Milá Kiki...

3. října 2014 v 7:57 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
Psala jsem Vám, že moje slečna vedoucí (zatím ještě slečna, protože miminko udělá ze slečny paní, když ji z ní neudělal muž), je na dovolené.


Mimochodem, ta "paní" byla velice žádoucí a očekávaná. Ale teď je žádost o ruku přísně zakázana. Aby se neřeklo, že si ji vzít musel! Kiki to má propracovaný. Nesmí to například být v žádný výjimečný den, jako jsou narozeniny, svátek, Valentýn, Vánoce... Natož pak výročí. Přece jí nebude kazit slavný den další slavnou událostí. Ať je to pěkně rozložený! :)

Navíc to nesmí očekávat. Žádost o ruku musí přijít zcela nečekaně, například na obyčejné procházce, anebo třeba na nákupu.
Když tohle Danovi sdělila, obávala se pak cesty do Kauflandu, aby to náhodou neudělal tam. Protože u vchodu postávaly samý socky a bezdomovci, smrdělo to tam...

Takže když se Dan v těch místěch zastavil a něco jí podával, málem to s ní seklo. Ale to jí jen ukazoval, co si koupil...

Můj názor je ten, že se jen tak k těm námluvám neodváží, když tak zná ty Kiki podmínky :)

Pochopitelně se musí jednat o zcela originální žádost. O svatbě nemluvě...


Tak tedy, teď jsou na dovolené, kde se ale, co by těhotná, žádosti o ruku bát nemusí. To by byla pěkně nasraná!


Já jsem převzala pomyslný žezlo v našem obchodě s módou. A musela jsem se rychle rozkoukat, protože ten přehled, co by Kiki druhá ruka (třetí ruka), prostě nemám.
Mě jak nic nenutí...

Nejhorší je, že ji nemám k dispozici ani na telefonu. Jelikož internet je v tom místě prý drahý, tak si ho neplatí.
Esemesky má drahý, ale to se nedá nic dělat. Že neodpovídá...


Rozhodla jsem se, všechno jí pěkně sepsat, aby se zpětně dočetla o všem, co se v krámu během její nepřítomnosti dělo...


Milá Kiki,

Hned od rána, po tvém odletu, se mi dařilo. Prodala jsem málem i svý nový kalhotky, co mi poslala máma. Vybalila jsem si tu krabičku na pultě, když tu nikdo nebyl, a pak přišla Ruska a hned mi po nich šla.
Povídám, že to není na prodej. Naštěstí nenaléhala, nevím, jestli bych odolala poptávce...
Když jsem si je doma zkusila, byla jsem ráda, že je mám já a ne ona v Moskvě. Netlačí mě, jako všechny ostatní. Který si může dovolit ona...


Přišli se ptát po tašce. Že nakoupili sklo a nemaj ho kam dát. Říkám, že ho neměli kupovat. Když jim ho ani nezabalej. Nemaj kupovat jinde, než u nás. I tašky... Jenže to byli Židi, tak prej to radši ponesou v ruce.


Holka z bot, co jste ji najmuli, to pěkně fláká. Přišla unavená a nedělala vůbec nic. Prý uplynulý dvě noci propařila. To se jí nebude trpět. Copak já můžu pařit? A taky nejsem tak mladá...
Zkrátka jsem ji vyhodila, sorry :)


Prodeje mi docela jdou; zjistila jsem, že zákaznice celkem dobře reagujou na Nohavicu a Wanastovky. Kdybych ty prodeje neměla, tak chápu, že se nasereš, ale takhle...
Zítra zkusím toho Landu, cos mi zakázala. Stejně se cachtáš v moři, tak ti to může bejt fuk.
Dělám si srandu - zítra mám volno.

Už ho potřebuju. Chvílemi jsem tak unavená, že se mi těžko vstává, když někdo vejde a chce nedej Bože znát cenu. Když usoudím, že nejde o potenciální zákaznici, tak to na ni zavolám. Vypsala jsem si ty částky, pro tyhle případy, na kus papíru a lípla na monitor. To se to jinak obsluhuje, ze židle.


Kolikrát jsem slyšela, za ten týden, co už jsi pryč, hlášky, co nás tak nebaví...

"Móda se pořád opakuje!"
"Tohle frčelo, když já byla holka!"
"Tohle bych já nosit nemohla..."

Ale jedna hláška by tě potěšila. Prý je to nejhezčí krám na letišti. Sice to řekla moje kamarádka, ale určitě nekecala...

I když podle tebe mi kecá každej. Vyprávěla jsem Láďovi, jaks mi tuhle přeložila tu jeho hlášku, že se na mě jde jen mrknout, jak mi roste břicho. Pamatuješ... (myslelas, že slyšel, jaký jsem vyžraný prase, tak si to jde ověřit).
Smál se. Až trochu moc. Jako bys na to kápla...


V těhlech dnech bez tebe zjišťuju, jak málo jsem od tebe okoukala.
Na všechno si musím přijít sama. To byla pro mě vždycky nejlepší škola. Muset si poradit sama.
A tak jsem horko těžko doobjednala zboží. Akorát nevim, jestli úplně správně.
Takže když toho přijde víc, než jsem chtěla, budu dělat, že je to tak v pořádku. Že si to tu někdo předobjednal. A pak nepřišel - zmetek.


Komu jsem ale vážně něco schovala, a kdo asi vážně nepřijde, je ta dáma, co ji přezdíváme "bylo to hezký". Jak vždycky jen zkouší a pak chválí ten příjemně strávenej čas...

Přišla zas a že se jí líbí ty černý šaty. A že po výplatě si pro ně určitě přijde. Chtěla je schovat.
Udělala jsem to, i když minule pro schovaný nepřišla.
Říkala jsem si, že se třeba polepšila, když jsem jí tehdy tak vynadala.
Vzpomínáš na to?
To se nedělá, něco si objednat a nepřijít... Byly jsme z toho překvapený všechny tři, včetně jí. Že jsem ze sebe vypravila názor.


A taky že se polepšila!
Dneska, po týdnu, vběhla dovnitř a abychom se prý na ni nezlobily, ale ještě tu výplatu nemá.
Blbý je, že jsem ty šaty mohla už dvakrát prodat. Takže jí výplatu vůbec nepošlou - jak bych mohla skepticky očekávat, budu pěkně nasraná.


Nějaká přičmoudlá volala zvenčí dotaz na bundu.
Prý kolik stojí.
Nemohla jsem uvěřit, že fakt stojí deset metrů od krámu.
Dělala jsem, že nemám ponětí, že volá na mě.

Jenže byl mě zrovna navštívit Martin a ten to ponětí měl, a tak hbitě cenu prověřil a volal ji na ni zpátky.

Dál chtěla znát rozměr.
To už jsem se nasrala.
Vstala jsem (až tak jsem se pro ni přetrhla) a zavolala ji dovnitř - jestli něco chce.


Vešla ke kase a odzbrojila mě: Máte igelitku?


Vzápětí vešla Korejka, co příšerně chrchlala. Martin utekl, já musela zůstat.
Rozhodla jsem se, že ještě jednou se tak rozkašle a vykážu ji.
Já vim, že ty bys to neschválila. Jenže nejsi tu...

A jakmile bude chtít znát nějakou cenu, zavolám na ni kurz a ať si to sama přepočítá.
A pak na mě koukla a asi umí číst z tváře, protože okamžitě a bez zachrchlání odešla.


Takže takhle to tady teď chodí. Voláme na sebe se zákaznicemi v rytmu wanastovek a jak to šlape!
Říkala jsem, že ti je vycepuju...


Taky jsem zjistila, že ta docházka se nepíše sama. Vždycky jsem měla všechny šichty vyplněný a teď najednou nemám. Po pěti dnech jsem si toho všimla.
Když i po týdnu zely ty kolonky prázdnotou, došla jsem si pro tužku a dopsala tam časy svých směn. Přišlo mi to ale takový nepřirozený, co ti budu povídat...
Ostatní to měly zapsaný - ony si to píšou celou dobu samy?


Tak nevim, co za mě ještě děláš a na co jsem do teď nepřišla...
Mně nic nechybí, uvidíme, jak účetnímu.


Tenhle report ti píšu tři dny.
Už je jasný, že "Bylo to hezký" si pro ty šaty nepřijde. Zase jsem jí naletěla.
A taky je mi jasný, proč se holky začaly tak snažit. (Kafe mi neubylo a hrnek jsem našla čistej). Měla sis ty moje esemeskový zkazky nechat pro sebe - jak teď vypadám...

Kromě toho, že jako vepř. Už i to sezení za kasou a pořvávání na zákaznice mě unavuje. Natož šplhat po žebříku pro větší velikosti dalším věpřům...


Zboží, co jsem objednala, už přišlo. Samý péřový bundy. (Což je v pořádku).
Je jich tolik, že se nevejdou do skladu. Ale to je taky v pořádku, protože je tu má někdo zamluvený...
Že by tě zajímalo kdo?
No... Těch je víc. Je to dlouhej seznam. A ty lidi vůbec neznáš...




Napadlo mě, že bys nám je mohla předepsat jako uniformu. Vzniklo by aspoň místo na pohyb ve skladu. Holky budou sice prskat, ale to budou tak, i tak. Vlastně už prskaj...

- netušíš, kde jsou černý lepenky na tašky? Vždycky, když došly, tak tu ráno zas byly...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 renuška | E-mail | Web | 3. října 2014 v 9:01 | Reagovat

Ano ano, bez sestry to zkrátka nejde ... to já vím moc dobře. Totiž, moje sestřička je taky Janička, víš? A já doufám, že jsem pro ni stejně tak nepostradatelná jako Kiki pro Tebe. I když jsem starší :-D :-D

2 Jana | E-mail | Web | 3. října 2014 v 10:48 | Reagovat

Upřímně mám strašlivě moc ráda takovýto povídání, obdivuji tě, že to tak krásně a nenuceně umíš!

3 Verča | 5. října 2014 v 21:30 | Reagovat

Opět díky za příjemný a zábavný počtení.:-)

4 Adlik | 8. října 2014 v 20:59 | Reagovat

Jani fakt mě to furt kua baví to Tvý psaní! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.