Červenec 2014

Proč se nezbláznit? *

26. července 2014 v 21:18 Zpovědnice
Víte, co je štěstí?

Když přiletíte na dovolenou do Koreji, na pozvání bývalýho spolužáka z pražský mezinárodní školy, radujete se, že aspoň jednoho z nich jste v tom světě našel, a pak v tamním metru, v přeplněném vagónu, potkáte dalšího spolužáka.

Tuhle kliku má náš brácha Tom.


Přemýšlím, kdy já někoho potkala naprostou náhodou a řekla jsem si, že mám fakt štěstí.
Často spíš doufám, že nikoho nepotkám.

Štěstí jsem rozhodně měla, když mi bývalý kolega přivedl do krámu Mirka, protože usoudil,
že jsme oba stejní smolaři.
Dal nás tím dohromady, aniž si to přál. Jeho původní záměr byl spíš ztrapnit nás.

Někdy je tedy velký štěstí, mít škodolibý kamarády :)



A teď něco z mé nevímkolikáté návštěvy v těhotenské poradně...

Byla jsem v čekárně, a když už mě sestra volala, vlítla dovnitř nějaká jiná sestra (ne moje, to spíš její) a spustila ještě ve dveřích: "Tys někomu řikala to, co jsem ti řikala?!"

A zabouchla za sebou. Holt vyříkat si to, je přednější...
Ostatně na informaci, že čekáme kluka, je vždycky času dost...


Na tu myšlenku jsem si sice už zvykla, ale připravená se necítím.
Někdy v duchu pociťuji paniku, že se necítím vůbec. Stává se to především ve chvílích, kdy
se mi z paměti vynoří Elenka a život s ní tak intenzivně, jako by to dávno neskončilo.


Přichází to nečekaně a často.

Jeli jsme třeba s Mirkem autem do Tábora, jenom tak na výlet, protože z chalupy je to kousek, a projíždíme ulicí, kde to náhle poznávám. Dívám se z okýnka do těch míst, kde si živě vybavím sebe a ji...

Stojíme na blikačkách, protože ona zvracela. Převlékám ji a uklidňuju, že už tam budem. Pak se znovu dívám do mapy, kde je tady SAKRA ta nemocnice...
Jsem nervózní, ona celá bílá, pokašlává a tu situaci obě nenávidíme. Je to už kolikátá podobná?


Pro mě (tím spíš pro ni) je to tenkrát všední a nekonečná realita. Ubíjející, zoufalá.
A teď si tudy najednou jedu na vejlet, nic nemusím...
Tehdy nedostižnej sen, stejně jako dneska ten o ní.

Zásek v podobě pohledu z okýnka nepřemůžu, to až zatáčka moji vzpomínku přeruší. Ale nesmázne.
A přicházej další takový, vídám ji všude.


Co že jsem to v úvodu nazývala štěstím?
Nějaká náhodná setkání?

Vidíte, jak zapomínám.


Na to zlý, myslím. Někdy se to skutečně daří. Čtu bulvár, co mi ordinuje Kiki, nechávám se unášet pozlátkem krásných hadříků a dobrého jídla, a nejvíc na vlně lásky. Nic byste na mě nepoznali.
Jenže sem tam to do toho skočí.
Že jí nebylo přáno. A že jsem byla taková na ni kolikrát. A že si nic neužila, co chtěla. Že měla samý trápení. Že chtěla bejt jako ostatní děti. A že je to celý strašně špatný a můj život bez ní postrádá smysl.
Ačkoliv tehdy jsem jeho smysl bláhově hledala jinde...


Napsala mi jedna paní moc krásnej mail.
Ona mě prý obdivuje a ve svých těžkých časech čerpala z mých článků sílu a motivaci nevzdávat to.
Napsala, že ji uklidnilo, že jsou lidi, co se z toho těžkýho neposrali a našli vůli jít dál. Že to jde.
A protože se nepsrali, tak budou mít další radost. Je to prý koloběh.

Jenže si říkám, že Elenka se z toho taky nepo to... Dokonce byla statečnější, než já. A co má?
Možná se zblázním, jenže jsem oproti svým předpokladům nezůstala sama,
dokonce nějaký chlapeček se chce přidat, no takže to potřebuju co nejvíc oddálit...
***

Bumerang

21. července 2014 v 22:19 Zpovědnice
Měli jsme třídenní volno, v krámu nás vystřídala protisměna a my vyrazili na chalupu.
Já s Mirkem jsme tam přijeli první, po nás Kiki s Danem a další den naši. Nakonec i Zuzka,
která se právě vrátila z Mallorky.

"Táta potřebuje o víkendu pomoct se dřevem," doneslo se k mým uším někdy v týdnu.

Mirek se vždycky rád vrhne do práce, takže s tím neměl problém - narozdíl ode mě.
To, když se ukázalo, že dřeva je asi dvěstě tun a cirkulárka jenom jedna. A obsluhuje ji táta.
Což znamená, že dělá rukama sem a tam... z místa.

A že někdo musí ta polena nosit, vkládat do stroje a posouvat je v něm...

Mireček a Daneček.

Dělali na tom skoro celý dva dny. Ten třetí byl odjezdový.

Víte, že máme člun, který jsme zatím vyzkoušeli jen na nečisto, v bazénu.
Takže ani tentokrát se nejelo k vodě.
Táta říkal, že je to stejně blbost, že taková velká kráva se na střeše auta nepřeveze.
Ale já vim svý.

Já vim totiž dycky svý. Než mi užití mých nápadů v praxi dokáže, jak se pletu.

Třeba jako tehdy, když jsme zapadli autem do bláta, protože jsem "věděla", že do toho pole klidně
můžem zajet, i když je po dešti... A když jsem pak měla vizi, že vypodložím bahno pod koly nalámanými klacíky, které půdu zpevní a já v pohodě vyjedu z pole ven...

Nakonec pro nás musel traktor a bylo to drahý.

Nic, k věci.
Když jsem u toho NIC, nedávno se Mirek zamyslel: "Proč se vlastně vždycky na konci řekne to NIC? Když se lidi dobaví..."
Jako NIC, MUSIM JET. A podobně. Odpověď jsem nevykoumala, prostě takový ukončení tématu nebo řeči, který ale trochu probraný téma shodí, bych řekla.
Trochu jako - řešíme sračky, plácáme zbůhdarma, to spolu nevyřešíme, je to jedno...


Právě jsem si podkopla větev. Proto dodávám, že to moje NIC, znamenalo, že jsem udělala vsuvku, která je jedno... Když si mám vybrat ze svých náčrtů, co všechno se za tím NIC skrývá.


Takže člun. A dva pracující kluci na břehu bazénu.
Sledovaly jsme je s Kiki z toho člunu, totiž.
Jak se v tom horku potí a lopotí...


Když v tom se to stalo. Mireček šlápl na prkno, co z něj koukal hřebík. Starej a rezavej.
Propíchl si botu i nohu.

"Kdys naposled dostal tetanovku?" Ptala se ho naše maminka.

Nepamatoval si.
A ona přidala k dobru příběh o tom, jak nějaký cestovatel po Africe chytil paradoxně tetanus doma, když se píchl o kaktus. A zemřel. To jsem ráda slyšela...

Když měl ránu zajódovanou a zalepenou (mnou), dali se chlapi znovu do práce a já se vydala na kopřivy. Vím o louce, kde rostou mladý, který jsou prej nejzdravější, pěkně v chumlu.
Přijela jsem na místo a hledala je.
Minule byli napravo od auta. Vydala jsem se od silnice loukou vpravo.
Ale nenašla ten chumel.

Postavila jsem se směrem k autu a znovu se ujišťovala, že minule jsem na něj měla stejný výhled, jako teď. Až po chvíli mě napadlo, že jsem pravděpodobně nezastavila na úplně stejném místě u té louky. A tak jsem zkrátka prošla celou louku, až jsem našla.
Už nebyly malé, ale pořádně vzrostlé. A tak jsem odrbala aspoň vršky a mladé lístky.
Na čaj, víte. Máme ho rádi.

Přesto Mirek ráno opět zahlásil: "Už zas mi chystá kopřivovej čaj...," a dodal patřičný povzdech,
aby si náhodou nemysleli, že není pravej muž, když tohle pije.

Naši totiž mysleli, že mu to vnucuju, že chudák musí. A do teď mi nikdo nevěří, že taky chce.
Ani on! :)

Někde jsem slyšela, že požahání kopřivou je zdravý. Možná míň, než ten čaj, ale je.
A tak je Vám asi už jasný, že jsem nepoužila žádnou rukavici a večer měla prsty celý zarudlý, a navíc mi v nich podivně pulzovalo. To jak se aktivovala ta zdravá síla, zřejmě...

Ségry ale řekly, že jsem úplně blbá.

Já si totiž vzala z tý louky práci domů. Abych se tam zbytečně nezdržovala. Bojim se sama na louce u lesa!
Takže jsem seděla u babičky na dvorku a trhala lupeny z rostlinek kopřiv. A nikdo pro mě nenašel pochopení...


A pak mi zazvonil telefon a v něm mi maminka oznamovala, ať se vrátim k nim na dvůr, protože Mireček si zabodl další hřebík...

Běžela jsem tam, jak o závod. Bylo to ještě hlubší a krvavější, než poprvé a já měla na tu jejich víkendovou činnost už vztek. Navíc se nezdálo, že by ho tímto uvolnili z další práce na tom dřevě, zato nástrah v podobě trčejících hřebů bylo všude po zemi tolik, že bylo divu, že se to stalo jen dvakrát.


Na večer mi ho táta vrátil kulhajícího a znavenýho. Na člun už jsme se nedostali, tedy na rybník, či řeku. Tak snad příště to konečně vyjde.

Vy ale tušíte, že ve skrytu duše si do těch hlubokých vod netroufám, a tak lamentuju jen tak na oko. Ono to v tom bazénu je taky fajn, když člověk zavře oči a představuje si to nekonečno kolem...

Dan stihl - zatímco jsem ošetřovala svou lásku, vyřezat pro Kiki malou lodičku. Sice nestála, ani neplavala, anebo jsem se o to ze závisti nezajímala, ale lodička to byla.

Maminka byla nějaká rozčilená, a když prý viděla, jak Dan sedí a něco si tam pižlá, udeřila na něj:

"A co ty to tam děláš?!"

"Vyřezávám lodičku pro Kiki," pípl.

"Aha, tak jo, to je hezký...," zkrotla a pak mi svěřila, že měla chuť hned zavolat na Mirka: A kde má Janička?!

Jenže já ji mám slíbenou na příště.
Což teda - teď mi dochází, snad nebude z čeho, protože už je to druhá várka dříví za tenhle měsíc, co kluci zmohli...


Když se už chystal oheň, přijela Zuzka. Vystoupila jako lejdy a hned pohledem sjela mě i Kiki.
V plavkách.

"Jedna tlustější, než druhá...," konstatovala suše.

A pak dodala: "Vezu vám dárky."


Seběhli jsme se kolem ní a pak už jsem jen viděla, jak každýmu rozdává nějakou tu pochutinu.
Mámě a babičce cizokrajný koření, Kiki nějakou mandlovou čokoládu, klukům lahvinky...
A mně podala vějíř.

Prostě vějíř.

"Dík," špitla jsem zaskočeně.

"Buď ráda, že ti nevezu bumerang."

Všichni se na ni podívali a ona pokračovala: "Nemohla jsem furt vybrat a těch zdobenejch bumerangů tam měli tolik... Ale ten by ti byl ještě víc k hovnu, timhle se můžeš aspoň ovívat."


Představa, že mi chtěla dovézt bumerang, ve mě evokovala známou myšlenku, že všechno se člověku vrací. Za tohle filozofický připomenutí jsem byla ráda. Popadla jsem vějíř a po krátké instruktáži od maminky, jak ho vůbec držet, jsem se začala osvěžovat.
Je to bezpečný, má to příjemnou reakci na mý pohyby - na rozdíl od toho původně zamýšleného dárku, takže jsem byla nakonec spokojená.


A pak Zuzka začala vyprávět. Jak tam bylo, co viděla, co zažila.
Babička se jí ptala, jestli si půjčila auto a Zuzka na to řekla, že jo, ale jenom na pár dní, protože ten ostrov je malej a nebylo už co objevovat.

Vyprávěla dlouho a já chvílemi neudržela pozornost, asi jak mi stále pulzovalo v dlaních a taky, jak se ten vějíř každou chvíli sám od sebe zaklapnul, a tak jsem se nevědomky a k překvapení všech optala zcela mimo mísu:

"A o jakym ostrově to mluvíš?"


Chvíli bylo ticho a pak mi bylo snad šestihlasně odpovězeno:

"O Mallorce!" A v podtextu jsem vnímala dovětek ty huso tupá!


Jako, když jsem vyhodila bumerang, on se v dálce na chvíli zastavil a pak se zas vrátil - aby mě sejmul.

Nic, pro dnešek zavírám krám :)
***

Život jako Rubikova kostka

16. července 2014 v 8:38 Zpovědnice
Někdy mám šílenou chuť na jednoduchost. Uvědomila jsem si to zase včera, když jsme šli ven a Mirek měl bílý tričko a černý kraťasy. Bez vzorů, nápisů, prostě jenom dvě základní barvy a čau.
Ovšem, když jsem mu řekla, že miluju, jak je jednoduchej, tak kupodivu nebyl rád :)

Myslela jsem samozřejmě tu jednoduchost projevenou na venek.

Zkrátka žádný komplikace, žádný komedie na hlavě a cinkrlátka na krku, či v uších, žádný vykrajovánky ve vousech, kérky, módní hity... Prostě přírodní originál.

S jeho duší už to tak prostý neni. Někdy bych uvítala, kdyby byl černobílý i uvnitř :)
Jenže je komplikovanej a nejde v něm číst.
Natož předvídat jeho reakce. A nebude to tím, že jsme spolu něco přes půl roku teprve.
Spíš tím, že - zřejmě - nedosahuju výše jeho intelektu.
Jistý to neni, protože je to neověřená skutečnost, každopádně vyvstává tohle podezření
v našem každodenním životě...

Když nejsem schopná pochopit, co mi vysvětluje.
Když nevím, co je kverulant, když mě jím nazve.
Když mu, co by navigátor, hlásím sjezd z dálnice až v momentě, kdy ho míjí.
Když si nejsem schopná zapamatovat, že na veřejnosti na něj nemám volat Mirečku!

V prvním případě to uhrávám na to, že se mi chce čurat, anebo spát. Že jako neni bohužel čas
mi to dovysvětlit... Natož o problematice nedej Bože diskutovat.
V druhém případě se rovnou dávám podat. Protože, co kdyby to byla urážka, že jo...
Naštěstí je to jen pravda...
No a ten třetí případ svádím na navigaci v mobilu, která ukazuje blbosti.
Ale vážně, na tý mapě se zdá, že u tý odbočky budeme až za dlouho, že tohle ještě nemůže bejt ona, a najednou frnk... právě jsme ji minuli.

No, a můžu já za to?
Mireček myslí, že jo.
Teda Mirek...



Už jsem Vám to asi jednou psala, že svým jednoduchým pojetím života mě fascinuje naše babička.
Když mi do telefonu vypráví svůj program dne, přistihuju se, jak jí závidím...

"Vyplela jsem, pak jsem došla pro vajíčka, vypila jsem si kafe, zalila jsem, vařim, no a pletu ti ten svetr..."

Večer posedí televize a v posteli usne při luštění sudoku.
Žádný komplikace.

Akorát ve středu vyndat popelnici před vrata...


Pokusila jsem se v představách do toho dostat a aplikovat její aktivity do svého života.
Mimo to pletení, protože nevim, co bych pletla.
Ne proto, že to neumim...

Kytky. Pár jich doma mám a vůbec se jim nedaří.
Nejsem schopná ani udržet při životě ty venkovní v truhlíku.
Prostě je nezalejvám. Sem tam jo, ale to jim nějak nestačí.
Když ono se musí s vodou přes celej byt, nestačí někde něco zapnout a zas vypnout...

Takže, kdybych jim věnovala ten čas, co babička pleje a zalévá, bylo by to i znát.

Vajíčka. No. Nedávno jsem Vám popisovala, jak jsme u ní vyrazili do drůbežárny pro čerstvá.
A pak jsem ta plata velice šikovně vystavěla do komínku, a když jsme v Praze otevřeli kufr, všechna se vysypala na chodník.
Zbytečný čas, energie, prachy... Takže tuhle položku bych vyškrtla a nahradila ji nákupem vajec v Bille.
Ovšem zásadně těch od nosnic chovaných na podestýlce...

Tohle mám v hlavě od doby, kdy sestra Zuzka smolila diplomku na téma práva slepic. Anebo tak nějak.
Po jejím přečtení jsem se zařekla, že týrání těch chudinek z klecového chovu podporovat nikdy nebudu!

Vypít kafe.
Jo, tak tady je shoda. Takže to by bylo beze změn. Akorát bych mohla vynechat ten kávovar na Dolce Gusto a zalévat si normálně kafe vodou z konvice. Prostě tradičně.
Jednoduše. Zkrátka jako babička.


A jsme u vaření. Vy víte, že mi to nejde. Ale podle mě je to tím, že nejsem spokojená se svou kuchyní. Kdybych měla kuchyň snů...
Vybavila jsem si teď kuchyni babičky. Jednoduchou, prostornou, funkční. A taky voňavou.

Moje je složitá, přeplácaná spotřebiči, maličká a nefunkční. Leda bych v ní začala fungovat...
Pak by možná i voněla.

Ve skutečnosti mám teď na lince pekáč se starým, zkaženým jídlem, co jsem zkoušela podle receptu. A co se docela povedlo, jenže toho bylo nějak moc a nedojedlo se to.
Takže to možná zas tak dobrý nebylo...
Každopádně se to na čas zapomnělo v lednici a teď se na to přišlo.

Je to připečený ke dnu, drátěnku nemám, a já když se naseru, tak to celý vezmu a vyhodim.
Pekáče budou, my nebudem.

A tady jsem s babičkou v rozporu. Ona je shánčlivá hospodyňka, co pro peříčko i přes plot skočí. Jak se říká.
Anebo už ani neříká...


No a to sudoku jsem zkoušela dávno. Jenže na to musí mít člověk čistou hlavu.
A já než před spaním v sobě všechno proberu, promyslím a uspořádám, tak vyčerpáním usnu.


Nedávno mi Kiki posílala odkaz na článek o výherci soutěže ve složení Rubikovy kostky nohama.
Chtěla mi tím říct, že lidi dělaj strašný kraviny.
A mně to asociuje tu složitost. Proč to dělat nohama, když to jde rukama?
A proč to vůbec dělat?

Tahle "hračka" je pro mě přímo synonymum komplikovanosti.
Když jsme byly se Zuzkou malý, sloupaly jsme prostě ty barevný nálepky a všechny je přelepily tak,
aby strany byly stejný. A měly jsme hotovo.

Jakýpak copak.

A když se dá žít jednoduše, jako to vidím u babičky, tak to chci taky tak.
Jenže už to tak chci dlouho.
A zatim furt jako bych skládala Rubikovu kostku nohama...
***

Něco pro každého (kromě Kiki)

13. července 2014 v 21:34 Zpovědnice
Narvaly jsme si do skladu křeslo pro doprovod zákaznic a střídáme se na něm.
Já mám ty unavený tři měsíce už za sebou, ale Kiki je v plnym proudu těhotenských nevolností.
Když neni zrovna plnej krám lidí, svalí se tam, zavolá, ať jí zhasnu a nelezu tam.

Někdy musim, když někdo něco chce, ale většinou ji to neprobudí. Jenom mi ze sna poradí,
do jakýho fochu sáhnout - má přehled, i kdyby ji o půlnoci vzbudil...


Kromě lenosti nás trápí taky žravá. Společně kyneme a jedna druhou pak ujišťujeme, že je to pořád ještě dobrý.
A pak přijde Dan, osloví nás "buřti" a můžem si nalhávat, co chcem.


"Mohla by ses aspoň namalovat? Začínáš na sebe kašlat Kiki!"

"No a co!" Odbývá ho z křesla.

"Tak aspoň nohy si ohol..."



A Martin, když byl u nich na návštěvě, ptal se jí prý, jak se bude holčička jmenovat.
Kiki se ohradila, co když to prý bude chlapeček!
Ale Martin i Dan mávli rukou, že to prej určitě ne.
Jak se na ni tak dívaj...


Je zřejmě čas přelivů, naštěstí ještě ne pro nás.
Čím dál častěji k nám do obchodu zavítají nějaké ty fialové ondulace,
a Dan se vždycky ptá, kdy se tohle těm ženským stane.

Já se taky touhle otázkou kdysi zaobírala.
Dívčí dlouhý se věkem zkracujou, upravujou, barví... Až to nejde vzít zpátky
a musí se zkracovat a ondulovat dál a dál, a víc...

Dan se bojí, až to přijde.
Ale v tom ho Kiki překvapí.
Vyjde ze skladu a praví: "Už jsem se namalovala!"

"Já si řikám, že je něco líp...," upokojí se a v jeho úsměvu je znát jistá úleva.


Jenže na druhou stranu, možná tak trochu neví, co chce.
Protože příští den ostře zkritizuje Kiki rozpuštěné vlasy.
Jak čeká (zřejmě) tu holčičku, tak jí nějak nedrží a nejsou zvlášť nadýchané a bohaté...

"Kiki, kurva, vypadáš jak Ozzy," nasere ji hned po ránu.

Později se mu předvádí s vlasy staženými do gumičky a ptá se, jestli už je to lepší.
Oba se na ni zadíváme: "Proč by mělo bejt?"



Já to mám kupodivu nějak naopak. Zlepšily se mi nehty a na to, jak kynu, tak zase tolik
nehnusnu. Dokonce po mně koukaj chlapi, a to i když se nenamaluju.
Dan by řekl, že je zřejmě děsím, ale to bych jim poznala v očích :)

Jsem za to ráda, protože dost možná díky tomu jsem nepřišla o řidičák...
Nevím, jestli si příběh raději nemám nechat pro sebe. Pár lidí už to nasralo.

Zkrátka spěchala jsem do práce a jela o dost rychleji, než bylo dáno.
Takže jsem byla zastavena a požádána o řidičský průkaz.
Všichni ti, co jsem mezi nimi kličkovala, abych je předjela, teď frčeli kolem a škodolibě
se na mě ze svých okýnek dívali.

Ale já šla do boje. Neměla jsem u sebe navíc ani korunu a blokový pokuty jsou vždycky větší.
Aspoň z mojí zkušenosti.

"Takže já si ten řidičák rovnou nechávám...," oznámil mi policajt.

"Co že? To nejde!"

"Jak nejde?"

"No to nesmíte!"

"Jak nesmíme?" Uchechtl se rozpačitě a snažil se mi dívat do očí, ukrytými za slunečními brýlemi,
protože jsem se ráno nestihla namalovat...

"Prostě bych bez něj nemohla bejt," vysvětlila jsem mu a on se zasmál a řekl, že jsem prostě o ten řidičák právě přišla.

"Máte někoho, kdo si přijede pro auto?" Zajímal se.

Ale ne stroze, suše a úředně. Zpola pobaveně, což jsem vycítila a využila ve svůj prospěch.

"Nemám!" Řekla jsem rozhodně.

"Takže nemáte, chápu... Tak tu chvíli počkejte," řekl a odešel za svým kolegou do jejich auta.



Když jsem viděla, že má v ruce vysílačku, trochu jsem se lekla, že se vrátí s vážnou tváří a už to nebude hra.
Víte, jak to myslim :)
Přišlo mi totiž za poslední rok několik pokut za rychlost z různých míst, kde se měří radarem.
A kde jsem to podcenila, anebo přehlédla...
Tak mě napadlo, že možná zjistí tyhle starší záznamy a nasere se.

Nechali mě deset minut čekat.
Psala jsem Kiki, že nestíhám, že čekám na verdikt za rychlost.

Napsala, že jsem kráva a že mi to patří.

Když jsem napsala, o kolik jsem rychlost překročila, zjemnila tón a začala
se mnou vyjednávat, abych jezdila opatrněji. Že se o mě bojí.

A poldovi ať prý řeknu, že jsem těhotná kráva.
Asi abych ho obměkčila :)


Konečně přišel. Byl to sympaťák, střední věk, usměvavej, v ruce můj řidičák...

"Tak co s vámi provedem?"

"Odpustíte mi to," navrhla jsem.

"Jo odpustíme jo?" Ušklíbal se a nic hrozícího jsem už neočekávala.

"Ale teď vážně, dejte si na to majzla. Ohrozila jste sebe, ostatní a taky svůj řidičák."

Podal mi ho do okýnka a popřál hezký den.


Napsala jsem Kiki, že mě propustili.

"Jako bez ničeho?"

"Jo, můžu jet."

"Nic ti neudělali, ani body?"

"Ani body."

"Tak to si na ty strážníky budu stěžovat, co to je za policajty posraný?!"


Já tu Kiki žeru :)

Říkala, ať to nevyprávím mámě, že dostanu čočku.
Nějak jsem to asi nepochopila a hned v prvním telefonátu jí to vyprávěla.
A dostala jsem čočku.
Prý to bylo velký varování. Možná před hrozícím neštěstím.
Pokorně jsem si to uvědomila.


Přesto jsem měla radost, že jsem z toho vyvázla bez úhony a cestou na letiště jsem přemýšlela o tom, že na každýho se někdy usměje štěstí. A na mě zrovna dneska.

Bejt vošklivej chlap, tak by to štěstí přišlo zas jindy a v jiný podobě... Dneska rozhodně ne :)
Možná, mít na hlavě fialový přeliv, tak taky ne.
Konečně, sundat brýle, asi taky ne...

Tak nechápu, proč se Martin naštval, že je to strašně nespravedlivý.
V letištní jídelně běžně všichni chlapi dostávaj porce, který já bych si dala líbit.
A o kterých si můžu nechat zdát.
Jak říkám, každý má svý výsady...


Akorát je mi líto Kiki. Ta by k těm malým porcím teď dostala i tu pokutu... :)
***

Jak na chlapa

11. července 2014 v 21:26 Zpovědnice
Aneb výchova mužů podle Kiki...

Od té doby, co ve vedlejším butiku s obuví pracuje Dan, mám ještě lepší
přehled, jak (a proč!) klape jejich vztah. Kiki mi dává lekce - říkává, ať se učim.

To třeba Dan přijde k nám do krámu, aby mu Kiki půjčila nabíječku, že si ji zapomněl.
A ona ho výchovně setře: "To máš blbý Dane, já ji budu potřebovat."

A když Dan rozesílá pracovní maily, nedovolil by si, aby na Kiki mail nezaslal aspoň kopii.
Za kterou dostává pravidelně vynadáno...

"Jak jim to tam píšeš? To ses zbláznil, ne? Takhle já bych to nikdy nenapsala Dane!
Přepiš to a pošli to znovu!"

"Já už to poslal přece takhle...," namítá zdrcený Dan...



Už jsem Vám psala, že ve Varech si mínil vyrazit s přáteli, zatímco Kiki by spala.
Víte, že mu to neprošlo, ale nevíte proč...

"Pustíš ho jednou a je to jako když mu podáš prst. Bude chtít celou ruku! Má vycházky čtyřikrát do roka a jak si jich váží! Ať si nemyslí, že bude někde tajtrlíkovat po nocích."


Já takhle daleko nezacházím. Nejsem schopna si chlapa vychovat. Mireček to naštěstí
nepotřebuje. Otázka je, jestli Dan to potřeboval. Kiki myslela, že jo :)


Někdy by byla radši, abych určitým situacím nebyla přítomna.
To, když se jí vymkne z podkontroly a dělá si, co chce...

Třeba zrovna nedávno, když nás táta všechny svolal k rodinné večeři.
Přijeli jsme k nim, Kiki tam už byla. Jenže ustrojená jako hadrářka, rozcuchaná a nenalíčená...

Ptám se jí, jak to vypadá a ona schlíple pípla, že Daneček je venku s kamarádem a na naši večeři nepřijede.
Nemohla jsem pochopit, jak se to mohlo stát. A ona taky ne...


Tuhle jsem procházela kolem úplně jiného butiku a zahlédla jsem tam Dana, jak se vesele baví
s tamními prodavačkami. Hned jsem informovala Kiki, a ta vyběhla ven, aby si informaci ověřila.
Značně nervózní sáhla po telefonu a na displeji se rychle objevilo:
DANE DOMU!

Nepřiběhl, a tak Kiki trpěla. Především proto, co si o ní pomyslím. Že jí ta výchova nějak selhává...


A je to pár dní, co si na jeho pracovním pultě za kasou povšimla dámské navštívenky.
Vizitka nějaké prodavačky od Cartiera se tam válela.

Popadla ji do ruky a na svého milého uděřila: "Co to má znamenat?"

"Vidíš ne?"

"Kdo ti to dal?"

"Jedna slečna."

"A proč jako?"

"Co já vim, asi jí mám zavolat," odbyl ji Dan a Kiki hned na to přiběhla i s vizitkou k nám.


"Rychle, pusť mě k facebooku, potřebuju najít Noru Dobrovskou!"

Nenašla ji, ale věděla přesně, co by jí bejvala byla napsala.

Cituji její citaci: Já bych jí napsala něco jako Teď dobře čti, ty jedna krávo. Ještě jednou se objevíš na letišti...

Ne prosím v obchodě jejího přítele, ale rovnou letiště by jí zakázala :)

Naštěstí ji tedy nedohledala a později se Dan přiznal, že vizitka už tam ležela, když ráno přišel...

Ovšem než se tak stalo, byla moje sestra velice podrážděná.
Vešly-li turistky, které obchod jen prošly, vše prohlédly a nic nekoupily, volala za nimi: "Tak jste to rozhrabaly a jdete, tak dík!"


A když vešla dáma, která evidentně módou nežije (třeba jako já), sykla směrem ke mně:
"Prosim tě, můžeš jít tý pani říct, že je to tady obchod s módou?"

A vešel-li Daneček, ukázat, co by eventuelně odeslal svým nadřízeným, nezúčastněně nad dopisem pokývala - proč jí to jako nosí?! A pak povídá: "A jdi už! A tu pani v kozačkách vem s sebou!"


Přesto všechno, jak nastávajícího otce svého dítěte drží zkrátka, za což má tedy můj upřímný obdiv, pořádně si ho hýčká. K narozeninám mu věnovala nějakou tu herní konzoli se hrou, která je právě v kurzu...

A zanedlouho mi vyprávěla: "Vůbec jsem nemohla usnout. Blikala mi lampička, tak jsem psala Danovi, ať mi ji přijde spravit. Pak byl z venku hluk, tak jsem mu psala, ať mi přijde zavřít okno..."

"Vy máte snad oddělený ložnice nebo co?" Skočila jsem jí do řeči.

"Ne, von totiž pořád hraje na tom plejstejšnu. Fakt debilní dárek...
Měla jsem mu dát pyžamo."
***



Vím, že to zvětšiny vnímáte tak, s jakou to píšu - ne úplně vážně. Kiki mně možná vynadá,
že to vyznívá hůř, než jak to míní. Protože my se jejím tahům zpravidla společně smějem.
Kolikrát se směje i Dan, ačkoliv by člověk řekl, že by mu do smíchu být nemělo :)
Jsou ale i tací, co tenhle blog navštěvujou z důvodů, co mi nejsou sympatický. Totiž aby mohli
brát každou větu vážně, jelikož tak se jim to nejlíp hodí do krámu, protože to nejsou prodavačky
oděvů, jako my, ale drbů...
A pak se třeba dovím, že Mireček je chudák, co se mnou zmírá hlady.
A teď se zřejmě Kiki doví, že je mrcha, co má podpantofláka.
Kdo tu chce vyčíst tohle, vyčte to tady.
Ale kdo se chce jenom pobavit, tak je tady vítán ;)

Víla ve Varech

7. července 2014 v 21:53 Zápisky z ...
Měla jsem prapodivnej sen. V krásném karlovarském hotelu...
Byl úplně krátkej, protože to byl jeden z mnoha, co jich za noc stihnu. Spím totiž na etapy.
Jsem doma a přede mnou na zemi sedí Sára, moje kočka.
Díváme se na sebe a ona mi najednou povídá:

"Ty ji nevidíš?"

Netuším, co má na mysli, a tak odpovídám, že ne.

Podívá se stranou, upře zrak někam do prostoru a pak znova na mě.

"Ty ji vážně nevidíš?"

Kouknu tam taky, ale vážně nic. A je mi to strašně divný, že ona vidí něco, co já ne.
Ne, že ona mluví.

Možná už blázním.


Sestra Zuzka nás vytáhla na filmový festival do Varů. Už tam s Kiki byly loni,
ale mě to nikdy nelákalo. Nejsem na tyhle akce stavěná.
Ovšem s sebou do kufříku jsem si přibalila svý nejlepší slavnostní šaty a la víla z pohádky!
To je prej potřeba.

Hned po příjezdu jsme se všichni setkali. Naše rodinná parta.
Prodírali jsme se mezi davem lidí cestou do drahý restaurace. Jiný v okolí nebyly.
Prodírali jsme se cestou k hotelu, cestou na promenádu, cestou kamkoliv.

Všude posedávali turisti, dělali si piknik a zdálo se, že jsou na svých dekách jen kulisou těch dní slávy.
To my půjdem na filmy!

V sobotu jsme vystáli frontu a dověděli se, že lístky už nejsou.
Jak jako nejsou?

"Prostě jsou vyprodaný," usmívala se slečna za přepážkou.

"A co na zítra?"

"I na zítra."


A tak jsme se zařadili mezi kulisy...
Ovšem ne ty pasivní!
V kasínu jsme si zahráli proti krupiérovi,
plavali v hotelovém bazénu, minerálku popili, no a plán, jak se tu nedat
oškubat, jsme přitom ukuli.
Vyjeli jsme s Mirkem na oběd za město.

Jenže jsme vyjeli nějak moc daleko a nikde nic nenašli, kde by to šlo...
A tak jsme teprve zapnuli navigaci, aby nás zavedla zpátky do Varů.
Ocitli jsme se mezi tolika restauracemi, že jsme nevěděli, kterou vybrat.
Nakonec to bylo snadný, protože jsme se do žádný buď nevešli, anebo tam na nás neměli čas.
Tolik lidí mělo zřejmě stejný plán...

Koupili jsme si bagetu a vyrazili zpátky k autu.
Cestou jsme míjeli malý krámek s čokoládou, a tak, že se zajdem pokochat.
Venku totiž stály čokoládové domky...

Prodavač s výrazným obchodním duchem nás okamžitě lapil do svých sítí
energickou přednáškou o svých bonbónech, na jejichž výrobu mu vozí přátelé
ingredience ze všech koutů světa, o tom, jak kombinuje nekombinovatelný,
a jak jsou jeho věci oblíbený tak moc, že se na ně lidi vrací. A to i z ciziny.

Zřejmě kecal, jak když tiskne, ale bylo to působivý.

Když si nás pojistil malou ochutnávkou, přešel k věci. Očekával naši objednávku.
Mirek zavadil pohledem o drobný nápis pod pultem: 116,-/100 gramů



Podívali jsme se na sebe a chlápek mezitím začal sám do sáčku nandavat, co by nám doporučil...

"Tak rajče v čokoládě, to je u mě základ... Pak chili, na to se mi vracej, na tom to stojí..."


Tak hlavně, že jsme vyjeli z centra, abychom ušetřili za oběd.


Když jsme při jedné cestě promenádou míjeli hotel Pupp, zaujalo mě, kolik před ním stojí lidí.
Kulis...
Stáli za páskou, před ní securiťáci a dokonce filmaři z televize, a zdálo se, že každou chvíli z toho
věhlasnýho hotelu vyjde snad sám Mell Gibson.

Inu, nezbývá, než taky počkat, co se tady bude dít...


Po deseti minutách, když se nedělo pořád nic, zatahala jsem ostrahu za rukáv a ptám se:

"Na co se tady čeká?"

"To právě vůbec nevim, všechny hvězdy, co jsou tady ubytovaný, už dávno odjeli na svůj večerní program."

A tak jsme šli dělat kulisy jinam.


Já do postele. Obvykle chodím v devět.
Mireček se vydal za přáteli, kteří taky do Varů přijeli a Dan, který by se rovněž rád vydal večer ven,
měl úplnou smůlu, protože ho Kiki nepustila.
Prý rozhodně nebude nikde tajtrlíkovat po nocích.

A jelikož já byla tolerantní, neměli jsme pak u snídaně ticho u stolu, jako oni dva.
To až při té následující, když si Mireček myslel, že by i po mé příští večerce opět vyhledal své přátele...


Před odjezdem jsem konečně vytáhla ty svoje "vílí".
Už by na ně málem nedošlo, kdybych při jídle nezjistila, že mě nepříjemně tlačí sukně v pase.
Omluvila jsem se a odešla se převlíct.

Ještě před vstupem do hotelový restaurace jsem se zhlédla ve zdobeném zrcadle v recepci.
Je to dobrý, můžu.
Vešla jsem a v tu chvíli Zuzka vyprskla smíchy.
Tom i Dan taky, Kiki se pokoušela držet.

Řekli, že vypadám jako tlustá víla z Mimoňů, anebo ze Shreka - nemohli se shodnout,
a že mi chybí akorát ta kouzelná hůlka.

Když někdo u stolu nabízel cosi z mísy, mně nedali. Mám si prý vyčarovat.
Zuzka se mi později přiznala, že se jí ulevilo, když jsem se šla převléci z toho původního modelu.
Ovšem jen do chvíle, kdy jsem zase vešla v něčem mnohem horším.
Nakonec jsem byla výborným zdrojem zábavy a ani mi to nevadilo.

Někoho dokonce napadlo, že bych mohla vzít tyčku od dojezenýho špízu a s ní se pokusit
servírce "zaplatit". Vžít se do tý přisouzený role, ťukat s ní do stolu a úplně vážně kouzlit úhradu.

Začal se mi znovu připomínat ten můj prapodivnej sen.
Ty ji nevidíš? Ty ji vážně nevidíš?
***

Krása si cucá palec

2. července 2014 v 21:53 Zpovědnice
Jelikož míváme s Kiki ultrazvuk ve stejný den, sešli jsme se v čekárně dva páry.
My přišli později a Kiki zatím trpělivě pouštěla každou těhuli před sebe, aby na mě mohla počkat.

Náš gynekolog sídlí ve starém činžáku, a jeho ordinace nepatří k nejmodernějším.
Obzvlášť ne čekárna.
Dan usoudil, že to bejvávala kuchyně a že se ocitáme v těch nejhorších podmínkách, co si dokázal představit.

Jeho hlášky nás bavili, a tak ta půlhodinka, co byla uvnitř Kiki, docela rychle utekla.
Slíbila, že Dana k tomu ultrazvuku zavolá, ale vyšla už s fotkou.
Prý příště.

A pak jsem nějak podezřele dlouho nešla na řadu já.
Když sestra konečně vylezla, povídá: "Slyšim, že hluk neutichl, takže v tý vaší partě bude zřejmě ještě nějaká těhotná..."

Já Mirečka dovnitř zavolala, protože je mi už třiatřicet a nepřijde mi trapný, když do mě před ním gynekolog strčí ultrazvukový kolík s navlečeným kondomem... :)


A tak jsme jeho pohyby viděli poprvé spolu. Toho miminka.

Na monitoru už se nezobrazovalo jako nehybná panenka, ale jako živý tvor,
až se člověku chtělo ptát, jak se tam dostal.
Co tam dělá, jsme dobře viděli.

Cucá si palec.
A zakláněl se, doktor říkal, že je v dobrém rozmaru.
Ukazoval nám jeho otevřené rty a další jeho části. Dokonce vyřkl něco jako "pochva"...

Každopádně to prý bude velké miminko.
Je o týden větší, než by odpovídalo jeho stáří.
Ale tomu se doktor nedivil, když tak koukal na dvoumetrového tatínka...


Pak jsme se chtěli jít všichni společně najíst, ale rozpustili jsme to, protože jsme se byli najíst
třicetkrát předtím a už nezbyly prachy.
Protože ani jedna doma nevaříme.

Já to zkoušela!
Nemám na mysli jen případy, o kterých víte.
Uvařila jsem podle receptu. Maso s omáčkou.
Podle mě to bylo fakt dobrý.

Podle Mirka tomu chyběla příloha...

A tak jsem dostala bod a půl z deseti. On mě totiž boduje.

Na tu přílohu jsem prostě úplně zapomněla. Je blbý, když to člověku dojde až u stolu,
navíc když ho na to upozorní jeho strávník.



Zvětšuje se mi břicho a už se nevejdu do džín. Nejen břichem.
Když se před odchodem do práce líčím, Mirek kroutí hlavou: "Nechápu, proč se maluješ, jsi těhotná, to nikdo nechce..."

Během našeho týdnu u babičky jsme navštívili zámek, a jelikož na podruhé nebylo pondělí,
absolvovali jsme jeho prohlídku.
Ve skupině s námi byla nějaká těhotná, která byla hubená, a tak to břicho vyniklo.
Víc, než to moje, uznávám.

Mirek si jí všiml a při přechodu ze snídaňového sálu do ložnice hraběnky mi šeptal:
"Všimla sis tý blondýny? Ta je krásně těhotná!"

"Jsem taky těhotná," sykla jsem.

Jenom pokýval. Tak snad si všiml...


Průvodce mluvil o zrcadle po jeho pravici. Prý podle pověsti, která se do něj podívá, bude na vždycky krásná.
Zbystřila jsem.

"Má to ale háček. Nesmí se už nikdy podívat do jinýho zrcadla, jinak kouzlo zmizí."

Zase jsem zvadla. Ale pak jsem usoudila, že i kdyby to mělo trvat hodinu, mohlo by to stát za to.
Aspoň tu bloncku nasrat...
Protože ona se podle jejích gest nepodívá. Asi myslí, že to nepotřebuje. Nebo nefunguje?

Jenom já jediná jsem tam naběhla.

"Podívala jsem se tam!" Hlásila jsem pak Mirkovi, když jsme opouštěli hraběcí lože.

Pohledy všech na mě ulpěly až venku. Šlo o můj svetr a holiny.
Jenže když jsme jeli tam, byla bouřka!
Kdo by očekával, že se náhle vyjasní a bude takovej pařák?

"Vypadáš jako pako," prohodil Mireček.
Možná řekl tele, na tom už nesejde.


A jak mi to nemyslí, vyndala jsem zrcátko, abych to překontrolovala a krása se rozplynula...
Naštěstí je krása uvnitř.
Cucá si tam palec...
***