Napíchaný hrušky a další pyžamový starosti

23. září 2014 v 20:48 |  ZPOVĚDNICE
Kde dneska začít, událo se toho tolik!
A ještě víc toho, co zřejmě vůbec nestojí za řeč...

Ale Vy víte, že mám potíž to rozeznat, takže to vezmem pěkně po pořádku :)


Za řeč určitě stojí historka o tom, jak byla Kiki u doktora, nechat si říct pohlaví svého miminka.
Je v pátém měsíci, poznat by se to mělo.
Stejně všichni víme, že čeká holčičku, takže se to jen zoficiální.
Dokonce zákaznice v krámu a prodavačky od vedle, jí hádají děvčátko.
Ona se totiž Kiki trochu změnila... Chápete...


"Jaká je objednávka?" Zeptal se v žertu gynekolog, když Kiki ulehla pod ultrazvuk.

"Hlavně, ať je zdravý, je mi to jedno...," odvětila.

"Tak se na to podíváme..."



"Kluk!" Zvolal doktor po chvilce.

"Co že?! Děláte si srandu?" Dopálila se Kiki, která se těšila na holčičku. Už i jméno měli...


"Vždyť jste říkala, že je vám to jedno..."

"No tak to jsem kecala!"

"Mně tady takhle kecá každá!" Dopálil se taky a pak přivolali Dana a ten se dojal, protože on si kluka přál...


Takže obě čekáme chlapečky, to se povedlo.
Podle rodiny i okolí nejlíp, jak mohlo. Budou to aspoň kámoši, doufám. A budou si spolu hrát.
Protože já když viděla všechny ty hračky, co trh nabízí pro kluky, tak jsem se zachvěla nelibou představou, že
si budu muset hrát s nějakými bagry a pistolkami...


Byli jsme s Mirkem v obchodě, kde mají nejen hračky, ale taky hadříčky a postýlky, nočníčky a kolébky...

On tedy říkal něco jako: Kde to kurva jsem?!

Ale hned nato se zorientoval a přetočil mou hlavu od regálů holčičích záležitostí k regálu s autíčky.
Nepřeklepla jsem se. Regály a regál. Stejně tak tomu bylo s oblečením.
Dva stojany klučičího 0 až 12 let. A řada stojanů s dívčím... široká škála barviček a ozdobiček, kraječky a kytičky...

Ale tentokrát okukuju hnědý dupačky. Modrý a zelený.
Hnědý svetřík, modrý, zelený.
Oranžovou nesnášim a červenou nemusim.

Pohled do holčičího oddělení mě lákal víc, ale byl bezpředmětný.
Zakázala jsem si tam čumět.


A že modré dupačky pro novorozence stojí 999,-, mě šokovalo podruhé.
Naštěstí tam měli i slevy, tak jsem neutratila celý plat za ošacení našeho chlapečka. Zbylo i na dudlík a hřebínek.
Víc jsem toho nestihla, protože mě Mirek vyhnal. Měli jsme lístky do kina...



Jestli se nechcete naštvat, nechte si ujít (kromě Tří bratrů) taky Labyrint: Útěk.

Možná, kdyby narovinu napsali, že bandu kluků budou honit obří, mechaničtí pavouci,
vybrali bychom jiný film.
Takhle jsem se od začátku do konce nudila a zvažovala, zda bych se víc nepobavila v klučičím oddělení hraček...



Chtěla jsem se tam vrátit, ale kdykoliv jsem se podívala na Mirka, přišlo mi, že se baví.
Sakra.
Nudou jsem si masírovala podbradek, až to mlaskalo.
Podíval se na mě přísným okem. I té tmě jsem pochopila, co mi chce.
Ruším...

Hrabala jsem se v tašce s tím mimi nákupem. Snad mi nezapomněla přibalit ten dudlík...
Zas ten jeho pohled.
To nemyslím vážně...

Když se tam nečekaně nějaká docentka zastřelila, po té, co pronesla nezajímavý proslov k těm přeživším hochům,
neodpustila jsem si poznámku, že TO SNAD NENI PRAVDA!

A když to konečně skončilo, hbitě jsem si sebrala saky paky a oznámila mu, že okamžitě odcházíme.

Řekl mi, že to bylo hodně špatný.
Byla jsem překvapená.

Jak může někdo soustředěně koukat na špatnej film až do konce a pak teprve hodnotit?
Eeeee... Proč to zní tak rozumně?



Ale je toho víc, co jsem Vám dneska chtěla. A co nestojí za řeč...
Už proto, že pomíchám jablka a hrušky. Načnu totiž jiný soudek. A opravdu s hruškama...


O mé paranoie už něco víte. Psala jsem už někdy o ní.
Řekla bych, že se situace trošku vylepšila, dokladem toho mohlo být, že jsem v únoru podstoupila ten dvanáctihodinový let a taky plno atrakcí, které se třásly a prudce se mnou házely... Rovněž jako důkaz považuji fakt, že jsem svolila k testu na těhotenskou cukrovku. Poté, co nějaké té mamince dali omylem vypít žiravinu - vzpomínáte si na ten nedávný, otřesný případ?

Když si v krámu děláme kávu, vždycky si vodu do konvice napouštím až po návštěvě toalety. Protože tam si ji s sebou neberu a nechávám ji stát u umyvadel. Kdokoliv tam může něco přilít, rozumíte... Že ne? :)


Tuhle jsem si tam s sebou přinesla pytlík hrušek, že si je po vyčurání omyju.
Položila jsem si je na přebalovací pult a ještě mi proběhlo hlavou, že je to docela nehygienické. Miminka tam kakaj...

Jenže když jsem vyšla z kabinky, nemohla jsem uvěřit, co vidím.
U mých hrušek stojí dvě holky a jedna druhé vpichuje do břicha jakousi injekci.
Na pultě stojí jejich baťohy a různé zdravotnické materiály, jako náplastě a dokonce jehly...

Zkoprněla jsem a takhle nehybná zůstala čekat, až budou hotovy.

Pak jsem se ke svým dvěma hruškám teprve dostala.
Držela jsem je a přemýšlela, jestli je vůbec umývat.

Moje paranoia rozblikala výstražný majáček a objevil se varovný nápis: Napíchly hrušky!


Přesto jsem je opláchla a přinesla za Kiki.
Povídám: "Moc se mi do nich nechce. Nechala jsem je bez dozoru a nějaký holky si pak vedle nich píchaly injekce..."

Kiki zaujatě zírala.

"Moje paranoia mi hned řekla, že je třeba napíchly...," dokončila jsem příběh.


"Tak to nežer. Radši je vyhoď, to za to nestojí," šokovala mě.

Netušila jsem, že se potýká se stejnou psychickou poruchou.



"Ona by ti totiž tvoje paranoia mohla pak namluvit, že je ti zle, že už jed působí a ty bys musela zavřít krám a to se fakt nehodí..."




Další den ke mně přijela, něco mi dát. Já šla zrovna domů s nákupem, když zastavila před barákem.
V ulici bylo zrovna nebývale rušno, bydlíme vedle nějaké ambasády, kde měli zřejmě odpolední párty,
podle počtu lidí a aut, co se tam sjížděli ze všech stran.

Nechyběli i čumilové, jako ten, co tu postává... Já mezi ně ovšem nepatřila.
Byla jsem přece nakoupit...


Když jdu jen takhle za roh, chodím v teplákách. Mám takové nové, bílé s hvězdičkama.
Mají v pase tlustou a nepevnou gumu, což o jejich koupi rozhodlo...

Naklonila jsem se ke Kiki do okýnka, které stáhla, aby se zeptala: "Ona je tu nějaká pyžamová párty?"



Mínila ty tepláky. Nemohla je pochopit.

"No, možná tamhle... chci se tam zajít podívat," zažertovala jsem směrem k tomu velvyslanectví.

Na mě si nepřijde.


A zrovna tak ne ta Větnamka, co jsem u ní právě nakoupila...
Chleba, dva jogurty, mléko, sýr a máslo..., prostě pár věcí.

Řekla si o 468,- korun.

Bývají nákupy, kdy mi její šizení nedojde. Drobně nadsazených cen si všímá jen Mirek, zatímco já důvěřivě platím.
Ovšem tentokrát to trklo i mě.


Za mnou se tvořila fronta, přesto jsem vyřkla podezření, že je to nějak moc.

Ona to zčíhla, koukla co hlásí kasa a částku mi znovu zopakovala.

Měla jsem u sebe jen tři stovky, tak jsem jí je dala a slíbila, že za chvíli přinesu zbytek.
Vyšla jsem směrem k domovu, když mi to nedalo, otevřela jsem tašku a na mobilu kalkulačku, a sama si všechno sečetla.
Necelé dvě stovky, mi vyšly.


Vrátila jsem se zpátky.

"Chci to přepočítat!"

Namačkala to do kasy znova a vyšlo jí ještě míň, než mně.
Neřekla jsem, že umím počítat, jenom, že mi to přišlo nějak moc!:)

Vysvětlila mi svou hatmatilkou, že chleba, místo dvacet, zapsala jako dvěstě.
A pak vrátila ona mně, namísto abych já jí doplácela.

Aspoň se omluvila.


To když jsem v letištní jídelně kousla do kamenu, velkého jako kávová lžička, řekla pokladní jen:
Vyberte si něco jinýho a můžete bez placení jít.


S novým jídlem jsem prošla kolem fronty u kasy, kde ona zrovna neseděla, protože byla zlikvidovat můj
kamenný oběd někde v zákulisí, a tak si na mě ke všemu ukazovali, že odcházím bez placení.
Takhle se to dělá! Ozývalo se.

A já cítila ten nápis "zlodějka", co mi lípli na záda, tak jsem radši přidala do kroku.

Nějak podobně se nedám, jako Kiki, pokud jde o komunikaci s jejím podřízenými...



Přišly jsme na to, že holky z protisměny používají naše hrníčky, někdy je špatně umyjí a taky kafe, že nám pijou.

Já se naštvala a trvala jsem na vzkazu, ať si používají svoje!

Kiki slíbila, že jim to napíše.


Večer, před střídáním směn, jsem do toho sešitku nakoukla.
Jestli to tam fakt je.

"Holky, prosim vás, máte tam ode mě kafe velvet, to tři v jednom je Jany... A hrníčky aspoň když tak myjte, moc díky."


CO ŽE?!

Výraznou barvou jsem pod to dopsala: Prostě nic tady neni erár!!!


Do toho vešla dáma, co si svou kávu položila mezi vystavené oblečení.

"Hej!" Zařvala jsem na ni.

Hned věděla, co se děje.

Šla mi dát svůj kelímek na kasu.
Budiž.



A pak nakráčela další, zula boty a bez ponožek se soukala do vystavených lodiček.

"A co ponožky?!" Zavolala jsem zas.


"Myslíte, že je potřebuju?"

"Samozřejmě, že je potřebujete!"
Kurva!


Já si je vychovám. Kiki odlétá na dva týdny k moři, její poslední dovolená, coby bezdětné slečny.
Po návratu najde fungující kšeft!

Sice toho asi moc neprodám - protože když nemám vkus, sotva můžu podle ní prodat vkusné,
ale aspoň to zázemí ohlídám a zákaznice vycepuju...




"Tak zalez do baráku, dokud tu stojim. Ten chlap na tebe pořád čumí."
"Myslíš? Ten už tu stál, než jsem přišla."
"Nech bejt, třeba někoho berou pyžama..."
+++
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis | Web | 25. září 2014 v 2:17 | Reagovat

Velmi zajímavý a překvapivý, donutí to člověka číst až do konce :-) .....

2 Zuzana | 25. září 2014 v 8:54 | Reagovat

Marně přemýšlím, kdepak asi maji takový pohodový tepláky... hodily by se mi ;-)

3 Blanka | 25. září 2014 v 18:28 | Reagovat

[2]: I mně... :-)

4 V. S. | 1. října 2014 v 18:00 | Reagovat

Zdravím,
chtěla jsem se zeptat či Vám přišel e-mail ode mě ze dne 23.9.?

Sedláčková

5 niternice | 3. října 2014 v 8:10 | Reagovat

Dobrý den, četla jsem ho, ale prosím Vás, pošlete mi ho znova, omylem jsem ho vymazala, než jsem stačila odpovědět, děkuju a nezlobte se...

6 V.S. | 3. října 2014 v 17:08 | Reagovat

[5]: Posílám opět

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.