Únor 2014

Eroze a onanie

27. února 2014 v 21:23 Zpovědnice
To se tady jako chlastá nebo co?!

Zhrozila se Kiki, když se nám pod nohy dokutálelo víčko od piva.

Zůstala jsem v klidu - já nechlastám vůbec, natož tady. I když, možná bych rozšířila
sortiment nabízených kožešin, pod vlivem...
Třeba taková tygří by nezněla blbě.


Sundavala jsem její kabelku a džíny ze stoličky ve skladu, aby mohla přisednout.
Někdy tam spolu zalezem, když nechodí lidi, a svačíme.
Nepředstavujte si chleba s paštikou. Spíš pořádnej nášup od meka...

Víčko, co vypadlo z kouta, kam jsem jí ty věci něžně odhodila, vzbudilo poprask.
Než si něco uvědomila a řekla jen: Nic, dobrý...

Podívala jsem se na ni, v očích otazníky, takže to rozvedla.
Prý ho měla v kapse u těch džín.
Včera byla líná dojít ke koši...


Když jí skončila šichta (a jela domů zase na jedno:)), tak jsem se zapovídala s klukem
z vedlejšího krámu. Dosud jsme se jenom zdravili, jenže teď nás nuda vyhnala před krámy
a konečně jsme prohodili pár slov...

"Vám je tak čtyřiadvacet, co? Jestli teda můžu tipovat...," překvapil mě smělostí.
Smělostí v úsudku.

"Třiatřicet," opravila jsem jeho špatný tip. A dobrý vtip.


"CO ŽE?!"

Byl konsternován a řekl mi, že klamu tělem. Že mě považoval za slečnu.

Pak jsme se bavili dál a já trnula, aby se moc nevyptával. Mně nevadí říct, co se v mém životě přihodilo, ale jejich situace je pak nezáviděníhodná.
Tuhle se mě jeden z dávných a zvědavých známých zeptal, jak bylo ty roky doma, a jestli mi rodinka zkvétá.
Odpověděla jsem bez emocí, že ne, že už ji nemám.

"Utekl vám muž, jo?"
"Ne, dohodli jsme se."
"Tak hlavně, že vám zůstalo dítě, ne."
"Nezůstalo."

Ptal se dál. Takže si umíte představit jeho konečný výraz. Je zvláštní, jak lidi reagujou.
Jak se přestanou bavit.

Ne ale všichni. Někteří mi napříště donesou třeba knížku o andělech...


Po uveřejnění včerejšího článku mi přišla esemeska od Kiki, že jsem zlá na Zdeňka, když jsem ho pohanila, že nechtěl lézt do rudých vod rybníků. Mirek psal, že mě miluje jak hovado
a v mailu jsem našla odezvu na nabídku pomoci pro dalšího malého pacienta, a taky prosbu od mně neznámé paní, kterou vepsala do předmětu zprávy:
Jano, zastaňte se tygrů sumaterských!

Poštou mi přišly obrázky od chlapce, kterému jsem v prosinci přispěla na vánoční dárek, takže jsem si připadala, jak ve filmu O Schmidtovi.

A když jsem vylezla z koupelny, dveře Elenky pokojíčku byly otevřené.
Její tričíčko se třpytilo a já se jí zeptala, co s ní teď je.

Pak se mi zdál sen, že se na mě směje, že mám pro ni novou, krásnou košili, a že se mi vykakala do dlaně. Což by mělo být štěstí. V tom snu jsem ho prožívala.

Pak se někdo ohradil, že o něm píšu na blogu, ačkoliv to o něm nebylo, a volala mi žena z call centra, a že prý zavolá později, když teď nemám čas.

Řvala jsem do sluchátka: NÉ! Ale už tam nebyla.

A pak náš brácha přispíval do jedné internetové diskuze, a jelikož dané problematice rozumí, jeho komentář byl, oproti jeho oponentům, erudovaný, přičemž já jen tuším, co to slovo znamená...



Nedalo mi to a napsala jsem do naší chatovací poradny...

"Tome, co znamená erudovaný?" (Když jsi tak chytrej!)
"Co to? Já jsem češtinář, ty vole!" - "Teda NEjsem!"
"To je cizí slovo ne?"
Kiki: "Tome, máš problém s kladem a záporem?"
"Napadá mě eroze."
"Tak dík."
Kiki: "Najdi to na googlu, ne? Pako!"
"Víš, s půdou, když se sere..."
Zuzka: "Kdo opravdu neví, co znamená slovo erudovaný, ať se přihlásí!"
Martin: "Já myslim, že vim, ale nechci se ztrapnit, tak radši mlčim..."
Kiki: "Erudovaný? Já bych řekla, že vymačkaný, vyšťavený..."

Pak byla osvěta a já poznala, že jsem to slovo odhadla správně.
Zuzka mě uznala: Chytrá Janička!

Uklidnily jsme se tedy, (já a Kiki), že brácha není nejchytřejší...

"Já myslel, že je to posun půdy."
Na čež mu Kiki odepsala: "Tak ty jsi taky úplně v hajzlu."

A pak jsme tam "onanovali nad lidskou blbostí", proti které jsme pak celé odpoledne v té diskuzi bojovali - jak náš zápal označil Martin, kterého to už nebavilo, a tak se odpojil a šel spát.

A já, jelikož jsem byla ještě neuspokojená, zastala jsem se aspoň těch tygrů...

Napsala jsem zpátky: "Držím palce Vašim chlupáčům!"

A jelikož jsem ten večer trávila v krámu, tak ta zátka, co možná vypadne někdy příště Kiki pod nohy, bude přecejen má...
***

Jízda jak hovado

26. února 2014 v 19:10 Zpovědnice
Už jsem Vám jednou psala, že Mirek má nevšední koníček. Že hraje stolní fotbálek.
Možná, že to není úplně nevšední, ale já nikoho takového dosud neznala. Kdo by navíc
tímto sportem vyhrával poháry a účastnil se různých turnajů a zápasů - protože mezi tím je rozdíl...

Na botníku jsem našla divný věci.
Zamotaný.
Jelikož mi to pálí, tak jsem usoudila, že se jedná o ty jeho omotávky.
Co chyběly na plastovém fotbálku, co jsem si půjčila od bráchy, abych svému příteli udělala
radost, když měl poprvé přijít...


Teď už u mě bývá víc, než doma. Jsem za to ráda, protože ... No... Prostě s ním chci být.

Jenže se tam najednou začalo všechno porouchávat.
Kupříkladu pračka.
Poprvé jsem prala i jeho věci, když se to prostě nějak zadrhlo, voda se nevypustila a konec.

Vypouštěli jsme tu špinavou vodu společně, na podlaze jí bylo tolik, že jsme byli celí zmáčení,
ale aspoň jsem viděla, že mě v tom nenechal.
Dokonce věděl líp, než já, co dělat.
Že to vysušit i pod skříňkou a pračkou, aby to tam neplesnivělo... A tak obojí nadzvedl, jako
by nic a já se kochala, jakýho mám doma Pepka námořníka... Pak jsem teprve pochopila, že čeká, až pod tím vytřu...


Další den odjel a já se pustila do vyřešení té záhady. Co s tou pračkou je?!
Přece se najednou, z ničeho nic a bez varování, nerozbije...

Zkoumala jsem všechny otvory a přívody a odvody...
A pak jsem rozšroubovala výpusť, zašátrala v tom kolenu a copak to tam nenajdu?
Malý černý míček!

"Tak takhle to je! Mirek měl asi v kapse balónek z fotbálku...," kápla jsem na to.

Pak jsem si ale všimla, že hadice od pračky, na konci který byl ten míček uvězněný, je uzší, než míček sám.
Divný.

Snad to není záškodník, co tam ten míček ukryl, aby mohl udělat hrdinu, až pračku opraví!

Poslala jsem fotku mámě, s otázkou, jestli TO TAM patří.

Netušila.

Tak Martinovi...

"Nech to tam, to je blokátor kanalizace!" Odepsal mi.

No dobře...
A tak jsem záhadu nevypouštějící pračky nevyřešila.

Zato jsem vyřešila záhadu myši...



Vzala jsem Mirka na chalupu, ukázat mu svá nejoblíbenější místa a představit ho babičce.

Přijel s dohladka oholenou tváří a před odjezdem zalitoval, že si nenechal strniště, aby vypadal starší.
Vzpomíná totiž, jak mě babička nabádala, nezvat si ho k sobě, jelikož na to má ve svém věku ještě čas...


S babičkou jsme poseděli, přejedli se, protože pro nás navařila, jako pro regiment, a pak jsme vyrazili na výlet.
I když její nový gauč po obědě lákal...


Jsou tři místa, kam nejradši chodím.
Betonový plácek u jednoho rybníka. Bývá tam přivázaná loďka a kolem labutě a klid...
A v létě si člověk může máchat nohy ve vodě a jenom tak bejt...

Přišli jsme tam a já ten plácek nemohla najít.
Namísto něj tam tlela obrovská hromada hnoje.


Moje oblíbený místo zaházeli hnojem. Když tam přivedu svou lásku.
Proč mě to nepřekvapuje?!

Mirka to natolik pobavilo, že si to cvaknul. A překvapený taky nebyl.


Nuže, jedeme dál.

Rožmberk. Moje vůbec nejmilejší místo pod sluncem.

Ačkoliv písčitá pláž už dávno zarostla trávou, a ani v létě se tady už nikdo nekoupe,
měla jsem úspěch. Do karet mi hrál vítr.
Což je zajímavá věta.

Jak je ten rybník obrovský, běhaly po něm vlny, jako na moři, a narážely na břeh,
kde jsme stáli, a kde jsem doufala, že nejsme naposledy.

Proběhla mi hlavou vzpomínka, jak jsem tu z kraje loňského léta byla se Zdeňkem.
Ležel na dece, poslouchal muziku ve sluchátkách, a v TOMHLE by nesmočil ani palec u nohy.

Lákala jsem ho do vody, ale on jen trpělivě čekal, až se vyřádím a pojedem. Koušou tu komáři, a tak...


"Sem se budem chodit v létě koupat!" Řekl po chvilce Mirek.

YES!!!


Pokud šlo o to třetí místo, nemohla jsem ho najít.
Asi jako po vánocích odbočku na Rožmberk, když jsem tam vezla Dana a své dva detektory.


Nakonec se ale poštěstilo - ZASTAV!

Mirek šlápl na brzdu a - volavka vzlétla...

Na chodníku z kůlů, který je tím místem, seděla. Byla šedá a veliká, chtěla jsem si ji vyfotit (samozřejmě).
Jenže zase tolik se nepoštěstilo.
Dost na tom, že jsem to místo díky ní našla.

"Viděls ji?!" Vykřikla jsem.
"Koho?"
"No, tamhle odlétá!" Ukazovala jsem, ale jako naschvál mu ve výhledu překážel strom.


A tak jsme si ten chodníček aspoň prošli a chvíli postáli, protože odtamtud nejde jen tak zase odejít.


Cestou jsem naškubala kočičky. Babička říkala, že už rostou. Nevím, jak zní jejich oficiální název,
prostě kočičky. Do vázy.

A večer jsme jeli zase do Prahy.
S fůrou jídla, a s prvníma společnýma fotkama.
Byl to fajn den.

Jenže ho nechválit před večerem...


Doma jsem hledala vázu.
Sáhnu do police pod dřez, protote tahle skleněná se zdá na ty vysoké větvičky ideální,
a v ní myš.
Ta od Sáry, malá, černá...

To snad ne.
Jak se musela, chudák, trápit, když do vázy zapadla a nemohla ven...

Chvíli jsme jen tak postáli a litovali myšku.
Ale pohřeb neměla, skončila v záchodové míse.
Kde nešla spláchnout...

Byl to problém.

I po pěti spláchnutích tam plavala dál.
Tedy neaktivně...


A v noci mě probudila bolest žaludku.
Snědla jsem toho guláše moc, a jelikož jsem ho před nandáním si na talíř nezamíchala, snědla jsem všechen tuk shora.
Aspoň tak to říkala babička, což už si teda mohla odpustit, když jsem měla stejně dojezeno. Ale aspoň vím, o co jde...


"Tobě je špatně?" Probudil se Mirek.
Prý jsem kňučela, jak pes.

"Jo!"
"A můžu ti nějak pomoct?"
"Šla bych se vyzvracet, jenže nemůžu."
Fakt jsem to řekla?

"Proč nemůžeš?"
"Protože tam plave myš!"
Je mi všechno jedno...


"Mám takovej pocit, že s tebou to bude životní jízda jak hovado!" Stálo v jedný esemesce od něj, kterou mi poslal, když jsme se dali dohromady.


Beze slova vstal a šel mi připravit záchod.
Vrátil se s tím, že myška už odplavala...
***



Upoutávka :)

26. února 2014 v 6:00 DNES
O balónku v hadici a o tom, jak dopadla naše myš, a jak jsem byla po delší době na chalupě...
Především s kým!

Během dne ;)




***

Díky!

24. února 2014 v 13:53 DNES
Jani, dnešní článek mě opět rozplakal. Je mi to s Elenkou strašně moc líto. Pamatuji si ji, když ležela vedle našeho syna na JIPu. Pamatuji si i Vás, jak krásně jste se o ni starala. Spolu jsme nemluvily, jen jednou, když jsem malému zpívala Když jsem já sloužil, jste říkala, že to je i Elenky oblíbená. Jinak jsme tam obě byly samy pro sebe se svým strachem o ty naše malá srdíčka. Také si vzpomínám, jak jsem Vám tehdy záviděla. Až se za to teď stydím. Pořád jste se snažila přivést Elenku znovu k mluvení, že už to pěkně uměla. Tehdy jí bylo něco přes 2 roky, našemu malému o pár měsíců míň. A já pořád čekala na to, až mi řekne mami. A čekám vlastně ještě pořád. Jeho srdíčko se naštěstí stabilizovalo, ale přibyly jiné diagnozy a boj pokračuje. Ale uvědomuji si, že mám obrovské štěstí, že ho vůbec mám. Váš blog čtu už dlouho, až z něj jsem zjistila, že váš tehdejší pobyt na kardiu v Motole byl jeden z mnoha. A taky jak statečně Elenka bojovala. Moc bych vám chtěla popřát do budoucna už jen samé krásné události, abyste se brzo dočkala nového děťátka a měla snad i znovu radost ze života. Když vím, co jste vše s Elenkou absolvovaly a co všechno jste pro ni dělala, musím smeknout. Přeji jen to nejlepší a taky spoustu dalších krásných článků pro nás věrné čtenáře.


Milá Martino, předně Vám moc děkuju za krásný mail. Já si Vás bohužel nemapatuju, o to víc mě udivuje, že Vy si vybavujete Elenku a dokonce i mě. Těší mě to, stejně jako Vámi popsané, jak jste nás vnímala. Protože já mám tu situaci v paměti jinak...
Jezdila jsem na noc domů, protože na JIP není možné přespávat - za což jsem byla ráda... Protože mi věčně chyběl spánek, a tak jsem měla (z dnešního pohledu odpornou) radost, že mám noci pro sebe. To za prvé.
Za druhé, návštěvy byly možné od deseti a já nejednou přijela v půl jedenácté... Žádný spěchy... Elenka byla právě probraná po několikaměsíčním umělém spánku, takže opravdu zapomněla mluvit, i sedět, i chodit... Na to ani neměla sílu.
Prvních pár dní se mnou nekomunikovala, ani neverbálně. Ignorovala mě celé dny, co jsem u ní proseděla. Nelze si ovšem představovat starostlivou matku ve smyslu "ani se od ní nehnu"... Bohužel.
Odcházela jsem si na kafíčka a cigaretky... I když ve chvílích, kdy usnula.

Tři dny mě odmítala, přehlížela mě, zřejmě mi dávala za vinu své utrpení. Byla taky ještě celkem oblbnutá po všech těch tlumidlech.
A čtvrtého dne jsem přijela pozdě. Někdy před jedenáctou. Dobře se spalo.
Viděla mě ve dveřích a poprvé projevila emoci. Rozplakala se.
Od té chvíle mě už nepustila, už jsem byla zase její...
Ale, jak myslíte, že se zpětně hodnotím?
Jsou věci, který si člověk nemůže odpustit sám.

I když ano, když už jsem u ní byla, věnovala jsem se jí naplno...

Jenže si zasloužila víc, a to nejen tehdy ode mě, ale od života. Hlavně dobrej konec a školku a děti a hry a všechno, co jsme si plánovaly, že bude, a na co se tak těšila.

Přesto, Michale, nemůžu souhlasit s tím, že život je svině. I přese všechno to tak necítím.
Svině můžou být lidi (i já), a snad se jednou, nakonec, všichni dovíme, o co tady (na světě) šlo.

Věrní čtenáři prominou, že se další den zabývám tím samým. Je to rok a ještě pořád někdy nevím, kudy kam,
jak moc si přeju, aby tady ALE OKAMŽITĚ byla zpátky.


Děkuju Martině za ten smutně krásný mail, jsem ráda, že jsem aspoň okolím nebyla vnímána tak ostře, jak se vnímám sama. Kéž se mnou Elenka byla spokojená.
Děkuju Michalovi, i Cherry za vzkazy, i Vám dalším, co jste mi psali, a to i do komentářů. Za to, že na Elenku pořád ještě myslíte a mě, že tolik podporujete. Jako byste tušili, že pomáhá, nebejt sám ani s trápením, které nemá řešení...
***




Jen pár chvil

23. února 2014 v 10:13 Zpovědnice
Tak už je tady ten čas.
Kdy se loni všechno posralo a nastal začátek konce.

Touhle dobou byl venku sníh. Hodně sněhu. A já vyšla před dům s lopatou,
abych udělala něco krásnýho z tý bílý nádhery.
Pro ni. Aby měla hezkej výhled z okna. Protože měla kašel a horečku a dny trávila
na gauči u televize. Konkrétně tři dny, než ji odvezla sanitka.

Vystavěla jsem tam schody. Stoupalo se po nich nahoru k tlustýmu kmeni stromu,
co tam stojí, a co by se ho každý nejradši zbavil, jak zaclání.

I ten kmen měl kůru zasněženou, vykreslila jsem do ní vrátka. A před nimi zapálila
svíčku, stejně jako na každém schodu z obou stran. A taky křeslo jsem vybudovala,
aby mohla posedět, až bude zdravá...


Volali jsme si s mámou přes skype a ona mi říkala, ať ji odvezu hned, když takhle kašle.
Ale já měla svou hlavu.
Páteční kontrola a každodenní telefonická konzultace s Motolem mi kryla záda.
Už jsem tam nikdy nechtěla, stejně jako ona.
Pohár přetekl, hrálo se vabank.

Byl to týden, co jsme se odtamtud vrátily. Pojedem, až jestli to po třech dnech nepoleví.
Tak to řekli. A ono to poleví - věřila jsem tomu.

V neděli večer, tedy před rokem, jsem ji postavila na parapet, aby se podívala
na ten můj výtvor. Schody! Máš je tak ráda...
Ale nejevila zájem.

A v pondělí bylo ještě hůř, byla vysílená a souhlasila dokonce, že se pojede.
Protože jí tam pomůžou a zase se vrátíme domů...

Už nebylo možný odvézt ji tam autem. Leda naložit i tu kyslíkovou bombu...
V sanitce přijel i doktor, posadil se k ní a zeptal se, co ji bolí. Odpověděla, že hlava.
Zeptal se na jméno.

Elenka Mikulová - konečně to uměla.


Odpoledne mi řekli, že já tam s ní nezůstanu. Převezou ji na ARO, kde ji uspí, aby dál neztrácela
síly. Oboustranný zápal plic s vodou na plicích způsobený nějakým RS virem.
Od toho pondělka spala až do soboty...

Nepochybovala jsem, že ji zachráněj. Modlila jsem se a věřila.
Dostala jsem poprvé ten nápad, že by jí píchli uši, aby měla konečně náušnice.
Máma říkala, že pro ni nějaké má. Tak jsem jí chtěla volat, aby mi je připravila,
až tam pojedu...
Že jim řeknu, aby využili situace a zkrášlili ji...

Jenže pak volali oni, ať přivezu odlakovač a odlakuju jí nehty.

A já v tu chvíli věděla, že je zle.
Nemá bejt krásná, má bejt, jak ji Pán Bůh stvořil.
Je prostě zle...


Když jsem jí vatičkou třela nehtíky, prohlížela jsem si ji.
Byla bílá a promodralé rty můj pocit jen umocňovaly.
Oteklá víčka, to když tělo zadržuje vodu. To už jsem znala.


Cestou domů jsem si přála znamení. Víte, že to tak dělávám, když nutně potřebuju znát
odpověď a nemůžu čekat.
Právě jsem poslouchala svý oblíbený CD a ono se zaseklo.
Před slovy: Pár chvil.

Tohle slovní spojení je v písničce víckrát a když se nápěv blížil podruhý,
najela jsem na nějaký hrbol a stalo se to zas.

Pár chvil.

Dělala jsem, že jsem to znamení nepochopila.
Dívala jsem se před sebe na cestu a tušila, co nás čeká.

Jako když měl dědeček mrtvici, která odezněla a on byl jako dřív, jen se tak zadíval z okna
a bylo jasný, na co myslí.

"Jestli Elen přežije dnešní půlnoc, tak přežije už všechno!" Volala mi věhlasná léčitelka,
a to rovnou ta nejlepší u nás - podle jejích vlastních slov. Někdo jí na mě dal konktakt.

Byla na drátě celý ten týden. A lhala, že se to nestane. Ona to ví.
Ona je nejlepší...


Šla jsem spát. Bylo skoro jedenáct, Zdeněk ještě koukal na film.
Nemohla jsem zabrat, myslela jsem na to všechno. Co když se to fakt stane?


Sledovala jsem čas. A byla v polospánku, když mě probral telefon, co začal zvonit Zdeňkovi.
Bylo 23:45.

"Né! Néééé! To nééé! To mi neřikejte, pane doktore! To ne..."


Pocity žádný, potřeba jediná - aby to nebyla pravda. Zároveň bylo jasný, že to zpátky asi nevezme,
že to nebyl fór. Že s tím už sotva něco udělá.
Přesto mě ovládl dojem, že se musí něco udělat. Ne to takhle nechat.

Nějak to zvrátit.

Vždyť jí měli pomoct. Proč se to nepovedlo? Jak se tohle mohlo stát?!

Zdeněk mě objal a řekl, že je tady pro mě. Že se jenom potřebuje oklepat.
Byl v šoku, protože se oklepáváme dodnes.

Máma mi vzala telefon, do kterého jsem nic neřekla. Hned věděla, co se stalo.
Kiki byla právě u ní a Zuzka na horách. Obě byly na horách, ale kvůli Elence se vrátily dřív.
Kiki o dva dny, Zuzka zatím nestačila dojet domů.

Vyzvedl nás Martin a jelo se do Motola. Ještě ji vidět.
Co doma? Třeba ji oživí. Třeba se spletl. Musíme něco dělat...


Kiki jela s mámou a my ve třech, dorazili jsme tam ve stejnou chvíli
a byli požádáni počkat za dveřmi.
Mezitím přiběhla Zuzka. Stihla se vrátit z Alp na poslední chvíli, jestli ji chtěla ještě
kdy vidět.

Jak jsme viděli Elenku, jak tam ležela a v jakém stavu, to jsem jí slíbila,
že nikdy nebudu vyprávět.
Povím jen, že jsem pořád věřila, že se stane zázrak.

Když jsme odcházeli, já šla poslední. Poprosila jsem doktora, aby ji ještě naposled
zkontroloval, jestli přecejenom...

Divně se na mě podíval, ale vyhověl. mi. Dívala jsem se za sklem, jak jí měří tep
a tlak...

Pak se na mě taky podíval, gestem naznačil, že se nezmýlil a přikryl jí hlavu.
Teprve potom jsem odešla.

Ale kam jít? Co dělat? Jít spát? Ráno vstát a snídat? Co vůbec ještě dělat?!



Za ten rok jsme se dostali z nejhoršího. A celou dobu nás provázejí různé podivuhodné úkazy,
které se nedají rozumem vysvětlit.

I kdybych prý Elenku přivezla dřív, nezachránili by ji. A jestli, zůstala by na tom dýchacím přístroji.
Jak zůstal její nemocniční kamarád Péťa, který neměl nemocné srdce.
Neumím si představit, že by nemluvila a byla upoutaná na lůžku.

On se nakonec udusil; dávno říkali, že takový konec čeká i ji.
Nemají vždycky pravdu. Ale někdy bohužel jo.


Nám se tu noc změnil život jednou pro vždy.
Nejdřív jsem myslela, že končím. Že to nepřežiju.
Výčitky střídaly bezmoc a žádná vidina budoucnosti znamenala úplnou zoufalost.
A taky naopak.


Nedávno jsem se setkala po letech s klukem, který byl kdysi dávno a na pár měsíců mým kolegou.
Pak se mu stala nehoda a od té doby je na vozíku, má i poruchu řeči.
Vyprávěl mi, že je rád, že to přežil. A že se mu od základu změnil život. Ve dvaceti letech.

A taky jsem přemýšlela, jestli je to vážně tak, že je všechno předem daný.
A jestli k sobě patříme, jestli naše duše už se znají odněkud jinud a tady se jen
znovu potkáváme a dáváme dohromady.

Jestli Elenka, její dušička, ke mně patří odedávna a jsme na vždycky spojené a zase spolu budem,
anebo to všechno bylo jenom křehký štěstí a náhoda, že nám spolu bylo tak krásně...

Jestli, až jednou budu mít další dítě, dá-li Bůh, ji v něm poznám, anebo budu bláhová,
když si budu myslet, že ona není dávno, dávno pryč. A tohle, že bude úplně nová bytost...

Jestli jsou věci tak, jak jim věříme, a ne jen tak, jak jsou, aniž vlastně víme, jak...


Když jsem jela před pár dny v noci autem mezi poli, skočil mi pod kola zajíc.
Slyšela jsem náraz a jela dál.

Ukončila jsem jeho život. Já.
Měl to psaný někde nahoře, anebo jsme se střetli prostou náhodou?
Jako já s Elenkou.
O tomhle přemýšlím.
Ještě to nemám. A asi to potrvá.

Vím, už teď vím, že jednou, jestli se toho dožiju a budu stará bába, budu koukat z okna,
jak koukal děda, a ještě pořád se na tohle budu ptát.
Jestli tu svoji holčičku ještě uvidím. A jestli je moje. A jestli o mně ví.
A jestli už dávno všechno ví - anebo už dávno nic.
***

Dáma v seně

22. února 2014 v 11:10 Zpovědnice
Říkala jsem Kiki, že budu zřejmě brzy představená mamince...

"Jéžiš, do toho bych se moc nehnala, tý se nebudeš líbit!"

Usoudila a dodala, že si neumí představit, že by si náš Tom přivedl domů o tolik starší ženskou.

A pak změnila téma - vyčetla mi, že zanedbávám blog, a že i když jsem měla Elenku, psala jsem
častěji.

Namítla jsem, že po obědě spala, tak byla chvíle...

"Tak dej Mirečka taky spát, mladej je na to dost!" Neodpustila si navázat na předchozí notu.

A neodpustila si to ještě jednou...
To když jsem přišla v růžovém tričku.

Zkoukla mě v něm a povídá: "V tom běž k mamince. V tý růžový jí budeš připadat jako dívenka, mladá..."


A pak u nás byla zákaznice, která navštěvuje náš obchod často, a je jí asi tak padesát.
Tentokrát zkoušela střevíce.
Zadívala se na své nohy v nich obuté a pravila, že v nich vypadá moc jako PANI.

"Teda... ne že bych nebyla. Ale cítit se tak nepotřebuju!" Vysvětlila nám, když si všimla našich
tázavých pohledů.

Tahle dáma módu doslova miluje a naplno ji prožívá.
Vyprávěla nám, jaká je paráda, obléct se do luxusního a tvářit se v tom, jako by nic.
A přitom NĚCO. Ale to ví jen ona.

Nerozuměla jsem.
I Kiki tápala.

Opakuje to pokaždé, když se u nás kochá...

"To jiný značky pořád to jejich... No ale kdo jim bude nosit odkutýr? Tohle oblíknete a jdete. A přtom se tváříte, že o nic nejde. A přitom víte..."

Myslím, že jsem tam stála s otevřenou pusou, než do mě Kiki strčila loktem.

A pak se začala mazlit s kašmírovým svetrem.
Prý nad ten pocit není.
Miluje to.
Úplně ji to nabíjí.

"Taky bych to ráda takhle vnímala...," špitla jsem.

"No ale dyť to tak vážně je! Už jenom sáhnout si na kvalitní látku a člověk má hned
úplně jinou náladu!"

"Prosim vás, pusťte mě k tomu!" Přiskočila jsem blíž a popadla svetr do náruče.

A nic.

Vrátila jsem ho zpátky a šla se posadit za kasu.

Vzpomněla jsem si na jitrničku, jakou svět neviděl...

V tom vešla jiná dáma, a ta první jí během pár minut přiměla koupit si ten svetr.
A taky kabát. A šál.

Ta až se doma vzpamatuje, bude se asi hodně divit.


Já, když jedu nakupovat, tak kolikrát ani nevím, co všechno v tom vozíku mám.
Jednou se mi stalo, že jsem ho v tom nákupním zápalu ztratila.
Normálně se mi ztratil napěchovaný vozík.

Tak jsem vzala už jenom to potřebné a šla ke kase.
Přestalo mě to bavit.

Jednou jsem nechala část nákupu v autě. Omylem.
A doma jsem si na to chybějící ani nevzpomněla. Nechybělo mi totiž nic...

To moje maminka prý jednou zapomněla před samoškou kočárek. Se mnou.
Ale chyběla jsem jí, ještě než došla domů...

A narozdíl od naší módymilující zákaznice, se jako paní cítit chtěla.
Proto prý úderem dvacátých narozenin vyházela džíny a nahradila
je kalhotami. Aby se za čas sama sobě vysmála...

To já, když jsem se chtěla cítit jako dáma, obula jsem lodičky.
V sedmi letech. A protože málo klapaly, napíchala jsem do nich připínáčky.
To bylo ono...

Připínáčky jsem měla i ve školních přezůvkách.
A nejen já.

To byl snad jediný čas, kdy jsem si přála být velká.

Abych mohla být jako babička. Dáma s velkým D. Co nosí kožešinky a šátečky
a podpatky a kabeličky a příčesky a stíny a rudé rty a má plnou koupelnu pudřenek
a vůní s rozprašovačem v balónku, co jsem věděla, že jednou taky budu mít.

Nemám.

Ale jednou budu mít...


Anebo se smířím s tím, že nejsem dáma. Že mi mnohem víc, než vůně z balónku, voní řeka
a seno. A dým z ohně.
Víte, hrabete se třeba takhle v hlíně, kde zapískal detík, a vytáhnete nějakej starej poklad. Ostatní se tváří, jako že nic, ale vy víte.
A pak někdo přiskočí a chce to taky pochopit, a ono nic...


Mohla bych o tom povykládat u stolu, v tom růžovém tričku :)
***

Jak se slaví den

21. února 2014 v 8:48 Zpovědnice
Vždycky, když přijdu ráno do krámu, mám za úkol nadepsat nový list v sešitu tržeb.
A to aktuálním datem.
Všechny kolegyně, včetně Kiki, se s tím (ne)patřičně vykreslují, fixami vybarvují čísla
a podtrhují je vlnkou a čárou a stříškovitě...

Já to samozřejmě vedu zase jinak. Vybarvuju leda, když mám náladu.

Většinou vůbec. Prostě to nadepíšu propiskou a jdu od toho.
Když pak přijde Kiki a zkoukne to, vyčte mi nedostatek fantazie.
Já na to říkám, že jsem po ránu neměla barevnou náladu...

A před pár dny jsem našla dokonce vzkaz.
Dlouze jsem se zamyslela, jestli je dnešní datum pro nás nějak významné.
Není.
Asi mám jen oslavit den...


Tak jsem jí udělala radost




Přichystala mi k tomu festivalu barev i pohoštění. Škoda jen, že ho snědla :)


Když pak Kiki přišla, ani si mé vykreslovánky nevšimla. Všímá si jen nesplněného, nehotového, nevyhovujícího...
Jako třeba Danovy letité profilovky na facebooku.

Koukaly jsme na tu fotku z pláže, kde Dan chytá bronz na dece, a Kiki mě uvědomila, že tehdy spolu ještě nebyli.
Povídám: "To vidim v jeho brejlích, že ho fotila nějaká jiná... v plavkách..."

Kiki zpozorněla.

V obou sklech Danových slunečních brýlích, se zrcadlila jeho tehdejší přítelkyně.
Byla dobře vidět, kdyby se chtělo, dalo by se říct, že na fotce jsou oba...

Což bylo samozřejmě něco pro Kiki.

Danečku, udělej ale okamžitě něco s tou profilovkou! Napsala mu.

A mně si posteskla:
"To snad ne! Tři roky jsme spolu a vona se mu ještě dneska válí na profilovce!

Dan se otázal, co jí vadí. Co jí zase přelétlo přes nos.
Odkázala ho na pohled do jeho zatemněných očí...

Hned pochopil, která bije a dal vědět, že situaci pořeší.
Za chvíli se jeho profil pyšnil novou fotkou, dokonce fotkou s Kiki.
Byla potěšená a spokojená.

"A další tři roky nechci o profilovce slyšet," napsal jí potom.

Ten si nějak vyskakuje... :)


Jenom jsem nezjistila, z čeho pramenily ty Kiki ranní nervy.
Že na to padla půlka čokolády, co mi přivezla z Itálie.
To si možná zase nějaká zákaznice nechala zabalit zboží a pak zjistila, že na to nemá.
Nebo se jí možná někdo zeptal, jestli vedem fusekle.
Anebo jestli jsou ty dekorace na prodej.

Mimochodem, všimla jsem si zajímavého úkazu.
Kdykoliv vlezu do výlohy, lidi se na mě z venku usmívají.
Když třeba převlékám figurínu, anebo myju skleněnou výplň.
Nevím, co jim na mně v tu chvíli připadá úsměvného.

Vzpomínám si, jak jsem před pár lety jednou skleněnou výplní málem prošla.
A nebyla jsem sama.
Jdu ulicí, proti mně mladík, a mezi námi dva chlapi s oknem. Bez rámu...
S obrovskou okenní tabulí; jeden s ní už klepal na dveře, zatímco druhý stál ještě na silnici.
Málem jsme jim tím sklem prošli. Ale s hochem jsme se na sebe usmívali až potom, když jsme si to oba představili.
To by měli pánové jistě radost.


Já mám radost poslední dobou často. Dělá mi ji Mirek.
Už tím, že je, a že je se mnou. Říkala jsem mu, že u sebe zaznamenávám návaly lásky.
A nejen, když si mě dal na profilovku...

Ty dny, kdy jsme spolu, bývá moje nálada barevná.
To by Kiki koukala, jak bych ta data dovedla zvýraznit. Ani bych nepotřebovala předlohu.
Spíš by mi možná nestačila fantazie, k vyjádření toho nezvyklého pocitu štěstí.

Tohle by asi neměl číst, že?

Ten můj pejsek... :)
***

Čtvrtek

20. února 2014 v 6:00 DNES
Nový článek přibyde během dne...

Půjde o nějaké ty zápisky z butiku...


Přeju Vám příjemný čtvrtek.

Killing me softly

17. února 2014 v 8:20 Zpovědnice
"Neznám debilnější nápad, než si vypnout na celej den mobil!" Obořila se na mě Kiki, sotva jsem dosedla ke stolu.

"Proč jsi to udělala?" Ptala se Zuzka.

"Chtěli jsme si dát den jenom spolu..."

"Kvůli mně bys nikdy nic takovýho neudělala!"

"A cos kdy udělala pro mě?"

Začali zjišťovat Zdeněk s Martinem a Kiki si mohla ukroutit hlavu. A to ještě nevěděli, že jsem byla běhat...


Nikdy, nikdy bych nešla běhat. Nikdy.
Jednou jsem to vyzkoušela.

S Kiki jsme dostaly ten nápad před pár lety na chalupě. Vyfikly jsme se do sportovního, ačkoliv
takového máme v šatníku věru málo.
Někde jsem to viděla, že běžci nosí na zápěstí potítka. Vyrobila jsem si je ze starý mikiny.
Samozřejmě šátek na hlavě nesměl chybět a už jsme mohly vyrazit.

Trasa byla předem daná, za chalupu kolem zahrady k prasečáku a dál do lesů a strání...

Vyběhly jsme. Za chalupou jsem zpomalila, za zahradou zastavila a svalila se do příkopu.

Kiki běžela dál, a když mě za sebou neslyšela, ohlédla se.
Myslela, že si dělám srandu.
A já myslela, že si ji dělá ona, když se dala zase do běhu.

Až jí dojde, že nežertuju, tak se vrátí, sama se do lesa bojí.

Za chvíli byla u mě a odvlekla mě domů.
Cigárko na studni mě zregenerovalo.


Něco podobného jsem očekávala i teď, když Mirek přišel s tím nápadem, abych se s ním šla
proběhnout.
Jenže on to se mnou nějak umí, a tak nejen, že jsem kývla, ale kupodivu jsem si za čas našla i svoje tempo (přibližně 5m/h), a celkem to šlo.
Přesto jsem (po té hodině) uvítala nápad zamířit k domovu.

Brzy jsem už běžela sama, on běžel napřed. Neboli utekl mi.
Když jsem doběhla před dům, kde už se Mirek protahoval, měla jsem na chvíli retardovaný pocit, že bych klidně běžela dál.
Asi jsem vypotila nějaký vitamín, díky němuž funguje mozek.
Jakmile jsem se totiž zastavila, odbelhala jsem se s vypětím všech sil rovnou do postele.




Tohle jsem jim u stolu vyprávěla. Svý tlupě, se kterou jsme se o víkendu sešli k obědu.
Zuzky vyprávění je ale bavilo víc. Při tom mém koukali na hodinky. Dan usnul a Martin si psal s nějakou slečnou.

A o ní psal pak odpoledne mně; že je o devět let mladší, než já. Že je krásná a bystrá. A sportuje.
Šla jsem si zalít kafe a on mou odmlku pochopil špatně.

"Seš šla vyzvracet, co?"

"Ne, ale KILLING ME SOFTLY!"



Jedna paní mi radila, jak na chlapa.
"Nepouštěj si je moc k tělu, jestli mi rozumíš.
Nedávej moc najevo svý city. Spíš si je voď - jako pejska..."


Vzpomněla jsem si, jak jsem se ufuněná opírala o sloup.

A jak jsem v jedné diskuzi s ním zaslechla něco, jako "Jak jsi st... mladá, tak jsi naivní!"


Holt starýho psa novým kouskům nenaučíš. Když se se mnou neběhalo do teď, tak ať už mě nechá na tom gauči...
***

Víkend

15. února 2014 v 6:00 DNES
Přeju Vám krásný víkend a v pondělí na počtenou!

Děkuju

14. února 2014 v 6:00 DNES


Včera jsem našla v mailu krásnej vzkaz, který Vám chci ukázat.
Jako příklad toho, jak mě potěšit :):)

Dobrý den. Váš blog čtu pravidelně od doby, kdy vyšel článek o Elence na zena.cz. Od té doby jsou Vaše příběhy pravidelnou součástí mého večera. Když jsem na Váš blog narazila, byla toho spousta nepřečteného, tak jsem měla na dlouho o zábavu postaráno. :) Každopádně často jsem chodila spát dost "rozsekaná". Tak trochu si přála, jestli to třeba nedopadne jinak... Nikdy jsem žádný blog nečetla. Nevěřila bych, že se u něčeho takového můžu tolik nasmát a zároveň tolikrát poplakat. Už hodněkrát jsem Vám chtěla napsat, ale vždycky jsem si říkala, že je to blbost, že Vás asi můj názor nezajímá. Ale musím. Minimálně Vám říct, že píšete krásně a já mám Váš blog moc ráda. Když se sem třeba týden nepodívám, tak mám zvláštní pocit, jakože "po něčem, po někom je mi smutno, ale po čem?", no je to jasný. Chybí mi Vaše povídání o Vás, rodině, přátelích, o Elence... Neznáme se, ale moc Vám přeji, abych za pár let viděla v záhlaví blogu Vaši usměvavou tvář s rodinou a četla si veselé příběhy Vaší rodiny. Někdy, když napíšete něco jako dnes, vždycky mě to dostane, musím zalistovat v historii a přečíst si třeba nějaké "Zápisky z písku", zkrátka se vrátit v čase před to všechno ... Z článků, jako je tento, je mi opravdu těžko. Dost to prožívám, často na Vás i Elenku myslím. To smutné výročí se blíží, nemám Vám co poradit, nevím jaké to je, ale myslím na Vás. Máte velké štěstí, že máte super rodinu. Ty Vám někdy i závidím... :) Mějte se nejlíp jak je to možné a těším se na další, snad veselejší článek.

Moc děkuju paní Veronice!!

Musím přiznat, že i já se někdy vracím, pomocí svých starých zápisků, v čase. Jelikož jsou to autentické příběhy,
není problém se do toho znovu úplně vžít a dát se mámit, že to neskončilo...
Někdy to potřebuju. Totéž provádím s fotkami, s videi...

Chtěla bych dneska poděkovat Vám všem za to, že jste tady se mnou, ještě víc za to, že mi o sobě dáváte vědět
a nejvíc za to, že máte se mnou trpělivost, a i když se pár dní zaseknu, čekáte. A stejně pak komentujete, i když Kiki předjímá,
že na mě vykašlete :)

Co já bych si bez Vás počala?
Jste součástí mého života, stejně jako tahle stránka.
Díky za tu zpětnou vazbu.

Chtěla bych dneska popřát všem zamilovaným, aby jejich láska byla opětovaná.
A to nejen pro dnešek, ale na vždy...

Aby nikdy nebolela, aby se bejvalky i bejvalí klidili z cesty, stejně jako všichni nepřející záškodníci,
za to se osobně přimlouvám! :)

Krásný den Vám všem!


Život je krásný

13. února 2014 v 9:36 Zpovědnice
Dlouho jsem Vám nepsala. Asi se zlobíte...

Trápí mě láska; neunesu pokoření, jsem egoistka a nesnáším bejvalky.

U včerejšího oběda se sešla dobrá sestava mých bývalých kolegů, lidi, se kterými jsem
si vždycky nejvíc rozuměla. Probírali jsme filozofické otázky a byla sranda.
Půlhodinový oběd mi zpříjemnil den.
Někdy stačí chvíle se správnými lidmi a člověka to úplně dobije.

Tím spíš, když se celý den nudí v krámu, protože nechodí lidi...


24/3 a 39/5
Copak, že je to za čísla?

Výsledek mého včerejšího nahlédnutí na Zdeňkův a můj blog.
Totiž stav dopoledního počítadla návštěvnosti...

Počet návštěv dnes/nyní online.

PROSIM???

Jeho blogu je týden, mému bez mála tři roky.
Tak co je tohle za móresy?!


Přesto jsem ráda, že mu tam chodíte... :)
Pomáháte mu s terapií, kterou pro něho je právě teď to psaní.
Kdyby neměl čtenáře, nebylo by to ono.



Kiki odjela do Itálie, objednávat zase nové zboží.
Ještě tu neni jaro, a ona už objednávala zimu.
Tyhle móresy teda taky nechápu...

A jelikož jsem tentokrát nejela s nimi, a dala přednost randění,
trávila jsem pracovní den s kolegyní, která vzala za Kiki záskok.

Ptala se mě, kam poletím letos na dovolenou.
Nejdřív mě zaskočila - já přece na dovolené nelétám!!!
Ale hned nato mi to seplo, Florida... Přece.

"No krásný! To se těšíš, ne?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Bojim se lítat."
"Prosim tě! Život je krásnej, na strach nemysli!" Rozhodila rukama a zatvářila se tak,
že jsem jí to snad na chvíli uvěřila.

I ona přišla o dítě, je to už řadu let.
A mluví teď takhle. Krásnej život, prej...

Kdy já k tomuhle dojdu?


Mirek mi pouštěl nějaký film a tam zemřel hlavní hrdina své milé v náručí.
Řekl jí, že se vrátí, než zavřel oči.

Mělo to souvislost s dějem, to ano, ale stejně mě taková slova překvapila.
Proč právě tohle?

A taky se mě během večera zeptal, jestli myslím, že bych mohla mít své případné další dítě stejně ráda, jako Elenku. Anebo už tolik ne...

Řekla jsem na to, že ještě víc, ale to, že nemůže chápat.
Naštěstí po tom nepátrá.


Někdy v době, než se mi Elenka narodila, koupila jsem si knížku.
Vyprávění jednoho režiséra o svém životě, jak soukromém, tak filmovém.
Ačkoliv mě ten člověk velmi zajímá, ke knížce jsem se málokdy dostala.
Nejen kvůli nedostatku času, ale i vzhledem k náladě.

Četla jsem ji tedy průběžně celé tři roky!
A dočítala, až když jsem Elenku už zase neměla.

Celou dobu se mi ten muž jevil, jako realista. Pragmatik.
Člověk, který maximálně řekne, že možná něco je... Ale co z toho.

Až v závěru té knihy vykládal o svém zahradníkovi, který se skvěle staral o celou zahradu, včetně stromů a plotů... Krmil i ptáky, a tak.
A pak ten zahradník prý onemocněl a zemřel.

Nedlouho na to se pod okny objevil medvěd. Mělo to také nějaký kontext, který jsem
ale zapomněla, protože to se mi stává i v důležitých věcech, tak proč bych si pamatovala, o čem čtu...
Každopádně podstatné bylo, že pan režisér k návštěvě toho medvěda píše: Kdoví, třeba to byl on. Třeba se vrátil, aby se podíval, jak to tady jde.



Když jsem nedávno pořizovala novou sedačku, našla jsem pod tou starou ještě plno zapadlých
pokladů. Mezi kravinkami také panáčka, který představoval malé miminko v dětské nemocnici.
Elenka ho léčila, dokud ho neztratila při věčném přenášení z pokojíčku do obýváku a zpátky.


Minulý týden u mě byla maminka a viděla ho stát u fotky.
Povídám, že to bylo pod gaučem a jí se zaleskly oči.

Za pár dní mi volá, jestli bych jí tu figurku dala. Prý se jí o tom miminku zdálo.


To mně se zdají sny o Elence za bdělého stavu. Na něco se podívám a hned ji vidím;
jak se opírá o stůl, když ji něco zaujalo v televizi, jak chce podat keramického psíka s hýbací
hlavou, co jsem jí jednou koupila, když jsme spolu jely na výlet tramvají, jak mi bere počítač,
abych jí pustila radši videa, než bych psala, jak tahá z vázy paví brko a ukazuje s ním, co by chtěla,
když si prohlížíme hračky na netu...
Co by TAKY PĚKNĚ CHTĚLA, tak to říkala.

Nakonec toho měla pěkně hodně, ale málo si toho užila.
Je to tam pořád a ona ne.

I když jedna kamarádka si myslí, že kdybych vešla do pokojíčku v noci, uviděla bych ji.
Já si to nemyslím.
Nemám zjevný pergamen, co měla Leontýnka v pohádce Ať žijí duchové!

Někdy stojím u fotky a říkám jí o tom.
A pak napomínám Sáru, když se dobývá do pokojíčku. Trochu mě to děsí, bývá neodbytná.

Nedávno jsme i vešly. Tedy ona, já zůstala mezi futry a sledovala ji.
Prošla celou místnost, ke všemu přičichla, pořád se rozhlížela a tulila se k hračkám, co leží na zemi...

Leží na zemi, jako by se k nim měla Elenka vrátit. Má rozehranou hru.
A jak už víte, při těhlech svých návštěvách občas něco vynesu ven a položím jí to ke svíčce...


A někdy si vzpomenu na drsně černohumornou poznámku jedné čtenářky, že teď s ní aspoň
nemám tolik starostí.
Jen sem tam oprášit hračky a zapalovat svíčky.


Mám všechen čas pro sebe.
Často trpím pocitem, že si to nezasloužím.
Říkala jsem to Kiki. Že jsem nesplnila svůj úkol podle svých představ, a tak teď nemám klid.

Ona mi svěřila, co strašného jí tehdy proběhlo hlavou.
Něco, co se za žádných okolností a nikdy před nikým nevyslovuje, na co se ani nepomýšlí,
co je tabu, a ten, koho by taková myšlenka přepadla, není normální. A je zlý...

Koukala jsem, jak blázen. Protože i já mám podobnou záležitost v hlavě.
Něco ošklivého, na co jsem jednou dávno pomyslela.
A teď se nemůžu tvářit, že ne. A že jsem to dala. Dokonce snad s přehledem.
To byla Elenka, kdo všechno ustál a trpělivě snášel do poslední chvíle.

Já neustojím ani bejvalky přece...

Kiki mě uklidnila. Někdy holt lidi napadají strašné věci, které vůbec nechtějí.

Já jí řekla, že nemůžu teď podstupovat žádné riziko, protože nejsem dobrý člověk
a ten nahoře mi to asi spočítá.
Napjatě mě poslouchala, až do chvíle, když jsem to zakončila slovy, že mě asi brzy sejme.
Nebo mi sebere všechno dobrý, co ještě mám. Co mi dal.
Kiki vybuchla smíchy.

A prozradila mi to své strašné tajemství. Já potom to své zase jí.
A je nám líp.


Bylo, myslím, na čase, se skutečně zamilovat.
Přesto, i když uléhám vedle svojí lásky a mé myšlenky jsou dokonale odvedené
ze stavu tíže, pořád tam je a voní. To pyžámko.
Je zmuchlané v rohu postele a já si pokaždé řeknu: Tohle mi po ní zbylo.
Byla skutečná...


A já taky. Víc tehdy, než teď.
Usmívat se na krasavce umí každý.
Zapalovat svíčky a vzpomínat... Mít na starosti jen své ego.

To tehdy, jak jsem byla tak příšerně nevyspalá, že jsem měla jasno,
jestli si těch pár získaných hodin ke spánku zkrátit nebo nezkrátit o jednu, plné potřebné péče o sebe, vzala jsem radši nůžky a ostříhala si vlasy, abych je nemusela česat a zdlouhavě umývat a sušit...
To bylo doopravdy.
Žádné móresy.

Jako teď.
Co je to s tím životem?
Že je krásný?
Snažím se tomu uvěřit.
Když ona posílá své tajné vzkazy.

Jestli mě jen nechlácholí s vypětím všech sil, jako já ji, když jsem jí přitakávala,
že půjde do školky, až ještě trochu povyroste.
A vykládala, jaké to tam bude. Že bude chodit s dětmi na hřiště a spinkat s nimi po obědě.
Tolik se těšila, při tom vyprávění mi úplně visela na rtech.
A já věděla, že lžu.

Že školka pro ni není.


V noci chtěla Sára zase do pokojíčku. Otevřela jsem a taky nahlédla.
Nedalo se ubránit slzám, vzpomínky jsou pořád příliš živé.
Připadala jsem si jako úplná troska v beznaději.

(Která nejstojí ani za konec bejvalek v Čechách. Aspoň.)

Vzpomněla jsem si na Voltaira: V tomhle světě marnivém a zlém sní hejno chorých bláznů,
blábolí o štěstí...


A najednou se ve tmě pod oknem něco zalesklo.
Zase motýl.
Obrázek na baťůžku, co mi jednou věnovala prodavačka v hračkářství k mému nákupu,
když jsem byla ještě těhotná. Ten měla nosit do té školky...
Setmělý pokojíček a bíle svítící motýlek, nějak podivně se v něm odráželo světlo z venčí.

Tak jsem jí poděkovala - možná je život opravdu krásný...
***





Detektor lži

9. února 2014 v 23:17 Zpovědnice
Ráno mi Kiki ve skladu povídá: Ty stejně nevypadáš na svůj věk. Kolik ti letos bude, 34?

A pak odcházela, ale stejně jsem to slyšela...
Ty vole, to bych se šla asi oběsit...

HEJ!!!

A tak mi vysvětlila, že mě prostě nemůže dostat z hlavy, jako tu osmnáctku, kterou tahala
za spodničku, aby zůstala doma a četla jí pohádky, namísto diskoték.

Tu spodničku jsem řekla jen tak, tehdy jsem se nečančala.
Já byla totiž strašně drsná. Tahala jsem se s partou outsiderů, pila a kouřila...

Čančala se Zuzanka. S kamarádkama podobně laděnýma postávala u baru a společně se celou noc
hihňaly a nechaly obletovat mládenci...

Tehdy tam málokdo věděl, že jsme sestry. A kdo se bavil s ní, nebavil se se mnou a naopak.
Jednou na mě prý někdo ukázal a ptal se jí, jestli mě zná.

Zapřela mě. Normálně řekla, že ne.

A já se pochopitelně styděla za ni - vypadala vedle mě jako pěst na oko!
Růžová barbí...

A tak jsem na oplátku já zapírala, že s ní mám cokoliv společného, a jak jsem Vám už jednou psala,
odcházela jsem z parketu, když ona přicházela.
Totiž, když se změnil styl muziky...


A na táboře, kam jsme spolu jezdívaly, to chodívalo úplně stejně.

Seznámila se s praktikantem, co se jí líbil. Seděli spolu na trávníku před chatkou a komentovali procházející
děti.
Pak jsem je míjela já. Samozřejmě bez povšimnutí, těžká ignorace.

Ten kluk tam byl tehdy poprvé a neznal tam nikoho, a já ho nějak "zaujala", protože prý zahlásil:

"Koukni na tuhle blonďatou superstár!"

A Zuzka koukla.
Pak se uculila a prohodila něco jako: "No ta je děsná, máš pravdu..."


V podobném duchu do sebe jdeme dneska s Kiki.
A ona jde ještě do svého Dana...

Tuhle mu pohrozila, že ho vezme na detektor lži.
Původně ji napadlo, že po bytě nainstaluje kamery, aby viděla, co dělá, když ona tam není.
Jestli se učí a nehraje hry.

Ale nějak z toho (prozatím) sešlo.
A když jí do telefonu tvrdil, že samozřejmě bude v pátek večer raději s ní, než by šel s klukama na pivo,
pojala podezření, že kecá.

"Vezmu tě na detektor lži, chci vědět, co si opravdu myslíš!" :)

Já si myslím, že Dan je držák. Prokázal odolnost vůči stresu (a Kiki) na stupnici od jedné do deseti číslem padesát...

Mirek taky dosahuje vysokého počtu bodů.
Křest blogem, křest bývalými, křest Zuzky přednáškou o mně... Je dobrej, že vydržel.

Těšil se, že si s Danem aspoň plácnou.
Jenže mu zvolna dochází, že Dan na pivo moc nechodí... :)

Abych byla přesná, Dan to nemá zakázaný, a když chce jít, tak prostě jde. A to dokonce s Kiki požehnáním,
(které už znáte, pokud sledujete tuhle stránku na fb...):

"Jen si běž na to pivo! Já mám na večer svůj plán!"
"Jo? A jakej?"
"Užírat se!!!"


Když mně bylo 26, Kiki bylo 16.
Dobírala si mě tehdy, že ji teprv čeká ten nejlepší věk a já ho mám dávno za sebou.
Prý lepší být za dva roky plnoletá, než za čtyři stará.

A dneska už jsem pro ni tak stará, že by se šla oběsit. Ačkoliv na to tedy nevypadám...

Mirek má taky ten pocit, ale že mi někdo loni tipoval o deset míň, tomu úplně neuvěřil.
Přitom jsem nekecala.

Na detektor lži klidně se mnou!
Hlavně ne žádný domácí kamery, ono pod těmi líčidli to už trochu vidět je...
***



Vrány

8. února 2014 v 15:40 Zpovědnice
Ráno vylezu rozespalá ze skladu a koukám, že ve vchodu do krámu stojí Kiki. Zrovna přišla do práce,
ale z nějakého, mně neznámého, důvodu nešla dál.


Šla jsem tedy já k ní.
Pořád tam jenom tak postávala a prohlížela si mě.

"Co je?"

"Ukradla jsem ti boty," oznámila mi s vážnou tváří.

"Co že? Proč?"

"Čtvery!" Dodala a pohledem naznačila místo, kde je vyskládala. Před výlohu...


"Jenom jsem si zalejvala kafe a ty tady hned kradeš, to jsi nějaká šéfová?"
Napomenula jsem ji.

Ale ona mě uzemnila slovy, že je naopak skoro správná šéfová - zjeví se nečekaně,
prověří, zprcá a odchází.

Skoro správná proto, že po svém auditu neodchází pryč, ale dovnitř.

Posbírala jsem venku ty lodičky z jarní kolekce a vzala jsem je taky do krámu.
Ještě by je někdo ukrad´...



"Zdálo se mi to, anebo jsi až teď počítala kasu, která se má počítat ráno?" Vylezla už převlečená
ze skladu.

Zatím, co byla uvnitř, doháněla jsem resty z rána. Ano, přepočet kasy byl jedním z nich.

"Ty máš fakt oči všude," povzdychla jsem si.

"Oči ne, ale uši! Cinkání mincí mě nenechává na pochybách!" Objasnila mi, jak citlivý má sluch.

Víc mi toho ale ten den nepředvedla, protože má chřipku a to se blbě šikanuje.


Zato je člověk, oslabený bacilem, vhodným kandidátem k tomu, být šikanován...

Kiki řídila, jely jsme spolu k našim, a někdo jí sprostě vjel do cesty, aniž by jí dal na křižovatce přednost.

Povídám: "Vytrub ho normálně!"

A ona na to: "To já nikdy nestihnu, protože nejdřív dostávám infarkt..."


Když došlo na parkování u samošky, kde jsme si udělaly zastávku, nějak to nešlo...
Mně to taky jde jenom někdy. Většinou, když se nikdo nedívá.

A teď se díval. Hlouček pokuřujících prodavaček.

Kiki, celá nervní, začala situaci glosovat: "Já bych normálně zakázala cigára.
Protože ty lidi toho můžou sledovat víc, než chtěj. A akorát se ostatním smějou..."


Připomnělo mi to mé kuřácké období.
Taky jsem viděla víc, než bych bývala viděla, coby nekuřačka.

Jak jsem třeba litovala nechodící vránu...
Stála v trávě a ani se nehla. Přitom se k ní blížil kocour.
Bylo vidět, jak je celá nesvá, jak by ráda uletěla, jenže jí to nějak nešlo.

Zahodila jsem cigáro a šla jí na pomoc. Kocoura jsem nakonec chytla včas.
Sice mě posekal drápkama, ale čert to vem.
Nebýt toho, že vrána ve chvíli mého výkřiku odletěla...

Skutečně je lepší neřešit okolí.


Zjistila jsem, že mě taky pořád někdo řeší.
Jsem v řečech!

Jak jsem se zařadila zpět do pracovního procesu po několika letech, donáší se mi
toho nezvykle mnoho...

Dokonce se někteří lidi chodí ptát mých přátel, jak to vlastně s těmi muži mám.
(Jako bych to tady nepsala dost jasně :))
Především jim prý není jasný Martin...

On na to reagoval slovy: "Co je komu do toho?!"
Taky povídám, ať někdo zkusí přijít se mě ptát.
Jenže to oni ne, oni leda potají...

Dobře je znám, ale ti s cigaretkou to nejsou.

Ti řeší spíš světabol a ptákoviny (jako třeba vrány), než se chodí někam vyptávat na cizí vztahy.

Nejvíc mě ale zaráží, jak jsou lidi nepřející. Teď ale nefňukám, jenom konstatuju.
Vím, že jsem neobjevila Ameriku, ale aby někdo stahoval fotky z mého facebooku
a posílal je dál, jako důkaz, čeho jsem schopná - totiž seznámit Mirka se Zdeňkem,
to mi až lichotí.

Jelikož brzy zjišťuji, že ta, která posílá, je tajnou obdivovatelkou právě mého přítele.
Toho současného, aby bylo jasno!

A lituje ho, a nesnáší mě, a směje se na mě...
A mně to nevadí, já ji vlastně úplně chápu...
***


Bejvalky a zoufalky

7. února 2014 v 9:14 Zpovědnice
Dnes pár postřehů z uplynulých dní...
Aneb něco o zoufalosti.

Ještě bylo potřeba doručit Zdeňkovi několik drobností, co u mě při stěhování nechal.
Cestou z práce, někdy po půl jedenácté večer, jsem mu volala, že se s tím tedy stavím.

"Janičko, já už jsem dvě hodiny ve večerce," řekl mi do telefonu.

Zarazila jsem se a rychle si snažila představit, co může takovou dobu všechno nakupovat.
Asi jedině všechno...

"Tak nic, já přijedu jindy, až budeš doma," řekla jsem opatrně - blázni se nemají plašit,
to znám z osobní zkušenosti. Vzpomínám, jak mě jednou máma hnala z pole, že už na to nevidim,
a já tak přišla o největší poklad všech dob, protože to tam všude pískalo a druhý den mi to místo už nešlo najít...


"Ale ne, už končíme. Přišel jsem normálně nakoupit, seznámil jsem se s pani, co tu prodává,
začali jsme se bavit, vyprávěl jsem jí svůj příběh, i o Elence, no a ona mi slíbila, že mi bude nechávat pečivo, co se neprodá, ta je hodná, viď?"

UF...

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, vybavil se mi citát.


A brzy nato se mi dojem, že můj bývalý partner je skutečně zoufalý, potvrdil.
Založil si totiž blog.

Pokud vím a jak ho tak znám, neumí si založit blog.
Tak jak to, že to kurva zvládl?

Mně s tím před lety pomáhali známí...

Nejen, že si tedy založil blog, on napsal i článek.
CO ŽE?

Zoufalý článek. Nebo líp, řádky plné zoufalství.
Jestli mu to vypisování se bude pomáhat, a já myslím, že bude, nemusím se o něj bát.
Navíc bych řekla, že psát po večerech je lepší, než trávit je ve večerce :)


Byli jsme u těch bejvalek, o článek zpátky.
Povídám, že to je druh žen, co snad nikdo nemá rád. Kromě mužů...

A to byl právě ten problém.

Kamarádka mi vyprávěla, že se v nějaké nevinné debatě nad stolem, dostali s přítelem
až k . K jeho ex.

Stručně ji prý popsal - princezna s vlasy až na zem.

Scarlet málem vyletěla z kůže.

Jelikož si ji už dřív tajně prohlížela na facebooku, věděla, že minimálně ty vlasy dost přehnal.
O to víc ji jeho slova popudila.

"Hovno princezna! A žádný vlasy na zem!" Vykřikla zoufale.

A víte, co na to on?

"Jestli chceš hanit moji bývalou, tak se nemáme o čem bavit."

Srdce Scarlet se vyhouplo až někam do krku a tlak až do oblak...

Dál už mi nemusela nic vykládat, živě jsem si to dovedla představit.
Mně se tohle stát, tak snad puknu vzteky a mým jediným přáním v tu chvíli
by bylo zašlápnout HO jako mravence. Pokud neodvolá!

Její přítel neodvolal, a tak se ponížená Scarlet rozplakala.
Sice neodvolal ani potom, ale aspoň viděl, co způsobil!


Pokud jde o bejvalky, tak ideální zbraní proti nim, je čas.
Vztah po pěti letech už jejich vliv, stejně jako vzpomínky na ně, značně oslabuje.

Tedy, když vztah funguje.
Mám kamaráda, jehož přítelkyně i po pěti letech na jeho ex nesmiřitelně žárlí.
Jelikož on se s ní vídá...

To moji bývalí, nyní dva, zatím stálé partnerky nemají.
Buď po mně už nemůžou najít adekvátní "náhradu", což se vůbec nedivím,
anebo ani nechtějí... Což se vůbec nedivím.

Až jednou chtít budou, budu TA BEJVALKA já.
A bude se na mě žárlit.

A Zdeněk řekne tý nový: Nehaň Janičku, jinak se rozejdem!
A Martin to taky řekne tý nový.
To bude dobrý!

A ony budou bulet, jako před pár dny Scarlet, ale holt mě budou muset vstřebat.
Aniž by tušily, že z mý strany vůbec nic nehrozí...

Ale neni náhodou zoufalý, chtít být postrachem budoucích žen svých expartnerů?


Jedna bývalá, která dlouhou dobu strašila ze snů Kiki, totiž Danova bývalá,
způsobila svého času zoufalost Kiki.

Jmenovala se (jmenuje se!) Lucka. A Martin, když se Kiki s Danem dali dohromady,
vyjádřil Danovi respekt slovy: Jsi LUCKY MAN!

Jakože Anglicky "šťastný muž". Jenže... vidíte to v tom? :)
A tak Kiki řádila.

A já jednou, kdysi dávno, řádila, když mě Martin vezl domů z kina.
Naší ulicí právě procházela jeho bývalá. Můj velký postrach.
Protože to bylo asi půl roku po našem seznámení.

Šla prostředkem ulice a my kvůli ní museli jet strašně pomalu.
Povídám mu, ať na ni zatroubí.
Jenže nechtěl.

Chtěla jsem to udělat sama, jenže mi chytil ruku.
TO SNAD NE!

Nakonec milostivě uhnula a my ji pomalu míjeli.
Jenže Martin ji nepozdravil, a to říkal, že zůstali přáteli.

Povídám: "Proč jsi na ni teda aspoň nemávnul, vždyť ona zdravila?"

Jenže prý mě nechtěl popouzet.
Já na to, že mě popouzí víc, když dělá, že ji nezná, a zatím se s ní přátelí.

A tak jsem ho vytočila, že prudce zašlápl brzdu, já se rozmázla o čelní sklo
a ona, znovu nás míjející, se konečně dočkala jeho pozdravení.

Nebylo to dobrý :)

Od těch dob mi naštěstí žádná bejvalka v žaludku neležela.
A doufám, že jedinou hrozící bejvalkou budu já.
Až jednou Zdeněk vyleze z večerky a přestane psát blog...
Prostě až přestane vykazovat známky zoufalství.
Které dosud vykazuji já :)
***



Kdo byste měl zájem navštívit Zdeňkův projekt, tak zde.

Později...

6. února 2014 v 6:00 DNES
Všechny Vás zdravím.

Během dne, zvládnu-li to v průběhu intenzivního randění, Vám popíšu,
co se přihodilo mé kamarádce...

Vzpomínáte si na ni, že?;)
Nemusíme si ji specifikovat v komentářích, prostě víte...

Zatím Vám přeju krásný den!
***

Ujetá

3. února 2014 v 21:21 Zpovědnice
Takže, jak probíhá začátek mé domácí samotky...

Vlastně sama nejsem, žiju se Sárou, rybičkami, s myší a několika desítkami molů.
Teoreticky bych se sama cítit neměla.

V předvečer svého stěhování Zdeněk ještě pral. Byla to jeho parketa.
Stejně jako věšení prádla, sundávání prádla, žehlení prádla, úklidu prádla.
A úklidu obecně... Mám-li být tedy upřímná.

Večer jsem přišla domů a zalezla do sprchy.
Nade mnou viselo to sušící se prádlo.
Přesněji suché prádlo.

Mé myšlenky běžely zhruba v tomhle sledu:

Proč to tam furt visí?
Jo takhle...
Do prdele...


Další, co mě napadlo, bylo zavolat mu.
Ale pochopitelně jsem to hned zavrhla.

Když jsem později odnášela špinavé nádobí do dřezu, radši jsem to po sobě hned umyla.
Zablikal mi totiž nějaký alarm, co hlásil:
Pozor, i když to sem jenom položíš, bude to stejně čekat na tebe!

To je paráda, tohle...

Večerní krmení a zhasínání rybiček, pouštění Sáry oknem, vypínání topení v obýváku, zhasínání před spaním, to všechno jsem ráda nechávala na něm. Dávala jsem si pozor, abych byla v posteli dřív...

Když jsem to teda všechno udělala, už jsem byla značně nesvá.
Lehla jsem si a v tom volal...

Jestli mi chce říct, že se tam nudí, tak mu řeknu, že to prádlo už má suchý...

Jenže volal, že se mu tam stejská.
Musela jsem přiznat, že ani mně neni nejlíp. I když nejsem sama.
Myš o sobě dává vědět, hlavně takhle v noci, což je ideální.
Mohla bych mu ji tam přestěhovat...
Potíž je v tom, že se nedá chytit.
Nakonec jsme se dohodli, že mu dám rybu. Ta už je chycená.

Narodila se totiž jedna nová a plave si v plastové porodničce.
Když bude mít Zdeněk stejný večerní rituály, na který byl zvyklý, bude se jistě cítit líp...


Nechci jeho situaci zlehčovat, je to samozřejmě vtip.

A mám ještě jeden...

Seznámila jsem je.
No, Mirka se Zdeňkem.

Právě v ten první den našeho odloučení, jsme uspořádali večírek.
Ze strany sester byl zájem poznat Mirka a Zdeněk se těšil, že se s námi u stolu odreaguje a na chvíli zapomene na svůj nový život, kterému zatím nepřišel na chuť...

A jelikož do naší party patří i Martin, nemohl chybět...

Když se dověděl, že přijdu s Mirkem, neodpustil si poznámku, že jsem vopravdu ujetá.

Možná jsem, ale mně to skutečně přišlo úplně přirozený...
Asi se přeptám svý doktorky.

Mirek přijel ke mně a do toho mi zavolal Zdeněk, že mu v jeho novém domově nefunguje
sprcha. Prý je po celém vybalovacím dni celý upocený a rád by se před večerní akcí umyl.
Co naplat - TAK PŘIJEĎ!

Dodala jsem, že my vyrazíme dřív, abychom předešli divné situaci.
Ale Zdeněk dostal lepší nápad. Máme zůstat, počkat než se osprchuje a jet do toho baru společně.

Mirek se apaticky posadil na gauč a pustil si televizi.


Zdeněk dorazil, podal mu ruku na seznámenou a už se nepřestali bavit.
Já koukala na tu televizi...


U stolu nebylo ani chvíli rozpačitě. Měla jsem na to opět čuch - bylo to přirozený setkání.
Nevím teda, proč už za chvíli stáli všichni kluci u baru a nás holky nechali sedět.

Když říkám všichni kluci, tak včetně Kiki Danečka...

Pozorovala jsem je se smíšenými pocity.
Nemohla jsem zahnat podezření, že je řeč o mně, a že Mirek dostává poučení.
A plno rad. A poslouchá, jaká jsem. A co dovedu. Na co se má připravit. A tak.

Taky mi bylo divný, že si zapálil, když přitom nekouří...

Debatovali spolu dlouho a na několikrát.
Důvěrnou konverzaci prokládali tequillou, a když se vrátili ke stolu, tvářili se povzneseně,
skoro jako, že ví něco víc, než my...


Doma mi pěkně poví, co si to tam ... !

Jenže ouha.
Když jsem, co by střízlivá, rozvážela přátele domů, Zdeněk vyjádřil přání
vysadit u nějakého nonstopu, kde popíjet až do rána, aby nemuset domů.

Mirek prohodil něco jako: Tak já tam budu s tebou!

Šlápla jsem na brzdu a otočila se na něj.
Prej mám jet dál.
Vůbec si nevšiml těch otazníků (a výkřičníků) v mých očích.
Možná byla moc tma.
A možná si ještě tolik nedovolím...

I vysadila jsem je a vyslechla Mirkův plán - přijde.


CO ŽE?!

Tak nezbývalo, než po odvozu Zuzky jet domů.
A užírat se!
Ráda bych řekla, že mě to naučila Kiki, ale já to uměla...


A umim i sundat prádlo, jak jsem tu noc zjistila.
Jenom mě to zatraceně nebaví!!!
A ještě víc mě nebaví, když si kluci dělaj, co chtěj´! :-)
***

Nebát se toho

2. února 2014 v 18:30 Zpovědnice
Blíží se čas dovolené. Mojí a Kiki dovolené.
Táta říkal, že bychom mohli všichni společně někam letět.
Tak povídám, to jo, jen leťte...

A následující volno si mě táta zavolal a nastala motivující hodinka.
Fotogalerie z daleka, která mě měla navnadit. Už tam jednou všichni byli.
Až na mě.
Na Floridě.

"Já věřim, že je tam krásně, ale o to nejde. Bojim se lítat, přece!" Připomněla jsem mu.

"A čeho prosim tě? Děláš na letišti a vidíš, že letadla nepadaj," rozumoval on.

Pak se do toho vložila Kiki, aby mi řekla, že devět (nebo kolik) hodin se bát nedá.

Tak já vám ukážu, že dá...

Taky mi bylo připomenuto, že jde o nabídku, kterou by nikdo normální neodmítl.
Zdeněk i Martin říkali, že by letěli hned, mít tu možnost.

Proč nikdo nechápe, že já prostě ne?!

Mít tak Rumburakův plášť, který bych zapla pod krkem a byla tam... Potom klidně na Floridu! I dál!
Do pralesů a ostrůvků v oceánu, na Aljašku klidně. Na Severní pól třeba!
Ale ne letět.

Každopádně jsem to asi neřekla dost srozumitelně, anebo mě skutečně nikdo nebere vážně,
protože už máme letenky...

Když jsem to zjistila a rozklepala se, jak ratlík, byla jsem ujištěna, že dostanu prášek na spaní.
Povídám, že NECHCI ŽÁDNEJ PRÁŠEK NA SPANÍ - toho se bojim taky!

A budou mě prý držet za ruku.
Tak to mě uklidnilo...


A pokud jde o čas pobytu tam, stejně si ho neužiju, protože před námi bude nevyhnutelně cesta zase zpátky.
Pro mě je ten zájezd prostě naprosto zbytečný.
Kdyby mě radši vysadili na chalupě, udělali by mi větší radost.

Možná jsem divná, ale skutečně mě nelákají zážitky z cizích, dalekých krajů. Nesním si o tom, někam daleko
se podívat, poznávat cizí kultury a lidi a všechno...
A třeba i jo, kdyby někdo stál o mou společnost - ale proboha ne letecky!
Ani lodí.
Natož vzducholodí.


Mně je zkrátka nejlíp na chalupě a není to z nouze ctnost.
Mám tam nejlepší vyžití. Louky, pole, lesy, vody, hráze... Maštal a traktory...
Babičku a zahrádku... A hlavně vztah k tomu všemu.

Ale já se prostě musim dát uspat a přemístit někam na jiný kontinent.
Protože jsou nabídky, co se neodmítaj´...
Víc takových!


S Kiki jsme se rozhodly vyzkoušet "tanec na tyči", neboli Pole dance.
Jedná se o různé toče na tyči a šplh a tak. Vypadá to dobře.
Když se to umí.

Jelikož ani jedna nemáme ráda tělocvičnu zaplněnou cvičenkyněmi, shodly jsme se na
soukromé lekci. Tedy jen my dvě a trenérka.
Kiki volala ještě Zuzce, protože jí nemůžeme z našeho nápadu vynechat.
Určitě ji to taky nadchne.

"Čau Zuzi, máme super nabídku! Pojď s námi zítra na tyč!"
"Prosim?"
"No učit se tančit na tyči," upřesnila Kiki.

"Ne, to teda nejdu. Tohle je nabídka, co se velmi snadno odmítá!" Vysmála se nám, popřála hodně zdaru a zavěsila.


Její škoda.
Ráno jsme vyrazily, ještě nebylo osm.

Koukaly jsme po sobě - do čeho jsme se to kurva zase uvrtaly?!

"I kdyby mi to mělo jenom trochu jít, tak mi to nepůjde, jak jsem unavená," posteskla si Kiki cestou.

Soukromé lekce jsou prostě v době, kdy neprobíhají ty veřejné. A to je časně z rána.
Holt něco za něco.
Nevadí.

Kiki se mě zeptala, jestli jsem se o naší lekci zmínila Mirkovi.
Řekla jsem jí, jak to probíhalo...

"Zítra jdu tančit kolem tyče."
"Na pole dance? Jo, to je hezký. Dělá to ségra."

A Kiki na to:

"Takže to zná... To já povídám včera Danečkovi, že jdu ráno na pole dance. On na to řekl DOBŘE.
Tak jsem si pomyslela: blbec, já tady budu dřít a jemu je to jedno!
A před spaním jsem mu to připomněla znova - Tak ráno jdu na tu tyč.
A teprve to bylo: Na jakou tyč?
No kolem tyče...
Co kolem tyče?!
No tancovat!
Prosim?!"



Smích nás cestou docela probral, horší to bylo s rozcvičkou.


"Tak se zahřejeme!" Rozhodla trenérka a začala hopsat.

A hopsala deset minut. Já nemohla popadnout dech a zeptala jsem se Kiki, jestli náhodou nezaplatíme a nepůjdem.
Třeba někam na snídani...

Další část rozcvičky probíhala na zemi a nebylo to o moc lepší.
Hlavu mezi nohy. Nohy do provazu. Rozštěpu. Za hlavu téměř...
Závěrem už jsme se jen dívaly, jak se rozcvičuje trenérka.

A pak to začalo.

Názvy akrobatických kousků, jako třeba "Čurající pejsek", anebo "Malé pivo", jsme trénovaly
téměř dvě hodiny. Že sjezd po tyči pálí, že mě mý vlastní ruce neunesou - a když bylo po všem, tak ani nohy,
to všechno, a mnohem víc jsem během té lekce zjistila.

A taky, jak říkala trenérka, že se toho člověk nesmí bát...

Bylo to zkrátka velmi objevné.

I pro Kiki...

"Tohle prostě nedám! Mně asi chyběj ňáky součásti v těle...," stěžovala si té slečně.

Zpátky k autu jsme se belhaly a pak si dopřály vydatnou baštu v nejbližší bagetérii.
A mufina taky. A sladkou kávu. Ať máme příště víc sil!
Odmítat lákavé nabídky...
***

Konečně..

2. února 2014 v 6:00 DNES
Moc Vám všem děkuju (děkujeme) za přání do toho nového začátku,
no a během dneška konečně ten slíbený článek o nabídkách, co se (ne)odmítají...
Hezký den!
***