Život je krásný

13. února 2014 v 9:36 |  ZPOVĚDNICE
Dlouho jsem Vám nepsala. Asi se zlobíte...

Trápí mě láska; neunesu pokoření, jsem egoistka a nesnáším bejvalky.

U včerejšího oběda se sešla dobrá sestava mých bývalých kolegů, lidi, se kterými jsem
si vždycky nejvíc rozuměla. Probírali jsme filozofické otázky a byla sranda.
Půlhodinový oběd mi zpříjemnil den.
Někdy stačí chvíle se správnými lidmi a člověka to úplně dobije.

Tím spíš, když se celý den nudí v krámu, protože nechodí lidi...


24/3 a 39/5
Copak, že je to za čísla?

Výsledek mého včerejšího nahlédnutí na Zdeňkův a můj blog.
Totiž stav dopoledního počítadla návštěvnosti...

Počet návštěv dnes/nyní online.

PROSIM???

Jeho blogu je týden, mému bez mála tři roky.
Tak co je tohle za móresy?!


Přesto jsem ráda, že mu tam chodíte... :)
Pomáháte mu s terapií, kterou pro něho je právě teď to psaní.
Kdyby neměl čtenáře, nebylo by to ono.



Kiki odjela do Itálie, objednávat zase nové zboží.
Ještě tu neni jaro, a ona už objednávala zimu.
Tyhle móresy teda taky nechápu...

A jelikož jsem tentokrát nejela s nimi, a dala přednost randění,
trávila jsem pracovní den s kolegyní, která vzala za Kiki záskok.

Ptala se mě, kam poletím letos na dovolenou.
Nejdřív mě zaskočila - já přece na dovolené nelétám!!!
Ale hned nato mi to seplo, Florida... Přece.

"No krásný! To se těšíš, ne?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Bojim se lítat."
"Prosim tě! Život je krásnej, na strach nemysli!" Rozhodila rukama a zatvářila se tak,
že jsem jí to snad na chvíli uvěřila.

I ona přišla o dítě, je to už řadu let.
A mluví teď takhle. Krásnej život, prej...

Kdy já k tomuhle dojdu?


Mirek mi pouštěl nějaký film a tam zemřel hlavní hrdina své milé v náručí.
Řekl jí, že se vrátí, než zavřel oči.

Mělo to souvislost s dějem, to ano, ale stejně mě taková slova překvapila.
Proč právě tohle?

A taky se mě během večera zeptal, jestli myslím, že bych mohla mít své případné další dítě stejně ráda, jako Elenku. Anebo už tolik ne...

Řekla jsem na to, že ještě víc, ale to, že nemůže chápat.
Naštěstí po tom nepátrá.


Někdy v době, než se mi Elenka narodila, koupila jsem si knížku.
Vyprávění jednoho režiséra o svém životě, jak soukromém, tak filmovém.
Ačkoliv mě ten člověk velmi zajímá, ke knížce jsem se málokdy dostala.
Nejen kvůli nedostatku času, ale i vzhledem k náladě.

Četla jsem ji tedy průběžně celé tři roky!
A dočítala, až když jsem Elenku už zase neměla.

Celou dobu se mi ten muž jevil, jako realista. Pragmatik.
Člověk, který maximálně řekne, že možná něco je... Ale co z toho.

Až v závěru té knihy vykládal o svém zahradníkovi, který se skvěle staral o celou zahradu, včetně stromů a plotů... Krmil i ptáky, a tak.
A pak ten zahradník prý onemocněl a zemřel.

Nedlouho na to se pod okny objevil medvěd. Mělo to také nějaký kontext, který jsem
ale zapomněla, protože to se mi stává i v důležitých věcech, tak proč bych si pamatovala, o čem čtu...
Každopádně podstatné bylo, že pan režisér k návštěvě toho medvěda píše: Kdoví, třeba to byl on. Třeba se vrátil, aby se podíval, jak to tady jde.



Když jsem nedávno pořizovala novou sedačku, našla jsem pod tou starou ještě plno zapadlých
pokladů. Mezi kravinkami také panáčka, který představoval malé miminko v dětské nemocnici.
Elenka ho léčila, dokud ho neztratila při věčném přenášení z pokojíčku do obýváku a zpátky.


Minulý týden u mě byla maminka a viděla ho stát u fotky.
Povídám, že to bylo pod gaučem a jí se zaleskly oči.

Za pár dní mi volá, jestli bych jí tu figurku dala. Prý se jí o tom miminku zdálo.


To mně se zdají sny o Elence za bdělého stavu. Na něco se podívám a hned ji vidím;
jak se opírá o stůl, když ji něco zaujalo v televizi, jak chce podat keramického psíka s hýbací
hlavou, co jsem jí jednou koupila, když jsme spolu jely na výlet tramvají, jak mi bere počítač,
abych jí pustila radši videa, než bych psala, jak tahá z vázy paví brko a ukazuje s ním, co by chtěla,
když si prohlížíme hračky na netu...
Co by TAKY PĚKNĚ CHTĚLA, tak to říkala.

Nakonec toho měla pěkně hodně, ale málo si toho užila.
Je to tam pořád a ona ne.

I když jedna kamarádka si myslí, že kdybych vešla do pokojíčku v noci, uviděla bych ji.
Já si to nemyslím.
Nemám zjevný pergamen, co měla Leontýnka v pohádce Ať žijí duchové!

Někdy stojím u fotky a říkám jí o tom.
A pak napomínám Sáru, když se dobývá do pokojíčku. Trochu mě to děsí, bývá neodbytná.

Nedávno jsme i vešly. Tedy ona, já zůstala mezi futry a sledovala ji.
Prošla celou místnost, ke všemu přičichla, pořád se rozhlížela a tulila se k hračkám, co leží na zemi...

Leží na zemi, jako by se k nim měla Elenka vrátit. Má rozehranou hru.
A jak už víte, při těhlech svých návštěvách občas něco vynesu ven a položím jí to ke svíčce...


A někdy si vzpomenu na drsně černohumornou poznámku jedné čtenářky, že teď s ní aspoň
nemám tolik starostí.
Jen sem tam oprášit hračky a zapalovat svíčky.


Mám všechen čas pro sebe.
Často trpím pocitem, že si to nezasloužím.
Říkala jsem to Kiki. Že jsem nesplnila svůj úkol podle svých představ, a tak teď nemám klid.

Ona mi svěřila, co strašného jí tehdy proběhlo hlavou.
Něco, co se za žádných okolností a nikdy před nikým nevyslovuje, na co se ani nepomýšlí,
co je tabu, a ten, koho by taková myšlenka přepadla, není normální. A je zlý...

Koukala jsem, jak blázen. Protože i já mám podobnou záležitost v hlavě.
Něco ošklivého, na co jsem jednou dávno pomyslela.
A teď se nemůžu tvářit, že ne. A že jsem to dala. Dokonce snad s přehledem.
To byla Elenka, kdo všechno ustál a trpělivě snášel do poslední chvíle.

Já neustojím ani bejvalky přece...

Kiki mě uklidnila. Někdy holt lidi napadají strašné věci, které vůbec nechtějí.

Já jí řekla, že nemůžu teď podstupovat žádné riziko, protože nejsem dobrý člověk
a ten nahoře mi to asi spočítá.
Napjatě mě poslouchala, až do chvíle, když jsem to zakončila slovy, že mě asi brzy sejme.
Nebo mi sebere všechno dobrý, co ještě mám. Co mi dal.
Kiki vybuchla smíchy.

A prozradila mi to své strašné tajemství. Já potom to své zase jí.
A je nám líp.


Bylo, myslím, na čase, se skutečně zamilovat.
Přesto, i když uléhám vedle svojí lásky a mé myšlenky jsou dokonale odvedené
ze stavu tíže, pořád tam je a voní. To pyžámko.
Je zmuchlané v rohu postele a já si pokaždé řeknu: Tohle mi po ní zbylo.
Byla skutečná...


A já taky. Víc tehdy, než teď.
Usmívat se na krasavce umí každý.
Zapalovat svíčky a vzpomínat... Mít na starosti jen své ego.

To tehdy, jak jsem byla tak příšerně nevyspalá, že jsem měla jasno,
jestli si těch pár získaných hodin ke spánku zkrátit nebo nezkrátit o jednu, plné potřebné péče o sebe, vzala jsem radši nůžky a ostříhala si vlasy, abych je nemusela česat a zdlouhavě umývat a sušit...
To bylo doopravdy.
Žádné móresy.

Jako teď.
Co je to s tím životem?
Že je krásný?
Snažím se tomu uvěřit.
Když ona posílá své tajné vzkazy.

Jestli mě jen nechlácholí s vypětím všech sil, jako já ji, když jsem jí přitakávala,
že půjde do školky, až ještě trochu povyroste.
A vykládala, jaké to tam bude. Že bude chodit s dětmi na hřiště a spinkat s nimi po obědě.
Tolik se těšila, při tom vyprávění mi úplně visela na rtech.
A já věděla, že lžu.

Že školka pro ni není.


V noci chtěla Sára zase do pokojíčku. Otevřela jsem a taky nahlédla.
Nedalo se ubránit slzám, vzpomínky jsou pořád příliš živé.
Připadala jsem si jako úplná troska v beznaději.

(Která nejstojí ani za konec bejvalek v Čechách. Aspoň.)

Vzpomněla jsem si na Voltaira: V tomhle světě marnivém a zlém sní hejno chorých bláznů,
blábolí o štěstí...


A najednou se ve tmě pod oknem něco zalesklo.
Zase motýl.
Obrázek na baťůžku, co mi jednou věnovala prodavačka v hračkářství k mému nákupu,
když jsem byla ještě těhotná. Ten měla nosit do té školky...
Setmělý pokojíček a bíle svítící motýlek, nějak podivně se v něm odráželo světlo z venčí.

Tak jsem jí poděkovala - možná je život opravdu krásný...
***




 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzka | 13. února 2014 v 12:47 | Reagovat

Navrhuju, abys sve clanky nekde nahore jasne a viditelne oznacovala nejakym znakem, ktery mi napovi, jestli budu po jeho precteni bulet nebo ne...jinak bych totiz tenhle clanek necetla u obeda v restauraci plny lidi :-(
Kazdopadne o Elence mivam pomerne casto velmi zive sny. Predevcirem byl jeden takovy...dokonce tak zivy, ze jsem fyzicky citila, jak si na me lehla. Spala jsem na brise a najednou me do polospanku probral tlak na zadech. Tlak odpovidajici jeji vysce a vaze. Zavrtela jsem se nebo jsem aspon mela pocit, ze jsem se zavrtela a tlak zmizel. Za vterinu se ovsem vratil a ja uz vedela, ze to neni ve snu. Bylo to tak intenzivni, ze me to leknuti vymrstilo z postele. nikdo a nic tam ale nebylo. Moc bych chtela verit tomu, ze se to neodehravalo jen v my hlave...i kdyz temhle vecem zpravidla neverim, tentokrat chci, a to moc. Strasne mi chybi  :-(

2 Martin | 13. února 2014 v 13:05 | Reagovat

Souhlasim se Zuzkou! A mel bych k tomu taky neco.
Jak se VUBEC vedle takovych myslenek na Elenku, muzes jeste zabejvat nejakejma bejvalkama? Promin, ale ani po tom vsem nepoznas na cem zalezi? S TIM mas chodit za psycholozkou. Nenech Elenky zivot stat se zbytecnym. Ukaz ze ti po ni zbyla moudrost poznat na cem zalezi a co ma cenu a ne jen vonave pyzamko. Nechci bejt necitlivej, coz asi ted trochu jsem, ale prijde mi, ze se vracis k zivotu pred Elenkou. Samozrejme ji mas v srdicku jako my vsichni a navzdy tam zustane, ale jeji zivot a odchod nas mel necemu naucit. Minimalne tomu, ze zalezi na kazdem okamziku jak se k sobe chovame. Na lasce, toleranci, odpusteni. Nikdy nevis dne ani hodiny. A marnit cas takovymi malichernostmi... Jani mam te rad. Prober se. Myslim to dobre.

3 Martin | 13. února 2014 v 13:16 | Reagovat

A krome toho mi tahle fotka znovu zive pripomnela jak moc jste byly spolu spjate. Jedno telo jedna duse. A dost mozna, ze stale jste....

4 Rockytka | 13. února 2014 v 14:01 | Reagovat

Nemyslím si Janicko, že řešíš malichernosti. Spíš mi přijde, že se takhle snažíš odpočinout si od té tíhy, kterou už budeš mít navždycky na srdci. Musíš jí občas nadlehčit něčím nedůlezitym aby tě nezadusila! Jseš statečná!!!!! :-*

5 Luci Fu | 13. února 2014 v 15:38 | Reagovat

Martine, dostal jsi me! Brecela jsem po precteni Janina psani a brecim i ted po tvych tak moc pravdivych slovech! Kez by vse fungovalo, jak si prejeme!

6 Marie | 13. února 2014 v 16:34 | Reagovat

Jako dvě princezny.

7 Adlik | 13. února 2014 v 19:53 | Reagovat

Tak nevim, jestli to není třeba jen mým aktuálním rozpoložením, ale Tvůj dnešní článek pro mě patří k těm extrémně hlubokým, hořce krásným, plným velké bolesti a přitom ohromné síly, moudrosti a opravdové lásky... A k Martinovu komentu - nevím, netroufám si soudit, ale tak nějak myslím, že život má mnoho úrovní, na kterých člověk vnímá. Taky věřím, že věci co se dějou nás mají něco naučit, dát nám prostor pochopit víc, posunout se... ale myslím si, že takové ty "obyčejné" věci, typu žárlení na bývalky, k životu taky patří, nevnímám je jako hloupé nebo nesmyslné... jsme lidi a život prostě prožíváme. A často tyhle zdánlivé banality prožíváme úzkostlivěji právě i po takových událostech, jako má Janička za sebou... a neznamená to, že by člověk neměl jasno v prioritách... každý člověk touží po lásce a když ji najde, nechce ji ztratit, nemávne rukou nad tím, když by měla být v ohrožení... Na mě to naopak působí, že Janička zase konečně začíná žít "normálním" životem a to jsem teda ku*va ráda... Omlouvám se za tak dlouhý výplod, ale chtělo to ven :-)

8 Martin | 13. února 2014 v 20:38 | Reagovat

[7]: Moc pekne napsane. Zivot ma mnoho urovni vnimani. Nelze nez souhlasit. Nerad bych, aby muj prispevek vypadal, jako ze nekoho soudim. Tak jsem to nemyslel a to bych si nedovolil. Slo o vyjadreni mych pocitu z pohledu muze. Tak, jak se to od pritele chce. A je toho mnoho co by se k tomu dalo jeste rict, ale to uz pak hodne souvisi s osobnimi zkusenostmi, ktere s problematikou zarleni mame a ktere mohou vest k rozdilnym nazorum.

9 Adlik | 13. února 2014 v 21:06 | Reagovat

[8]: Tak určitě :-) každý taky reaguje na téma, které ho nejvíce pálí a posuzuje ze svého úhlu pohledu...  Ze kterého jiného taky že :-) proto jsem cítila potřebu reagovat, když si směrem k Janince vznášel otázku, jestli po tom všem nepozná, na čem opravdu záleží. Prostě si nemyslím, že by spolu tyhle úrovně souvisely a jedna by ústila v druhou. Konkrétní situaci s žárlením nerozebíraje :-)

10 Martin | 13. února 2014 v 21:41 | Reagovat

[9]: Strašně nerad to říkám, ale ... :-x  O_O  :-!  8-O  :-(  :-| souhlasim. A zároveň dodávám, že se necítím poražen. Jen umlčen.

11 Adlik | 13. února 2014 v 21:47 | Reagovat

[10]: :-) proč by ses taky měl cítit poražen? probíhal tady snad nějaký souboj? ;-) :-D

12 niternice | 13. února 2014 v 22:11 | Reagovat

10,11 Vy mě bavíte :)

Všem Vám díky za reakce, nerada Vás rozesmutňuju, nějaký ten znak (odrazující) by možná nebyl špatný nápad. Zuzi, tak ho vymysli!
Ať pak nemůžete říkat, že jste buleli, když jste nechtěli... :)

Jinak, cítím to nejvíc tak, že se opravdu začínám zaobírat běžnými záležitostmi, jako bych po dlouhé době opouštěla svou ulitu a trochu se dávala vtahovat do dějů, a to už nejen probíhajících kolem, ale rozjíždím i vlastní :)

13 Veronika | 14. února 2014 v 0:29 | Reagovat

[12]: Jani a to je dobře!

14 Blanka | 14. února 2014 v 7:02 | Reagovat

[10]:

[12]: Souhlasím. Myslím, že i ta  celá diskuze je potřebná pro život...

15 Hanka | 14. února 2014 v 9:37 | Reagovat

Článek mě dostal....Jani,ta fotka je dokonalá.

16 renuška | Web | 17. února 2014 v 10:25 | Reagovat

Já jsem vždycky tak jako mimo, když mám reagovat. A tak se zbaběle schovám a čekám, co napíše někdo jiný. A tady se k tomuto článku toho píše tolik. Martin má obrovskou pravdu, je v tom cítit povzbuzení, síla přátelství, to, že ví. Že se ho téma tak úzce dotýká. A tak se s jeho názorem asi ztotožním. Stejně jako se slovy Adlik, která napsala odstavce taktéž plné pravdy. Jo. Vše je třeba brát tak, že nám to má ukázat poznat naše "já", že se máme něčemu naučit, duševně vyrůst. Někdy ty schůdky jsou ale tak zatraceně těžko schůdné ...

Jani, jsi krásná bytost, víla - tuhle éteričnost jsi dala i báječné Elence, což je z fotky tak patrné. Tady ani není třeba dalších slov ♥♥♥

17 niternice | 17. února 2014 v 16:04 | Reagovat

Renuško, za tu vílu i všechna ta krásná slova moc děkuju - i z ostatních komentů, cos mi dnes udělila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.