Hledá se mimoň

27. ledna 2014 v 18:24 |  ZPOVĚDNICE
Když jsem se včera ráno vzbudila, měla jsem zprávu od Kiki, týkající se předchozího článku.
Že prý podle ní nebudu mít moc komentářů, protože na mě čtenáři serou.

Povídám, "proč na mě serou?"

"Protože ty sereš na ně! Dokonce to tam i píšeš!"

"... A je tu ještě něco - Tonda je bavil! Ten byl pro smích všem. Na Mirkovi neni pro blog nic zajímavýho, je to prostě normální kluk. Potřebuješ mimoně!" Zněl verdikt Kiki.


OK, tak se hledá mimoň...


S tím jsem teprve vylezla z postele.
Při prvním ranním pohledu do zrcadla mě na chvíli napadlo, že už ho mám...


Cestou do práce jsem se stavovala u benzínky a mínila použít stojan, který
byl ještě před malou chvílí obsazený.

Zarazila jsem pistoli tam, kam patří a stejně musela čekat, až chlap přede mnou zaplatí.
Až se vypne červené světýlko. Protože do té doby to nefunguje.
To znám.

Za pár minut jsem už měla natankováno a tahala hadici zase ven. Zamířila jsem k pokladně.

"Víte proč vám to hned neteklo?" Zkoušela mě prodavačka, když mi podávala terminál k zadání pinu.
"Jasně, protože nejdřív musel ten pán zaplatit," odvětila jsem bezchybně.

Uznale kývla.

A pak se zeptala: "A víte, že byste neměla tu hadici ani použít, dokud to pán nezaplatí?"

"Tak ona se použít ani nedala...", dělala jsem z ní krávu.

"Nedala, a málem byste ji už nepoužila vůbec... - Rádo se to seká," mrkla na mě.

"No vidíte, to jsem nevěděla. Člověk se pořád dovídá nový věci," snažila jsem se být sympatická.

Snad proto jsem ještě dodala: "Obzvlášť blondýny, že?!"
Rozesmála jsem se afektovaně, abych byla ještě sympatičtějí, ačkoliv fóry tohohle
rázu nerada, když v tom mi teprve došlo, že i ona je blond.

"Teda o sobě mluvim!" Vyhrkla jsem honem.

"No to asi jo, protože já jsem chemická, mně se blbost netýká," udělala krávu ona ze mě a jako taková jsem odešla.


Dobrý no, to mi ten den hezky začal. Mimoň podruhé.

A cestou na letiště ještě potřetí...

Přechod, z obou stran lidi, světla žádná. Je na mně je pustit.
Snad to ubrzdim.

Jelikož jezdím rychle (jelikož na poslední chvíli), šlo mi brzdění ztuha.
Ještě to náledí do toho, to mi byl čert dlužen.
S vypětím všech sil a pískáním brzd jsem minula zvědavě vyčuhující hlavy a zastavila těsně za přechodem.
Ve zpětném zrcátku jsem viděla přecházet chodce, teď už můžou...


V krámu to bylo trochu lepší. Aspoň pro mě.
Kiki se po telefonu hádala s Danem, a když nakonec zavěsila, oznámila mi celá rozčilená, že jede domů.
Bylo poledne.
Ne večer.

"Jedu!"
"Jeď."
"Nesere tě to?"
"Je mi to u prdele," dala jsem jí požehnání na cestu.

Nakonec ale neodjela. Přišly bohaté zákaznice a Kiki v ráži jim prodala půl jarní kolekce.

Potíž nastala ve chvíli, kdy došlo na placení.
Dáma neměla funkční svou zlatou kreditku.

Kiki měla úhledně zabaleno a přichystáno v taštičce, když se madam otočila na podpatku
a odkráčela.

"Možno platit v rublech!" Volala za ní úslužně.
"Možno použíť bankomat! Jest zděz!" Pokusila se ještě zlomit tu smůlu v poslední chvíli a dokonce za ní vyběhla ven.

Dáma jen pokrčila rameny a šla dál.


Kiki se vrátila do obchodu jako spráskanej pes a znovu mi oznámila, že odjíždí.
Říká to vždycky, když je nespokojená.

Ještě nikdy neodjela.


Mezi její zlozvyky, kromě výhrůžek, patří kousání nehtů. Nebo i trhání. Naštěstí jen vlastních.
A to i těch umělých.
Především opět v čase nespokojenosti.

A tak s tím začala i teď, když znovu zasedla k telefonu, jelikož jsme další zákaznice neměly, aby pokračovala
v hádce se svým přítelem.

Pak přišel Martin na kávu. I s ním měla Kiki před pár dny nějakou slovní přestřelku.
Teď se jí zadíval na ruce a povídá: "Kiki, kde máš nehty?"

"To je kvůli tobě! Když jsem nasraná, tak si je okusuju."

"Takže sis je sežrala?"

"Jo! Dlužíš mi nehty!"



A zatímco dál ťukala do klávesnice, já si povídala s Martinem.
Něco jsem mu svěřovala a dodala jsem, aby to nikomu neříkal.

Kiki se nám do hovoru vmísila poznámkou: "Nejhorší je, když řekneš Martinovi,
aby to nikomu neříkal. Protože on to fakt nikomu neřekne..."

Martin na ni zmateně koukal, nevěděl hned, jestli je to dobře, anebo snad špatně,
a Kiki pokračovala: "To já když řeknu, nikomu to neřikej, tak si přeju opak. Podle toho taky
vybírám, za kým s tim jít..."


A podle toho se taky zařizuje, když někdo svěří tajemství jí.

Bez předchozího echa přiletěl na pár dní domů Tom. Překvapil nás a doma se rozhodlo,
že stejně tak překvapí babičku.
Pojedem na chalupu a přivezem ho s sebou.
Ta bude koukat!

Za pár dní, ještě než k návštěvě chalupy došlo, mluvila Kiki s babičkou...


"Víš, co je novýho? Přiletěl Tom. Už před pár dny... ty to nevíš, viď? Oni se tam
za tebou chystaj...," pravdu dila do svého utrženého sluchátka a maminka nestačila zírat.

Pak si posteskla, že je teď za idiota, když babičce ještě ráno tvrdila, že Tom se má v Anglii moc dobře...

Naštěstí to spravil další telefonát, kdy maminka uvedla celou záležitost na pravou míru.


Další den se mi vůbec nechtělo vstávat. Nebyla jsem schopná udržet otevřené oči,
a jelikož jsem nikam nemusela, každý pokus o bdění jsem s úlevou vzdala a znovu usnula.
Nakonec byla jedna, když zazvonil telefon...

Kiki.

"Co je?"
"Jedeš se mnou k mámě?"
"Tak jo...," zívla jsem.
"Pozdě!"
"Jak pozdě?"
"Kdybys odpověděla o vteřinu dřív, tak jsem k tobě zahla. Teď jsem tu odbočku minula..."

A zavěsila.

Přesto za chvíli zvonila u dveří, i s Martinem. Vraceli se ze cvičení. Brrrr - takhle po ránu!


Prý mám pohnout, oni si zatím dají kávu...
Kiki chystala presso a Martin z gauče volal, že nám poví pár zajímavých čísel.

"Už jsem nekouřil 317 dní, 3 hodiny, 51 minut a 13 vteřin!" Četl z nějaké mobilní aplikace.

"To už teď ale neplatí...," popíchla jsem ho.

"Dobře, tak 17 vteřin. 18.. 19, 20, 21, 22...."


Koukala jsem na něj, a zatímco počítal, jsem si říkala, že se svou mimoňskou partou se o čtenáře nemusim snad bát...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marie | 27. ledna 2014 v 20:00 | Reagovat

Ty jo nefungovala zlatá kreditka,ta asi čuměla co?No,on každý je svým způsobem mimoň!!!!!

2 Blanka | 27. ledna 2014 v 20:28 | Reagovat

Žádný strach z nedostatku mimoňů... Je nás hodně! A ty chodce, co už můžou, úplně vidím... :-D  :-D  :-D

3 andrea | 27. ledna 2014 v 21:33 | Reagovat

presne tak, vase rodinka uplne staci... ale nejste o nic jiny nez treba ta nase, jen to proste umis vyborne zachytit, verim tomu, ze stravit den u nas, mas taky postarano o nejaky to zabavny psani

4 Adlik | 27. ledna 2014 v 22:07 | Reagovat

No to já musím s politováním konstatovat, že mně naše rodinka většinou leda nasere. Takže tyhle sympaticky mimoňský příhody a roztomilý slovní přestřelky čtu vždycky se zasněnym úculem na rtech, jak to je asi prima :) a že máš navíc fakt spisovatelskej talent, kdy ještě všechno tak prďácky vyzní, je absolutní bonus. Díky za to :-)

5 Veronika | 27. ledna 2014 v 22:51 | Reagovat

Ale čteme pořád :) ikdyž nekomentuji, tak často O:-)

6 LUCIE | 28. ledna 2014 v 6:23 | Reagovat

Já čtu taky pravidelně,jen moc nereaguju:).Tvoje rodina a kamarádi mě baví a to moc.A jsem na tom stejně jako Adlik taky musím s politováním konstatovat,že moje širší rodina mě většinou jen nasere:)Za to manžel a děti to by vydalo na román jen mít takové spisovatelské střevo jo ty:))))

7 renuška | Web | 28. ledna 2014 v 8:02 | Reagovat

Mimoň tady, mimoň tam, všude, kam se podívám ...
Jsem blondýna jako ty, nechemická ...
Občas mě taky někdo nasere, přijde na to. Ale radši mám dny bláznivý než naštvaný, takže když už, tak aspoň začnu hodně hlasitě zpívat a hned se něco děje :-D.

8 Kiki | 28. ledna 2014 v 9:37 | Reagovat

Tak janicko se Ti verejne omlouvam,neserou na Tebe!:))) a jsem rada,tenhle clanek je oprabdu povedenej:))) ja uz se tesim na ten "boǒ"!:)

9 niternice | 29. ledna 2014 v 7:23 | Reagovat

Děkuju, že na mě neto... :)
Věřim, že v každý rodině by to vydalo na román! Pošlete mi klidně svý vtipný historky třeba do vzkazů a já je zakomponuju. Aniž bych je vydávala za svý :)

10 Verča | E-mail | 1. února 2014 v 17:58 | Reagovat

Ne, to rozhodně nemusíš.:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.