Dilema o penězích, Bohu a pláštěnce

5. září 2014 v 9:25 |  Pomáháme nemocným dětem...
Dneska znovu zdravím všechny přátele nemocných dětí, i ostatní přátele...

Vyvstalo určité dilema, které není příjemné řešit, natož rozebírat. Ale není vyhnutí.
Proběhla sbírka na dva konkrétní dětské příběhy, na zdravotnické potřeby, které
měly dvěma klukům usnadnit život v těžké nemoci...
Vybrala se spousta peněz, protože ty přístroje spoustu peněz stály.
Jenže během těch dvou týdnů, co sbírka trvala, jeden klučík už nepotřebuje nic...

S tímhle případem jsem se ještě nesetkala - tedy pokud jde o pomáhání.
Vojtíšek potřeboval odsávačku, jak víte, a plno z Vás mu na ni poslalo příspěvek.
A protože jste do poznámky mnohdy připsali větu: Pro Vojtíška, je teď mou povinností
zeptat se konkrétně Vás, jak si nyní přejete s penězi naložit.

Pokud jakkoliv jinak, než přenechat je dalšímu nemocnému dítku, ráda Vám peníze
zašlu na Vaše účty zpět. To je moje stanovisko v tuhle chvíli...



Objevily se názory, poslat peníze rodičům zesnulého Vojtíška, kteří by je prý potřebovali na "důstojný pohřeb".
Vím, že se teď pustím na tenký led, ale copak je to ten důstojný pohřeb?
Vyjadřuju se k tomu teď jako maminka, které taky zemřelo děťátko.
A která taky neměla na pohřeb. Jelikož ten dneska stojí řádově desetitisíce.
Dal by se svou finanční náročností přirovnat ke svatbě.
Přidám pár čísel...
Zásadní a nevyhnutelnou výdejní položkou, na níž jsme sami narazili, byla kremace a vše kolem ní.
Ačkoliv my jsme ji zvolili z jiných, než finančních důvodů, je to zároveň nejlevnější varianta.
Stojí asi 11 tisíc, pokud si dobře vzpomínám a pět tisíc zpětně proplácí stát.
A velice důstojně, řekla bych, i když já radši volím slovo hezky, jsme se s naší Elenkou rozloučili Zádušní mší, kterou jsme za ni nechali v kostele sloužit. Stála tam její urnička a přišlo tolik lidí, co ji milovalo a hrála její nejmilejší hudba...

Co už v tu chvíli víc? Tady už peníze nehrajou roli...
Stálo to pár stovek pro faráře a varhaníka a celé jsme si to zorganizovali za velké pomoci rodiny a přátel sami; myslím si dokonce, že tak to má být.



Vím, je to téma nepopulární, do kterého jsem se dneska pustila, ale i to k životu a pomáhání nemocným dětem patří.

Dneska jsem četla nějakou diskuzi, kde matky žehrají na Boha, proč jim bere děti... Nedalo se to číst. Já sama v Boha věřím a věřím i v to, že má své plány s námi všemi a že ví, co dělá. Co Bůh činí, dobře činí... To mi říkával dědeček. A taky, Bůh dal, Bůh vzal...

Přemýšlela jsem o tom, a co když je jim TAM u něj opravdu líp? Mám na mysli ty nemocné děti. Tady trpěly. A to je fakt.
I když děti, jako byla Elenka, nebyly upoutané na lůžku a prožívaly z poloviny života i krásné chvíle mimo nemocnici,
žádná z těch chvil nebyla užita plnohodnotně. Vždy cítila svou nemoc, nemocné srdce ji indisponovalo a musela pro něj podstoupit mnoho a mnoho bolestivého a nepříjemného. Taky si toho plno odpustit. A poznat strach a trápení, že nemůže to, co by ráda a to, co ostatní děti můžou.
Dlouho jsem se nemohla vypořádat s tím, že jí nebylo dopřáno. A ještě to zdaleka nemám.
Ale na Boha nenadávám.
My se totiž pouze domníváme, že tady, na Zemi, je nejlíp. Že patříme sem a naše děti taky. A že naše děti jsou naše...
A jsme možná sobci, když je tu chceme za každou cenu, i v nemoci, pro kterou trpí.
On si je bere na lepší místo. Tím se uklidňuju já. Ačkoliv klid v duši ještě nemám, protože i mně Elenka nevýslovně chybí a lituju všech chvil, kdy jsem se jí nevěnovala naplno.


Jako přirozené vyústění téhle ztráty, jsem pro sebe viděla pomoc stejně nemocným dětem, jako byla ona, které tady zůstaly a dnes a denně dělají svým rodičům radost svou existencí, ačkoliv ji prožívají mnohdy v utrpení a v nemocnicích.

Poznala jsem Péťu (a aspoň virtuální seznámení se s ním jsem zprostředkovala i Vám), který devět let seděl ve své židli. Mám pocit, že trpěl podobným postižením, jako Vojtíšek. Sám se nedokázal hýbat, měl svalovou distrofii a bylo potřeba ho pravidelně přebalovat a rovněž odsávat, protože sám ani neodkašlal... Mluvit potom už nemohl, když mu udělali dírku do krku - no bylo to k žití?
Byl to neskutečný chudák, který ve svém věku už normálně všechno vnímal a uvědomoval si.
Měl díky Vám svůj vysněný tablet pro zahnání nejhorší nudy světa. A nakonec si ho taky Bůh vzal.


Těch nemocných dětí je strašně moc, které by něco potřebovaly. A zdaleka nepomůžeme všem, kteří se na mě obrací.
A kdyby se ozval někdo, že nemá na pohřeb svého dítka, nevyhovím mu, a nevěřím, že byste posílali peníze...
Stejně tak, jako ne na nemocniční poplatky, atd. To není nic, co by pomohlo dětem, na které jsem se s pomocí zaměřila.


Pořád vidím tu holčičku, co celé odpoledne proseděla u starého stolku v motolské herně a kreslila. A další odpoledne zas. A přitom bylo jasný, že kreslení už z duše nenávidí... Jenže co jiného dělat?
Jak se zabavit?
Vzpomínka na ni mě tehdy přiměla k založení sbírky. Tedy na život těch dětí teď. Teď se nudí, teď se trápí, teď, kdy my, zdraví, řešíme své problémky... Třeba, co koupit děcku do deště. Taky jsem na takovou diskuzi v uplynulých dnech narazila.
Bejt rád, že do toho deště vůbec může, to málokoho napadne.

O to jsem radši, že myslíte i na ty potřebné děti, když jste ochotni poslat na jejich lepší TEĎ, nějakou tu korunu.
Děkuju a dejte prosím vědět, jestli peníze poslané konkrétně na odsávačku pro Vojtíška, věnujete potřebám dalšího nemocného dítěte.





Pro úplnost, pulzní oxymetr pro dvojčátka z Liberce jsme zakoupili včera, máme ho doma a brzy se s ním do Liberce za klukama vydáme. Jak jsem slíbila, všechno pro Vás zdokumentujeme a zprostředkujeme Vám i jejich radost a poděkování, ačkoliv těžko říct, zda nemocný kluk může mít z oxymetru radost... Je to smutné, každopádně usnadní mu to život v nemoci, protože maminka včas pozná, zda hodnoty kyslíku v krvi nejsou už alarmující... Což prý bývají každou noc.



To je ale deprese dneska.
Kéž bychom se všichni mohli zabývat jen pláštěnkami a pogumovanými bundami.
To by byl ráj na Zemi...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška | Web | 5. září 2014 v 9:49 | Reagovat

Jani, s dojetím jsem četla Tvá slova a v podstatě pod vše se mohu podepsat. Za mých pár korun se přimlouvám za TEĎ a děkuji za připomenutí uvědomění si, jakým bohatstvím oplývá můj život ... ačkoliv toto vnímám dnes a denně a za to jsem vděčná osudu, že mám dva zdravé kluky, kteří do deště jdou klidně i bez pláštěnky ♥ ...
Děkuji za TEĎ pro ně, pro sebe, pro všechny :-*

2 Andrea | 5. září 2014 v 10:04 | Reagovat

Nevim jestli to tak maji ostatni, ale ja penize poslala Tobe prave proto, ze s nimi nalozis nejlip. Vidim to stejne. Je potreba pomahat DETEM, urcite se najde dalsi, kteremu se budou penize hodit.

3 Adlik | 5. září 2014 v 10:14 | Reagovat

Janičko můj obdiv k Tobě neustále roste. Za to jaká jsi, za Tvoje psaní, za Tvůj pohled na život na tomhle světě, i za transformaci vlastní prožité bolesti v pomoc ostatním... Moje příspěvky použij na co bude potřeba, máš mou plnou důvěru... A.

4 Jana C. | 5. září 2014 v 10:25 | Reagovat

Ted jsem se rozbrecela v praci u pocitace....Penize v zadnem pripade vracet nechci, doufam, ze budu moci brzy poslat dalsi. Urcite je pouzijte pro deti, ktere to potrebuji. Moc obdivuji tvoji praci a fandim ti.

5 Lucie F. | 5. září 2014 v 10:37 | Reagovat

Jani, krasne se mi tvuj text cetl, i kdyz rozhodne neni "krasny", urcite mi rozumis, vid? Posilala jsem penize na oba kluky a budu ti vdecna, kdyz vsechny ty zbyle zase pouzijes na pomoc nekomu tady, jak pises! A jsem ti vdecna za vse, co pro ty deticky delas. Diky ti!

6 Jana B. | E-mail | 5. září 2014 v 10:56 | Reagovat

Jani, cítíš to krásně a myslím, že správně. Já to neumím tak popsat...
A úplně samozřejmé mi přijde peníze, které zbyly a zase přibudou nechávat na účtu a průběžně používat na další pomoc dětem.

7 Blanka | 5. září 2014 v 14:46 | Reagovat

[1]: Se vším souhlasím. Jen bych opakovala už vyřčené...

8 Mirka | E-mail | 8. září 2014 v 9:51 | Reagovat

Milá Jano, naprosto důvěřuji tomu, že s penězi, kterými jsme chtěli ulehčit život Vojtíškovi, naložíte tím nejlepším způsobem. Děkuji Vám za vše.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.