Listopad 2014

Smysl pro výmysl

30. listopadu 2014 v 16:56 Zpovědnice
Kdykoliv vařím, postaví se Mirek za mě a radí mi. Anebo mě aspoň hlídá, abych neudělala nějakou nepatřičnost, jako například nepřipálila, nepřesolila, nerozvařila, nenakrájela jiným způsobem, než tím správným, a tak dále.
Umí mě tím dohledem tak otrávit, že mu většinou přenechám vařečku a jdu od toho.

A za chvíli z kuchyně slyším: "Digestoř?"

"Nemáme Mirečku...," odpovídám z gauče.

Už spolu žijeme témeř rok. Ale mimo kuchyň nám to klape :)



Našel si šedivý vlas, a to nedávno oslavil šestadvacetiny.
Obřadně ho uložil do truhly, kterou koupil mně, a řekl, že už na ni nesmím sahat. Vlas je prý uprostřed, a kdybych s truhlou manipulovala, mohl by se dostat někam do strany a nebýt už k nalezení...

Netuším, co s vlasem zamýšlí, ale pochpila jsem, že to bude památka. A ve vzduchu, že visí, že ho měl bez tak ze mě :)



Kiki nepřestává žasnout nad rozmanitostí druhů našich zákaznic. Především těch nepotencionálních.

"Prej: Já se kouknu do katalogu, jestli tam něco je... No, nic tam neni. Tak jdem. Řiká jedna Češka druhý. Hlavně, že nosim pohory...," posílá mi z krámu reportáž, když já už jsem doma na gauči.


Kde mě to, mimochodem, nebaví tak, jak jsem si představovala.
Z prvního domácího dne jsem byla pořádně otrávená.
I z toho, co se tam, obvykle v době naší nepřítomnosti, děje.

Pavouk táhne molí larvu po koupelnových dlaždicích.
Sára zvrací, protože se přežrala.
Ryby chtěj´ žrát.
Mirek nevolá.
Aspoň, že Kiki posílá své glosy ohledně zákaznic.

"Ve 22:15 se mě dvě Rusandy ptaj, jestli zavírám. Řikám, že za deset minut. A ony, že charašo.
V půl měla každá vyzkoušených deset bund a jedna druhou hecovala, ať si nějakou koupí. Jenže ani jedna nakonec nechtěla. Prej doma bundu maj..."

A taky úvahy o Danovi. Jestlipak jí dá k Vánocům něco, co jí udělá radost, a ne něco, co bude jenom užitečný.

"On je spíš na praktický dárky a to mě sere. Měla bych dostávat, co se mi líbí, ne co potřebujem. Kdyby mi dělali radost Pokémoni, měl by mi dávat Pokémony. To, že on nemá rád Pokémony, nemá mít žádnej vliv na Pokémony pro mě. Je mi 23, na praktický dárky seru!"


To pokud jde o mý dárky, tedy o ty ode mě, bývají obdarovaní vždycky minimálně pobaveni, když ne spokojeni.
Jsem totiž toho názoru, že se dárkem nemá jen trefit druhému do vkusu, či potřeby, ale dát taky něco, čím se dárce sám prezentuje. Něco ze sebe, dát.
A proto mi každý rok před Vánoci chodí od členů rodiny zprávy, že si vystačí s nějakou maličkostí, třeba s kalendářem na příští rok, anebo tričkem... Že prý pro ně nemusím nic originálního vymýšlet. Mám si šetřit nápady, energii i peníze.
Jsou hodní, myslí to se sebou dobře :)

Jenže já si nemůžu pomoct a oni to ví.
Jistě, že dám i praktický dárek, ale nedělá mi to takovou radost, jako dát takový, nad kterým zůstane dotyčný úplně paf.
Třeba nějakou starožitnost. Anebo fotoalbum ze starých fotek, na který už dávno zapomněl, anebo je nikdy neviděl.
Když knížku, tak vždycky s věnováním a když objevím "pecku", tak ať to stojí, co to stojí.

Peckou byl třeba loni servírovací pult ke grilu pro tátu. Se šuplíčkama a poličkou na koření, kde se dá chystat masíčko, a kam se dá masíčko pak odložit...
Táta byl rád.

Na mym stolku celý léto zahradničil...



A pro letošek mám taky v merku pár neobyčejností. Na tom gauči mi jdou nápady úplně samy, obzvlášť pro Mirečka, kolik mě toho napadá!
Zachránit ho může leda můj brzký porod, že bych jako nestihla nakupovat.
Mám tušení, že na to letos moje rodina sází.
Asi jako Kiki sází na to, že Ježíšek jí přinese dárky pro její osobní radost a ne pro miminko...


Ale my taky dostanem jeden úžitečný pecka dárek. A to kuchyňskou linku od maminky. Ta naše se nějak rozpadá - a navíc jí chybí ta digestoř...

Maminka ví, že bych radši kredenc, zařídit si kuchyň pěkně stylově, po staru. Jenže nemá smysl pro tenhle můj výmysl.
Ani Mireček nemá.
Když jsem mu jednu kredenc na internetu ukázala, pochopitelně starou, co nabízela nějaká důchodkyně, pravil, abych si na podobné úlety pronajala jiný byt.

Někdy se cítím handicapovaná tím, že není u nás nikdo mně podobný.
Dost na tom, že Mirka taky baví hledání, takovýho totiž, aby člověk pohledal!


Ovšem nedávno mě mile překvapila maminka.
Víte, že to mám strašně ráda u nás na chalupě, tu vesnici a všechno, co se jí týká.
No a já objevila v antikvariátu starou pohlednici, která ji zachycuje v době první republiky.

I když stála několik stovek, koupila jsem ji, protože se jednalo o unikát.
Říkám, že jak jde o nějakou pecku...

Tady šlo pochopitelně o pecku jen v mých očích.
Kiki si poklepala na čelo a Zuzka se k tomu nevyjádřila vůbec.
Pohlednice je navíc prošlá poštou, čímž pro mě získává přidanou hodnotu, jelikož se můžu pokochat zdobeným rukopisem nějaké dámy ze staré školy...

Stará škola na tom pohledu taky je. Dneska je z ní hospoda, ale tam tehdy před ní stojí děti.
Takové ty chudé děti, co maj sotva boty.
Možná trochu přeháním, ale fantazie mi to takhle předkládá...

A kde je dneska krám, stávala dřív kovárna. A vedle ní, kde dneska stojí úřad, víte co bejvávalo?
Sirotčinec!

No to je něco pro mě.
Už jen to slovo zní tak, že by se tam člověk okamžitě podíval a nějakýho toho dávnýho sirotečka si vzal domů. Do tepla. A dal mu boty...

Mirek si mě doma shovívavě prohlížel, byla jsem se svou peckou úplně sama.
Pomalu smířená, že tohle fakt bere jenom mě, jsem dostala zprávu od maminky. Psala, že slyšela, že mám tenhle unikát a že by ho ráda viděla.

Ihned jsem jí poslala fotku a ona se do toho ponořila snad ještě víc, než já a celý den jsme společně pátraly, jak to tam dřív bejvalo všechno jiný. Sirotčinec ji taky dostal, a dokonce na obrázcích poznala víc, než já.
Našla tam babiččinu chalupu! Tehdejší novostavbu...


A příští den mi volá, že o pohledu babičce vyprávěla, a že zmínila i jméno, kdo byl původním odesílatelem.
"A víš co? Prý pohled nese podpis rodiny, od který jsme tu chalupu dlouho potom kupovali!"

No, prostě paráda.
Maminka by ho chtěla taky. A já si ho pověsím do sklípku, který z tý maštale snad už v létě dodělám.
Ale že nemá pochopení pro tu kredenc...



Rozhodla jsem se umístit tu novou linku do pokoje, kde si hrávala a spinkala Elenka. Už tam nechci pokojíček. Díky Bohu mi to bylo schváleno, a tak Pipinek bude chrnět u nás a v nové kuchyni bude vařit s tatínkem.
A hrát si s ním v obýváku. S mašinkou, v tričku s robotem.
A já abych si napsala o novou truhličku na svý šedivý vlasy :)
***

Těhotná málo i moc

25. listopadu 2014 v 13:23 Zpovědnice
Mám před sebou posledních pár šichet v krámu, než se s chutí uvelebím doma na gauč.
Mirek se moc těší, že už se nestane, aby byl doma sám... :)
Říkala jsem Vám, že Dan takovým dnům říká BéKáčka? To jako, že dny Bez Kiki, víte.
Taky mu brzy skončej´...


Abych poslední pracovní dny neměla úplně jednoduché, zavítalo pár stálých zákaznic, z nichž některé se chodí častěji jen pokochat a pomazlit s módou, než nakupovat.
Zpravidla vyžadují naše plné nasazení, rády si o oblečení povídají, zkouší, hladí ho a dávají se v něm chválit.
A taky ty jednotlivé kousky zasvěceně komentují.
To je něco pro mě...

"Ten kabát je naprosto nadčasovej!"

"Tohle je na mě příliš KEŽL!"

"No ty kalhoty maj´ DRAJV!"


Když jsme u toho obě s Kiki, tak to ještě jde. Ona ví, co dáma míní, takže konverzaci přebírá.
Pokud jde o to chválení, když Kiki už nemůže, každá řeknem půl věty. Anebo na střídačku.

Tuhle se jedna nemohla rozhodnout, jaká bunda jí sluší víc, jestli zlatá, anebo modrá.
Stály jsme u ní obě a měly rozhodnout za ni. Jenže ať jsme řekly jakoukoliv, ona pořád váhala.
Po dvaceti minutách, kdy je před zrcadlem pořád střídala, se znova a s úplně vážnou tváří zeptala:

"Tak jakou?"

Jelikož jsme jí dávno a mockrát názor řekly - obě Vám moc sluší, ale ta modrá asi o trochu víc...,
nevydržela jsem a povídám, že je to na ní.

"Když já právě nevim..."

"My už jsme vám řekly, teď se musíte sama rozhodnout."

"Jsem nerozhodná...,"

TY VOLE...


Nic, prostě jsem řekla Kiki, že necháme pani přemýšlet a tím jsem jí hodila záchranný kruh, v němž mohla bezpečně doplout do zázemí.
Jenže ona šanci nevyužila a nechala se dámou vtáhnout do dalšího kola úvah o tom, která ze dvou bund je ta pravá.


"A podle katalogu se k těmhle kalhotům hodí tenhle svetr, přitom to by člověk vůbec neřekl, že jo? To by se neodvážil zkombinovat...," uvažovala, bohužel nahlas, zase jiná.

A bohužel ve chvíli, kdy už Kiki večer odešla.
Nesnášim tyhle konverzace. Je mi úplně jedno, co je v katalogu a co tam kdo kombinuje. Ony na to dají, tak prosím, ať se podle návodu odívaj´, ale ať si o tom se mnou nepovídaj´!


To víte, že se snažím zapojit a aspoň vypadat, že mě to taky bere...

"Ten svetr je naprosto nadčasovej," soukám ze sebe naučenou frázi a hned se napomínám: Co to tady kurva melu?

"Ale že jo? Ten vzor je opravdu natolik nadčasovej, že to k tomu holt jde, no. Ale člověka by to fakt nenapadlo."

"To ne, no...," přiznávám.


Kdyby tak věděla, jak strašně mi to je jedno.
A čím víc se blíží porod, tím víc...


Do toho mi přijde zpráva od Kiki, že se jí nedaří, nekousat si nehty.

Je to takový její zlozvyk od malička.
Pomáhá si gelovými, ty kupodivu nehryže.
Ovšem celá problematika umělých nehtů jde taky mimo mě...

A dál od ní čtu: "Budu muset zase na ty gelový, protože vůbec nevim, kdy můžu čekat tu žádost o ruku. A moje největší noční můra je, dostat prstýnek na prst s okousanym nehtem!"


TVOJE NOČNÍ MůRY CHCI MÍT!!! odpovídám rozladěně, zatímco zákaznice zkouší nadčasový svetr.



"Ty nevíš, jakej je to komplex! Pak někomu ukazovat snubák na ohryzanym prsteníčku!" Pokračuje Kiki, ve snaze mě přesvědčit, o velikosti svýho problému.

A já se začínám podezírat, že nejsem úplně normální, když se do toho za Boha nedokážu vžít.


Mám na mysli to označní jejího "problému" noční můrou. Protože chuť dobře vypadat samozřejmě chápu. S tou žiju přirozeně taky...



Mirek mě doprovázel na kontrolu a já už nejsem schopná jít svižně. Spíš se vedle něj valím.
A najednou proti nám ženská, co na něj zírala už dobrých sto metrů předem a nespustila z něj oči, dokud jsme se s ní neminuli.

Povídám: "Viděls to? To snad ne!"

Neviděl to. Prej.
Asi nechtěl mít problémy :)


Zato já rozhodně viděla.
Ta drzá koketa mě úplně přehlížela. Jako bych tam nebyla. Přitom mě taky zkoukla, i to jsem viděla.
Jenže takovým tím pohledem: To nic, to se nějakej soudek vedle něj kutálí...


Byla jsem tak rozhořčená, že jsem se okamžitě rozhodla, hned po porodu, mít figuru jako dřív.
Kiki mi často cituje modelky, co se na bulvárních stránkách chlubí tím, že nepřibraly ani deko navíc, a že všechna ta případná těhotenská kila nechaly na porodním sále.
Přesně to se chystám udělat.
Snad bude mít synek těch dvacet...


Protože moje noční můra je (z těch povrchnějších tedy), že mě ženský nebudou brát vážně.
Ne Mirek! Ženský! :)


Zatím u nich nemám respekt ani v té čekárně plné těhotných.
Mirek se tam rozhlédl a konstatoval, že břicho mám ze všech nejmenší.

Super, ani tady nic neznamenám...

Mínil to jako pochvalu - že jsem ze všech nejmenší do všech stran.
Ale zrovna TADY si přeju bejt pořádná! A sklízet obdivné pohledy.
Jenže to vypadá, že dvacetikilové děti se narodí všem ostatním kolem...


A tak budu muset asi snad cvičit nebo co.
Ale to je ještě daleko.
Nejdřív je potřeba přežít císaře.

V tom na mě vyskočil titulek na Centrum.cz, kde ho rozebírají a nározně popisují. Je tam taky video...

To jsem si možná neměla pouštět.
Vy ale můžete, jestli Vás to nečeká.
A jestli jo, tak si místo toho udělejte radši nehty...
***

U rentgenu to bylo jinak!

22. listopadu 2014 v 14:46 Zpovědnice
Aneb Krávy z letiště,
článek na přání mé sestry Kiki...



Ten den jsem byla v krámu sama. Kiki odlétala v doprovodu tatínka do Itálie, aby tam objednala to nové zboží.
Zatím pokaždé ji do Milána vozil autem, tentokrát si ale vyprosila letecky, aby nemusela tolik hodin
mačkat těhotné bříško.

Do obchodu mě před odletem přišli navštívit. A pak najednou už bylo plno spěchu, tak utíkali k letadlu.
A když v něm už seděli, psala mi Kiki, že se nehorázně ztrapnila, že zdržovala a určitě si celá přítomná bezpečnostní kontrola musí myslet, že je "ultra píča" :)

Neměla čas mi to už vyprávět, takže jsem se z heslovitých zpráv stačila dovědět jen to, že ztratila občanku, palubní vstupenku, přišla o kosmetiku a ještě se jí přede všemi vysypal kurf.

Taky psala, že čekala, že táta každou chvíli zavelí, že toho má s ní dost, že letadlo zrovna odlétá bez nich, a odeberou se do garáže pro auto...

Psala jsem jí, ať už se uklidní, nemyslí na to a je ráda, že letadlo stihli.
A ať tam kouká vybrat něco moc hezkýho...
Ať myslí i na velryby (velikosti 50) a Korejky (všechno malé mockrát) a české zbohatlice (lacinější kousky) a Rusky (drahé zdobené kabátce).



Netrvalo dlouho a doneslo se mi do našeho letištního krámku, že moje sestra je ultra píča :)



Volal kamarád od bezpečnostní kontroly, že jí tam schovali kosmetiku, na její přání. A kdo si pro to přijde.
Šla jsem já. Protože kohokoliv od securiťáků, včetně Mirka, by vyzvednutí šampónu a sprcháče mohlo stát místo. Mohlo by to totiž vypadat, že si bere zabavené věci...

Neodpustila jsem si ovšem poznámku, že taková kosmetika snad za záchranu ani nestojí...
Kamarád ale pravil, ať se Kiki nedivím, že je přece těhotná a hormony pracujou, tudíž jí bylo těch věcí jednoduše líto.
Dobrá tedy. Ty drahocenné tekutiny jsem jí zachránila.


Jenže slečny securiťačky, co byly přítomny Kiki kontrole, se daly slyšet, že se chovala jako lejdy, že je tam měla za panoše, co jsou povinni hledat a najít její letenku, a taky, že prý řvala na tátu, že jí SNAD PŮJDE ZAŘÍDIT NOVOU!!!

Nepřekvapilo mě to, protože znám Kiki, když ztratí nervy. S mámou jsme se tomu do telefonu smály, jak se zase předvedla a jak rychle se to ke mně do krámu, skrze známé, dostalo.



Večer mi Kiki psala z Itálie, tak jsem si ji začala dobírat.

Ses tam zase projevila, co? Ječelas na tátu...

- Co že?!

A dělala sis z mých bejvalých kolegů poskoky, jo? Úplně tě vidim, jak se tam úkoluješ. Jako mě v obchodě!

- Kurva co mi to píšeš?!

To, co povídaly holky od rentgenu!

- Tak to si děláš prdel! Já tam byla úplně krotká, všem jsem se omlouvala, a těm dvěma pánům, co mi pomáhali hledat,
jsem strašně děkovala. Kosmetiku jsem vyndala předem, že jsem ji zapomněla a omlouvala jsem se... A tátovi jsem před nima jenom řekla, že palubka nebude takovej problém, že tu mi vytisknou znova, zato ta občanka... To táta mě tam popoháněl, dyť jsem ti to psala! Že jsem se bála, že ztratí nervy a půjdem k autu...

Aha, tak se to vypráví jinak...

- Ale to mě kurva sere! Jako ztrapnila jsem se tam, zdržovala jsem, ale omlouvala jsem se a všem děkovala! Kdo to vypráví?

Holky, co tě kontrolovaly.

- Tak lžou a já ty kundy prolhaný nesnášim! Napiš to na blog! Že to bylo jinak! Já si ty nicky závistivý vybavuju...


Zkrátka a dobře, Kiki prosila, abych všechno uvedla na pravou míru... Byla tam krotká a moc milá, jako je vždy :)




Kurva, ale za tenhle článek mě asi nepochválí. Vyznívá jinak, než jsem zamýšlela, přestože já té její verzi fakt věřím. Už proto, že jí to potvrdil táta.
A tak doufám, že se nenasere i na mě a dá mi ten dárek, co jsem si z Itálie objednala. Totiž takovou vánoční dekoraci, co v Hornbachu prodávaj za dva tisíce a tam za necelé pětikilo... Už mi poslala fotku. Je to zimní vesnička s vláčkem, co tam jezdí a celý to hraje a svítí. No, to by se mohlo i chlapečkovi líbit, ne?

A tak se rozhoduju nic neriskovat a dát Kiki prostor, vyjádřit se k napsanému, ještě než to publikuju...


Kiki, mně ten článek nevyšel úplně tak, jak jsem chtěla...

- Jsi na straně drben?

To úplně ne, ale ani na tvý asi ne...

- Prostě. Jediný důležitý poselství článku je, říct těm lidem, že letiště je drbárna největší, kde všichni se staraj o ostatní...
Článek se má jmenovat Vzkaz pro píči z letiště!

Ale to budu vypadat, jako idiot...

- Ne, budeš konečně jednou upřímná!

Ok...

- Dyť i tvůj blog čtou holky z letiště, co tě nesnášej a jde jim jenom o drb!
Nebo by se to mohlo jmenovat: Vzkaz od Kiki. Ať ví, proč to píšeš. Chci se jenom ospravedlnit!
Samozřejmě, že jsem kráva, že mi vypadla z ruky letenka i občanka, to vim i bez nich. A že jsem si vzala tekutiny. Byly to hovna, ale táta hned, že tři kila v prdeli, tak jsem kvůli němu řekla, že Mirek mi to vyzvedne. Vono jim prostě nemůže dojít, že lidem to nedojde, když jsou třeba zvyklý lítat s kufrem a pak ho jednou nemaj, takže si to vezmou k sobě... Prostě mi to kurva vůbec nedošlo!
A samozřejmě, že jsem zmatkovala, když bylo pět minut do odletu a já byla bez občanky, kterou když mi ten pán podal, tak jsem byla štěstím bez sebe, popadnu kufr, volám na ně, že strašně děkuju a kufr se celej vysype... I kalhotky, všechno...
A ještě uklízečce, jsem řvala, ať poděkujou, která to prej našla. Ale to ty kundy asi neslyšely. A jak bych mohla na tátu řvát, když jsem měla poprvé fakt nahnáno, že jsem to posrala a pojedu do Itálie v sedmym měsíci autem!
Takže jim vzkazuju, že příště jim tam hodlám zapomenout dítě, aby si mohly podrbat, jaká jsem kráva matka, a vůbec,
končim pičo. Nesnášim krávy z letiště! :)




Tolik od Kiki. Co k tomu dodat...
Dověděla jsem se, že zmíněný holky si myslely, že se jedná o přítelkyni mýho Mirka, protože Kiki myslela, že tam její kosmetiku nejsnáz vyzvedne, co by jejich kolega, on.
Možná ho chtěj, a tak ji pro jistotu zdrbly...
Teda, ale ty mě serou... Určitě jsou mladší a netěhotný... KURVA, nesnášim krávy z letiště!
+++






V závěru si říkám, že by to chtělo nějakou fotku, kde Kiki vypadá sympaticky a ne taky jako kráva...

Hledám v mobilu...



Leze po střechách někdo jinej, než kráva? Tak tuhle ne...




Tahle jí taky asi nepomůže :)


Ovšem tady je typická...


Až jsem narazila na tuhle. Je to unikát a rovnou mě za ni odstřelí, no ale může bejt někdo s pivkem v pelechu nesympatickej? :)

Problémová sorta...

19. listopadu 2014 v 8:44 Zpovědnice
Já ani Kiki nejsme zrovna moc společenské. Ona víc, než já, když na to přijde, toleruje společnost a je ochotná do ní vyrazit.
Ale jinak taky tráví večery nejraději zachumlaná v dece na gauči.
Je to zvláštní, v jejím věku. To se mi tohle ještě nedělo...



Večer po práci měli jít s jejím Danem na nějakou oslavu, jenže oslavenec jim ráno volal, že z večera nebude nic, protože se na to po předchozím večeru necítí.
Kiki se velice rychle smířila s vizí večera pod dekou, zatímco Dan neztrácel celý den naději, že akce nakonec bude.


"Nikam nejdem Dane, jednou řekl, že nic nebude, takže sedíme doma!"

"Ale co když najednou zavolá..."

"Já se nebudu zařizovat podle někoho, kdo je tak nerozhodnej. Prostě smůla," trvala si Kiki na svém.

"Kiki. To, že ty nerada chodíš mezi lidi, neznamená, že já nechci vídat svý kámoše...," zabrnkal Dan na citlivou notu.


Zrovna jedl bábovku od naší mámy. Kiki se na něj podívala a vyrvala mu ten kus žvance od pusy.

Mrskla s tim na talíř, až drobky létaly a povídá: "A vypadni Dane!"



Tím myslela z našeho krámu do své obuvi.

Kdykoliv ji vidím takhle rozparáděnou, představuju si, co by mně za takový jednání řekl Mirek.
Kiki mi ale vysvětlila, že Dan potřebuje pevnou ruku. Že ten "pojeb" vyloženě potřebuje k životu.
Nevím, co je na tom pravdy, zato vím, že se mu po chvíli tajně omluvila :)


Ovšem ne na dlouho. Dan si v závěru dne přišel pro další "sodu". To když si pustil pusu na špacír a rozbásnil se o tom, že by mu Kikinka doma uvařila...

"Jako já nebudu vařit po denní, seš normální Dane?"

Než stačil argumentovat, byl zase odeslán pryč. Prý ji strašně unavuje.



A víte, co už opravdu strašně unavuje mě?
Vychcánkové, vyžírky, škodolibci, drzouni, podšívky a zlodějíčkové.
Jo, a bejvalky, ale to jen mimochodem, abych měla soupis kompletní.


Pořád na tuhle problémovou sortu narážím.

Vzpomínáte na hlídače z dejvického parkingu, co mi připsal minuty navíc?

Tak jsem s ním měla co do činění zas.


Vyjel mi lístek příjezdu s časem 11:03. Když jsem vyjížděla a mířila k jeho budce, došlo málem
ke střetu s drzounem, který mi nedal přednost z prava a vjel ke kukani zlodějíčka tudíž dřív.

Přesto, když mi vytiskl účtenku, stálo na ní odjezd 12:03.
Jé, já to stihla přesně! Proběhlo mi hlavou.

Jenže platila jsem, namísto třiceti za hodinu, šedesát za dvě.

A víte, co jsem s tím zmohla? Vůbec nic.

"Vy jste ale vopravdu zloděj," neodpustila jsem si, když trval na tom, že jsem parkovala dvě hodiny...




A nebo u Meka. Jdu Kiki pro zmrzlinu, protože ona má období žravky, a jsem první na řadě. Tedy po chlápkovi, co zrovna platí.
Jenže najednou přijde holka, postaví se přede mě a čumí na obrázky.
Říkám si, že si jen vybírá, ale to jsem se sekla.
Na vyzvání přistoupila k pultu, že si jako objedná.

Tak to ne!

Chytla jsem ji za rukáv: "Tak snad jsem na řadě já, ne?!"

Koukala.

"Vy jste mě neviděla nebo co?" Ptám se jí.

"Neviděla," odsekla.

"Já jsem s tim pupkem asi neviditelná, že jo?" Nakročila jsem k ní, div jsem ji tím břichem nepodebrala.


A ona na to, že prý myslela, že tam stojím jen tak.
JEN TAK, prosim pěkně!

Tak jsem, zcela odzbrojená, přistoupila k pultu, kde prodavačka s vytaženým obočím čekala, až se rozpočítáme...


Holka před námi (mnou a Pipinem) neměla prostě šanci.




Ale měla jsem v tomhle fastfoodovém stánku i příjemný zážitek.
Málokdy se stává, že mě cizí lidi mile překvapí. Tedy v terénu.


Bylo to jednou , když jsem se tam zrovna nachomejtla v čase střídání směn.

Čekala jsem poblíž na novou kolegyni, kterou bylo potřeba dovést do krámu a zaučit.


Kluk s baťohem odtamtud vyšel po noční směně a kupodivu s písničkou na rtech.
S tou, co zrovna hrála od nich z repráků.

Najednou se zastavil a udělal pár kroků zpátky. Zrovna běžel refrén, asi ho to nějak dostalo...
Pak se houpavým krokem vydal zas dopředu a hned zase dozadu. Byl to taneček.
Prostě tajtrlíkoval po chlapecku a pak přidal i nějaká taneční gesta rukama, a když po druhý dotančil zpátky k pultu, kde stál jeho "čerstvý kolega", co myslíte, že se stalo?
Ten čestvý kolega se přidal.

A to jsem byla přesvědčená, že si poklepe na hlavu a pošle ho spát.
Ne. Dali si duet.

A pak si řekli čau.
Zírala jsem na ně a nemohla uvěřit.
Líbilo se mi to. Holt slušnej oddíl a nevšední zážitek pro mě...



My s Kiki taky v tomhle směru o své butikové zákaznice dobře pečujeme.
Třeba tím, že máme obě velká břicha. Rozesmívá je to.



A ta zaučená holka, co pracuje s Danem v botách, nám přebírá nápadníky. Taky prima podívaná.
Chodí za ní nějaký Číňan.
Nebo Japonec, co taky někde opodál prodává.

Jenže ona je slovanský tip a preferovala by spíš "českýho Honzu".

Navíc je blond a tipovala, že s tímhle by měla akorát tak děti bez víček...
Namítala jsem, že by přece mohly být po ní, ale řekla mi, že v tomhle svazku by ona nehrála absolutně žádnou roli.


Povídám, no to moment, já spoléhám, že ve spojení s Mirkem roli hrát budu!

Uklidnila mě nějakou frází, že náš Pipin (anebo Pepino), jak chcete :), bude jistě moc krásnej.



Maminka mi volala, že se jí doneslo to nový jméno.
Prý jí ho volal Tom z Anglie, když si přečetl můj článek. Chtěl se s ní o ten šok podělit.


"Vy jste dobrý teda, tak nakonec vás ještě budu přemlouvat, ať dáte to, co se mi nelíbilo, hlavně ne Pipina, co?!"
Spílala mi maminka.


Asi tím chtěla naznačit, že jsme vychcánkové!



Vychcánkové jsou ale aspoň k pochopení. Narozdíl od škodolibců...

Já totiž zjistila, že v naší ulici nejsem zdaleka jediná důchodkyně...


Postavila jsem auto blízko křižovatky a ráno našla za stěračem pokutu. Respektive upozornění, abych se dostavila k podání vysvětlení.
Jelikož je v naší ulici zvykem, stát jen po jedné straně a to klidně i v protisměru, pořídila jsem si pár obrázků. Protože já aspoň parkovala správným směrem!

I když mi bylo na podání toho vysvětlení dáno pět dní, říkám si, že to zfouknu okamžitě. Dokud jsem pořádně namíchlá.
Protože nikdo jinej tady pokutu za špatný parkování nemá.


Rozjela jsem se na stanici. Bzučákem mě pustili dál a za chvíli za mnou přišel takový sošný, mladý policista.
No, asi tak mladý, jako já.
O čemž svědčilo i to, že během vysvětlování, který nakonec podával on mně, zmínil, že za deset let se s tímhle nesetkal.
Totiž, aby na sebe v jedný ulici lidi takhle žalovali a volali strážníky.

Podivila jsem se.
Kdo si dovolil?!


Za domem nám věčně parkujou dvě auta na trávníku. Nikdy jsem nevolala.
A že mě to napadlo! :)

A oni pak takhle?


Upozornila jsem policajta, že jestli mi dá pokutu, budu to považovat za křivdu (jako ostatně všechno, co se mi kurva děje!), protože PODÍVEJTE...

A půjčila jsem mu do ruky svůj mobil s obrázkama aut, parkujících v protisměru.

"To je jednosměrka?"

"Neni!"

"No, tak podívejte vy. Já vám to dám dneska za dva tisíce a pojedu hned s váma je tam všechny zpokutovat.
Anebo..."

"Nebo?" Zajímal mě druhý návrh.

"Nebo to pro tentokrát uzavřeme domluvou a vy v tý křižovatce už nebudete stát."


Hmmmmmmmm.

Jsem hrdina nebo ne?

Mít tak přebytečný prachy na tuhle polepšovací misi, jdu do toho. Jenže kurva nemám.



Takže jsem si nechala domluvit...

Možná, mít ty přebytečný prachy, věnovala bych se jiným věcem, než převýchově sousedů.
Přijela bych tam, položila na stůl dva tisíce a zaparkovala bych úplně stejně znova.
Žalování sousedů by mi bylo u prdele.


Možná, už aby tu byl Pipin...
Modrookej, blonďatej, asociální... :)
***

Jak se rodí Pipin

11. listopadu 2014 v 21:17 Zpovědnice
Ještě není na světě a už je kolem něj tolik problémů...

Předně se jménem.
To, které jsme vybrali, je prý hnusný.
Říká moje rodina.

Jenže my si na něm dali záležet a dbali, aby se hodilo i k Mirkově příjmení...
A právě prý k tomu příjmení nejde, celkově to zní cikánsky a chudáček kvůli nám skončí na pracáku.
Jo - a vrátí se nám to.

Když jsem si postěžovala Kiki, která to naše jméno neřeší, ačkoliv ani jí se nelíbí, řekla, že by
vybrala jiný, na našem místě, neřekla ho "ani holubovi na střeše" (miluju její slovní obraty a příměry)
a pak by jen oznámila, kdo že se narodil.

Měla jsem chuť to tak udělat.
S krásným/hnusným jménem se bohužel rozloučit, když ho všichni tak probírají a zvětšiny haní
a s náhradním už tu chybu neudělat - se svěřováním.


Tak jsem hned příštího rána v krámu sedla k internetu a nechala se inspirovat seznamem mužských jmen.
Jelikož to nejlepší mám zapomenout, byla jsem pěkně otrávená.
Četla jsem nahlas:

Aladin... Bohuchval... Bonaventura - no to snad.. Co Evžen... Nebo Lev, ty vole...

Podivovala jsem se nad bizarními jmény, zatímco Kiki s Danem snídali ve skladu. A zaslechli mě.

"Jakej lev?"

"Ne, PIPIN!" Vykřikla jsem, co mě najednou praštilo do očí.


Kiki přišla.

Koukla mi přes rameno a začala se smát.

"To bych našim přála. Za to jejich rejpání a přebírání. Zavoláš jim pak a řekneš, že máte Pipina,"
smála se a já už musela jet.

Na prohlídku do Motola.

Jenže mě pan doktor nepotěšil.


Ze zdravotních důvodů budu prý muset rodit císařským řezem.
No to ne!!!

"Ale jo, nebudeme nic riskovat," rozhodl.

Za tři týdny dostanu termín.


Když se Kiki dosmála, protože ví, že ještě víc než porodu se bojím císaře, jelikož je to nepřirozený
jak pro matku, tak pro dítě, začala tipovat, na kdy mi ten den D asi stanoví.

"To bude Štědrej den, to by na tebe tak sedělo.
A pustěj tě někdy po Silvestru, až si všichni užijem svátky," pokračovala pobaveně.

"Pak přijedeš s Pipinem, až bude po všem a naši tě za to jméno nepustěj ani na chodbu."


Super.


Četla jsem si diskuzi, jak probíhá císař.
Když je teda jedno, že ho nechci.
Partner může koukat za sklem.
Výborně, zas to vyhrál.
Bude první, komu přinesou miminko. Fakt, vyjde z toho nejlíp. Vezme Pipina a půjdou.
A já strávím Vánoce na JIPce. Až mi zašijou břicho...


Mirek povídal, že by nerad, aby mu můj porod zasáhl do předvánoční dovolené. Prý bude zřejmě poslední "svobodná", a tak by si ji rád užil.
Neuvěřitelný...


Maminka se mě snažila utěšit připomenutím, že některé ženy volí tuhle alternativu porodu dobrovolně. Radši. Prý si za to připlácí.

Nechápu.
Bolí obojí, a co je přirozený, je zdravější, bezpečnější - mi logicky vychází.

Kiki mě spojila se svou kamarádkou, která má císařský řez čerstvě za sebou.
Zásadní informace byla, že na té JIPce nesměla mít telefon.
Ležela tam celý den bez mobilu!


Kde měla svýho Pipina, to nevím, ale viděla (kojila) ho prý každý tři hodiny. I v noci. Na to už jsem si nějak odvykla. Když mě teď párkrát za noc vzbudí Sára, tak ji chytnu a letí.
A to nechce ani nakojit...


Mirkovi jsem řekla, že mám to nový jméno.
Moc se mu to nelíbilo, ale moc s tím nenadělá.
Já to tam budu diktovat...
A mně budou řezat břicho!


Je to pár dní, co ho poprvé viděl. Vykoukl mi ze strany. Buď noha nebo ruka, tam trčela.
A já to vnímala jen jako tlak v tom místě, nenapadlo mě podívat se, kdyby Mirek nevyhrkl:
HELE!

A pak jsem ho šla stříhat. Mirka. Původně se mi bál svěřit do péče, ale jednou to risknul a vyšlo to,
tak už se nebojí.
Jenže já jo. A když se bojím, mám asi ztuhlou ruku, či co, protože jak jinak si vysvětlit ty zuby tam...

Jenže kdyby jenom zuby.
Přál si vzadu vyholit krk a hezky zarovnat konec vlasů.
Jenže mně se ten přechod vlasy-krk nelíbil.
A tak jsem to zkusila strojkem do ztracena.

"Ale víš, že nesnášim do ztracena...," připomenul mi a já s sebou trhla.

Snad proto se ztraceno nepovedlo. Leda pokud jde o ztrátu vlasů z míst, kde ještě být mají.

Nedalo se nic dělat, bylo potřeba udělat totéž na levé části hlavy, aby to vypadalo souměrně.
Kurva! Nepovedlo se. Je to výš.
Tak zas pravou část. Kurva, zase výš.

Za chvíli neměl vlasy až k uším a mně se chtělo smát.

Kdykoliv něco hodně poseru, a vím, že už to nejde opravit, přijde mi to v první chvíli děsně vtipný.

Oznámila jsem mu, celá zpocená, že je hotovo.
Vstal a šel si opláchnout hlavu.


Zepředu to bylo jakš takš, ale co prý nadělá.
Kéž by takhle reagoval i na situaci vzadu...

Mlčky jsem ho pozorovala. Co mám kurva dělat? Takhle nemůže ven!


Napsala jsem mámě, která se k nám právě chystala na návštěvu, aby si nenápadně povšimla,
co se mi povedlo a pak mi nenápadně poradila, jak postupovat dál.
Měla jsem na mysli, že by řekla něco jako:

"Ty seš ostříhanej? Ale počkej, tady Janička zapomněla trošku šmiknout, podej strojek a sedej, já to opravim..."

A pak že by to nějak zachránila, aniž by tu hrůzu viděl.

Takhle mi to běželo hlavou.


Když v tom si najednou sáhl na temeno a sjel rukou až ke krku.

"Co to kurva... Ne... To se mi zdá, že jo?!"


Stála jsem opřená o futro, jak přikovaná.

"Zrcátko!" Zavelel.

Byla jsem zrovna v celkové paralíze, takže jsem mu nevyhověla.

"Dělej, kde ho máš?!"


"Nemám... Nedám...," koktala jsem. Mami!


A tak si ho našel sám a bylo zle. Prý jak jsem mu to mohla udělat.
Měl pocit, že se jedná o nějakou pomstu.

"Vždyť jsem umyl nádobí! Došel ti pro snídani!" Jmenoval svý dosavadní zásluhy dne a můj smích
moc nepomohl.


Vyslovil přání jít dohola.
Ostýchal se totiž i ke kadeřnici.

"Vezmeš si čepičku a půjdem..."
"Jakou kurva čepičku?!" Rozčilil se ještě víc.


Trvalo mi hodinu, než uvěřil, že možná je nějaká šance, že v neděli večer někde najdeme geniální kadeřnici, která mu vlasy zachrání...

Našli jsme v jednom obchodním centru, kam nás poslala Kiki a zvládl tam dojít i bez kulíška.
Když vyšel, prohlásil, že prý mě má dokonce pochválit.

Zapýřila jsem se: "Nebylo to tak zlý?"
"Ne, ale dobře ti holí strojek."


Každopádně, teď má parádní účes...

Někdy se holt musí něco trochu zkazit, aby bylo nutno sáhnout po plánu B, který může přinést zásadní změnu k lepšímu.
Kdyby se mi to bejvalo povedlo, má účes pořád stejnej.
A zvyk je železná košile, že ano...
Někde jsem dokonce četla, že lidi se bojí něco změnit, aby se náhodou něco nezměnilo.
No co my jsme zač?

To Mireček tušil, do čeho se mnou jde. Bude to rok, co se mnou předpokládal "jízdu jako hovado".

"Tak co ten Pipin, dáme ho?" Zeptal se cestou zpátky.

A já poznala, že nepodařený stříhání je odpuštěno. Jedeme dál!:)
***

V Obelixových teplákách

8. listopadu 2014 v 10:08 Zpovědnice
Za pět týdnů, zhruba, už to bude.
Mám pořád pocit, že mi to úplně nedochází. A i když si Vám tady co článek stěžuju, jaká jsem velryba,
někdy na břicho i zapomenu.

Vzpomínám, že když jsem čekala Elenku, nezaobírala jsem se ničím jiným, než právě břichem.
Respektive tím, že je v něm.
Mám v břiše dítě?! Co tam kurva dělá? Vyndejte ho někdo a hned!

Připadalo mi to celý tak nepřirozený...

Tentokrát to tolik neprožívám. Nepitvám. Prostě tam je a ať je to pořád jakkoliv divný,
snažím se o tom moc nepřemýšlet.

Přesto mám chvilky, kdy se tomu nevyhnu.
Říkám si třeba: A ono už jako žije, anebo ne? V našem světě ho zatím nikde nikdo nezná, nikdy ho nikdo neviděl, jeho duše možná ještě běhá po houbách, není oficiálně mezi námi, a přesto mezi námi vlastně už je... Je to fakt divný.



Když jsem čekala Elenku, natolik jsem se bála porodu, že jsem lékařům navrhovala, vyříznout mi v břiše jen okýnko,
aby mohla koukat (a žít) a já ji nemusela rodit. Neměla jsem ovšem na mysli "císaře", který mě děsil zrovna tak. Spíš něco jako malou skulinku na oči, třeba místo pupíku, co já vím...

Tím nechci říct, že tentokrát se porodu nebojím. Jen je to prostě všechno tak rychlý a žene se to samo dopředu, jak utrženej vagón, že opravdu stíhám akorát tak počítat týdny a žasnout, co se mi to děje s tělem.



Mirek hraje v telefonu nějakou hru. Vůbec tomu nerozumím, má virtuální mapu a musí chodit z místa na místo a něco bourat, taky pochopitelně virtuálně. Říkám tomu tajtrlíkování, těm jeho výletům do terénu.

Někdy to bourá i z postele.
Na ulici před domem stojí stará pumpa a on ji nazývá portálem. Pro něj a jemu podobné, kterých není málo, se všechny památky a sochy, či kašny, dávno změnily v portály. Oni nevidí hrad, ale portál, který je nutno zbořit. Minimálně obsadit...

Nemám pro to pochopení, ale ani žádný námitky. Ať si hrajou...

Ležíme vedle sebe v posteli. On v ruce telefon a povídá mi, že venku stojí nějací dva buzeranti, co mu bourají jím obsazený portál.

"Myslíš tu studnu?" Tážu se.
"Jo. A já jim bránim z postele, nemaj páru, kde jsem," řekl vítězoslavně.

"Tak já se na ně jdu podívat," chtěla jsem vstát a otevřít okno, abych viděla ty buzeranty, jak se bezradně rozhlížej kolem, aby svého souputníka našli.


"Ne! Zbláznila ses? Nechci, aby věděli, odkud jim to kdo bourá! Tady jde o život!" Okřikl mě.


"Fakt?!" Zděsila jsem se a zase rychle přitáhla peřinu až pod krk.

"Ne... Dělám si samozřejmě prdel. Ale nenič mi taktiku..."



Jsem přecitlivělá, proto jsem mu na to skočila. Snad to po porodu přejde.

A kila snad taky půjdou dolů.


Byl u nás na návštěvě jeho kamarád. Teprve jsem se s ním seznamovala, a on mi povídá:

"Prej ti přezdívá Obelix, haha."

"No, to je pravda..."

"Prej máš i stejný tepláky (haha)!"


Prosim? Podívala jsem se na Mirka.

Když v tom mi došlo, že fakt mám... Víte, jak jsem Vám psala o těch nových, pohodlných, modrých s bílými puntíky...
No tak Obelix na nich má pruhy, jinak se neliší.

"Já nic takovýho neříkal!" Bránil se mýmu vražednýmu pohledu.

Ten kluk si udělal srandu a zrovna se kurva trefil.
Takže já ze sebe toho Obelixe nakonec udělala sama!



Vždycky mi nejde pochopit, jak se někteří lidé můžou víc zajímat o zvířata, než o děti. Tím spíš o svoje vlastní děti.
Znám jich několik takových.

Co svý němý mazlíčky hýčkají víc, než ty dvounohý.
Obecně mi (možná proto) není příliš sympatická u lidí přehnaná náklonnost ke psům, či kočkám.
Možná u nich podvědomě očekávám o to menší péči o děti, nevím. Každopádně se toho předsudku ne a ne zbavit.

O pár baráků dál bydlí taková ženská, co zná snad každýho čokla v okolí.
Mně se vždycky ptá na Sáru. Jak se má, že se zas byla mazlit, a podobně.


Dlouho jsem tu dámu nepotkala, až teď.

"Máte ještě Sárinku?" Ptala se hned.
"Jo mám."
"Já ji neviděla tak měsíc... Ona je taková miloučká, vždycky ke mně přijde, zavrní, řekne si o pohlazení...," rozvášňuje se a já Vám měla na jazyku říct jí, že kočku sice pořád mám, zato holčičku už ne. Tu, co mě s ní vídala dřív.
Jak jsem se jí zmiňovala, že je nemocná na srdíčko...


Kočka jí stojí za zeptání.


Nebojte, ovládla jsem se :) Ale stejně to jednou někomu řeknu. Jako loni tomu klukovi, co mě potkal po letech a na to, že se neznáme, se až moc vyptával.

Takový ty fráze: "Tak po mateřský? Já že zas chodíte do práce... A copak teda vlastně máte doma?"


Tuhle jsem kupovala dupačky s robotem a prodavačka, evidentně jednoduchá ženská, podobnými frázemi jen hýřila.
Markovala zboží a přitom bezděky vyzvídala:

"Tak co, co to bude?"
"Kluk."
"A první dítě, jo?"
"Ne, druhý," rozhodla jsem se mluvit pravdu.

Kdo se moc ptá, moc se doví. A že ji to ve skutečnosti nezajímalo, bylo úplně jasný.

"A co je to první?"
"Holčička"
"Tak budete mít kompletní rodinku, holčičku i chlapečka. Šťastná máma, co víc si přát...," mlela hovna a nespouštěla oči z pokladny.


Tak jsem jí řekla, že holčičku už nemám. Taky nezabarveným tónem v hlase.
A teprve se na mě podívala, a že prej to nevěděla. Co na to říct...



Jindy zas přišla do krámu ženská, co se začala vyptávat, jestli čekám holku nebo kluka.
Přitom si prohlížela hadry.
Kluka, povídám jí.


"No, nic proti, ale já preferuju holčičky," řekla mi na to.

Já taky, jenže jsem o jednu přišla, a to druhý je holt kluk, mám se z toho posrat ty krávo?! Běželo mi hlavou,
ale nahlas jsem neřekla nic.

Nebyla jsem výjimečně ve svý obvyklý ráži, a tak jsem se dala zaskočit.


Pak jsme se s Kiki shodly, že my se takhle lidí nevyptáváme. A že by se nám docela líbilo, kdyby si každý držel zdravý odstup a kolikrát radši i jazyk za zuby, než nemístně tlachat.



To ráno byla obloha úplně červená, samý červánek. A já musela, po odchodu téhle zákaznice, vyslechnout ještě trafikantku od vedle, jak tu ranní červeň probírá s jinou prodavačkou opět před naším krámem.


"To jsem snad ještě neviděla, vidělas to nebe? No úplně rudý, ale úplně! Já to fotila, to bylo prostě jako když hoří..."


Bla bla bla, rychle zapnout hudbu!

Hodily po mně naštvanym okem, jako že jim ZASE rušim slet a rozešly se.


A pak přišla Arabka a drze se zeptala na cenu kabátu, co mi ho přinesla ke kase. HOW MUCH?

Aniž by pozdravila, poprosila.

Tak takhle ne... PLÍZ! Doplnila jsem ji.

Jenže mě nepochopila, protože svou strohou otázku stejně povýšeným tónem zopakovala.

PLÍZ!

Podbízela jsem jí zase, co bych ráda slyšela a cenu jsem jí řekla.


Neslyšela jsem ale žádný poděkování, a tak jsem ho zase zvolala já.



Já, zabšklá bába, nešťastná, co dává sežrat všem jejich smysl pro bezprostřední pokec.
V době, před blížícím se porodem, kdy je mi ještě pořád smutno po skončeném, kdy se nedokážu hnout z místa, přesto jako bych jela po pohyblivém pásu, co mě veze kupředu sám. Na jeho konci konci čeká chlapeček a Elenka mizí v dáli za mnou, protože tam musela zůstat...
Jen Sára jěstě jede.


Do toho Mirek už usnul a ze spaní se mě ptá, jak je na tom pumpa. Dokonce o tu informaci slušně poprosil.
Zůstala jsem na něj zírat.

Tajtrlíček můj šťastnej.
To díky němu jedu dál. Jeho mládí, hravost a bezstarostnost mě zcela vyvažují. A to nosim Obelixovy tepláky...
***