Červen 2014

Zápisky z chalupy: Fotky na divoko

28. června 2014 v 19:49 Zápisky z ...
Psala jsem, že jsme chtěli stanovat na hrázi...

Mám totiž stan, zánovní! Jedinkrát jsem v něm nocovala na výletu s kolegy.
Pochopitelně můj stan obklopen jejich stany, a to na těsno, abych se nebála...

Jenže stan je od té doby ve sklepě, od kterýho jsem nedávno ztratila klíč.

Je to klasická fabka, takže říkám, že to v pohodě vypáčim a došla jsem si pro šroubovák.
Myslela jsem takhle z boku...
Nevim, proč jsem si to myslela, asi proto se furt říká, jak jsou tyhle obyčejný zámky
snadno překonatelný lupičům.
A nevim ani, proč jsem si myslela, že jsem zručnější, než lupič...

Když odletělo pár třísek z hrany dveří, zanechala jsem snahy, abych ty dveře náhodou nerozbila.
Při mojí muší síle by to byla skutečně jen náhoda, ale co kdyby...

A tak jediné, čeho jsem docílila, bylo Mirkovo pobavení, stan zůstal ve sklepě.

Tudíž jsme museli pro tentokrát ten kemping oželet.


Přesto jsme se na břehu toho rybníka byli aspoň podívat. V místech, kde to mělo být...
Kde jsme mohli strávit romantický večer u ohně a noc pod hvězdama...
Bejt já zlodějem...

Je tam neuvěřitelný klid, nikde ani živáčka, když nepočítám labutě, co pluly na hladině,
a co jsem si je fotila. Plno romantických zákoutí hodných tanečků lesních žínek a posezení vodnických panáčků...


Jednoho rána jsem dostala chuť na mléko. I Mirek ho rád, a já si vzpomněla na svou loňskou touhu
po mléku přímo od krávy.
Vzpomínáte, jak Tonda si ji kvůli mně nechtěl tehdy pořídit? Což dobře udělal...

Vyhledala jsem na internetu nejbližší fungující kravín s možností koupit v něm mléko.
Jeden jediný široko daleko jsem našla! Kravín s prodejnou mléčných výrobků hned vedle. To si dáme líbit...

Vydali jsme se na cestu, jeli půl hodiny, možná dýl, a už jsme viděli kravské hlavy, co vyčuhují zpoza kójí
pod střechou. Nadšeně jsem vyběhla z auta a rovnou mezi ně.
Jednak mi voněj a pak, mám ráda tyhle venkovské záležitosti...

Když jsem s nimi pokecala, vydala jsem se hledat ženu (selku), co mi nadojí mléka.
Prošla jsem celý areál, a kromě dalších krav jsem potkala: prasata, telata, býky a jedno kotě.
Inu zamířila jsem k bagristovi, který právě kydal.
Seděl ve svém stroji, vidlice zabořil do pochcaný slámy, zvedl, přemístil se o pár metrů a do hromady hnoje spustil.
Postavila jsem se vedle jeho trasy a očekávala, že zastaví. A že sleze a vyslechne můj retardovaný dotaz,
který měl znít: Může mi tu někdo načepovat čerstvý mlíko?

Jenže bagrista nejen, že neslezl a nevyslechl mě, on ani nezastavil.
Z jeho jediného pohledu, co mi věnoval, se dal vyčíst jednoduchý vzkaz: Běž do prdele.


Překvapilo mě to, protože nemohl tušit, co mu chci.
Přesto jsem to po deseti minutách vzala na vědomí a vracela se k autu. Kde se Mireček smál, protože to na dálku celé sledoval.

Blízkou prodejnu jsme míjeli, když už jsme v ni nedoufali. Tak přece bude mléko!

"Prosím mléko přímo od krávy," pronesla jsem svou přichystanou větu.

"Nemám, leda pasterizovaný," usadila mě bába za pultem. Podle té nabídky tedy NE selka.


Nemohla jsem se s tou informací smířit. Na internetu psali KRAVÍN S PRODEJNOU, tak proč to maj upravovaný?!
Jeli jsme sem snad zbytečně?

Mirek koupil aspoň láhev, abychom nepřišli úplně zkrátka a jeli jsme zpátky k babičce.

Až ta nám vysvětlila, že pasterizace mléka není nic jiného, než jeho prudké zchlazení, ihned po nadojení,
protože tím se prý ničí bakterie - a je to povinná úprava před požitím.
Není to žádná chemie, ani žádné přidané látky, nic víc, nic míň - prostě mléko přímo od krav...

A panečku, jak šmakovalo!!!

Kdo tohle nezkusil, nemá ponětí, jak mléko chutná.
Sladké a husté a lahodné... Za nedlouho byla láhev pryč a my zatoužili po další.
A že i domů našim a sourozencům přivezem...

Naplánovali jsme si tedy, že se do toho kravína ještě před koncem dovči vrátíme.

Mezitím jsme stihli několik výletů, například na zámek jsem Mirka vzala. Bohužel v pondělí, kdy
bývají tradičně zavřené...
Na úžasnou rybí hostinu jsem ho pozvala, kde mohl vybírat z mnoha druhů našich ryb.
Škoda, že je kuchař nedokázal vykostit a hostina nás po hodině titěrného vybírání kůstek nějak omrzela...
Taky pro čerstvá vejce přímo od slepic jsem ho vzala.
Do slepičí farmy!
Jenže když jsme po návratu otevřeli kufr, několik těch plat hapalo na beton...

Říkala jsem už, nějak mi ty akce nevycházely.


Jako s tou srnou, či srncem, co jsem ho zahlédla z auta, a donutila Mirečka zastavit, abych si udělala fotku.
Zákon takových plánů zní, že nevyjdou, protože jak se zastaví, sledovaný tvor bere do zaječích.
Ať je to srna, anebo čáp. Anebo zajíc...

A tak to muselo celé proběhnout velice rychle.
Zastavil, já vyběhla, a běžím...

Srnec kilometr přede mnou. Zdrhá.
Běžím dál, jsem šelma, co hraje na vytrvalost. Uženu ho.

Začínám funět, nechápu, jak mě to napadlo.
Jsem celkem daleko od Mirečka, který mě zřejmě už ztratil z dohledu, tudíž se nemá čemu smát.

Zastavím se, abych se zhluboka vydýchala, když v tom těsně vedle mých nohou něco poskočí.
Poskočí, vyskočí a peláší pryč.
Když jsem zahnala infarkt a můj mozek konečně přijal informaci, že se tady v trávě krčil zajíc,
co asi doufal, že si ho nevšimnu - a ne, že se zastavím těsně u jeho hlavy, popadla jsem foťák
a CVAK. Pořídila jsem fotku na divoko.
Tak bych mohla říkat takovým, co je dělám za běhu, či v šoku.
Na extra divoko bych pak nazvala ty, co pořizuju za běhu v šoku.


Cestou domů jsme projížděli nějakou vískou, kde jsem poručila zastavit.
Zdálo se mi totiž, že nemůžu uvěřit svým očím.
Ale bylo to tak - za plotem nějaký chalupy se normálně pásl srnec...

A já tu běhám v kopřivách - který jsem si mimochodem naškubala. Protože Mireček
je přece svařené radši, než pivo... :)

Celá požahaná jsem nad lapeným srncem mávla rukou.
Koho by těšilo fotit něco, co nemá kam utéct?
Co postojí...


Když v noci nemůžu spát, prohlížím si fotky ve foťáku nebo v mobilu. Uklidňuje mě to,
protože tak přijdu na lepší myšlenky, než jsou ty, co mě budí.

A jak tak listuju a kochám se tou divočinou, praštilo mě do očí něco, co tam nemělo být.

Na fotce, kde stojí Mirek, zářilo něco navíc. Bylo to přes něj a mělo tvar obličeje.
Něco jako smutný smajlík.
Ztuhla jsem.

A nemohla spát už vůbec.

Ráno jsem mu fotku hned ukázala. Úkaz jsme podrobili zkoumání zblízka i zdaleka, zapojili rodinnou radu,
ale pořád jsme na nic kloudného nemohli přijít. Nejpodivněji mi zněla věta, co řekl překvapený Mirek v první
své reakci: "Tohle tam večer nebylo."

Prý si ty fotky už prohlížel a tahle věc by ho určitě zaujala. Měl pravdu, nešlo to přehlédnout,
ale je možné, aby se něco zobrazilo na fotce až později?

Vrtalo mi to hlavou a do teď vrtá. A protože už se mi stalo pár nevysvětlitelných věcí,
z nichž tahle přes všechnu svou podivnost nepatří k těm nejpodivnějším, domnívám se,
že tyhle zážitky nám chystají odjinud.


Zní to vyrovnaně a smířeně, že jo? Prostě něco je a beru to tak.
To byste mě ovšem měli vidět v noci...

"Mirečku, chce se mi čurat!" Špitám zpod duchny.

Místnost, kde spíme, totiž nemá svůj záchod, chodí se do babiččiny chaloupky, kam se musí přes dvůr.
Přes potemnělý dvůr...

A když se mi ho nepodařilo vzbudit, vydala jsem se sama.
Klepala jsem se strachy, že tu věc uvidím. A při představě stanování na břehu Rožmberku,
kde se podle pověstí prohání duch Krčína na koni, se mi dělalo až mdlo.
Rusalky, bludičky, divoženky, svatojánská noc, co se během ní dokonce Země otevírá - NO KDO TO CHCE?!

"Je moc dobře, že jsme se k tomu stanu nedostali," šeptala jsem mu celá roztřesená po návratu z noční návštěvy záchoda.

"Proč, mohlo to bejt fajn..."

"Snad sis fakt nemyslel, že bych spala ve stanu někde na opuštěný hrázi? Já bych tam po setmění nevydržela ani minutu...," vyložila jsem mu karty.

A tak se konečně dověděl, že moje vize a plány ukuté za dne, musí prověřit teprve noc a strašidelná historka,
aby je mohl brát vážně.

Ovšem ten klíč od sklepa jsem skutečně ztratila omylem...
***

Zápisky z chalupy: buřty s oblohou

27. června 2014 v 16:45 Zápisky z ...
Vůbec mi nevycházej plány.

Myslíte, že jsme pluli po rybníku na člunu? Kdepak!
Myslíte, že jsme stanovali na hrázi o Svatojánské noci? Ne.
Myslíte, že jsme byli na výletě v šumavském pralese, o kterém jsem si přečetla na internetu a zatoužila ho navštívit?

Člun jsme nafoukli na dvorku pomocí přibalené pumpičky, kterou jsem kupodivu zvládla obsluhovat.
Což znamená, celá ufuněná pumpovat tak dlouho, než se člun vzedmul a získal podobu obrázku na krabici.
Zajásala jsem a hned do něj ulehla. A hned zase vyskočila, protože guma byla celá rozpálená.

Musím se přiznat, že jsem nenafoukla celý, jen polovinu. Jen vnější část, vnitřní komoru, jak se odděleným ventilkům říká, pořešil Mirek elektrickou technikou.


Víkend končil a přišli naši, ať se prý jdem koupat, že odjížděj a bazén u nich na zahradě osiří...

Podlehli jsme a člun odložili na později.
Bylo na něj stejně příliš horko...


A Mireček si to svlažení a skotačení v bazénu bohatě zasloužil, protože o víkendu byl zapřažen do práce, sotva jsme ráno vstali.
Psala jsem, že mu chci připravit nevšední zážitky - a na to jsem si vzpomněla, když jsem ho
viděla nosit klády a motorovou pilou z nich dělat polena, která pak štípat a přenášet jinam...


Později se připojil i Kiki Daneček, když konečně vstal. A Kiki mu v závěru dne řekla, že nemakal dost, jak ho tak sledovala.
Ohradil se, že to neni pravda, ale ona namítla, že jen říká, jak to viděla.
My je totiž pozorovaly. A pivo jsme jim nosily...
Ráda bych jim dala rozhřešení, jenže já měla oči jenom pro svýho Pepka...


Večer naši grilovali a jelikož já se rozhodla nežrat tolik, neopekla jsem si špekáček, jako ostatní.
Opékala jsem Mirkovi.
Ten se s tátou a Danem díval na fotbal a my, ženy, venku pekly.
Takový podivný plán to byl...

Kiki měla opečeno první. Shodila zčernalý buřt na talířek, kydla hořčici a připlácla chlebem.
Odnesla Danovi a už tam zůstala. Může ji mít rád. Chtít jako přidat...

Já opekla dva najednou, aby Mireček neměl hlad. Kydla jsem dva druhy hořčice, krajíce chleba pěkně naaranžovala a kolem dokola vyskládala rajčátka.

Odnesla jsem mu to, ale Dan se zvedl z opěrky křesla a vyhrkl: No co to má bejt? Kiki! Kde já měl kurva oblohu?

Maminka mu vysvětlila, že takhle vypadá talíř po půl roce lásky a ten jeho po třech. Holt.

Bez nároku na přídavek.
A než se tomu dodivil, já dávno pekla další...



V neděli ráno byla k snídani kachna se zelím.
Babička chystá to, co si přejem.
Jenže si přála Kiki a Dan. Stačili to dřív.

Abych to uvedla na pravou míru, jednalo se o oběd, jenže když se vstávalo v poledne, byla
to prakticky snídaně.

Mirek, zvyklý na režim sportovců, se zdráhal uvěřit, k čemu že to zasedá.
Navíc když ve džbánku před sebou našel pivo.

Jelikož já nepiju (jenom žeru), tak jsem si došla na kopřivy a že si udělám náš oblíbený kopřivový čaj. Pijem ho rádi, protože je zdravý.
Tahle věta mou rodinu u stolu pobavila a Mirek byl politován.

Měli za to, že si se mnou chudák nesmí dopřát pivo po ránu (ani v poledne) a že mu (já bláznivka) ordinuju byliny.
A mají za to stále, protože je při tom rád nechal...


Ve skutečnosti jsme ale ve vzácné shodě. Představte si, my několikrát denně zjišťujem,
že myslíme na stejné věci. Dokonce máme stejné neduhy a zvyky, názory a touhy, chutě a potřeby...

Posledně mi na gyndě zjistili krevní skupinu, aby ji zapsali do těhotenský průkazky.
Dávno ji znám, protože už jsem těhotná byla, je to AB RH +

Když jsme seděli v Třeboni nad rybou, připletla se při placení Mirkovi pod ruku jeho průkazka
dárce krve. Vytáhl ji a povídá: Takovouhle mám krevní skupinu...

A tam stálo AB RH positive.

Užasla jsem, ale nakonec jsme usoudili, že nás ta shoda vlastně nepřekvapuje.

Přesto je jedna záležitost, která je jen mou specialitou. A to srabáctví.
Zatímco on si představovat vyplout na člunu někam doprostřed našeho největšího rybníka
a tam z něj skákat do nejhlubších vod, já měla spíš vizi nástupu "suchou nohou" někde u příhodné hráze, plutí s ostražitým pohledem do všech stran (kdyby něco) a suchou plavbu zakončit zrovna tak suší. Rozhodně se tedy nepotápět mezi jihočeskými sumci, kteří bývají až několikametroví...
Já prostě úplně vidím, jak nějaké takové parybě skočím na hřbet a on se po mně ožene a utkáme se v nerovném boji, který přirozeně prohraju...

Jenže Mirečka nelákala suchoplavba, která by byla vhodná i za podmračeného počasí.
A jelikož do konce našeho týdne bylo už vesměs jenom takové, člun jsme nechali na příště...
Ale abychom ho aspoň zkusili, vymysleli jsme kompromis.

Já se plavila na sucho, on s občasnými ponory. Totiž v bazénu.

Ano, člun byl téměř stejně dlouhý i široký, takže o plavbu věru nešlo, ale pohoupáníčko na vlnách přecejen bylo. To on mi ho zajistil, jak se tak pokoušel kolem si trochu zaplavat...





Typicky letní aktivity, jako jsou vodní radovánky, se tedy úplně nekonaly, jahod bylo taky jenom pár, zato několik typicky venkovských záležitostí bylo.
O tom, jak jsme navštívili kravín a jak těžké je dneska sehnat mléko přímo od krávy, si přečtete zase zítra.
Stejně jako o honění srnce... A leknutí zajícem. Požaháním kopřivami. A počuráním se strachy. Tedy téměř. Protože něco je, něco prostě je, to Vám řikám...
Ale teď abych to odlehčila, taky jsme byli hledat. Na svatého Jana, kdy země vydává své poklady.
Kdybych to bejvala dovykopala, což by znamenalo další půlhodinu kutání, měli bychom další drát... :)
***

Autista ve člunu

20. června 2014 v 15:10 Zpovědnice
Blíží se dovolená, sice jen týdenní, ale o to pečlivěji si ji plánuju.
Bude to další z mých "terapií přírodou".

Pojedem na chalupu, což Vás asi nepřekvapí, ale čemu se asi budete divit je to,
že to překvapilo mě...


S Mirkem jsme totiž úplně původně chtěli cestovat. Jenže jak jsem otěhotněla a začala
trpět těmi nevolnostmi, upustili jsme od zahraničí a upřednostnili tuzemské výlety.
Projet republiku. Zkouknout hezká místa. A že jich tu je... (Aspoň se to říká).

Protože já jsem nejspíš (kromě toho všeho, co už víte), územní autista.
Prostě posedlá jediným krajem, kde mi je nejlíp a kde mám navíc pořád
co objevovat, a každá cesta jinam mi už odmala připadá jako škoda času, který jsem mohla
strávit tam. Na chalupě.

Obzvlášť, když máme jen týden.

Jenže jak mu to říct...


U snídaně vykládal něco o Českém Švýcarsku, že je tam krásně a bla bla bla...
Původně jsem kývla, že tam určitě pojedem, ale jak se to blížilo, cítila jsem, že to nepůjde.
S věkem se moje diagnóza toho územního autisty zhoršuje. Ráda bych si myslela a tvrdila,
že je to jenom obdobím...


Tvářila jsem se tak, že okamžitě poznal, že se něco děje. V mý hlavě.
A chtěl vědět, co...

Tak jsem to vyklopila.
Bála jsem se jeho reakce, protože má pochopitelně právo
chtít jet tam, kam bylo v plánu, a vůbec, chtít jet i jinam, než k babičce... :)

Na konci svýho ufňukanýho projevu jsem uronila slzu a dodala, že navíc teď
rostou jahody u ní na zahradě...


A Mireček mi řekl: No ťuťu, to víš, že pojedeme, kam chceš...

A bylo to. Čuměla jsem, jak to bylo rychlý a že to vyšlo.
Jestlipak mi to zopakuje i za rok? To mi spíš po vzoru Kiki poví něco o tom, že letos neni loni...

Každopádně jsem měla velkou radost a na oplátku s ním šla na film, na který bych normálně nikdy nešla.
Takhle moc jsem se obětovala.



A teď se vracím k tomu, že se na dovolenou pečlivě připravuju.
Nechci totiž, aby řekl, že nic novýho neviděl, nic novýho nezkusil, nepoznal, nezažil...
A že v tom Švýcarsku nebo Americe nebo kdeže, by bylo bejvalo líp.

Na čem jsme se oba bez debat shodli (a co i já myslela upřímně), byla akutní potřeba
přírody. Maminka mi poslala esemesku, kde stálo, že se blíží svatojánská noc plná kouzel,
a tak jsem se rozhodla, že ji strávíme venku. Ve stanu totiž.

A že se nebudu vůbec bát...

Protože nepůjde o žádnej kemp! Půjde o břeh rybníka, kde si rozděláme stan a oheň
a před spaním na něm opečem rybu, co Mirek chytí holýma rukama...
Dobře, tak aspoň buřty si opečem, co si koupíme v COOPu.

A abych jeho spokojenost maximálně pojistila a hlavně, abychom si tu přírodu opravdu
na doraz užili, objednala jsem nafukovací člun.

Jelikož můj Pepek měří dva metry, dbala jsem na to, aby byl dostatečně prostornej.
Je tedy pro čtyři lidi, ale my jsme jenom dva (plus jeden, kterej zatim místo nezabere),
a tak předpokládám, že se tam krásně rozvalíme a budeme si jenom tak plout...


Do krámu dorazil designér výloh. Říká se mu ještě jinak, ale nemám buňky, si to zapamatovat.
Zkrátka ten, co vystavuje hadříčky a různě kouzlí s dekoracemi, aby přivábil módu milující zákaznice.

On je to gay a vždycky nám vykládá něco ze svého módního světa, o luxusních dopňcích,
dovolených a tak... Taky o lidech v socce, co pořád zíraj a mívaj na něj tisíce poznámek jenom proto, že nosí svou neotřelou módu. On totiž taky navrhuje a šije.

Když se zeptal, jestli nás taky nečeká dovolená, řekla jsem, že mě ano.

"Paráda, a kam Jani? Asi Čechy co? Že by výlety?" Pokoušel se mě odhadnout. Už mě mírně zná.

"Chalupa," sdělila jsem mu.

"Jasný...," pokýval a já nadšeně dodala: "Koupila jsem si člun. Takže budu plout po rybníku."

Kiki vyprskla smíchy, kdežto on se na mě podíval skoro soucitně a pravil: "Eech... Dobře..."

Zřejmě si to nedokáže ani představit. A to si zase nedokážu představit já...


Jak jsem předpokládala, Mirek měl z člunu radost.
Akorát se zajímal, jak ho převezem k tomu rybníku. Pokud ho nebudem chtít nafukovat až tam,
ale doma nějakým tím rychlým způsobem, který poskytují elektrické kompresory.

Takový drobnosti jsem ale neřešila, podstatný je, že máme na čem plout, ne!


Když jsme se vraceli z práce, přišla mi zpráva, že ho přivezou už zítra.
A přitom jsem si všimla suchého trsu kopretin, co mi ho někdo vrátil do květináče, odkud jsem
ho vyhodila, protože už nešel zachránit.

Ovšem minulý měsíc vyhodila. Do křoví pod okny. A teď je zpátky v truhlíku u vchodu.
Hned jsme se podivili, jak jsou někteří lidi fakt divní. Kdo a proč vytáhne z křoví suchou kytku,
aby ji postavil (ani ne zasadil) do truhlíku???

Mirek k tomu tématu blců podotkl, že doufá, že ten člun zítra nepřivezou už nafouknutý.

Měří totiž tři metry a podle všeho by neprošel ani dveřmi.


Ráno jsem se vzbudila a první myšlenka byla: Jé, dneska přivezou člun!
A hned jsem si představila, jak zvoní chlápek a snaží se nám do vchodových dveří vecpat
nafouknutý člun. Vyprskla jsem smíchy a nešlo to zastavit.

Mirek se rozespale ptal, co mě tak pobavilo, jenže když jsem řekla: "Kdyby nám fakt přivezli
nafouklej člun!", vůbec mi to nevěřil.
Možná je to dobře. Čím dýl mi tu (únavovou) blbost neuvěří, tím dýl bude zamilován a snad ochoten plnit přání územního autisty.
:)
***

Zpráva roku

18. června 2014 v 19:07 DNES
Dneska jenom ve stručnosti.
Tlačí mě čas.

Za chvíli padla a ani jsem nestačila využít exkluzivní povolení roztroubit zprávu dne jako první.
Dobře, tak zprávu roku... Už druhou takovou...


Kiki měla pocit a ten jí zavedl k lékaři a ten jí ten pocit potvrdil - už víte???

Nechci nic zakřiknout, ale pokud všechno dobře dopadne, na počátku příštího roku se do naší smutné rodiny narodí hned dvě děťátka :)

Říkám to pořád, že ten život je zvláštní...
Gratuluju Kiki a těším se na "všechno spolu"! :)
***

Vojta

15. června 2014 v 21:54 Pomáháme nemocným dětem...
Jelikož se mi konečně podařilo vytáhnout fotky z telefonu, ráda bych dneska se zpožděním
trochu poreferovala o předání dárků od Vás malému Vojtovi.

Jen připomínám, že jsme kupovali DVD přehrávač pro jeho dlouhé nemocniční chvíle,
také sluchátka, no a potom pohádky.
Chtěla bych jménem Vojtovy maminky Aničky poděkovat všem z Vás, kteří jste nelenili
a osobně mu nějaká dývka zaslali.

Jednalo se o Vojtovu první poštu, kterou si náramně užil.

Moje setkání s ním proběhlo rovněž opožděně, pro mé období nevolností, a to na letišti.
Cestou domů se se svými rodiči stavil podívat na letadla, a tak jsem ho měla vlastně blízko.
Sešli jsme se na parkingu, odkud je pěkný výhled právě na vzlétající a přistávající "éra".

Využila jsem náhodně objeveného zájmu Vojty a jedno jsem mu také věnovala, byla to taková pozornost navíc, maketa letadla, kterou jsem měla ještě nesloženou doma. Když je má rád...


Vojta je krásnej maličkej blonďák, rošťák od pohledu, ačkoliv zřejmě moc lumpačit nemůže,
pro své věčné hospitalizace.
Když vybaloval tašku s dárky, měl radost, všechno "vyházel" na beton a kochal se.
Tašku mi pak vrátil :)

A ještě něco udělal - obejmul mě!
Bylo to po Elence první objetí od dítěte, které mě potkalo. A vůbec mi nebylo nepříjemné...

Chtěla bych Vám všem přispívajícím znovu strašně moc poděkovat za dobrotu, s níž pomáháte
nemocným dětem, konkrétním dětským příběhům.
Rozhodně to stojí za to!


A přepis zprávy Vojtovy maminky:
Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat za dárky pro Vojtu. Byl nadšenej, zase už mu tenhle tejden není nejlíp, takže pohádky využívá plnými doušky. Děkuji moc tobě, protože bez tebe by k ničemu nedošlo a děkuju všem, kteří na dárky pro Vojtu přispěli. Moc si toho vážím,
Anička a Vojta



***

O Džamile a pindíkovi

13. června 2014 v 21:05 Zpovědnice
V pořadí čtvrtý ultrazvuk a čtvrtý obrázek, tentokrát už človíčka, ne tučňáka.
Doktor mi ukazoval jeho mozek a srdíčko, jak mu tluče. Celý človíček teď měří něco přes
tři centimetry a abych řekla pravdu, neumím si ho v takové podživotní velikosti představit...

Přesto jsem se doktora zeptala, jestli už by mohl tipnout pohlaví.
A on řekl: "Kdybych si jako hodně vymejšlel, tak tohle to je pindík...," a ukázal do míst,
kde jsem nerozeznala vůbec nic.

"Ale to tipuju, je moc brzo," uklidnil mě.

Protože já chci holčičku. Oba bychom byli radši.
S chlapečkem bych asi neuměla. Jejich autíčka mě nebaví, do jejich světa jsem nikdy nepronikla,
a kdykoliv je vidím, chovají se podivně. Nejčastěji si něco pro sebe mumlají...

Vyprávěla jsem tohle Zuzce, když jsem jí volala, abych jí řekla o tom pindíkovi.
A ona mě tak poslouchala a najednou říká: "Zrovna stojim na červený a u přechodu stojí chlapeček. Okopává si boty o sloup a něco jim povídá..."




Vždycky, když přijdu do ordinace, sestra mě staví na váhu.
Tentokrát jsem jí tiše sdělila: Šedesát devět celých devět...

Vzala tužku a hlásí: Takže sedmdesát... Zapisujeme celá čísla!

Jenže tohle celé číslo mě vystrašilo. Jestli to takhle půjde dál, budu se muset
nad sebou vážně zamyslet.
A možná vynechat nějaký ten denní chod. Třeba ten dvacátý...
Nebo budu tlustá máma tlustýho chlapečka, a to bych fakt nechtěla.



Když v krámu nemáme lidi, víte, že s Kiki zaháníme nudu všelijak.
Jedním z oblíbených způsobů, je prohlížení si FB profilů cikánů.
Těch primitivních, co neumí pořádně psát, až se člověk diví, že jsou schopni nahrát fotku.
Obě jsme nalezly cosi zábavného v téhle naší bizarní činnosti.

A tak jsme našly Džamilu. Je celá černá a velice primitivní.
Od pohledu. Tupě se usmívá, je špinavá a rozcuchaná a všude, kam patří měkké i, píše tvrdé.
Někdo jí chválil profilovou fotku a ona mu odepsala, že ale vítoki ji trápý pořát. Furd má žpynaví kalhodky.
Smály jsme se s Kiki jak blázni a krásně nám plynul pracovní den.



Byli jsme na koncertu Lucie, což je jedna z našich oblíbených kapel, tedy pokud jde o mě a o Zuzku. Kiki je už tolik neposlouchala, přesto s námi s Danem šli taky.

Docela jsem si to užila, ačkoliv jsem se obávala, že úderem začátku koncertu na mě padne tradiční únava a budu trpět.
Byla nás větší parta, a tak jsem se zřejmě nějak rozpýtlila a únavu přemohla.

Všechny skladby nám byly dobře známé, ale u jedné nějak dlouho trval rozjezd, a já ji furt
nemohla poznat.
Šlo o song Lucie. Od Lucie...

Přitočila jsem se k Zuzce a povídám jí: "Je to Lucie?"

A ona se zaposlouchala ještě líp a odvětila, že si není úplně jistá.

A pak jsme se začaly smát, že vlastně Lucie to je určitě, a že to vyznělo, jako když nevíme,
na jakém jsme koncertu...
Ostatní na nás koukaly, jako na magory, co se smějou nepochopitelný kravině,
ale nám to bylo fuk. Když jsme spolu, nejvíc se nasmějem.
A jelikož já se nemusela ovládat, protože jsem s sebou neměla Mirečka, smála jsem se víc a dýl,
než Zuzka.

Později jsme si posedali někam na koktejly, jelikož nikomu, kromě mě, se ještě nechtělo domů.
Bylo deset pryč a já byla dávno zralá do postele.

Navíc jsem se cítila svou únavou indisponována, vysledovala jsem, že mi snižuje IQ.
Zuzka se rozesmála, že se vždycky s Mirkem loučím úderem deváté, aby na mě nic nepoznal.

Řeknu prý dobrou a v tichosti, zato rychle, se odeberu do peřin. Aby nezjistil, že unavená jsem úplně blbá...

Něco jako prokletí, rozumíte. Jako když někdo se mění ve vlka (třeba), jakmile se setmí.
Neznám samozřejmě nikoho takovýho, ale o to teď nejde.
Třeba právě chodí brzy spát, dává si pozor.

Který já si nedala, a tak jsem začala celému stolu, včetně přátel mé chytré sestry Zuzky,
vyprávět o Džamile, co má žpynaví kalhodky a znovu mě ta její bezprostřednost výborně pobavila.


A příštího dne jsem se dověděla, že podle Zuzky přátel
trpím maniodepresivní psychózou, a že vzhledem k tomu, jak jsem byla rozesmátá, nacházím se právě v té euforické fázi...

Já to věděla. Měla jsem jít hned po té rozlučkové písničce spát a tomuhle bych se vyhla.
Pak i kdybych se změnila v toho vlka, nikdo by to nezjistil.
Mirek stejně spí tvrdě a ráno už by bylo zase všechno v pořádku.
Když nepočítám těch sedmdesát kilo a pindíka...
***

Zápisky z kuchyně starý báby

8. června 2014 v 20:36 Zápisky z ...
Po odmlce Vás zase zdravím.
Ráda bych řekla, že byla způsobena mým nedostatkem času, pro samé dovádění
a užívání si...

Jenže mi bylo blbě a zestárla jsem asi o padesát let.
Ty těhotenský nevolnosti se mě držely i celý dny. Ségry myslí,
že proto, že jsem si přečetla, že je to takhle celodenně možný...

Mireček mě po další pronaříkané noci doprovodil k doktorovi a ten mi povídá:

"Milá zlatá, jste v devátém týdnu, nevolnosti jsou běžný - ale něco vám na to dám."


Dostala jsem vitamín B, který mi kupodivu pomohl, což mě kupodivu nepřekvapilo,
protože pár dní předtím jsem si koupila nápoj s vitamínem B a po jeho vypití jsem
pocítila úlevu. Což znamená, že se mi přestalo chtít zvracet.
Takže jak pak gynekolog řekl vitamín B, měla jsem jasno.

Někdy jsem takhle přirozeně důvtipná...
Snad je to tím, že se teď cítím fyzicky stará, tak si to možná vzal za svý i mozek a zmoudřel.


Takže nevolnosti by byly snad zažehnány. Ačkoliv únava nepřešla.
Někdy usnu i několikrát denně. Když nejsem v práci, pochopitelně.

To jsem Vám třeba chtěla napsat už dopoledne, ale než jsem se k tomu dostala,
přišlo to na mě a po dosednutí na gauč jsem se nějak automaticky stočila do klubíčka
a prostě usnula.

Mirek je v takových chvílích rozpačitý.
Obzvlášť, když se chystáme ven.


Podobně do rozpaků ho taky uvádí to moje vyváření.
Tuhle mi povídá: "Prosim tě, nepiš už o tom svym vaření, kolegové se mi smějou!"

Jenže to mě heclo ještě víc, chápete, no a uvařila jsem francouzský brambory.
A co myslíte?
Zase nic...


A tak jsem se dala na studenou kuchyni. Mažu nám chleby.
Vymyslela jsem si pomazánku.
Nejvíc receptů mě napadá, když mám hlad.

To byl takhle Mirek na turnaji (ten jeho stolní fotbálek), no a já si došla na nákup.
Hlad bejvá to jediný, co mě zvedá z gauče, aniž bych protestovala.

Koupila jsem si pomazánkové máslo a chleba.
A kdybych chtěla změnu, protože do večera daleko, přihodila jsem do košíku i nivu.

A v tom mě to napadlo.
Co takhle to smíchat?!

Ale počkám s tím na Mirečka, aby o něco nepřišel...



Kočka Sára přišla o oko.
Divná věc, prostě se vrátila s okem zarudlým a veterinář řekl, že měla úraz a musíme hodně kapat.
Jenže jak má člověk hodně kapat, když je celej den v práci, že jo...

Prý vidí stíny. Což jsme prstovým testem ověřili.
Ten spočívá v tom, přiblížit prst k raněnému oku tak, aby ho nemohla zmerčit okem zdravým.
A bylo evidentní, že ho tím nemocným viděla, protože cukala.

Za pár dní ale cukat přestala...

Litovali jsme ji a v jednu chvíli se zdálo, že se její stav velice dramaticky zhoršil.
Uslyšeli jsme totiž z chodby tlumené mňoukání, a když jsme za ním vyběhli, míjeli jsme kapky krve.

To je zlý, krvácí jí oko!


Jenže ona držela v hubě ptáka.
Chudák přiletěl na okno, kde mi ještě od zimy visí ptačí zob.
Ano, důchodkyně...

No a nebyl jedinej, běžně tam posedávalo i pět sýkorek najednou a hodovalo...
Sára skákala do skla, jak ji ovládaly ty její predátorský pudy.

A pak jednou našla to okno otevřený...

Normálně bych se pro sýkorku snad rozplakala, nebýt té úlevy, že ta krev není Sáry.
Dokonce ani poloviční slepota jí neznemožňuje lovit.
Tudíž by se uživila, tudíž je nadále soběstačná.
Ne, že bych ji nekrmila, ale na tu mou kuchyni je skutečně lepší se nevázat...

Mirek to tak dělá. Původně si vůbec netroufal, vracet se domů hladový.
To se zlepšilo.
Po jednom mém chlebovém majstrštyku.

Opeče se chleba ve vejci a sýru na cibulce... Nic pro lajky...


Když jsem pak k obědu přidala palačinky a k večeři bramboráky, hodně jsem si vylepšila
skóre. Tři blafy na tři poživatiny. Na mateřství to zatím není, ale to se poddá...


No a konečně moje pomazánka ala Jane.
Neřekla jsem mu ten název. To by mi nejedl.
Obzvlášť, když viděl, jak při mixování vzduchem poletuje niva, či kousky vajec, co jsem tam
v zápalu pro věc přidala. Samozřejmě natvrdo.

Dávno jsem přišla na to, že je při vkládání do hrnce s vroucí vodou nesmím vhodit, nýbrž na lžíci
dopravit až na dno...


Úplně náhodou - podle Mirka, se mi to povedlo.
Přitom já si byla předem jistá.
Na jeho uznání jsem odvětila, že mě to napadlo včera večer.
Zděsil se: "Co že? To byl experiment?!"

Nemá rád, když nevím, co dělám.
Stačí, jak to dopadá, když vím...


Takže drazí jeho kolegové, tímto se už nemáte čemu smát, jsem mistr studené kuchyně!



S těmi stavy únavy a občasných nevolností se stávám čím dál víc asociální.
Už vůbec netoužím po společnosti lidí.
Dokonce pobyt na facebooku mě dráždí.
A když někam jedeme, tak mimo civilizaci.

Radši k rybníku z druhý strany, než z tý posekaný s přívětivým přístupem do vody a občerstvením...
Deku si položíme na vysokou trávu a holt chvíli trvá, než pod námi slehne.
Holt se pak prohlídneme, jestli nejsme samý klíště.
Holt si občerstvení berem s sebou.
Holt se brodíme kluzkým blátem na dně, když si chcem zaplavat, a holt si razíme cestu
mezi kachnama. A rákosím.
Holt něco za něco...



Naposled jsme neměli tolik času, abychom vyjeli za Prahu, a tak jsme museli vzít za vděk blízkým Džbánem.
A kupodivu, tam tráva neposekaná a ještě lidí jak na pouti.
Člověk leží na dece, sní (o svěžím mládí), a kolem pořád někdo prochází, kola vodí, psi i děti, pivo si nosí, talířem si hází, křičí, směje se, huláká, opodál bába si spodky převlíká, no fuj!
To bych já nikdy takhle veřejně...

Ještě, že nebylo tolik času a museli jsme brzy odjet.

Možná se ze mě stává ta nesnášenlivá důchodkyně, v tom jiném stavu přebírá vládu ve mně a rázem mi je tak minimálně
šedesát. A nejsem svěží fit babča, ale pěkně zabšklá babizna, co je podle ní všechno špatně,
protože se sama tak cítí.

Ale odkdy jsou takové dámy vůči sobě kritické...


Moje stařena koukala na facebook, co tak lidi zase sdílí, a během brblání nad jejich počínáním
a dotazováním se PROČ? a CO JE ZASE TOHLE? zase na férovku usnula.
Když se probrala, Mireček byl pryč, ale ona věděla, že ji neopustil, že jel jen do práce,
a tak chtěla se svou zatracenou únavou něco udělat, aby mohla něco dělat...


Okem spočinula na pěti pomerančích v míse na stole a dostala nápad.
Nadopuje se vitamínem C, ten ji postaví na ty starý, bolavý nohy.
Ne, že by chtěla jít mezi lidi, ale poklidit, vysmějčit, vyprat... Anebo Vám konečně už něco napsat.
Třeba se tím uvolní a bude snesitelnější (a snášenlivější).

Začala ždímat půlky pomerančů na odšťavňovači.
Když se pak zahleděla na tu vymačkanou kůru, uvědomila si, že přesně tak se cítí.
Jako vymačkaný pomeranč.

S jakou chutí pak vypila sklenici plnou oranžové a tolik osvěžující šťávy!


Ráda bych řekla, že jí to na ty nohy postavilo.
Ale kdepak. Jenom Vám napsala. V sedě.

Ale protože myslela, že si chystá elixír mládí, zfotodokumentovala pro Vás jeho přípravu
krok za krokem. Taková je to hodná babča.
Ovšem z úkrytu a bezpečí svého domova, z pohodlí gauče, se slepou kočkou na klíně a už jen jediným
ptákem v okně, co se lítá stokrát denně dívat, jestli už je vzduch čistej.

Ňákěj kurážnej. A akční.

Navíc závidim ptákovi...
+++