Chemický srab

8. ledna 2014 v 1:15 |  ZPOVĚDNICE
V nějaké noční filozofické debatě jsem Zdeňka musela uvést do obrazu
a prozradit mu, že vědci už dávno vyzkoumali, jak vzniká dejavu.

"A taky láska, mimochodem," dodala jsem.

"Ale já to nechci vědět! Programově se tomu vyhýbám. Ať mi to nikdo neřiká."

"Ale tomu se těžko vyhneš, píše se o tom a je to už docela profláklý...," upozornila jsem ho.

"Proč to doprdele nenechali bejt?" Rozčiloval se a opravdu se vůbec nezeptal, JAK TEDA.


Chce si dál myslet, že dejavu se dostavuje ve chvílích, kdy člověk už jednou stejnou věc zažil v minulém životě.
Ne, že jde o jakousi momentální disharmonii mozkových hemisfér.


Mně osobně nevadí, že na to vědci přišli, ani že to sdělili lidu, mně spíš vadí, že by skutečně všechno měla mít
na svědomí chemie.
Zkrátka, ať si vědci říkají, co chtějí, věřím, že za vším je něco víc.
Minimálně mi je s touhle vírou líp.


Na facebooku někdo sdílel varovný článek o tom, jaký fígl v současnosti používají únosci lidí.
Prý vyšlou malé dítě, které má plakat, že se ztratilo. V ručce třímá lístek s adresou, kam ho dobrodinec
jistě ochotně zavede - jenže ouha, v bytě ho nepředá mamince, nýbrž svému únosci, který ho obratem
prodá na "orgány".

Hrůza!

Hned mě tak napadlo, že kdybych viděla plačící dítě, taky bych ho dovedla domů.
V tom článku se radí tohle nedělat, ale zavolat policii, která se o to malé postará.
Při mé paranoie přečtení takových řádek znamená, k případnému uplakánkovi se ani nepřiblížit.

Poslala jsem odkaz na ten text Kiki a Zuzce.

Kiki měla ráno od sedmi a do práce jela ještě za tmy. Článek si stačila přečíst ještě doma před odjezdem
a v krámu mi pak vyprávěla, že se málem posrala strachy.
Že se pořád rozhlížela, odkud vyběhnou únosci a připraví ji o ledviny.

Chápavě jsem přikyvovala. Tomuhle prostě rozumím.

Během dne mi přišla reakce od Zuzky:

"To je úplná blbost!"

Dokonce smajlíka přidala, jako že se tomu jenom směje.

Nechápaly jsme, jak může nebrat takové varování vážně. Vždyť cokoliv je možné!

Prý kdyby ji někdo chtěl unést a prodat, tak to udělá i bez komedie nějakýho haranta.
Napsala doslova. Ta naše cynická sestra.

A taky se smála, že už vidí, jak se někde v obchoďáku ztratí dítě a já na něj zavolám policii, že mě chce unést...
Jako bylo by to možné, co si budeme povídat :)


Protože pokud jde o mě, tak rozhodně nemám pro strach uděláno.
Řekla jsem Vám novinku?
Drží se mě to od mala. Při sjezdu klouzačky (ne sjezdovky nebo tobogánu), jsem si přibržďovala nohou.
Dobře, tak i rukama. Mám takovou fotku, která mě přesně vystihuje. Toho sraba ve mně.

Vzpomínám, jak jsme jednou na chalupě měli myš v ložnici.
Bylo mi asi šest a někdy v noci mě vzbudil podivný rachot.
Otevřela jsem svý velký oči (protože strach prý takový má) do tmy a spatřila obrovskou myš. Do teď si tu její
osvětlenou siluetu pamatuju.

Vykřikla jsem. Ječela jsem, dokud nepřiběhli rodiče z vedlejšího pokoje.
Rozsvítilo se a hledala se krysa.

Ráno se našel deseticentimetrový rejsek.
Byla jsem přesvědčená, že to nebyl on. Do dnes si ostatně myslím, že chytili nesprávného...


Jak víte, i teď máme doma myšku. Už se jich nebojím, když zrovna neskáčou ze závěsů a nelekají mě uprostřed noci.
Zdeněk si tuhle posteskl, že se mu odtud nebude chtít.
Tak mu povídám: Stejně je tu myš...

Mně to totiž docela trápí.
Nevím, jak na ni. Do záchytné pastičky mi nevleze, akorát tam ten sýr tleje, protože se stravuje se Sárou
z jejích misek, no a ani Sára tu malou černou potvůrku nijak neřeší...

A já se nedávno lekla dokonce i Sáry.
Ležela na stole, když jsem koukala do počítače. Bylo zhasnuto, svítil jen monitor,
takže co se dělo kolem, jsem úplně dobře neviděla.

Najednou se Sára počala zvedat na všechny čtyři a můj periferní zrak ji zachytil.

Já se KURVA lekla, že tu stoupá kouř, ty vole! Ty jsi tak šedá... Slyšel Zdeněk do ložnice hned po mém výkřiku...

Měla jsem v tu chvíli skutečně dojem, že se ze stolu valí oblaka dýmu.

Stejně si myslím, že i paranoia a nepříčetnost jsou chemického původu.
Já bych se za to na vědce nezlobila.

Tak je holt všechno chemie, no. Co se dá dělat?
Sice mi to nepomůže, ale teoreticky z toho vyjdu líp.
***


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marie | 8. ledna 2014 v 8:18 | Reagovat

Prý i co mozek vyprodukuje je chemie,ale asi ne ten můj,na ty bludy by chemie nestačila.Jako děti jsme se chodily koupat na jezero,tak jsme to viděly my děti.Když jsem tam zavítala jako dospělá ženská,dostala jsem záchvat smíchu,když jsem viděla to plivátko.Ale bylo to hezký vidět věci dětskýma očima.

2 Ann Taylor | Web | 8. ledna 2014 v 8:29 | Reagovat

No...já nevím, ale neznám matku, která dává svým dětem lístečky s adresou pro případ, že by se ztratily. Mně by přišlo už jen to, že tady někdo asi počítal s tím, že se ztratí.

Ale co se chemie týče, tak ta ovlivňuje úplně všechno. Chemie stojí úplně za vším, s tím problém nemám, to je fakt. Už za vznik obyvatelné planety mohly chemické procesy.

3 mengano | E-mail | Web | 8. ledna 2014 v 8:59 | Reagovat

[2]: Kdyby tě tak slyšel někdo, kdo nevěří v evoluci :D

4 Adlik | 8. ledna 2014 v 9:04 | Reagovat

Když zrovna neskáčou ze závěsů prej :-D a vůbec zase plodný článek ma momenty, který mě rozesmály :-D  a v mým případě je jasný, že mám za to, že je něco víc než jen "chemie"... :-) já o tom jsem už přesvědčená a hotovo. Ale ať si každý věří čemu chce :-)

5 Aničk | 8. ledna 2014 v 10:40 | Reagovat

Zase jeden krásný článek :-D
Myška mě potěšila, vzpomínám, když mi takhle jednou utekl potkan :-D Měsíc jsme ho lovili po kuchyni, a když se mamce povedlo, nenapadlo ex nic lepšího než vzít si ho na rameno a chodit s ním po bytě - no co asi napadlo potkánka? Na další 3 měsíce se jít živit pod linku :-D
Jinak já dítěti dávám do kapsy lísteček s telefonním číslem (adresu teda ne, to je fakt) a na ruku náramek taky s číslem.

6 renuška | Web | 8. ledna 2014 v 11:42 | Reagovat

Myš v bytě? Vy ji tam furt máte? Jéžišmarjá, to bych prostě nedala. Já kvůli tomu (nééé, Renčo, myši tam nejsou ... dva dny poté: Téda, to byla krysa jak hovado, co jsem tam večer viděl běžet ...) do sklepa pro brambory posílám přítele nebo své syny, sama prostě nee a nebo jedině za světla v doprovodu rodičů. Bez lístečku s mou adresou. Pochybuju totiž, že kdybych tam začala řvát, že jsem se ztratila a že se bojím, tak že by se našel někdo, kdo by mě šel "vysvobodit". To by se spíš všichni venku řehtali, jak jsem pitomá :-D :-D :-D

7 panta | 8. ledna 2014 v 11:51 | Reagovat

Opět vtipný Janičko a ta fotka na tom tobogánu smrti je roztomilá! :-D

8 andrea | 8. ledna 2014 v 12:30 | Reagovat

jani nedivim se ze brzdis kdyz te daj na klouzacku s holym zadkem :) :) :) a tyhle ruzny varovny clanky si staci overit na hoax.cz vetsinou jsou to fakt nesmysly :) ale jako taky to obcas se strachem prehanim, takze chapu. v tv kvuli tomu nekoukam na zpravy a nic jineho nez komedie :)

9 Martin | 8. ledna 2014 v 16:38 | Reagovat

Na tvoji obhajobu... Klouzačka na které jsi vyfocená skutečně vypadá jako prudký tobogán. Tenkrát se vůbec na ochranu nás dětí tolik nehledělo. Nikdo neměl helmu na kolo, nebyli jsme natíráni krémem s UV faktorem 50, hřiště nebylo odděleno od silnice vysokým plotem a ... a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

10 niternice | 8. ledna 2014 v 17:52 | Reagovat

Mě ty Vaše komentáře prostě baví :)
Děkuju za ně.
A taky jsem si řikala, při pohledu na tu fotku, že mi to po tom nahym zadku muselo nejet :) Ale jistila jsem si to...
A Martínku, tak to dokončíme, ne? Pojďme:
A jak jsme si to dětství užili! ;)
(Já teda pro tu svou bojácnost tak na sedmdesát procent, ale dobrý :))

11 Veronika | 10. ledna 2014 v 0:25 | Reagovat

Martin, má pravdu, bylo to úplně jiné. Je mi i líto, že generace našich dětí nezažije takové dětství, jake jsme měli.
Na té fotce vidím úplně Elenku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.