Březen 2014

Jarní přestávka

26. března 2014 v 8:57 DNES
Aktualizovano o foto!

Je to asi měsíc, co jsem Vám psala o cestě na Floridu.
Čas našeho odletu je tady, a tak mě na nějaký ten pátek omluvte,
přivezu Vám zápisky z daleka :)

Během balení jsem si posteskla Kiki, že se mi do toho kufříku od nich,
protože můj je prý pro ostudu, nevejde všechno.
Kiki mi obratem volala s tím, že to tam prostě buď nějak narvu, anebo
si toho vezmu holt míň.
Pod pohrůžkou překročení povolené váhy kufru, jsem se uskromnila.

Přijela jsem k našim, odkud se jelo na letiště a Dan začal odnášet zavazadla do auta.

"Čí je tahle kráva?" Prohnul se v zádech, když zvedal obrovský loďák.

"Moje ne," zakroutila jsem hlavou, jakože to bych si nedovolila.

"Ten je můj! Neřeš ho a hoď ho do auta!" Houkla Kiki.

"A ty na mě nečum," otočila se na mě, "Ja vim, co chceš říct, ale neřikej nic..."


Přeju Vám všem krásné dny a pokusím se Vám během následujících dvou týdnů
poslat aspoň pozdrav.
***



Celych deset a pul hodiny jsem cumela na tuhle informacni obrazovku a sledovala, jak se blizime k cili. Jak zatracene pomalu...
na fotce uz jsme tam. UZ... V Americe.
Co tady kurva delam?!

Ps: snad se fotka nacetla..:)

Jak vytvořit a otrávit ideála

23. března 2014 v 10:44 Pojednání
Říkaly jsme si s Kiki, že ty vztahy jsou těžká věc.

Jedna pravda: Jak se to nastaví na začátku, tak se to zaběhne a tak to pak chodí.
Druhá pravda: Nejdřív je každej ideál.
Třetí pravda: Jak se v hádkách hrozí rozchodem, dojde na něj.
Čtvrtá pravda: Každodenní fňukání přestane fungovat :)


Kdo nikam nechodí, bude po letech budit podezření, když najednou začne.
Zprůhlednit celé své soukromí partnerovi znamená, nechat ho už transparetní navždy.
Každá pozdější změna směřující k osamostatnění se, či k větší suverenitě vlastní osoby, vzbudí nedůvěru.
Snadněji se povoluje, než utahuje, přidává, než ubírá...
Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Člověka, co žil dlouho sám, těžko vytvaruješ
k obrazu svému. Čím starší, tím pevněji zakotvené má návyky. A zlozvyky.

Co dá aspoň nějakou záruku, že se nebudeme v novém vztahu potýkat s nešvary, které nás sraly
v těch minulých... Postěžovat si na ně. On dělal to a to, což mi strašně vadilo.
Tím pádem se tomu nový partner vyhne. Pokud je to náhodou i jeho vlastnost, tak aspoň, dokud mu za to budem stát...

Dobrá taktika je i zmínit, co bychom nesneli, nechtěli, a co by byl velký problém. A jaké typy lidí nesnášíme. Nejlíp to vyjmenovat hned zkraje. Klidně na prvním rande.
Jestli se v tom pozná, už se neozve. Což je dobře.



Ideál, kterýho jsme si vysnili a který si žije (žil) svým vlastním životem, s tváří, řekněme,
Marka Vašuta, se najednou ztělesnil v našem novém partnerovi. Jehož tvář přijal.
Představuju si ho, toho ideála, jako průsvitnou bytost, asi jako ducha, který se kolem nás točí
a hladí a líbá a pečuje... A teď vstoupil do naší nové lásky. Jednají stejně,
jsou jeden.
Jak jde čas, a my zjišťujem, že jsme nevyjmenovali všechno, co nám vadí a co nechcem,
(anebo jsme za tu snahu fakt přestali stát), začnou se v některých situacích ti dva zase rozcházet. Partner se po hádce přetočí zády a tvrdě usne.
Zatímco ideál z něj vystoupí (on se s ním teď neztotožňuje!), a tak nás konejší, objímá a udobřuje se. Majíc ale stále jeho tvář...

V pokročilé fázi už má zase tvář Vašuta :)

A když se vztah ubíhá klasicky neideálním směrem, žijeme vedle někoho, s kým to jde, je to dobrý, ale náš ideál je někde úplně jinde. Většinou nám nosí kytky, denně vyznává lásku a zpívá pod oknem... Pokud je nám dvacet.
Anebo třiatřicet, pokud jste já.


Pochopitelně i ideál má svůj život. A nálady. To mu nemůžeme sobecky upřít.
Ale zná meze a vždycky mu na srdci leží naše dobro!

Z nás žen taky vyvstává mužský ideál - dokud ho v nás ještě vidí.
To když si třeba nanášíme pleťovou masku, tak ONA nás opustí a jde mu uvařit guláš.
V bikinách.
Může si s ní dělat, co chce. Ale zároveň ne všechno. Je to taková vypočítavá mrcha,
osobní konkubína, která mu ale poskytuje solidní zázemí a dokonce jistotu. A miluje fotbal.
Dívaj se spolu, když jsme na kávě s kamarádkami. A když dlouze telefonujeme s matkou,
hraje s ním playstation.


Zajímavá věc, na kterou jsem přišla dlouhodobým bádáním v této oblasti.
Jak funguje slovo ROZCHOD. Není to jen slovo v hádce, je to strašák.
Zpočátku děsí, klidně rozbrečí. I po druhé hrozbě rozchodem se klepem strachy.
Uvědomíme si, že to nechcem dopustit, nechcem svou lásku ztratit, nikdy...

Jenže člověk si zvykne na všechno, a tak i rozchod se stane pouhým slovem.
Navíc vyčpělým, bez náboje. Přestane děsit - takže je to málo, sáhnem po něčem víc, protože hádku vyhrát chcem.
Chcem ho dostat do kolen. Když ne rovnou zašlápnout, jako mravence - pokud jste já.

No a jak si na tu představu rozchodu zvykneme, je k němu jen krůček.
I když obvykle ještě nějaký čas trvá, než dojde na ten definitivní.

Proto jsem ve svém vztahu zakázala to slovo užívat nadarmo!
Nejlépe neužívat ho vůbec. Nikdy. Jestli chce, aby v něm zůstal ideál :)


Pokud jste dáma, pak máte k dispozici ještě speciální dámskou zbraň, k dosažení
svých cílů. Pochopitelně, když nedá jinak...
Slzy. Muži je nesnáší. Hned změknou a jsou nám k dispozici.
Dokud si na ně nezvyknou...

Proto je potřeba jimi šetřit, jsou-li užívány z taktických důvodů!
Kiki mi nedávno říkala: "To je na hovno, oni za chvíli na ten brek už vůbec nereagujou a jsme v píči!"

Úplně vidím, jak v posteli fňukám, polštář už celý promáčený, a on ke mně zády usíná.
Protože já jsem ubulená Lída. Ač Jana.

Vyleze z něj můj ideál, krásnej průhlednej Vašut (povídám můj ideál :)), koukne na mě, já si utřu nos a zaraduju se, když v tom on řekne:

"Mě už to kurva taky nebaví!"

Ulehne zpátky do mýho chrnícího přítele a bude po všem.

Ideál stvořen a zapuzen.
Koneckonců, možná to bez něj půjde líp.
***

Článek s hvězdičkou

22. března 2014 v 10:23 Zpovědnice
V noci se mi zdál sen.
Byl o Elence.
Ležela v postýlce, byla po operaci, celá obvázaná, bolavá. S kapačkou a kyslíkem pod nosánkem.
Chtěla ke mně a já se někoho ptala, jestli si ji smím pochovat. Víc si nepamatuju, jenom tu blízkost
a potřebu ji vzít do náručí.

Někdy na ni myslím před spaním tak, že si ji představuju. Jako by tam byla. Co by asi dělala.
Ležela by vedle mě, nebo by přišla ze svý postýlky a chtěla do té mojí, chtěla by číst pohádku,
prohlížet si obrázky, pouštět si videa...
Snažím se vyobrazit si ji před očima. Ztělesnit si ji. Jak u mě stojí a dívá se, třeba.

Jak tahá Sáru za ocas a směje se. Jak za ní utíká, aby ji chytila a ten ocas jí urvala.
Jak mi říká, že chce něco papat. Ale že si chce sama vybrat z lednice.
A jestli může jít čůrat. A sedět na tom nočníku dlouho. Nejlíp do rána, aby nemusela spát.

Přitom vidím každý záhyb na jejím tělíčku, každou pihu, zjizvený krčík, hrudník, bříško, ručičky... A hned si říkám, že to k ní bylo všechno tak surový. Často se mi vybavuje, jak statečně stála u rentgenu s těžkou ocelovou zástěrkou kolem pasu a držela ruce od sebe, aby ji mohli "vyfotit".
Řekli jsme jí: "Teď tady musíš stát a my půjdeme pryč, jo. Takhle se k tomu přitiskni a roztáhni ruce."
A ona neprotestovala, udělala, co se po ní chtělo. Jenom v obličeji měla ten svůj ustrašený výraz, schovaný pod grimasou statečnosti. Ona se snad ostýchala projevit, dát průchod emocím.
To já ne. Nikdy... A že by to často bylo lepší.

Poslední dobou mi podobné situace vzpomínky vybavují, samo mi to tam skáče, do nejmenších detailů, nic nechybí. Nic není rozostřeno, zidealizováno, změněno.
Teprve jsem objektivní v nazírání na to, co bylo. A jak to bylo.
Jestli to tedy vůbec lze.

Když nemohla ven, mezi děti, a jely jsme spolu k našim, míjely jsme vždycky hřiště plné dětí.
Aby jí to nebylo líto, protože jsem věděla, že tam strašně chce, hlásila jsem vždycky od volantu:
"Nejsou tam!"

Dělala jsem prostě, že je nevidím, že tam nejsou.
Když jich bylo skutečně plný hřiště, bylo těžký lhát. S očima nic neměla, a tak se snad domnívala,
že já jsem slepá jak patrona.

"Těch tam je... Ještě, že má Elenka u babičky vlastní klouzačku...," a hned jsem tu zmíněnou výhodu něcím zamluvila, protože bylo jasný, že na osobní klouzačku úplně kašle, že chce do fronty...


Jsem naštvaná na všechno, co vedlo k jejímu utrpení. Na sebe, doktory, osud...
Na život. Který je pro každýho jiný. Poslední fáze odžívaného traumatu se nazývá smíření.
Přijetí nové skutečnosti do své reality, její akceptování jako faktu.
Už jsem tomu uvěřila.
Nestojí mi u postele, jsou to jenom představy.

Ale smířit se můžu jenom s tím, že její čas teprve přijde.
***

Co potřebujeme vědět, je odkryto

21. března 2014 v 9:56 Zpovědnice
Po delším čase jsem měla psychoterapii u své paní doktorky.
Po Novém roce mě poslala domů, když zjistila, že je u mě všechno v pořádku.
Což znamená, už žádné myšlenky na útěk z civilizace, žádná touha kydat,
ani koupit krávu. Touha najít poklad je zřejmě v normě.

"Stejně ale neopouštím představu, že by se narodila znovu. Bez týhle naděje pro ni by to nešlo snést," svěřila jsem se doktorce, když shledala, že je u mě stále všechno na dobré cestě.
Na dobré cestě nezbláznit se a zbavit se antidepresiv.
Zbavit se antidepresiv a nezbláznit se...

"Ale já opravdu věřím, že se znovu rodíme," překvapila mě svou reakcí.

"Vy si to fakt myslíte?" Zeptala jsem se tak jako mimo hru.

"No já si to vopravdu myslim," řekla ve stejné notě a podívala se na mě tak, že jsem teprve pochopila, že na mě nemluvila celý ten rok jako na magora, kterému se nemá odporovat. Ale že to myslela vážně.



A pak mi vykládala svou teorii o tom, jak to chodí, doloženou řadou příhod, ať z jejího okolí, anebo z knih a já se tak dověděla plno zajímavých věcí.
Jako třeba, že člověk má v sobě schopnost pomoci si z mnoha neduhů sám. Svou vnitřní energií,
kterou vědomě pošle do nemocného místa.

O minulých životech jsme taky mluvily. Domnívá se, že i její duše už tady byla, stejně jako duše všech, kdo jsou nevysvětlitelně fascinovaní čímkoliv, aniž ví proč.
Jako třeba japonskou architekturou, jako ona. Anebo starou egyptskou kulturou. Nebo třeba hledáním pokladu...

To si nese duše v sobě. Otázka je, proč si nic nepamatujeme.
Možná bychom měli v hlavě úplný chaoz. Vlastně určitě.

A pak mě paní doktorka šokovala stejnou myšlenkou, kterou jsem Vám tady svěřovala už dvakrát.
A to, že spíš než o minulé životy, by mohlo jít o zděděné vzpomínky předků.
Užasla jsem. Takže mohlo by to takhle bejt...

Shodly jsme se na tom, že nikdo nevíme nic. A že to pravděpodobně vědět nemáme.
Avšak, že všechno má svůj smysl, všechno je možný a všechno se dá vysvětlit dvojím způsobem. Minimálně. Právě proto, abychom nevěděli nic...

Nedávno jsem četla nějaké motivační řádky v knize (motivační).
Stálo tam: Všechno, co potřebujeme k životu, je nám k dispozici.
Všechno, co potřebujeme vědět, je nám odkryto.

Především druhá věta mě zaujala. Odkryto? Věda odkrývá tajemství a podává důkazy
o tom, že například takové DEJAVU je momentální mozková disfunkce. Žádné vzpomínky na minulost.

Možná tohle máme vědět, protože to potřebujeme, abychom nevěděli nic o tom, co vědět nemáme.
S podivem teď dodávám, že mě paní doktorka už vůbec nepotřebuje vidět, tudíž mě zřejmě považuje za příčetnou.



Za kterou mě nepovažovala má rodina včera, když jsem k nim přijela rovnou z pole...

Byli jsme s Mirkem zase hledat. Tentokrát ve stejných mikinách, které jsem nám pořídila.
Temně zelené, abychom splynuli s přírodou. Hledači mají být nenápadní.
Četla jsem, že někdo na ně volá i policajty...
(Nejen Chocholouška).

Chodíme takhle nizoučkou řepkou, když můj detík spustil alarm.

Hrabu, hrabu a první kravina byla po letech zase na světě.

Mirek na tom nebyl o moc líp. Než za mnou přišel, že něco má.
Do dlaně mi položil náprstek. Promáčklý, ale náprstek.
Ze svého dřívějšího pročítání hledačských zápisků na webu vím, že někteří mají celé sbírky
náprstků. Je to tedy vyhledávaná komodita.
Mirkem ale ne. Vůbec neměl pro svůj nález pochopení.
Řekl k tomu jediný. Že s tímhle náprstkem už žádná švadlena šít nebude.

Vložila jsem si ho do taštičky na poklady a hledali jsme dál.
Zase se ohlásil můj detík. Copak to asi bude teď?

Nejvíc otravný je zdlouhavý dohledávání. Když to nejde.
Po deseti minutách jsem k tomu zavolala Mirka a on hrabal místo mě.
Jak tak hrabal, procházela jsem si okolí toho místa.
A pak to bylo rychlý - tón, co neznám. Co jsem ho slyšela jednou, a to minule na poli, když
Mirek našel tu minci.

Zaryla jsem motyčku a MINCE mi skoro sama skočila do náruče.

Moje radost měla sestupující tendenci, protože šlo o pouhý desetník z dob socialismu.
TO SNAD NE.
Máme je totiž doma. Každý je má. A nikdo pro ně nemusel do pole.

Sice tedy mince, ale jako by se nestalo.


To, co hrabal Mirek, bylo mnohem zajímavější.

Letopočet 1900, náš zatím nejstarší nález.
Železná placka, něco jako služební odznak, s číslem 1688.
Předprvorepublikový hasič? Policajt?

"Ukaž, jestli neni z druhý strany napsáno Azor...," napadlo mě, jestli nejde o psí známku.

Netušili jsme, ale poklad jsme schovali.


Další naše nálezy nestály za řeč. Popsala bych jejich dolování, jako mnoho povyku pro nic.
Člověk se hrabe rukama v hlíně a když to pak zkusí znovu dohledat detektorem, tak ten ani nepípne.
Jako by to zmizelo.

Při jednom takovém pracném dohledávání jsem pocítila pnutí na čele. A taky pálení.
Mirek stál nade mnou, tak jsem zvedla hlavu, abych se ho zeptala, co tam mám, když on
vykřikl:

"Co to máš doprdele na čele?!"

"No co tam mám?"

"Něco tě asi kouslo...," pravil a já už měla čelo v jednom ohni.

Stejně to vyhrabané bylo zase jenom kus kombajnu, a tak jsme šli k autu.
Spěchala jsem na rodinnou oslavu.
Jestli máte pocit, že u nás pořád něco slavíme, tak to není pocit. Slavíme.


V autě jsem zjistila, že mám na čele bouli, jako bych dostala rejčem.
Napadlo mě, že jsem rozkopala psí hrob, a tohle je pomsta.
Možná bych se měla k tý doktorce vrátit, neví všechno.


Kiki mi otevřela a hned ve dveřích vyprskla smíchy.

"Co to kurva máš na tom čele?!"

Když jsem vešla do jídelny, věnovala mi slavící a hodující rodina samé udivěné pohledy.
Zuzka se tak dívala nejdýl. Nemohla to pochopit.
Počínaje tím, proč jsem byla v poli.

"To tě pokousala mochnička," řekla maminka a podala mi Fenistil. Táta mi dal vypít kalcium.
Brácha v Anglii viděl jen fotku a děkoval za pobavení.

"To máš za to, žes tu s námi neseděla od začátku!" Usoudila Kiki.

"To mám za to, že jsem zrušila psí hrob!" Vysvětlila jsem svou nehodu a Zuzka ten večer už z údivu nevyšla :)


PS: Stejně vidím spíš hasiče, než toho Azora. Krásnýho, statečnýho (hasiče). Co by uhasil mou zapálenou hlavu...
***





Mince a příběhy

17. března 2014 v 15:17 Zpovědnice
Ptala jsem se nedávno Mirka, kde je můj malovaný talířek...
Volal, že se sesunul z odkapávače (talířek) a rozbil se. Nemohl za to, nebylo se proč zlobit,
jen jsem pak doma prohledávala koš, jelikož jsem si chtěla nechat aspoň střípek na památku.
Bylo to mý nejstarší nádobí, snídala jsem na něm v první třídě.


"Já nemůžu najít ten talířek, co se rozbil," psala jsem mu esemesku.
"To je jasný, že ho nemůžeš najít, když se rozbil," odpověděl mi.

"A kde jsou střepy?"
"Abych pravdu řek´, tak vůbec netušim, kde už můžou bejt."

"Aha, tys je už vynesl?"
"Jo, ale fakt nevim, kam to vozej."



A zase jsme spolu byli hledat.

Hledali jsme za nějakou vesnicí na severu Čech, bylo krásný odpoledne, my u řeky, nad námi rogalo, vykouk´ už i měsíc, ze zahrad stoupal voňavý dým, jak lidi pálili starý listí, a ve vzduchu byla cítit voda, jaro a taky hlína, kterou jsme každou chvíli mnuli mezi prsty.

Napadlo mě, že je to stejně úplnej luxus, smět si celý odpoledne chodit po poli se svou láskou,
čímž myslím Mirka, ne detík, a jenom tak si hledat poklady...
Ještě pořád jsem si nezvykla, že je všechen čas jenom můj.


Mirkův detektor se brzy rozezněl.
Ten tón neznám.
Hrabal a já přišla okounět.

Trvalo to, než to dohledal. Asi nějaká drobnost.

A pak to vyndal a držel mezi dvěma prsty...


"Co to je?!" Ptala jsem se podrážděně.

"Co to je?!!!!" Zeptala jsem se znova, jako bych byla slepá.


"Tak CO TO JE?!" Zařvala jsem, protože jsem odmítla uvěřt tomu, co vidím.

"Ty víš, co to je," řekl klidně a zkoumal přitom víc mě, než svou MINCI.



Zahodila jsem detík a šla pryč. Pochodovala jsem po poli, křížem krážem, kopala do kamenů
a hrudek hlíny, až se za mnou prášilo, a rozdýchávala jsem to jeho štěstí.
Fakt má kurva minci?!

Otočila jsem se, abych se ujistila, že se mi to jenom zdálo.
Zrovna si ji čistil.


Tak takhle ne, chlapečku, takhle ne...

Vrátila jsem se pro detík a dala se do zběsilého hledání.
Hřebík, další hřebík, část sekačky z kombajnu, zahnutá skoba a jako zlatý hřeb - hřeb.
Tolik mi vydala zkřehlá jarní půda.


Ale pak to přišlo.
Vytáhla jsem nějaký plíšek s nápisem 10 a se značkou pro stupně, kterou na klávesnici teď nemůžu najít.
Bylo jasný, že jde o pivní zátku.

A kus dál šlo o druhou...

"Pivař našel zátky od starých lahváčů," konstatoval Mirek, jehož minci jsem měla opatrovat v taštičce na poklady, kterou nosím přes rameno.
Aby mi tak vypadla... Jen to ne!


Doma jsem se pak dívala na internet, a zjistila, že tyhle zátky (tzv. hliníkové strhávací kapsle) se používaly mezi dvacátými a padesátými léty minulého století.
Byla jsem relativně spokojená.

Úplně je vidím, chlapy na poli, jak si dávaj.
Akorát, že Mirek našel ještě lžíci...

za ni už nic.
A tak jsme se aspoň přeli, kdo s ní co jedl.
V tom poli.

Je hliníková, pevná a evidentně stará. A já si hned představila vojáka (krásnýho), co na rychlo pořádal něco z ešusu... Než ho postřelili.
Mirek viděl spíš zemědělce (starýho), co si dával před dvaceti lety jogurt (Selský) v traktoru a lžíce mu vypadla, jak to kodrcalo.
Možná nadával, že to ještě nedojed. A tak si dal radši pivko.
A pak ho to vyhnalo z traktoru a poztrácel zátky...

Miluju tohle domýšlení příběhů.


Mirek si příštího dne mohl domyslet, kde jsem tak dlouho, když mě za sebou neslyšel
funět při výšlapu nekonečných točitých schodů ve věži kostela.
Myslel, že se někde vydýchávám.
Což byla pravda, ale můj odpočinek byl aktivní...

Míjeli jsme okýnka, a protože bylo slunečno a teplo, dobývalo se skrze něj plno much.
Ven tedy chtěly.
Zajímavý na jejich příběhu by mohl být začátek - jak se do věže dostaly.
Ale důležitý je, jak se dostaly z věže...

Pár zamušených oken jsem s těžkým srdcem minula, abych Mirkovi stačila.
Nakonec ale povídám: "Ježiš, dyť já vás vidim!"

Zpomalila jsem a jeho nechala jít dál.
Pak jsem odhákla skoby a drátky, které okno držely a otočila jsem ho mouchama ven.
To bylo radosti...

Takhle jsem pokračovala u všech oken, co jsem cestou nahoru míjela.
A pak jsem svého přítele došla, ptal se hned, jestli jsem v pohodě.

"No jasně!"

Jen ať si klidně myslí, že už jsem nemohla, nemusí znát příběh mýho výstupu
na věž.

Já se taky, v příběhu o střepech z mýho dětskýho talířku, spokojím s tím, že prostě fakt neví, kam to vozej.
***













Šlechtična, loupežník a magor

13. března 2014 v 6:00 Zpovědnice
Moje maminka mi nedávno říkala, že přemýšlely s holkama - možná myslela ségry, možná i babičku, že by mě vyslaly na regresivní terapii.
Což je uvedení do stavu hypnózy, ve které si člověk údajně vybavuje potlačené vzpomínky; své předchozí životy, z nichž si důležité pasáže znovu "odžije", a tím leccos pochopí a třeba i přijme.

Odmítla jsem to. Nejsem o minulých životech přesvědčená.
Vím, že víte, že věřím na ten budoucí pro Elenku, ale to je něco jinýho.
Děti se znovu rodí. Aspoň tak to chci.


Už jsem předeslala, že jsme si s Mirkem vyjeli do polí...

Jen kousek za Prahu, ne podle dávných map. Které nemám.

Zato mám dva detíky, takže jsme hledali oba.
Motyku nesl on; jednak, že je gentleman, a pak, potřeboval ji častěji...

Povídám mu, že jak by našel minci, bylo by zle.
A on si ji přál najít.

Jenže jaký učitel, takový žák - nacházel samý kraviny.
Zbytečný železo. Tuby, skoby, hřeby...

Hlína byla ještě ztuhlá, takže se špatně kutalo, navíc ta profi motyka,
co jsem vyfasovala po nejlepším hledači, jakýho znám,
se zvláštně prohýbala.

"Docela by se snesla ta mikina," pravil Mirek, který z auta vyrazil jen v tričku.
V poli to holt profukuje. A protože já potřebovala kapesník, vraceli jsme se na cestu, kde jsme parkovali.


Rozeběhla jsem se a volám na něj: "Kdo tam bude dřív!"

Chvíli jsem pelášila, ale dohnal mě jenom pocit, že běžím sama.
Ohlédla jsem se a Mirek na mě pobaveně koukal.
Potom předvedl, jak retardovaně utíkám a teprve pak se rozeběhl.
Ačkoliv běžel volným tempem, vyhrál.
Já se totiž vyřídila tím úvodním startem.


Pak už jsme toho moc nenašli.
Něco pískalo, ale během kutání se definitivně rozpadla motyka.
Ručně jsme vyhrabali ten poklad, zlatý hřeb dne.

Ozubené kolo.
Potažené rezí a dávno ztupené.

Nález nic moc, ale byl největší a pro ten den zaručeně poslední.
Na příště si musím pořídit nové hrabadlo.


Doma jsem vysypala ze své hledačské brašničky všechno, co jsem na poli nechtěla nechat.
Vyskládala jsem ty kuriozity na svou rozbitou pračku a zavolala k tomu Mirka, aby se taky
pokochal.
Bylo tam totiž něco i z mých předchozích výletů.
Konkrétně kulička.


Povídám: "Tu jsem našla na chalupě v poli. Líbila se mi, tak jsem si ji vzala..."

"Vypadá to, jako kulka," zkoumal tu těžkou, nepravidelně zaoblenou kuličku.


"Jako do bambitky???" Vyhrkla jsem rozrušeně.

Udělil mi další podivný pohled a pak přitakal: "Ano... jako do bambitky."

Hned jsem si vybavila ty loupežníky.
Tak přece něco po nich.
Já to tušila.


Mirkova maminka mi říkala, že má takovou teorii, pokud jde o můj minulý život.
Když mě tedy tolik láká tohle hledání pokladů.
Když mám dokonce dva detíky a sním o hledání v místech, kde působila loupeživá banda...

Prý možná podvědomě vím, kde nějaký poklad v zemi je.
Kde ho schovali.
Případně, kde jsem ho schovala...

To ať mi vůbec neříká!

Teď aby člověk fakt zašel na tu hypnózu.
Aby se rozvzpomněl...


Jestli jsem byla ta šlechtična, o čemž by prý svědčilo mé zalíbení ve středověké historii,
pak jsem mohla být oloupena a třeba jsem spatřila i skrýš svých loupežníků.
Bože můj, to mě bere!


Anebo jsem sama byla středověký loupežník, co se dneska vrací vyzvednout si svý poklady.
Přičemž přijal podobu soudobého magora, ale to mu nevadí.
On ví, kdo je!:)
***





Brzy

10. března 2014 v 6:00 DNES
Ještě jednou děkuju za všechna narozeninová přáníčka, co jste mi poslali ke třetímu výročí tohohle blogu.
Pobavila jsem se, potěšila i dojala. Jste super!:)


A CO VY NA NOVÝ, VÝROČNÍ KABÁTEK??? :)


Přeju Vám krásný den a brzy Zápisky z butiku, které byly včera zmiňované, jako nejvděčnější zdroj zdejší zábavy :)
***

NAROZENINY!!!

9. března 2014 v 6:00 DNES
NITERNICE dnes SLAVÍ TŘI ROKY!!!


Netuším, kolik z Vás sem chodí od začátku.
Kdo je mým nejstarším čtenářem ale vím.

Můj nejlepší kamarád Martin.
Nedávno jsem tady vzpomínala, jak jsem ho v počátcích nutila TO ČÍST a komentovat,
a jak jsem s ním konzultovala, jestli nejsem příliš otevřená, či nepřekračuji meze...
Už v té době se stal mým dvorním, "stínovým editorem", což v praxi znamená,
že jakmile se mi vloudí do řádků chyba, neprodleně ji opraví. Abych nebyla za idiota.

Potíž nastává, když je třeba na horách a mně se vloudí chyba...

Já si totiž po sobě nečtu text. Napíšu to a odpálím. Nechce se mi to hned číst.
Vracím se k tomu třeba za hodinu, za dvě... Někdy se nestačím divit, co se mi povedlo
za "překlep". Třeba dokonce v podobě špatného Y... :)

Navíc, jakmile se jednou článek publikuje s chybou, nepomáhá ani oprava; chyba se čtenářům objevuje dál, dokud neaktualizujou stránku. Jsem vysledovala. Je to taková jedna nevychytaná moucha tohohle serveru. Kterému jsem ale velice vděčná za ten prostor, co mi skýtá - už vlastně léta, můžu říct.

A teď k tomu, co jsem si pro Vás v dnešní den připravila.
Netuším, kolik z Vás sem chodí od začátku...


Kdo pamatuje všechny kabátky, které Niternice oblékala...
Ke třetím narozeninám jí nadělím nový - zítra.
No a pro Vás tady mám vzpomínkový přehled těch obnošených...
















Následuje ten současný oděv, který už zítra bude též v tomhle sekáči obnošených kostýmů :)



Jedeme dál...

Jelikož u nás v krámu nebyla celý den ani noha (ruská, ani korejská), tak jsme si s Kiki
aspoň pěkně zatančily...
Je pár písní, které nás svými klipy přímo provokují k tanci.
Taky si to zkusit - jako ony!
A tak si je pouštíme a parodujeme interpretky - ačkoliv na vážno proti nim nemáme nic...



Oficiálně tohle blbnutí uvádím tak, že bylo po zavíračce (!) a my měly ještě fůru energie, kterou bylo potřeba vybít.
Ačkoliv, kdo procházel kolem, nemusel to chápat...



K dnešnímu výročí přijímám speciální přáníčka...
Přáníčka v podobě fotky se jménem tohohle blogu.
Vepište ho kamkoliv Vás napadne a obrázek vložte na Fb stránku "niternice".
Moc se těším!

Na oplátku Vám tam vložím náš taneček...
Bude to neoficialní taneček z butiku, který oficiálně vůbec neexistuje :)



Děkuju Vám všem, svým věrným i nevěrným čtenářům, za tu přízeň, kterou mi věnujete, někteří už pěkně dlouho.
Doufám, že víte, jak si toho vážím, a že bez Vás by mě to psaní netěšilo...


Jsem ráda, že můžu prostřednictvím tohohle blogu uspokojovat tuhle svou zásadní potřebu,
i pomáhat dětem, když na to přijde, čistit své nitro a třídit myšlenky i pocity. Bavit Vás a trávit tady příjemné chvíle, když pročítám Vaše komentáře, a kdy tudy parádně únikám z reality.
Budu se i dál činit, abyste se tady cítili aspoň z poloviny tak dobře, jako já.



Tak na zdraví a jak znělo ono "maďarské"?
Žijme tak, abychom měli co vyprávět! :)
***



Dilema o chlebu

7. března 2014 v 22:47 Zpovědnice
Tak mě tady zase máte.
Mám tu i já Vás?

Měla jsem pár volných dní a trávila je se svou láskou.
V takových chvílích je těžké se mi i dovolat, jenže si nemůžu pomoct.
Holt jsme ve fázi, kdy neexistuje nic kolem.


Kiki je ale přesvědčená, že NĚCO existuje.
Řekla mi: "A co blbý kruhy v obilí, hm? Prostě něco JE mezi kruhem a Zemí...!"

Miluju ty její přebrepty.


Když jsem zas byla v práci, volala jsem si s maminkou a zase jsme vzpomínaly na Elenku.
Prý odtahovala její postýlku u nich a našla pod ní kus nakousaného chleba.


"A teď mám dilema, vyhodit chleba nebo nevyhodit?"

Toť otázka...


"Volá mi Danova maminka!" oznámila mi do toho Kiki, než přijala hovor.

Řešily spolu nějaký dárek, jak jsem vyrozuměla, protože jim to trvalo dýl, než vyřešení dilematu
s chlebem.

"S nikym tak nezměnim hlas, jako s ní," zamyslela se Kiki, když domluvila se svou potenciální tchyní.


Zapátrala jsem ve svědomí, jestli taky s někým měním hlas.
Myslím, že v hovorech s babičkou.
To se ze mě stává zase malá Janička.


Zuzka taky mění hlas - když mluví s námi a není sama.
Když je v práci.
A když už to tedy vezme...

Mně ještě hovory sem tam přijímá, naší nejmladší sestře ale ne.
Takže když ji Kiki nutně shání, zavolá ode mě a Zuzka se napálí...



Někdy se stane, že i mně od ní přijde esemeska: Zavolám později, mám jednání!

Když se to stalo poprvé, nemohla jsem uvěřit, že mi ségra posílá šablonu.
Ihned jsem její vzkaz přeposlala do našeho chatu, aby ostatní řekli svůj názor.

"Ty vole! Šablona! Haha!"

Víc hlav víc ví, radíme se stále, fungujem jako vzájemná poradna i pobavna...



Znovu jsme s Mirkem navštívili jeho maminku. Pozvala nás na večeři, až se budem
vracet z výletu.
Hned ve dveřích svému synovi přála k svátku.
Říkám si, hmmm, asi předem...

Usadila nás k přichystané hostině.
A pak mu přinesla dort.

V tom mi přišla nějaká zpráva, tak jsem ze slušnosti - a vycepovaná z hostiny v Maďarsku,
ztopila mobil pod stůl a četla co píše Kiki: Mirek má dneska svátek!


Zkoprněla jsem.
Určitě nemá, to bych věděla.
Jsem si jistá?

Napsala jsem všem: Okamžitě mi řekněte, že to neni pravda... Že dneska nemá svátek Mirek!

Netrvalo dlouho a skákaly tam pobavené zprávy...

Martin: Hahaha!
Zdeněk: Tak to se ti povedlo!
Kiki: Dyť ti kurva píšu, že má!
Zuzka: Tak se vymluv, žes zapomněla, jak se jmenuje... Něco blbýho už vymyslíš sama...
Kiki: Třeba mu přichystej erotickou šou, vem si silonky...
Zuzka: Nebo jenom ponožky, ať to obzvláštníš, když má ten svátek...


"Děje se něco?" Oslovil mě Mirek, když se jeho maminka zvedla od stolu.

Odtrhla jsem konečně oči z displeje a podívala jsem se na něj: "Ty máš dneska svátek?"


Bylo osm večer.
Prý to nevadí, že jsem zapomněla.
I jeho maminka to říkala...


A taky říkala tohle...
"Četla jsem Jani tvůj blog!"

CO ŽE???

"Moc se mi líbí, jak jsi svobodná a píšeš úplně otevřeně, o čem se ti zachce, toho se nevzdávej!"

"Mám s tim někdy potíž, lidi se ohrazujou, že jsem o nich psala...," přiznala jsem zádrhel té otevřenosti.

"Tak je nejmenuj," poradila mi.

"Jenže oni se poznávaj!"
"Tak jim změň jména!"


To by šlo.
Když se někdo pozná, tak řeknu, že to bylo přece o Markétě, ne o Andree...


Jedna Markéta přišla za Mirkem a chtěla se s nim sejít a pobavit se.
No já řádila!

Asi jako Kiki, když jí v Budapešti přišla esemeska od Danečka, že jí přeje dobrou noc.
Ve čtyři ráno.

"Kde jako byl?" Vzbudila mě.
"Asi někde kalit...," zamumlala jsem rozespale.
"Jako beze mě?"
"Tak ty snad nejsi doma..."


"Neměla náhodou včera narozky jeho bejvalka?" Začala jsem s tím v autě cestou do Prahy.
"Měla no, a co jako?"
"Tak s ní možná slavil, ne?"
"TO SNAD NE!!!"


Pěkně jsem ji rozpálila.
Málem rozmačkala telefon, jak se těšila, až přejedem hranice a bude moct volat...


Naštěstí pro Kiki, Dan byl stejně překvapený, z té informace o narozkách jeho ex, jako
já o jmeninách Mirka. S tím rozdílem mezi námi, že jemu naskákaly body, zatímco mně
ubyly...



"Kdo je Adina Mandlová?"
Zaskočila mě otázka po ránu.

Mirek má francouzskou výchovu, nezná českou klasiku.

Přesto mě vždycky šokuje.

"Prosim!?"

"No dneska o ní něco píšou...," ukázal mi nějakou webovou stránku s její fotkou.

"Tak si to přečti...," odkázala jsem ho na samostudium, protože jsem nevěřila, že by naši nejkrásnější prvorepublikovou herečku někdo fakt neznal.

"Ňáká děvka asi!" Zvolal po chvíli.

"Co o ní píšou?"

"Že její ložnicí prošlo mnoho slavných mužů," četl.


Neměla jsem na to co říct.

Jen jsem se večer u jeho maminky kousla do jazyka, když jsem jí v příhodnou chvíli chtěla svěřit,
že mou oblíbenou filmovou postavou byla vždycky Angelika, a že jsem si přála být jako ona.

A pak jsme řešili, kým jsme asi kdo byli dřív.
Padlo pár tipů, jako třeba, že já, pokud mě nadchly dějiny středověku, jsem byla nejspíš nějaká šlechtična, která se měla, i přes bídu té doby, výborně. Jinak bych prý žádnou oblibu v té době teď nenalézala.

Zajímavá dedukce.

V té chvíli jsem chtěla zmínit ten svůj dávný vzor. Hraběnku de Peyrac.
Zašla jsem ale po tom nápadu až do důsledků - ne být jako ona, ale zmínit toto u stolu.



Kdybych totiž byla jako Angelika, dokázala bych si vždycky a s noblesou poradit. S muži i s ženami, s každou Markétou, s každým.
Otázka je, jestli bych jako Angelika věděla, že nakousnutý chleba se rozhodně schovává.
***

Rigoletto vole!

4. března 2014 v 10:00 Zpovědnice
Aneb Pokračování maďarských zápisků


Další den, hned z rána, nás čekalo to, proč jsme vlastně do Budapešti přijely.
Objednávky bot, a to na podzim a zimu letošního roku.
Takže vlastně aktuálně nositelné obuvi.
Možná proto nám to přišlo tak zdlouhavé.

I když, sedm hodin možná dlouho je.

Dokonce mi rychleji utekla zhruba stejně dlouhá cesta z Prahy...


Čech alias večerní překladatel, nás vyzvedl v recepci hotelu a zavedl do budovy,
kde má prezentační halu jejich obuvnická firma.
Sem si jezdí vybírat do svých krámů prodavači z poloviny Evropy.
Z té "východní", jak jsem s překvapením zjistila.


"Takže, tady z těch připravených bot si vyberete, který budete chtít. Ty, který ne,
vysunete do další řady, ok?" Instruoval nás znojemský rodák.


Daly jsme se s Kiki do "práce". Ano, z počátku to byla zábava.
Tolik bot a nikdo nám do výběru nemluví...

Tolik bot!

Tolik bot...

Tolik bot kurva...

Všude samý boty...


Za hodinu jsme měly roztříděnou podzimní část těch dámských.
Šlo se na zimní.
Kozačky, co mi připadaly všechny stejný.
Kiki rozdíly pochopitelně viděla.

"Já bych těch kozaček tolik nebrala, nebudou vědět, jaký vybrat...," pronesla jsem svůj názor diplomaticky.

"Dobrá myšlenka, ženským se nesmí dát moc na výběr... Chválim, uberem...," poplácal mě znojemák a já měla radost. Že bude dřív hotovo.


Za další hodinu nás usadil ke stolu a čekala nás diktovačka, kolik jakých bot a v jakých číslech.
Copak já vim??

Ani Kiki nedovedla odhadnout, jaké boty vzít spíš velké, anebo malé...
Tipovaly jsme si, které budou kupovat spíš Rusky, a které spíš Korejky.
Čech se našim tipům smál, někdy přidal svůj, a pak dokonce přidal pár bot, které
jsme opomněly, a přitom jsou tak ruský...


Probíhalo to tak, že on vzal do ruky botu, my řekly rozmezí velikostí a počet párů.
Pak se musel dohledat kód, pod nímž se námi požadované nachází v knize.
V knize bot...


Trvalo to dvě hodiny a pak nás pozval na oběd.
Připojil se Ital.

"Rigoletto! Rigoletto!" Juchal směrem k němu Čech, aby připomněl, že se v noci výtečně bavil.

Ital se ukláněl a měl radost.
Doufaly jsme, že nevyloví v rukávu nějaký přídavek.

Každopádně, ještě jednou někdo řekne RIGOLETTO, tak odcházím.


Jídlo jsme si objednali už ráno, jen donášku, a jelikož jsem byla čerstvě po snídani, zaškrtla jsem jen salát. Ostatní taky, jak jsem zjistila u stolu.

Postavili přede mě krabičku s nápisem JANA.
Před Kiki KIKI.

Otevřela první a vykřikla: FUJ! KREVETY!

Zbystřila jsem a vykřikla: DEJ TO SEM!

Přesunula jsem k ní JANU a ona ke mně KIKI.

Ital i Čech byli spokojeni se svým. Pravděpodobně věděli, co si objednávaj´...


A pak zase do práce.
Měla jsem pocit, že boty už nemůžu ani vidět. Ani ty svoje.

"Vy máte ale strašně obyčejný boty Jano! To je ostuda! Doufám, že budete napříště nakupovat u nás!" Napomenul mě Čech.

Co proti mně ten chlap má?!


Později mi došlo, že jsem byla zřejmě srovnána s Kiki, která přišla opravdu v botách od nich...
Umí se v módním průmyslu rychle zorientovat.


Odpoledne už byl přítomen i divočák.
Kiki si vybavila večerní nepříjemnost: "No ty vole, já toho chlapa v životě neviděla a musim o něm říct, že je divočák..."

Ital pouštěl muziku na svém počítači a my byly postaveny před dětskou obuv.
Dělenou na chlapeckou podzimní, chlapeckou zimní, dívčí podzimní a dívčí zimní.
Především ta chlapecká byla úplná nuda. Pro kluky se asi vymýšlí hůř.
Samá kravina - fotbalový míč, triskáč, raketa, kombinace barev jako zeleno-oranžová, červeno-modrá, žluto - hnědá...

Jediné botky, co mě uchvátily svou roztomilostí, byly miminkovské capáčky a bačkůrky pro batolící se kloučky. Kiki ale řekla, že bačkory rozhodně prodávat nebudem...

Po dívčích, které nás naopak bavily, a podle toho ta hodina utekla, následovalo opět sezení u knihy
a diktování požadovaných velikostí...

Ital začal zpívat.
Kiki se na něj vlídně usmála. Ze slušnosti, a taky, aby mu nebylo trapně, kdybychom dali všichni oči vsloup.


Chytil se příležitosti a nabídl Kiki svou hudbu.
Hudbu ze svého počítače, kterou miluje.

Kiki se rozpačitě usmála. A už byla požádána o mailovou adresu.
Vzápětí jí začaly chodit odkazy na songy z kategorie "GOLDEN AGE".
Děkovala a kopala do mě pod stolem.

Ital zvýšil hlasitost právě znějící písně, vyskočil ze své židle a dal se do tance.

Kiki rychle upřela zrak do knihy, aby snad nemusela tančit s ním...



V pět odpoledne bylo hotovo.
Čech si oddychl, prý to příště půjde líp. Až se do toho dostanem.

"Do každý nový prodejny dávám vždycky slona s chobotem nahoru, pro štěstí," pravil.

Usmály jsme se.
To je sympatický.

"A taky každý prodavačce věnuju slona..."

"S chobotem nahoru," Doplnila jsem ho.

"S chobotem nahoru, přesně tak Jano!" Mrknul na mě a Kiki se začala loučit.

"Kde je devil inside? Máme hotovo!" Volali divočáka z kuchyňky.


Vstal i Ital, podávaly se ruce a líbalo se tvářemi.

Divočák to nějak nevychytal a štrejchl nosem o můj nos, během výměny stran pro ten polibek.
Všichni se rozesmáli, že jsme si dali eskymáckou.

Eskymáckou v Maďarsku.
Všechno je jednou poprvé.

Příště to půjde líp.



A cestou do Prahy jsme si s Kiki notovaly: "Ty vole! Rigoletto vole! Devil insajd vole! To jsou hovada..."
***





Chystáme se na večeři

Kiki čte v jídelním lístku

Vybíráme boty

Ať máme co vyprávět!

3. března 2014 v 12:39 Zpovědnice

Jelikož náš zaměstnavatel rozšiřuje své obchodní působení na poli módy, strávily jsme uplynulé dny v Budapešti. Na objednávkách bot.
V recepci hotelu, kousek od Dunaje, na nás čekali naši noví obchodní partneři.

Čtyři muži; Ital, Maďar a dva Češi.
Pozvali nás na seznamovací večeři do jedné z tamních, údajně nejluxusnějších, restaurací.

Už předem jsem z představy té formální a nucené konverzace u stolu neměla dobrý pocit.
Jediné, na co jsem se po dlouhé cestě těšila, bylo to jídlo.

To jsem ale ještě netušila, že budeme stolovat na bílém ubruse, jíst na stříbře a očekává se od nás znalost společenského kodexu.

Jako, že lokty ze stolu, telefon nejblíž pod stolem, kabáty odevzdat číšníkovi ve fraku a nechat si z něj pomoci, jakožto nedivit se noži na rybu...

Nechci říct, ze jsem ho dosud nikdy neviděla, jen nepoužila...


Jídelní lístek byl v maďarštině. Pak v azbuce. A taky v angličtině a němčině. A kdoví, v čem ještě.
V češtině ne.

Pokud jde o speciality světové kuchyně, je pro mě angličtina, jako azbuka...
Kiki, která anglicky mluví dobře, seděla proti mně šikmo. Blbý.

A tak jsem si usmyslela, že prostě někam zapíchnu prst.


Poštěstilo se mi a Kiki se najednou zeptala, co bych si tak dala...
Jestli třeba lososa - významně na mě mrkla.

Ano, hurá, chci lososa!


Nejprve jsme si ale měli vybrat polévku. Říkám si pro sebe: SOUP.. SOUP... kdepak je máme...

Kiki protočila panenky a na záchodě mi potom sdělila, že si nepřeje, abych ještě u toho stolu promluvila anglicky. Což jsem prý zatím stejně neudělala...


Pánové objednali drahé víno.
Sledovala jsem tu počáteční ochutnávku. Jak se promíchá ve skleničce, přivoní se k němu, usrkne se a poválí na jazyku... Z té důležitosti situace jsem měla husí kůži.

Dívaly jsme se s Kiki po sobě a chtělo se nám smát.


A pak mi chtěli nalít.
Povídám, že nepiju.
Jenže potřebovali vědět, proč.
Fakt společenský kodex...

"Beru léky."
"Jaký?"

Ty vole...

"Anti..."
"Antibiotika?"
"Jo..."

"Aha! Ale to by jim pomohlo, zvýšila by se účinnost!"
"Děkuju, nechci!"


Přišel číšník zjišťovat, co si dáme.

Zabořila jsem prst pod nápis SALMON, protože Kiki mě na záchodě poučila, že tak se losos řekne.

Bylo mi fuk, s čím mi ho přinese, nechala jsem to na něm.
Aby se Kiki nepoto...


"Jano, a co pijete, když pijete?"
"Spíš pivo, než víno," přiznala jsem.

"Jste pivařka, že jo? Já si to myslel!"

Zvedla jsem obočí v údivu.

A on pokračoval: "Myslim, že jste se musela dneska nutit do oblečení. Že bejt to na vás, tak přijdete voháklá jinak, že jo?"

Kiki vyprskla smíchy.


Později se chlápek pochlubil, že vystudoval psychologii.
Měl by vrátit diplom.
Bylo to na mně a tak elegantně jsem se oblékla dobrovolně!

Bejt to na mně, nejdu vůbec na tuhle večeři...


Přistála před námi polévka.
Vzpomněla jsem si na Špačka.
Prý v lepší společnosti se nenaklání talíř.
Vyjí se jenom to, co pobere lžička.
Takže polévky se nechává po dně.

Myslela jsem, že zaboduju, ale ostatní si to vyžrali do poslední mastné kapky.


Chlap po Kiki levici jí něco vykládal. Česky.
A Ital po její pravici pravil cosi legračního. Italsky.
Maďar to anglicky zopakoval a Čech vedle mě Kiki vyzval, aby to přeložila.

"Pán říkal, že pán vedle mě je ... divočák."

Pan divočák, kterého oslovovali také devil inside, se uchichtl. A už mlčel.
Po zbytek večera.


Byl mi sebrán talíř se zbytkem polévky.
A s ním i dva talíře spodní.
Na co mi dají tu rybu?!

Brzy ji přinesli na úplně jiném talíři.
Byl mi odebrán původní stříbrný příbor a nahrazen speciálním.
Jo, tím rybím.

Prohlížela jsem si ho a Kiki se rozesmála.

Sáhla jsem po citrónu a decentně, dvěma prsty, vymáčkla pár kapek na lososa.
Ostatní se zrovna hlasitě bavili, tak jsem využila jejich nepozornosti a přesunula tu čtvrtku citrónu do prostřed dlaně. Pořádně jsem ji zmáčkla, abych citrón vyšťavila celý.

Najednou koukám, že na mě všichni koukaj.

Čech nekoukal, ten zíral.
Dlouze a s kamennou tváří.
Naklonil se dokonce blíž.


"Papejte!" Vyzvala jsem své spolustrávníky po nekonečné chvíli ticha.

Kiki se omluvně rozhlížela po všech kolem, ale já už jsem si pochutnávala na dobře okyselené rybě.


Přinesla se slivovice a další víno.


"A Jano, kdy už budete smět?"

"Za měsíc," odvětila jsem bezelstně.

Zajímavá antibiotika, proběhlo mi hlavou. A myslím, že nejen mně.

Pokrčila jsem rameny a znovu zakryla svou sklenku dlaní.


Dám si radši kávu.
Ice coffee si objednat zvládnu...

"Ajs kofí, plíz!" Obrátila jsem se na číšníka.

"Ixkjuz mí?"

"Ajs kofí!"

"Espreso?"

"Nou... ajs kofí..."

"Sory, aj dont andrstend jů...," zatvářil se pingl soucitně a já pohlédla na Kiki.

"Prosim tě, řekni to," požádala jsem ji přes stůl rezignovaně.

Divočák se zasmál.


"Ajs kofí, plíz," objednala Kiki. Číšník hned pochopil a odešel.



Ital se připil a pocítil potřebu, povědět nám vtip.

"Řekne nám dva vtipy a já budu překládat," oznámil nám Čech.

Těšily jsme se.

Ještě asi dvacet následujích minut jsme udržely pozornost, v očekávání nějaké super pointy.
Hlavně si to zapamatovat...

Když ani po půl hodině první vtip negradoval, natož pointoval, začala si Kiki znovu kousat nehty,
ačkoliv se to v uplynulém roce pracně odnaučila.

Ital poskakoval kolem židle, máchal rukama, válel se smíchy po stole a vykřikoval...

Čech se smál a stejně teatrálně překládal.

Možná spolu dřív ochotničili a pak je napadlo prodávat boty.
Těžko říct.
Každopádně ten vtip trval čtyřicet minut.
Čtyřicet.

Byl to příběh, který byl vtipný jen tím, že byl vydáván za vtip.


Když se všichni dosmáli, a já s Kiki překonala počáteční rozpaky, jestli je blbec vypraveč, anebo posluchač, pokud se mu nechce smát, chystal se Ital na vtip číslo dvě.


Nejprve si ale znovu připili švestkou.

"Žijme tak, ať máme co vyprávět!" Provolal Čech.


Odevzdaně jsem se dívala z okna na lidi. Napadlo mě, že tak ten druhý fór líp přečkám.

"Jano, ale dívejte se na něj!" Byla jsem napomenuta.

Pardón...

Sledovala jsem toho tajtrdlíka a záviděla mu jeho elán, protože bylo už jedenáct.
K večeři jsme zasedli v sedm.

Přesně podle očekávání, ani druhá anekdota nebyla k smíchu.
Převyprávěla bych vám to, ale Kiki myslí, že se to nedá.
Že to bylo natolik pitomý, že bych okamžitě otrávila všechny čtenáře.
A to fakt nechci.

Takže Vám jen povím, že vrcholem celého vtipu bylo, že mentálně postižené děti pěly operu Rigoletto, a to opakováním jejího názvu stále dokola.

V tom prvním šlo o stejnou pointu, jen se zpěv týkal hluchoněmých ožralů.
A že zpívali, si mysleli jen oni.



Zvedla jsem se.
Oblékla jsem bundu, s níž ke mně číšník hned přispěchal.



"Copak, zima?" Osmělil se Čech, co se ještě stále zcela nedosmál.

"Ne. Už musíme jít."

Kiki na mě vytřeštila oči, ale já prostě už nemohla.
Cítila jsem, že prášek by to spravil, (anebo ledová sprcha). Prostě jsem musela neprodleně do hotelu.


"Kam musíte jít?" Otázal se a všichni na mě překvapeně civěli.

"Spát."

Čech rozhodil rukama a řekl: "No, tak se jde spát..."


Pocítila jsem všeobecnou úlevu všech strávníků.
Kiki mi děkovala pohledem a později i osobně.

Ital, Maďar a Moraváci se s námi loučili.

Pochopitelně polibky na tvář.
Byly to takové ty decentní, dámské...

"Čao!" Zazubil se nakonec nejlepší vypravěč vtipů na světě.

"Čau!" Odpověděla jsem mu a Kiki mi loktem málem zlomila žebro.
Prý je to "o" nějak důležité...



Před spaním jsem si rekapitulovala večer.
Aby za něco stál, uzavřela jsem ho s tím, že jsme ho prožili tak, aby bylo co vyprávět...
***

Úvodní test

3. března 2014 v 6:00 DNES
Co zaručeně pokazí vtip?

a) Absence pointy
b) Délka vyprávění
c) Ital


Jak na sebe upoutat pozornost v drahé restauraci?

a) Nepít
b) Nebát se používat ruce
c) Nezvládnout si objednat kávu


Nejhorší vtip světa?

a) O mentálně postižených dětech, co zpívají operu
b) O hluchoněmých hostech restaurace, co zpívají...
c) Jakýkoliv, co vypráví Ital


Jaké prášky se berou měsíce?

a) - c) Antibiotika...


Kdo nepije víno?

a) Je pivař
b) Bere antibiotika
c) Toho se nemá kdo co ptát!


Než přijdete na to, které z odpovědí jsou správně, naservíruju Vám svůj "maďarský večerník"... :)
Hezký den!
***


Losos?

Terapie šokem

1. března 2014 v 11:04 Zpovědnice
Ráno jsem se probudila a cítila, že nejsem úplně ve své kůži.
Asi to bylo uvědoměním si neatraktivního programu, který jsem měla pro ten den v diáři.

Zaplatit nájem (poslední možnost), odvézt mámě špinavé prádlo, (protože ještě stále nefunguje
pračka - což je fakt divný...), pořídit snídaňo-oběd a jako vrchol celého dne - poznat Mirkovu maminku.

Dopadl na mě stres. Cestou jsem řídila úplně agresivně, protože mě tlačil čas, a jako naschvál
padaly samé červené, chodci vbíhali do cesty a ten, co jel přede mnou, mě snad schválně zdržoval.
Přibrzdil si i u výlohy samošky, aby se snad podíval, jestli nemají něco v akci...

Pro jídlo jsem pak zajela do bagetérie, a když jsem přijela domů, byla jsem už úplně napumpovaná.
Jen vybouchnout.
Někdy se mi to stává.
Že mě všechno sere...

Radši jsem se moc nebavila, jen jsem kousala do bagety a Mirek taky. Zřejmě mu neuniklo, že
nejsem dobře naložená, a tak vypnul televizi a zeptal se, co mi je.

"Nemám dobrou náladu, všechno mě nějak štve," svěřila jsem se, "nejradši bych se vykřičela!"

Chvíli jedl dál a pak se rozpovídal o tom, že když byl malý, maminka ho sprchovala studenou vodou,
když se vztekal.

Vím, že se to dělá.
Mně to ale doma nedělali.


Najednou vstal, postavil se za mě, chytil mě pod pažemi a zvedl.
Nesl mě do koupelny.

"Co děláš?! Pusť mě!!"

Nepustil. Směla jsem si jen odložit, co nechci mít mokré...


Normálně na mě pustil ledovou sprchu.
Ječela jsem a zároveň nemohla pobrat, že mi tohle udělal.
Co si to dovoluje?!

Když skončil, byla jsem naštvaná.
Ačkoliv jsem cítila, že se mi docela ulevilo.
Možná, jak jsem se vyřvala...


Zasedla jsem znovu ke stolu, že si dojím tu bagetu.
Když v tom si vzpomněl, že především hlava se má postříkat.
To je nejúčinnější.

Vzal mě a nesl mě tam znova...

TO SNAD NE!!!


V obou případech se zchladil taky, aby nebyl nefér.
To mi tedy pomohl...

Každopádně, nemusela jsem sáhnout po prášcích na úzkost,
po kterých bych bývala sáhla, nebýt téhle léčby šokem.
Ten kluk to se mnou prostě umí.


A pak jsme vyrazili na plánovanou návštěvu k mamince.
Cestou mi Mirek povídal, že když se jí nebudu líbit, anebo ji nečím
naštvu, hodí mě pod sprchu a bude jí jedno, že budu mít mokrý hadry.
Říkám, co že?? Co jste za sprchovací sektu?

Naštěstí to byla legrace.

Čekala nás s hostinou. Což jsem vítala, protože z té bagety jsem věru moc neměla.

Ve dveřích mě mile uvítala, a zatímco já se zouvala, Mirek už s ní stál na prahu kuchyně a já slyším, jak se ho ptá:

"Neni to ale nic vážnýho, že ne?"

Tak dobrý no...
Taková legrace to asi zas nebude.
Pověsila jsem si bundu a váhala, jestli vůbec jít dál.

Mirek se ke mně vrátil, a tak mu říkám: "To se ptala jako vážně, jestli to neni vážný?"

Koukal na mě.
A pak mi vysvětlil, že byla řeč o jeho sestře. Něco na ni ví, ale mamince to nechce říct.

JO TAKHLE...

Tak jsem šla ke stolu a všechno jim tam snědla...



Ba ne. Byla jsem decentní. Jen pohár a bábovku po hlavním jídle, salát jsem nechala.
Držím totiž dietu.


S maminkou jsme pak mluvily především spolu a to o psaní, jelikož na sklonku podzimu vydala knihu,
čímž se stala mým vzorem. Takže mi vyprávěla, a i když jsem její knížku, nominovanou na knihu roku,
dosud nepřečetla, vůbec mě neosprchovala.

Navíc byla milá, jídlo měla skvělý a říkala, že se jí líbím.
Co víc si od své potenciální tchyně přát?
***