Duben 2014

Láska

30. dubna 2014 v 6:00 Pojednání
Už dávno mě fascinuje, jak ta moje kočka pozná, že se vracím domů právě já. Autem.
Kdykoliv vjíždím do naší ulice, má zřejmě nějakýho tucha, protože když parkuju, vybíha ze křoví a čeká, až vystoupím, aby mě pak doprovodila domů.
Doufám tedy, že takhle neokouní u všech zrovna zaparkovaných aut... To bych dál neměla o čem pojednávat.

Ještě, že mám další bod k zamyšlení v záloze.
Bavili jsme se s Mirkem, jestli už se milujeme, anebo jsme jen zamilovaní. Oba máme za sebe už nějaký čas jasno, je to silný cit. Láska.
Jenže mně to přivedlo k otázce, jak člověk vlastně pozná, jestli je ještě prvotně zblázněný, anebo už miluje.

Může snad cítit obojí. Jako já nyní... Někde jsem kdysi četla, jak se pozná láska. Když se Vám po druhém stýská a když o něj máte strach. Přijde mi to odpovídající. Přesto ne vyčerpávající. Ani nemůže být, protože jak známo, definici lásky ještě nikdy nikdo nevyzkoumal...

Je plno citátů o tom, co znamená milovat. Starat se víc o dobro partnera, než o své, například.
Ale taky to znamená plno jiného. Třeba být mu na blízku v dobrém i zlém. Taková otřepaná fráze, ale platná.

Jenže mně pořád vrtá hlavou, kdy se zamilovaný mění v milujícího. Přes veškeré své zkušenosti jsem tohle zatím nevysledovala.

Mnohdy se mi stalo, že ze zamilovanosti jsem přes zklamání přešla v nezájem. Že cit nepřerostl v hlubší.

Říká se taky, kdy naopak člověk milovat nemůže. Respektive koho. Toho, koho se bojí, a taky toho, koho si neváží.

Možná, že je výjimka u koček. Sára se mě někdy bojí, když ji okřiknu. A nemyslím, že si mě kdoví jak váží, když mě kolikrát hrdě přehlíží. To když ji třeba nechám čekat za oknem dýl, než chtěla.
A přesto mě miluje, protože se jí stejská. A vrací se za mnou.
Oni ji možná ostatní řidiči nezvou dál...

Mirek má teorii, ohledně té lásky, že té jsme schopni, až když známe chyby partnera, a přesto s ním toužíme dál být. Když ho milujeme i s chybami. Zkrátka takového, jaký skutečně je.
Něco na tom bude. Protože málokdy se člověk v pravém světle ukáže na prvním rande...
Měsíce ze sebe dokážeme ždímat to nejlepší, abychom druhého přesvědčili, že stojíme za to. Že jsme ti praví. Pokud jemu se daří totéž vysílat nám.

Tehdy jsme jen zamilovaní. Do iluze. Do ideála, který neexistuje. Možná se k jádru pudla nakonec přece doberu...
Anebo k jádru kočky.

Ta to dávno pochopila. To, co považuju za radu nad zlato. Je to dokonce můj oblíbený citát o lásce.
Zní: Jdi s tím, kdo tě má rád.
Proto od toho auta odcházíme domů spolu.
***

Život

28. dubna 2014 v 12:12 Zpovědnice
Stalo se několik věcí, které na sebe nijak nenavazují.
Jak to tak v životě bývá...


Znovu jsem po roce začala koketovat s cigaretami. Štve mě to, ale momentálně s tím nemůžu nic moc dělat. Kiki, když u mě našla krabičku, bez milosti ji vyhodila.
Příště zas. A znovu.
Nebo jsem našla prázdnou krabičku a v ní vzkaz: Nejsi ve stresu, takže tohle nepotřebuješ!

A pak jsem se vrátila z oběda, a zase na mě koukala tak významně.

Povídám: Je mi to jasný...
A ona na to: Nezbyl ti ani zapalovač!

Ona ho zašlapala do země. Prostě ho rozdupala.

Ale jak tohle má fungovat?!


Taky jsme byli na chalupě.
S Mirkem, s Kiki a s jejím Danem.
Táta kluky pořádně zapřáhnul, vynášeli ze sklepa přepravky plný brambor,
určený k zasetí.


Přijel soused s traktorem.
A na dvoře stála maminka a já s Kiki a ty naše kluky jsme sledovaly...

"Je potřeba zasíc pažit," utrousil najednou ten traktorista, když upil z lahváče.

"Co prosim?" Dotázala se máma, protože mu nerozuměla.

"Zacíc pažit, povídám. Nevíte, co je zasíc nebo pažit?"

"Jo zasíct pažit! To už jsem dávno neslyšela!" Smála se a zemědělec si pak zavolal
Dana, a dal mu následující pokyn:

"Poslouchej, až nastartuju, tak tady chytneš to kolo a budeš s nim točit, dokud nezačnou tajihle
tim propadat brambory, jo?"

A ukazoval někam mezi kabinu a valník.

Dan se na nás vyděšeně otočil a šel zjišťovat, co se po něm vlastně chce.

"Tohle jo?"

"Povidám kolo! A ty mi ukazuješ tyč!" Rozčiloval se děda.

"A má ten traktor vůbec techničák, když jsme u toho...," dobíral si ho Dan, ale dověděl se,
že ani espézetku. A ať se nestará a točí...

A jelikož Mirek ještě naše pořádně nezná, seběhl pak za tátou znovu do sklepa, aby s ním
prohodil při práci pár slov.


"Kde je?" Ptala jsem se, když zmizel.

"Šel za nim," mrknul na mě Dan. "Dal jsem mu pár typů...," usmál se světácky, protože on už si našeho tátu dávno získal...


Byli jsme hledat a našli minci. Krejcar z roku 1859. Náš zatím nejstarší objev.
A taky knoflík, jehož původ nám zůstává utajen.

Cestou domů jsem přejela kočku.
Jela jsem rychle, a když vběhla přímo pod kola, nemohla jsem už nic.
Bylo mi hrozně, v jednu chvíli jsem ji viděla čilou a zdravou, jak někam běží,
a pak najednou bum a konec.
Znovu se mi připomnělo, že z minuty na minutu může bejt všechno jinak.


Pak jsme byli na nákupu a domů jsem si přivezla tulipány a ještě nějaké modré kytičky,
které jsem si hned přesadila do truhlíku.

Přestože bydlíme v přízemí, máme okna dva metry vysoko.
Když jsem dřív osazovala truhlík, musel mi ho někdo z venku podat do okna, odkud jsem ho skrze mříže převzala a zvenku ho umístila do stojanu.

Povídám venku Mirečkovi, aby šel pod to okno a truhlík mi podal, že prostrčím ruce mříží a vezmu si ho.
Doběhla jsem domů, otevřu okno, a tam už truhlík, usazenej ve stojánku...

"Jaks ho tam dal?"
"Normálně jsem ho tam vysadil. Měřim dva metry...," připomněl mi a já ho musela jít obejmout.
Aspoň si na něj sáhnout, jestli je skutečnej... Prostě zas jedna z těch chvil, kdy k němu obdivně vzhlížím :)


Pak jsme čistili minci a knoflík.
Už taková běžná rutina... :)


Dostala jsem bezva příležitost, totiž zapracovat na svém rukopisu, který si dávno přeju vydat.
Teď by to bylo snad možné. Jenže se mi rozbil počítač. Prostě najednou. A text uvnitř...
Možná to nemá bejt.

Moje ségra Zuzka by mi na to řekla: "Jak nemá bejt? To se s tim jako spokojíš? Tak to dej opravit
a prostě to dotáhni!"

Jako bych ji slyšela.


Poprvé v životě jsem se zúčastnila křtu knížky. Napsala ji Mirkova maminka a pozvala i mě.
Přestože jsem tu knížku zatím nedočetla. Mám takový období, kdy nemůžu číst. Respektive soustředit se natolik, abych se dostala do děje a dala se pohltit.
Přitom knížka má úspěch a je všemi chválená, stejně jako její talentovaná autorka.

Správně odvozujete, že to ona mi podala pomocnou ruku. Můj text četla a nějak v něj věří.
To mě povzbuzuje. Akorát, že se rozbil ten počítač...


Po návratu z chalupy si Kiki s Danem plánovali, že si udělají krásnou neděli.
Jenže to nedělní ráno se Dan dověděl, že jeho nejlepší kamarád, co ho zná od dětství,
má nějaké černé myšlenky a ztratil chuť žít.
Hned se za ním rozjel, jenže bylo pozdě.
Kluk mezitím vyskočil z okna a zabil se.

Ano, z minuty na minutu může bejt všechno jinak.

Kiki mi psala, že Dan je v šoku, že mu to asi nedochází.
A že mu šla koupit cigára, aby si zakouřil. Po letech.
A pak ho odvezla zpátky na venkov, aby si pročistil hlavu.

Aneb Jak se dělaj kuřáci...

A všude ve zprávách pak vyšly články, jak mladý sebevrah ukončil svůj život
skokem z okna. A fotky z jeho facebooku, co bez ostychu ukradli. Aby měli o čem psát.
A lidi si řeknou, že to je hrozný, a svět se točí dál...


A za mnou do krámu přišel Martin, což je zase můj nejlepší kamarád,
který naštěstí deprese nemá, a když mě viděl v kožených kalhotách, tak povídá:

"Tys dneska přijela na Harleyi?"

A taky říkal, že mám pěknou košili. Že takovou má taky.

Prostě mi to dneska asi moc sluší.
Kéž bych se tím trápila...
***

Poděkování přátelům nemocných dětí

24. dubna 2014 v 6:15 Pomáháme nemocným dětem...
Chtěla bych tady dneska poděkovat všem, kteří jste přispěli na pomoc nemocným dětem. A to jak teď, tak kdykoliv předtím. V současné době se na "Elenčině kontě" sešlo neuvěřitelných
16 341,- Kč!!!!!
Jmenovitě musím poděkovat, za opravdu velkorysou částku a za důvěru ve mě vloženou, Lence Pacholíkové - vážím si toho a opravdu děkuju.

Z vybraných peněz koupíme přenosný DVD přehrávač pro malého Vojtu, k tomu nějaké pohádky a ještě zbyde pro další děti, z nichž jedno už mám vybrané - ale stále platí, že uvítám Vaše tipy k pomáhání. Vždyť o Vojtovi vím taky díky Vám a jsem ráda, že to takhle funguje.

Jeho maminka nás pozvala k nim, abychom mu s Kiki, (která je moje parťačka nejen v tomhle ohledu), předaly dárky osobně a mohly pro Vás vyfotit jeho radost.

Někteří z Vás možná už poslali pohádky na jejich adresu, kterou jsem zveřejnila v diskuzi pod článkem Všechno dobrý, snad maminka dá vědět, jestli dývka dorazila a jak se líbila...



Děkuju, že Vám příběhy nemocných dětí nejsou jedno a přeju Vám všem krásný den!
***

Zápisky z auta: Jak ujelo

23. dubna 2014 v 8:18 Zápisky z ...
Na dnešek jsem Vám slíbila vyprávění o svém autě.
Mám s ním čerstvě velice zvláštní zkušenost...


Nejdřív Vám ale připomenu jeden starý příběh...

To Kiki takhle jednou parkovala u mě za domem, kde je to do kopce.
A zapomněla zatáhnout ručku...

Šla ulicí směrem k mýmu domu, když ji její auto předjelo.
Naštěstí ho hned poznala, takže situaci začala neprodleně řešit...

Předběhla ho. Neohroženě se mu postavila čelem, rukama se opřela o kapotu
a pokoušela se ho zastavit.
Nějak jí to v tu chvíli nedošlo - že není se svým vozem stejná váha,
a tak vůz vyhrál. Chvíli ji před sebou tlačil z toho kopečka, až ji přimáčkl k zábradlí, který
až úplně dole lemuje chodník.

Nemohla se hnout, a nějaký ženský, co šly zrovna kolem, se prý za břicho popadaly.
Než je Kiki okřikla:

"Mohly byste se přestat smát a radši mi pomoct?"

Hned se prý uklidnily a začaly se chovat normálně. Tedy pomáhat jí ven.
Vzpomínám, jak ke mně tehdy přišla celá pohmožděná a se slzami v očích.
Přesto jsem se jejímu příběhu zdráhala uvěřit... :)


A teď ten náš...
Přijeli jsme do Loun, k Mirkově mamince na velikonoční oběd.
Zaparkovala jsem - protože tentokrát jsem výjimečně řídila já, v ulici před domem,
a to úplně stejným způsobem, jako ostatní, tedy zařadila jsem se.

Uběhly nějaký dvě hodiny, když jsme se podívali z balkónu. A Mirek najednou povídá:
"Hele! Naše auto! Co tam dělá?!"

A ukazoval někam mezi stromky ve spodní části ulice,
kam se hned rozeběhl.

Vyběhla jsem za ním a byla hodně zvědavá, jak se tohle vysvětlí.

Auto stálo kolmo přes chodník, přes ten druhý, než u kterýho jsme parkovali,
zadek měl v keřích a předek mu zdobila botička...


CO TO DO PRDELE...


Odemkli jsme a překontrolovali ruční brzdu.
No dobře, tak Mirek...
Ale byla pořád zatažená, takže i jemu zůstal rozum stát. Jako by to auto někdo
přenesl...

Každopádně tuhle verzi nám policajti nechtěli věřit...


Než přijeli, krátil si Mirek čekání škodolibou zábavou. Poslal fotku mým sourozencům s tím,
jak jsem parádně zaparkovala...


A pak se u nás zastavil chlap se psem.

"To jste vážně takhle debilně zaparkovali?"

"Ne..."

"No proto, já si řikal, že takhle může parkovat jenom debil..."

"No, tak to my nejsme..."

"No proto..."


A pak s námi začal vymejšlet, jak to asi bylo...

Ale to už tam bylo víc sousedů špekulantů, a když konečně dorazila hlídka,
všichni se rozprchli.


"Tak pani řidičko, je evidentní, že ten vůz vám ujel...," drmolil.

"Mně se to evidentní nezdá," zkusila jsem to. Ale marně, případ byl uzavřen.

Zaplatila jsem pětikilo, sundali botičku a bylo vyřízeno.


Nejhorší byla představa, co všechno se mohlo stát, jestliže to auto skutečně samo jelo
a skončilo na protějším chodníku...
A taky zjištění, že zřejmě nemám v pořádku ruční brzdu.

A v neposlední řadě i to, že mí sourozenci byli ochotní uvěřit, že jsem skutečně
parkovala napříč tím chodníkem...
***

Fotky z Floridy

22. dubna 2014 v 13:45 Zápisky z ...
Mnou objevená džungle...

Aneb Něčí zahrada :) A v ní exotickej motýl...

Nějak nemůžu najít tu fotku, kde ta kočka vypadala, jako mýval nebo liška... :)

Pralesní bažiny...

Temnoty džungle

Málem jsem ho snědla, když jsem se prodírala mezi kmeny...

Pelikán - ne drak :)

Někde tam sviští i Kiki s Danem... Hlavně, když jsem na to nemusela s nimi!

Vodní svět



Plameňák bez možnosti úniku - nudný focení

Já a můj - dosud nejstarší - ctitel :)

Divoká želva, která se mi zjevila jenom jednou

Auta, co mě bavila

Do džungle jenom v keckách



A jedovatá semena pro maminku... :)
***

Dnes

22. dubna 2014 v 6:00 DNES
Dneska během dne konečně slíbené fotky z Floridy.
Džungle a ctitel, a tak dále... Všechno, o čem jsem psala v Zápiscích z daleka.

A pak něco o tom, jaké věci se mi dějou, coby řidičce...
Moje auto jezdí samo. Možná dokonce létá, ještě to musím vysledovat.
Jak se vlastně přesně chová, když se nekoukám...

Krásný den Vám všem!
***

Všechno dobrý

21. dubna 2014 v 6:00 Zpovědnice
Hezké Velikonoční pondělí,

kde dneska začít...
O víkendu jste tady četli zdrcující příběh tříletého Vojty (zde), kterému by udělala radost
pohádková DVD a taky by potřeboval nový přehrávač s obrazovkou, takový ten kapesní.
Mockrát díky všem, kteří jste se rozhodli pomoct, ať už příspěvkem na účet, anebo nějakou tou
pohádkou.
Adresu najdete dole pod článkem, Vojtík bude mít velkou radost.
Přehrávač, který pořídíme z Vašich příspěvků, mu dovezeme pravděpodobně s Kiki osobně,
jako tehdy (loni) tablet chromému Péťovi, jehož osud byl přesmutný...
(Včera proběhla další reportáž na Nově, jak ho soudící se rodiče oplakávají. Rodiče, kteří
mu ten námi darovaný tablet nelítostně sebrali a prodali...).
Jsem ráda, že jste i přes to neztratili chuť pomáhat dalším dětem.

Tolik k pomáhání.

A teď pár mých drobných zážitků z uplynulých pracovních dní...

Sedím takhle ve skladu a obědvám.
Kiki mezitím obsluhuje slečnu, která zkouší šaty s hlubokým výstřihem.
Slečna říká, že jí tam nějak nesedí "kozy".

A pak slyším Kiki, jak na to říká: "Tak si ty kozy nahoňte..."

Kupodivu došlo k prodeji :)

Jiná dáma, co zkoušela dlouhé černé šaty s bílými pruhy na sukni, se tázala,
zda jsou vhodný na svatbu.
Povídám na to, že to spíš na pohřeb.

Přesto trvala na tý svatbě a koupila je.

A pak přišla obryně a pronesla tradiční větu: "Něco na mě!"

Nanosily jsme jí, co bylo v padesátce, protože větší čísla na skladě nemáme, a ona zkoušela
a zavrhovala jeden kousek po druhém.
Kiki mezitím nelenila, nalistovala ve svém fashion časáku fotku nějakých modelek v plavkách,
a že prý se jí zajde řečnicky optat, jestli podle ní maj tyhle holky taky padesátku.

Možná, že kdyby to fakt udělala, prodej by byl úspěšný...

V letní kolekci máme teď triko se zebrou.
Netuším proč, ale považuju ho za pštrosí. To jsme měly loni, asi ho nějak nemůžu dostat z hlavy.
Tudíž, když přišla dáma se ptát, jestli máme tričko se zebrou (!), řekla jsem:

"Ne, bohužel jenom se pštrosem."

A tričko jsem před ní roztáhla.
A tam zebra.
Paní se pobavila, domnívajíc se, že jsem takový šprýmař, a pokúpila...

A já jsem přitom jenom tak blbá :)



Když měla Kiki padla a rozloučily jsme se, volala mi za chvíli s dotazem, jestli má ve skladu klíče od auta.
ANO MÁŠ...
Kurva, tak já se vracim...

Když znovu došla do garáže, volala mi znova.
ANO, MÁŠ TADY VJEZDOVOU KARTU... Odvětila jsem.
KURVA!

Odcházela tedy z práce na třikrát.
Mně se zase stává, že procházím tři patra garáže, než najdu svý auto.
Máme to obě těžký...

Ale kšefty nám jdou :)
***

Jak jsem zaspala pomoc

18. dubna 2014 v 20:42 Zpovědnice
Strašně ráda jsem vypnula. Úplně všechno pustila z hlavy. Někdy během února nebo tak.
Dostavil se pocit, že mám nárok a chci nechat všechny starosti za hlavou a jenom si sobecky užívat svůj život. Žít si jenom pro sebe. Bejt jenom s Mirečkem, nic víc.
Práci ano, ale po práci "vypnout telefon", odpojit se ze sítě... Nepřijímat zprávy zvenčí. Nevybírat schránku. Jediný, čeho jsem se nevzdala, byl tenhle blog, i když víte, že jsem každodenní psaní omezila na "několikrát týdně"...

Moji sourozenci to zprvu nesli těžce, vytýkali mi nedostupnost, ale zvykli si. A tak mi sem tam Kiki přijela zaklepat na okno, když fakt něco chtěla...

Ještě před touhle svou "duševní dovolenou" jsem dostala tip na jednu maminku, které by se hodila pomoc, jelikož má těžce nemocného syna.
Napsala jsem jí a tím to pro mě haslo. Do mailu jsem chodila sporadicky, uteklo mi dokonce pár složenek... Ale o co jde?

Měsíce ubíhaly a máme tu Velikonoce. A mě počaly tížit moje resty.
Opatrně jsem nahlédla do mailu. Objevila jsem předlouhý a starý dopis od té maminky...

Svěřila jsem se Mirkovi. Jak na všechno kašlu.

A ať se podívá, co jsem si nepřečetla. Že je tam zřejmě plno naděje a nějakej hrozně smutnej příběh... Před kterým jsem utekla. Jako před vším dalším.

A pak to mělo rychlý spád. Mirek mi to začal předčítat...


... Taky je naším druhým domovem Motol, dokonce známe stejné děti( Lenka).
Přiznám se, že s tím vším, hlavně teda s tou naší
>diagnozou nediagnozou nejsem srovnaná, o tom později, ale ted jsme se
>dozvěděli vlastně docela dost špatnou prognozu a minulá ataka byla fakt
>strašlivá, dovezla jsem ho víceméně úplně mimo v těžkym metabolickym
>rozvratu( tak nechtěla jsem zneužívat sanitku, co kdyby jí někdo potřeboval,
>jsem zdravotník, že...)

Každopádně hodně chápu proč píšeš, já taky píšu,
>hodně a často, na blog jsem zatím nenašla sílu a asi taky prostě to ještě
>nepřišlo, já píšu hodně na FB, na zrnkách nebo do šuplíku a musím říct, že
>mi to taky pomáhá. Ono přiznám se, že díky tomu, že jsem na FB, na mailu a
>na netu celkově si připadám, že alespon místy žiju. Jinak bych se asi omylem
>předčasně zastřelila, protože z pohledu běžného člověka je to život dost na
>h... ale co ti budu povídat. A hlavně, nemůžu si stěžovat, mám Vojtu , mám i
>Jirku, alespoň teda zatím mám oba dva.... takže ano, mám se skvěle a můj
>život je super.

A kdo si myslí, že není, tak evidentně neví o čem mluví. Je
>pravda, že i to, jak se pořád stěhujeme z Motola, do Motola na urgent atd,
>že tě změní, člověk si začne vážit maličkostí a popravdě, zjistila jsem, jak
>málo ti stačí, aby sis připadala " doma". Mám svůj hrneček na kafe se
>lžičkou, máme svůj polštářek, plyšovýho krtka, v koupelně visí náš ruční a
>jsme tam spolu. Co víc si přát. A pokud za námi dorazí i Jirka, tak je mi
>vlastně jedno kde jsme , jsme kompletní a doma. Někdy říkám, že bydlím v
>kufru a ono to tak opravdu je.
všichni kolem tak nějak plují a my s Vojtou, my pozvolna padáme.
>Pomalu, nenápadně, lehounce, když mám náladu a přimhořim oči a nasadim si
>růžový brejle, dokonce si někdy i uvěřím, že se nic moc neděje, že se to ani
>tak moc nehorší. Bohužel, horší, rychleji než kdokoliv z nás tušil a čekal.
>Jde to do háje, střevo, játra, všechno, ale zatím si ještě pořád můžeme
>někdy říkat, že to jde. Takže v podstatě to je ještě absolutně fajn. Bude
>hůř.

>Teď se dostávám k tomu, co Vojtovi vlastně je. No, náš boj a cesta byly
>dlouhý, pokud si koukala na zrnka.cz, tak si asi dovedeš představit, jak
>dlouhá cesta to byla. Bylo to o tom, že se udělalo několik docela zásadních
>chyb, které už nezměníme, taky se dlouho nikdo vlastně nezabejval tím, co mu
>je, ale tím, jestli to tak je. Tahle fáze mě dokáže vytočit ještě te´d, když
>si na to vzpomenu. Já jsem prostě věděla, že je tam problém a rok jsem
>bojovala jen za to, aby to laskavě někdo vzal na vědomí. Umocněno tím, že
>jsem zdravotník, ještě ke všemu z Motola, bylo jednodušší dělat cvoka ze mě
>než přiznat, že fakt nevíme. pak jsme přešli do kategorie, vylučujeme vážné
>nemoci. to jsem byla zoufalá, a blbá, nechápu co mě děsilo. To, že by měl
>něco, co už někdo má, někdo to někdy viděl a dokonce s tím třeba jde něco
>dělat... co bych za to ted dala.
To je to , co jsem psala, jak je vlastně pohled na věc relativní... pak jsme přešli do kategorie onemocnění vzácných.
>Pak do těch opravdu raritních a z ní do kategorie dosud nepoznaný. To už
>jsem si myslela, že horší to být nemůže. Tak mohlo. Evidentně ano. Protože o
>mnoho horší než to, že je to metabolického rázu( samo o sobě strašnej
>průser, tyhle choroby jsou svinstvo, nedopadá to dobře, průser všemi směry)
>a ještě ke všemu nějaká raritní forma něčeho, co nejen, že medicína nezná,
>ale v tuto chvíli ani není schopná tuhle úroveň zkoumat, natož pak řešit...
>no myslím, že tomu už se fakt říká klika. Vojta má chronickou střevní
>pseudoobstrukci.
To v praxi znemená, že mu nefunguje inervace střeva tak,
>jak by měla, někdy ano, někdy ne a dokonce umí i třeba otočit peristaltiku a
>podobný nechutnosti. V praxi to vypadá tak, že jakmile se něco( co netuší
>nikdo) posere, když to tak napíšu, tak se střevo zblázní a předvede ti to,
>co mají lidí, když mají ileus( ucpaný střevo volně řečeno), tudíž zvrací
>obloukem až 3 metry třeba 60krát po sobě, čímž si totálně rozhodí všechno.
>umí i zvracet stolici, pokud je to bloklý někde nahoře, to je taky mimořádně
>nechutná věc, ještě, že je malej a jemu to nepřijde ..minule jsem ho nesla
>na urgent a v tý čekárně plný těch dětí tohle předvedl. Tak z těch
>" normálních" dětí s banální virozkou, která by Vojtu mimochodem přizabila,
>tak 3 z nich to neustáli a pozvraceli se taky... v těchto chvílích lituju,
>že nemá něco chutnějšího, třeba ortopedickej problém :)

Ono co si budem povídat, chodit 4 hodiny po vyšetřeních než se dostanem na oddělení s
>totálně pobl.. a posr... oblečením, vlasama a dítětem, to člověku na duši
>moc nepřidá. Jednou jsem takhle ze zoufalství absolvovala celej příjem
>zahalená v motolskym prostěradle, pod kterým jsem byla totálně nahá. To se
>prostě nedalo. Celou dobu na mě všichni divně koukali a až náš lékař mi
>povídá:" Co to máte za zvláštní obleček? Ha, ha, jsem stylová pane
>doktore....běžně chodím všude nahatá pouze v prostěradle.... "
>
>Takže Vojtův problém je střevo, které dělá co chce, takže zvracení, 20
>stolic za den, naopak žádná týden, to co dokáže vyprodukovat, no popisem tě
>děsit nebudu, každopádně na gastru to hodnotí jako stolice, který dokáže
>opravdu jen Vojtěch. A tohle je bohužel jen špička ledovce. krom atak, kdy
>mu jde víceméně o život se to tak nějak patlá kolem dokola, teď vlastně
>poslední jakš takš normální fungování střeva bylo loni v září, pak už to
>nějak nenaskočilo. Po každý atace se čeká, jestli to začne fungovat nebo ne.
>Jednou to nezačne.
Bohužel od léta se mu masivně zhoršila játra, má tam
>steatozu, to znamená, že se mu v nich ukládá tuk. Což je blbý, protože
>poitřebujeme, aby dostával výživu parenterálně, aby se obešlo střevo, ale
>protože to je ještě větší masakr na játra, tak do toho nemůžeme jít. jeho
>metabolický problém je patrně nějaká vzácná abnormálně forma CDG syndromu,
>poruchy glykosylace, kterej postihuje jeden apolipoprotein, mutace .....no
>prostě volně přeloženo. Vadí mu tuky, ale ne tuky jako takový, ale mastný
>kyseliny, nějakým způsobem, na úrovni buňěk atd a v praxi se někde střádaj a
>dělaj neplechu. To je momentálně asi ta nej teorie. Ale není možný zjistit
>ani kde, natož pak jak a co s tím. Strava bez tuku to neřeší, je to na
>úrovní pod tím, za střevem, metabolická dráha.

Nevím jak to přiblížit, nemá smysl zabíhat do detailů. Každopádně to jde kupředu, horší se to a dost rychle. Játra masivně, do toho má neurologický nález, má areflexii a poruchu
>čití na rukách i nohách( jak chodí netuším, nevím, prostě nějak to tam vede,
>ale reflexy nemá, to jsem nepochopila, nikdy) má neurologickej nález, těžkou
>dysfázii, mluví fakt blbě. Psychomotoricky je tak o rok pozadu, ale to nůže
>být i okolnostma... jako jde dopředu, vývoj určitě ano, ta řeč moc ne, ale
>je nahluchlej, měl by mít naslouchátko v blízké budoucnosti. takže možná i
>tohle. Jinak je rozkošnej,veselej chlapík, ve svém mikrosvětě je šťastnej.
>Nemá srovnání s tím jak by mohl žít kdyby... takže on je spokojenej.

Motol miluje, chápu to, má tam Darinu v herně, děti, jako nic lepšího nezažil,
>divadýlko, klauny. Je to vrchol jeho společenského života. Touží po školce,
>jako brácha, ale.... tohle mě bolí hodně.
Ale třeba jednou.... nebo taky ne.

>Nesmíme koukat do budoucna, rada lékaře, něco na tom bude. Patrně se obává,
>že se půjdu zabít a zůstane jim Vojtěch na krku sám. Jako jeho problém
>řešit nejde, nepůjde a jde kupředu ve smyslu, že se horší. Přidávaj se další
>věci, sekundárně, jak to dopadne není jediná věc, co by byla podobná, nikdo,
>takže těžko říct. Možná blbě. Ale je fakt, že nad tím nemá smysl přemýšlet.
>Jak jsem ti psala před tím, tak se mi to na chvilku stalo, na chvilku jsem
>si to představila, co bude dál a byl to fakt hroznej pocit. Takže na tom, že
>máme žít okamžikem asi něco bude.

>Ptala jsi se, jestli něco nepotřebujeme. Upřímně řečeno, potřebujeme toho
>hrozně moc a nic. Na jednu stranu je to celé naprosto na nic, sama víš, jaký
>to je, žít s dítětem takhle. Sama určitě víš, jakej je to průser finančně,
>osobně, rodinně i prakticky. Takže co si budeme povídat. Ale na druhou
>stranu, spát kde máme, voda teče, elektriku nám taky nevypnuli, jídlo máme,
>tak o co jde. V našem mikrosvětě jsme v pohodě. Srovnávat se s jinejma
>lidma, co mají to a to, a neřeší, že nemaj na zaplacení plavání ve školce a
>nezažili to, že musí platit věci, který si běžnej smrtelník ani nedovede
>představit, tohle srovnávat nemá smysl. Zbytečně by to bolelo.

Jako asi nemáme všechno co bysme chtěli, ale zase máme to, co potřebujeme a zbytek
>třeba někdy budeme mít. Alespoň se na to můžeme těšit, třeba jako se těšíme,
>že jednou uvidíme moře. A třeba se to jednou podaří( momentálně se nám
>nepodařilo vzdálit dál než hodinu od Motola a i to byl velikej průser ve
>finále...) Je to ale takovej náš sen. Někdy o tom Vojtovi povídám. A víš co
>ještě taky, a to si povídáme někdy, když čekáme dole na urgentu než přijde
>krev a půjdem na oddělení. Ale to je fakt směšný, ale řeknu ti to:) Možná
>si to vybavíš, na začátku dysneovských filmů je ten zámek z Dysneilandu,
>objeví se ti tam ten zámek a nějakej most, někdy tam jede vláček a pak
>bouchaj petardy nad tím zámkem. Víš co myslím?

A nesměj se, je to fakt ulítlý, já vím ! No a Vojta jednou, když byl malej tak říkal, že tam chce,
>já se toho nějak chytla a začla jsem mu to pak jednou na urgentu povídat, že
>jo, že tam pojedeme a povídala jsem mu o tom parku ( jako odbornice to
>načetla na googlu...:) ) a jak v tom zámku žijou ty princezny jak zná z
>pohádek a jak tam bude tohle a tohle a jak jsou tam atrakce a jak je tam
>horská dráha( tohle jako povídám dítěti, který vidělo jeden jedinej kolotoč
>a to u nás před barákem na hřišti , no nic) a prostě jak tam spolu všichni
>pojedem, s bráchou a tatínkem. Já říkala, že to je divný, ale prostě když je
>nejhůlř, tak si tohle povídáme a těšíme se tam. Vím, že k tomu asi nikdy
>nedojde, ani technicky, ani finančně to prostě nikdy nebude možný, vím to,
>ale Vojta ne, a já mu to nechci brát...ale jak ti říkám, v našem mikrosvěte
>jsme v pohodě. Na FB koukáme kde kdo je, co kdo dělá, čtu zprávy, já si
>vlastně připadám úplně normálně a de facto jsem vlastně IN :)

>
>Ale mám jednu věc, se kterou bys mi možná mohla pomoct. A je to věc, kterou
>ty určitě budeš chápat, strávily jste v nemocnici toho času dost....Vojta má
>jednu radost, a to koukání na pohádky. Je to vlastně jeho jediná zábava,
>když je mu blbě nebo je napíchlej na pumpu, na hry je ještě malej jak jsem
>zjistila, ale ted nově hrajeme pexeso, bohužel teda chce furt to jedno s
>princeznama... no nic. každopádně, snažím se mu pohádky stahovat, to na
>motolský wifině dost dobře nejde, nějaký dývka samozřejmě máme, ale taky moc
>nevydžej, máme pohádky na disku. Každopádně ,miluje krtka, Scoobyho a Pata a
>Mata, ale já mu prostě ty dývka 200 apod kupovat nemůžu. To prostě nejde. A
>speciálně Scooby Doo se prostě nedá sehnat nikde jinak než takhle příšerně
>drahej.
Takže, pokud bys měla pocit, že bys nám chtěla pomoct, tohle by byla
>pomoc veliká. Jestli někdo má třeba dývka s pohádkama, na který už nekouká,
>jeho děti jsou veliký, nebo má nějaký hezký pohádky stažený a byl by
>schopnej mi je předat na nějakým mediu nebo prostě nějak, já si je klidně i
>dojedu přetáhnout na disk, to je fuk. Budu strašně vděčná, opravdu i za
>použitý, starý, který alespoň trochu jdou. Ale prostě nějaký co ještě nezná.

>Bude to pro něj svátek, fakt někdy nemůže nic jinýho než trčet na kapačkách
>čekat až to zas přejde a ty pohádky a jeho starý, rozbitý, xkrát poblinkaný
>a věčně nějak zlobící dývko, to je jeho mikrosvět a ten má rád. Tak pokud
>bych tě mohla poprosit o pomoc s tímhle...ale nevím, jestli je tohle to, co
>jsi měla na mysli. Hlavně, tohle je opravdu jen pro něho pro radost, je mi
>jasný, že spousta lidí a dětí asi potřebuje důležitější věci, je to vlastně
>asi blbina, ale prostě v našem mikrosvětě je Scooby doo svátek a ten hrad
>před těma pohádkama! Toho si někdy všimni! O tom dokážu vyprávět celý
>hodiny:))))

(A potom je tam poděkování...)





Dočetli jste to celý?
On ano. A jak tak četl, přeneslo mě to znovu do Motola. Znovu jsem tam v myšlenkách byla,
znovu viděla Leničku, jak tam sedí na posteli ve své izolaci, znovu viděla pokoje, sestry, kapačky,
děti, co koukají za sklem a těší se na svou návštěvu, anebo aspoň do herny... A postýlky s mřížkou,
a polštářem s modrou značkou motolský nemocnice.
V ní jsem si hned vybavila Elenku. A všechno bylo zpátky.
A když došlo na vyprávění o tom, jak by Vojta chtěl do pohádky, kterou vidí na obrazovce, tekly mi už po tvářích slzy, protože jsem najednou slyšela prosebný hlásek Elenečky:

"Půjdem tam?"
"Ty chceš do pohádky?"
"Jo! Pujdem tam?"


Už když jsem poslouchala o tom, jak je to bláznivý, co teď přijde, tušila jsem, že tomu budu dobře rozumět. A že možná jsem dokonce jedna z vyvolených, která ví, o co jde.
Nedobrovolných vyvolených. Nechtěla jsem takovou zkušenost. Nikdy jsem tohle nechtěla slyšet. Nikdy vidět Elenku v nemocnici. Nikdy nepoznat nemocný děti, jejich pláč, jejich bolest, a už vůbec ne smrt.

Když uplynul rok, co jsem z toho motolskýho kolotoče byla venku, řikám si DOST! Je to pryč, teď se mě to už netýká. Motol neni. To se nestalo...

Přesto někdy zavřu oči a tam jsou ty obrazy. Skáče to tam samo. Ne třeba školní třída nebo oblíbená diskotéka. Ani první láska, ani druhá... Jenom nemocniční chodby, jídelna, herna, vidím věšák, jak na něm visí Elenky rouška, aby mohla z pokoje, vidím záchod, jak tam stojí u dveří a čeká na mě, vidím závěs ve sprše, za kterým na mě volá, ať už jdu, vidím dývko, jak nad ním sedí a říká, že Eenka sama vybere, co teď pustíme...

To se toho doprdele nikdy nezbavim?

A pak vidim na FB příspěvek Leničky, fotku z bílýho křesla, jak mává domů, že měla dobrej oběd,
a povídám: Ona je tam furt?

Ono to neskončilo?
To nebyl celý jenom blbej sen?

Jasně, že nebyl. Nebyl to ani sen, ani minulej život, Motol funguje dál, ty děti tam jsou pořád, to jenom já před tím zavřela oči...

Hned jsem vstala a šla k Elenky fotce, pod kterou ještě pořád hoří svíčka.
V regálu pod ní je její pakl s dývky. Nejpoužívanější věc, nejnutnější - její únik. Do pohádky.
Jako jsem do ní teď utekla já. Protože s Mirkem v ní jsem.
Má to jenom jeden háček. Pořád si uvědomuju, že každej pohádku nežije, že jsou i horory...


Pomůžem Vojtovi do pohádky?


Jak?
A pošlem mu dývka?
A co přehrávač?

Na kontě jsou peníze...

Transparentní účet na pomoc nemocným dětem (rubrika Pomáháme nemocným dětem).

Děkuju za pozornost a za pomoc.
***

Zápisky z daleka: Džen a jedovatý semena

15. dubna 2014 v 23:15 Zápisky z ...
Dosud jsme spali po hotelech. V Miami, kam jsme přiletěli, i v Orlandu, kde je zmíněný zábavní park. Teď už jsme ale v zapůjčeném domečku blízko pláže o mnoho kilometrů dál...

Škoda, že v březnu, protože prší a moře je ledový, což zjišťuju, až když neprší.
Zato vítr fučí tak, že se nedá na pláži ležet, pro písečnou bouři...
Ještě, že je k dispozici bazén.

Mně, jako jediný, se nepřeřídil na mobilu čas na ten americký. Měla jsem pořád o šest hodin víc,
než ostatní. Takže jsem obědvala v deset večer (a tudíž se nemůžu divit, že jsem nehubla, jak jsem si předsevzala)...

Za tímhle účelem jsem málo jedla, hodně plavala a dokonce běhala!
To, že budu běhat, jsem hlásila všem hned po příletu. Aby mě od toho třeba nezrazovali nebo tak.
Naštěstí mi fandili a Kiki mě dokonce kontrolovala:

"Nechtělas běhat?"
"Já už dneska běhala."
"A prosim tě, můžeš mi říct kdy?"
"Z recepce do pokoje, ty krávo!" Vysvětlila jsem jí po našem a bylo jasno.


Nestrhnu se. A neběhám bezcílně!
A tak jsem běhala z domku na pláž a ještě častěji do přilehlé cukrárny, kde jedině byla wifi.
A tudíž místo, odkud jsem si volávala s Mirkem. Oblíbený místo...


A druhý takový oblíbený jsem našla krátce na to.
Víc, než válení se na pláži, anebo u bazénu, mě lákala obhlídka okolí.
Jak tu lidi žijou, co pěstujou, co tu roste, čím jezdí, a co je tu vůbec všechno k vidění.
Možná proto jsem byla Danem, plážovým povalečem, přejmenovaná na magorku...


Běžím Vám takhle na pláž a najednou koukám, že už nemůžu. Tak jsem zpomalila,
a náhodou zrovna v místě, kde rostla zvláštní kytka.
Měla rudý kuličky uprostřed květů a některý byly spadaný v hlíně.
Říkám si, že to budou zřejmě semena, a že maminka by za ně měla určitě radost...

I počala jsem je sbírat.
S plnou dlaní zažloutlých kuliček jsem bloumala ještě kolem týhle palmy (!), jestli nezahlídnu
další zajímavost.
A aby ne! V betonový zídce, u který jsem stála v jakémsi záhonu, byl otvor.
Průnik. Vlez. Vchod. Vstup. Díra.

Copak tam asi je?
S foťákem nad hlavou jsem si stoupla na špičky a prostor za zdí vyfotila.
A hned jsem věděla.
Džungle!

Na husto osázený les, takřka prales, palmy i listnáče, pařezy a kmeny, všelijak do sebe propletený, kapradí i různý keře a trávy,
co u nás nerostou. Hlouběji v přítmí dokonce tůňka a najednou koukám, u ní želva.
Krásně zbarvená, divoká.
To jako, že ničí. Jinak byla spíš klidná, celou dobu mojí návštěvy se ani nehla.
Byla jsem naplněná euforií slavnýho lovce Pampaliniho a cítila, že tím moje objevování
zdaleka nekončí.

Ačkoliv pro tu chvíli skončilo, jelikož jsem stála v divočině v pantoflích a to nešlo dohromady.
Byla jsem rozumný lovec.

Se semínky v dlani jsem běžela zas dál, ale ne na pláž, nýbrž do cukrárny napsat mamince,
co pro ni mám.

"Janičko! Hned ty semena zahoď! Kdoví jestli to neni jedovatý! A nic takovýho mi nevoz! A jestli je tam bažina, tak tam nelez! A vůbec, nejsi dobrodruh, tak se jím nestávej zrovna v Americe!"


Přišla mi zpátky nervózní zpráva.

Divný, že nemá radost...

CO ŽE?

Semena mi v tu chvíli zetlela v dlani. JEDOVATÝ??!!
Hned jsem je zahodila a běžela zpátky do baráku, abych si umyla ruce.
Pampaliny se změnil ve sraba. Byla jsem to zase já.

Jenže potom mi to nějak nedalo.
Úplně samovolně se mi přezuly boty za šněrovací a najednou jsem tam stála zas.
Za tou zdí.
Želvu už jsem znovu nenašla, zato motýla jo.
Seděl na podivném lupení a byl celý takový exotický...

Jak jsem ho tak fotila, dostavil se zvláštní pocit. Jako když na mě někdo čumí.

Otočím se vlevo a nic. Zato vpravo oči. Liščí!
Anebo mývalí, možná rysí!

Bedlivě mě sledovaly, ani nemrkly.

"Kurva!"

Dala jsem se na útěk - ještě, že jsem měla ty kecky...


Při večeři, kterou jsem si odpustila, jelikož na mém telefonu byly už tři ráno, jsem se svým
dobrodružstvím chlubila ostatním.
A další vývoj byl rychlý. Ráno jsem našla novou, ještě nervóznější zprávu od maminky...

"Janinko, ty do tý džungle už nesmíš chodit! Táta řikal, že je to něčí zahrada a tam mají lidi
normálně zbraně a smí střílet, když jim někdo vleze na soukromý pozemek!"


Super. Tak od teď holt potají...

Příštího dne sluníčko pralo až moc, a tak jsem trávila odpoledne u bazénu.
Na tajnou výpravu nebylo počasí.

Přišel tam nějaký domorodec, mohlo mu být kolem padesátky, ovšem cítil se zřejmě tak
na dvacet, protože se začal projevovat velice nevhodně. Totiž flirtovat se mnou.
Ok, tak možná se cítil na třicet...

Představil se mi jako Lujs, a já jemu, po zkušenosti s Kianou, jako Džejn.

Zdvořile jsem s ním konverzovala, ale zároveň se nedala jeho náklonností nijak omezovat.
Plavala jsem si a na jeho všetečný dotazy odpovídala, jenom když jsem je přes šplouchání vody slyšela.
Nedal se odradit, byla jsem jeho Džen. Jak mi i takhle podaný jméno zkomolil.


Lujs byl soused, kolem jehož domu jsem chtě nechtě musela denně probíhat.
Už proto jsem se toho sportu nevzdala.

Kiki s Danem se mi za takovýho nápadníka smáli.
Někdy dokonce zvonil, jestli půjdu ven. (Nejspíš se tedy cítil na deset).
Ale já naštěstí nebyla doma...


Toulala jsem se po okolí s foťákem a očumovala zahrady a zaparkovaný káry,
jachty v přístavu a ptáky, co mi lítali nad hlavou.
Fascinovali mě, jak byli obrovští.
Vy už víte, že to byli pelikáni...

První dny jsem na ně měla smůlu.


Kiki mi teď koukla pod ruku a pravila: "Prosim tě, jestli seš teprv u smůly, tak tus měla celou dobu,
takže se na to klidně vyser..."

Ale zpátky k velkým ptákům...

Když vedro vydrželo pár dní, moře se umoudřilo a rozmrzlo.
To byla jejich chvíle.
Přiletěli dva, dosedli do vln a pluli si. Pár metrů od břehu!

A to byla zase moje chvíle...

Vystartovala jsem se koupat. S foťákem.
Zkusila jsem se k nim dostat co nejblíž a každou fotku jsem považovala za poslední, kterou mi dovolili.
Jejich odlet jsem očekávala každou chvíli, už jsem byla opravdu blízko.
Adrenalin stoupal, podobně jako v pralese za betonou zdí. Kam se hrabe otočný křeslo v Bradavicích.

Samozřejmě jsem je dalším krokem vyplašila, ale i jejich vzlet byl fascinující.
Od tý doby jsem se s nimi setkala ještě několikrát. Nejnudnější pohled na ně se mi ale naskytl
v SEA WORLDu, neboli v mořském světě, neboli v "rybí ZOO".

Koho baví fotky zvířat, co nemají kam utéct?
(Ryb - uplavat, ptáků - uletět, želv - blbej příklad...)

Moje želva z džungle už se při mých výpravách nikdy znovu neobjevila.
Zato ta kočka jo. KOČKA!
Tak že by fakt zahrada?

V jednom z dalších telefonátů s Mirkem jsem mu zase o svých objevech vyprávěla.
Jenže nesdílel moje nadšení a žádal na mně slib, že už tam nepůjdu.
CO???

Ale jenom kvůli němu...

Naštěstí bylo už pořád jenom horko, a tak jsem se věnovala opalování.
Abych se pár dní po příletu do Prahy celá sloupala a byla tak úplně stejná, jako předtím.
Ani tenčí, ani snědší...
Ale ani zastřelená...


Náruživost Lujse rostla.
Když jsem se válela u bazénu na lehátku, bezostyšně přisedl na to vedlejší a začal si mě fotit.
Nepoznala jsem to hned. Nejdřív se k mým uším nesly zvuky podobný neúspěšnýmu škrtání zapalovačem.
Po čase jsem zvedla hlavu, abych koukla, proč mu to kurva dávno nehoří.
Rychle dal svůj mobil stranou a dělal, že fotí palmu.

To snad ne...

Nápadníci umí pěkně otrávit den. Už jen konverzace s někým, kdo mě nezajímá, mě tak strašně nezajímá...
Byla jsem zoufalá.

Jedno z oblíbených míst mi ale zbylo - cukrárna.
Před kterou jsme vždycky parkovali, po příjezdu k pláži. Měla vlastní vyhrazená stání a jinde nebyla už brzy po ránu
k parkování šance.

Vyplácel se fígl, nechat mě v cukrárně na kafi a tudíž tam smět parkovat.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, dědek plesnivec, jak jsme mu s Kiki přezdívaly, a bedlivě hlídal právě
tyhle fígly.

Když zase takhle jednou odešli a já si pod slunečníkem popíjela svou ranní kávu, přišel ke mně se ptát,
jestli jsme tady nebo u moře.

"Ajem hýr!" Řekla jsem a podívala jsem se na něj, jako na debila, který mě tam snad nevidí...

Zabralo to. Bohužel víc, než jsem chtěla.
Obrazně řečeno (Bohu dík) mi padl k nohám a už se ode mě nehnul.
Neustále mi nabízel různý drinky, který jsem odmítala, zval mě na procházku po pláži a oslovoval mě HONEY.

Když jsem telefonovala v místě s nejsilnějším signálem, přinesl mi židli a vůbec si mě všemožně předcházel.
Jenže ani jeho pozornost, jak asi tušíte, mi nebyla milá.

Přitom jsem se tam nemalovala, nijak se nekrášlila...
Dan usoudil, že to bylo možná tím.

Zato s Mirkem jsme se na pravidelných telefonátech domlouvali těžce. Když jsem byla na wifi já,
nebyl na ní on a naopak. Mohl za to i ten půldenní časový rozdíl. Za tmy by mě do cukrárny nikdo nedostal.
A to mi po něm bylo tak smutno...

Skóre dvoutýdenní dovolené: Jeden chybějící přítel, dva přebývající ctitelé, třicet fotek pelikánů, spálená stehna i tváře, dva promarněný dny na atrakcích, jeden zakázaný rajón a jeden dodržený slib. Padesát fotek džípů a asi tak stopadesát přeludů.


Poslední slunečný den, který jsme trávili na pláži a snad poslední potíž s parkingem.

"Zase je tady ten debil," utrousil táta. "Nechceš se s nim jít projít na tu pláž? Co?"

Zasmála jsem se, ale pak mi úsměv ztuhnul, když jsem viděla, jak na mě všichni úplně vážně koukaj.

"To nééééé!"

Naštěstí vyprskli smíchy, byl to vtípek...


Večer před odletem do Prahy jsem se dověděla, že zpátky neletíme dvěma, ale třemi spoji.
Málem to se mnou švihlo.
Běžela jsem do cukrárny, abych se dala utěšit od Mirečka.
Pršelo a ostatní balili kufry.

Už už jsem opouštěla naši ulici, když za sebou slyším: DŽEN! DŽEN!

Kurva, musim přidat...

Lujs měl taky velký auto, a několikrát mě už dojel, jestli nechci místo toho běhu radši svézt.
Obávala jsem se takovýho nápadu i tentokrát. V mym rozpoložení bych asi byla už nepříjemná.
Jestli bych to anglicky zvládla...

Celá udýchaná jsem se řítila k cukrárně, když ze dveří vyšel plesnivec.

TO SNAD NENI PRAVDA!

Rozpažil a snad se skutečně domníval, že se na přivítanou obejmeme.
Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro úhybnej manévr, kdy jsem podnik oběhla a vešla z druhý strany od pláže.
Ukrytá v rohu a přítmí jsem se zkoušela spojit se svou láskou.

Jenže v tom mě můj amant vyhmátl a bez ohledu na mou zaneprázdněnost, začal s tím svým OU HANY!
Nespustila jsem oči z displeje, jak jsem se snažila přivolat Mirkovo volání.
Jenže jak se říká, telefon, který hlídáš, nikdy nezazvoní.
Už spal.
A tak jsem se už za pár minut fotila s plesnivcem na památku a kývala, že příští rok rozhodně přijedu zas...

Celá zničená jsem doběhla do domu, naší ulicí jsem to vzala sprintem.
Mirek by koukal, jak hezky běhám!

A pak už nezbývalo, než nasadit na prst svůj plyšový letoun a bezpečně ho (na třikrát) odřídit až na Ruzyni...
UF!
***

Zápisky z daleka: Kiana a Harry

14. dubna 2014 v 14:42 Zápisky z ...
(S omluvou za zpoždění...)



Vy víte, jak strašný strach mám z létání. Mít křídla, tak jsem asi nad věcí, ale sednout do okřídlenýho
stroje, co vystoupá několik kilometrů nad Zemi a prostě letí, to je na mě moc.
Jedna z věcí, který nechápu - jak se to udrží ve vzduchu. Logicky mi vyplývá, že neudrží. Že spadne.
Proto bylo přede mnou perných jedenáct hodin...
Cíl Miami.

Nejhorší je start. Rychlý rozjezd, kdy se to celý klepe, že si člověk řekne, že už by snad bylo lepší letět, než jet, když v tom se najednou letí. A stoupá pořád výš a výš...
A pořád se to klepe a mírně propadá...
Aby to nevypadalo, že popisuju svou první zkušenost s letadlem - už jsem v minulosti takhle cestovala
několikrát. Jenže můj strach se vystupňoval natolik, že ho nejde překonat.
NEJDE!

O pár sedaček před námi seděla malá holčička. Sice se asi nebála, přesto jí letuška přinesla
malé plyšové letadýlko, co se nasadí na prst a slouží jako maňásek proti nudě. Malé holčičce.

Dan šel na záchod a já po něm. Když jsem vyšla, stála přede mnou letuška a podávala mi letadýlko. Dan dodal, že ji poprosil...
Řekl jí prý, že se bojím víc, než ta malá holčička. Která se jenom nudí.


Od té chvíle jsem svůj talisman nesundala z prstu a držela ho pěkně v rovině, jako voodoo.
Když nastaly propady, vyrovnávala jsem to. To mi poradila Kiki a fungovalo to...
Druhou rukou jsem drtila tu její.

"To je normální, letíme mrakama..."
"Celý se to kurva klepe!"
"To je jenom tlak... Asi takovej, jakym mi mačkáš to zápěstí..."


Moje maminka říkala, že člověk se nevydrží tolik hodin intenzivně bát.
Blbý je, že jsem asi nějaká výjimka, protože mi nervové napětí vydrželo, dokud
pilot nezahlásil, že přistáváme.
Škoda, že jsem mu nerozuměla, a tak jsem se zhroutila (po několikátý), že asi hlásí
nějaký problém.
Jelikož se chvíli předtím rozsvítil obrázek se zapnutými pásy.

Naopak to přistání jsem ani nezpozorovala, bylo to až zvláštní, jak lehce ta kráva dosedla.
Říkám, že létání mi zůstává záhadou.
Především to moje - CO DOPRDELE DĚLÁM V USA...


Nejdřív jsem tam nedělala vůbec nic.
Noční Miami mě totiž vyděsilo. Všude lehký holky, rap, gangy a motorky.
Kiki s Danem vyrazili do ulic, já na kutě.
Příští den se zdál ospalý. Až v odpoledních hodinách jsme začínali, během naší toulky,
potkávat lidi.
Zatoulali jsme se až k moři. Ledovýmu.
Proč jsem si myslela, že se budem koupat?

Na opuštěný pláži postávali rackové. Nebáli se nás, asi jako holubi na staromáku,
a jelikož s rackem tak často do styku nepřijdu, jako s holubem... zkrátka jsem si je
fotila... A oni poodcházeli, dokud jsem nebyla moc hrr a nevyděsila je svým přímým vpádem
mezi ně. Rozletěli se a já s fotˇákem za nimi běžela a Kiki se mi smála a fotila zas mě.
A to je se mnou ve styku často.
Dan honil racky z druhý strany, a tak máme plno fotek s racky a fotek, jak honíme racky...
Později už nám tolik vzácní nebyli, takže jsme jim dali pokoj.
A Kiki mně taky, protože jsme se zase tolik nevídaly...


Vyrazili jsme do zábavního parku.
Nic nepomohly moje výkřiky, že nesnáším poutě a atrakce.
Něco jsem Vám už naznačila. O pročekaných hodinách na něco, o co jsem nestála, protože mi neni pět.
A o co bych nestála ani v pěti, protože už tehdy jsem byla největší srab.

Pokud si člověk připlatil za VIP vstupenku, měl přednostní vstupy na všechny atrakce.
Jenže ani příplatek za přednostní vstupy nezajistil přednostní vstupy.
Bylo nás totiž moc, kdo si připlatil...

A tak jsme dvě hodiny tvrdli v dlouhé, točité frontě v Bradavicích.

"To ráno mě Kiki budila větou: Vstávej, jede se do Bradavic!"
"Co by mě tam mělo zajímat, když nejsem dítě?" Opáčila jsem rozespale.

Jenže to jsem ještě netušila, že tyhle Bradavice nejsou pro děti. Anebo leda pro malý
supermany.


"Já nechci jít na Harryho Potera!" Zkoušela jsem to znovu v tý frontě. "Nešla jsem na něj v Praze, nevim, proč bych měla tady.

"To neni kurva ten film!" Vysvětlila mi Kiki.
"A co to je?"
"Tam jsou obrovský postavičky, celej ten Harryho svět!" Rozplývala se.
"A co kurva s tim?"


Bát se. Posadili nás do vagónu, pevně připoutali a já se ještě stačila zeptat, proč to dělaj.
"Snad nebudem lítat hlavou dolu...," zažertovala jsem.

A za chvíli už jsem visela hlavou dolů a málem poztrácela boty, jak se ta sedačka s námi točila.
To jak jsme hráli s Harrym (skutečně obrovským) nějakou míčovou hru. Vy to asi znáte, já ne.
Kiki znala i sovu, co tam lítala...

Jelikož mi ty prudký sešupy, a díky čtyřrozměrnému promítání taky iluze nebezpečí, nedělaly dobře,
zavřela jsem oči. Kiki si toho nějak všimla a začala na mě řvát: "Otevři ty oči Jano!!!"

Ale neposlechla jsem ji. Naštěstí se musela držet, a tak mi je nemohla otevřít násilím, a tak jsem druhou polovinu návštěvy v Bradavicích prosnila. O nějaký lepší pohádce...


Na příští atrakci jsem se nedala přemluvit. Jednalo se o loď, která Vás vyveze nahoru a pak prudce sveze zase dolů. Nesnáším prudkost a volný pád (ani pomalý). Mimo mnoha jiného.
Sice se snažili mě tam dostat, slibovali, že nikam jinam už pak nemusím, ale neuspěli.

Zato příští stánek jsem navštívila s nimi.
Nebylo totiž zvenčí jasný, o co půjde.

"O nic, jenom si tam sedneš a budeš se dívat na film, slibuju," dušovala se Kiki.

Za hodinu, když jsme přišli na řadu, nás usadili do vláčku...

"Já nevim, proč nás zase tak poutaj, už si to nepamatuju...," snažila se z toho ségra vykroutit,
a za chvíli jsem už zase létala mezi obrovskými Simpsonovými, se zastávkou v puse Lisy.

Kiki už tenhle park kdysi navštívila, ale zdálo se, že si nepamatuje vůbec nic.
Když jsem skotačila s Mimoni a mezi Shrekem a Oslíkem, byla jsem už rezignovaná.
Stále mi nebylo povoleno čekat na ostatní venku.

Pokaždý jsem se znovu a znovu zapřísahala, že jak tohle skončí, někam si sednu a už mě nezvednou.
Jenže mi to nějak nevycházelo. Tátovi se těžce říká NE, a Kiki se lehce uvěří, že TOHLE už fakt nic nebude a nemusim se bát...


Stáli jsme před Pravěkou tvrzí, kudy teče řeka...
Půlhodinová fronta na loďku.
NASRAT!

"Ale neboj! Tohle je fakt pro děti!"

Rozhlédla jsem se a skutečně je za sebou viděla. Jen neměly VIP vstupy, tak je lodička čekala až za tři hodiny.

Chvíli se to jevilo, jako největší pohoda. Sem tam vykoukl dinosaurus, či nějaký ještěr, docela pěkně udělaný to měli. Proplouvali jsme pravěkou krajinou a všechno bylo legrační...
Dokud se neobjevil černý tunel a v něm koleje pro naši loďku, po kterých vyjela z vody a jela pořád výš.
Povídám si, že to je divný. Když se jede nahoru, musí se zase dolů...

Nahoře ale pravěká krajina pokračovala. Óká...
Jenže kde se vzal, tu se vzal obrovský brontosaurus a otevřel na nás tlamu.
Měli jsme mu vjet přímo do držky, ještě že se koleje těsně před ním stáčely prudce dolů...

"Uááááááá!!!!" Zařvali jsme leknutím a padali někam do hlubin.


Dole žluňk, loďka spadla zpátky do koryta řeky a my tam seděli úplně promáčení a nevím, jak ostatní, ale já nevěřila sama sobě, že jsem se ZASE dala ukecat.
Od té chvíle se mnou nehli a nezabral žádný slib, že mi koupěj novýho plyšáka...

To určitě, budu stát dvě hodiny v tomhle horku na něco, co mě pak akorát nasere.
Šla jsem do kavárny, zatímco ostatní do fronty na Spidermana.

Usmyslela jsem si, že jim taky koupim kafe. Nejen sobě. Taková budu hodná.
Tak jsem se zařadila do fronty, která se jak had táhla ke kase...

Za hodinu jsem si objednala čtyři ledový kávy a prodavačka se mě zeptala na jméno.

JANA, představila jsem se.

A ona předala mou objednávku dál.
Od výdeje se pak ozvalo: KIANA!!!

Nereagovala jsem.

KIANA!!!

Rozhlédla jsem se a ostatní se mnou.

Všimla jsem si, že se jedná o čtyři kelímky, tak jsem po další chvilce váhání přistoupila blíž
a objednávku pro Kianu tedy převzala...


Kiki s Danem nemohli uvěřit, co se mi zase povedlo. Pro jednu frontu vystát druhou a ještě se nechat překřtít, to už je trochu moc.

Jelikož jsme v tom lunaparku byli až do večera, začalo se smrákat a s tmou vypukla nějaká velkolepá slavnost. Kočár ověšený zdobením projížděl ulicemi, všude klauni a masky na chůdách,
hudba a bubliny z bublifuků... Nikdy mě taková podívaná nebrala.
Ale radši čumět na mumraj, než jít na Transformers.
Jestli nevíte, co to je, tak já Vám to nepovim, protože jsem tam nebyla...

Posadila jsem se na obrubník před budovu a zarytě trvala na svém. Budu čekat.

Už věděli, že se mnou nehnou, a tak mě tam nechali.
Po chvíli ke mně přišel kašpar, ověšený spoustou korálků, a jestli bych mohla nadiktovat svůj mail,
pro zlepšení tohohle parku.

Povídám, že jasně. Je to tady šílený...

Na oplátku si sundal asi troje ty korále a nasadil je mně. Žlutý, zelený a fialový.
Řekl, že mi mailem přijde dotazník. A že mi budou chodit informace, co je tady novýho.
To děkuju pěkně, moc mě to zajímá...


Když Kiki s Danem a tátou za deset minut vyšli, zůstali na mě koukat.

"Co to máš proboha na tom krku?!"

"Neptejte se," odbyla jsem je a šlo se konečně k autu.

To byl zase den. Jeden z prvních, konkrétně druhý a jsem unavená jako prase.
Nateklou žílu na noze jsem si léčila ledem. Ani to nestudilo, jak jsem byla rozpálená...
A rozjitřený nervy, jak z letadla, tak z volných pádů, zase spánkem.

"Tak dobrou Harry, a ať nepřiletí Hedvika!" Šprímovala Kiki, když opouštěla můj pokojíček,
kam se mi přišla vysmát. Za to, jaký jsem měla den, za to, že jsem kurva vopravdu v Americe,
odkud budu muset zase letadlem, i za ten malý kutloch s postelí, který si prý nic nezadá s Harryho
přístěnkem.

Mně je u prdele, kde spává Harry Potter.
Je mi i fuk, kde já.
Hlavně, aby to po tak strašných dnech vůbec šlo...
***



A co mě čekalo dál, jací amanti si mě vyhlídli, aby mi do konce pobytu nedali pokoj,
a také o té soukromé džungli, která se stala mým nejmilejším místem, než přišel zákaz,
zase zítra...
(Fakt zítra!:))

Jsem zpět!

12. dubna 2014 v 22:34 DNES
Zdravím všechny své čtenáře, jsem zpátky a během neděle Vám předložím první
zápisky z Floridy.

Proč by bylo dobrý, jít se projít po pláži se starým dědkem?
Co jsem objevila v soukromé džungli a proč jsem tam víckrát už nesměla?
Jak jsem vyrovnávala turbulence během pěti letů, a proč jich kurva bylo tolik,
když se tak bojim?!
Tahle otázka je ale jen řečnická...
***


Pozdrav z daleka

2. dubna 2014 v 2:07 DNES
Aktualizováno o pár fotek


Moc Vas vsechny zdravim!

Mam tady pro Vas svoje dojmy z Floridy v bodech...

Velka auta.
Velka tela.
Velci ptaci.
Velky vyber vseho, velka baleni.

Pocasi promenlive. Chladne dny stridaji vedra.
Byla i bourka a silny vitr.

Tudiz, dosavadni pocet dni stravenych na plazi: 1 z 5
Pocet dni u bazenu: 1 z 5
Pocet dni v nakupnich centrech: 2 z 5
Pocet dni v zabavnim parku: 1 z 5

Seznam atrakci, ktere nenavidim, se rozrostl o: 10
Seznam nenavidenych pohadkovych bytosti: 9
(V padu vlakem do vodni hlubiny se pohadkova postava nevyskytovala).

Pocet hodin procekanych ve frontach na nenavidene atrakce a postavy: 5
Pocet hodin stravenych v aute, na ceste za Harrym Potterem a dalsimi idioty: 4


Abych rekla taky neco pozitivniho...
Fascinujou me pelikani.
Ktere jsem puvodne povazovala za kormorany, (jeste predtim za prehistoricke ptaky).
Pocet hodin stravenych behem za pelikanem: 0,5
Vic casu nezbylo...

Fascinuji me zdejsi kary. Jezdi tu obrovskymi auty s velkym uloznym prostorem.
Pocet hodin stravenych postavanim u silnice a cumenim: 0,5

Na to, co me fakt bere, neni holt kdy.

Prikladam par fotek svych ulovku.


Nas tata, s kterym tady jsme, pozadal neochotnou Kiki, aby za nej natukala
esemesku, protoze na to spatne vidi.

"Tak delej, diktuj...," vyzvala ho otravene.
"Ahoj Petre, zdravim te z dovoleny, valim se zrovna u bazenu..."
"Jezis to jsou hovna..."


Kiki nejvic berou nakupy. Kdyz prsi, a kdyz umluvi ridice (tatu), protoze nikdo jiny
nesmi zapujcenou (malou) karu ridit, prichazi jeji nejlepsi cas.
To ja, kdyz mi daj chvili, snazim se venovat co nejvic uplnym hovnum...

Prozatim se loucim a snad zase brzy... :)
***


Člověk se koupe a najednou se přiřítí tohle... Díky Bohu!