Smysl pro výmysl

30. listopadu 2014 v 16:56 |  ZPOVĚDNICE
Kdykoliv vařím, postaví se Mirek za mě a radí mi. Anebo mě aspoň hlídá, abych neudělala nějakou nepatřičnost, jako například nepřipálila, nepřesolila, nerozvařila, nenakrájela jiným způsobem, než tím správným, a tak dále.
Umí mě tím dohledem tak otrávit, že mu většinou přenechám vařečku a jdu od toho.

A za chvíli z kuchyně slyším: "Digestoř?"

"Nemáme Mirečku...," odpovídám z gauče.

Už spolu žijeme témeř rok. Ale mimo kuchyň nám to klape :)



Našel si šedivý vlas, a to nedávno oslavil šestadvacetiny.
Obřadně ho uložil do truhly, kterou koupil mně, a řekl, že už na ni nesmím sahat. Vlas je prý uprostřed, a kdybych s truhlou manipulovala, mohl by se dostat někam do strany a nebýt už k nalezení...

Netuším, co s vlasem zamýšlí, ale pochpila jsem, že to bude památka. A ve vzduchu, že visí, že ho měl bez tak ze mě :)



Kiki nepřestává žasnout nad rozmanitostí druhů našich zákaznic. Především těch nepotencionálních.

"Prej: Já se kouknu do katalogu, jestli tam něco je... No, nic tam neni. Tak jdem. Řiká jedna Češka druhý. Hlavně, že nosim pohory...," posílá mi z krámu reportáž, když já už jsem doma na gauči.


Kde mě to, mimochodem, nebaví tak, jak jsem si představovala.
Z prvního domácího dne jsem byla pořádně otrávená.
I z toho, co se tam, obvykle v době naší nepřítomnosti, děje.

Pavouk táhne molí larvu po koupelnových dlaždicích.
Sára zvrací, protože se přežrala.
Ryby chtěj´ žrát.
Mirek nevolá.
Aspoň, že Kiki posílá své glosy ohledně zákaznic.

"Ve 22:15 se mě dvě Rusandy ptaj, jestli zavírám. Řikám, že za deset minut. A ony, že charašo.
V půl měla každá vyzkoušených deset bund a jedna druhou hecovala, ať si nějakou koupí. Jenže ani jedna nakonec nechtěla. Prej doma bundu maj..."

A taky úvahy o Danovi. Jestlipak jí dá k Vánocům něco, co jí udělá radost, a ne něco, co bude jenom užitečný.

"On je spíš na praktický dárky a to mě sere. Měla bych dostávat, co se mi líbí, ne co potřebujem. Kdyby mi dělali radost Pokémoni, měl by mi dávat Pokémony. To, že on nemá rád Pokémony, nemá mít žádnej vliv na Pokémony pro mě. Je mi 23, na praktický dárky seru!"


To pokud jde o mý dárky, tedy o ty ode mě, bývají obdarovaní vždycky minimálně pobaveni, když ne spokojeni.
Jsem totiž toho názoru, že se dárkem nemá jen trefit druhému do vkusu, či potřeby, ale dát taky něco, čím se dárce sám prezentuje. Něco ze sebe, dát.
A proto mi každý rok před Vánoci chodí od členů rodiny zprávy, že si vystačí s nějakou maličkostí, třeba s kalendářem na příští rok, anebo tričkem... Že prý pro ně nemusím nic originálního vymýšlet. Mám si šetřit nápady, energii i peníze.
Jsou hodní, myslí to se sebou dobře :)

Jenže já si nemůžu pomoct a oni to ví.
Jistě, že dám i praktický dárek, ale nedělá mi to takovou radost, jako dát takový, nad kterým zůstane dotyčný úplně paf.
Třeba nějakou starožitnost. Anebo fotoalbum ze starých fotek, na který už dávno zapomněl, anebo je nikdy neviděl.
Když knížku, tak vždycky s věnováním a když objevím "pecku", tak ať to stojí, co to stojí.

Peckou byl třeba loni servírovací pult ke grilu pro tátu. Se šuplíčkama a poličkou na koření, kde se dá chystat masíčko, a kam se dá masíčko pak odložit...
Táta byl rád.

Na mym stolku celý léto zahradničil...



A pro letošek mám taky v merku pár neobyčejností. Na tom gauči mi jdou nápady úplně samy, obzvlášť pro Mirečka, kolik mě toho napadá!
Zachránit ho může leda můj brzký porod, že bych jako nestihla nakupovat.
Mám tušení, že na to letos moje rodina sází.
Asi jako Kiki sází na to, že Ježíšek jí přinese dárky pro její osobní radost a ne pro miminko...


Ale my taky dostanem jeden úžitečný pecka dárek. A to kuchyňskou linku od maminky. Ta naše se nějak rozpadá - a navíc jí chybí ta digestoř...

Maminka ví, že bych radši kredenc, zařídit si kuchyň pěkně stylově, po staru. Jenže nemá smysl pro tenhle můj výmysl.
Ani Mireček nemá.
Když jsem mu jednu kredenc na internetu ukázala, pochopitelně starou, co nabízela nějaká důchodkyně, pravil, abych si na podobné úlety pronajala jiný byt.

Někdy se cítím handicapovaná tím, že není u nás nikdo mně podobný.
Dost na tom, že Mirka taky baví hledání, takovýho totiž, aby člověk pohledal!


Ovšem nedávno mě mile překvapila maminka.
Víte, že to mám strašně ráda u nás na chalupě, tu vesnici a všechno, co se jí týká.
No a já objevila v antikvariátu starou pohlednici, která ji zachycuje v době první republiky.

I když stála několik stovek, koupila jsem ji, protože se jednalo o unikát.
Říkám, že jak jde o nějakou pecku...

Tady šlo pochopitelně o pecku jen v mých očích.
Kiki si poklepala na čelo a Zuzka se k tomu nevyjádřila vůbec.
Pohlednice je navíc prošlá poštou, čímž pro mě získává přidanou hodnotu, jelikož se můžu pokochat zdobeným rukopisem nějaké dámy ze staré školy...

Stará škola na tom pohledu taky je. Dneska je z ní hospoda, ale tam tehdy před ní stojí děti.
Takové ty chudé děti, co maj sotva boty.
Možná trochu přeháním, ale fantazie mi to takhle předkládá...

A kde je dneska krám, stávala dřív kovárna. A vedle ní, kde dneska stojí úřad, víte co bejvávalo?
Sirotčinec!

No to je něco pro mě.
Už jen to slovo zní tak, že by se tam člověk okamžitě podíval a nějakýho toho dávnýho sirotečka si vzal domů. Do tepla. A dal mu boty...

Mirek si mě doma shovívavě prohlížel, byla jsem se svou peckou úplně sama.
Pomalu smířená, že tohle fakt bere jenom mě, jsem dostala zprávu od maminky. Psala, že slyšela, že mám tenhle unikát a že by ho ráda viděla.

Ihned jsem jí poslala fotku a ona se do toho ponořila snad ještě víc, než já a celý den jsme společně pátraly, jak to tam dřív bejvalo všechno jiný. Sirotčinec ji taky dostal, a dokonce na obrázcích poznala víc, než já.
Našla tam babiččinu chalupu! Tehdejší novostavbu...


A příští den mi volá, že o pohledu babičce vyprávěla, a že zmínila i jméno, kdo byl původním odesílatelem.
"A víš co? Prý pohled nese podpis rodiny, od který jsme tu chalupu dlouho potom kupovali!"

No, prostě paráda.
Maminka by ho chtěla taky. A já si ho pověsím do sklípku, který z tý maštale snad už v létě dodělám.
Ale že nemá pochopení pro tu kredenc...



Rozhodla jsem se umístit tu novou linku do pokoje, kde si hrávala a spinkala Elenka. Už tam nechci pokojíček. Díky Bohu mi to bylo schváleno, a tak Pipinek bude chrnět u nás a v nové kuchyni bude vařit s tatínkem.
A hrát si s ním v obýváku. S mašinkou, v tričku s robotem.
A já abych si napsala o novou truhličku na svý šedivý vlasy :)
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie | 1. prosince 2014 v 17:30 | Reagovat

Já jsem taky pro kredenc,miluju to,mám to ale na chalupě.Krásně píšeš a přeji nádherný předvánoční čas.

2 renuška | Web | 3. prosince 2014 v 11:24 | Reagovat

Jani, tak za a) u blondýn ty šediny nejsou zdaleka tak poznat, takže na truhlu pro Tebe je ještě dost času :-)
a za b) taky jsem chtěla stylovou kuchyň. Nakonec jsem si to zařídila maličko jinak, ale pořád je spíš malá a útulná a po venkovsku, než moderní, rovná a hranatá. A dokonce i digestoř se mi tam vešel :-D.
Nejdůležitější ale je, jestli v ní budeš mít pro koho vařit, a to ty jo - Pipinouš i Mireček se už určitě těší na tvé výtvory, až budou mazat nádobí, mlaskat, drobit ... však on to pak nějakej robot z trička za ně uklidí. :-)
Janinko, krásný advent, opatruj se a hodně hodně lásky!

PS: Příběh o pohlednici je úžasnej! Ona na Tebe v tom antikvariátu totiž čekala!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.