O Džamile a pindíkovi

13. června 2014 v 21:05 |  ZPOVĚDNICE
V pořadí čtvrtý ultrazvuk a čtvrtý obrázek, tentokrát už človíčka, ne tučňáka.
Doktor mi ukazoval jeho mozek a srdíčko, jak mu tluče. Celý človíček teď měří něco přes
tři centimetry a abych řekla pravdu, neumím si ho v takové podživotní velikosti představit...

Přesto jsem se doktora zeptala, jestli už by mohl tipnout pohlaví.
A on řekl: "Kdybych si jako hodně vymejšlel, tak tohle to je pindík...," a ukázal do míst,
kde jsem nerozeznala vůbec nic.

"Ale to tipuju, je moc brzo," uklidnil mě.

Protože já chci holčičku. Oba bychom byli radši.
S chlapečkem bych asi neuměla. Jejich autíčka mě nebaví, do jejich světa jsem nikdy nepronikla,
a kdykoliv je vidím, chovají se podivně. Nejčastěji si něco pro sebe mumlají...

Vyprávěla jsem tohle Zuzce, když jsem jí volala, abych jí řekla o tom pindíkovi.
A ona mě tak poslouchala a najednou říká: "Zrovna stojim na červený a u přechodu stojí chlapeček. Okopává si boty o sloup a něco jim povídá..."




Vždycky, když přijdu do ordinace, sestra mě staví na váhu.
Tentokrát jsem jí tiše sdělila: Šedesát devět celých devět...

Vzala tužku a hlásí: Takže sedmdesát... Zapisujeme celá čísla!

Jenže tohle celé číslo mě vystrašilo. Jestli to takhle půjde dál, budu se muset
nad sebou vážně zamyslet.
A možná vynechat nějaký ten denní chod. Třeba ten dvacátý...
Nebo budu tlustá máma tlustýho chlapečka, a to bych fakt nechtěla.



Když v krámu nemáme lidi, víte, že s Kiki zaháníme nudu všelijak.
Jedním z oblíbených způsobů, je prohlížení si FB profilů cikánů.
Těch primitivních, co neumí pořádně psát, až se člověk diví, že jsou schopni nahrát fotku.
Obě jsme nalezly cosi zábavného v téhle naší bizarní činnosti.

A tak jsme našly Džamilu. Je celá černá a velice primitivní.
Od pohledu. Tupě se usmívá, je špinavá a rozcuchaná a všude, kam patří měkké i, píše tvrdé.
Někdo jí chválil profilovou fotku a ona mu odepsala, že ale vítoki ji trápý pořát. Furd má žpynaví kalhodky.
Smály jsme se s Kiki jak blázni a krásně nám plynul pracovní den.



Byli jsme na koncertu Lucie, což je jedna z našich oblíbených kapel, tedy pokud jde o mě a o Zuzku. Kiki je už tolik neposlouchala, přesto s námi s Danem šli taky.

Docela jsem si to užila, ačkoliv jsem se obávala, že úderem začátku koncertu na mě padne tradiční únava a budu trpět.
Byla nás větší parta, a tak jsem se zřejmě nějak rozpýtlila a únavu přemohla.

Všechny skladby nám byly dobře známé, ale u jedné nějak dlouho trval rozjezd, a já ji furt
nemohla poznat.
Šlo o song Lucie. Od Lucie...

Přitočila jsem se k Zuzce a povídám jí: "Je to Lucie?"

A ona se zaposlouchala ještě líp a odvětila, že si není úplně jistá.

A pak jsme se začaly smát, že vlastně Lucie to je určitě, a že to vyznělo, jako když nevíme,
na jakém jsme koncertu...
Ostatní na nás koukaly, jako na magory, co se smějou nepochopitelný kravině,
ale nám to bylo fuk. Když jsme spolu, nejvíc se nasmějem.
A jelikož já se nemusela ovládat, protože jsem s sebou neměla Mirečka, smála jsem se víc a dýl,
než Zuzka.

Později jsme si posedali někam na koktejly, jelikož nikomu, kromě mě, se ještě nechtělo domů.
Bylo deset pryč a já byla dávno zralá do postele.

Navíc jsem se cítila svou únavou indisponována, vysledovala jsem, že mi snižuje IQ.
Zuzka se rozesmála, že se vždycky s Mirkem loučím úderem deváté, aby na mě nic nepoznal.

Řeknu prý dobrou a v tichosti, zato rychle, se odeberu do peřin. Aby nezjistil, že unavená jsem úplně blbá...

Něco jako prokletí, rozumíte. Jako když někdo se mění ve vlka (třeba), jakmile se setmí.
Neznám samozřejmě nikoho takovýho, ale o to teď nejde.
Třeba právě chodí brzy spát, dává si pozor.

Který já si nedala, a tak jsem začala celému stolu, včetně přátel mé chytré sestry Zuzky,
vyprávět o Džamile, co má žpynaví kalhodky a znovu mě ta její bezprostřednost výborně pobavila.


A příštího dne jsem se dověděla, že podle Zuzky přátel
trpím maniodepresivní psychózou, a že vzhledem k tomu, jak jsem byla rozesmátá, nacházím se právě v té euforické fázi...

Já to věděla. Měla jsem jít hned po té rozlučkové písničce spát a tomuhle bych se vyhla.
Pak i kdybych se změnila v toho vlka, nikdo by to nezjistil.
Mirek stejně spí tvrdě a ráno už by bylo zase všechno v pořádku.
Když nepočítám těch sedmdesát kilo a pindíka...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Adina | Web | 13. června 2014 v 21:23 | Reagovat

skvělý, vtipný, stručný, jasný :-D
Nejvíc mě pobavilo: "A tak jsme našly Džamilu. Je celá černá a velice primitivní." U toho jsem se doopravdy a nahlas smála - a to se u počítače zásadně nesměju, protože mě pak mají ostatní v místnosti za blázna :-D

2 Verča | Web | 13. června 2014 v 21:57 | Reagovat

:D Opět jsi mě skvěle pobavila.

3 Ver | 14. června 2014 v 10:38 | Reagovat

Paráda, jen si to užívejte. :) ;-)

4 Andrea | 14. června 2014 v 13:32 | Reagovat

Ty uz jsi zase ve forme! :)))

5 Marie | 14. června 2014 v 19:44 | Reagovat

Pindík dobrej,hlavně ať jste zdraví.A super jsem se pobavila a nebyla to psychoza,jen dobrá nálada.

6 Rockytka | 18. června 2014 v 20:30 | Reagovat

No ty perlíš!!!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.