V Obelixových teplákách

8. listopadu 2014 v 10:08 |  ZPOVĚDNICE
Za pět týdnů, zhruba, už to bude.
Mám pořád pocit, že mi to úplně nedochází. A i když si Vám tady co článek stěžuju, jaká jsem velryba,
někdy na břicho i zapomenu.

Vzpomínám, že když jsem čekala Elenku, nezaobírala jsem se ničím jiným, než právě břichem.
Respektive tím, že je v něm.
Mám v břiše dítě?! Co tam kurva dělá? Vyndejte ho někdo a hned!

Připadalo mi to celý tak nepřirozený...

Tentokrát to tolik neprožívám. Nepitvám. Prostě tam je a ať je to pořád jakkoliv divný,
snažím se o tom moc nepřemýšlet.

Přesto mám chvilky, kdy se tomu nevyhnu.
Říkám si třeba: A ono už jako žije, anebo ne? V našem světě ho zatím nikde nikdo nezná, nikdy ho nikdo neviděl, jeho duše možná ještě běhá po houbách, není oficiálně mezi námi, a přesto mezi námi vlastně už je... Je to fakt divný.



Když jsem čekala Elenku, natolik jsem se bála porodu, že jsem lékařům navrhovala, vyříznout mi v břiše jen okýnko,
aby mohla koukat (a žít) a já ji nemusela rodit. Neměla jsem ovšem na mysli "císaře", který mě děsil zrovna tak. Spíš něco jako malou skulinku na oči, třeba místo pupíku, co já vím...

Tím nechci říct, že tentokrát se porodu nebojím. Jen je to prostě všechno tak rychlý a žene se to samo dopředu, jak utrženej vagón, že opravdu stíhám akorát tak počítat týdny a žasnout, co se mi to děje s tělem.



Mirek hraje v telefonu nějakou hru. Vůbec tomu nerozumím, má virtuální mapu a musí chodit z místa na místo a něco bourat, taky pochopitelně virtuálně. Říkám tomu tajtrlíkování, těm jeho výletům do terénu.

Někdy to bourá i z postele.
Na ulici před domem stojí stará pumpa a on ji nazývá portálem. Pro něj a jemu podobné, kterých není málo, se všechny památky a sochy, či kašny, dávno změnily v portály. Oni nevidí hrad, ale portál, který je nutno zbořit. Minimálně obsadit...

Nemám pro to pochopení, ale ani žádný námitky. Ať si hrajou...

Ležíme vedle sebe v posteli. On v ruce telefon a povídá mi, že venku stojí nějací dva buzeranti, co mu bourají jím obsazený portál.

"Myslíš tu studnu?" Tážu se.
"Jo. A já jim bránim z postele, nemaj páru, kde jsem," řekl vítězoslavně.

"Tak já se na ně jdu podívat," chtěla jsem vstát a otevřít okno, abych viděla ty buzeranty, jak se bezradně rozhlížej kolem, aby svého souputníka našli.


"Ne! Zbláznila ses? Nechci, aby věděli, odkud jim to kdo bourá! Tady jde o život!" Okřikl mě.


"Fakt?!" Zděsila jsem se a zase rychle přitáhla peřinu až pod krk.

"Ne... Dělám si samozřejmě prdel. Ale nenič mi taktiku..."



Jsem přecitlivělá, proto jsem mu na to skočila. Snad to po porodu přejde.

A kila snad taky půjdou dolů.


Byl u nás na návštěvě jeho kamarád. Teprve jsem se s ním seznamovala, a on mi povídá:

"Prej ti přezdívá Obelix, haha."

"No, to je pravda..."

"Prej máš i stejný tepláky (haha)!"


Prosim? Podívala jsem se na Mirka.

Když v tom mi došlo, že fakt mám... Víte, jak jsem Vám psala o těch nových, pohodlných, modrých s bílými puntíky...
No tak Obelix na nich má pruhy, jinak se neliší.

"Já nic takovýho neříkal!" Bránil se mýmu vražednýmu pohledu.

Ten kluk si udělal srandu a zrovna se kurva trefil.
Takže já ze sebe toho Obelixe nakonec udělala sama!



Vždycky mi nejde pochopit, jak se někteří lidé můžou víc zajímat o zvířata, než o děti. Tím spíš o svoje vlastní děti.
Znám jich několik takových.

Co svý němý mazlíčky hýčkají víc, než ty dvounohý.
Obecně mi (možná proto) není příliš sympatická u lidí přehnaná náklonnost ke psům, či kočkám.
Možná u nich podvědomě očekávám o to menší péči o děti, nevím. Každopádně se toho předsudku ne a ne zbavit.

O pár baráků dál bydlí taková ženská, co zná snad každýho čokla v okolí.
Mně se vždycky ptá na Sáru. Jak se má, že se zas byla mazlit, a podobně.


Dlouho jsem tu dámu nepotkala, až teď.

"Máte ještě Sárinku?" Ptala se hned.
"Jo mám."
"Já ji neviděla tak měsíc... Ona je taková miloučká, vždycky ke mně přijde, zavrní, řekne si o pohlazení...," rozvášňuje se a já Vám měla na jazyku říct jí, že kočku sice pořád mám, zato holčičku už ne. Tu, co mě s ní vídala dřív.
Jak jsem se jí zmiňovala, že je nemocná na srdíčko...


Kočka jí stojí za zeptání.


Nebojte, ovládla jsem se :) Ale stejně to jednou někomu řeknu. Jako loni tomu klukovi, co mě potkal po letech a na to, že se neznáme, se až moc vyptával.

Takový ty fráze: "Tak po mateřský? Já že zas chodíte do práce... A copak teda vlastně máte doma?"


Tuhle jsem kupovala dupačky s robotem a prodavačka, evidentně jednoduchá ženská, podobnými frázemi jen hýřila.
Markovala zboží a přitom bezděky vyzvídala:

"Tak co, co to bude?"
"Kluk."
"A první dítě, jo?"
"Ne, druhý," rozhodla jsem se mluvit pravdu.

Kdo se moc ptá, moc se doví. A že ji to ve skutečnosti nezajímalo, bylo úplně jasný.

"A co je to první?"
"Holčička"
"Tak budete mít kompletní rodinku, holčičku i chlapečka. Šťastná máma, co víc si přát...," mlela hovna a nespouštěla oči z pokladny.


Tak jsem jí řekla, že holčičku už nemám. Taky nezabarveným tónem v hlase.
A teprve se na mě podívala, a že prej to nevěděla. Co na to říct...



Jindy zas přišla do krámu ženská, co se začala vyptávat, jestli čekám holku nebo kluka.
Přitom si prohlížela hadry.
Kluka, povídám jí.


"No, nic proti, ale já preferuju holčičky," řekla mi na to.

Já taky, jenže jsem o jednu přišla, a to druhý je holt kluk, mám se z toho posrat ty krávo?! Běželo mi hlavou,
ale nahlas jsem neřekla nic.

Nebyla jsem výjimečně ve svý obvyklý ráži, a tak jsem se dala zaskočit.


Pak jsme se s Kiki shodly, že my se takhle lidí nevyptáváme. A že by se nám docela líbilo, kdyby si každý držel zdravý odstup a kolikrát radši i jazyk za zuby, než nemístně tlachat.



To ráno byla obloha úplně červená, samý červánek. A já musela, po odchodu téhle zákaznice, vyslechnout ještě trafikantku od vedle, jak tu ranní červeň probírá s jinou prodavačkou opět před naším krámem.


"To jsem snad ještě neviděla, vidělas to nebe? No úplně rudý, ale úplně! Já to fotila, to bylo prostě jako když hoří..."


Bla bla bla, rychle zapnout hudbu!

Hodily po mně naštvanym okem, jako že jim ZASE rušim slet a rozešly se.


A pak přišla Arabka a drze se zeptala na cenu kabátu, co mi ho přinesla ke kase. HOW MUCH?

Aniž by pozdravila, poprosila.

Tak takhle ne... PLÍZ! Doplnila jsem ji.

Jenže mě nepochopila, protože svou strohou otázku stejně povýšeným tónem zopakovala.

PLÍZ!

Podbízela jsem jí zase, co bych ráda slyšela a cenu jsem jí řekla.


Neslyšela jsem ale žádný poděkování, a tak jsem ho zase zvolala já.



Já, zabšklá bába, nešťastná, co dává sežrat všem jejich smysl pro bezprostřední pokec.
V době, před blížícím se porodem, kdy je mi ještě pořád smutno po skončeném, kdy se nedokážu hnout z místa, přesto jako bych jela po pohyblivém pásu, co mě veze kupředu sám. Na jeho konci konci čeká chlapeček a Elenka mizí v dáli za mnou, protože tam musela zůstat...
Jen Sára jěstě jede.


Do toho Mirek už usnul a ze spaní se mě ptá, jak je na tom pumpa. Dokonce o tu informaci slušně poprosil.
Zůstala jsem na něj zírat.

Tajtrlíček můj šťastnej.
To díky němu jedu dál. Jeho mládí, hravost a bezstarostnost mě zcela vyvažují. A to nosim Obelixovy tepláky...
***


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Em Age | Web | 8. listopadu 2014 v 12:38 | Reagovat

Držím palce s porodem.
Já z něj mám takovou hrůzu, že pochybuju, že někdy budu chtít dítě.

2 The-hunger-game | Web | 8. listopadu 2014 v 14:33 | Reagovat

mas to pekne

3 veverka | 9. listopadu 2014 v 6:48 | Reagovat

Ahojky,děkuji za příjemné pobavení, musela jsem se smát těm suprovym teplakum :-) Po ránu v tramvaji,kdy se všichni tváří jako... JA jsem zase byla hrošík,ty chlapi vědi jak potěšit.Budu Ti držet palecky ať je vše v pořádku!-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.