Říjen 2014

Prej víla, pičo!:)

31. října 2014 v 10:00 Zpovědnice
V reakci na poslední článek mi Kiki poslala velmi pobavenou a zábavnou zprávu.
A já nebyla ani trochu překvapená. Její překlad jsem očekávala...


"Doufám, že si fakt nemyslíš, že seš víla, pičo :))) To tě jenom konejší! Na fotce skoro nemáš oči, vypadáš spíš jako prase... Dál tam máš jednu citlivku, co nepozná vtip, no a ten poslední komentář je nejlepší. Nějakej úchyl chce vidět vaše fotky... :)"


Pak psala něco o tom, že Robiie Williams bude mít v dubnu příštího roku u nás koncert, na kterej hodlá jít, takže si prý dám "dvoj-hlídačku".
Protože já na něm neujíždim. Proto prý pokojím i její holčičku...


Zajímavý je, že na mě si dovolí, ale v krámu je, coby vedoucí, až téměř na posledním místě. Zákaznice jí diktují podmínky, za kterých si nakoupí, div ne i ceny...
Kolegyně z protisměny jí nechávají vzkazy, co že má doobjednat a proč. Dokonce i proč!
Třeba proto, že se blíží Vánoce a lidi budou nakupovat dárky.
Kiki je totiž úplně blbá!

Kdyby radši hlídaly, co mají a donášely ze skladu nové bundy za ty, které prodaly.
Ale to jim Kiki furt píše do vzkazovníku: Holky, zas tu nebyla tahle velikost... mohla jsem mít prodej... Tak už prosim Vás...


Tak moc se snaží zavděčit a posloužit, že to stálé zákaznice i moje kolegyně dávno vycítily a jejich drzost den ode dne narůstá.

Objednejte mi tyhle kalhoty v mojí velikosti!
Ano prosím...
Už přišly?
Ne, bohužel...
Už přišly?
Bohužel ne...
Už přišly?
Ano! Mám je tady pro vás!
Tak já už je nechci...
Aha... No, to se nedá nic dělat...


"Ale dá ty pičo! Kdybys vzala předem zálohu, jak jsem ti radila, ta by jí teď propadla. Takže by je nejspíš koupila!" Vztekám se já, která mám ale zakázáno se vměšovat (můžu jenom pak pokojit :))

Protože Kiki nejlíp ví, že se slušností nejdál dojdeš... Ale prodat umí. No, bodejť ne, když
je každá před zrcadlem hned učiněná víla... :) Ty ženský jí to fakt věří...


Stejně tak i já pochopitelně vím, že Vaše lichotivé komentáře můžu brát vážně :) takže za ně moc děkuju, dělají mi radost a povzbuzují mě.
No a k tomu, že Mirek dělá vtipy na mou měnící se postavu - je opravdu strašnej, měly byste si ho vzít na přetřes víc! :)
Vysvětlit mu, že bylo fakt nutný nabrat dvacet kilo... :)))



Hodně přátel se nás v tuhle dobu ptá na jména. Nechcem je radši prozrazovat, aby nám do výběru nikdo nemluvil a tím nás neovlivňoval.
V mojí rodině to chodí například tak, že cokoliv jinýho, než vymyslím já, je správně :)

Takže našim jsem sice jméno řekla, ovšem považují ho za vtip...


Víte, jakou práci dá, vybrat z kalendáře jméno pro kluka, co by se líbilo nám oběma a zároveň se hodilo k příjmení a ještě jich nebylo deset ve třídě (za deset let)?
Pro holčičky je to snazší. Stejně jako nákup oblečení a hraček...


Kiki, když se dověděla na tom 3D ultrazvuku, že to nakonec ta vytoužená holčička přece jenom bude, úplně se proměnila. Do té chvíle "zanedbaná šmudlinka", co odevzdaně kyne a sama sebe se ptá, co jsem to kurva udělala, teď najednou opět vplula do svých silonek a kozaček, sukýnky nažehlený, lokny pomalu, nehtíky přestala nervózně kousat... :)

Zkrátka, rázem plná energie, a že prý si pojede omrknout nějaká ta růžová oddělení v obchodech.

Pochopitelně hned nakoupila. První dupačky do výbavy. Růžové s ptáčkama.
Poslala mi foto.
A já jí, celá vzteklá, ty roboty.
A maminka nás pak musela usmiřovat...

Řekla, že náš chlapeček bude bojovník a to triko jí natrhne. S tím jsem mohla jen souhlasit, jako ostatně se vším, co ráda slyším... :)


Takže, abych to nezamluvila. Mám vražedný plán a rozhodně nic nepřejdu mávnutím ruky!
Ženský v krámu budou zdravit a dávat zálohy, když něco budou chtít.
Slušný budou.
Jakmile nějaká začne prudit, že je to drahý nebo levný :), tak může klidně jít.
Ony totiž Rusky pohrdají laciným. Jenže, nenechte se splést, co je pro ně laciný, je pořád drahý...

Jakmile mi nějaká přijde vykládat, že tohle není její barva, taky může jít. Co je mi kurva do toho?
Stejně jako do toho, že tohle už jednou (nebo pětkrát) v módě bylo a že se to pořád opakuje...
Tyhle cancy (což je slovo naší babičky), si můžou nechat od cesty (do Egypta).


A trochu zhubnu.
***

Ruličková bezstarostnost

29. října 2014 v 14:03 Zpovědnice
Jelikož došlo na nějaké signály, strašící předčasným porodem, zůstala jsem pár dní v posteli.
Přesněji na gauči.
Nejdřív jsem si uspořádala fotky v počítači. Roztřídila do složek. Lecjakou znovuobjevila.
Nad kdejakou si posteskla. Třeba, jak jsem bývala štíhloučká... Pár takových příkladů jsem nechala otevřených.
Pro Mirečka, víte. Ať vidí!

Jenže i on si posteskl. Jsem rád, že jsem tě zastihl v nejlepších letech..., řekl ironicky.

Holt minulá krása nikoho už neoslní.


Tuhle jsem seděla proti němu v nějaké restauraci a on si mě najednou vyfotil. Zatetelila jsem se polichocením.
Jenže on ve svém telefonu dohledal rok starou fotku - protože my už se známe rok :), kde taky takhle sedím proti němu,
mám dokonce na sobě to samé, ovšem kromě těch kil navíc... Které byly impulzem vzniku nové fotky!


Rozhodla jsem se, že za rok tou dobou budu už zase fit. Možná ne úplně fitness, ale to jsem ostatně nebyla nikdy.
A jak se za mnou kluci točili!
Fakt tenhle článek nepíše stará bába...

Jenom nastávající maminka, s hodně divokým chlapečkem v břiše.
Kope tak, že se musím chvílemi až zastavit, aby snad nevypadl. Poslední procházka, co jsme s Mirkem podnikli, byla myslím si fakt poslední. Vzhledem k tomu, že jsem málem nedošla domů.
Už to pro mě není.


Na ultrazvuku ve třicátém týdnu jsem se v závěru chtěla na toho chlapečka ještě jednou zeptat. Ujistit se.

Ale najednou sestra povídá, že takový ledviny jsou u kluků normální, že to prý vyčurají.
Já už se ptala?


"No a fotku už taky neudělám, je moc velikej," sdělila mi doktorka.


Ze stejného důvodu mi rozmluvila návštěvu 3D ultrazvuku, kam jsem chtěla jít, jako Kiki. Trochu miminku narušit soukromí...

Kiki se poštěstilo a vpád do soukromí jejich miminku vydal zprávu o holčičce.
Má plné rty, a tak mají pocit, že maj´na cestě Angelinu Jolie...
Doufám, že si s ní náš chlapec bude hrát slušně :)



Jak jsem se tak válela doma na tom gauči, přijela mě navštívit maminka.
S jídlem a chutí do práce... Nevím, jestli se to děje jenom u nás, ale pochybuju, že nějaký jiný čtyřiatricítce
maminka během své návštěvy vypere, vyžehlí, pověsí záclony, co náhodou koupila... A taky upeče, vytře, na stůl dá ubrus - co u sebe náhodou má...

Vyprávěla mi při tom žehlení, že Kiki ji nedávno poprosila o totéž. Prý ji zavedla do pokoje, kde bylo jen samé zmačkané prádlo. A řekla, že to zašlo moc daleko. Tak daleko, že ví, že už to nikdy nevyžehlí.


Já toho sice tolik neměla, ale vzpomínám si, jak se mi v Kiki věku nekontrolovaně rozmnožili králíci (ne ti zakrslí, za které jsem je dlouho považovala) a já věděla, že jestli to někdo nezastaví, budu žít já u nich, než oni u mě. Taky tehdy zasáhla maminka.

Vzala milý ušáky a odvezla je na chalupu dědečkovi do kotců.
Tehdy malej brácha je jednou pásl a zakous´ je pes.
Ale já v tý době už nežila na slámě.

Ne, že bych byla od těch časů pořádná, ale aspoň se snažím, aby nic nezašlo příliš daleko.




"Ty ruličky jsou splachovací, víš to?" Přinesla maminka vypotřebovaný toaleťák ze záchoda.
"Vim to, ale to je Mirkova práce. Schovávám mu je."

"Prosim?"
"No, on je prostě rád splachuje...," vysvětlila jsem jí.


Začala se smát a špulku tam vrátila. Ten večer mi Mirek vyprávěl, že si o tom notoval s jedním kamarádem. Taky prý to dělá rád a je to doma jeho práce.


Dáma v mém věku na to jen shovívavě kouká.
Já nikdy neměla pocit, že by se ty ruličky měly dát splachovat. Nikdy mě zvlášť neobtěžovalo je vyhazovat do koše. A teď nenacházím potěšení v jejich splachování. Ani zálibu ve sledování, jak se celé rozpustí a zmizí... (To je co?!).
Myslím, že na to musí bejt člověk bezstarostnej. Anebo kluk.
A to já nikdy nebyla.


Mám v počítači ty fotky... Jo, byla jsem i bezstarostná. Ale tehdy zas ty ruličky splachovací nebyly...


Každopádně jsem ráda, že Mirka nic netrápí. Bude to bonus pro našeho chlapečka, když bude mít hravého tatínka.

Já tuhle koupila tričíčko do výbavy. Je modrý a je samej robot. A tím moje klučičí nadání končí.
Snad se mu bude líbit...
I když mám pocit, že zrovna obrázky na triku neocení. Možná ho víc nadchne kartonová rulička, co zbyde po nějakém tisícém toaleťáku od jeho narození.

Doufám, že tou dobou budu už zase fit. Aby i Mireček ulítával stále jen na ruličkách a podobných blbinách. Že to zkrátka nezajde se mnou příliš daleko.

Jedno ale vím, pro mě ruličky už nikdy nebudou.
+++

Radost z lehátka

25. října 2014 v 11:34 Pomáháme nemocným dětem...

Napsala mi paní Petříková, maminka nemocné Adélky. Povedla se jí parádní reportáž o lehátku, které jsme jim zakoupili a firma jim ho doslala na Zlínsko, kde bydlí.
Její podrobná dokumentace i s popisky mě mile potěšila a překvapila, takhle by to mělo být vždycky, když nemůžeme jet předávat osobně. Tak tady je přepis pro Vás...


Dobrý den, mám skvělou zprávu :) Lehátko dnes dorazilo, jsem z něho nadšená, je lehké, praktické, lehce nastavitelné pro růst s dítětem, no prostě skvělé! Posílám zatím pár rychle pořízených fotek, dodám ještě z prvního koupání :)
Krabice obrovská...
Bráška pomáhá rozbalovat
a hned ho musel vyzkoušet.. asi 15 minut jsem ho přemlouvala, ať tam pustí Adélku. Bylo nastavené zrovna na jeho výšku :)
... a konečně mohla poprvé zkusit i Adélka pro ni bylo nastavené nízko, ale pak jsem zjistila, že není potřeba žádného nářadí a mohu lehce přenastavit... Adélka se špatně přizpůsobuje novým věcem, bála jsem se, že začne plakat, když ji tam poprvé položím, ale byla velice spokojená, takže už se těšíme, až vyzkoušíme ve vaně, to bude paráda!
A tady je v plné kráse
dodám ještě fotečky z koupání a nějaký textík s poděkováním... jak bude chvilička, ozvu se, teď mám jen chviličku, ale musela jsem Vám to hned poslat.



...Dobrý večer, posílám slíbenou fotečku. Adélka je opravdu v lehátku moc spokojená a velká spokojenost je i na mé straně, jelikož se mi konečně uvolnily ruce a mohu v klidu koupat i obě děti současně Druhá fotka je bohužel rozmazaná, ale tu posílám spíše jen tak pro Vás
Byla bych ráda, kdyby jste ve svých článcích vyřídila naše velké poděkování... Děkujeme všem dobrosrdečným lidem, kteří se podílí na zasílání finančních příspěvků a pomáhají tak nemocným dětem a jejich rodinám. Naší Adélce jste díky příspěvkům pořídili zdravotní lehátko do vany a udělali jste nám moc velkou radost. Těší nás především bezpečné a velmi usnadněné koupání a hlavně to, že si Adélka koupání opravdu užívá. Ještě jednou děkujeme!



Tímto považuji vyřízení díků a zprostředkovanou radost paní Petříkové i Adélky za splněné, myslím, že reportáž je skutečně vyčerpávající :)
Mám velkou radost z další splněné mise, děkuju Vám všem, co jste pomohli, protože je to Vaše zásluha, jste jednoduše nejlepší :)

Další na programu je notebook pro Natálku, který jsme nakonec odsouhlasili - aspoň pokud jde o ty z Vás, co jste se vyjádřili, no a ještě vyvstal další případ, a to o chlapečkovi Hynkovi, který se, co by zdravý hoch, v létě nešťastnou náhodou topil a už má tři měsíce život na ruby on, i jeho rodina. Půjde pravděpodobně o nějaké rehabilitační pomůcky.
Maminka Hynečka spolu s ním teď leží v Motole, tip na ně jste mi dali Vy, tak snad se podaří pomoci i tady, jak bude v našich silách.
Prozatím děkuju za pozornost a přeju Vám všem krásný víkend ve zdraví :)
+++

Nesahej na mě!

23. října 2014 v 9:06 Zpovědnice
Všímám si, že se čím dál častěji vyhýbám konverzaci s cizími, co by ji rádi z jakéhokoliv důvodu zahájili. A nebojím se konverzace s těmi, kteří by se jí raději vyhli, protože nemají čisté svědomí...

Například na parkingu v Dejvicích. Tam sedí v budce chlápek a tiskne lupeny.
Píše na ně časy příjezdu.

Podal mi lístek s časem, který už byl.
Vrátila jsem se, protože jsem si toho všimla později a povídám mu, že jedenáct už bylo.
Je to osm minut.

"No a co?" Koukl na mě ten drzoun.

"No, že nám ubíráte z tý hodiny!" Odvětila jsem.

Nakonec to neochotně přepsal...


Nebo trafikantka od vedle.
Možná jsem příliš negativní, ale ona mi je tak nesympatická...

Kdykoliv se dá s někým do řeči, jsou to jenom drby. A falešnej zájem a smích. Vždycky, když mám zrovna prázdnej krám (a Kiki už je doma), zapnu strašně nahlas muziku. Aby to musely rozpustit...

Dřív tam dělal mladej kluk, co ho zřejmě s další kolegyní vyštípaly, protože jsem něco zaslechla, když se ty dvě o něm bavily, no a už tu nedělá a já Vám ji nemůžu ani zdravit.
Nějak se to ve mně vzbouřilo a ignoruju ji. A ona neví, proč.

Když mě pozdraví, tak odpovím. Jenže by chtěla víc!
Propichuje mě očima. Vysílá ke mě nechápavé a uražené otazníky.

Naše prababička prý říkávala, že když se na nás někdo křivě podívá, máme si podolkem šatů otřít obličej. To proti uřknutí. Možná bych to měla dělat, ačkoliv nevím, co to znamená.
Třeba jsem uřknutá už dávno a takhle se to projevuje...



Sešly jsme se s Kiki na rohu, poté co i ona zaparkovala u dědka. Šly jsme spolu k doktorce na povinnou těhotenskou prohlídku, totiž.
Ale ještě předtím jsem cestou platila Mirkovi telefon. Stojím u přepážky, Kiki čeká opodál.
Kluk mě začal zpovídat, jak prý to mám řešený já, a jestlipak nejsem u konkurence.
A taky se zeptal: Kolik vy platíte za mobil?

Jenže já přišla jenom uhradit složenku...

"Já se o tom nechci bavit," řekla jsem mu prostě.

On na to, že dobře a už dal pokoj.

Akorát Kiki schovala ústa pod límec...


Možná jsem zase upadla do období důchodkyně. Víte, že taková zachvění mívám.
Ale okolnosti tomu nahrávají - jak to, že Kiki parkovací lístek byl v pořádku?



Sestra u doktorky měřila mé sestře tlak a dělala jí EKG, a přitom se vyptávala na nejrůznější podrobnosti,
včetně jména, jaké vybrala pro svou "asi holčičku".

Kiki tam byla velice dlouho.
A pak jsem šla já.

Všetečné otázky jsem odrážela už v začátku.
Jméno? Nevim.
Tatínek u porodu? Nevim.
Jak se těší naši? Těší.

A dost už!

Pochopila, že se bavit nechci a zmkla.

Za deset minut jsem byla venku a Kiki se - po předchozí zkušenosti se mnou, vůbec nedivila.

"Taky se tě tak vyptávala?" Zajímalo mě.
"Jo, my jsme si popovídaly, no..."


Ji to snad vůbec neobtěžuje! Je tak sdílná...
Maminka dávno říká, že Kiki je celá naše prababička. Ta s tím podolkem.
To byla prý žena, kterou měl každý v dalekém okolí rád. Možná proto, že ona měla ráda každého.
Nechápu, jak to dokázala. To já si otírám nátělníkem ksicht skoro denně...



Každopádně i Kiki má tyhle "své dny"!
Třeba v krámu, když vejde nějaká zdaleka ne potenciální zákaznice a začně rozhrabovat oblečení, přičemž je jasné,
že to nekoupí, neuklidí, nepozdraví na odchod...


"Nechci ti nic prodat!" Volá pak Kiki od kasy otráveně.


Anebo, když prodala dva kabáty jedné dámě. Hlásila mi svůj úspěch slovy:

"Ona měla kabelku za dvěstě tisíc. Kabelku za dvěstě tisíc! Dvěstě!"

Poradila jsem jí, aby se šla napít...
A dámě to otření podolkem :)


Byl u nás v obchodě designér výloh, aby zase něco předělal.
Už se s ním téměř přátelíme, jak se vídáme často, a tak si pokaždé vyprávíme různé aktuální zážitky.

Zvláštní je, že pokec s ním mi nijak nevadí. Jako by byl jedním z mála, kdo energii dává a ne vysává.

Říkal, že nemá v telefonu aplikaci Watsapp a nikdy mít nebude, protože se doslechl, že existuje jakási jiná aplikace, pomocí které se člověku může kdokoliv nabourat do jeho soukromých konverzací.

Zděsily jsme se.
Jak to někdo může dělat?!

A fakt to funguje?
Radime, už byste měl jít... My tu máme teď něco důležitýho...


Kiki to hned vyhledala. Fakt to existuje.


Jenže ne pro naše typy telefonů.


Příštího dne jsme si spolu psaly, když odešla domů a já zůstala v krámu.
Právě hrál hodně nahlas Landův Pozdrav z Fronty, protože trafikantka zase venku kušnila.

My, když si s Kiki píšem, tak je to buď o prodejích, anebo někoho drbem.
Ale v dobrym, to se ví!

No a padlo v té naší konverzaci o někom slovo záprdek. Prostě vyloženě v dobrym :)
A mě Kiki přirovnala k tanku...

Mirek mi pak večer povídá (taky v dobrym), že se valim jako tank.

Zbystřila jsem.
Ale nic jsem neříkala.


Ráno cestou do práce pak mluvil o záprdkovi a já řekla TAK DOST!

TY MÁŠ TU APLIKACI!


Nevěřícně na mě zíral, protože nechápal, jakou aplikaci, a když jsem mu o ní pověděla,
a taky o tom, jak jsem na to přišla, připustil, že by si ji možná stáhnout měl, jak mě tak poslouchá...



Sestra Zuzka mi dala v létě nějaký přípravek na vlasy, který má působit na jejich objem.
"Nasypeš do dlaní a vetřeš do vlasů. Výsledkem budeš úplně nadšená!" Říkala mi.

Tehdy jsem to zkusila hned, ale připadalo mi, že mé vlasy nějak změnily konzistenci. Přesto jsem prášek
nezavrhla, zkusím ho někdy znovu... On ten tvar účesu totiž fakt docela držel.


Někdy si před prací nestihnu umýt vlasy a to mi Kiki pak říká, abych to příště radši stíhala.
No a teď byl zase takový den, takže já po tom prášku sáhla.

Otevřela jsem víčko a nasypala si trochu do dlaně.

Ještě, než jsem ho stačila druhou dlaní rozetřít, měla jsem pocit, že držím něco živého. Jako tisíc hemžících se červíků.
Dlaně o sebe zvláštně drhly a vlasy pak nebylo možné prohrábnout rukou.

Bylo hotovo.
Jako bych si na hlavu plácla obří pavučinu, tak byly mý vlasy lepkavý. Ale držely!

Jen jsem v nich možná měla plno much, co se na mě cestou do práce nachytaly.
Možná bych mohla u babičky dělat mucholapku, místo té, co jsem ji posledně vzteky vyhodila, protože jsem se do ni chytla...


Taky si někdy připadáte hnusnější, než jindy?
Tak tohle byl, i díky prášku ve vlasech, ten den.

Do toho přišla bývalá kolegyně mi říct, že budem mít velký miminko, protože Mirek je obr a já taky nejsem žádný tintítko...

Jiná na mě volala přes půl chodby, že jsem TÉDA PĚKNÁ!
Ve smyslu pěkný prase. Tank...

A já jí ještě poděkovala, protože Kiki mi to přeložila pozdě.


Jó, taková nějaká aplikace, co by překládala na pravou míru, co dotyční jak míní, kdyby byla někde ke stažení... Jenže ve skutečnosti není k mání ani ta sledovací.

Pokud jde ale o lidi, naštěstí mám Kiki, co na to má nos.

Dan jejímu nosu říká židovský.
A když z nudy malovala na papír jejich miminko (v životní velikosti, aby si ho vystříhla a přilepila na břicho), podotkl, že doufá v jeho rovný nos.
A ona zas, v narážce na něj, že v jeho neodstávající uši...

A mně tak napadlo, že bychom se mohli a měli vyfotit s těmi břichy, v párech, jak to tak lidi dělávaj.
Vzájemně, oni nás a my je.

Ale Dan mi na to suše řekl: "My se vyfotíme sami, pomocí stativu, jo, ale dík za návrh."



Když je Kiki rozjetá, což bývá většinou takhle po prodeji, chodí po krámu a jen ukazuje rukama do všech stran:

"Sklad!"

"Pověsit!"

"Zapsat!"

"Doplnit!"


Ale když u nás v krámu byl na návštěvě brácha Tom, ohradila jsem se. Ať si nemyslí, že jeho nejstarší ségra je nějaká cvičená opice...
Ale Kiki řekla: "Ten je snad zvyklej, celý mládí poslouchal ESEJ! MATIKA! DĚJÁK! Jak to přece psal za mě..."

Málem bych zapomněla, jak to míval chudák doma těžký.
Včetně věčně vybraný kasičky, kterou si pod nějakou pohrůžkou nesměl zamykat...


"Jednou to tvoje žena ocení!" Dodala teď Kiki, když jsme na to její cepování vzpomínali.



A pak šla koupit dárek Danově mamince k narozeninám.
Něco ji tam zaujalo, co by se líbilo i naší mamince.

"To bych jí mohla koupit k Mikuláši," prohodila.

Ale Dan, co tam byl s ní, ji napomenul: "Mikuláš se dává dětem. Moje máma neni dětinská!"

"MOJÍ mámě!" Zdůraznila Kiki...
Protože ta asi dětinská je :)


A pak šli domů a já se zas ponořila do svýho světa, kde mě všichni štvou.



Na záchodech si nějaká Korejka vedle mě oklepávala umyté ruce tak, že mě celou ohodila.
"To si děláš prdel?!" Sykla jsem směrem k ní.

Ale ani nepostřehla, že na ni mluvím... Nějak tu Češtinu nedávaj´.


Korejky obzvlášť jsou na mé nervy silná káva. Přijdou jednou, koupí bundy a pak se s nimi pětkrát vrací, protože nerozumí zipu, dvěma páskům, anebo kapuci.

Někdy chtějí zpětně přepočítat cenu. Jako se to stalo teď. Přišly po šesté s účtenkou v ruce, a kolik že to stálo.

Přepočítala jsem jim to na kalkulačce a ukázala. Bylo to v pořádku. Jedna se na to číslo ale podívala takovým způsobem, že mi ruku s kalkulačkou chytla zespoda a přitáhla si blíž k očím.

Vysmýkla jsem se a k ceně dodala, ať na mě nesahá. Nechápu, jak ji to napadlo.
Zrovna na mě, která si chodí mýt ruce tak často, že vypadají, jako sedmdesátileté...

Zkrátka mě dokáže vytočit, když se nás zákaznice nezdravě dotýkají...
Někdy i kýchají, prskají, smrdí... Jsem na to háklivá. Asi nezdravě.


Historku o tom, jak jsem jiné dvě vyhodila z krámu, Kiki nemá ráda, takže ji nebudu zbytečně ventilovat.
Ale tam šlo o zapnutí zipů. Které byly v pořádku, ale jim nešlo...

Pak přijde Angličanka se ptát, co u nás dostane za pětadvacet euro.
Pochopitelně vůbec nic.
Jenže ona se diví!


To když nakupují Rusky, je to jiný kafe. Akorát mi mohl někdo říct, co jsou pro ně žiletky.
Protože vesty máme, ne že ne...

Ale tohle zase nebude Kiki ráda číst :)

Zato ráda čte o sobě, protože tvrdí, že článek se zmíňkou o ní, mu přidává na kvalitě.
Tak Vám ještě řeknu, jak jsme se vzájemně podržely...
Designérovi výloh se to náramně líbilo.

Máme interní pravidlo, kasírovat dámy, které nám tu při zkoušení něco zamažou, anebo zničí.
Ještě žádná z kolegyň to nikdy neuplatnila, až teď, v té ráži, já.

Jenže prý nezaplatí, protože to neudělala.
A jestlipak vím proč. Protože ONA nenosí deodorant! Mám si jí sáhnout do podpaží.
Tak to URČITĚ!!!

Další bod obžaloby byl natržený zip, což ale taky neudělala, protože je štíhlá a vůbec jsme obě neslyšely, jak to ruplo.


"Prostě je to od vás špinavý a rozpáraný!" Sdělila jsem jí nekompromisně.

Od čeho prý špinavý.
No tak možná makeup, co já vím...

Přejela si prstem po tváři. Nenosí prý makeup. Lhářka zmalovaná!


Zavolala jsem na ni Kiki, aby to rozhodla.

Kiki se nejdřív pokusila podržet mou teorii, že vina je na straně tý ženský: "My tu máme všechno v pořádku," uvědomila ji krotce.

Ale na otázku, jak to tedy budeme řešit, když zákaznice opakuje, že to už bylo, mi řekla:
"No... tak budeme pani věřit."


Odešla jsem do skladu, abych se uklidnila.
Proč musim čekat, až bude matkou, aby si jako vedoucí víc věřila?!


Jenže zanedlouho jsem jí to vrátila špatně spočítanou částkou k zaplacení pro její důležitou klientku.
Obě na mě koukaly blbě, ženská jako na zlodějku, Kiki na retarda. Nechápu, že ji ani nenapadlo, že se z mý strany klidně mohlo jednat o pomstu!


Když to shrnu, nějak mě všichni štvou.

Vejde Angličanka, zeptá se obligátně, jak se mám a než se stačím vyzpovídat, otočí se na podpatku a je pryč. Nesnášim tuhle jejich faleš!
Arabka mi nechce říct, jak se jmenuje její šampón - prej žádnej nepotřebuje a neobměkčil ji ani můj pavoučí účes, a Korejky se ptají na čepici.

"Je pro dámu?"
"Jasně, že je!" Raduju se, že budu mít kšeft.
"Ale to je škoda, my chcem pro pána!"

Tak si polibte prdel, všechny!


Začínaj´mě bolet záda, jak mám těžký břicho. Blbě se mi chodí, procházky už nejsou nic moc, spíš jde o takový vyvenčení - Mirek by Vám řekl, že doslova, protože "značkuju" každý roh, jak mám utlačovaný močák.
Přestože jsem přibrala pouhých patnáct kilo, mám od něj přezdívku Obelix, (mimo toho tanku a buřtíka...). Další přízviska si radši nepamatuju.
Jsem utahaná a bez energie. Asi si pořídím hůl a zalezu do křesla, ať ten přerod v důchodkyni konečně dokončím. Ruce a vlasy už by byly. Nepohyblivost a nevrlost taky.
Ostatně jsem nikdy netvrdila, že jsem holka do nepohody.

Taková byla jedna naše teta. Ona byla tak pozitivní a sympatická... Jedna z těch, co energii dávaj´. Mám po ní rozvernou fotku. A to je tak všechno.
***

O Natálce

18. října 2014 v 19:01 Pomáháme nemocným dětem...
ZDRAVÍM DNES PŘÁTELE NEMOCNÝCH DĚTÍ...

Dlužím Vám informace, jak to dál vypadá s vybranými penězi poté, co byli zdravotním přístrojem obdarování hoši z Liberce.
Psala jsem Vám příběh malé Adélky, těžce zdravotně postižené, která potřebuje lehátko do vany, aby ji maminka mohla pohodlněji a bezpečněji umývat.
Její příběh si můžete připomenout zde.

Ihned po jeho uveřejnění jsem obeslala firmu, která to konkrétní lehátko dováží a prodává v ČR.
Trvalo měsíc, než oni ho objednali, protože ho neměli na skladě.
A na mé urgence psali, ať jsme trpěliví. Nakonec mi ale dnes poslali dobrou zprávu - lehátko k nim dorazilo,
v pondělí mi vystaví fakturu a lehátko odešlou někam na Moravu, kde malá Adélka s maminkou bydlí.

S tou jsem se domluvila, že pro Vás nafotí první koupání a nebo zkrátka, co se jí podaří, abyste viděli, že lehátko,
na které jste přispěli, k Adélce dorazilo a má své důležité využití.

Za to Vám moc děkuju.


Druhá věc, která si snad zaslouží Vaši pozornost, je přání jedné maminky ze Šumavy, která se ozvala s tím, že má zdravotně postiženou dceru Natálku (14let), která trpí, mimo jiné, poruchou hybnosti končetin.
V praxi to znamená, že se jí obtížně píše a velmi by jí, podle maminky, pomohl notebook, na němž by jí to šlo snáz
a který by mohla využít také ve studiu reklamní grafiky, kterému se hodlá věnovat.

Její maminka je sociálně slabá, nemůže počítač dceři pořídit sama.

Bohužel ale, tuto skutečnost nemám ověřenou, ačkoliv mi paní Sedláčková nabídla tu možnost.
Pobírá prý částečný invalidní důchod a v péči má ještě Natálky bratra.
Natálka má průkazku tělesně postiženého a pravidelně je v péči lékařů.


Příběh, který mi maminka sepsala, Vám předkládám...

Dobrý den,
jmenuji se Vlaďka Sedláčková jsem matkou Natálky.Několik let bojuji u Natálky
s revmatickou artritidou,ovšem neúspěšně. Mimo tuto nemoc ji byl potvrzen
ještě antigen HLA- B27. Tím pádem má bolestivé otoky-zánět v těle,který se ji
stěhuje především v dolních končetinách (trvale zduřelá hlezna,především v
zimě má problém obout kozačky,otoky kolem) také se u ní vykytují otoky
zápěstí (není schopna psát jako ostatní děti a už vůbec ne rýsovat) a také
už se u ni také objevuje otok mandibuly. V tomto období není schopna kousat
a jí pouze tekutou stravu.Již se u ní několikrát vyskytl i klonus.
Její jedinou výhodou je ,že bydlíme vedle nemocnice v Horažďovicích. (i když
je to pouze LDN + rehabilitační centrum). Tak pokud se ji vyskytnou náhle
problémy, okamžitě ji pomohou + zasáhne dětská lékařka.
Jinak na hospitalizace j a běžné kontroly jezdí do nemocnice v Č.
Budějovicích, kde ji Mudr.Brejchová předepisuje vždy po 3.měsících
Metrotrexát (ten ji aplikuje dětská lékařka každý pátek) a další léky.
Konkrétně nyní ve čtvrtek tam jedeme.

Dopravuji se tam s dcerou vlakem i když je cesta někdy skutečně horor,myslím
dle stavu.Žiji v domácnosti s dcerou a jejím 18ti letým bratrem sama, již
několik let.Navíc já sama pobírám částečný ID a otec dcery nekomunikuje a
dluží výraznou částku na výživném (cca 200 000,-Kč). Není možné z něj
jakýmkoliv způsobem peníze dostat.
S naší situací je samozřejmě obeznámen i soc.odbor při Městském úřadu p.
Šišková a sám pan starosta Zrůbek.Snažili jsme se se situací seznámit
některé nadace,ale na náš případ se žádná pomoc nevztahuje.
Jelikož skutečně bojuji s každou korunou a Natálku baví grafický design na
počítači a ráda by se mu i věnovala. Moc bych si pro ni přála notebook. Kdyby
ho mohla dostat k Vánocům, ani si nedokážu představit, jakou by měla radost.
Tak to je ve zkratce popis naší situace.
Předem děkuji za odpověď a možnou pomoc.
Sedláčková Vladimíra


Dále doposlala potřebné podklady, o které jsem ji požádala, jako ofocenou TP průkazku a fotku Natálky
písma ve školním sešitě.

...snažila jsem se vyfotit,podstatné věci,které by snad měly stačit pro splnění podmínek.
Jinak pokud bude chtít,nechám si dne 26.11 (kdy jedeme opět na kontrolu do Č.Budějovic) nechat potvrzení od Mudr.Brejchové,že skutečně psaní ,kreslení apod.činí Naty problémy.
Posílám několik fotek-skutečné písmo ve školním sešitě (upozorňuji,že Naty navštěvuje 9.třídu) a pak nějaké zprávičky ,jak ji posuzovali zdravotní stav + průkazku TP má přiznaný 1.stupeň ID.







Prostě notebook by té nemocné dívce udělal ohromnou radost, protože se jí těžce píše a maminka jí ho, ač by ráda, nepořídí. To je v kostce, jak to vidím já.

Jenže se chci zeptat Vás, kteří rozhodujete o osudu peněz ze sbírky. Jak to cítíte Vy?
Děkuju za Vaše odezvy...








Na našem transparentním účtu je 28 tisíc.
***

Pečeť, výlov a marná sláva

13. října 2014 v 17:35 Zpovědnice
Když se Kiki konečně vrátila ze své poslední "bezstarostné" dovči, rozzlobilo ji, že v krámu není nic, jak by mělo být.
Ne, že bych ho vedla špatně!
Ale pár průserů, jako špatně vyřešená reklamace v protisměně a plno nedoplněného, anebo neodepsaného zboží ji přimělo, napsat pro své podřízené (i pro mě) takový seznam povinností.
Pod pohrůžkou pokuty při jeho nedodržování.

To se ví, že jsme se vůbec nelekly...

A Kiki to ví. Především prodavačky z lichého týdne sice podepsaly, ale dál neudělaly, co po nich chtěla.

Je zvyklá.

A namísto toho, aby si zjednala pořádek, zahlaholila něco jako, že si to teda zase udělá sama.



A znovu připomněla, že až se vrátí z mateřské, nastolí její nově získaná hodnost matky, zcela novou autoritu.
Tak jsme jí to s Danem odkývali - jasně, to víš, že jo... Pak to bude úplně jiný, až se po roce vrátíš...


Pro srandu jim je i v těhotenské poradně.
Tentokrát jí totiž řekli, že to bude holčička.
Akorát, že už má tmavej kočár, protože minule řekli, že kluk.


Tak se asi nechají překvapit - mínil Dan.
Jenže Kiki, ač přikývla, objednala se hned další den na 3D ultrazvuk, kde už se nic neschová.
Dostanou tam video z bříška, o co Kiki úplně nestojí. Říkala, že jí to připadá, jako narušení soukromí toho miminka...

Ale jako dárek pro Danovu maminku to poslouží skvěle.



Na víkend jsme se s Mirkem chystali na chalupu, kde v podzimním čase probíhají výlovy chovných rybníků. Právě teď to byl Rožmberk.
Já zatím vždycky navštívila jen takové ty menší, co u toho není tolik povyku a lidi můžou vesměs jen přihlížet.
Ale když se loví Rožmberk, bývá prý u toho veškerá paráda, jako je prodej těch vylovených ryb na všechny způsoby a stánky, hudba, posezení...
Sjíždí se tam lidi odevšud.

Když jsem to psala mámě, která na chalupě tráví už týden, aby pomohla babičce zazimovat zahradu, odpověděla mi, že to mám říct všem - ať přijedem všichni.


"Kiki, o víkendu je výlov Rožmberka!"
"No a co jako?" Zašklebila se.

"Že to bude hezký, pojeďte taky na chalupu," pokusila jsem se ji přesvědčit.
"Mně je to ňák tak u prdele..."

A tak jsem napsala Danovi. Když on řekne, že chce, tak pojedou.

"Pro mě to neni nic lákavýho, jako atrakce mi stačily brambory minule. Mrdám to."


Takhle přesně mi to napsal.

Mamince jsem to takhle přesně netlumočila, prostě se jim moc nechce...



Někdy mívám sny o Elence. Ona by slavila už páté narozeniny. Když se mi o ní zdá, tak ji buď nosím a všechno dělám s ní v náruči, anebo ji nevidím, a ostatní mi říkají, kde je a co dělá, protože pro ně neviditelná není.

Některé sny mě pak po ránu rozlítí, že byly jen sny, a mám v sobě celý den o něco intenzivnější smutek, než obvykle.

Jenže teď se stalo, že mě rozlítila i snídaně...
To byste nevěřili.


Mirek říká, že nemáme pečivo a že pro něco zajede.
Já že zatím udělám kávu.

Objednala jsem si čokoládové loupáky a on jel. Pak mi volá, že je nemají. To nééé...

Dokonce ani mufiny. Musela jsem vzít za vděk povidlovými buchtami, ale nijak zvlášť jsem se na ně netěšila. Holt jsem byla naladěná čokoládově.

Když přijel, vyndal ty mý buchty a taky sáček s loupáky a nutelu.


Jé, on mi vymyslel alternativu - budu si mazat čokoládou sama!

Jenže to nebylo pro mě.

Dělá si srandu? Tohle jsem chtěla já, žádný buchty!
Nemohla jsem to pochopit.

Prý jsem chtěla čokoládový a tyhle jsou neplněný. On si je bude mazat...
A Nutela není čokoláda.

Jak mi to mohl udělat?!


Uraženě jsem odešla do ložnice a plácla s sebou na postel.
Když přišel, řekl, že si je teda dáme napůl a podal mi ruku, abych vstala.
A nechovala se jako fracíček, jak mě jemně nazval.


Ráda bych řekla, že jsem vyskočila a šla papat.
Jenže já byla uražená dál...

Člověk by se nejspíš domníval, že po ztrátě Elenky a po skutečných starostech, už nikdy nebudu řešit hovadiny a hádat se pro maličkosti.
A vidíte, ono ne. Pořád umím bejt fracek.
To mě na sobě překvapuje.

Je ale taky možný, že ten smutek po ní se promítá do mých každodenních reakcí...
Říká se tomu zástupné problémy. Když to, kvůli čemu svádíte žabomyší boj, není to, co Vás ve skutečnosti trápí a kde žádný žáby, ani myši nezmůžou vůbec nic...
Asi je to u mě tak. Snad mi to Mireček uvěří :)


Kde jsme skutečně viděli myši, s kterými se nezmohlo nic, byl ten Rožmberk.
Mezi stánky tam pobíhaly... Lidem pod nohama.
Ale že by mi to asociovalo středověk, to ne.

Rybník totiž ze středověku pochází a já vždycky moc ráda četla o tom, jak ho ten Krčín stavěl.
Napadlo mě, že bychom mohli v tom vypuštěném dolíku hledat...


Provětrat detektory, byl totiž náš druhý víkendový plán.

Jenže Mirek z nějakého důvodu nechtěl, stát se další atrakcí pro stovky lidí, co se na tu velkolepou akci sjelo...


Byli jsme v šoku, že téměř nebylo kam zaparkovat. To místo u vody známe jako obrovskou louku, kde poletují motýlci a kde nepozorovaně tančí stydlivé (těhotné) víly...


Představte si Staromák, řady stánků a houfy turistů mezi nimi. Dosaďte si myši, ceny nechte tak
a máte to. Jste na výlovu našeho největšího rybníku.

Hodlali jsme si pochopitelně dát nějakou tu rybí specialitu.
Viděla jsem tam lákavé nápisy na tabulích, jako třeba sumčí guláš.

Pro začátek jsme se rozhodli pro rybí polévku. A pak se s pivem posadili k jednomu z plastových stolků na břehu, odkud jsme sledovali, co se děje s lovenými kapry.

Měli už jen málo vody, takový rybníček v rybníku a tam se všichni plácali, jeden přes druhého, hřbet na hřbetu. A někteří v zoufalství vyskakovali do kamenného náspu, po kterém chodili lidi, co si ty chudáky, lapající po dechu, fotili...

Šli jsme blíž, tím bahnem, a překračovali malé rybky, co v něm zahynuly.
Byl to docela smutný pohled.

Vyskočil kapr a plácal s sebou, až do vyčerpání. Foťáky cvakaly, až to Mirek nevydržel a seběhl k němu, aby ho vhodil zase do vody.

Šiklo by se, kdyby mu kapr chtěl splnit tři přání...

A já zachraňovala ty malé. Nabírala jsem je z malých loužiček v bahně, kde už neměly kudy kam, do toho vypitého půllitru, a vhazovala je ke kaprům. Pár malých čudlů už jim na životním prostoru neubere.

Jenže to by tam člověk moh´hlídkovat celou noc, aby vyskakující zachránil, na chvíli...
A tak jsme radši šli.
Pokračovat v ochutnávkách.

Jeden stánek s chlaďákem nabízel čerstvé ryby na ledu. Sumce, pstruha, štiku, candáta...


Prohlížela jsem si tu "výstavku" a ptám se prodavače: "Tohle jsou všechno ryby tady chycený?"

A on se ke mně naklonil přes pult a pošeptal: "Né, to je všechno dovezený..."

Pošeptal, jako tajnou informaci. A hned na to mi nabídl kapří hranolku za šedesát...
Škoda, že jsme už předtím draze ochutnávali domnělé rožmberské pochoutky, třeba deset deka
candáta za kilo...


Došlo mi pozdě, že rybáři nemají se stánkaři nic moc společného. Ti si prostě nakoupili na sádkách ryby a přijeli je sem prodat, protože to byla skvělá příležitost. I chlápek, co dělal tuhle v Třeboni na náměstí bramborové lupínky, tu byl. Mirek ho poznal.
Když jsme platili tu polévku, nechal si stovku od cesty. Tedy, nechal BY si, rád...


Příští den, v sobotu, jsme tam už nejeli. Mířily tam předlouhé kolony aut, což nás definitivně odradilo.
Vydali jsme se do polí...


Mirek hledá rád, ale musí se jednat o lokalitu, kde je potenciální šance, najít něco pořádného.
Tak ostatně postupují všichni hledači.
Já ne. Mně stačí chodit po poli (kterýmu nikdo nevěří) a nechat se překvapit, co vydá.
Moje teorie zní, že po každém poli kdysi chodili lidi a ztráceli svý věci...

Mirek si po pár víčkách od konzerv zalezl s knihou a čekal, až se vyřádim.

Někoho uklidňují hory, někoho voda, mně hlína.
A prostor kolem sebe. Obojí mi dává pole.
Zní to zdravě? :)

Jít po poli a mít před sebou na obzoru zase jenom pole a pole... A proti ksichtu vlahý větříček. A v ruce detektor, který co nevidět zase něco zavětří...


Vykopala jsem nějakou pečeť s nápisem ... LISTEWIEN... a z druhé strany byla dvojka.
Vídeň je odtud nedaleko; dala jsem si dohromady, že to určitě upadlo holubovi, co měl to psaní někam v Čechách doručit...

Jinak si neumím vysvětlit, proč by pečeť z dopisu byla v poli u Jindřichova Hradce.

No a není to poklad?


Chtěla jsem k tomu přivolat Mirka, ale marná snaha. Seděl v autě, a ani otevřenými dveřmi mé nadšené volání neslyšel.

V tom jsem si uvědomila, že jsem už nějak moc daleko. Blízko lesa, a že z něj to nějak prapodivně šustí a kvílí...

Rozeběhla jsem se k autu. S rýčkem, detíkem i pečetí. Cítila jsem, jak mě ta polní hodinka nabila.
Ani mi nevadilo břicho, co jindy vadí, i když se obouvám.
Holt když jde o poklady...


Mirkovi se pečeť taky líbila a slíbil, že zjistíme, jak je stará a jak to s ní bylo.
Je jediný, koho to zajímá.

Tátovi jsem ji v chalupě vrazila do ruky: "Koukej, pečeť!"

Chvíli ji podržel, aniž by ji nějak zkoumal, a pak něco začal z úplně jiného soudku a bezděky mi ji přitom zase vrátil.

"Ale pečeť..." Zopakovala jsem už rezignovaně a tím veškerá její sláva u nás doma skončila.


Doufám, že dobu svý největší slávy má za sebou.

A Kiki, coby vedoucí, před sebou. Stejně, jako odření kapři z Rožmberka, co je to čeká na Vánoce...
Kdy já budu rodit. Chlapečka, co mě snad smysluplně zaměstná a zbaví pocitu, že se můžu například snídaní pro sebe zabývat půl dne... :)
***

Milá Kiki...

3. října 2014 v 7:57 Zápisky z ...
Psala jsem Vám, že moje slečna vedoucí (zatím ještě slečna, protože miminko udělá ze slečny paní, když ji z ní neudělal muž), je na dovolené.


Mimochodem, ta "paní" byla velice žádoucí a očekávaná. Ale teď je žádost o ruku přísně zakázana. Aby se neřeklo, že si ji vzít musel! Kiki to má propracovaný. Nesmí to například být v žádný výjimečný den, jako jsou narozeniny, svátek, Valentýn, Vánoce... Natož pak výročí. Přece jí nebude kazit slavný den další slavnou událostí. Ať je to pěkně rozložený! :)

Navíc to nesmí očekávat. Žádost o ruku musí přijít zcela nečekaně, například na obyčejné procházce, anebo třeba na nákupu.
Když tohle Danovi sdělila, obávala se pak cesty do Kauflandu, aby to náhodou neudělal tam. Protože u vchodu postávaly samý socky a bezdomovci, smrdělo to tam...

Takže když se Dan v těch místěch zastavil a něco jí podával, málem to s ní seklo. Ale to jí jen ukazoval, co si koupil...

Můj názor je ten, že se jen tak k těm námluvám neodváží, když tak zná ty Kiki podmínky :)

Pochopitelně se musí jednat o zcela originální žádost. O svatbě nemluvě...


Tak tedy, teď jsou na dovolené, kde se ale, co by těhotná, žádosti o ruku bát nemusí. To by byla pěkně nasraná!


Já jsem převzala pomyslný žezlo v našem obchodě s módou. A musela jsem se rychle rozkoukat, protože ten přehled, co by Kiki druhá ruka (třetí ruka), prostě nemám.
Mě jak nic nenutí...

Nejhorší je, že ji nemám k dispozici ani na telefonu. Jelikož internet je v tom místě prý drahý, tak si ho neplatí.
Esemesky má drahý, ale to se nedá nic dělat. Že neodpovídá...


Rozhodla jsem se, všechno jí pěkně sepsat, aby se zpětně dočetla o všem, co se v krámu během její nepřítomnosti dělo...


Milá Kiki,

Hned od rána, po tvém odletu, se mi dařilo. Prodala jsem málem i svý nový kalhotky, co mi poslala máma. Vybalila jsem si tu krabičku na pultě, když tu nikdo nebyl, a pak přišla Ruska a hned mi po nich šla.
Povídám, že to není na prodej. Naštěstí nenaléhala, nevím, jestli bych odolala poptávce...
Když jsem si je doma zkusila, byla jsem ráda, že je mám já a ne ona v Moskvě. Netlačí mě, jako všechny ostatní. Který si může dovolit ona...


Přišli se ptát po tašce. Že nakoupili sklo a nemaj ho kam dát. Říkám, že ho neměli kupovat. Když jim ho ani nezabalej. Nemaj kupovat jinde, než u nás. I tašky... Jenže to byli Židi, tak prej to radši ponesou v ruce.


Holka z bot, co jste ji najmuli, to pěkně fláká. Přišla unavená a nedělala vůbec nic. Prý uplynulý dvě noci propařila. To se jí nebude trpět. Copak já můžu pařit? A taky nejsem tak mladá...
Zkrátka jsem ji vyhodila, sorry :)


Prodeje mi docela jdou; zjistila jsem, že zákaznice celkem dobře reagujou na Nohavicu a Wanastovky. Kdybych ty prodeje neměla, tak chápu, že se nasereš, ale takhle...
Zítra zkusím toho Landu, cos mi zakázala. Stejně se cachtáš v moři, tak ti to může bejt fuk.
Dělám si srandu - zítra mám volno.

Už ho potřebuju. Chvílemi jsem tak unavená, že se mi těžko vstává, když někdo vejde a chce nedej Bože znát cenu. Když usoudím, že nejde o potenciální zákaznici, tak to na ni zavolám. Vypsala jsem si ty částky, pro tyhle případy, na kus papíru a lípla na monitor. To se to jinak obsluhuje, ze židle.


Kolikrát jsem slyšela, za ten týden, co už jsi pryč, hlášky, co nás tak nebaví...

"Móda se pořád opakuje!"
"Tohle frčelo, když já byla holka!"
"Tohle bych já nosit nemohla..."

Ale jedna hláška by tě potěšila. Prý je to nejhezčí krám na letišti. Sice to řekla moje kamarádka, ale určitě nekecala...

I když podle tebe mi kecá každej. Vyprávěla jsem Láďovi, jaks mi tuhle přeložila tu jeho hlášku, že se na mě jde jen mrknout, jak mi roste břicho. Pamatuješ... (myslelas, že slyšel, jaký jsem vyžraný prase, tak si to jde ověřit).
Smál se. Až trochu moc. Jako bys na to kápla...


V těhlech dnech bez tebe zjišťuju, jak málo jsem od tebe okoukala.
Na všechno si musím přijít sama. To byla pro mě vždycky nejlepší škola. Muset si poradit sama.
A tak jsem horko těžko doobjednala zboží. Akorát nevim, jestli úplně správně.
Takže když toho přijde víc, než jsem chtěla, budu dělat, že je to tak v pořádku. Že si to tu někdo předobjednal. A pak nepřišel - zmetek.


Komu jsem ale vážně něco schovala, a kdo asi vážně nepřijde, je ta dáma, co ji přezdíváme "bylo to hezký". Jak vždycky jen zkouší a pak chválí ten příjemně strávenej čas...

Přišla zas a že se jí líbí ty černý šaty. A že po výplatě si pro ně určitě přijde. Chtěla je schovat.
Udělala jsem to, i když minule pro schovaný nepřišla.
Říkala jsem si, že se třeba polepšila, když jsem jí tehdy tak vynadala.
Vzpomínáš na to?
To se nedělá, něco si objednat a nepřijít... Byly jsme z toho překvapený všechny tři, včetně jí. Že jsem ze sebe vypravila názor.


A taky že se polepšila!
Dneska, po týdnu, vběhla dovnitř a abychom se prý na ni nezlobily, ale ještě tu výplatu nemá.
Blbý je, že jsem ty šaty mohla už dvakrát prodat. Takže jí výplatu vůbec nepošlou - jak bych mohla skepticky očekávat, budu pěkně nasraná.


Nějaká přičmoudlá volala zvenčí dotaz na bundu.
Prý kolik stojí.
Nemohla jsem uvěřit, že fakt stojí deset metrů od krámu.
Dělala jsem, že nemám ponětí, že volá na mě.

Jenže byl mě zrovna navštívit Martin a ten to ponětí měl, a tak hbitě cenu prověřil a volal ji na ni zpátky.

Dál chtěla znát rozměr.
To už jsem se nasrala.
Vstala jsem (až tak jsem se pro ni přetrhla) a zavolala ji dovnitř - jestli něco chce.


Vešla ke kase a odzbrojila mě: Máte igelitku?


Vzápětí vešla Korejka, co příšerně chrchlala. Martin utekl, já musela zůstat.
Rozhodla jsem se, že ještě jednou se tak rozkašle a vykážu ji.
Já vim, že ty bys to neschválila. Jenže nejsi tu...

A jakmile bude chtít znát nějakou cenu, zavolám na ni kurz a ať si to sama přepočítá.
A pak na mě koukla a asi umí číst z tváře, protože okamžitě a bez zachrchlání odešla.


Takže takhle to tady teď chodí. Voláme na sebe se zákaznicemi v rytmu wanastovek a jak to šlape!
Říkala jsem, že ti je vycepuju...


Taky jsem zjistila, že ta docházka se nepíše sama. Vždycky jsem měla všechny šichty vyplněný a teď najednou nemám. Po pěti dnech jsem si toho všimla.
Když i po týdnu zely ty kolonky prázdnotou, došla jsem si pro tužku a dopsala tam časy svých směn. Přišlo mi to ale takový nepřirozený, co ti budu povídat...
Ostatní to měly zapsaný - ony si to píšou celou dobu samy?


Tak nevim, co za mě ještě děláš a na co jsem do teď nepřišla...
Mně nic nechybí, uvidíme, jak účetnímu.


Tenhle report ti píšu tři dny.
Už je jasný, že "Bylo to hezký" si pro ty šaty nepřijde. Zase jsem jí naletěla.
A taky je mi jasný, proč se holky začaly tak snažit. (Kafe mi neubylo a hrnek jsem našla čistej). Měla sis ty moje esemeskový zkazky nechat pro sebe - jak teď vypadám...

Kromě toho, že jako vepř. Už i to sezení za kasou a pořvávání na zákaznice mě unavuje. Natož šplhat po žebříku pro větší velikosti dalším věpřům...


Zboží, co jsem objednala, už přišlo. Samý péřový bundy. (Což je v pořádku).
Je jich tolik, že se nevejdou do skladu. Ale to je taky v pořádku, protože je tu má někdo zamluvený...
Že by tě zajímalo kdo?
No... Těch je víc. Je to dlouhej seznam. A ty lidi vůbec neznáš...




Napadlo mě, že bys nám je mohla předepsat jako uniformu. Vzniklo by aspoň místo na pohyb ve skladu. Holky budou sice prskat, ale to budou tak, i tak. Vlastně už prskaj...

- netušíš, kde jsou černý lepenky na tašky? Vždycky, když došly, tak tu ráno zas byly...
***