Jak vytvořit a otrávit ideála

23. března 2014 v 10:44 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Říkaly jsme si s Kiki, že ty vztahy jsou těžká věc.

Jedna pravda: Jak se to nastaví na začátku, tak se to zaběhne a tak to pak chodí.
Druhá pravda: Nejdřív je každej ideál.
Třetí pravda: Jak se v hádkách hrozí rozchodem, dojde na něj.
Čtvrtá pravda: Každodenní fňukání přestane fungovat :)


Kdo nikam nechodí, bude po letech budit podezření, když najednou začne.
Zprůhlednit celé své soukromí partnerovi znamená, nechat ho už transparetní navždy.
Každá pozdější změna směřující k osamostatnění se, či k větší suverenitě vlastní osoby, vzbudí nedůvěru.
Snadněji se povoluje, než utahuje, přidává, než ubírá...
Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Člověka, co žil dlouho sám, těžko vytvaruješ
k obrazu svému. Čím starší, tím pevněji zakotvené má návyky. A zlozvyky.

Co dá aspoň nějakou záruku, že se nebudeme v novém vztahu potýkat s nešvary, které nás sraly
v těch minulých... Postěžovat si na ně. On dělal to a to, což mi strašně vadilo.
Tím pádem se tomu nový partner vyhne. Pokud je to náhodou i jeho vlastnost, tak aspoň, dokud mu za to budem stát...

Dobrá taktika je i zmínit, co bychom nesneli, nechtěli, a co by byl velký problém. A jaké typy lidí nesnášíme. Nejlíp to vyjmenovat hned zkraje. Klidně na prvním rande.
Jestli se v tom pozná, už se neozve. Což je dobře.



Ideál, kterýho jsme si vysnili a který si žije (žil) svým vlastním životem, s tváří, řekněme,
Marka Vašuta, se najednou ztělesnil v našem novém partnerovi. Jehož tvář přijal.
Představuju si ho, toho ideála, jako průsvitnou bytost, asi jako ducha, který se kolem nás točí
a hladí a líbá a pečuje... A teď vstoupil do naší nové lásky. Jednají stejně,
jsou jeden.
Jak jde čas, a my zjišťujem, že jsme nevyjmenovali všechno, co nám vadí a co nechcem,
(anebo jsme za tu snahu fakt přestali stát), začnou se v některých situacích ti dva zase rozcházet. Partner se po hádce přetočí zády a tvrdě usne.
Zatímco ideál z něj vystoupí (on se s ním teď neztotožňuje!), a tak nás konejší, objímá a udobřuje se. Majíc ale stále jeho tvář...

V pokročilé fázi už má zase tvář Vašuta :)

A když se vztah ubíhá klasicky neideálním směrem, žijeme vedle někoho, s kým to jde, je to dobrý, ale náš ideál je někde úplně jinde. Většinou nám nosí kytky, denně vyznává lásku a zpívá pod oknem... Pokud je nám dvacet.
Anebo třiatřicet, pokud jste já.


Pochopitelně i ideál má svůj život. A nálady. To mu nemůžeme sobecky upřít.
Ale zná meze a vždycky mu na srdci leží naše dobro!

Z nás žen taky vyvstává mužský ideál - dokud ho v nás ještě vidí.
To když si třeba nanášíme pleťovou masku, tak ONA nás opustí a jde mu uvařit guláš.
V bikinách.
Může si s ní dělat, co chce. Ale zároveň ne všechno. Je to taková vypočítavá mrcha,
osobní konkubína, která mu ale poskytuje solidní zázemí a dokonce jistotu. A miluje fotbal.
Dívaj se spolu, když jsme na kávě s kamarádkami. A když dlouze telefonujeme s matkou,
hraje s ním playstation.


Zajímavá věc, na kterou jsem přišla dlouhodobým bádáním v této oblasti.
Jak funguje slovo ROZCHOD. Není to jen slovo v hádce, je to strašák.
Zpočátku děsí, klidně rozbrečí. I po druhé hrozbě rozchodem se klepem strachy.
Uvědomíme si, že to nechcem dopustit, nechcem svou lásku ztratit, nikdy...

Jenže člověk si zvykne na všechno, a tak i rozchod se stane pouhým slovem.
Navíc vyčpělým, bez náboje. Přestane děsit - takže je to málo, sáhnem po něčem víc, protože hádku vyhrát chcem.
Chcem ho dostat do kolen. Když ne rovnou zašlápnout, jako mravence - pokud jste já.

No a jak si na tu představu rozchodu zvykneme, je k němu jen krůček.
I když obvykle ještě nějaký čas trvá, než dojde na ten definitivní.

Proto jsem ve svém vztahu zakázala to slovo užívat nadarmo!
Nejlépe neužívat ho vůbec. Nikdy. Jestli chce, aby v něm zůstal ideál :)


Pokud jste dáma, pak máte k dispozici ještě speciální dámskou zbraň, k dosažení
svých cílů. Pochopitelně, když nedá jinak...
Slzy. Muži je nesnáší. Hned změknou a jsou nám k dispozici.
Dokud si na ně nezvyknou...

Proto je potřeba jimi šetřit, jsou-li užívány z taktických důvodů!
Kiki mi nedávno říkala: "To je na hovno, oni za chvíli na ten brek už vůbec nereagujou a jsme v píči!"

Úplně vidím, jak v posteli fňukám, polštář už celý promáčený, a on ke mně zády usíná.
Protože já jsem ubulená Lída. Ač Jana.

Vyleze z něj můj ideál, krásnej průhlednej Vašut (povídám můj ideál :)), koukne na mě, já si utřu nos a zaraduju se, když v tom on řekne:

"Mě už to kurva taky nebaví!"

Ulehne zpátky do mýho chrnícího přítele a bude po všem.

Ideál stvořen a zapuzen.
Koneckonců, možná to bez něj půjde líp.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 23. března 2014 v 12:56 | Reagovat

Moudré a velmi výstižné!Se vším souhlasím (až na toho Vašuta :-) ) Pobavila jsem se...

2 Anička | 23. března 2014 v 18:14 | Reagovat

Naprosto přesně. Vidím, že my holky to máme všechny stejné.
Taky si ráda někoho vysním a pak jen čumím, že je to přece úplně jinak! :-D
Jen já mám spíš Leonarda Di Capria :-D :-D

3 Martin | 23. března 2014 v 18:48 | Reagovat

A víte, čeho se bojíme my kluci? Že se děláte perfektní, pak si vás člověk vezme a najednou... co před tím šlo, najednou nejde. Ptáme se proč. Odpověď je, že přece tenkrát jsme byli svobodní kluci, ale teď máme rodinu a manželku a povinnosti. Tak to ne. Takhle teda ne. Nás nedostanou.

4 niternice | 23. března 2014 v 23:27 | Reagovat

Dekuju!
A pro Martina, holt kdyz chlap zaklada rodinu, tak musi s tim omezenim osobniho volna tak nejak pocitat. Pokud s tim ma problem, tak radsi nezakladat, ne?;)

5 Martin | 24. března 2014 v 14:11 | Reagovat

To omezení ale má bejt dobrovolný a ne nařízený! :-)

6 Verča | E-mail | 24. března 2014 v 18:59 | Reagovat

Lepší a trefnější než odborný článek na téma partnerské vztahy ve vývojové psychologii.:-)

7 Niternice | 25. března 2014 v 0:34 | Reagovat

Omezeni dobrovolne prijimas v momente, kdy zakladas rodinu! Pak uz je povinny...;)

Pri psani jsem vychazela ze svych tezce ziskanych zkusenosti ze spatnych vztahu :)

8 Blanka | 25. března 2014 v 7:29 | Reagovat

...a o tom to je! Vyplývá to i z vaší "přestřelky". Ženy mají smysl pro rodinu (i povinnost) většinou zakódované jaksi přirozeně. Muži vstupují do manželství z mnoha různých důvodů, ale povinnost mezi ně nepatří...Pokud si to některý přece jen uvědomuje, zůstává radši sám. To je zase moje zkušenost. ;-)

9 Niternice | 26. března 2014 v 6:11 | Reagovat

8:
:) Moc dekuju za prani na dovolenou, potesila jste me, vsem vyridim!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.