Intimně

9. ledna 2014 v 20:57 |  ZPOVĚDNICE
Někdy mívám pocit, že nejsem ve svém životě přítomná.
Je to součást té deprese, na kterou beru prášky. Je to zvláštní stav, kdy vnímáte všechno,
co se kolem Vás děje, ale jako by se Vás to úplně netýkalo.
Je to, jako když koukáte na film. Když Vás hodně baví a tak říkajíc vtáhne do děje,
je to ta lepší část prodělávané deprese. Někdy ale nebaví a plně si uvědomujete,
že sedíte na gauči a zíráte do bedny... Říkáte si, proč má ta herečka ten nemožnej přeliv,
anebo film neřešíte vůbec a zabýváte se něčím jiným. To je ten horší proud.
Převedeno na depresi to znamená, že jste mimo dění. Sice přítomni fyzicky, ale duší jinde.
Že Vás to tam prostě nepustí. O Vás bez Vás.

Ve mně kolují oba tyhle proudy, mísí se a přelévají... Takže mi je často každou chvíli jinak.
Dokonce i fyzicky. Jednou příjemně teplo, pak zas zima.
A pořád se ptám, kde je ta moje holčička...


Psala jsem Vám, že si ode dávna dělám poznámky do diáře. V uplynulém roce jich bylo dost,
ale většina neveselých. Ty veselejší jsem Vám líčila minule. O chlapech. Za existencí takových zápisků
stály mírnější proudy.
A za ty možná mohli chlapi...

Když se zkouším vžít do ní v některé konkrétní situaci - málokdy mě to tam pustí, vyjde mi z toho,
že jsem jako máma úplně selhala a s tim to uzavírám a odkládám k dalšímu přelíčení, který vim, že bude.
Protože se zase odvolám.

Tohle jsem si zapsala počátkem listopadu a bylo to o Elence. Strašně dlouho jsem nebyla schopná zpracovat
svoje výčitky svědomí. Nepomáhala mi žádná terapie. Ani proslovy o tom, že každý dělá chyby, každá máma by
měla čeho litovat, kdyby se zamyslela, že mi to Elenka určitě už odpustila, že si to mám odpustit já...

Abych přiblížila druh těch výčitek, nešlo o týrání, či bití...
Jen jsem si nehrála vždycky, když jsem mohla. Neměla vždy nervy na několikahodinové uspávání.
Nepřišla vždycky, když mě volala. V nemocnici jsem nebyla statečná. A ona jo.
Rvala jsem se za její práva, ale pak jsem si šla ven zakouřit - a ona si pauzu dát nemohla.
Ráda jsem se dávala střídat Zdeňkem, abych se v klidu a nerušeně celou noc vyspala.
Ona neměla nárok.
A pak, odešla jsem, když mě potřebovala nejvíc. Řekli, že ji možná během noci uspí, aby se tolik
nevyčerpávala. Seděla jsem u ní a držela jí na obličeji obrovskou kyslíkovou masku, která evidentně nebyla pro děti.

Pak mě zavolal doktor, vyprávěl mi, jak je to vážný.
Než jsem se k ní zase vrátila, šla jsem si dát cigaretu. Když jsem přišla, byla uspaná.
Prý to udělali hned.

A už mě nikdy neviděla. A já ji už jen spící.

Tohle je moje nejhorší výčitka. Omílala jsem to doktorce při každém sezení. Probírala jsem to s kamarádkami,
se ségrami...

Celkem účinnou reakci - což znamená takovou, která mi trochu ulevila, měla dávná kamarádka. Prý kdyby ji zachránili,
o čemž jsem v té chvíli nepochybovala, tahle výčitka by neexistovala. Ten můj odchod by neměl teď takovou váhu.
Je pravda, že bych si na to ani nevzpomněla. Nezpytovala bych svědomí. Jelo by se dál.

Už mnohokrát to bylo vážný a pokaždý to dobře dopadlo. A to bylo i hůř.
Vlastně dodnes nechápu, proč to nedopadlo zas...
Ale to chápat nemám.
To mám vzít jako fakt.

Jenže mi na to zatím nestačil ten uplynulý téměř rok.
Někdo se diví.
Pár lidí nám řeklo: Vy se ještě trápíte? Vždyť je to už skoro rok!
Vlastně řekli půl roku, protože to bylo koncem léta, kdy jsme se setkali s prvním nepochopením.

Ale tohle mi je tak jedno...

Špatný to bylo s tou výčitkou. Co dělala, když jsem odešla? Na co myslela? Nebála se, když ji uspávali?
A mohla bych u toho vůbec být?

Měla jsem stavy, kdy jsem se za to nenáviděla. Že jsem malou ustrašenou holčičku takhle opustila
kvůli svý pitomý závislosti na nikotinu. Kvůli potřebě jít se "uklidnit".
Doktorka říkala, že jsem na to měla právo. Vždyť jsem netušila, co bude dál.
Zdeněk říkal, že jsem holt byla kuřák a ti holt kouří.
Jenže nic nepomáhalo.

Až nedávno, někdy v prosinci, jsem si četla mail od jedné ze svých nejlepších kamarádek,
která se také měla popásovat s reakcí na mou výčitku.
Čekala jsem nějakou útěchu. Něco, co už jsem slyšela. Že si to mám prominout.
Že se mulisák určitě nezlobí apod.

"Janičko, ta výčitka nezmizí nikdy. Bude už navždycky tady," napsala mi.

Ty vole.

Jenže v tu chvíli se dostavila úleva. Už se nemusím snažit té výčitky zbavit.
Posrala jsem to jednou pro vždy. Nikdy už to nebude jinak.
Ale i kdybych tam dřepěla až do samého konce, který přišel o šest dní později,
a nehla se od ní, bylo by to stejně všechno úplně špatně. Právě proto, že
přišel konec. A počet mých cigaret ho neovlivnil. Ani žádná moje přání, co jsem
vysílala k nebi.

Ze Zdeňka se stal pesimista a na čas také bezvěrec.

"Co znamenaj nějaký přání a víra? HOVNO!
Sama´s to viděla. Svět funguje jinak, než jak si lidi přejou...," říkal mi.

A já si to zapsala do května.


Já na to smíření se světem mám léky, on nic. Chce se s tím porvat sám.
Taky jsem chtěla, ale nešlo to.
Šafrán, jak víte, byl příliš slabý na můj silný stesk.

Deprese propukla na plno; válela jsem se na zemi před televizí a co v ní běželo
za program, mě vůbec, ale vůbec nezajímalo.
Tehdy doslova.


Úniky v podobě Tondy a tancovačky s tulákem, výletů na traktoru a honby za pokladem,
pomáhaly a odpustit jsem si je nemohla. Nebyly to jen důležité návraty ke kořenům, tedy k přírodě,
které duši tolik posilují, když je zle.
Ono to totiž i tak trochu vyvěrá z mojí povahy. Tyhle exotické exkurze.

Teď jsem ale ráda, že svou paní doktorku nemám čím pobavit.

"Tak koukám, že je u vás v novém roce všechno relativně v pořádku!" Zaradovala se, když jsem jí
vylíčila své momentální pocity a situaci.

"Dokonce mám pocit, že žádné sezení dneska nepotřebujete... Tak víte co, já vás propustím, abyste si šla užívat to hezké...," dodala a já šla domů.

Dosud mě nikdy domů neposlala. To si musím zapsat, jako takový dílčí lednový úspěch.

Přesto uteče ještě hodně vody v řece plné různých chladných, i temných proudů, než bude skutečně líp.
A možná líp nebude. Možná ty proudy všechno semelou. Jako semlely nás dva.

Ale jedna otázka nám zůstane společná, proč ten svět nefunguje tak, jak si člověk přeje?
A kde je?
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blanka | 9. ledna 2014 v 22:02 | Reagovat

Jani, výčitky máme všichni. Jsou k ničemu, ale je obtížné se jich zbavit. Bohužel jsme na to každý sám. A každý sám se s tím jinak pereme. Jediný lék je čas... Oceňuju krásný a otevřený článek. Vaše výčitky ale nejsou na místě, spíš vztek na nespravedlivej svět!

2 Rockytka | 9. ledna 2014 v 22:06 | Reagovat

Začátek :-( :-(
Prostředek :-(
Konec se přibližuje k lepšímu začátku.
Začátku, který bude mít jednou šťastný konec.

3 Jana | 9. ledna 2014 v 23:22 | Reagovat

Znám podobné výčitky... 30.12. jsem ztratila milovanou babičku, která pro mě byla středem vesmíru a v ten její "poslední" den jsem místo abych byla s ní, protože ona semnou byla vždycky, když jsem to potřebovala, šla "lhostejně" s kamarádkou ven.... Nesnesla jsem pomyšlení na to, že budu koukat jak se babička "trápí"... a ospravedlňovala své rozhodnutí tím, že jí navštívím až "zase bude líp"... Ještě ten večer jsem se zhroutila ze zprávy, že babička umřela a od té doby mě často přepadá ta výčitka, že kdybych za ní šla, třeba by věděla, že mi na ní opravdu záleží a neodešla mi... Ale teď už to nezměníme... Ani Vy, ani já... :(

4 Veronika | 10. ledna 2014 v 0:19 | Reagovat

Kamarádka má pravdu, ta výčitka tu bude pořád, a kdyby ne ta, tak určitě jiná... Je to hrozná nespravedlnost :( A nemůžu pochopit lidi s tím truchlením...
Jani, jsem ráda, že už Ti je aspoň trošku líp.

5 mengano | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 5:12 | Reagovat

S podobnou výčitkou žiju už deset let. Co by bylo, kdyby... Změnilo by se něco?... Odpověď jsem nikdy nenašla. Přitom rozum říká, že by se nezměnilo vůbec nic. Nemohla jsem nic ovlivnit, šlo jen o to někde v danou chvíli být.
Svým způsobem jste mi teď pomohla. Je zbytečné výčitku vytěsňovat, snažit se na to nemyslet. Prostě tu bude už vždycky.

6 renuška | Web | 10. ledna 2014 v 9:08 | Reagovat

Já prostě nevím, co na to mám napsat. Ostatní už řekli tolik, že bych je akorát opakovala a to nemá smysl.
Napíšu Ti také příběh - příběh mé známé.
Žena vdaná za muže, který byl snad jejím druhým já, měli spolu dvě děti a nikde nebylo ideálnějšího páru než jich. Oni prostě bez sebe nedali ani ránu. Pán se věnoval motorismu, ona ho podporovala, všude jezdili spolu, na přehlídky, na soutěže ... jen na tu poslední ona odmítla z finančních důvodů jet a i jemu to rozmlouvala. Trval na svém. Už se nevrátil. Bylo mu 38 let a ona v ten jeden jediný závod u něho nebyla. Volali si, jasně ... ale nebyla u něj. Nebyla s ním ... žije s tím ppořád, je to jen/už? půl roku, při životě ji drží synové, ale ona nežije. Přežívá. A nic nejsou platná slova ostatních, nic není platná podpora. Ona prostě musí sama ... A jestli si něco vyčítá? Asi to, že ani on na ty závody neměl jezdit, ale zároveň respektuje osud, že tak to mělo být. Bohužel je to zářez do srdce, který už se prostě nikdy úplně nezahojí ...

7 Marie | 10. ledna 2014 v 10:36 | Reagovat

To co se stalo je třeba přijmout a odpustit si.Málo věcí v životě je spravedlivých.

8 Jitka | E-mail | 10. ledna 2014 v 12:50 | Reagovat

Snad ti trochu pomůže to v co věřím já.
Každý z nás má svůj osud někde napsaný, a vůbec nic s tím nesvedeš, ať děláš co děláš. Tak to prostě mělo být a proto si nic nevyčítej. I ta bolest bude časem menší a menší a menší,a já ti přeji hodně moc síly!

9 Lenka | 10. ledna 2014 v 14:31 | Reagovat

[3]: Něco podobného jsem v červnu zažila i já. Měla jsem dědu na LDN a už to s ním bylo hodně hodně špatné. Navštívila jsem ho ve čtvrtek a pak jsem za ním měla jít v sobotu dopoledne. Jenže jsme s přítelem vyřáželi na motorku a já jako obvykle jsem se vypravila pozdě. Aby na nás kamarád nečekal, jeli jsme rovnou za ním s tím, že za dědou se stavíme, až se vrátíme z vyjížďky domů. Po návratu jsem našla na mobilu zmeškaný hovor od mamky a hned mi bylo jasné, že za dědou už nepůjdu... Doteď mě to hrozně mrzí, že jsem si neprosadila svou, kamarád by přece chvíli počkal...

10 Lenka | 10. ledna 2014 v 14:33 | Reagovat

[9]: vyráželi

11 Marie | 10. ledna 2014 v 15:22 | Reagovat

A Janičko i kdyby jsi nešla kouřit,Elenečku si objímala a držela za ručiku a modlila se za ní,nic by jsi tím nezměnila,nešlo to.

12 Neriah | E-mail | 11. ledna 2014 v 16:01 | Reagovat

Jani, děkuju za tenhle článek. Hluboce mě zasáhl a otevřel mi oči. Jsou to už skoro dva roky, co umřel můj blízký kamarád. Ten večer předtím jsem se s ním nerozloučila, proč taky, když jsme se vídali každý den ve škole... Odešla jsem pryč, protože jsem si chtěla ještě chvíli číst. Poslední možnou strávenou chvíli s ním jsem vyměnila za blbou knížku. A druhý den už nebyl. A já si nikdy nepřestala vyčítat, co jsem to za kamarádku, že jsem s ním nebyla. to, že nikdo nemohl tušit, že se to stane právě v ten určitý den, nějak nepomáhalo. Pořád na to myslím a pořád si to vyčítám. Ovšem po těch dvou letech už se ostré hrany výčitek začínají otupovat. NIkdy úplně nezmizí, budou s náma stále, ale věřím, že časem nám dovolí se nadechnout trochu volněji...

13 Verča | E-mail | 12. ledna 2014 v 13:15 | Reagovat

Ano, i vyčítky jsou součástí našeho života. Člověk řeší, proč nebyl v danou chvíli na daném místě, jestli by tím něco změnil apod... Vyrovnáváme se s tím, že jsme něco udělali špatně, ale proč? Proč hodnotit, zda to bylo špatné či dobré? Prostě se to tak stalo a vše co s tím souvisí - smrt Elenečky, tvá bolest, toulky s detektorem, rande s Tondou a posléze i Mirkem, práce v butiku, deprese, veselé historky s rodinou... to vše je hold tvůj životˇ, ať už ti připadá spravedlivý či ne.
A možná je to o smíření se s tím, že na některé věci racionální odpověď asi nikdy nedostaneme.

14 fall | Web | 13. ledna 2014 v 22:18 | Reagovat

Děkuju za tento článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.