Květen 2014

Zápisky z kuchyně: Přešlapy

29. května 2014 v 18:09 Zápisky z ...
Dneska si budu stěžovat.
Otevírám k tomu bonbonieru.

To vaření se mi stále nedaří...

Dát maso na gril - může to bejt vůbec problém?!
Kvůli nedostatku brambor jsem vařila špagety. K masu. No a co, že jo.
Masíčka pěkně propečená jsem dala na talíře, k tomu tatarčičku.
Špagety, ať si každý nandá z mísy sám.

Nandala jsem si první a teprve v tu chvíli si všimla nehezké kombinace špaget s tatarkou.
Nejen, že nehezké, ale hlavně nevhodné tedy.
Zapřela jsem se a dala se do toho.
Maso nešlo ukrojit, ale kdyby na mě Mirek jenom koukal, nic by nepoznal.
Tak jsem se snažila působit svěže, spokojeně a radostně...

Jenže on měl svou porci špaget s tatarkou a dvěma podrážkami, a nějak se mu na mě nechtělo
hrát, jak si pochutnává.

Proč by to taky dělal, že jo.
Namísto toho se nasral, s definitivní platností mi zakázal vařit. Pak snědl suchý špagety
a já si konečně mohla dovolit, nejíst tu svou hrůzu taky...


Další den, když si zase vařil špagety - protože nezapomněl, že já do kuchyně nesmím,
dostala jsem nápad, že bych přichystala aspoň domácí omáčku, namísto toho věčnýho kečupu.
Nesouhlasil a míchal si své nezkažené špagejtle dál.

Měl jenom kraťasy a já si ho prohlížela, tajně, zezadu.
A pak obdivně povídám: "Ty máš ty záda tak hezky vyrýsovaný..."


Šel si vzít tričko a řekl, že už nebude chodit bez něj.

Když si na to vzpomenu, cpu si do pusy tri čokoládový bonbóny najednou.
Jsem snad ňákej otravnej čumil nebo co?!


Do toho mi volá máma, že babička nechala nahodit maštal, kterou jsem loni začala předělávat
na sklípek. Vzpomínáte?
Pracně jsem otloukávala zdi, abych se dostala na starý kameny, který obnažený vypadaly
úžasně. Asi jako Mirek, ale nevzpomínám si, že bych jim to říkala...


To bylo řečí, že si tam můžu dělat, co chci. A pak si to předělaj stejně podle svýho,
klasika.
Ve svém rozčilení jsem byla uklidněna, že až v létě přijedu, můžu si to zase omlátit.
To určitě!
To mě musej mít za úplnýho idiota, jestli se domnívaj´, že budu chtít každej rok tlouct kladivem do zdi
a znovu a znovu objevovat krásu kamenů.


Napadlo mě, co by mi asi tak řekla babička, kdybych se jí svěřila, že letos objevuju krásu svýho muže.

To nemůžeš, chválit chlapa, jak vypadá! To on má chválit tebe!

Řekla by nejspíš.
A já bych jí dala zapravdu, protože to vím - jen jsem zase zapomněla!

Lhala bych jí, že to běžně nedělám a v hlavě by mi běžel ten remix mnou vyřčených uznání, obdivných úžasů,
a otevřených úst... Asi hodinovej remix podobných situací.

A taky jeho rozpaky a jeho zahalování se.

Tohle mě teď přišlo na čtyři bonbóny...

Když si přiznám fakta, dožeru to celý.


Neumim vařit a furt na něj čumim.

Tak. Bonboniera prázdná.


Ráno po snídani jsem vracela máslo do lednice.
Snídaně jsou tak snadný - jenom se namaže něco na něco a je to...

Najednou, jak jsem přibouchla dvířka, jako by něco unikalo.
Ne mně, to totiž málokdy poznám, ale uvnitř, v ledničce.

Takový syčení jako by.

Tak ji zas otevřu a najednou na mě cáká pivo.
Takovej čůrek tam stříká z plechovky. Já ji něčím propíchla.

Abych situaci zachránila, popadla jsem duchaplně skleničku, otevřela plechovku a pivo z ní přelila.

Donesla jsem mu půllitr napěněnýho piva do obýváku, a než se stačil zeptat, o co jde,
oznámila jsem mu, že vím, že teď pivo asi nechtěl, ale že jsem ho probodla, tak jsem mu ho prostě musela
nalejt...

Zíral na mě a já čekala nějaký drsný resumé.

Dočkala jsem se.

"Tahle tvoje nehorázná neschopnost..."

Rozesmála jsem se, než to stačil doříct. Přišlo mi vtipný, že jsem nehorázně neschopná.

Nejenom neschopná, ale nehorázně.

A že mi to říká ten, který by mě měl obdivovat. A já se před ním cudně zahalovat.
Měl by se mě ptát (když zůstanu u vaření), co jsem to tam přidala za tajnou ingredienci,
jak se mi taková lahůdka povedla... A mluvit o mně všude v superlativech.

Tak, jako náš dědeček o babičce.
Jé, kolikrát jsem z jeho úst slyšela, jaká je to báječná kuchařka!
A ať se od ní učíme...

Jenže, jak teta Blanka minule správně podotkla, naše babička vždycky razila heslo pro své potomky, jímž
nás odháněla z kuchyně:
"Ještě se v životě navaříš! Ještě se něco namyješ nádobí! Běž si radši hrát... (lehnout, snít...:))

A tak chudinka vaří dodneška a my dodneška sníme.
Třeba i celou bonbonieru na posezení, když tak počítáme svý přešlapy...
+++




Zápisky z kuchyně: Kuchařská výpomoc

25. května 2014 v 19:55 Zápisky z ...
Už jsem se nemohla dívat na to, jak si Mirek pořád vaří ty polévky z pytlíku.
Mně teda chutnaj, to zase jo, ale všichni víme, jak to s nimi je...

Což mi teda, na druhou stranu, vůbec nebrání je jíst, když už si nějakou přichystá.
Tedy MU JE JÍST.
Ujídám mu tajně.
Tak mi to šmakuje nejvíc.
Naběračkou přímo z hrnce a klopit to do sebe...


Tuhle si udělal houbovku, kterou jsem pak (po čuchu) našla na plotně, když zalezl do sprchy.
Já přiběhla se lžící a tajně jsem ji celou snědla.

Když jsem naklápěla hrnec, abych nenechala vůbec nic, projel mnou palčivý dotaz.
Jestlipak už měl?!

Zaklepala jsem na něj a s neutrálním tónem v hlase se ho zeptala: "Mirečku, ty už jsi měl tu polívku?"

"Jo!" zavolal zpátky, "možná ji pak ještě dojim".

"No, to nedojíš...," špitla jsem pro sebe a byla fakt ráda, že stihl aspoň ten talíř před koupelí.



Tahle příhoda mě přimněla, uvařit velký hrnec polévky. Mirek sice říkal, ať to radši nedělám, ale čeho se bojí?!
Pórková to bude.

Podle internetovýho receptu úplně snadná...


Nakoupila jsem potřebný ingredience a hned jsem se do toho pustila.

Mirek se vzbudil po noční, právě když jsem nadávala, že nemám mouku.
Moli ji sežrali.
A pak taky, že nemám vejce. Který sež..snědl on, když jsem se nedívala.

Teď to skoro vypadá, že doma jíme tajně...:)


Posílala jsem ho na nákup, ale nechtělo se mu.
Tedy pro tu mouku byl, ale pro vajíčko už nechtěl.

"Prosim tě, pojď, zazvoníme na nějaký sousedy, oni ti to vejce daj´!" Zbláznil se úplně.

Jsme v Praze, ne někde na vsi, abych si se sousedy tykala a vycházela vstříc :)


Jenže si vzal do hlavy, že mi předvede, jak je to možný i tady, popadl mě, postavil před protější vchod
a rval mi ruku na zvonek.

Promítlo se mi pár obrázků z minulosti, jak na sebe s touhle milou sousedkou řveme, respektive já na ni,
aby nerušila noční klid, když se spí (to jsem měla ještě Elenku), od kterýžto doby mě místo pozdravu
přehlíží, v horším případě mi pustí vchodový dveře přímo doprostřed ksichtu, když náhodou vcházím do baráku po ní...


A teď otevře a já budu chtít vejce...
To bych se musela snad jedině uklonit a odprosit ji, a za to teda žádná polívka nestojí! :)


No nic, došla jsem si na nákup sama.

Celá hodina a půl povyku kolem kastrolu vyšla vniveč v momentě, kdy jsem usoudila, že v solničce je už jenom
špetka soli a otočila ji tam celou.

Najednou, jako by se z ní sypal celý kopec soli, hora soli!

Zkrátka jsem to přesolila a bylo po všem.

Protože, když já něco zachraňuju, bejvá lepší se na to ... :)
A když mě napadne vařit, je lepší jít se najíst do restaurace - a ušetřit.
Mirek to tušil.


Do polévky jsem přidala další litr vody.
Od slanosti to pomohlo, ale pórek se někam ztratil, to jedno vejce taky,
a když jsem přidala smetanu, polévka byla jakási mléčná.

Mléčná s občasným žloutkem. Na pohled nevábná, přesto jsem servírovala.

Mirek se ošíval a po pár lžičkách mi to přestal jíst.
Prý si počká na druhý jídlo.
Který nešlo pokazit - karbanátky z předem ochucenýho mletýho.


Kiki nedávno dostala nápad, že bude dělat rodinné "prostřeno". Po vzoru televizního pořadu.
Občas pošle nějakou fotku svýho kuchyňskýho výtvoru, aby nás navnadila, zlepšuje se...

Mirek natajno vyfotil mou polévku a poslal ji k dobru.
A když pak přidal svrchu spálený a uvnitř růžový karbanátky, tak nás ze hry vyloučil...



Další den jsem měla od vaření pokoj, jelo se k jeho mamince na oběd.
Tou samou dobou vezl na oběd ke svý mamince i Dan mou sestru Kiki.

Psala mi potom, že jídlo ještě nemá, je v kuchyni (její potenciální tchyně), a Dana prý napadlo,
aby by jí šla pomoct.

Prý jestli by udělala aspoň takovýto to gesto a nabídla se.

Kiki mi tu situaci rozehrála do telefonu.

"Já jí řeknu: Mohla bych vám pomoct? A ona mi řekne: To jsi hodná Kiki, tak dosmaž ty řízky.
No a to já neumim, že jo, takže bych tam chvíli stála, jako idiot, a pak bych špitla: A prosim vás,
jak to přesně myslíte?"


Říkala jsem, že se ve vaření zlepšuje? :)


Když prý tenhle možný scénář nastínila u stolu Danovi, sebral se a šel do kuchyně nabídnout se s pomocí sám.
Kiki psala, že se angažuje přes psa. Jako, že ho hladí a tak... To majitelé zvířátek rádi vidí...


Já se taky pokaždý nabízím Mirkově mamince s pomocí.
Pokaždý mě odmítne.
Když jsme teď čekali, až bude mít hotovo, četla jsem Mirkovi o tom Kiki chvilkovém dilematu.
A pak povídám:

"Tak já se taky skočim nabídnout, stejně zas nebude chtít..."

A zavolala jsem polohlasně do chodby větu: "Můžu vám pomoct, ne jo, tak dobře."


Mirek na mě koukal, a tak jsem rychle popadla jejich kocoura a pořádně jsem ho pomazlila... :)
+++

Krása a sladký čaj

21. května 2014 v 15:11 Zpovědnice
Na internetu jsem četla tuhle větu:

Nemusíte mít obavy, v prvním trimestru přiberete maximálně dvě kila.

Stoupla jsem na váhu a tam opravdu o dvě víc.
Jenže než včera...

Když jsem se zmínila mamince, jak pěkně kynu, začala mě strašit, že budu mít těžký porod.
Povídám, jak to?

"Protože budeš mít tlustý dítě!"

Netušila jsem, že vykrmuju i jeho...


A tak jsem se rozhodla víc hlídat.

Když jsme v práci, vždycky buď já, anebo Kiki jdeme nám oběma pro oběd.
V nabídce bylo zeleninové rizoto, krůtí soté s rýží, no a taky třeba maďarský guláš.
Ten miluju.

Ale řikám si, nesmíš, dej si soté...

A tak jsem Kiki poslala pro soté.

Pak psal Martin, co jsem prý dnes obědvala.

"Ještě nic, bude soté."
"Jak to, že si nedáš maďara?"
"Bejt na mně, tak dám, ale začínám kynout."
"Dej guláš, neomezuj se..."


Tak strašně mě nalomil tímhle přemlouváním, že jsem okamžitě napsala Kiki,
jestli bych ještě mohla změnit objednávku.

Stihla jsem to jen tak tak!

Pět knedlíčků v hnědé omáčce s paprikou... Za nedlouho jsem byla v chuťové extázi.


Vyrostlo mi břicho.
Mirek se podivoval, že ten náš tučňák se tak rychle zvětšuje.
Řikám, no to víš, za osm měsíců rodim...

Na další gynekologické prohlídce jsem to naše mrně podruhé viděla.
Doktor ke mně natočil obrazovku ultrazvuku a řekl, že se mám podívat na tu krásu.
Srdíčko už ťuká. A tady hlavička, ručky...

Pak ho změřil. Téměř centimentr.

Ehm.


Mirek se mnou tentokrát nebyl, musel do práce.
Tak jsem se domů loudala.
Měla jsem radost, že je (aspoň zatím) všechno v pořádku, bylo krásně,
a tak jsem se rozhodla trošku si ten den užít.
Možná si budete myslet, že je mi tak šedesát, ale já zalezla do květinářství
a nakoupila si tam venkovní kytky všech barev.

No a druhá zastávka, pochopitelně pekařství na rohu...
Když jsem dodiktovala svou objednávku, ukončenou medovníkem, všimla si prodavačka
mojí tašky s květinami.

"Jé, vy si nesete takovou krásu, jo?"

Tak jí povídám, že si hlavně nesu úplně jinou krásu.
Vyndala jsem peněženku a z ní čerstvý obrázek tučňáka.

Spráskla ruce a začala mi gratulovat.
Dokonce rukou mi potřásla.
Tak jsem si to dala líbit :)

Myslím, že tam jsem byla spíš jako dvacítka, než šedesátnice.
Tou až zase doma před barákem, když jsem osazovala truhlíky...
Jedna sousedka, taky důchodkyně, u mě chvíli postála a pravila, že je to krása.
Škoda, že jsem u sebe už neměla tu fotku.
I když by mi ji v tu chvíli asi nevěřila...



Večer jsme zašli do čajovny.
Mirek to má rád, dlouho mě tam lákal.
Mě nikdy tyhle podniky nebraly, jsem spíš kavárenský typ.
(Ale povaleč jen domácí.)

Snažil se mi doporučit nějaké čaje, které zná, ale já si nepřála žádné experimenty.
Prostě bílý čaj.
Nedávno jsem si koupila porcovaný domů a on mě začal poučovat, že viděl nějaký pořad,
či co, a tam vyšlo najevo, že bílé čaje bývají černé...

Ale tady by měl být pravý, tak to aspoň porovnám.
Mirek si dal nějakou speciální odrůdu, toho bych se bála.
Bude to hnusný a co pak?

Když přišel čajovník - nebo jak se jim říká, přijal objednávku a zeptal se, jestli si zvládnu
čaj připravit sama, anebo mi ho má připravit on.

Podívala jsem se na Mirka, aby jako zakročil. Copak jsem idiot, abych nezvládla dát pytlík do vody?!

Jenže Mirek řekl: "Připravte jí ho radši."

Pak mi vysvětlil, že nejde o sáček. No budiž.

Rozhlížela jsem se kolem.
Potemnělá místnost s koberci na zdech, zatuchlinou ve vzduchu a divnými lidmi, co si střídali
vodní dýmku a váleli se po sobě. A po zemi.

Co je tohle za kulturu?!

A už se to neslo. Naše čaje.
Můj naprosto běžné, nezajímavé chuti, zato Mirkův převýborný...
Povídám, ať ho sem kouká dát.
Když už tady musim dřepět na podlaze a opírat se o zavšivený koberec, tak ať si aspoň pochutnám.

Naštěstí neprotestoval. Byl stejného názoru.
A tak jsem si dolévala jeden šálek za druhým, tak slaďoučký čajíček...

"Je fakt nejlepší, jsem ti to řikal. Právě tim, jak je sladkej," dokresloval moji další chuťovou extázi,
kterých bývá teď na mém denním programu plno.


Svěřila jsem se mu, že se musím začít hlídat. A proto si nedám tu sladkou kaši, co k tomu mému čaji pojídal on. Chutnalo to jako krupička. Nebudu zbytečně kynout...

Když jsem byla u sedmého šálku, protože v nápojovém lístku psali, že ten sedmý zbavuje slov,
řekl Mirek, jako by nic, tuhle větu:

"Právě jsi vypila neuvěřitelný množství cukru. Na jeden šálek připadá asi sedm kostek."

A řekl to tak, jako bych se měla snad uklonit až k zemi (což by nebylo tak hluboko), nad čajovníkem, jak parádní kousek odvedl.


"CO ŽE???!!!!" Vykřikla jsem, až sebou milující se páry trhly.

"Dyť jsem ti řikal, že je sladkej."

"Jenže já to chápala, jako že je prostě takovej!"

"Kdepak, to právě chystal ten kluk, to by člověk sám nevychytal, já to jednou zkoušel a bylo to pořád hořký..."


Už jsem ho nevnímala. (Zbavena slov). Představila jsem si vypasenýho tučňáka, co ho budu rodit den a noc...

Vzala jsem si zpátky svůj bílý čaj, který je úplně stejný, jako ten můj doma, tedy v hrnku hnědý,
a rozhodla se najet na přísnou dietu.

Anebo aspoň trochu dietu.
Doufám, že mi v jídelně budou vycházet vstříc a nenabídnou nic, než to soté.
A čaj si budu chystat radši sama...
***

Feťák a jeho svět

12. května 2014 v 22:46 Zpovědnice
V první řadě chci moc poděkovat za tolik krásných přání
a gratulací, kterými jste mě zahrnuli.

A teď si Vám musím postěžovat, jak se mnou zamávalo,
když mi psychiatrička vysadila antidepresiva ze dne na den...

To abych byla co nejdřív v tom těhotenství "čistá".
Jenže třetího dne to začalo. Při každém pohybu, jako by
mnou probíjel proud. Elektrické výboje a záškuby někde
uvnitř svalů a za krkem, napětí, co nechtělo polevit...

Začala jsem vyhledávat místa k odpočinku, jako třeba pařez na chalupě
(jinak povětšinou židli), ale i lože. Když se nehýbu, je to dobrý.
Až na pohyb pasívní, kdy se vezu. Skoro bych snesla Kinedril...

Volala jsem doktorce a o všech svých trablích jí řekla.
Ona na to, že je to absťák, a že mám vydržet. Když už držim pět dní.

Leda by to nepřešlo po týdnu...
Nepřešlo. A tak jsem ji opět vytočila.

"Aby tyhle šíleny stavy neublížily miminku," svěřovala jsem jí své obavy.
"Tomu by neublížily ani ty prášky, nechávám je někdy i v těhotenství...," řekla a já
nechápala, proč tedy já nejsem ta vyvolená.

Nakonec rozhodla, že si budu brát po dni a půl čtvrtku.
A já se, jak feťák, začala těšit domů z práce, až si konečně zobnu
svou dávku...
Doufala jsem, že mě okamžitě přestane bolet tělo, včetne mozku snad.

Protože bych už potřebovala zase fungovat, doma i v práci... Kde zatím hlavně
posedávám...
Soustředit se skoro nedá, jsem prostě marná.


Kiki pro něco vběhla do skladu, kde jsem právě abstinovala, jako už od rána,
a tak se jí ptám, jestli mě nepotřebuje.

"Nikdy jsem tě nepotřebovala...," oznámila mi, aniž by mi věnovala pohled
a dál se hrabala v regálu.

"Přestávám sledovat tvůj blog," oznámil mi Martin do telefonu.

A vůbec ho neobměkčila moje zoufalá fyzická situace.

Slíbila jsem si, že doma hned po návratu sežeru ten prášek.
A až se mi uleví, napíšu Vám článek.
Nakonec píšu jen kvůli tomu slibu. Ono to s tou čtvrtkou po deseti dnech nějak nefunguje...


Kdykoliv se mi to nehodí, kočka něco potřebuje. Žrát, pít, pustit ven...
Je jí fuk, co já prožívám a jak malicherný její momentální potřeby jsou.
Klidně přišla se zakaleným okem.

Zřejmě nevidí, že se nemůžu hnout...
***


Přikládám foto tučňáka, exkluzivně pro Vás :)


Člověk míní a luská prsty

9. května 2014 v 0:01 Zpovědnice


To, že se mi rozbil počítač, je už ohraná písnička. Stejně jako ta o tom, že jsem zamilovaná...
Každopádně nebýt těchto okolností, rozhodně bych Vám dál pravidelně psala.

Jenže se dějou věci...


Bavily jsme se nedávno s Kiki, jak snadno se teoreticky dá počít dítě.
Vy víte, že ona už by moc ráda...
Někdy stačí pověstná kapička lásky, jak tomu říká naše druhá (nebo vlastně třetí) sestra,
aby žena počala. A někdy nestačí celý gejzír - když to být nemá.

Znám pár, který se snažil deset let a nemělo to asi bejt.
A znám pár, který se snažil rok a nic, a když se pak rozešli a našli si nové partnery, založili oba rodinu lusknutím prstů.
To je jen řečnický obrat, tak málo skutečně nestačí :)



Přesto poslední dobou bych skoro uvěřila, že stačí... A ne-li ještě míň, protože si nevzpomínám, kdy
se u nás naposled luskalo...



"Kiki, už jsem z toho fakt nervózní, mám ze svýho těla divný pocity," svěřila jsem se jí minulý týden v krámu.

Kiki se sebrala a někam odběhla.
Když zase přiběhla, vyndala z kapsy těhotenský test.

"Co blbneš, nemám bejt z čeho," odmítla jsem ho.

"Tak to jenom zkus, ať máš jistotu," vrazila mi ho do kapsy a poslala mě na záchod.



Cestou jsem potkala kamarádku; právě šla za námi do obchodu na kus řeči.
Povídám jí, že jsem tam hned, jen si odskočim.


A pak jsem průbla ten test.
A pak jsem se zhroutila...



Ani nevím, jak jsem doběhla zpátky do skladu, kde bych se bejvala ráda zhroutila podruhý,
nesedět tam, kromě Kiki, taky ta kamarádka...

Zmobilizovala jsem všechny síly na veselej pokec.
Obzvlášť veselý bylo, když mi Iveta řekla, že bych už měla otěhotnět.

"Ne vážně, prospělo by ti to. Vždyť si to představ!"

Kiki se na mě zkoumavě dívala. Zřejmě usoudila, že test byl negativní, když jsem tak v pohodě,
a přišlo jí mě v tom kontextu snad skoro líto.

"Představ si, že bys teď zjistila, že seš v tom! No nebylo by to krásný?" Dojímala se dál Iveta a já nenacházela slov.

"To by určitě bylo...," koktala jsem a už se viděla někde sama na pustym ostrově. Anebo minimálně sama v tom skladu.
Konkrétně třeba mezi opicí a zebrou, by mi myslím teď bylo fajn.


"Mirek by měl určitě taky radost," nedala si Iveta pokoj a já už měla co dělat, abych zachovala klid.


Když odešla kouřit, což já už tedy zase nedělám, zalezla jsem do opic a schovala hlavu do dlaní.


"CO ŽE?!" Vykřikla Kiki, když pochopila.


"Já nechápu, jak se to mohlo stát!" Dumala jsem, ale ona se jen smála a jásala, jakou má radost.

"Kurva, ale já chci taky! My jsme už chtěli!" Posteskla si na oko a já jí pak utekla za Mirečkem, sdělit mu tu sladkou novinku...


Neboli šokovat ho.
O čemž svědčil i jeho nepříčetný monolog:

"Jooo. Dobře... Tak to je dobrý vědět, že až jednou budem chtít miminko, tak postačí se otřít a nebude s tim problém..."


Koukala jsem na něj.


"Já prostě vim, že ještě nechceš," položil mi bezradně hlavu do klína.



Jo, chtěli jsme všechno postupně. Měli jsme spolu velký plány.
Na léto, i na příští rok.
Jenže člověk míní, Pán Bůh mění...

A kdo by odmítl takovej dar...



A tak se, po prvotním šoku, radujeme a těšíme. Už i jména jsme si vymýšleli, baví nás vzájemně se škádlit
nejapnými nápady. Jako Gertruda, či Ábel. I když, toho vlastně myslel vážně...


A jelikož z něj padaly samý židovský jména, zeptala se mě maminka, jestli on to není Žid.

Jeli jsme zrovna autem a já už se málem zeptala. Včas jsem se zarazila a odepsala jí, že netuším
a ptát se mi nechce.

"To se samozřejmě neptej, musíš ve vhodnou chvíli položit vhodnou otázku," radila mi.


Vhodnou chvílí je každá, kdy potřebuju vhodnou chvíli...

A jakýpak copak.

"Jsi Žid?" Otočila jsem se na něj z místa spolujezdce, zatímco nás vezl z Loun.



Mirek se začal smát a pak mě uklidnil, že slaví Vánoce a ne nějakou Chanuku. Což jsou prý Vánoce Židů.
A vůbec se nezeptal, jak jsem na to přišla.

Což mě překvapilo, protože jsem čekala, že svůj dotaz budu muset vysvětlovat.



Máme za sebou i první ultrazvuk. Naše miminko na něm vypadá jako tučňák.
Shodla se na tom celá rodina.
Ale ani to jsem naštěstí vysvětlovat nemusela...


Paní doktorka mi vysadila antidepresiva. Stejně to bylo na květen v plánu. A v plánu taky bylo, jít pak na pivo, což jsem
už víc, než rok neudělala...


S Kiki jsme si v práci znovu četly o těch zázracích plození. A jak si pomoct, když to nejde samo.
Jako tím lusknutím, víte jak...


V článku jsme četly o ovulaci, o plodných dnech. Psalo se tam o rodidlech, která v době ovulace obsahují zralé vajíčko...
A že je potřeba to vychytat. Měřit si teplotu uvnitř vagíny a pak s partnerem plodit.

"To chceš, ty vole. Danečku, mám ideální teplotu v rodidlech, pospěš!" Dělala si Kiki srandu, jak k sobě láká přítele.

A pak řekla, že takhle to hrotit nikdy nebudou.
Tak povídám: "Psssst Kiki! Radši nic neříkej!"

Víme, jak je to s těmi plány...


Já si to pivo dám kdoví kdy :)
I když jedno malý bych možná mohla. Na tučňákovo zdraví!

A taky na zdraví Vás všech, co jste mě drželi nad vodou, když Pán Bůh bral...
***

Dvd pro Vojtíška

4. května 2014 v 23:52 Pomáháme nemocným dětem...
Vážení přátelé nemocných dětí,

ráda bych Vám řekla, že máme nakoupené dárky pro malého Vojtíška,
který je těžce nemocný a většinu svého života tráví v nemocnici.
Moc si přál nový DVD přehrávač a pohádková dývka.

Vybralo se dost peněz, abychom koupily (konkrétně Kiki se nákupu fyzicky
ujala), navíc také užitečná sluchátka, protože v nemocnici jsou chvíle,
kdy nesmí nic hrát, člověk v pokoji není často sám... Tak aby i v takovych
momentech mohl Vojta poslouchat pohádky a čas mu tak líp utíkal.

V následujících dnech s Kiki osobně všechno doručíme a pořídíme dokumentární
fotky pro Vás, abyste byli Vojtově radosti přítomni aspoň zprostředkovaně.

Přehrávač byl koupen v Alze, stejně jako sluchatka, část dývek v Albertu a zbytek
v Datartu.

Těm z Vás, kteří Vojtovi poslali pohádky extra na jeho adresu, moc díky!
Vojta prý usínal s oznámením o příchozí zasilce z pošty, kterou mu maminka ukázala s tím,
že mu někdo něco poslal a půjdou spolu si to vyzvednout.
Je to prý jeho vůbec první pošta, co mu v životě přišla:)

Všem Vám, kteří jste přispěli, patří velké poděkování za Vaši dobrotu.

V současné době už znám jméno další potenciální příjemkyně daru, půjde o
tříletou Sofinku, o které Vám víc povím příště, a na jejíž potřebu bohatě zbyde na
našem pomáhacím kontě. Tedy na Elenčiném...

Prozatím dekuju za pozornost.












Píšu na telefonu, protože se mi rozbil počítač, jak jsem
Vám už psala minule, a zdá se, jako by se fotky nahrávaly
přetočené. Případně je vložím znova, až se dostanu k nějakému
počítači...
***

Někdo nerad šnečka

2. května 2014 v 21:06 Zpovědnice
Letošní čarodějnice jsem po několika letech trávila u ohně.
Mirek mě vzal k nim na zahradu.

Už minule, když jsme tam byli, zeptal se mě: "Umíš rozdělat oheň?"

"Jasně!"

"Tak fajn. Ale já ho rozdělám..."

"To je dobře," oddychla jsem si. Nerada bych totiž, aby zjistil, že tak trochu kecám...


Řezal dříví a já měla aspoň přichystat klacíky a papír do ohniště. Přichystat na podpal.

"A kde je pepo?" Zeptala jsem se.

Divně se na mě podíval a pak řekl: "Nepotřebujem ne?"

"Ech... Jasně, že ne...," přikývla jsem rozpačitě a začala stavět dřívka jedno přes druhý,
a škubat noviny.


Přišel s poleny a chvíli nade mnou stál.

"Zapal to," pobídl mě a podával mi zapalovač.

Poslechla jsem. Papír shořel. Klacíky ne. Oheň zhasl.

Koukal ještě chvíli, než řekl PUSŤ MĚ K TOMU!


Nu což, pustila jsem. A civěla, jak mu to jde.

"Aspoň do toho foukej, jo..." zkusil mě znova.


"Fúúúúúúú!" Foukla jsem na doutnající dřeva.

Jen tak decentně, jsem přece dáma...


"Ty vole...," ulevil si a pak si klekl v džínách do trávy, rukama se opřel kolem ohně
a foukl tak moc, že jsme už za chvíli pekli buřty, i když dřevo, co nanosil,
(při čemž mě ho moc bavilo sledovat), bylo mokrý.


"Takže umíš rozdělat oheň, řikáš...," dobíral si mě později, když jsem se ládovala dobře propečeným špekáčkem.

"A taky držíš dietu, viď. TOVÍŽEJO..."


Čím dál víc se proflakuju taková, jaká jsem. Kdepak, nic se nedá hrát věčně :)


Ukazovala jsem mu svý starý fotky. On mi je taky ukázal. Byl strašně hezký dítě.
Narozdíl ode mě.
Po pár obrázcích mi řekl, že mu to asi už stačí...

Že by se prý na minulost úplně nezaměřoval :)


Jdem dál.

Na prvního máje, kdy se milenci podle tradice líbají pod rozkvetlou třešní,
se po nějakém takovém stromku začal shánět.
Vzpomněla jsem si na jedno takový místo, dokonce na třešňový sad.
Vyrazili jsme tam.

Nevěděla jsem, že třešně už odkvetly...

Každopádně jsme se pod odkvetlou políbili.
Nic to neznamená, třešeň to byla.

A pak jsem dostala odvážný nápad. Udělat pár erotických snímků nás dvou...
Teplíčko, sad rozlehlý, nikde nikdo, tak co?!


Další den jsme byli v Obi, protože nám přivezli novou pračku a chybělo nářadí k jejímu
uvedení do provozu. Konkrétně klíč.

Povídám Mirkovi, jestli by se mnou neprošel ještě oddělení s kytkama. To mám ráda.
Pomohl mi dokonce vybrat kytičky do truhlíku, protože tulipány, co mi pomáhal sázet posledně,
už nějak odkvetly...

A když jsme venku lízali zmrzlinu, všiml si, že opodál je sekáč.
Ne pavouk, ale zboží z druhý ruky.
Což mám taky ráda...

A tak mě tam doprovodil.

Je to takový mužský ideál, dokonce nenamítal nic proti tomu, vyzkoušet můj nový peeling,
co mi koupila ségra. Fakt je skvělej, pleť je po něm daleko lepší.

Když uléhal, já si ještě v koupelně čistila zuby. A pak jsem si natřela rty balzámem z Floridy,
kterej je taky skvělej.

Přišla jsem s ním do ložnice, abych mu tu péči taky dopřála.

"Co to kurva...," ohnal se, když jsem mu nečekaně začala potírat rty.


"Balzám!"

"A k čemu to je dobrý?"

"Pro vláčnější rty přece," vysvětlila jsem a donatřela mu ještě horní ret.


"A dáš na facebook tu naši fotku ze sadu?"

"To ale neni vůbec chlapská záležitost, víš...," namítal.

"Je! Jsme tam pod odkvetlou třešní...," oponovala jsem, s tím, že o žádnou velkou romantiku vlastně nešlo.



"Já už za chvíli fakt nebudu mít koule!" Zvolal najednou.

Jako by se v něm něco probudilo, protože jinak si neumim vysvětlit ten dialog, který
následně vedl sám se sebou, a v němž mě sladkým hláskem přehrával...


Fotku na fejsbuk? Jasně, proč ne, dám lásko... A natřu ti rty! Jasně, dávej, chci je mít vláčný!
Pojď se mnou na kytičky! A na hadříčky! A udělej si píling... A budem se fotit v sadu - nechceš šnečka na penis? No jasně, že chci!"



No, asi už se mu dál taky nechce nic hrát :)
A toho šnečka... Nevim, o čem mluvil... Ehm.
***