Láska

30. dubna 2014 v 6:00 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Už dávno mě fascinuje, jak ta moje kočka pozná, že se vracím domů právě já. Autem.
Kdykoliv vjíždím do naší ulice, má zřejmě nějakýho tucha, protože když parkuju, vybíha ze křoví a čeká, až vystoupím, aby mě pak doprovodila domů.
Doufám tedy, že takhle neokouní u všech zrovna zaparkovaných aut... To bych dál neměla o čem pojednávat.

Ještě, že mám další bod k zamyšlení v záloze.
Bavili jsme se s Mirkem, jestli už se milujeme, anebo jsme jen zamilovaní. Oba máme za sebe už nějaký čas jasno, je to silný cit. Láska.
Jenže mně to přivedlo k otázce, jak člověk vlastně pozná, jestli je ještě prvotně zblázněný, anebo už miluje.

Může snad cítit obojí. Jako já nyní... Někde jsem kdysi četla, jak se pozná láska. Když se Vám po druhém stýská a když o něj máte strach. Přijde mi to odpovídající. Přesto ne vyčerpávající. Ani nemůže být, protože jak známo, definici lásky ještě nikdy nikdo nevyzkoumal...

Je plno citátů o tom, co znamená milovat. Starat se víc o dobro partnera, než o své, například.
Ale taky to znamená plno jiného. Třeba být mu na blízku v dobrém i zlém. Taková otřepaná fráze, ale platná.

Jenže mně pořád vrtá hlavou, kdy se zamilovaný mění v milujícího. Přes veškeré své zkušenosti jsem tohle zatím nevysledovala.

Mnohdy se mi stalo, že ze zamilovanosti jsem přes zklamání přešla v nezájem. Že cit nepřerostl v hlubší.

Říká se taky, kdy naopak člověk milovat nemůže. Respektive koho. Toho, koho se bojí, a taky toho, koho si neváží.

Možná, že je výjimka u koček. Sára se mě někdy bojí, když ji okřiknu. A nemyslím, že si mě kdoví jak váží, když mě kolikrát hrdě přehlíží. To když ji třeba nechám čekat za oknem dýl, než chtěla.
A přesto mě miluje, protože se jí stejská. A vrací se za mnou.
Oni ji možná ostatní řidiči nezvou dál...

Mirek má teorii, ohledně té lásky, že té jsme schopni, až když známe chyby partnera, a přesto s ním toužíme dál být. Když ho milujeme i s chybami. Zkrátka takového, jaký skutečně je.
Něco na tom bude. Protože málokdy se člověk v pravém světle ukáže na prvním rande...
Měsíce ze sebe dokážeme ždímat to nejlepší, abychom druhého přesvědčili, že stojíme za to. Že jsme ti praví. Pokud jemu se daří totéž vysílat nám.

Tehdy jsme jen zamilovaní. Do iluze. Do ideála, který neexistuje. Možná se k jádru pudla nakonec přece doberu...
Anebo k jádru kočky.

Ta to dávno pochopila. To, co považuju za radu nad zlato. Je to dokonce můj oblíbený citát o lásce.
Zní: Jdi s tím, kdo tě má rád.
Proto od toho auta odcházíme domů spolu.
***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlik | 30. dubna 2014 v 12:07 | Reagovat

MOC hezký...

2 Martin | 30. dubna 2014 v 13:02 | Reagovat

Posledni odstavec me temer dojal. Znam Saru. Jak je placha. Myslim, ze se drzi presne toho citatu a jde s tim, kdo ji ma rad.
A k tomu vasemu laskovani... Vzpomnel jsem si na serial Pratele. Kdyz Chandler zjistil, ze ma Monika v jednom kumbalku binec. Monika byla nestastna, ze si ted o ni Chandler bude myslet, ze je neporadna. A on ji rekl. "Nemiluju te proto, ze jsi poradna. Miluju te navzdory tomu."
No a mit rad nekoho navzdory jeho chybam je asi ta laska. A nemusi se to tykat jen partnerskych vztahu. Mam hodne rad par lidi navzdory jejich nezpochybnitelnym chybam. Ale zit bych s nimi, pro ty chyby, nemohl.
Vztahy jsou krasna a zajimava vec. Ve vsech podobach. Dekuji za pozornost :-)

3 kiki | 2. května 2014 v 7:51 | Reagovat

nevim , jestli si to niternice  uvědomujes, ale je  pátek... a  nový blog nikde!:) a  jestli si myslís,  že budes mit cas na sepsami blogu v  práci,tak se šeredne  mýlíš!:))))máme  spoustu práce!!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.