Zápisky z daleka: Džen a jedovatý semena

15. dubna 2014 v 23:15 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
Dosud jsme spali po hotelech. V Miami, kam jsme přiletěli, i v Orlandu, kde je zmíněný zábavní park. Teď už jsme ale v zapůjčeném domečku blízko pláže o mnoho kilometrů dál...

Škoda, že v březnu, protože prší a moře je ledový, což zjišťuju, až když neprší.
Zato vítr fučí tak, že se nedá na pláži ležet, pro písečnou bouři...
Ještě, že je k dispozici bazén.

Mně, jako jediný, se nepřeřídil na mobilu čas na ten americký. Měla jsem pořád o šest hodin víc,
než ostatní. Takže jsem obědvala v deset večer (a tudíž se nemůžu divit, že jsem nehubla, jak jsem si předsevzala)...

Za tímhle účelem jsem málo jedla, hodně plavala a dokonce běhala!
To, že budu běhat, jsem hlásila všem hned po příletu. Aby mě od toho třeba nezrazovali nebo tak.
Naštěstí mi fandili a Kiki mě dokonce kontrolovala:

"Nechtělas běhat?"
"Já už dneska běhala."
"A prosim tě, můžeš mi říct kdy?"
"Z recepce do pokoje, ty krávo!" Vysvětlila jsem jí po našem a bylo jasno.


Nestrhnu se. A neběhám bezcílně!
A tak jsem běhala z domku na pláž a ještě častěji do přilehlé cukrárny, kde jedině byla wifi.
A tudíž místo, odkud jsem si volávala s Mirkem. Oblíbený místo...


A druhý takový oblíbený jsem našla krátce na to.
Víc, než válení se na pláži, anebo u bazénu, mě lákala obhlídka okolí.
Jak tu lidi žijou, co pěstujou, co tu roste, čím jezdí, a co je tu vůbec všechno k vidění.
Možná proto jsem byla Danem, plážovým povalečem, přejmenovaná na magorku...


Běžím Vám takhle na pláž a najednou koukám, že už nemůžu. Tak jsem zpomalila,
a náhodou zrovna v místě, kde rostla zvláštní kytka.
Měla rudý kuličky uprostřed květů a některý byly spadaný v hlíně.
Říkám si, že to budou zřejmě semena, a že maminka by za ně měla určitě radost...

I počala jsem je sbírat.
S plnou dlaní zažloutlých kuliček jsem bloumala ještě kolem týhle palmy (!), jestli nezahlídnu
další zajímavost.
A aby ne! V betonový zídce, u který jsem stála v jakémsi záhonu, byl otvor.
Průnik. Vlez. Vchod. Vstup. Díra.

Copak tam asi je?
S foťákem nad hlavou jsem si stoupla na špičky a prostor za zdí vyfotila.
A hned jsem věděla.
Džungle!

Na husto osázený les, takřka prales, palmy i listnáče, pařezy a kmeny, všelijak do sebe propletený, kapradí i různý keře a trávy,
co u nás nerostou. Hlouběji v přítmí dokonce tůňka a najednou koukám, u ní želva.
Krásně zbarvená, divoká.
To jako, že ničí. Jinak byla spíš klidná, celou dobu mojí návštěvy se ani nehla.
Byla jsem naplněná euforií slavnýho lovce Pampaliniho a cítila, že tím moje objevování
zdaleka nekončí.

Ačkoliv pro tu chvíli skončilo, jelikož jsem stála v divočině v pantoflích a to nešlo dohromady.
Byla jsem rozumný lovec.

Se semínky v dlani jsem běžela zas dál, ale ne na pláž, nýbrž do cukrárny napsat mamince,
co pro ni mám.

"Janičko! Hned ty semena zahoď! Kdoví jestli to neni jedovatý! A nic takovýho mi nevoz! A jestli je tam bažina, tak tam nelez! A vůbec, nejsi dobrodruh, tak se jím nestávej zrovna v Americe!"


Přišla mi zpátky nervózní zpráva.

Divný, že nemá radost...

CO ŽE?

Semena mi v tu chvíli zetlela v dlani. JEDOVATÝ??!!
Hned jsem je zahodila a běžela zpátky do baráku, abych si umyla ruce.
Pampaliny se změnil ve sraba. Byla jsem to zase já.

Jenže potom mi to nějak nedalo.
Úplně samovolně se mi přezuly boty za šněrovací a najednou jsem tam stála zas.
Za tou zdí.
Želvu už jsem znovu nenašla, zato motýla jo.
Seděl na podivném lupení a byl celý takový exotický...

Jak jsem ho tak fotila, dostavil se zvláštní pocit. Jako když na mě někdo čumí.

Otočím se vlevo a nic. Zato vpravo oči. Liščí!
Anebo mývalí, možná rysí!

Bedlivě mě sledovaly, ani nemrkly.

"Kurva!"

Dala jsem se na útěk - ještě, že jsem měla ty kecky...


Při večeři, kterou jsem si odpustila, jelikož na mém telefonu byly už tři ráno, jsem se svým
dobrodružstvím chlubila ostatním.
A další vývoj byl rychlý. Ráno jsem našla novou, ještě nervóznější zprávu od maminky...

"Janinko, ty do tý džungle už nesmíš chodit! Táta řikal, že je to něčí zahrada a tam mají lidi
normálně zbraně a smí střílet, když jim někdo vleze na soukromý pozemek!"


Super. Tak od teď holt potají...

Příštího dne sluníčko pralo až moc, a tak jsem trávila odpoledne u bazénu.
Na tajnou výpravu nebylo počasí.

Přišel tam nějaký domorodec, mohlo mu být kolem padesátky, ovšem cítil se zřejmě tak
na dvacet, protože se začal projevovat velice nevhodně. Totiž flirtovat se mnou.
Ok, tak možná se cítil na třicet...

Představil se mi jako Lujs, a já jemu, po zkušenosti s Kianou, jako Džejn.

Zdvořile jsem s ním konverzovala, ale zároveň se nedala jeho náklonností nijak omezovat.
Plavala jsem si a na jeho všetečný dotazy odpovídala, jenom když jsem je přes šplouchání vody slyšela.
Nedal se odradit, byla jsem jeho Džen. Jak mi i takhle podaný jméno zkomolil.


Lujs byl soused, kolem jehož domu jsem chtě nechtě musela denně probíhat.
Už proto jsem se toho sportu nevzdala.

Kiki s Danem se mi za takovýho nápadníka smáli.
Někdy dokonce zvonil, jestli půjdu ven. (Nejspíš se tedy cítil na deset).
Ale já naštěstí nebyla doma...


Toulala jsem se po okolí s foťákem a očumovala zahrady a zaparkovaný káry,
jachty v přístavu a ptáky, co mi lítali nad hlavou.
Fascinovali mě, jak byli obrovští.
Vy už víte, že to byli pelikáni...

První dny jsem na ně měla smůlu.


Kiki mi teď koukla pod ruku a pravila: "Prosim tě, jestli seš teprv u smůly, tak tus měla celou dobu,
takže se na to klidně vyser..."

Ale zpátky k velkým ptákům...

Když vedro vydrželo pár dní, moře se umoudřilo a rozmrzlo.
To byla jejich chvíle.
Přiletěli dva, dosedli do vln a pluli si. Pár metrů od břehu!

A to byla zase moje chvíle...

Vystartovala jsem se koupat. S foťákem.
Zkusila jsem se k nim dostat co nejblíž a každou fotku jsem považovala za poslední, kterou mi dovolili.
Jejich odlet jsem očekávala každou chvíli, už jsem byla opravdu blízko.
Adrenalin stoupal, podobně jako v pralese za betonou zdí. Kam se hrabe otočný křeslo v Bradavicích.

Samozřejmě jsem je dalším krokem vyplašila, ale i jejich vzlet byl fascinující.
Od tý doby jsem se s nimi setkala ještě několikrát. Nejnudnější pohled na ně se mi ale naskytl
v SEA WORLDu, neboli v mořském světě, neboli v "rybí ZOO".

Koho baví fotky zvířat, co nemají kam utéct?
(Ryb - uplavat, ptáků - uletět, želv - blbej příklad...)

Moje želva z džungle už se při mých výpravách nikdy znovu neobjevila.
Zato ta kočka jo. KOČKA!
Tak že by fakt zahrada?

V jednom z dalších telefonátů s Mirkem jsem mu zase o svých objevech vyprávěla.
Jenže nesdílel moje nadšení a žádal na mně slib, že už tam nepůjdu.
CO???

Ale jenom kvůli němu...

Naštěstí bylo už pořád jenom horko, a tak jsem se věnovala opalování.
Abych se pár dní po příletu do Prahy celá sloupala a byla tak úplně stejná, jako předtím.
Ani tenčí, ani snědší...
Ale ani zastřelená...


Náruživost Lujse rostla.
Když jsem se válela u bazénu na lehátku, bezostyšně přisedl na to vedlejší a začal si mě fotit.
Nepoznala jsem to hned. Nejdřív se k mým uším nesly zvuky podobný neúspěšnýmu škrtání zapalovačem.
Po čase jsem zvedla hlavu, abych koukla, proč mu to kurva dávno nehoří.
Rychle dal svůj mobil stranou a dělal, že fotí palmu.

To snad ne...

Nápadníci umí pěkně otrávit den. Už jen konverzace s někým, kdo mě nezajímá, mě tak strašně nezajímá...
Byla jsem zoufalá.

Jedno z oblíbených míst mi ale zbylo - cukrárna.
Před kterou jsme vždycky parkovali, po příjezdu k pláži. Měla vlastní vyhrazená stání a jinde nebyla už brzy po ránu
k parkování šance.

Vyplácel se fígl, nechat mě v cukrárně na kafi a tudíž tam smět parkovat.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, dědek plesnivec, jak jsme mu s Kiki přezdívaly, a bedlivě hlídal právě
tyhle fígly.

Když zase takhle jednou odešli a já si pod slunečníkem popíjela svou ranní kávu, přišel ke mně se ptát,
jestli jsme tady nebo u moře.

"Ajem hýr!" Řekla jsem a podívala jsem se na něj, jako na debila, který mě tam snad nevidí...

Zabralo to. Bohužel víc, než jsem chtěla.
Obrazně řečeno (Bohu dík) mi padl k nohám a už se ode mě nehnul.
Neustále mi nabízel různý drinky, který jsem odmítala, zval mě na procházku po pláži a oslovoval mě HONEY.

Když jsem telefonovala v místě s nejsilnějším signálem, přinesl mi židli a vůbec si mě všemožně předcházel.
Jenže ani jeho pozornost, jak asi tušíte, mi nebyla milá.

Přitom jsem se tam nemalovala, nijak se nekrášlila...
Dan usoudil, že to bylo možná tím.

Zato s Mirkem jsme se na pravidelných telefonátech domlouvali těžce. Když jsem byla na wifi já,
nebyl na ní on a naopak. Mohl za to i ten půldenní časový rozdíl. Za tmy by mě do cukrárny nikdo nedostal.
A to mi po něm bylo tak smutno...

Skóre dvoutýdenní dovolené: Jeden chybějící přítel, dva přebývající ctitelé, třicet fotek pelikánů, spálená stehna i tváře, dva promarněný dny na atrakcích, jeden zakázaný rajón a jeden dodržený slib. Padesát fotek džípů a asi tak stopadesát přeludů.


Poslední slunečný den, který jsme trávili na pláži a snad poslední potíž s parkingem.

"Zase je tady ten debil," utrousil táta. "Nechceš se s nim jít projít na tu pláž? Co?"

Zasmála jsem se, ale pak mi úsměv ztuhnul, když jsem viděla, jak na mě všichni úplně vážně koukaj.

"To nééééé!"

Naštěstí vyprskli smíchy, byl to vtípek...


Večer před odletem do Prahy jsem se dověděla, že zpátky neletíme dvěma, ale třemi spoji.
Málem to se mnou švihlo.
Běžela jsem do cukrárny, abych se dala utěšit od Mirečka.
Pršelo a ostatní balili kufry.

Už už jsem opouštěla naši ulici, když za sebou slyším: DŽEN! DŽEN!

Kurva, musim přidat...

Lujs měl taky velký auto, a několikrát mě už dojel, jestli nechci místo toho běhu radši svézt.
Obávala jsem se takovýho nápadu i tentokrát. V mym rozpoložení bych asi byla už nepříjemná.
Jestli bych to anglicky zvládla...

Celá udýchaná jsem se řítila k cukrárně, když ze dveří vyšel plesnivec.

TO SNAD NENI PRAVDA!

Rozpažil a snad se skutečně domníval, že se na přivítanou obejmeme.
Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro úhybnej manévr, kdy jsem podnik oběhla a vešla z druhý strany od pláže.
Ukrytá v rohu a přítmí jsem se zkoušela spojit se svou láskou.

Jenže v tom mě můj amant vyhmátl a bez ohledu na mou zaneprázdněnost, začal s tím svým OU HANY!
Nespustila jsem oči z displeje, jak jsem se snažila přivolat Mirkovo volání.
Jenže jak se říká, telefon, který hlídáš, nikdy nezazvoní.
Už spal.
A tak jsem se už za pár minut fotila s plesnivcem na památku a kývala, že příští rok rozhodně přijedu zas...

Celá zničená jsem doběhla do domu, naší ulicí jsem to vzala sprintem.
Mirek by koukal, jak hezky běhám!

A pak už nezbývalo, než nasadit na prst svůj plyšový letoun a bezpečně ho (na třikrát) odřídit až na Ruzyni...
UF!
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška | Web | 16. dubna 2014 v 9:51 | Reagovat

No Jani, takoví milí nápadníci a ty takhle ofrňuješ :-D. Jéžiš, já když si vzpomenu, už je to dávno, byli jsme s přáteli v Itálii, s kamarádkou, též blondýnou jsme pro něco potřebovaly odskočit do apartmánu a během té krátké cesty od pláže k domu nás vyhmátli dva italové a naháněli nás. No to bylo!!! Dobu jsme se zdržely uvnitř a sledovaly, kdy vypadnou a pak jsme se na pláž vrátily ohromnou oklikou, obešly jsme snad půl města a od tý doby už jsme si vždycky vynutili mužský doprovod v podobě našich partnerů. :-D

Každopádně doufám, že se fotkou s plesnivcem pochlubíš, a kdybys měla i Luise ... víš jak ... a klidně přihoď i další ptáky :-D

2 Marie | 16. dubna 2014 v 11:58 | Reagovat

Sotva vytáhneš paty z baráku a už jseš HONEY a DŽEN,já neumím anglicky.tak bych si myslela,že jsou to sprostý slova.Měla si zjistit čí je zahrada a nevzdat to,prošmejdit,vyfotit i s kočkou.

3 Kiki | 16. dubna 2014 v 14:30 | Reagovat

Strasně moc jsem se nasmala:)))))

louis byl napadnik cislo jedna, byla to 1.liga mezi tragedama.))) a dedek plesnivec, ten byl taky svuj.. :)))) tu fotku sem Jani s nim musis dat!!!!

A uplne te vidim v ty dzungli,jak vidis v dali zarici se oci,napadlo te ze je to myval liska nebo co ja vim a provehne ti v hlave ta myslenka "kurva do pici":D :-D

Pak za nama utikala domu,ze nam musi neco ukazat... Ze videla myvala nebo lisku... A dan uz s tak ironickym pozvdechem,jelikoz tou dobou uz od nej vyfasovala predzdivku "magorka" rekl : " pribliz to... No...tak to je prosimte kocka" a naslduje zase to tvoje "kurva do pici":)))))

4 renuška | Web | 16. dubna 2014 v 15:21 | Reagovat

[3]: Náhodou kdyby to byl mýval, mohla ho Janinka ulovit a vzít do butiku, tam by se určitě udal :-D

5 Lizzie | Web | 16. dubna 2014 v 15:40 | Reagovat

Nasmiala som sa :-D  :-D  :-D .. Tlieskam :P

6 Marie | 16. dubna 2014 v 22:42 | Reagovat

Janička by udala každý zvíře i v barvě vyvedený i samotný zářící oči by dala.No a ty nápadníky sem dej,ať víme jaký krasavci po tobě jeli.

7 praguenation | 17. dubna 2014 v 6:15 | Reagovat

Teda Janicko, takove Čapkovy spisy. Jinak moc zabavne, cetl jsem to na zastavce, v autobuse a jeste na stanovisti. Louise je teda, uchyl jak vysitej. Hotovej obsournik. Pak me moc pobavila Dzejn Pampaliniova, neohrozeny srabek. Fakt pecka

8 Blanka | 17. dubna 2014 v 20:07 | Reagovat

Samozřejmě jsem se pobavila (jako skoro vždy...)Hezké Velikonoce! :-)

9 Verča | E-mail | Web | 24. dubna 2014 v 2:57 | Reagovat

Nádherné, nádherné, nádherné! No co já tady mám pořád psát?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.