Killing me softly

17. února 2014 v 8:20 |  ZPOVĚDNICE
"Neznám debilnější nápad, než si vypnout na celej den mobil!" Obořila se na mě Kiki, sotva jsem dosedla ke stolu.

"Proč jsi to udělala?" Ptala se Zuzka.

"Chtěli jsme si dát den jenom spolu..."

"Kvůli mně bys nikdy nic takovýho neudělala!"

"A cos kdy udělala pro mě?"

Začali zjišťovat Zdeněk s Martinem a Kiki si mohla ukroutit hlavu. A to ještě nevěděli, že jsem byla běhat...


Nikdy, nikdy bych nešla běhat. Nikdy.
Jednou jsem to vyzkoušela.

S Kiki jsme dostaly ten nápad před pár lety na chalupě. Vyfikly jsme se do sportovního, ačkoliv
takového máme v šatníku věru málo.
Někde jsem to viděla, že běžci nosí na zápěstí potítka. Vyrobila jsem si je ze starý mikiny.
Samozřejmě šátek na hlavě nesměl chybět a už jsme mohly vyrazit.

Trasa byla předem daná, za chalupu kolem zahrady k prasečáku a dál do lesů a strání...

Vyběhly jsme. Za chalupou jsem zpomalila, za zahradou zastavila a svalila se do příkopu.

Kiki běžela dál, a když mě za sebou neslyšela, ohlédla se.
Myslela, že si dělám srandu.
A já myslela, že si ji dělá ona, když se dala zase do běhu.

Až jí dojde, že nežertuju, tak se vrátí, sama se do lesa bojí.

Za chvíli byla u mě a odvlekla mě domů.
Cigárko na studni mě zregenerovalo.


Něco podobného jsem očekávala i teď, když Mirek přišel s tím nápadem, abych se s ním šla
proběhnout.
Jenže on to se mnou nějak umí, a tak nejen, že jsem kývla, ale kupodivu jsem si za čas našla i svoje tempo (přibližně 5m/h), a celkem to šlo.
Přesto jsem (po té hodině) uvítala nápad zamířit k domovu.

Brzy jsem už běžela sama, on běžel napřed. Neboli utekl mi.
Když jsem doběhla před dům, kde už se Mirek protahoval, měla jsem na chvíli retardovaný pocit, že bych klidně běžela dál.
Asi jsem vypotila nějaký vitamín, díky němuž funguje mozek.
Jakmile jsem se totiž zastavila, odbelhala jsem se s vypětím všech sil rovnou do postele.




Tohle jsem jim u stolu vyprávěla. Svý tlupě, se kterou jsme se o víkendu sešli k obědu.
Zuzky vyprávění je ale bavilo víc. Při tom mém koukali na hodinky. Dan usnul a Martin si psal s nějakou slečnou.

A o ní psal pak odpoledne mně; že je o devět let mladší, než já. Že je krásná a bystrá. A sportuje.
Šla jsem si zalít kafe a on mou odmlku pochopil špatně.

"Seš šla vyzvracet, co?"

"Ne, ale KILLING ME SOFTLY!"



Jedna paní mi radila, jak na chlapa.
"Nepouštěj si je moc k tělu, jestli mi rozumíš.
Nedávej moc najevo svý city. Spíš si je voď - jako pejska..."


Vzpomněla jsem si, jak jsem se ufuněná opírala o sloup.

A jak jsem v jedné diskuzi s ním zaslechla něco, jako "Jak jsi st... mladá, tak jsi naivní!"


Holt starýho psa novým kouskům nenaučíš. Když se se mnou neběhalo do teď, tak ať už mě nechá na tom gauči...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 renuška | Web | 17. února 2014 v 10:15 | Reagovat

a já si myslím, že psa lze převychovat. Stačí mu do misky se žrádlem dát kousek něčeho lepšího, v cíli mu dát hubánka, za aport ho vychválit až do nebes. A to by bylo, aby pak nechtěl běhat za páníčkem :-). Otázkou zůstává, kdo by byl v jaké pozici :-D

2 Marie | 17. února 2014 v 11:00 | Reagovat

Vypnout mobil to je paráda a jak se ten den prodlouží.Ten čas hezky využít na běhání,místo krafání o ničem.Ale to vodění jako pejska,má taky něco do sebe.

3 Kiki | 17. února 2014 v 11:06 | Reagovat

:))) do dneška si pamatuju Janičky  běh... hlavně co Janička nezmínila že její běh připomíná běh Phoebe z Přátel..doslova:))) Já Tě v běhu podporuju, je to fajn na nic nemyslet a jen  bězět vedle sebe... ( já se teda během běhu na páse nemohu ubránit myšlence na konec běhu:))

a co se týče vodění jako pejska... i to je někdy nutné!:)

4 Martin | 17. února 2014 v 23:11 | Reagovat

Já si vzpomněl na Danovo rozpočítávání našich vztahů... Dobrý, na hovno, dobrý, na hovno, dobrý... :-D

5 panta | 18. února 2014 v 5:04 | Reagovat

Jo Janicko, to je daň za novy zivot. Uvidime jake kraliky schovava pro tebe Mirek v klobouku. Jinak pekne, vtipne. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.