Zápisky z daleka: Kiana a Harry

14. dubna 2014 v 14:42 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
(S omluvou za zpoždění...)



Vy víte, jak strašný strach mám z létání. Mít křídla, tak jsem asi nad věcí, ale sednout do okřídlenýho
stroje, co vystoupá několik kilometrů nad Zemi a prostě letí, to je na mě moc.
Jedna z věcí, který nechápu - jak se to udrží ve vzduchu. Logicky mi vyplývá, že neudrží. Že spadne.
Proto bylo přede mnou perných jedenáct hodin...
Cíl Miami.

Nejhorší je start. Rychlý rozjezd, kdy se to celý klepe, že si člověk řekne, že už by snad bylo lepší letět, než jet, když v tom se najednou letí. A stoupá pořád výš a výš...
A pořád se to klepe a mírně propadá...
Aby to nevypadalo, že popisuju svou první zkušenost s letadlem - už jsem v minulosti takhle cestovala
několikrát. Jenže můj strach se vystupňoval natolik, že ho nejde překonat.
NEJDE!

O pár sedaček před námi seděla malá holčička. Sice se asi nebála, přesto jí letuška přinesla
malé plyšové letadýlko, co se nasadí na prst a slouží jako maňásek proti nudě. Malé holčičce.

Dan šel na záchod a já po něm. Když jsem vyšla, stála přede mnou letuška a podávala mi letadýlko. Dan dodal, že ji poprosil...
Řekl jí prý, že se bojím víc, než ta malá holčička. Která se jenom nudí.


Od té chvíle jsem svůj talisman nesundala z prstu a držela ho pěkně v rovině, jako voodoo.
Když nastaly propady, vyrovnávala jsem to. To mi poradila Kiki a fungovalo to...
Druhou rukou jsem drtila tu její.

"To je normální, letíme mrakama..."
"Celý se to kurva klepe!"
"To je jenom tlak... Asi takovej, jakym mi mačkáš to zápěstí..."


Moje maminka říkala, že člověk se nevydrží tolik hodin intenzivně bát.
Blbý je, že jsem asi nějaká výjimka, protože mi nervové napětí vydrželo, dokud
pilot nezahlásil, že přistáváme.
Škoda, že jsem mu nerozuměla, a tak jsem se zhroutila (po několikátý), že asi hlásí
nějaký problém.
Jelikož se chvíli předtím rozsvítil obrázek se zapnutými pásy.

Naopak to přistání jsem ani nezpozorovala, bylo to až zvláštní, jak lehce ta kráva dosedla.
Říkám, že létání mi zůstává záhadou.
Především to moje - CO DOPRDELE DĚLÁM V USA...


Nejdřív jsem tam nedělala vůbec nic.
Noční Miami mě totiž vyděsilo. Všude lehký holky, rap, gangy a motorky.
Kiki s Danem vyrazili do ulic, já na kutě.
Příští den se zdál ospalý. Až v odpoledních hodinách jsme začínali, během naší toulky,
potkávat lidi.
Zatoulali jsme se až k moři. Ledovýmu.
Proč jsem si myslela, že se budem koupat?

Na opuštěný pláži postávali rackové. Nebáli se nás, asi jako holubi na staromáku,
a jelikož s rackem tak často do styku nepřijdu, jako s holubem... zkrátka jsem si je
fotila... A oni poodcházeli, dokud jsem nebyla moc hrr a nevyděsila je svým přímým vpádem
mezi ně. Rozletěli se a já s fotˇákem za nimi běžela a Kiki se mi smála a fotila zas mě.
A to je se mnou ve styku často.
Dan honil racky z druhý strany, a tak máme plno fotek s racky a fotek, jak honíme racky...
Později už nám tolik vzácní nebyli, takže jsme jim dali pokoj.
A Kiki mně taky, protože jsme se zase tolik nevídaly...


Vyrazili jsme do zábavního parku.
Nic nepomohly moje výkřiky, že nesnáším poutě a atrakce.
Něco jsem Vám už naznačila. O pročekaných hodinách na něco, o co jsem nestála, protože mi neni pět.
A o co bych nestála ani v pěti, protože už tehdy jsem byla největší srab.

Pokud si člověk připlatil za VIP vstupenku, měl přednostní vstupy na všechny atrakce.
Jenže ani příplatek za přednostní vstupy nezajistil přednostní vstupy.
Bylo nás totiž moc, kdo si připlatil...

A tak jsme dvě hodiny tvrdli v dlouhé, točité frontě v Bradavicích.

"To ráno mě Kiki budila větou: Vstávej, jede se do Bradavic!"
"Co by mě tam mělo zajímat, když nejsem dítě?" Opáčila jsem rozespale.

Jenže to jsem ještě netušila, že tyhle Bradavice nejsou pro děti. Anebo leda pro malý
supermany.


"Já nechci jít na Harryho Potera!" Zkoušela jsem to znovu v tý frontě. "Nešla jsem na něj v Praze, nevim, proč bych měla tady.

"To neni kurva ten film!" Vysvětlila mi Kiki.
"A co to je?"
"Tam jsou obrovský postavičky, celej ten Harryho svět!" Rozplývala se.
"A co kurva s tim?"


Bát se. Posadili nás do vagónu, pevně připoutali a já se ještě stačila zeptat, proč to dělaj.
"Snad nebudem lítat hlavou dolu...," zažertovala jsem.

A za chvíli už jsem visela hlavou dolů a málem poztrácela boty, jak se ta sedačka s námi točila.
To jak jsme hráli s Harrym (skutečně obrovským) nějakou míčovou hru. Vy to asi znáte, já ne.
Kiki znala i sovu, co tam lítala...

Jelikož mi ty prudký sešupy, a díky čtyřrozměrnému promítání taky iluze nebezpečí, nedělaly dobře,
zavřela jsem oči. Kiki si toho nějak všimla a začala na mě řvát: "Otevři ty oči Jano!!!"

Ale neposlechla jsem ji. Naštěstí se musela držet, a tak mi je nemohla otevřít násilím, a tak jsem druhou polovinu návštěvy v Bradavicích prosnila. O nějaký lepší pohádce...


Na příští atrakci jsem se nedala přemluvit. Jednalo se o loď, která Vás vyveze nahoru a pak prudce sveze zase dolů. Nesnáším prudkost a volný pád (ani pomalý). Mimo mnoha jiného.
Sice se snažili mě tam dostat, slibovali, že nikam jinam už pak nemusím, ale neuspěli.

Zato příští stánek jsem navštívila s nimi.
Nebylo totiž zvenčí jasný, o co půjde.

"O nic, jenom si tam sedneš a budeš se dívat na film, slibuju," dušovala se Kiki.

Za hodinu, když jsme přišli na řadu, nás usadili do vláčku...

"Já nevim, proč nás zase tak poutaj, už si to nepamatuju...," snažila se z toho ségra vykroutit,
a za chvíli jsem už zase létala mezi obrovskými Simpsonovými, se zastávkou v puse Lisy.

Kiki už tenhle park kdysi navštívila, ale zdálo se, že si nepamatuje vůbec nic.
Když jsem skotačila s Mimoni a mezi Shrekem a Oslíkem, byla jsem už rezignovaná.
Stále mi nebylo povoleno čekat na ostatní venku.

Pokaždý jsem se znovu a znovu zapřísahala, že jak tohle skončí, někam si sednu a už mě nezvednou.
Jenže mi to nějak nevycházelo. Tátovi se těžce říká NE, a Kiki se lehce uvěří, že TOHLE už fakt nic nebude a nemusim se bát...


Stáli jsme před Pravěkou tvrzí, kudy teče řeka...
Půlhodinová fronta na loďku.
NASRAT!

"Ale neboj! Tohle je fakt pro děti!"

Rozhlédla jsem se a skutečně je za sebou viděla. Jen neměly VIP vstupy, tak je lodička čekala až za tři hodiny.

Chvíli se to jevilo, jako největší pohoda. Sem tam vykoukl dinosaurus, či nějaký ještěr, docela pěkně udělaný to měli. Proplouvali jsme pravěkou krajinou a všechno bylo legrační...
Dokud se neobjevil černý tunel a v něm koleje pro naši loďku, po kterých vyjela z vody a jela pořád výš.
Povídám si, že to je divný. Když se jede nahoru, musí se zase dolů...

Nahoře ale pravěká krajina pokračovala. Óká...
Jenže kde se vzal, tu se vzal obrovský brontosaurus a otevřel na nás tlamu.
Měli jsme mu vjet přímo do držky, ještě že se koleje těsně před ním stáčely prudce dolů...

"Uááááááá!!!!" Zařvali jsme leknutím a padali někam do hlubin.


Dole žluňk, loďka spadla zpátky do koryta řeky a my tam seděli úplně promáčení a nevím, jak ostatní, ale já nevěřila sama sobě, že jsem se ZASE dala ukecat.
Od té chvíle se mnou nehli a nezabral žádný slib, že mi koupěj novýho plyšáka...

To určitě, budu stát dvě hodiny v tomhle horku na něco, co mě pak akorát nasere.
Šla jsem do kavárny, zatímco ostatní do fronty na Spidermana.

Usmyslela jsem si, že jim taky koupim kafe. Nejen sobě. Taková budu hodná.
Tak jsem se zařadila do fronty, která se jak had táhla ke kase...

Za hodinu jsem si objednala čtyři ledový kávy a prodavačka se mě zeptala na jméno.

JANA, představila jsem se.

A ona předala mou objednávku dál.
Od výdeje se pak ozvalo: KIANA!!!

Nereagovala jsem.

KIANA!!!

Rozhlédla jsem se a ostatní se mnou.

Všimla jsem si, že se jedná o čtyři kelímky, tak jsem po další chvilce váhání přistoupila blíž
a objednávku pro Kianu tedy převzala...


Kiki s Danem nemohli uvěřit, co se mi zase povedlo. Pro jednu frontu vystát druhou a ještě se nechat překřtít, to už je trochu moc.

Jelikož jsme v tom lunaparku byli až do večera, začalo se smrákat a s tmou vypukla nějaká velkolepá slavnost. Kočár ověšený zdobením projížděl ulicemi, všude klauni a masky na chůdách,
hudba a bubliny z bublifuků... Nikdy mě taková podívaná nebrala.
Ale radši čumět na mumraj, než jít na Transformers.
Jestli nevíte, co to je, tak já Vám to nepovim, protože jsem tam nebyla...

Posadila jsem se na obrubník před budovu a zarytě trvala na svém. Budu čekat.

Už věděli, že se mnou nehnou, a tak mě tam nechali.
Po chvíli ke mně přišel kašpar, ověšený spoustou korálků, a jestli bych mohla nadiktovat svůj mail,
pro zlepšení tohohle parku.

Povídám, že jasně. Je to tady šílený...

Na oplátku si sundal asi troje ty korále a nasadil je mně. Žlutý, zelený a fialový.
Řekl, že mi mailem přijde dotazník. A že mi budou chodit informace, co je tady novýho.
To děkuju pěkně, moc mě to zajímá...


Když Kiki s Danem a tátou za deset minut vyšli, zůstali na mě koukat.

"Co to máš proboha na tom krku?!"

"Neptejte se," odbyla jsem je a šlo se konečně k autu.

To byl zase den. Jeden z prvních, konkrétně druhý a jsem unavená jako prase.
Nateklou žílu na noze jsem si léčila ledem. Ani to nestudilo, jak jsem byla rozpálená...
A rozjitřený nervy, jak z letadla, tak z volných pádů, zase spánkem.

"Tak dobrou Harry, a ať nepřiletí Hedvika!" Šprímovala Kiki, když opouštěla můj pokojíček,
kam se mi přišla vysmát. Za to, jaký jsem měla den, za to, že jsem kurva vopravdu v Americe,
odkud budu muset zase letadlem, i za ten malý kutloch s postelí, který si prý nic nezadá s Harryho
přístěnkem.

Mně je u prdele, kde spává Harry Potter.
Je mi i fuk, kde já.
Hlavně, aby to po tak strašných dnech vůbec šlo...
***



A co mě čekalo dál, jací amanti si mě vyhlídli, aby mi do konce pobytu nedali pokoj,
a také o té soukromé džungli, která se stala mým nejmilejším místem, než přišel zákaz,
zase zítra...
(Fakt zítra!:))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlik | 14. dubna 2014 v 15:40 | Reagovat

Myslim že úplně postačí když napíšu, že několikerý výprsk smíchy mě v práci prozradil, že faaaakt nemakám :-)))) Úplně Tě vidim, ale úplně! A sebe taky, mám to ve vztahu k atrakcím všeho druhu úplně stejně Kiano! :-D

2 Veronika | 14. dubna 2014 v 17:46 | Reagovat

Asi bych u čtení neměla svačit :D
Já jsem teda nikdy nikam neletěla, ani po tom netoužím, raději autem, chápu tvůj strach :-x No a na těch atrakcích, raději pomlčím :-D

3 praguenation | 14. dubna 2014 v 21:50 | Reagovat

Panto..měl jsem co dělat abych se nepotrhal smíchy. Velmi sdílím, tvůj odpor
k podobným věcem. Maximálně, městečko Springfield a jeho obyvatelé z žlutýma ksichtama, ale Harryho bradavky, to bych fakt nedal. To nemluvím ani o zrůdném a kreténském klaunovy, který mi mává nějakýma posranýma barevnýma korálkama nad hlavou. Oběsil bych ho na nich a všechny jemu podobné. Jsi skvělá, že si ustála tento pohádkový teror. Teď..už zvládneš všechno.. :-)

4 Adliiiiiiik :))) | 14. dubna 2014 v 21:58 | Reagovat

[3]: ehm a nepadnul náhodou nějaký příslib o několika klaunech, kýblech a košťatech s Tebou v jedné místnosti, když Janinka to lítání zvládne??? Nebohý chlapčeeee? :-D  :-D  :-D

5 praguenation | 14. dubna 2014 v 22:07 | Reagovat

Klidně! Já s tím počítám, ale oni ať počítaj s tím, že z klaunů udělám tisíce malých šašulínků.... :-D

6 Adlik | 14. dubna 2014 v 22:19 | Reagovat

[5]: :-D
Jen aby tam po Tobě nezůstaly spíš hromádky malých bobečíčků! :-D  :-D  :-D

7 praguenation | 14. dubna 2014 v 22:25 | Reagovat

Tam zůstanou maximálně hromady rozmlácených červených nosů a rozcuckované kalhoty s vzorem kostka. Barevné pačesy budou ve vzduchu, ještě týden po Clown fightu. Jejich veselé prdele, budou lítat vzduchem...Ha ha :D

8 Adlik | 14. dubna 2014 v 22:28 | Reagovat

:))) veselé prdele :))

9 niternice | 15. dubna 2014 v 7:04 | Reagovat

Vy dva se mi snad zdáte!
Veselé prdele... :):)

10 Marie | 15. dubna 2014 v 10:14 | Reagovat

Jani ty jsi stvořená pro přírodu.Ale krásně jsi nám to podala

11 renuška | Web | 15. dubna 2014 v 12:09 | Reagovat

Hohó, to je panečku reportáž, snad i psaná na oprátce, kolotočový. :-) Já bych si s Harrym klidně rande dala, klidně i na tom vláčku nebo na čem bych jezdila a hrála FAMFRPÁL, vyhýbala bych se POTLOUKŮM a pomrkávala po ZLATONCE, ale to by bylo tak všechno. Pak bych klidně s rackama v zádech i pod nohama radši chodila podél moře a kochala se a kochala a kochala ... tedy pokud bych přežila let, protože bych se asi bála kurva tak stejně jako Ty, Jani.
Hele, jsi skvělá a já jsem ráda, že Tě tu máme zpátky, a i když jsi prožila asi tantalova muka, je to pro nás ohromná výhoda, protože témat k psaní máš víc než dost :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.