Nový život

31. ledna 2014 v 20:47 |  ZPOVĚDNICE
Už jsem předeslala, že posledním lednem končilo mé soužití se Zdeňkem. Přesně po pěti letech.
A začínáme oba znovu.

Někdy mám pocit, že jsem si prostě zahrála na rodinku, ale jinak jsem pořád ta, co jsem bejvávala.
Jako když jsem si, co by dítě, hrávala na doktorku, prodavačku, učitelku...

Všechno jenom na zkoušku. Já zůstávám já.
Jestli mi rozumíte.

Nevím, jak tohle vidí Zdeněk, ale já svým způsobem vnímám uplynulých pět let, skoro jako nějaký přelud.
Sen, hru, pokus...
Zároveň ale vím, jak moc to bylo skutečné.

Přesto do poslední chvíle jsem si nemohla zvyknout, že jsem maminka.
A teď už si rok marně zvykám na to, že už jí zase nejsem.
Aspoň ne tou aktivní...


Vždycky jsem to tak měla. Dlouho a těžce si zvykám na nové stavy a situace, které by měly nějak zásadně
měnit můj život, a teprve, když se vše vrátí do starých kolejí, (protože tam se mi to rádo vrací), zjišťuji, že jsem vlastně zvyklá byla. A asi dávno.

I z tohohle pohledu hodnotím Zdeňkovo stěhování jako zvláštní událost - říkám si chvílemi, kam jako jde?
Přitom jsem k rozhodnutí, nás dva rozdělit, dospívala rok. Takže jsem měla dost času si zvyknout.
A hlavně zjistit, jestli to tak vážně chci.

Ani jednou jsem nezapochybovala, takže ten krok považuju za správný.
A i když Zdeněk nebyl stejně přesvědčený, jako já, rozhodla jsem na sklonku léta i za něj.
Nedá se žít z minulosti. Nic dobrého by nepřineslo, zůstat spolu proto, že jsme rodiče Elenky.
Nemůžem si říkat, že jí by se naše odluka nelíbila...

Protože tohle jsou patologické pocity, pryč s nimi.
Zdeňkovi to prospěje taky, i když teď tomu třeba nevěří a samoty se bojí.
Taky se bojí vzdálit pokojíčku. Není mu přirozené, opustit prostor, kde se proháněla a žila Elenečka.

Stál by na místě a já bych běžela dál. Co hledat v prostoru, kde už Elenka není?
Proč k sobě celé noci tisknout její župánek, když v něm není ona?

Přesto ani já se nedokážu smířit s tím, že je pryč.
Nedávno jsem měla intenzivní pocit, že to není možné. Že přesně vím, jak voněla, jak zněl její hlásek,
jak hladila její ručička, jak jemňoučké byly její vlásky... Není možné, že bych ji už nikdy neviděla.
Neslyšela a necítila. Prostě to nejde.

Kvůli tomuhle docházím na terapie. Řešením je prý čas.
Odmítám...
Takže trauma ještě nekončí.
To prý až smířením...

Zdeněk jel někam tramvají, a dívka, proti které seděl, měla rozevřenou knížku.
Držela ji v úrovni svých očí a Zdeněk tak měl přímý výhled na titul.

ZÍTRA ZAČÍNÁ TVůJ NOVÝ ŽIVOT

Chvíli na to zíral - takhle se vážně jmenuje nějaká knížka, anebo to vidím jenom já?
Jako znamení...

Někdy jsou takové zvláštní momenty v životě.
Později se mi svěřil, že ho nápis docela uklidnil.
Prý proto, že tam nebylo napsáno ZÍTRA KONČÍŠ, anebo třeba JSI V ŘITI...
"Nový život" prý nezní špatně.


Při vyklízení skříně mi najednou přinesl nějakou igelitku.
Prý nechápe, co to tam dělalo.

Nakoukla jsem dovnitř a tam špinavé prádlo. Malé prádlo...
Rok staré špinavé prádlo po Elence.
Její nejběžněji nošené věci.

Koukali jsme na to a nechápali to společně.

Pochopitelně jsem sáhla dovnitř a vytáhla důvěrně známé tričíčko.
A co myslíte?

Já ji ucítila.
Po roce se stalo to, s čím se rok smiřuji, že už se nikdy nestane.
Intenzivně jsem cítila její vůni, to jedinečné aroma jejích propocených pyžamek...

Ne, nepozastavujte se dneska nad tím, proč ty věci nebyly dávno prané.
Tehdy to holt Zdeněk přivezl z nemocnice, a tak, jak jsem mu to předala,
to založil...

Aby mě to po roce mohlo potěšit. A povzbudit.
Protože loni bych ho za takový úklid seřvala.
A teď se s tím mazlím...

Vážně jsem říkala, že je k ničemu, mazlit se s jejíma ponožkama, když v nich nechodí?
Je to tak...

Potěšila jsem se, doplnila potřebu té omamné vůně a tašku věnovala mamince.
Ona to nechce prát. Chce si to schovat. A porochnit se v tom.
A pozvat na to i ségry...


Někdy se mi vybavuje příběh mladého muže, který v době methanolového průseru přišel o zrak.
Ve zprávách s ním běžel rozhovor přímo z nemocničního lůžka a ten pán
vyprávěl, co pil, a že teď nic nevidí.
A že je to nepříjemný, takže už aby to odeznělo.

Reportér se zatvářil soucitně a zavřel za sebou dveře.
Jal se zpovídat lékařku, která mu na mikrofon potvrdila, co bylo jasné.
Bohužel poškození zraku je nevratné...


Tehdy jsem seděla u televize jako přibitá. Ten chudák věří, že zase bude vidět,
a každý přitom ví, že ne...

Jenže asi po týdnu jsem zhlédla novou reportáž o tomhle muži.
Uvedli ji slovem "zázrak".

Slepota zmizela a ten pán zase vidí.
Medicína to nedovede vysvětlit.


Dneska jsem si na to vzpomněla, když jsem držela u nosu Elenky noční košilku a nasávala
tu vůni omamnou...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Petule | Web | 31. ledna 2014 v 23:24 | Reagovat

Vlastně jsem sem zavítala úplně náhodou a tvé řádky ve mě vyvolaly spousty silných pocitů. Hodně věcí máme společných...

Nechť klid v duši a smíření přijde...

2 Martin | 31. ledna 2014 v 23:32 | Reagovat

Taky mám čerstvou věc s Elenečkou. Stala se zrovna na dnešek. Zdál se mi o ní sen. Máme jí pořád v hlavách.  
Jinak Zdeňkovi držím palce při novém začátku. Kdyby cokoliv potřeboval, budu jeho pravá ruka. Vyhrazuji si ale právo veto na některé požadavky na pravou ruku:-)
A shledávám, že v terapii děláš veliké pokroky. Držím palce. Jen tak dál. Hodně štěstí vám oběma.

3 Verča | E-mail | 1. února 2014 v 18:13 | Reagovat

Toto jsou přesně ty články, u nichž nevím, co říct... ale nevadí mi to, atak "jen" čtu a držím palce... ve všem.:-)

4 Marie | 1. února 2014 v 19:23 | Reagovat

Všechny ty věci se tak nějak dějou a nemáme sílu je změnit,ani zastavit.Přeji,ať najdete vytoužené štěstí.

5 Monika | 1. února 2014 v 19:54 | Reagovat

I já se připojuji a přeji vám oběma hodně štěstí v tom novém začátku:-)

6 Luci Fu | 2. února 2014 v 0:33 | Reagovat

Nevim, jestli to tak bylo planovane, ale vase souziti skoncilo presne s rokem Hada a ten NOVY zivot zacal s rokem Kone! Tak doufam a z celeho srdce vam to preju, aby tento rok, a samozrejme i ty dalsi, byly pro vas uz jen dobre!

7 niternice | 2. února 2014 v 20:47 | Reagovat

Díky všem

8 renuška | Web | 3. února 2014 v 9:44 | Reagovat

Jsem na tom stejně, jako ostatní. Můžu jen a jen fandit a držet pěsti do příštích dní, týdnů, měsíců, pololetek, roků ... On člověk asi tak ňák tím vším dospívá, roste, a prostě bez těch zásadních změn, na který je potřeba si znovu zvykat, to asi nejde. A třeba právě v těchto okamžicích někdo dávno před námi řekl, že: "ZMĚNA JE ŽIVOT!" A my tu jsme od toho, abychom žili ...

Hodně štěstí vám všem ♥

9 Kamila Š | 8. února 2014 v 19:25 | Reagovat

Janí napsala jsi to pěkně, až mi z toho tečou slzy. Doufám, že s novým začátkem přijde i to smíření.

10 niternice | 9. února 2014 v 9:13 | Reagovat

Děkuju za přání!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.