, jak mě za ten rok stačil poznat...




Při usínání jsem si tentokrát, namísto vylepšování uplynulých událostí říkala, že jsem zřejmě, stále ještě čím dál víc, asociální.
Že to postupuje. Kam až to zajde?



Od toho večera jsem skutečně nejradši na gauči. Kde se nechávám sžírat pocitem, že bych měla v tý kuchyni víc makat.
A zároveň konejšit pocitem, že už nemusím být v krámu, odkud Kiki spisuje romány o tom, jak se zase která zákaznice anebo známá projevila.


Jedna přítelkyně ji prý přišla zkouknout, jak zas nakynula. Kiki v tom má dávno jasno, proč tahle holka za ní chodí.

"Ukaž se Kiki, postav se, ať vidim bříško...," nabádala ji a zkoumala pak ze všech stran.


Kiki se prý, jak naschvál, zrovna cpala bábovkou, a tak, když se holka dostatečně pokochala kilíčky navíc, aby snad pozvedla své vlastní sebevědomí, měla prý chuť jí říct: "A teď vypadni!"


Jenže neřekla, protože u ní ještě pořád funguje ta záklapka, co z ní tu nežádoucí upřímnost nepustí.
Otázka je, zda skutečně "nežádoucí"...
Ale já to měla ve dvaceti stejně.

Dneska už to mojí záklopce většinou tolik nežádoucí nepřipadá...


Naše sestra Zuzka, to je jiná liga.
Ta byla už ve škole tak daleko, že sama a dobře ovládala svou vyřídilku, a tak se nemusela večer pod duchnou zaobírat jinými konci proběhlých událostí, a měla dost prostoru vymýšlet případné události budoucí - a jejich scénáře tak, aby z nich vyšla co nejlíp.

To já, než zpracuju minulost, stává se kolikrát minulostí i budoucnost :)
Ještě na sobě musím hodně pracovat.



A taky to hnízdo rychle dostavět.
Poslíčci už mi vyřídili, co chtěli - ostatně taky bez skurpulí, Pipin tu bude co nevidět.
+++

Terapie představou návratu

11. prosince 2014 v 22:05 Zpovědnice
Už jsem předesílala, že dojde na řeč o rybičkách...
O těch našich, domácích, co brázdí stojaté vody našeho akvárka.

Nedávno jsme dokoupili rybky nové, protože po nějakém rybím moru, co zřejmě na podzim řádil,
nám zbylo jen pár chudinek, které se nudily.
Jak usoudil Mirek.

Ryby, co stojí na místě, se nudí, anebo je jim teplo. Vzhledem k tomu, že teď, když jich je asi dvanáct,
už na místě nestojí, se asi opravdu nudily.

Mě teda až tolik neberou... Ráda na ně sem tam z gauče kouknu, ale abych je nějak řešila, aby mi leželo na srdci
jejich blaho, či snad jejich povyražení, to ne.
Dokonce ani čistota jejich příbytku ne.

Jenže Mireček je má rád. A já mám ráda Mirečka, a tak se spolu staráme o rybičky...


"Dohlídni na ně, ať se nažerou všechny, jo!" Úkoluje mě podivně, když odchází do práce.

"Jak se na ně dohlíží?" Zajímá mě.

"Takhle...," jde a postaví se k akvárku. Kouká chvíli dovnitř a pak se zeptá, jestli už to chápu.


"Ale co když nějaká nebude jíst?"

"Tak si počkáš, až připluje k hladině a v ten moment tam nasypeš."

Jsem ráda, že po mně nechce, abych jim ručně otvírala tlamy...


Nu, nesmíte mu to říct, ale pěkně to šulim.
Nasypu, kouknu, jak plavou rychle nahoru, ale ty dvě, co krmení zaspaly, si jen zapamatuju - abych mu je večer nahlásila.
Už to je moc... :)


A hurá na gauč.



Někdy před spaním, když se mažu krémem, natřu i jeho.
Vždycky se lekne, protože už usíná a nečeká to. Tak mu špitnu, že je to jenom krémeček, ať spinká dál...

Možná, že to miminko přichází právě včas...


Včera nespal, když jsem mu natírala tváře.
Vykládala jsem mu při tom, že naše miminko budu mazat celý, od hlavy k patičkám.


"Já vim, aby neměl popraskanou kůži, jak poroste," zaskočil mě svou úvahou jeho velký tatínek, který mazání podcenil a pár prasklinek má. Jenže z posilování, jak mu rostla svalová hmota.



To já mám strie už i na kalhotách. Koupila jsem si koženkový legíny a ty mi praskaj, když se posadim.
A jak těžce se mi z toho sedu už zvedá... Ze dřepu to skoro nejde.
Mirek je naštěstí vnímavej a všimne si celkem brzy, že mám problém.
Zvedá mě a taky obouvá.

Ovšem, i přes všechen ten servis, se moc těšim, až mi v mém těle bude zase pohodlně.
Až se do něj zas vejdu :)


Nejhorší jsou noci. Člověk už neví, jak si lehnout, žáha pálí, věčně na záchod se chce...
To Kiki nezná.
To časté těhotenské močení se jí nějakým zázrakem vyhlo.



Když jsme u ní... Pracuje teď beze mě. Už čtyřikrát jsem nebyla v krámu.
Píše mi zážitky a posílá přeludy.
Prý se na mě ptala pani od vedle. Trafikantka.
Zajímalo ji, jak se bude jmenovat naše miminko.

Odepsala jsem, aby pani od vedle šla do prdele.


A taky tam prý byla zákaznice, Češka, která se dlouze rozhodovala mezi dvěma bundama.
Až nakonec nevzala žádnou a u kasy sockovala slevu na rukavice. Jak mi líčila Kiki.

Ovšem odnést si je chtěla v neslevové tašce. A hrabala jim sama pod pult, odkud pro ni vytáhly tu slevovou.

Kiki a její nová pravá ruka. Olinka.
To je dobrá holka. Umí prodat. Adekvátní náhrada za mě, řekla bych :)



Byla u nás moje maminka, aby mi pomohla s kuchyní.
Už jsem zmínila, že ji na mé přání stěhujeme do místnosti, kde měla pokojíček Elenka.
Takže žádný "gaučink" se pro mě místo prodávání nekoná...


Mirek nebyl doma a ona vybalila maso a zeleninu, a že prý budu zatím vařit.
V té staré kuchyni.
Koukala jsem na ni zničeně, ale nepomohlo to. Trvala na tom.


Tak jsem teda vyndala hrnec a řídila se jejími pokyny. Měla o receptu jasnou představu.
Představovala si například, že teď zeleninu přiklopím pokličkou.

"Nemám!"
"Ty nemáš pokličky?"
"Tohle je tvůj hrnec, na ten nemám," řekla jsem bezelstně.

"To je můj hrnec, jo? To je dobrý, no... Takže ti mám dodat ještě pokličku, jo?"



A pak mi vyprávěla, jak se cestou za mnou stavovala v drogerii pro lepidlo na tapety a chtěla ještě žiletky, jenže ne a ne si na ně vzpomenout. Taky sádru prý ještě chtěla, ale ani ta nic.
Vzala lepidlo a ještě chvíli postála.

"Co jsem to jenom..."

V tom vešel stařík a řekl si o žiletky.
Maminka vyjekla: "Žiletky!"

A pro mně dodala, že tam ten chlap byl snad poslanej kvůli ní. Aby si vzpomněla.
Ale sádru, že nechtěl, dědek jeden...


A já jí vysvětlila, že vím, proč ji nechtěl. Protože já sádru doma mám!

Kéž by to bylo vždycky všechno takhle průzračný a prostý.
Kouzelní dědečkové, že by přicházeli, aby napověděli...



Někdy mám pocit, že se tak děje.
Ačkoliv bez dědečků. Že různé náznaky nám připomínají skutečnosti, které právě připomenout potřebujeme,
anebo fakta, která si připomenout máme. Zkrátka, že nás vedou k prozření.

Jako třeba před pár dny, když jsem seděla v čekárně u doktora.
Běželo tam video o tom, jak se pečuje o trvale ležící lidi.
Ukazovali staré a dlouhodobě nemocné, jak je sestry myjí a ošetřují, a taky natírají krémem - zase jako miminka...

A já na to utrpení koukala a napadlo mě, že vlastně všichni směřujeme k tomuhle.
Že pořád myslíme, že líp teprve bude a ono to nejspíš právě probíhá.


Takže ta dokonalost bytí je jen představa, co nás provází. Jako ideál, který potřebujeme, abychom měli motivaci jít dál.
U mě to aspoň tak platí.

I když jsem už přestala mít pracovní povinnosti a mohla bych se do porodu jen válet na gauči, v praxi to není možné.
Obzvlášť, když se blíží Vánoce. A když se stěhuje kuchyň.
A když má maminka pocit, že bych se měla ještě rychle přiučit kuchařskému umu.


Někdy si říkám, že si možná všechny ty starosti, plynoucí z okolností, vytváříme sami. Respektive, že jsme kompetentní je nemít. A že nejmíň polovina z nich je jen v našich hlavách.
Sama si hážu klacky pod nohy!

Možná je to líp zvládnutelné až na podruhé. Tedy bylo by.
Kdybychom jednou, v budoucnu, až budeme ti ležáci, měli možnost vrátit se zpátky sem, do plných sil a proudu svých životů. To bychom možná teprve viděli to podstatné. To, co jsme měli dělat. Co řešit a co ne.
A jak nám mohlo bejt.


Jenže nikdo nás zpátky (do toho nejlepšího) nevrátí, a tak bychom si to měli občas sami uvědomit.
A zkusit si na to aspoň zahrát.

Já to někdy zkouším.

Bejt tady a teď. A radovat se z toho.


To jdu pak za kočkou a objemu ji. Není na to úplně zvyklá, takže ji překvapím.
Mamince v noci pošlu děkovnou zprávu, jak mi hezky pomáhá. Vzbudím ji, potěším...
Spícího Mirečka láskyplně natřu, rybám nasypu víc a dýl je hlídám, jestli se najedly všechny...

Jenom ta trafikantka na tom, ani přes mé chvilkové procitnutí - nemůžu si pomoct, prostě nebude líp...:)



Moje poslední setkání s "kouzelným dědečkem" proběhlo právě včera.
Volala mi sestra Zuzka na kus řeči, na který já neměla čas, přesto jsem jí stačila svěřit, co krásnýho jsem zrovna koupila k Vánocům pro Kiki.
Miluje Swarowski šperky, a tak jsem tam zalezla, že jdu na jisto... Nesleduju hity, ale hned bylo jasný, co teď frčí.
Náramky, jako hadičky, různě barevné, dlouhé a uvnitř průhledných tubiček se třpytí desítky malých kamínků...

Jasná volba, ten určitě chce.

A tak jsem začala vybírat barvu.

V létě jsme měly v obchodě takový lehký, tmavě modrý svetřík s flitry, které se blyštěly a působily dojmem nočního nebe.
Jen tak, pro sebe, jsme si ho pracovně nazvaly "letní obloha" a velmi dobře ho prodávaly. Obzvlášť při zmíňce téhle asociace. Zákaznice nám dávaly za pravdu.
Nejlíp se prodavačce udává to, co se jí samotné líbí.


No a my si ho s Kiki chtěly taky dopřát, jenže byl drahý... Přesto mám pocit, že ona si na něj nakonec ušetřila.
No a teď - náramek temně modrý s odlesky, co připomíná letní noc, to je ten pravý!


"Takže tmavě modrej jsem jí koupila".

"Myslíš takový ty hady, jak teď frčej?"

"Nevim, asi."

"Myslíš takovej, co dostala minulej tejden od kamarádky k narozkám?"

"Prosim?!"

"Tmavě modrej...," zdůraznila pobaveně Zuzka.



Volala mi, abych se dověděla, že jsem koupila špatně a měla čas to vyměnit?



Možná jsem si měla na ten hovor udělat víc času - což bych si jistě udělala, bejt vrácená z období ležáka,
abych se dověděla, že mám možná víc takových dárků, co už příbuzní maj´, anebo co pro ně mají jiní.

Jenže jsme spěchali, a tak případné dubly pod stromečkem budou hříčkou osudu, tak zvaným zákonem schválnosti, s nímž se setkávám častěji, než s kouzelnými dědečky.


Jeden přede mnou tuhle stál ve frontě. Zrovna v tý, do který i já potřebovala.
V těch ostatních, pro mě nezajímavých, to šlo rychle. Odsýpalo to.
Ale můj dědek ne a ne svůj požadavek u přepážky dokončit.

Stála jsem za ním dobrých dvacet minut.
A za mnou už nikdo.
Protože já vždycky přijdu do fronty, v níž už všichni jsou, uzavřu ji a jako poslední ji velmi pomalu následuji až k okýnku.
Po mně může jít úředník klidně domů, už nikdo nepřijde...


A vůbec, můžu bejt ráda, že nejde domů přede mnou. Že moji věc ještě aspoň dodělá.
Bejt vrácená, tak je to jiný. Omlazený ležák by jistě, celý nadšený, postál v dlouhé řadě. Jestli by si to vůbec napodruhý nezařídil jinak...
A tak mně zase nezbývá, než si takovou situaci představit. Spustit si terapii představou návratu.
Uvědomit si, že stojím, nohy nebolí, záda taky ne, nemám proleženiny, jen popraskaný legíny...
+++

Notebook pro Natálku

8. prosince 2014 v 20:59 Pomáháme nemocným dětem...
Už jsem se dlouho neohlásila v akci NOTEBOOK pro čtrnáctiletou Natálku z Horažďovic, která trpí špatnou a bolestivou hybností končetin, chodí o berlích a těžce se jí píše. Proto nás její maminka poprosila o pomoc v podobě počítače, na kterém by Natálka měla snazší psaní.

Koupi jste odsouhlasili, a tak na ni konečně došlo.
A jelikož já už jsem špatně pohyblivá (naštěstí dočasně), nákupu počítače, který vybral můj Mirek, se ujali Dan s Kiki.

K počítači je zdarma navíc brašna, antivirus a licence k foto programu Zoner, kde si bude moci mladá slečna např. upravovat fotky. Především by jí měl ale počítač usnadnit přípravu do školy a posloužit jí namísto sešitů.


Nákup proběhl v Alze (7 999,-), a jelikož s sebou Kiki neměla kartu od našeho transparentního účtu, platili ze svého a já jim to pak z nadačního účtu poslala.

Vše pečlivě zdokumentovali, takže se na fotky můžete podívat.
Paní Sedláčková, Natálky maminka, nám taktéž přislíbila fotoreportáž z předání. Balíček dnes z Prahy odešel, takže radost uvidíme brzy :)


Ještě dodávám, že jsme bohužel nemohli předat osobně, protože Horažďovice jsou velmi daleko pro dvě těhotné :)


Dan po nákupu počítače


účtenka, kterou jsem mu obratem z transparentního účtu proplatila


pečlivé balení do poštovní krabice


A Kiki ve frontě s balíčkem :)


Odesláno!





Za celou akcí stojíte Vy a Vaše příspěvky na "účet nemocných dětí", za což mockrát děkuju.

Na kontě zbývá něco přes 10 tisíc.

A ráda bych se s Vámi poradila, co dál.

Jelikož mně letos Ježíšek nadělí miminko, skončí mi to pomyslné a prázdné mezidobí mezi Elenkou a jím, které jsem potřebovala vyplnit pomocí dětem. V tom jste mě skvěle podpořili. A teď přemýšlím, že je možná čas s tím skončit, cítím to tak.
Co jsem s Vaší pomocí zmohla, se udělalo, pomohlo se, kde jsme mohli, viděli jsme radost, zažili i zklamání a smutný chvíle a stejně je pořád tolik a tolik dětí, na jejichž potřeby jsme krátcí nebo se o nich ani nedozvíme.
Přesto jsou a kdo o nich chce vědět, ten o nich ví. Jsou jich plné nemocnice...


A tak mě závěrem svého působení v téhle naší společné, bohulibé činnosti napadlo, udělat něco právě pro takové. U nemocničních dětí, co jsem díky Elenky hospitalizacím osobně poznala, jsme začali, mohli bychom u nich skončit.

Co říkáte?

Anebo někdo víte o dítěti, kterému můžeme aktuálně pomoci?


Můj návrh by zněl, pozeptat se na oddělení, řekněme dětského kardia, na konkrétní děti, které nebudou mít bohatého Ježíška a navíc ho budou trávit v nemocnici...

Pište mi prosím své názory a tipy.
Moc Vám děkuju a speciálně i za pomoc s terapií, kterou jsem díky pomáhání dětem prošla.



Štědrým přispěvatelům z Vašich řad se snad brzy odměním, jak nejlíp dovedu. Ale to je zatím můj tajný plán ;)
Nyní se těšme na fotky Natálky s notebookem a vymýšlejme, jak udělat veselé Vánoce těm nejsmutnějším...
+++