Srpen 2014

O ztrátách, nálezech a pomýlení

29. srpna 2014 v 23:38 Zpovědnice
Minule jsem Vám psala zase nějaký srandy z butiku, a dneska to bude od všeho něco.
No, od všeho ne... Spíš od něčeho, zato všechno :)


Z našeho módního obchůdku tu mám historku o náušnici...


Přijdu do práce a na zdi u kasy visí lístek: Diamantová náušnice!!! Novotná, a pod tím telefonní číslo.

Vzala jsem navědomí, že jakmile se ozve někdo, postrádající náušnici, bude ten lístek aktuální a pustila jsem to z hlavy.


Ale pak přišla Kiki.
Sedla ke kase a zazvonil telefon.

Pevná linka, byla nejblíž, vzala to.

A už jenom slyším:

"Nenašly jsme, bohužel... Ale mám tady poznámku, že nějaká paní u nás taky ztratila... To je náhoda! Ale nenašla se žádná, to ne... Neni za co, nashledanou."


Zírala jsem na ni, když mi nezúčastněně tlumočila, o co šlo.
Volající prý zřejmě u nás ztratila diamantovou náušnici a zajímá ji, jestli ji některá nenašla.

"Co třeba tahle?" Ukázala jsem na lístek s číslem paní Novotné.

"Aha. To mě nenapadlo! Myslela jsem, že taky ztratila," soukala ze sebe Kiki a pak zaklela:

"To sem taky holky měly napsat přesně!"



Co nám ale nepřestalo vrtat hlavou, že tu nějaká paní najde u nás náušnici, odjede s ní domů a pak nám to volá...
Příště budu muset zvedat sluchátko já. Mám s přibývajícím věkem lepší vyřídilku...




To takhle nedávno byla Kiki rozladěná ze služeb nějakého salónu, kde jí zkazily nehty.
Byla k nim znovu objednaná, protože neuměla říct NE, ale nechtěla tam už.
Chtěla se z toho vyvlíknout, zrušit to.

A tak mě poprosila, jestli bych tam zavolala místo ní a dělala, že jsem ona.
Ještě jednou mi je pomluvila, abych pochopila, že už tam fakt znova nechce a já se chopila jejího
mobilu.


Představila jsem se (jejím jménem) a řekla, že jsem zítra ve tři objednaná na nehty, ale že nepřijdu.
Slečna mi řekla: Dobře, tak kdy dáme náhradní termín?
A já na to: Nikdy.
Ona se odmlčela a zeptala se: Byla jste nespokojená?
Já: Ano, byla, už k vám nikdy nechci.


Kiki vyprskla smíchy, zatímco já zachovala vážnou tvář, i hlas.
Mobil jsem jí vrátila a ona mi vynadala, že už tam opravdu nikdy nemůže!
Prý například vlasy stříhají dobře...
No, tak to bude muset jinam...




Jsem sice ostřílenější a nedělá mi už problém něco vyřídit nebo se ozvat, na co bych
si ale trochu postěžovala, by byla moje duchaplnost.
Někdy mi to prostě nějak nedochází...

Přihlásila jsem se do porodnice s tím, že už opustím svého gynekologa a až do porodu budu docházet do Motola. Mají lepší vybavení, jsou preciznější a aspoň si zvyknu...

Jenže jsem si nevyžádala předem žádné příslušné papíry z karty toho stávajícího doktora, než jsem
šla jinam.
A tam to po mně sestra chtěla...

Povídám jí, že všechno, co mám, je v mý těhotenský průkazce.
Ona na to, ať jí to laskavě vyndám. Že mi do ní nepoleze.

Tak jsem ji vzala z jejího stolu a začala jí listovat.

"Ultrazvuk z dvanáctýho týdne...," zopakovala mi.

"Aha, jo...," sáhla jsem pod obal, kde si schovávám fotky z ultrazvuků a jelikož je mám srovnané,
jak šly časově za sebou, nebyl pro mě až takový problém odvodit ten požadovaný snímek...


"To by mohlo bejt tohle!" Řekla jsem a podala jí fotku.

Ale ona se na mě nepříjemně obořila: "Mám na mysli zprávu!!!"


Rychle jsem si obrázek tučňáka zase schovala (nechápu, že ani nemrkla) a řekla jsem jí, že skutečně nemám, co po mně chce.
Byla jsem poučena, že si mám ty podklady vyžádat a příště přinést.

Měla bych tam zavolat, že jsem nebyla spokojená a už nepřijdu.

Především proto, že mě příště čeká "cukrovkový test". Jestli vzpomínáte na tu nedávnou kauzu
se zemřelou těhotnou, které podali namísto rozpuštěného cukru cosi jiného...

No a já jsem hypochondr, jak asi víte, takže buď tam skutečně den předem zavolám,
jelikož podlehnu nervům, anebo jim toho hypochondra předvedu taky.

Vidím to nějak jako, že budu chtít vidět ten cukr předem. Budu požadovat, aby sestry koštly,
případně si ten test udělala aspoň jedna přede mnou... Přes to nepojede vlak.


Budu na tom zkrátka trvat, jako ony trvají na naší ranní moči!
Kiki, která tam byla se mnou, ji narozdíl ode mě měla.
Jenže sestra si odebrala jen vzorek a láhvičku od léků, do níž Kiki ráno čurala,
jí zase vrátila.
A já šla do kelímku...

Příští den jsme si s Kiki zašli k tomu našemu nemodernímu gynekologovi v Dejvicích,
aby nás pro následujících pár měsíců propustil.
Jenže Kiki nějak nenašla vhodnou příležitost mu o to říct.
A tak se nechala znovu vyšetřit...


Ještě předtím ale přišla řeč na moč.
V čekárně se jí ptám, jestli ji má.
"Kurva, nemám. Leda tu včerejší..."

Zapomněla ji vyndat z kabelky. Těhotné dámy v čekárně si pohoršeně odkašlaly
a Mirek se mezi ně zadíval, pak na mě a znovu tam.

Konkrétně na jednu pak nenápadně ukázal a pravil: "Tamhle ta pani je hezky udržovaná.
Takhle jsem si představoval, že taky budeš vypadat..."

Paní byla štíhlá a měla krásný velký břicho. Pod ním dokonce zapnuté kalhoty.
Perfektní makeup a lokny v culíku.
Ale to jsme se od náušnice dostaly k nějakým klukovským scifi fantaziím... :)

A když už jsme u té náušnice zpátky, zatímco Vám píšu, jsem zjistila, že mi taky jedna chybí.
Z levého ucha vypadla. A ne a ne ji najít.
Mohla bych zkusit vzkaz na kase. Sice se neosvěčil; paní bez náušnice byl prd platný, protože
přes veškerou snahu nálezkyně, o ni definitivně přišla, ale pořád je lepší udělat něco, než nic.


Leda byste ovšem chtěli prodat drahocenný kašmírový kabát, za což by Vás čekal titul prodavačka roku.
To je pak nejlepší, nedělat nic. A tvářit se, že je Vám to jedno.
Bylo by to snazší, kdybych věděla, že Kiki s tím bonusem za jeho prodej kecala. Že ten den volna byl jenom fór...
Každopádně taktika potlačit své nadšení, se vyplatila a jsem nejlepší.

Přesto pak potkám bývalou kolegyni, které se postesknu, že jsem tlustá jako prase a ona si mě změří pohledem, aby řekla konejšivým hlasem: A to je jedno!

A tak jsem se rozhodla už nesníst žádnou sladkost.
Taktiku, jak si rozhodnutí udržet, teprve hledám.
Možná žadnou doma nemít.
Už to brzy bude...
***

O tom, že se moje ztracená náušnice našla, nestojí za řeč Vám psát.
Ovšem, že se našel náš půl roku ztracený klíček od sklepa,
to je jiná. To má podivný příběh...
A ten a taky další, zase příště.

Diagnóza: Normální

23. srpna 2014 v 8:53 Zpovědnice
Přijeli jsme na plánovanou kontrolu do Motola.

Už jsem tam nikdy nechtěla, ale doktorem mi bylo domluveno, že moje důvody jsou iracionální. Z hlediska zdraví a prevence nepodstatné.
A tak tam nakonec budu znovu i rodit... Cesty Páně bývají opravdu nevyzpytatelné.

Tak tedy, přijeli jsme tam, Mirek mě doprovázel, a já po roce a půl znovu procházela kulisami své, stále ještě nedávné, reality.

Něco ve mně se ale vyplo a nedovolilo vznikat představám, ani promítat se vzpomínkám.
A tak, když jsme míjeli lůžkové oddělení a za prosklenými dveřmi si hrála holčička s panenkou,
neviděla jsem tam Elenku. Ani sebe, jak kupuju dárek dole v hračkářství, jako tolikrát.

Dokonce jsem nás dvě neviděla ani na tom ultrazvuku, kde se Elenka něco naležela pod rukou pana doktora. Po níž jsem teď ulehla já...



Sestra říká: "Důvod kontroly je jediný, že? Preventivně srdíčko..."

Přikývla jsem a doktor mi pomazal břicho gelem.

A pak už se dlouze soustředil na obrazovku. Moje nervozita stoupala.

Přecejen mě napadlo, co kdyby to teď řekl? Že je to zase špatně. Co bych dělala?


Diktoval sestře různé latinské názvy jednotlivých částí srdce našeho miminka, aby to zapsala, a pokaždé dodal verdikt "normální". I ten konečný tak zněl.
Normální.

Otočil ke mně monitor, kde jsem hned poznala ten mně už dobře známý obrázek srdečních komor a síní a řekl: "Krásný srdíčko!"

Kolikrát jsem si tuhle větu přála od nich slyšet...
Jenže to bejvaly jen samý špatný zprávy.
Plno nálezů, samá čísla, o kolik co je jinak, než být má a kde co
je uzší, menší, nedorostlý...
I papír s jejich resumé byl pokaždý plný čísel na dvou stranách. A zpoloviny té další byly vypsány diagnózy.

Teď jsem taky dostala papír. Marně jsem v něm hledala, co kolik měří a co jak vypadá.
Jména a adresy naše, i nemocnice, razítka, datumy nahoře i dole, no a uprostřed stála jedna
taková nenápadná, strohá věta, kterou jsem na první pohled úplně přehlídla.

Normální anatomie a funkce srdce plodu.


A pak mi došlo, že když je něco v pořádku, nepotřebuje to další komentář, ani rozbor.
Prostě OD NÁS JE TO VŠECHNO, řekli nám a my zas šli...


Mirek se mě v autě ptal, jestli teď nemyslím na to, že bych tohle zdravý miminko vyměnila
za zdravou Elenku. Jeho srdce pro ni, anebo kdoví, co si to o mně myslel.
Taková otázka, i jakákoliv případná úvaha, je ale zcela iracionální a nepodstatná...




Těšíme se na našeho ASI chlapečka a já nejvíc na to, že všechno bude normální.
To neznám. Jaký to je?

Hned jsem mohla drobátko nahlédnout...
Jedna skvělá holka a moje čtenářka, i přispivatelka do konta nemocných dětí, mě totiž z vlastní iniciativy přidala do nějaké "tajné" facebookové skupiny maminek, které tam řeší různé záležitosti ohledně
svých ratolestí. Podezírám ji, že mi chtěla dát námět pro článek...

Ta skupina totiž není nic pro mě. Já na to koukla a hned jsem si řekla, co to tady ty holky pro Boha řeší...
"Bylo mi na kožním řečeno, že malá má vyrážku, jsem z toho zoufalá." Možná dokonce strašně zoufalá, tam stálo.
"Zmizí to někdy? Jak jí můžu pomoct?"

Koukala jsem na to a hned mě napadlo, že ta dáma se má a ani neví, jak.

"Prosím o pomoc! Malej má v prstíku třísku - nic hlubokýho, jenom povrchový, ale nedá si na to sáhnout. Nevím, jak to dostat ven, jsme na chatě a nechce se mi kvůli tomu jet 80km zpátky do Prahy..."

Zkrátka to, že se máte dobře, poznáte podle toho, že řešíte hovna :)
K tomu jsem ten večer došla.

Jednak díky téhle děsně tajné stránce, kde se sdružují úzkostlivé mámy, anebo spíš takové, co se prostě rády sdružují, a rády probírají pláštěnky a krémečky na dětské prdýlky, no a pak taky sama jsem si ukázala, že jsem zřejmě "v pohodě"...



Po příjezdu domů jsem dala prát a šla žehlit.
Mirek mi oznámil, že se mu zmenšil svetr a že jsem ho možná vyprala na špatnou teplotu.
Napadlo mě, že bych se mohla poradit s holkama na netu, jak perou svetry ony.
Můj příspěvek by nikterak nevybočoval "z normálu", kdyby zněl: Holčiny prosím o radu! Ničím jeden svetr za druhým, poraďte, jak prát!

A ony by mi udílely rady, sdílely se mnou svý zkušenosti a já bych jim to lajkovala, protože bych hned věděla, jak na to. Ani bych nemusela nakouknout do toho návodu, co k pračce mám...


Nic, zkrátka jsem žehlila a zpytovala svědomí, jestli jsem skutečně neprala svetr na příliš vysokou teplotu, když v tom slyším bubny.

Víte, jak to zní, když někde ve sklepě pod vámi mají zkušebnu mladí kluci, co touží stát se kapelou...

Hned jsem v myšlenkách opustila svetr a říkám si, že ten náš správce už asi ten volný nebytový prostor využil. Ten prostor, co se loni ptal, jestli by někdo neměl nápad, co s ním.
Hledal nápad, který by přinesl užitek všem v domě...

A ejhle! Už asi našel. Akorát si nevzpomínám, že by se mě někdo ptal, jestli s kapelou souhlasím
a že by někdo oznamoval, o kolik si finančně polepší třeba takový fond oprav... A nebo že by to šlo jinam? Přece kluci nemaj´ ty prostory zadarmo, obzvlášť, když nejsou zdejší...


Takhle zabškle jsem si dumala, zatímco tlumené bubny zněly v pravidelném rytmu.
Musela jsem uznat, že kluci zkouší vytrvale, poctivě. Bez přestávky.

Ale toho správce se zeptám! Tohle mu neprojde bez povšimnutí zvídavých sousedů.
Protože takovým sousedem já už zase jsem...

Dobře vím, jak to dneska slušelo jeho ženě, když šla se psem a taky že pořád parkuje na trávníku za domem, kde se to nesmí. A kolik cigaret vykouřil soused odnaproti, jehož žena mě nezdraví
a taky to, že mají na schránce hrubku, když se tam napsali jako TCHOŘOVY.

Takhle zaneprázdněná jsem si šla dolít vodu do žehličky, no a koukám, ta pračka vydává takový pravidelný zvuky, jak se v ní otáčí buben.
BUBEN?!


Kapelu jsem nakonec měla já v koupelně.
A tak jsem si poupravila svůj poznatek o tom, jestli člověk pozná, že se má dobře, podle toho, z jakých maličkostí si dělá starosti.
Sám to nepozná. Musí se mu to leda říct.
A těžším případům rovnou zabubnovat!
***

O cti, šatech a překvapení

18. srpna 2014 v 22:46 Zpovědnice
Slavila jsem narozeniny a byla pozvaná do luxusní restaurace, abych se pořádně přejedla.
Což je teď můj hlavní koníček.

Spěchali jsme tedy z chalupy, abychom byli v Praze včas.
Stavili jsme se v obchodním centru, kde Mirek ještě něco potřeboval. Řekla jsem mu, že zatím počkám TADY - na lavičce před obchody s módou.
Ale už v tu chvíli jsem si uvědomovala, jak strašně kecám...

Okamžitě, jak zašel za roh, zašla jsem já do jednoho z těch krámů. Využiju příležitosti a rychle si koupím něco pěknýho, ať jdu v novém!

Ve třetím obchodě jsem si vybrala zlevněné šaty - ty pravé.

Když jsem je zkoušela, už volal.
Prý kde jsem, že tam nejsem...

Ale "letím tam!"

Servala jsem je ze sebe a přiřítila se ke kase.
Prodavačka odkódovala, uklidila každý kus kódu jinam, načetla cenu, hrabala pro tašku, nabízela mi členskou kartičku...

"Prosim vás, já strašně spěchám, ani je nebalte, já je strčim do kabelky...," popoháněla jsem ji.


Její zrak spočinul na mé mini kabeličce.
Koukla na mě a bylo jasný, že ji zajímá, proč to tam chci rvát, když mi může dát igelitku.

"Nechci aby přítel viděl, že jsem si tu něco koupila, víte," ukojila jsem její zvědavost.


"A že máte nacpanou kabelku k prasknutí, toho si nevšimne?" Její zvědavost byla nenasytná.

"Já nevim, asi jo... odvedu nějak pozornost..."


Konečně jsem utíkala k autu a skutečně, Mirek si ničeho nevšiml. Až na to, že jdu zatraceně pozdě, když zatraceně spěcháme!



Doma jsem se zavřela do koupelny a oblékla si je.
Najednou otevřel, aby mi řekl, že už ale fakt musíme jít.

Je ve stresu, nemá myšlenky sledovat, co mám na sobě.



Chcete-li mě udělat na výsost spokojenou, posaďte mě k míse s mořskými plody.
A občas přineste velkou chobotnici nebo krevetu.
K té mi ale řekněte, jak se jí...

Číšník ve fraku mi dal instrukce.
Narovinu jsem mu totiž řekla, že nevím, jak na to.
Měl kupodivu čas u mě postát a počkat, jak si povedu.
Vzpomínám na restauraci, kam nás kdysi před lety vzal táta, a když jsme se nikdo tý velký krevety ani nedotkl, bez otázek ji po hodině zase odnesli.

Zemřela nadarmo.
Jak předesílal Mirek těm našim, když jsme už mysleli, že se nepovedou správně oloupat.
On to aspoň zkusil, na rozdíl ode mě. Která si vlastně ani moc nechtěla špinit ruce...

"No tak, aspoň pro její čest ji sněz!" Nabádal mě.

A když jsem po inštruktáži odložila její ocásek, povídám, že to bylo teda na záchranu tý její česti.

"CTI!" Opravil mě. V luxusní restauraci.
A nevšiml si, že mám na sobě nový šaty...


Přinesli dezert a já v něm měla rachejtli, co prskala a sedm číšníků se kolem mě postavilo a začalo pět. Něco k narozeninám, nebylo to Happy birthday.
Přesto na mě všichni koukali a já to viděla, ačkoliv jsem koukala pod stůl.

Chcete-li mě paralizovat, udělejte mě středem pozornosti...


Mirek papkal svůj pohár a já netušila, jestli se smát nebo tleskat nebo utéct.

Jednalo se o překvapení od něj.
A pak jsem mu konečně řekla, že nemám ráda překvapení...


Cestou domů se mě ptal, kam jsem vlastně v tom nákupáku zmizela - že já si tam chtěla něco koupit!

"Chtěla no...," odvětila jsem. A taky koupila, ale ty to nevidíš!


A kdo si mých nových šatů všiml hned? No Kiki, která nás pak pozvala k nim.

"Co to máš za příšerný šaty?"
"Hahaha hehehe!" Zasmáli se Dan s Mirkem.

"Nene, jsou super!" Ohradila jsem se a Mirek se mě zastal: "Chudák si je sama chválí!"


A pak doma našel v koupelně tu odstřiženou cedulku. Konečně...

Koukl na mě a povídá:
"Ahá, tak ty sis nakoupila..."

"Jo, nakoupila!"
"No jsou super..."


"Jenom ze slev," dodala jsem, aby bylo jasný, že šlo o paběrkování a ne o hity století,
který by mi teď stejně nepomohly, protože se denodenně oddávám svému novému koníčku... :)




Chtěla jsem po něm "hladit úplně všude" a on zoufale řekl: "To je ale strašně velká plocha..."

A když jsem u těch slev, tak je máme i v krámu, no a přišel cizinec se ptát, co u nás znamená to slovo SLEVA. Protože on se jmenuje Sleva...

Inštruktáž se mu nelíbila a pro jeho čest by bejvalo bylo lepší, kdyby se neptal...
Stejně jako pro tu mou, netrvat na pochvale nových šatů. Možná nekupovat teď nový šaty.
Vzít si na chalupě starej pytel a v něm přečkat do ledna.
Možná ho ani nevozit do Prahy...
***

Děti čekají!

15. srpna 2014 v 0:01 Pomáháme nemocným dětem...
Oxymetr a odsávačka, to jsou pomůcky, na které aktuálně sbíráme dobrovolné příspěvky z řad lidí,
kterým pomáhání něco říká a smutné dětské osudy jim nejsou lhostejné.

V tomto případě se jedná o konkrétní děti, které potřebují konkrétní věci. Ačkoliv by je nejradši nepotřebovaly...

Jedna rodina je z Liberce, druhá z Brna.
Jsem připravena osobně přístroje koupit a doručit.
Pochopitelně se zveřejněním všech faktur a pořízením fotodokumentace z předání.

Sama nepřispívám na nic obecného, kdy člověk nemá jistotu,
kde jeho peníze skončí a jestli a komu fakt pomůžou.
V tomhle případě jsem ale osobně s maminkami kluků ve spojení
a obě dvě s nadějí čekají, jestli se na drahé pomůcky vybere dost.

Naděje tady je, záleží ale na každém z nás. Jestli dáte jen lajk a sdílet s tím,
že někdo jiný tam určitě něco pošle - a půjdete od toho s pocitem, že jste udělali dost,
anebo se samy chopíte té iniciativy, což ostatně znamená jen o pár kliknutí vic...
Jste-li ochotni darovat almužnu potřebným.

Každý příspěvek se počítá, někdo si může dovolit být velkorysý (a mnohdy není), a jiný ne,
ale často je. Proto je nejdůležitější ta dobrá vůle.


Všem, co jste projevili svou dobrou vůli, mockrát děkuju a budou moc vítané další takové projevy!


A tady pro připomenutí příběhy dětí, které na naši pomoc čekají:
Dvojčata z Liberce Johan a Florimon
Vojtíšek z Brna


Sledujte online, jak a díky komu peníze přibývají... A přidejte se k nám. Děkuju!
***

Pomoc Vojtíškovi

12. srpna 2014 v 22:11 Pomáháme nemocným dětem...
Jak jsem předeslala, je tady příběh druhý, o nic veselejší, bohužel. Těžký osud Vojtíškův.
První, co jsem se od maminky dočetla, byla naléhavá prosba o pomoc:
"V současné době akutně, ale bohužel bezvýsledně, řešíme přenosnou bateriovou odsávačku, která je pro Vojtíška životně důležitá..nemůžeme se bez ní dostat na kontroly a malému dochází léky..nechtějí nám bez kontroly vypsat recepty..."

Zajímalo mě, proč je na kontroly nevozí sanitka..."my jezdíme sanitkou,ale nemůžeme na kontroly k ostatním lékařům.. Moc a moc děkuji za případnou pomoc...Pavlína a Vojtěch Ivičičovi.."


A tady už maminkou psaný příběh Vojtíška:

"Příběh Vojtíška Ivičiče (narozen 03.05.2012)

Vojtíšek má tyto diagnózy:

Dvojvtoková levá komora(komplexní vrozená srdeční vada)
Bronchopneumonie,Chronické respirační selhání Typ 1(Hypoxický)
Nedoslýchavost,ztráta sluchu NS
PMR
Craniosynostosis
Dyspnoe
Parésa bránice
Tracheostomie
Gastrostomie


Vojtíšek se narodil s těžkou vrozenou srdeční vadou typu jednokomorové cirkulace.O této vrozené srdeční vadě jsme se dověděli od lékařů při ultrazvukovém vyšetření již v raném stádiu těhotenství,ale chlapečkovi jsme dali šanci aby se probojoval životem.
Ve třech měsících byl operován ve FN Motole v Praze,ale objevily se vážné pooperační komplikace,které způsobily parésu bránice,nedoslýchavost-ztráta sluchu a další zdravotní problémy.Chlapeček musel být také napojen na plicní ventilaci,poněvadž nebyl schopen dýchat sám.Nepodařilo se ho lékařům odpojit.
Také se přidaly další problémy a to psychické,poněvadž svůj zdravotní stav těžce snášel..musel být dlouhodobě tlumen sedativy.
Po nějaké době byl převezen do Dětské nemocnice na oddělení Klinika dětské anesteziologie a resuscitace v Brně,kde byl hospitalizován až do 16.06.2014.Také již absolvoval tři operace bránice, taktéž v Praze..bohužel bránice stále neplní svoji činnost..
Postupně se jeho zd.stav začal zlepšovat a probojoval se až k dodýchávacímu přístroji..
Je ležící,nechodí a sám nesedí.Potravu přijímá přes vývod do žaludku tzv.Peg.

Vojtíšek byl propuštěn do domácí péče dne 17.06.2014..s ambuvakem,kyslíkovým koncentrátorem a odsávačkou..oba tyto přístroje jsou bohužel nepřenosné..
Takže když bychom chtěli jít s malým k lékařům na kontroly nebo na procházku tak si musíme objednat kyslíkovou bombu a dalším problémem je odsávačka..což je daleko závažnější,poněvadž nemůžeme zajistit chlapečkovi lékařské kontroly,které akutně potřebuje,poněvadž užívá léky.

Životně důležitá kompenzační pomůcka, bateriová odsávačka Medela Clario od firmy Stamed, se pohybuje v cenové relaci 24 853,-kč.Bohužel na ni nemáme dostatek finančních prostředků, abychom ji pro Vojtíška mohli pořídit a zlepšit i usnadnit mu tak jeho život.
Náš Vojtíšek je velikánský bojovníček a jsme moc rádi,že postupuje malými krůčky kupředu.Má staršího sourozence,který se jmenuje Honzík a ten má též vrozenou srdeční vadu Fallotovu tetralogii a též byl operován ve třech měsících,ale nemá žádné zdravotní problémy.
Byli bychom všem lidem moc vděčni za ochotu nám pomoci s odsávačkou,která je pro našeho syna velice důležitá.


S pozdravem Vojtěch,Pavlína,Vítězslav,Jan Ivičičovi z Brna."



Co k tomu víc dodat?
Jen přidávám odkaz na tu konkrétní odsávačku, která je akutně potřeba:

A fotky Vojtíška:













Tak tedy v současné době se snažíme vybrat obrovskou částku, celkem: 63 653,-
Pro dvojčata ze včerejšího příběhu 38 800,- (Pomoc nemocným klukům) na transportní pulzní oxymetr RAD 8V (firma Hoyer Praha s.r.o., ověřila jsem jako jedinou tuzemskou možnost k nákupu této potřeby)
a pro Vojtíška na výše zmíněnou mobilní odsávačku 24 853,-.


Je otázka, jestli to společně zvládneme. Kdekdo dá "lajk", ale tady je důležitý ten příspěvek, ať už jakýkoliv. Jak jsem psala včera, i stovka, když je nás tolik, hodně pomůže.
Jestli Vám nejsou osudy těchto dětí lhostejné, pomožte prosím. Zároveň velice děkuji všem, kteří jste tak již učinili.
Jste skvělí!

Přibývající peníze je možné sledovat na tomto odkazu: Transparentní účet Elenky Mikulové


Pro ty z Vás, kteří nevíte, Elenka byla velká bojovnice s moc nemocným srdíčkem, která měla na facebooku stovky fanoušků, kteří věřili v její uzdravení - tedy v zázrak. Její jméno stránce zůstalo, mise se změnila, totiž v pomoc konkrétním nemocným a potřebným dětem. Troufám si říct, že pokud vybereme dost, bude to taky zázrak. S tím rozdílem, že teď je možno k němu činem přispět...

Děkuju!!!
+++

Pomoc nemocným klukům

12. srpna 2014 v 0:00 Pomáháme nemocným dětem...
(aktualizováno o fotky a číslo účtu!)

Vážení přátelé nemocných dětí,

dneska se obracím na Vás, kteří se se mnou podílíte na pomáhání, anebo byste měli chuť se přidat.
Jelikož už jsem dlouho nenarazila na potřebné dítko, vyzvala jsem příznivce Elenčiny pomáhací fb stránky,
aby mi dali tipy, pokud o někom vědí.
K mému velkému překvapení se ozvaly hned tři maminky, možná další ještě přibydou, z nichž ale dvě mají své nemocné děti ve velmi prekérní situaci, která si akutně vyžaduje řešení. V podobě pomoci. Nepůjde o finanční dary, nýbrž o zdravotnické pomůcky, bohužel velice nákladné.

Dneska Vám představím první příběh, a to tak, jak mi byl maminkou poslán.

Ozvala se jako první, osobně a musím říct, že jejich situací jsem šokována a velice bych si přála, aby se podařilo
pomoct.


"
Vaší pomoci si moc vážím, jsem v dvojčaty sama, už 9.rok, od těhotenství s nimi, vloni v prosinci jsme dostali od Magistrátu města Libere přiděný bezbariérový nájemní byt (tzv. byt zvláštního určení pro osoby s postižením), což je pro nás velkou pomocí. Do té dody jsem kočárek a Florimona nosila denně do 3. patra, bydleli jsme v domě bez výtahu, Florimon ujde sám max. 500 metrů, vozím ho v kočárku od Patronu.
Od 3/2012 jsme v hmotné nouzi (po zrušení rodičovského příspěveku pro děti s postižením - tzv. reforma r. 2012 MPSV).
Na jakýkoliv vyšší výdaj na pomůcky a potřeby pro dvojčata je pro mě náročné našetřit. Největší výdaje máme za osobní asistenci kluků ve škole cca 9.000.-Kč měs., za respitní odlehčovací pobyty kluků v APLA Praha (Asociace pomáhající lidem s autismem) cca 4.500.-Kč měs., dále za svoz sociálním autem, za benzín na respity, k lékařům, na rehabilitaci, logopedii, muzikoterapii, atd., dále za doplatky speciální tekuté výživy - Nutridrinků Compact protein v lékárně, Johan má 3 ks Nutridrinků denně, Flori 1 kus, doplatek za toto množství je 4.500.-Kč měsíčně, a další pomůcky a potřeby.
Péče o chlapečky je náročná, 24h, můj spánkový deficit je za těch 8 let značný, Florimon je na tom zdravotně hůře než Johan, má centrální zástavy dechu i několikrát za noc (1-6x), při každé zástavě k němu musím běžet, posadit ho, profouknout ambuvakem a přeměřt saturaci (nasycení kyslíkem po zástavě dechu). Johan má jiný typ zástav dechu - obstrukční zástavy dechu ve spánku, má je 1-3x za noc, je tak nutné jen profouknout ambuvakem a měřit saturaci a k tomu navíc narozdíl od Florimona je dušný i ve dne v klidu, má obstrukci plic způsobenou dystrofií. Oba chlapečci mají poruchu příjmu potravy, nedokáží kousat kousky, Johan odmítá jídlo i pití od narození, je i přes podávání Nutridrinků v pásmu podváhy.

Pokud by bylo potřeba ještě cokovliv doložit, obratem naskenuji a pošlu (můj OP, ZTP/P kluků, nájemní smluva na bezbariérový byt, lékařské zprávy neurologie a psychiatrie, doklad o dávkách hmotné nouze, rozhodnutí o příspěvkách na péči pro kluky (Florimon je ve 3.st. závislosti - tj. těžká závislost, Johan je ve 2.st. závislosti - tj. steřdně těžká závislost).
Pošlu vám ještě za chvíli druhý e-mail, kde je částka a předfaktura na pulzní oxymetr přímo od dodavatele.
Děkuji za vaši ochotu, s úctou
Blanka Krouzová
maminka Johánka a Florimonka "

Přikládám maminkou zaslané fotky kluků, a také odkaz na věc, kterou nutně potřebují.



(Florimon a Johan)


(Florimon)



Tak odkaz se mi vložit nepodařilo, jedná se o předběžnou objednávku pulsního oxymetru, který akutně potřebuje jeden z chlapců, stojí 38 800,- a mohli bychom ho mamince zakoupit, pokud by se to podařilo...
Říkala jsem si, na fb stránce Věříme v uzdravení Elenky, která se změnila na pomoc nemocným dětem, je přes 600 fanoušků. Kdyby každý poslal blbou stovku, to by se děly věci... Co říkáte?

Bohužel další případ, který Vám představím hned zítra, bude opět vyžadovat vybrání větší částky, půjde o dvacet tisíc,
ale bez přístroje se už malý Vojta a jeho máma neobejdou. O nich zítra.

Ze srdce děkuju všem, kterým nejsou osudy mocných dětí jedno a přidáte se k pomoci.
Krásný den Vám všem!


+++

Pomoc pro nemocné kluky

11. srpna 2014 v 15:17 Pomáháme nemocným dětem...
(aktualizováno o fotky a číslo účtu!)

Vážení přátelé nemocných dětí,

dneska se obracím na Vás, kteří se se mnou podílíte na pomáhání, anebo byste měli chuť se přidat.
Jelikož už jsem dlouho nenarazila na potřebné dítko, vyzvala jsem příznivce Elenčiny pomáhací fb stránky,
aby mi dali tipy, pokud o někom vědí.
K mému velkému překvapení se ozvaly hned tři maminky, možná další ještě přibydou, z nichž ale dvě mají své nemocné děti ve velmi prekérní situaci, která si akutně vyžaduje řešení. V podobě pomoci. Nepůjde o finanční dary, nýbrž o zdravotnické pomůcky, bohužel velice nákladné.

Dneska Vám představím první příběh, a to tak, jak mi byl maminkou poslán.

Ozvala se jako první, osobně a musím říct, že jejich situací jsem šokována a velice bych si přála, aby se podařilo
pomoct.


"
Vaší pomoci si moc vážím, jsem v dvojčaty sama, už 9.rok, od těhotenství s nimi, vloni v prosinci jsme dostali od Magistrátu města Libere přiděný bezbariérový nájemní byt (tzv. byt zvláštního určení pro osoby s postižením), což je pro nás velkou pomocí. Do té dody jsem kočárek a Florimona nosila denně do 3. patra, bydleli jsme v domě bez výtahu, Florimon ujde sám max. 500 metrů, vozím ho v kočárku od Patronu.
Od 3/2012 jsme v hmotné nouzi (po zrušení rodičovského příspěveku pro děti s postižením - tzv. reforma r. 2012 MPSV).
Na jakýkoliv vyšší výdaj na pomůcky a potřeby pro dvojčata je pro mě náročné našetřit. Největší výdaje máme za osobní asistenci kluků ve škole cca 9.000.-Kč měs., za respitní odlehčovací pobyty kluků v APLA Praha (Asociace pomáhající lidem s autismem) cca 4.500.-Kč měs., dále za svoz sociálním autem, za benzín na respity, k lékařům, na rehabilitaci, logopedii, muzikoterapii, atd., dále za doplatky speciální tekuté výživy - Nutridrinků Compact protein v lékárně, Johan má 3 ks Nutridrinků denně, Flori 1 kus, doplatek za toto množství je 4.500.-Kč měsíčně, a další pomůcky a potřeby.
Péče o chlapečky je náročná, 24h, můj spánkový deficit je za těch 8 let značný, Florimon je na tom zdravotně hůře než Johan, má centrální zástavy dechu i několikrát za noc (1-6x), při každé zástavě k němu musím běžet, posadit ho, profouknout ambuvakem a přeměřt saturaci (nasycení kyslíkem po zástavě dechu). Johan má jiný typ zástav dechu - obstrukční zástavy dechu ve spánku, má je 1-3x za noc, je tak nutné jen profouknout ambuvakem a měřit saturaci a k tomu navíc narozdíl od Florimona je dušný i ve dne v klidu, má obstrukci plic způsobenou dystrofií. Oba chlapečci mají poruchu příjmu potravy, nedokáží kousat kousky, Johan odmítá jídlo i pití od narození, je i přes podávání Nutridrinků v pásmu podváhy.

Pokud by bylo potřeba ještě cokovliv doložit, obratem naskenuji a pošlu (můj OP, ZTP/P kluků, nájemní smluva na bezbariérový byt, lékařské zprávy neurologie a psychiatrie, doklad o dávkách hmotné nouze, rozhodnutí o příspěvkách na péči pro kluky (Florimon je ve 3.st. závislosti - tj. těžká závislost, Johan je ve 2.st. závislosti - tj. steřdně těžká závislost).
Pošlu vám ještě za chvíli druhý e-mail, kde je částka a předfaktura na pulzní oxymetr přímo od dodavatele.
Děkuji za vaši ochotu, s úctou
Blanka Krouzová
maminka Johánka a Florimonka "

Přikládám maminkou zaslané fotky kluků, a také odkaz na věc, kterou nutně potřebují.



(Florimon a Johan)


(Florimon)



Tak odkaz se mi vložit nepodařilo, jedná se o předběžnou objednávku pulsního oxymetru, který akutně potřebuje jeden z chlapců, stojí 38 800,- a mohli bychom ho mamince zakoupit, pokud by se to podařilo...
Říkala jsem si, na fb stránce Věříme v uzdravení Elenky, která se změnila na pomoc nemocným dětem, je přes 600 fanoušků. Kdyby každý poslal blbou stovku, to by se děly věci... Co říkáte?

Bohužel další případ, který Vám představím hned zítra, bude opět vyžadovat vybrání větší částky, půjde o dvacet tisíc,
ale bez přístroje se už malý Vojta a jeho máma neobejdou. O nich zítra.

Ze srdce děkuju všem, kterým nejsou osudy mocných dětí jedno a přidáte se k pomoci.
Krásný den Vám všem!


+++

Jak jsme si užili venkov II

9. srpna 2014 v 18:33 Zpovědnice
Jak jsem slíbila, tady jsou další příhody z venkova...

Už víte, že se nám jednou, maximálně dvakrát stalo, že jsme zapadli autem v bahno...
Vždycky se naštěstí našla pomoc, ale trvalo to a stálo to nervy i prachy. Takže jsem ponaučená,
už NIKDY v bahno nevjet.

Byli jsme na výletě v blízkém městečku, kde zrovna probíhaly trhy. Mám to ráda, takový mumraj,
kde člověk může ochutnat nepoznané a koupit originál nevídaný...

Nejdřív jsem vystála frontu u stánku s pivem.
Mirka totiž odlákal stánek vedle, kde nějaký fiškuntál nabízel bramborové placky v párku.
Totiž naopak.

A ještě kus dál ho pak zaujala bába, co pasírovala brambory do nějakého strojku, odkud padaly do mísy bramborové lupínky, neboli brambůrky pěkně křupavé. Po propečení.

S nějakou nefiltrovanou dobrotou, kterou já momentálně nesmím, jsem ho došla.
Fiškuntál se na nás zadíval a hned pravil, že pro nás dva přichystá ORIGINÁLNÍ baštu.

"Pro pani v požehnanym stavu tady mám něco extra...," komentoval své konání.

Jednu placku potřel česnekem a druhou jenom zpoloviny. Tu pro mě.
Druhou půlku pomazal povidly.
Oba jsme měli nutkání ho zastavit - kdo by měl chuť na povidla s česnekem?!

Jenže jsme to nestlihli, mluvil a balil klobásky a nakonec nás zkasíroval (taky nevídaně).

Přes původní odpor jsem si náramně pochutnávala.
Kdo by to byl řek´?


Zato brambůrky z domácí pece nebyly nic moc. Umaštěný a v podstatě bez chuti. Ale koupit se musely.
Stejně jako keramický pták, zavěšený na šňůře, usazený na klacku...


Taková malá, roztomilá blbost, na kterou mě holt užije.

Když jsme přecpaní a ověšení kravinama opouštěli náměstí, zanadávala jsem, jak vždycky na takových akcích maj´trhovci žně.
A Mirek konstatoval, že jenom idioti si tu koupí holuba na klacku.
Jenže to neřekl dřív, a tak jsem si ho nesla.

A byl to vrabec!


Později jsme se vypravili k jezu, kde odpočívají a své lodě přenášejí vodáci.
Bylo tam podobně rušno, i když namísto koupěchtivých turistů to byl samej přírodní tvor.
Ráda bych řekla, že jsem tudíž zapadla.

S kofolou a pivkem jsme se usadili k řece a pozorovali je.

"Ahóóój!" Ozývalo se z dálky, jak voda přinášela další vodomily v kánoích.

Někde jsem už dávno slyšela, že AHOJ je pozdrav vodáků.
A ono to tak asi je, oni to asi vážně praktikujou, oni to asi vážně berou vážně...

Nemám pro tyhle efekty spojené s nějakou činností úplně pochopení.

Když se kupříkladu zdraví jen pro to, aby se mohl říct ten správnej pozdrav...


A tak jsme je pozorovali, drbali a snažili pochopit. Později už jen parodovat.
Nakonec nás omrzeli, byli jak z jednoho těsta, všichni děsně svobodní a ožralí.
Byly doby, kdy jsem si přála bejt jednou z nich.

Všimla jsem si, že v mělčině, v níž jsme si ráchali nohy, se míhají hejna malých rybiček.
Vzala jsem svůj, už prázdný půllitr, a že nějakou chytím.
Babičce do jezírka. Bude mít radost.

A tak jsem se dala do lovu. Svůj nápad, pro nějž jsem se okamžitě zapálila, jsem nekonzultovala
s Mirkem, a tak jsem si ani nevšimla jeho nevěřícího pohledu, jímž mě sledoval.
Já se později přesunula do vody celá a ve snažení jsem ustala až v okamžiku, kdy jsem okrajem
sklenice nabourala do kamene a v ruce mi zůstaly jenom střepy.

Teprve jsem se podívala na Mirka. Natáčel si mě. Ani jsem si nevšimla.
Kolik takových klípků už asi má...


Rozhodli jsme se už jít. Lidi jsou tady divní, ryby neberou...
Dokonce sám výčepní za tou pípou ve stánku sedí, to jsem ještě neviděla.
Nechybělo moc a poznamenala jsem něco o línejch nohách, když bylo Mirkovi
řečeno, že je asi nějakej fajnovka, když si žádá o příbor na utopence.


Cestou k autu mi padlo do oka jezero, možná spíš bažina, s lekníny.
Aspoň ten pro babičku tak mít!
Natáhla jsem se po spadlém kmeni, který močál dělil a jeden jsem vyškubla.

V tom slyším zvuk motoru. Mirek šlape na plyn, aby mě popohnal, napadlo mě.
Tak jsem se neochotně vyhrabala nahoru, abych zjistila, že mě vůbec nepopoháněl.
Snažil se vyjet z promáčené louky...

Nešlo to, kola podkluzovala a byli jsme zase v háji.

Já ho nepřekvapila, když jsem začala snášet kamínky pod kola, abych zpevnila půdu,
zato malej kluk, co běžel kolem, jako na zavolanou, nás překvapil oba.
Poslal nám totiž svýho dědu na pomoc.

Svým fiatem nás vytáhl.
Byli jsme zachráněni.
Tentokrát.


V chalupě se babička ptala, kde jsme byli.
Povídám, že u toho jezu, no a ona na to: Jo tam, jak čepuje pívo ten invalidní hospodský?

To jsou věci...



Hned z rána jsme se vypravili na houby.
Bylo po dešti, takže je to tutovka.
Místo, kam jsem chodila s našima v dětství, jsem ale za Boha nemohla najít.
Ke všemu byla nějaká zmatená i navigace v mobilu, hlásila neexistující odbočky i směry.

Když už jsme to chtěli vzdát, uvolila se ukázat cestu, která je podle ní nejkratší.
Polní cestu.
Která se s ubíhajícími metry měnila v lesní a zablácenou, přibývalo louží a bahna a ve mně
se probudila hrůza z vidiny dalšího uvíznutí. Tady zřejmě na dobro.

A tak jsem přidávala na rychlosti. Mirek mě napomínal, ale nevnímala jsem.
Hlavně se co nejrychleji dostat na silnici.

Před námi kaluž dlouhá jak auto. PANEBOŽE! Sešlápla jsem plyn a jela jak blázen rychle.
Hodně rychle. Nadskakovali jsme, smýkali se a já pořád zrychlovala.
Louži jsme propluli a frčeli dál. Jako o závod. Jako bychom jeli rallye.
Důchodce, co se vynořil z lesa, se jevil jen jako šmouha.
Zřejmě tam stojí s otevřenou hubou do teď.

NO CO JE? Nechci utonout v blátě! Volala jsem a dál se řítila, jak střela.

Házelo to s námi a projížděli jsme další a ještě hlubší a delší louže. A další a další takové...
Můj adrenalin stoupal, jako když mě na Floridě usadili do křesla, co mě otáčelo vzhůru nohama,
protože jsem byla v říši Harryho Pottera, kterej se nadělal kravin...

Kdyby mi před půl hodinou někdo řekl, že za chvíli projedu lesem sedmdesátkou, tak
bych ho měla za magora.

"Takhle ty jezdíš na houby?" Dobíral si mě Mirek, když jsme konečně najeli na silnici.


Než jsem si stačila oddechnout, ozval se první divný zvuk z podvozku.
Za chvíli už nebylo pochyb - něco se urvalo. SAMO...

Řízení závodního vozidla převzal Mirek a opatrně nás dopravil do nejbližší autoopravny.

Ukázalo se, že kryt chladiče tam bejt vůbec nemusí, když se náhodou urve, no a prodřená
trubka se dá nahradit trubkou gumovou. No.
Hodinka práce, tři stovky a čau.


Takže se to rallye vyplatilo víc, než uvíznutí v blátě, když už jsem si tedy musela vybrat.
Ovšem úplně nejvíc by se bejvalo vyplatilo na ty houby vůbec nejet, vzhledem k tomu, že
zase tak moc nerostou.

Možná jsme mohli spíš uskutečnit náš plán B, totiž zapůjčit si raft a vyrazit taky na řeku.
Pěkně po vodácku, a možná jenom kvůli tomu AHOJ. Taky si to zkusit.
Připlout mezi ně, vhodně pozdravit, dát si pívo od beznožky a prostě jenom tak bejt.

Jenže bychom připluli k tomu jezu, zahalekali AHÓJ a nikdo by nám neodpověděl.
A pak bychom zjistili, že ti, co se zdraví, se léta odtud znají. Že to není úplně tak, jak se zdálo.
A možná bych prodřela dno.
A omylem vypila víc piv, než to povolený jedno, co si stejně nedávám.
A nakonec bych třeba rodila do vody - tedy v lednu.
Protože by se ze mě stal alternativní člověk, co toho moc k životu nepotřebuje.

Ani holuba na klacku, ani povidlovočesnekovou placku,
natož příbor k utopenci na tácku...

Takže plán B snad někdy jindy.
***

Jak jsme si užili venkov

7. srpna 2014 v 20:43 Zpovědnice
Zdravím Vás po nějakém týdnu...
Byli jsme na chalupě, protože Mirek měl dovolenou a já si ji tudíž vzala taky. Což znamenalo,
že za mě Kiki musela sehnat náhradu. Což znamenalo, že ona sehnala a já zaškolila.
Přivedla rovnou dvě holky, co se přihlásily na její inzerát.
Pečlivě dbáme na to, aby nebyly hezčí, než my.

Ba ne, kecám...

Dobře, tak nekecám. A k jejich smůle musím poznamenat, že to maj´čím dál těžší.
Jak kyneme a opucháme v ksichtě, je hezčí už snad každá druhá.

Já si byla koupit nějaký legíny, protože potřebuju gumu v pase a Mirek si nedal říct a prostě musel
se mnou do tý kabinky.
Aby mi mohl říct: "Tyhle si neber. Máš v nich tlustej zadek."

"Ale takovej teď prostě mám!" Upozornila jsem ho a on pokýval, a já si je vzala.


Gynekolog říkal, že miminko, pracovně stále "spíš chlapeček, ale není to jistý" je velmi dobře živeno.
Prý se to pozná na placentně. A taky z jeho míry. Je už nějakou dobu větší, než by mělo být.

Vyskytl se ale jeden zádrhel. Posílají mě na ultrazvuk jeho srdíčka a to nikam jinam, než do Motola,
kde jedině jsou odborníci na prenatální kardiologii. Mimo jiného tedy.
A já je všechny znám. A ty prostory nenávidím. Už nikdy jsem tam nechtěla!

A teď musím. Nemůže mě nikdo zastoupit, není zbytí. Dokonce i zavolat tam a objednat se, je pro mě
problém.
Jelikož jsem dávno smazala veškeré kontakty, tedy půlku svých kontaktů vůbec, musela jsem je dohledávat
na netu. A tam čtu ta jména a názvy pracovišť a ... musela jsem to zavřít.
Udělám to jindy.
Mám na to dva týdny.

Jediný, co budu vědět na tuty, kromě informací o srdíčku, které se zatím, předběžně, jeví v pořádku, by mohla být
zpráva o pohlaví miminka. Protože ten můj gynekolog, víte, on je jako dobrej, je to profík, ale má příšerně zastaralý vybavení. Když mi chtěl ukázat "tučňáka" celýho, musel po kouskách. Proto jsem si neřekla tentokrát ani o fotku.
Nedám přece pade jenom za hlavu...

No nic, chtěla jsem jen říct, že pan doktor, k němuž chodila Elenka na echo srdíčka, má naopak přístroje ty nejmodernější a jistě mě už nenechá na pochybách.
Přestože poplatek za určení pohlaví jsem už dala tomu svýmu. Za tip...



Na chalupě bylo krásně, jako pokaždý.
Hned po příjezdu jsme šli skákat do balíků slámy, protože jsem s nadšením zjistila, že Mireček taky rád...
Zatím se mi každej jenom smál, když jsem si kdesi v polích vzpomněla zastavit a rozeběhnout se směrem k těm
úhledným stohům.
Takže teď jsme si konečně pořádně zaskákali ve dvou. Ne, že by to bylo nějak důležitý, ale je to příjemnější, než když na Vás někdo nechápavě zírá a fotí si Vás, jako exota...

Objeli jsme si pár zámků a okolních měst, a prošli i několik výstav.
Nejvíc nás zaujalo Muzeum tortury.

Hned při vstupu jsem zakopla o práh a spadla. Naštěstí jsem si nezlomila nohu, jen zvrtla.
Hledala jsem si to slovo na Googlu a fakt to není zvrkla...

Na to jsme taky s Mirkem narazili, že já často vyslovuju slova tak, že by jeden řekl, že jsem negramot.
Řeknu třeba POCEM! Namísto POJĎ SEM!
Nebo SKOVAT, místo SCHOVAT.

A on mě hned začne zkoušet: "Ale víš, že se to píše jinak, že jo?"

"DYK JO!"


A další jeho oblíbená hra, je právě na schovku.
Když se naskytne příležitost, někam zaleze a počká, až přijdu blíž. A potom, což Vás asi nepřekvapí, vybafne a já se leknu.
Nesnáším to! Nejhorší je, že se leknu, i když to kolikrát čekám.
Například na výstavě voskových figurín, tam zalezl za závěs ve výklenku, protože ho míjel dřív než já - protože se nezasekl u Žižky a nedělal si s ním selfie fotky...
Když on to byl takovej chlapák statečnej...
No nic...

Zkrátka, když jsem se k tomu závěsu blížila já, nešlo nepostřehnout, že se hýbe, tudíž za ním zřejmě někdo stojí.
Na výstavě jsme byli sami, takže jsem se dovtípila, kdo asi.
Přesto jsem se lekla toho momentu překvapení.
Mirek překvapením nebyl, to ten okamžik jeho výskoku...


Důrazně jsem ho uvědomila, že mi to lekání zatraceně vadí.
A aby toho nechal.
A pak jsme pozorovali venkovskou svatbu. Novomanželům vyhrávala dechovka a za nevěstou se přitom srocovaly
dívky ze svatebního průvodu. Asi očekávaly, že mezi ně každou chvíli vletí kytice.
Mirek mě nabádal, ať si tam jdu taky stoupnout. No a co, že mě neznají. To osud nezajímá!
Ale selky vyzpěvovaly příliš dlouho a nám se to čekání na vržení kytky v tom horku omrzelo.
Radši jsme zalezli do pizzerie.

Abychom se tam u stolu shodli, že naše svatba bude teda úplně jiná!
A to doufám osud zajímat bude...


Když jsme se vraceli, míjeli jsme rybník. Jako holka jsem se v něm naučila plavat.
Neodolali jsme a zajeli k němu, hodlali jsme do něj hned skočit.

Jenže voda byla tak zelená, jako by si v ní nějaký školák umyl štětec. Od zelený vodovky, tedy.
A sex v přírodě se mi taky nezalíbil.
Obzvlášť na nic to je, když při TOM zahlédnete v díře pod sebou myš, na stromě nad sebou veverku a kolem pár hub.

Opřená o strom jsem je počítala. Abych pak nějakou nezapomněla sebrat.
A Mirkovi jsem oznámila, že nejlepší je to doma v posteli. Souhlasil.
On zas zahlídl lidi, co procházeli opodál...


Do chalupy jsme se vrátili až večer. Babička nás uvítala dobrou večeří, a pak už se šlo do sprchy.
Mirek zalezl do koupelny první a když jsem dovnitř vešla já, nebyl tam.
Zavřela jsem za sebou dveře a on za nimi, tak jsem mu bez váhání jednu ubalila, protože už toho jeho strašení mám vážně dost.

Řekl AU a pak dodal, že se schoval, když jsem brala za kliku, protože nechtěl, aby ho babička viděla nahýho, kdyby třeba právě procházela kolem...
Aha.

Prostě jsme si to tam parádně užili a další příhody Vám povím, zase co nevidět... :)
***