Zápisky z chalupy: Fotky na divoko

28. června 2014 v 19:49 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
Psala jsem, že jsme chtěli stanovat na hrázi...

Mám totiž stan, zánovní! Jedinkrát jsem v něm nocovala na výletu s kolegy.
Pochopitelně můj stan obklopen jejich stany, a to na těsno, abych se nebála...

Jenže stan je od té doby ve sklepě, od kterýho jsem nedávno ztratila klíč.

Je to klasická fabka, takže říkám, že to v pohodě vypáčim a došla jsem si pro šroubovák.
Myslela jsem takhle z boku...
Nevim, proč jsem si to myslela, asi proto se furt říká, jak jsou tyhle obyčejný zámky
snadno překonatelný lupičům.
A nevim ani, proč jsem si myslela, že jsem zručnější, než lupič...

Když odletělo pár třísek z hrany dveří, zanechala jsem snahy, abych ty dveře náhodou nerozbila.
Při mojí muší síle by to byla skutečně jen náhoda, ale co kdyby...

A tak jediné, čeho jsem docílila, bylo Mirkovo pobavení, stan zůstal ve sklepě.

Tudíž jsme museli pro tentokrát ten kemping oželet.


Přesto jsme se na břehu toho rybníka byli aspoň podívat. V místech, kde to mělo být...
Kde jsme mohli strávit romantický večer u ohně a noc pod hvězdama...
Bejt já zlodějem...

Je tam neuvěřitelný klid, nikde ani živáčka, když nepočítám labutě, co pluly na hladině,
a co jsem si je fotila. Plno romantických zákoutí hodných tanečků lesních žínek a posezení vodnických panáčků...


Jednoho rána jsem dostala chuť na mléko. I Mirek ho rád, a já si vzpomněla na svou loňskou touhu
po mléku přímo od krávy.
Vzpomínáte, jak Tonda si ji kvůli mně nechtěl tehdy pořídit? Což dobře udělal...

Vyhledala jsem na internetu nejbližší fungující kravín s možností koupit v něm mléko.
Jeden jediný široko daleko jsem našla! Kravín s prodejnou mléčných výrobků hned vedle. To si dáme líbit...

Vydali jsme se na cestu, jeli půl hodiny, možná dýl, a už jsme viděli kravské hlavy, co vyčuhují zpoza kójí
pod střechou. Nadšeně jsem vyběhla z auta a rovnou mezi ně.
Jednak mi voněj a pak, mám ráda tyhle venkovské záležitosti...

Když jsem s nimi pokecala, vydala jsem se hledat ženu (selku), co mi nadojí mléka.
Prošla jsem celý areál, a kromě dalších krav jsem potkala: prasata, telata, býky a jedno kotě.
Inu zamířila jsem k bagristovi, který právě kydal.
Seděl ve svém stroji, vidlice zabořil do pochcaný slámy, zvedl, přemístil se o pár metrů a do hromady hnoje spustil.
Postavila jsem se vedle jeho trasy a očekávala, že zastaví. A že sleze a vyslechne můj retardovaný dotaz,
který měl znít: Může mi tu někdo načepovat čerstvý mlíko?

Jenže bagrista nejen, že neslezl a nevyslechl mě, on ani nezastavil.
Z jeho jediného pohledu, co mi věnoval, se dal vyčíst jednoduchý vzkaz: Běž do prdele.


Překvapilo mě to, protože nemohl tušit, co mu chci.
Přesto jsem to po deseti minutách vzala na vědomí a vracela se k autu. Kde se Mireček smál, protože to na dálku celé sledoval.

Blízkou prodejnu jsme míjeli, když už jsme v ni nedoufali. Tak přece bude mléko!

"Prosím mléko přímo od krávy," pronesla jsem svou přichystanou větu.

"Nemám, leda pasterizovaný," usadila mě bába za pultem. Podle té nabídky tedy NE selka.


Nemohla jsem se s tou informací smířit. Na internetu psali KRAVÍN S PRODEJNOU, tak proč to maj upravovaný?!
Jeli jsme sem snad zbytečně?

Mirek koupil aspoň láhev, abychom nepřišli úplně zkrátka a jeli jsme zpátky k babičce.

Až ta nám vysvětlila, že pasterizace mléka není nic jiného, než jeho prudké zchlazení, ihned po nadojení,
protože tím se prý ničí bakterie - a je to povinná úprava před požitím.
Není to žádná chemie, ani žádné přidané látky, nic víc, nic míň - prostě mléko přímo od krav...

A panečku, jak šmakovalo!!!

Kdo tohle nezkusil, nemá ponětí, jak mléko chutná.
Sladké a husté a lahodné... Za nedlouho byla láhev pryč a my zatoužili po další.
A že i domů našim a sourozencům přivezem...

Naplánovali jsme si tedy, že se do toho kravína ještě před koncem dovči vrátíme.

Mezitím jsme stihli několik výletů, například na zámek jsem Mirka vzala. Bohužel v pondělí, kdy
bývají tradičně zavřené...
Na úžasnou rybí hostinu jsem ho pozvala, kde mohl vybírat z mnoha druhů našich ryb.
Škoda, že je kuchař nedokázal vykostit a hostina nás po hodině titěrného vybírání kůstek nějak omrzela...
Taky pro čerstvá vejce přímo od slepic jsem ho vzala.
Do slepičí farmy!
Jenže když jsme po návratu otevřeli kufr, několik těch plat hapalo na beton...

Říkala jsem už, nějak mi ty akce nevycházely.


Jako s tou srnou, či srncem, co jsem ho zahlédla z auta, a donutila Mirečka zastavit, abych si udělala fotku.
Zákon takových plánů zní, že nevyjdou, protože jak se zastaví, sledovaný tvor bere do zaječích.
Ať je to srna, anebo čáp. Anebo zajíc...

A tak to muselo celé proběhnout velice rychle.
Zastavil, já vyběhla, a běžím...

Srnec kilometr přede mnou. Zdrhá.
Běžím dál, jsem šelma, co hraje na vytrvalost. Uženu ho.

Začínám funět, nechápu, jak mě to napadlo.
Jsem celkem daleko od Mirečka, který mě zřejmě už ztratil z dohledu, tudíž se nemá čemu smát.

Zastavím se, abych se zhluboka vydýchala, když v tom těsně vedle mých nohou něco poskočí.
Poskočí, vyskočí a peláší pryč.
Když jsem zahnala infarkt a můj mozek konečně přijal informaci, že se tady v trávě krčil zajíc,
co asi doufal, že si ho nevšimnu - a ne, že se zastavím těsně u jeho hlavy, popadla jsem foťák
a CVAK. Pořídila jsem fotku na divoko.
Tak bych mohla říkat takovým, co je dělám za běhu, či v šoku.
Na extra divoko bych pak nazvala ty, co pořizuju za běhu v šoku.


Cestou domů jsme projížděli nějakou vískou, kde jsem poručila zastavit.
Zdálo se mi totiž, že nemůžu uvěřit svým očím.
Ale bylo to tak - za plotem nějaký chalupy se normálně pásl srnec...

A já tu běhám v kopřivách - který jsem si mimochodem naškubala. Protože Mireček
je přece svařené radši, než pivo... :)

Celá požahaná jsem nad lapeným srncem mávla rukou.
Koho by těšilo fotit něco, co nemá kam utéct?
Co postojí...


Když v noci nemůžu spát, prohlížím si fotky ve foťáku nebo v mobilu. Uklidňuje mě to,
protože tak přijdu na lepší myšlenky, než jsou ty, co mě budí.

A jak tak listuju a kochám se tou divočinou, praštilo mě do očí něco, co tam nemělo být.

Na fotce, kde stojí Mirek, zářilo něco navíc. Bylo to přes něj a mělo tvar obličeje.
Něco jako smutný smajlík.
Ztuhla jsem.

A nemohla spát už vůbec.

Ráno jsem mu fotku hned ukázala. Úkaz jsme podrobili zkoumání zblízka i zdaleka, zapojili rodinnou radu,
ale pořád jsme na nic kloudného nemohli přijít. Nejpodivněji mi zněla věta, co řekl překvapený Mirek v první
své reakci: "Tohle tam večer nebylo."

Prý si ty fotky už prohlížel a tahle věc by ho určitě zaujala. Měl pravdu, nešlo to přehlédnout,
ale je možné, aby se něco zobrazilo na fotce až později?

Vrtalo mi to hlavou a do teď vrtá. A protože už se mi stalo pár nevysvětlitelných věcí,
z nichž tahle přes všechnu svou podivnost nepatří k těm nejpodivnějším, domnívám se,
že tyhle zážitky nám chystají odjinud.


Zní to vyrovnaně a smířeně, že jo? Prostě něco je a beru to tak.
To byste mě ovšem měli vidět v noci...

"Mirečku, chce se mi čurat!" Špitám zpod duchny.

Místnost, kde spíme, totiž nemá svůj záchod, chodí se do babiččiny chaloupky, kam se musí přes dvůr.
Přes potemnělý dvůr...

A když se mi ho nepodařilo vzbudit, vydala jsem se sama.
Klepala jsem se strachy, že tu věc uvidím. A při představě stanování na břehu Rožmberku,
kde se podle pověstí prohání duch Krčína na koni, se mi dělalo až mdlo.
Rusalky, bludičky, divoženky, svatojánská noc, co se během ní dokonce Země otevírá - NO KDO TO CHCE?!

"Je moc dobře, že jsme se k tomu stanu nedostali," šeptala jsem mu celá roztřesená po návratu z noční návštěvy záchoda.

"Proč, mohlo to bejt fajn..."

"Snad sis fakt nemyslel, že bych spala ve stanu někde na opuštěný hrázi? Já bych tam po setmění nevydržela ani minutu...," vyložila jsem mu karty.

A tak se konečně dověděl, že moje vize a plány ukuté za dne, musí prověřit teprve noc a strašidelná historka,
aby je mohl brát vážně.

Ovšem ten klíč od sklepa jsem skutečně ztratila omylem...
***
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martin | 29. června 2014 v 19:25 | Reagovat

Moc jsem se pobavil. Hlavně při představě, jak se vloupáváš do vlastního sklepa šroubovákem a jak jsi překvapená, že nejsi stejně šikovná, jako zloději :-D

2 Veronika | 29. června 2014 v 21:56 | Reagovat

Jani, tak díky, za to jak skvěle umíš psát a za to, jak se bavíš. Článek čtu už podruhé a pořád vysmátá :-D

3 Anička | 30. června 2014 v 22:16 | Reagovat

Brr! Běhá mi mráz po zádech :-D
Hlavně, že vše dobře dopadlo :-)
Tu fotku bych chtěla vidět :-D

4 Marie | 1. července 2014 v 20:51 | Reagovat

Plány se nějak zhatily,ani člun ani stan,ale čerstvé mléko mňam.Ale pobavila jsem se.

5 renuška | Web | 2. července 2014 v 8:29 | Reagovat

Tak u nás by se Ti líbilo ... tedy pokud bys tolerovala to, že nám v zahradě běhají daňci a tím pádem mají omezený prostor a nikam moc nezdrhnou. A taky vlastní mlíko nemáme, ale domácí vejce jo a k tomu i králíky. A hlavně!!! Na zahradě nám stojí stan, takže bys mohla v klidu ignorovat sklep, kterej máme sice pořád otevřenej, ale já tam nechodím, protože tam jsou krysy :-D.

PS: KDE??? jsou ty fotky??? Určitě se poděl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.