Leden 2014

Nový život

31. ledna 2014 v 20:47 Zpovědnice
Už jsem předeslala, že posledním lednem končilo mé soužití se Zdeňkem. Přesně po pěti letech.
A začínáme oba znovu.

Někdy mám pocit, že jsem si prostě zahrála na rodinku, ale jinak jsem pořád ta, co jsem bejvávala.
Jako když jsem si, co by dítě, hrávala na doktorku, prodavačku, učitelku...

Všechno jenom na zkoušku. Já zůstávám já.
Jestli mi rozumíte.

Nevím, jak tohle vidí Zdeněk, ale já svým způsobem vnímám uplynulých pět let, skoro jako nějaký přelud.
Sen, hru, pokus...
Zároveň ale vím, jak moc to bylo skutečné.

Přesto do poslední chvíle jsem si nemohla zvyknout, že jsem maminka.
A teď už si rok marně zvykám na to, že už jí zase nejsem.
Aspoň ne tou aktivní...


Vždycky jsem to tak měla. Dlouho a těžce si zvykám na nové stavy a situace, které by měly nějak zásadně
měnit můj život, a teprve, když se vše vrátí do starých kolejí, (protože tam se mi to rádo vrací), zjišťuji, že jsem vlastně zvyklá byla. A asi dávno.

I z tohohle pohledu hodnotím Zdeňkovo stěhování jako zvláštní událost - říkám si chvílemi, kam jako jde?
Přitom jsem k rozhodnutí, nás dva rozdělit, dospívala rok. Takže jsem měla dost času si zvyknout.
A hlavně zjistit, jestli to tak vážně chci.

Ani jednou jsem nezapochybovala, takže ten krok považuju za správný.
A i když Zdeněk nebyl stejně přesvědčený, jako já, rozhodla jsem na sklonku léta i za něj.
Nedá se žít z minulosti. Nic dobrého by nepřineslo, zůstat spolu proto, že jsme rodiče Elenky.
Nemůžem si říkat, že jí by se naše odluka nelíbila...

Protože tohle jsou patologické pocity, pryč s nimi.
Zdeňkovi to prospěje taky, i když teď tomu třeba nevěří a samoty se bojí.
Taky se bojí vzdálit pokojíčku. Není mu přirozené, opustit prostor, kde se proháněla a žila Elenečka.

Stál by na místě a já bych běžela dál. Co hledat v prostoru, kde už Elenka není?
Proč k sobě celé noci tisknout její župánek, když v něm není ona?

Přesto ani já se nedokážu smířit s tím, že je pryč.
Nedávno jsem měla intenzivní pocit, že to není možné. Že přesně vím, jak voněla, jak zněl její hlásek,
jak hladila její ručička, jak jemňoučké byly její vlásky... Není možné, že bych ji už nikdy neviděla.
Neslyšela a necítila. Prostě to nejde.

Kvůli tomuhle docházím na terapie. Řešením je prý čas.
Odmítám...
Takže trauma ještě nekončí.
To prý až smířením...

Zdeněk jel někam tramvají, a dívka, proti které seděl, měla rozevřenou knížku.
Držela ji v úrovni svých očí a Zdeněk tak měl přímý výhled na titul.

ZÍTRA ZAČÍNÁ TVůJ NOVÝ ŽIVOT

Chvíli na to zíral - takhle se vážně jmenuje nějaká knížka, anebo to vidím jenom já?
Jako znamení...

Někdy jsou takové zvláštní momenty v životě.
Později se mi svěřil, že ho nápis docela uklidnil.
Prý proto, že tam nebylo napsáno ZÍTRA KONČÍŠ, anebo třeba JSI V ŘITI...
"Nový život" prý nezní špatně.


Při vyklízení skříně mi najednou přinesl nějakou igelitku.
Prý nechápe, co to tam dělalo.

Nakoukla jsem dovnitř a tam špinavé prádlo. Malé prádlo...
Rok staré špinavé prádlo po Elence.
Její nejběžněji nošené věci.

Koukali jsme na to a nechápali to společně.

Pochopitelně jsem sáhla dovnitř a vytáhla důvěrně známé tričíčko.
A co myslíte?

Já ji ucítila.
Po roce se stalo to, s čím se rok smiřuji, že už se nikdy nestane.
Intenzivně jsem cítila její vůni, to jedinečné aroma jejích propocených pyžamek...

Ne, nepozastavujte se dneska nad tím, proč ty věci nebyly dávno prané.
Tehdy to holt Zdeněk přivezl z nemocnice, a tak, jak jsem mu to předala,
to založil...

Aby mě to po roce mohlo potěšit. A povzbudit.
Protože loni bych ho za takový úklid seřvala.
A teď se s tím mazlím...

Vážně jsem říkala, že je k ničemu, mazlit se s jejíma ponožkama, když v nich nechodí?
Je to tak...

Potěšila jsem se, doplnila potřebu té omamné vůně a tašku věnovala mamince.
Ona to nechce prát. Chce si to schovat. A porochnit se v tom.
A pozvat na to i ségry...


Někdy se mi vybavuje příběh mladého muže, který v době methanolového průseru přišel o zrak.
Ve zprávách s ním běžel rozhovor přímo z nemocničního lůžka a ten pán
vyprávěl, co pil, a že teď nic nevidí.
A že je to nepříjemný, takže už aby to odeznělo.

Reportér se zatvářil soucitně a zavřel za sebou dveře.
Jal se zpovídat lékařku, která mu na mikrofon potvrdila, co bylo jasné.
Bohužel poškození zraku je nevratné...


Tehdy jsem seděla u televize jako přibitá. Ten chudák věří, že zase bude vidět,
a každý přitom ví, že ne...

Jenže asi po týdnu jsem zhlédla novou reportáž o tomhle muži.
Uvedli ji slovem "zázrak".

Slepota zmizela a ten pán zase vidí.
Medicína to nedovede vysvětlit.


Dneska jsem si na to vzpomněla, když jsem držela u nosu Elenky noční košilku a nasávala
tu vůni omamnou...
***

Za nedlouho...

31. ledna 2014 v 6:00 DNES
Nastal poslední den našeho soužití se Zdeňkem.
Od zítra už každý zvlášť.

Začíná mu nový život, dokonce mu to bylo vzkázáno shůry!

Ale o tom a mnohém dalším později.
Třeba, jaká nabídka se (asi) neodmítá, a jaká (podle Zuzky) úplně snadno...
***

Dřepkins!

29. ledna 2014 v 12:39 Zpovědnice
Tak jsme měli zase takový menší sourozenecký slet.
Menší proto, že nedorazili dva, takže jsme v tom baru seděly s Kiki samy - nebýt Martina,
který nás v tom nenechal.

Zuzka dala přednost cvičení, protože svůj novoroční příslib o lepší postavě v roce příštím
vzala zřejmě vážně, no a Tom si zřejmě přepočítával kasičku...

Kiki nutně sháněla UGGy. To jsou ty medvědí sněhule.
Jenže nějak jí na ně z výplaty nezbylo, a tak využila návštěvu Toma, která končí zítra,
aby ho požádala o půjčku.

Dřív, rozumějte hodně dřív, když jim bylo náct a míň, byla úplně běžná praxe ta, že Tom
nacházel své prasátko prázdné. Někdy se mu na stole válely dlužní úpisy. Podepsané TVOJE MILOVANÁ SESTŘIČKA KIKI.


Nikdy se neozval. Byl svou milovanou sestřičkou tak vycepovaný, že si nedovolil.
A poctivě střádal dál, na její oblečky a kosmetiku...

Vzpomínám, jak mu maminka vždycky domlouvala, aby si to nedal líbit. Aby si zamykal pokoj, i kasičku.

A tak zamykal pokoj. Ale musel Kiki říct, kam schovává klíč.


A tak ho teď, po roce jeho studií v Anglii, zkusila směle znovu.
Fungovalo to tak vždycky, proč by ne dál.

"Tomí, potřebuju na ugy!"

"A co já s tim?"

"Jak to myslíš?" Zeptala se s nastavenou dlaní. "Chci půjčku!"

Jenže Tom překvapil: "Tak navštiv Provident. Tam ti půjčej do patnácti minut..."


Kiki byla zcela paralizována.
Div se mu neuklonila a opustila jeho pokoj.
A hned mi volala. Tuhle událost století - že Tom už neni, co býval.


A tak UGGy v baru neměla. Zato mě zase zkritizovala za můj outfit.
Psala mi, že mám před odchodem z domova poslat foto a počkat na schválení.
A já neposlechla. Jsem přece soudná bytost!

A tak jsem si vyslechla: "Světlý džíny se v zimě nenosí! A napodobenina ug se nenosí vůbec!
A ten svetr je jinak modrej, než to tričko, to je totiž fialový... Takže seš buď barvoslepá nebo úplně
bez vkusu," uzavřela výčet nedostatků mého looku, který jsem pečlivě volila téměř hodinu.

Když jsem dosedla, rozhlédla jsem se kolem a o lavici vedle HO vidím.

"Neni to..."

Kiki nahodila tázací výraz, ale Martin pohotově odvětil: "Jo, JE. Takže tam nečum."

"Jéžiš, no jo! Já si ho všimla až teď! Viki Cabadaj!" Poznala ho Kiki.

Kupodivu, protože většinu starých českých filmů prostě nezná.


A pak dostala nápad: "Jani, o co, že se teď nepostavíš a nezavelíš na celej bar DŘEPKINS!?!"

Myslím, že bych byla naprosto originální, že bych ho (a celé osazenstvo) nesmírně pobavila.
Přesto jsem odolala pokušení a sázku neuzavřela.


Vždycky se mi ale tohle machrovské heslo líbilo. Je v něm kus takový správný anarchie...
Něco, jako když Tom zavelí Provident!
***

Dnes

29. ledna 2014 v 6:00 DNES
Nový článek během dneška...


Víte, z jakýho filmu je hláška "DŘEPKINS!" ?
***

Hledá se mimoň

27. ledna 2014 v 18:24 Zpovědnice
Když jsem se včera ráno vzbudila, měla jsem zprávu od Kiki, týkající se předchozího článku.
Že prý podle ní nebudu mít moc komentářů, protože na mě čtenáři serou.

Povídám, "proč na mě serou?"

"Protože ty sereš na ně! Dokonce to tam i píšeš!"

"... A je tu ještě něco - Tonda je bavil! Ten byl pro smích všem. Na Mirkovi neni pro blog nic zajímavýho, je to prostě normální kluk. Potřebuješ mimoně!" Zněl verdikt Kiki.


OK, tak se hledá mimoň...


S tím jsem teprve vylezla z postele.
Při prvním ranním pohledu do zrcadla mě na chvíli napadlo, že už ho mám...


Cestou do práce jsem se stavovala u benzínky a mínila použít stojan, který
byl ještě před malou chvílí obsazený.

Zarazila jsem pistoli tam, kam patří a stejně musela čekat, až chlap přede mnou zaplatí.
Až se vypne červené světýlko. Protože do té doby to nefunguje.
To znám.

Za pár minut jsem už měla natankováno a tahala hadici zase ven. Zamířila jsem k pokladně.

"Víte proč vám to hned neteklo?" Zkoušela mě prodavačka, když mi podávala terminál k zadání pinu.
"Jasně, protože nejdřív musel ten pán zaplatit," odvětila jsem bezchybně.

Uznale kývla.

A pak se zeptala: "A víte, že byste neměla tu hadici ani použít, dokud to pán nezaplatí?"

"Tak ona se použít ani nedala...", dělala jsem z ní krávu.

"Nedala, a málem byste ji už nepoužila vůbec... - Rádo se to seká," mrkla na mě.

"No vidíte, to jsem nevěděla. Člověk se pořád dovídá nový věci," snažila jsem se být sympatická.

Snad proto jsem ještě dodala: "Obzvlášť blondýny, že?!"
Rozesmála jsem se afektovaně, abych byla ještě sympatičtějí, ačkoliv fóry tohohle
rázu nerada, když v tom mi teprve došlo, že i ona je blond.

"Teda o sobě mluvim!" Vyhrkla jsem honem.

"No to asi jo, protože já jsem chemická, mně se blbost netýká," udělala krávu ona ze mě a jako taková jsem odešla.


Dobrý no, to mi ten den hezky začal. Mimoň podruhé.

A cestou na letiště ještě potřetí...

Přechod, z obou stran lidi, světla žádná. Je na mně je pustit.
Snad to ubrzdim.

Jelikož jezdím rychle (jelikož na poslední chvíli), šlo mi brzdění ztuha.
Ještě to náledí do toho, to mi byl čert dlužen.
S vypětím všech sil a pískáním brzd jsem minula zvědavě vyčuhující hlavy a zastavila těsně za přechodem.
Ve zpětném zrcátku jsem viděla přecházet chodce, teď už můžou...


V krámu to bylo trochu lepší. Aspoň pro mě.
Kiki se po telefonu hádala s Danem, a když nakonec zavěsila, oznámila mi celá rozčilená, že jede domů.
Bylo poledne.
Ne večer.

"Jedu!"
"Jeď."
"Nesere tě to?"
"Je mi to u prdele," dala jsem jí požehnání na cestu.

Nakonec ale neodjela. Přišly bohaté zákaznice a Kiki v ráži jim prodala půl jarní kolekce.

Potíž nastala ve chvíli, kdy došlo na placení.
Dáma neměla funkční svou zlatou kreditku.

Kiki měla úhledně zabaleno a přichystáno v taštičce, když se madam otočila na podpatku
a odkráčela.

"Možno platit v rublech!" Volala za ní úslužně.
"Možno použíť bankomat! Jest zděz!" Pokusila se ještě zlomit tu smůlu v poslední chvíli a dokonce za ní vyběhla ven.

Dáma jen pokrčila rameny a šla dál.


Kiki se vrátila do obchodu jako spráskanej pes a znovu mi oznámila, že odjíždí.
Říká to vždycky, když je nespokojená.

Ještě nikdy neodjela.


Mezi její zlozvyky, kromě výhrůžek, patří kousání nehtů. Nebo i trhání. Naštěstí jen vlastních.
A to i těch umělých.
Především opět v čase nespokojenosti.

A tak s tím začala i teď, když znovu zasedla k telefonu, jelikož jsme další zákaznice neměly, aby pokračovala
v hádce se svým přítelem.

Pak přišel Martin na kávu. I s ním měla Kiki před pár dny nějakou slovní přestřelku.
Teď se jí zadíval na ruce a povídá: "Kiki, kde máš nehty?"

"To je kvůli tobě! Když jsem nasraná, tak si je okusuju."

"Takže sis je sežrala?"

"Jo! Dlužíš mi nehty!"



A zatímco dál ťukala do klávesnice, já si povídala s Martinem.
Něco jsem mu svěřovala a dodala jsem, aby to nikomu neříkal.

Kiki se nám do hovoru vmísila poznámkou: "Nejhorší je, když řekneš Martinovi,
aby to nikomu neříkal. Protože on to fakt nikomu neřekne..."

Martin na ni zmateně koukal, nevěděl hned, jestli je to dobře, anebo snad špatně,
a Kiki pokračovala: "To já když řeknu, nikomu to neřikej, tak si přeju opak. Podle toho taky
vybírám, za kým s tim jít..."


A podle toho se taky zařizuje, když někdo svěří tajemství jí.

Bez předchozího echa přiletěl na pár dní domů Tom. Překvapil nás a doma se rozhodlo,
že stejně tak překvapí babičku.
Pojedem na chalupu a přivezem ho s sebou.
Ta bude koukat!

Za pár dní, ještě než k návštěvě chalupy došlo, mluvila Kiki s babičkou...


"Víš, co je novýho? Přiletěl Tom. Už před pár dny... ty to nevíš, viď? Oni se tam
za tebou chystaj...," pravdu dila do svého utrženého sluchátka a maminka nestačila zírat.

Pak si posteskla, že je teď za idiota, když babičce ještě ráno tvrdila, že Tom se má v Anglii moc dobře...

Naštěstí to spravil další telefonát, kdy maminka uvedla celou záležitost na pravou míru.


Další den se mi vůbec nechtělo vstávat. Nebyla jsem schopná udržet otevřené oči,
a jelikož jsem nikam nemusela, každý pokus o bdění jsem s úlevou vzdala a znovu usnula.
Nakonec byla jedna, když zazvonil telefon...

Kiki.

"Co je?"
"Jedeš se mnou k mámě?"
"Tak jo...," zívla jsem.
"Pozdě!"
"Jak pozdě?"
"Kdybys odpověděla o vteřinu dřív, tak jsem k tobě zahla. Teď jsem tu odbočku minula..."

A zavěsila.

Přesto za chvíli zvonila u dveří, i s Martinem. Vraceli se ze cvičení. Brrrr - takhle po ránu!


Prý mám pohnout, oni si zatím dají kávu...
Kiki chystala presso a Martin z gauče volal, že nám poví pár zajímavých čísel.

"Už jsem nekouřil 317 dní, 3 hodiny, 51 minut a 13 vteřin!" Četl z nějaké mobilní aplikace.

"To už teď ale neplatí...," popíchla jsem ho.

"Dobře, tak 17 vteřin. 18.. 19, 20, 21, 22...."


Koukala jsem na něj, a zatímco počítal, jsem si říkala, že se svou mimoňskou partou se o čtenáře nemusim snad bát...
***

Můj svět - blog, detík, flirt

25. ledna 2014 v 6:00 Zpovědnice

Víte, že zanedlouho to budou už tři roky, co jsem si založila tenhle blog?
Od těch dob se můj svět od základů proměnil...

Vzpomínám na ty začátky s úsměvem, a kdo byl v té době při tom, tak ví, proč.
Třeba takový Martin, který byl zpočátku mým jediným čtenářem...

Volala jsem mu každé ráno, aby si nezapomněl přečíst nový článek.
A nutila jsem ho komentovat.
A když jsem měla kliku, že jsem zaznamenala člověka online, hned jsem
mu vzrušeně volala:

"Ty si čteš?"

"Ne, já hraju na Playstationu...," odpověděl třeba.

"To kecáš! Tak to tam někdo je!!!" Vykřikla jsem a donutila ho, aby se hned podíval.
A už tam byli dva...

Měla jsem z té návštěvnosti děsnou radost.

Postupem času se přidalo víc lidí, jenom mí nejbližší nějak zaostávali.
Kromě Zdeňka, kterého jsem taky tvrdým každodenním drilem naučila tuhle stránku navštěvovat.
Nakonec četli přátelé a přátelé přátel, mnohdy i ne přátelé mí, či přátel (ne nepřátelé - ty nemám;)),
pak také přátelé sourozenců (taky ne nepřátelé - ačkoliv mají), a širší rodina, jen sourozenci nic.

Kiki se vymluvila na poruchu čtení dlouhých textů, Tom na poruchu čtení českých textů
a Zuzka na mou poruchu :)

Nebude číst retardovaný texty.

Pak se stalo, že přátelé mých sester si můj blog chválili, a tak to ségry zkusily podruhé.
Kiki zjistila, že často píšu o ní, a tak už to nepřestala kontrolovat, no a Zuzka si dala na čas,
než se k tomu vyjádřila.

Její dlouhé mlčení mě ale nikterak neznervóznělo, protože jsem věděla, s čím nakonec přijde.
A nemýlila jsem se. Jsem retard - teď už si je jistá.
Po článku o traktoru, detektoru, tulákovi, no a Tonda tomu nasadil korunu...

Pak se ale stala zvláštní náhoda, kdy se s někým seznámila a volala mi, že dotyčný se z ničeho nic zmínil o mém blogu.
Byla to žena, protože mě čtou především dámy, a řekla Zuzce, že ji to baví a čte to dávno.
Zuzka se zastyděla - což si tedy ve skutečnosti nemyslím, jenom se to teď hodilo napsat,
a odvětila, že na tom mém blogu možná (možná!) něco bude.
Přesto se mou pravidelnou čtenářkou dosud nestala.

Kiki už kliká pravidelně, už nějaký čas patří mezi skalní fanynky. A jediného člena rodiny,
který TO VŠECHNO čte.
Maminka nedávno říkala, že to zkoušela, ale nedělá jí to dobře...



Velký zlom v mém blogování nastal loni, kdy ke stávajícím čtenářům přibyli noví, které zaujal příběh
Elenky. Možná to nebylo úplně fér, protože jsem je získala vlastně díky ní.
Ale zůstali. Jste...
A hodně, ale opravdu hodně, mě podpořili, když mi bylo nejhůř.
To Vám nikdy nezapomenu.

Schválně jsem to předchozí sdělení neuvedla slovem "mimochodem", protože to bylo
téměř zásadní. V mém, tehdy velmi narušeném, světě, který se mi náhle zboural pod nohama.


Mám ráda univerzální prostředky.
Záležitosti, v nichž je zastoupeno všechno důležité.
Proto mi blog neslouží jenom jako plocha k vypisování se.
Proto jsem si nezaložila nový blog speciálně pro sbírku peněz na dárky dětem a články o nich.
Proto píšu o všem. Jak o povrchnosti spjaté s módou, tak s mou sestrou Kiki,
tak o mých chalupářských příhodách, mužích a kuchařském, či jiném umění.

Když jsem zmínila ty muže, jeden mi stále nezapomněl, že byl mezi těmi třemi,
které jsem v jednom podzimním článku zmínila, včetně jejich zařazení v mém světě.
V mém novém světě.

Jeho úloha byla "do společnosti" a on chtěl víc.
A já taky! Protože mnohem lepší je chlap pro všechno, ten univerzál, než muset sestavovat
celou družinu specialistů :)

Tehdy se urazili všichni zmínění, a ten, který ne, tak to jenom nečet´.

Pokud jde o vztahy, tak tedy rozhodně preferuji ty univerzální.
Proto mám kolem sebe celkem málo fyzických osob.
Ségry, přítele, pár nejbližších přátel - dva...
A další blízké na "drátě".

Lidi, s nimiž můžu probrat všechno, aniž bych si musela hlídat téma, anebo jazyk.
Jazyk za zuby, ne jakou řečí s nimi pohovořím... To opravdu ne :)
Netýká se zatím Mirka. Tam si hlídám téma i jazyk. Anebo bych aspoň měla...


Zuzka je docela vážená persona, pokud jde o její profesi. Ale já to mám u ní dobrý.
I když můj blog dál nečte, a že mám šílený zájmy a vkus, si myslí stále.
Přesto můžu dělat (i psát) třeba kraviny, a když mě někdo zkritizuje, tak se mě zastane.
Totéž Kiki. I když se spolu někdy interně porvem...

Mezi nimi je ve vztahu ke mně ten rozdíl, že Kiki nikdy nedržela v ruce detektor
a Zuzka by nikdy netančila s tulákem. Podle obou mám ale svůj svět :)


Když se řekne: Ten má svůj svět! Tak se to myslí hanlivě, to já náhodou vím.
I já to říkám. Tuhle Zdeněk zapnul telku a tam vyhrával nějaký chlápek na housle.
Možná na něco jiného, nevím už, protože mě zaujal jeho výraz. Nás zaujal.
Zavřené oči, pootevřená ústa,
každou chvíli jiná grimasa, houpal se a přešlapoval na pódiu, a kdyby tam byl zcela sám,
nezjistil by to. Ten hrál pro sebe, ten pán.

Ale to já přece ne!

Kiki mi nedávno povídá: Já bych chtěla zažít nějakej tvůj boom!
Ptám se, jak to myslí a prý tak, že by mi třeba vyšla knížka a byla bych najednou strašně populární.
A ona by mohla říct, že byla u mých pisálkovských začátků, které probíhaly na blogu.
I když ho začala číst až při návštěvnosti padesát denně, protože co nemá sledovanost, jako by nebylo...

Teď mě tak napadá, že můj svět dobře vyniká v kontrastu světa Kiki.


Když někdy nevím, jak dál, dá mi Zdeněk dobrou radu.

"Kdyby sis zahulila, měla bys nápadů plný kapsy!"


Ale nápady nejsou, myslím si, to, co by mi chybělo.
Pokud mám něčeho dost, jsou to právě vize, plány, sny a fantazie.
Jen už jsem zjistila, že někdy není lepší je realizovat, než u nich zůstat.

Ráda si vymýšlím a píšu si v myšlenkách scénáře k různým událostem,
co bych ráda zažila. Říká se tomu snění :)

Tuhle jsem potkala dávného kamaráda a zdálo se, že jsem ho pozdravem nějak vytrhla ze zadumání.
Bezprostředně mi prozradil, že zrovna v duchu nadával svému šéfovi za to, že vyjel po jeho
holce.

Jeho holka s ním nepracuje, jeho šéf jeho holku nezná. To se jenom kamarád zasnil, že by ji dostal k nim do firmy
a vymyslel scénář, jak by to dopadlo... Zašel kapánek daleko. Taky se mi to stává.

Ale většinou v duchu nezajdu zdaleka tam, kam to pak zajde samo, když to spustim...


Loni touhle dobou jsem byla s Elenkou. Možná v nemocnici.
Byla jsem máma na plný úvazek, chlapi mě nezajímali, nápadníci nebyli, protože jsem nevytáhla paty z pod střechy,
měla jsem těžké starosti a v chodu, při zdravém rozumu mě držel blog a mé malé úniky, často provozované právě jen v myšlenkách.
Třeba těch o Tondovi.


Jakmile se můj svět zhroutil, spustila jsem to všechno, co bylo dosud tabu.
Třeba detíky...

V představách bylo pokladů všude plno. Ve skutečnosti žádné tam, kde jsem je očekávala.
Jestli není řetěz a kombajn vlastně hledačské štěstí, když mi udělaly radost.


Co přišlo se zimou? Konec hledání, žádné cesty na chalupu, žádné útěky do polí.
Ale já zoufale potřebovala rozptýlení, úniky z nejtěžší životní situace, jaká mě dosud zastihla.
Nastala doba, kdy jsem nejvíc ocenila svou vizáž.
Zjistila jsem, že přízeň mužů můj smutek účinně rozkládá.
Na části. Které jsou snesitelnější, než celý ten obrovský kus, co se jím člověk musí prokousat, aby mohl
nějak žít dál.

A tak jsem ráda za každého nápadníka, co mě přijde pozdravit, co se jen usměje, co napíše něco strašně
povrchního o tom, jak jsem úžasná, přestože o mně ví úplný kulový.
Protože díky takovým poklonkům si většinu dne pluju na hladině (a volně dýchám), a až na noc, až doma, mě to stahuje dolů, ke dnu.
To třeba, když Sára škrábe na Elenky pokojíček. Když zapaluju svíčku u její fotky.
Když na ni pomyslím, že tady chtěla být a není. A na úplné dno dopadám ve chvíli, kdy si promítnu, jak
to měla těžké. Vidím ji znovu stát vzorně u rentgenu, ověšenou těžkou zástěrkou, anebo ji slyším říkat
něco o mámě.

Můj svět je dneska naprosto jiný, než byl ještě před necelým rokem.
Mám víc čtenářů a přitom mi na blogu záleží míň. Než když jsem na něj neměla čas.
Víc nápadníků, a přitom mi na nich záleží míň. Než když mi chyběli.
Víc zážitků a peněz a každý večer jedno antidepresivum, co by mě mělo do rána z toho dna zase zvednout
a umožnit mi stát o jakoukoliv přízeň, prožitek a útratu. A vůbec vstát z postele.
Protože minimálně Mirek za to stojí.
***


Tři sestry...


Někde tady to MĚLO bejt... !

Později...

23. ledna 2014 v 6:00 DNES
Chystám pro Vás povídání s názvem Můj svět.
Mohlo by Vás to bavit :)

Zatím můžete mrknout na nové hlášky v Hlásnici...
Krásný den!
***

Hvězdičky

21. ledna 2014 v 6:00 Zpovědnice
"Ráno před prací se zastav ve skladu pro kalhoty s hvězdičkama."

"Dyť jsem je dovezla dneska!"

"Ale ne všechny, ještě ti daj zbytek."

"Tak se pro ně stav ty po práci, ne..."

"Víš, jaká je mlha? Já nebudu riskovat kvůli tomu, že ty potřebuješ přivézt kalhoty!"

Někdy skutečně nemám pro svou šéfovou slov. Její úkoly mě mnohdy šokují, ale musím přiznat, že i baví.
Hlavně jejich zadání...

"Dojdi mi koupit nabíječku do Vodafonu!"
"Proč si tam nezajdeš sama?
"Protože mě tam minule prodavači balili a já na to nejsem zvědavá," vyslala mě z krámu.

Došla jsem do prodejny, řekla o nabíječku, zaplatila, a než jsem odešla, říká mi jeden z prodavačů:

"Měla byste chvíli?"
Zpozorněla jsem. "Ano?"
"Rád bych vám přednesl, co Vodafon nově nabízí...," uculil se a vytahoval zpod pultu nějaké desky.

Prezentaci jsem odmítla a vrátila se za Kiki.

"Tak co, taky tě balili?"
"Ptali se, jestli mám čas..."
"Přesně!"
"Aby mi nabídli služby Vodafonu... Ale to si neberu osobně, narozdíl od tebe...", vysvětlila jsem jí a ona se začala smát.


Kiki totiž nesnáší pozornost mužů.
Přišla s tím, že měla sraz s Martinem před restaurací, a než se ho dočkala, ulpělo na ní několik mlsných pohledů.
A to i když koukala do země!

Někdy kvůli své (nepochopitelné) fóbii vysílá, namísto sebe, mě.
Ne proto, že by se domnívala, že jsem šedá myš, o kterou nikdo pohledem nezavadí...

Tuhle mě při práci napomenula: "Nekoketuj mi tady a kóduj!"

Přitom jsem jen odpověděla na pozdrav prodavači od vedle, který šel kolem.
I ten Kiki údajně balí. Je jí to velmi nepříjemné.
On třeba přijde a začne si s ní povídat, jak jdou kšefty a tak.
Jednou se jí dokonce přiznal, že na dovolené létá sám.
No snad si nemyslí, že bude létat s nim!


I její průpovídky si dám líbit. Třeba, když mi z ničeho nic prozradí, že Dan si myslí, že umí předpovídat
budoucnost.
Kouknu na ni, oči plné otazníků, a ona mi vysvětlí, že se mu někdy zdají sny, co se stávají skutečností..
Aspoň jejich části.
Třeba, že Kiki zase přijde v něčem novém, anebo že k snídani budou zase vajíčka...

Teď kecám. Ona mi říkala příklady těch předtuch, ale já to prostě zapomněla.
Což mi připomíná, že už skoro nezapomínám!

Výrazně se mi zlepšila paměť. Sama si toho všímám. Ani mi to nikdo nemusí říkat.
Jestli si toho tedy vůbec mí blízcí všimli!
Přesto, co jsem to tehdy zapomněla na té střeše auta, už si asi nevzpomenu...

Takže to jednou pro vždy pouštím z hlavy.
Kde už to stejně neni.

Předpokládám, že se dnes v noci vzbudím a vykřiknu, o co šlo.
Mohlo by to fungovat jako plánované otěhotnění...
Víte přece, jak když ženská někdy moc moc chce, tak prostě nepočne. Až když se na to vykašle,
je to hned.

Tak mi to třeba teď naběhne. Úplně spontánně.
A řeknu si - taková blbost a já se tím zabývám půl roku?!


To i Zdeněk mě překvapil, čím se zabývá.
Chcípla nám zase po delším čase rybička.
Plavala břichem nahoru na hladině a já už neměla čas ji vyndat.

Tak se toho ujal Zdeněk a pak mi povídá: "Mě by dycky strašně zajímalo, co se tam stalo."

Zbystřila jsem.

"Jestli se porvaly nebo něco chytla..."


Jelikož ta voda už mírně zapáchá, tak si myslím, že nepřežila mou péči.

Tu jsem chtěla věnovat jedné velmi obézní anglické dámě, která přišla k nám do krámu,
aby zjistila, zda na ni budeme něco mít.
Cokoliv!

Stála před Kiki a čekala na verdikt.

Já ze skladu volám: "Tak co jí zkusíme?"

A Kiki mi odpovídá: "Nic!"

"A co ten kilometrovej svetr?"

Ale Kiki už se s paní loučila. A hned nato se na mě otočila a pravila: "Jani. Pani smrdí jako kráva. Takže jí fakt nebudeme nic marně zkoušet..."


Zato jsme si pak zkoušely my.
Kalhoty s hvězdičkama.
Protože hvězdičky jsou teď moderní.
A jako prodavačky musíme bezpodmínečně vědět, jak ty kalhoty sedí!

A i když Kiki nejvíc zajímají stars z bulváru a mě ty blikající nad námi, (a tyhle kalhoty nesedí ani jedný z nás),
tak mě to s ní prostě baví...


"Ty tvoje odličovací ubrousky nemaj úplně hebkej povrch."
"Mně to právě vyhovuje."
"Mně ne, kupuj si jiný!"
***



Jak mu (ne)zobat

20. ledna 2014 v 6:00 Zpovědnice
Věděli jste, že existuje přebor ve stolním fotbálku? Dokonce mistrovství světa!
Mirek se tomuhle sportu věnuje na nejvyšší úrovni, takže já už to vím. Že jde vůbec o sport...

Já to taky párkrát v minulosti zkoušela, to jsme se vždycky se Zuzkou někde cinkly a šly
někoho vyzvat. Byly jsme silný tým; vzpomínám, jak s námi byla největší sranda...

Každopádně nás to bavilo a o to u piva šlo.

Nedávno jsem si prohlížela naše letité album fotek. Je nám tam asi tak dvacet a vymetáme dízy
a mejdany. Přesněji řečeno vymetáme po mejdanech, protože ty se obvykle konaly u nás...
Ještě přesněji - Zuzanka vymetala, Janička spinkala.

A najednou, co to nevidím! Koukám na fotku, kde stojíme nad domácím stolním fotbálkem
a hrajem proti Martinovi a dalším kámošům.

No jo, dyť my měli vlastně doma fotbálek!!!

Hned jsem volala Kiki a ptám se jí, kde je mu konec.

I přesto, že jí bylo v dobách naší největší slávy deset, věděla, kam se stůl poděl.

"Je ve sklepě a máma na něm má kytky," odpověděla mi.


Nebudu Vás napínat, další den měl přijet Mirek a já měla pro něj doma velký překvapení...

Zřejmě Vám nemusím povídat, že stoly, na nichž se hrávají ta mistrovství, jsou velké, pevné, moderní,
kvalitní atd. Tenhle stolek je plastový, pomenší, lehký a roztomilý...


Postavila jsem ho doprostřed obýváku a vyzvala svého hosta, ať vejde - že mám pro něj překvápko...

"TA DÁÁÁ!!!" Rozhodila jsem slavnostně rukama zpoza té parády, když nahlédl do dveří.


Chystala jsem se na dvě varianty jeho reakce. Buď se totálně rozesměje a hrát se nebude, protože
je namachrovanej a NA TOMHLE JAKO FAKT NE, anebo to vezme sportovně (!) a normálně
si zahraje v rámci možností stolu. A mých. To jsem si přála víc.
Očekávala jsem ale spíše tu první reakci.

"Co to proboha je?!" Usmál se nevěřícně.

Vysvětlila jsem mu v kostce, kde se to tam vzalo (takže příběh o třiceti až padesáti větách, počínaje mou
a ségřinou hráčskou kariérou), a závěrem jsem položila dobře sestavený a závažný dotaz:

"Zahraješ si mnou?"

Řekl JO!

A i když stále nevěřícně zkoumal ty plastové panáčky a hledal náležitosti, které zcela chyběly, jako nějaké omotávky
na madlech, či co, vypadal potěšeně.
A já si vůbec neuvědomila, že jsem udělala něco kvůli němu.

My na to totiž hrajem.
Kdo s koho, já se toho snad nezbavím...

Chlapi mají, kdoví proč, neustálý zájem mě pokořit. Oni mi totiž z ruky zobat nebudou! Věří, že jsem na to zvyklá,
ale oni nejsou každej! Takže pozor, holčičko!

Netvrdím, že nemám o zvýšenou pozornost zájem, ale ani já přece nezůstávám chladná!
Fotbálek přivezu, no!


Pár dní na to měl Mirek nějaké to mistrovství v Praze.
Večer jsme potom měli spolu sraz v centru, ale vůbec netušil, kdy skončí.
Prý zhruba v deset.

Když se tou dobou neozval, vydala jsem se pomalu na cestu. Autem pochopitelně.
Z Dejvic směrem na Kačerov, kde hrál. S navigací v mobilu. No co! Byla sobota, jelo se mi dobře,
a on by sockou do centra putoval strašně dlouho...


Najednou jsem přijela do cíle.
Před klub, kde se hrálo.

Plno mladých lidí, kluci i holky. Venku postávaly partičky, žilo to tam.

A já tam v autě.

Najednou mě polila vlna trapnosti. Já pro něj fakt přijela a čekám tu na něj?!

Kurva, to přece nemůžu!

Mohlo by mu to dokonce vadit...

Tak jsem zařadila zpátečku.

Říkám si, že domů nepojedu, ale někam přeparkuju, abych nebyla tak na ráně.
Tak jsem zajela na parkoviště za roh. A tam jsem půl hodiny dřepěla v autě.
Na mou esemesku, jak to s ním vypadá, nereagoval.

Ok, takže je noc a já čekám v autě před klubem na svýho kluka, aniž by se o to prosil,
aby nemusel jet sockou a byli jsme dřív spolu. Neni to moc?

Nastartovala jsem a popojela na ještě o kus vzdálenější parkoviště.
Když v tom zavolal...


"Teď jsem konečně vypad´, tak jdu na bus."

"Já jsem tady," špitla jsem.

"Kde jako?"

"No... přijela jsem pro tebe," řekla jsem opatrně.

"Fakt? A kde stojíš?"

"Na parkovišti o ulici vejš."

"Tak sjeď dolů, před ten klub," zkusil to.

Ale to teda zase ne! To už by bylo moc :)



Takže jsem ho nechala ten kopeček vyšlápnout, a když přicházel, uvědomila jsem si, že jsem si to představovala
daleko hůř. Že vyjde s nějakou partou kámošů, ještě líp kámošek... budou opilí a nechutně veselí. A mladí...


Přišel úplně sám, řekl, že nevyhrál, a že je rád, že jsem tam.
Fakt?

"To víš, že jo, jsi hodná. Jak seš tady dlouho?"

"Asi pět minut...," zalhala jsem.

"Tak to ses trefila úplně akorát!"


No jasně! :)

Chtěla jsem to ještě zlehčit oznámením, že jedu zrovna kolem, ale radši jsem už nic neoznamovala.
Moh´by mi to nesezobnout a pojmout podezření, že zobu já...
Naprosto mylné, protože já jsem úplně jiná! To pozor, chlapečku!
***

Dost legrácek

18. ledna 2014 v 13:48 DNES

Dost bylo srandiček (ze mě), mám tady vážné téma...
Vzpomínáte, jak jsem někdy před rokem pojednávala o minulých životech, o vzpomínkách na ně v hypnóze,
a o alternativě zděděných vzpomínek? (Vzpomínky na vzpomínky)

Přátelé, našla jsem před pár dny článek, který mé smělé názory podpořil!
Nemohu říct, že jsem za to ráda. Protože se mi daleko víc zamlouvá pocit, že jsme tady už byli
a zase budem, než že všechno je jenom jednou jedinkrát.
Vy mi rozumíte...

Odkaz na ten článek je ZDE a zajímá mě, co si o tom myslíte.
Taková víkendová otázka... ;)
A užijte si ho!
***

Nezvat, neseznamovat, tajit...

16. ledna 2014 v 21:30 Zpovědnice
Moje ségry se do toho daly a začaly chodit do posilovny. Spolu.
A ještě s Martinem, který už chodí dávno. Prostě se k němu přidaly
a pracují na lepším tělu společně.
Každý tedy na svém...

Kiki mi jednoho dne v práci povídá: Včera jsem byla cvičit sama a dala jsem úplně největší
výkon za celou dobu.

Zajímalo mě, jakej výkon a ona na to: "No, že jsem se tam dokopala jít sama!"


Tak si myslím, že to, že s nimi nechodím, nebude mít na výsledek naší soutěže,
o nejnápadnější proměnu, nějaký zásadní vliv.

Dohodli jsme se totiž, že příští Silvestr bude mít o jednu bilanční anketu víc. Půjde právě
o proměnu roku.

Všichni máme za úkol, každý měsíc pořídit svůj snímek. Ve spodním prádle a ze tří úhlů.
I ti, kteří se hubnout, či nějak měnit svůj vzhled, nerozhodli.
Takže i já se počátkem ledna fotila. Vlastně mě fotil Mirek.

A teď mě tak napadá, že jsem ho měla cvaknout taky. Jestli se k nám bude chtít na přes rok
přidat. Jestli nám odpustí, že letos nebyl zván...


On by bejval zván byl, ale nedělalo by to dobrotu.
To už známe.

Jelikož náš silvestrovský mejdan bývá, řekla bych, až intimní. Aspoň, co do promítaných fotek a videí.
Dává se k dobru veškerý materiál, včetně kompromitujícího, který jsme jeden na druhého za ten
rok nasbírali.
Letos se Kiki málem udusila jednohubkou, která jí zaskočila, když viděla, co na ni všechno máme.
A že to pouštíme před jejím Danečkem...

Ona je nevyčerpatelná studnice přeludů a podob, což Dan zatím jen tušil.
Byl s námi na tomhle mejdanu poprvé, a při promítání se projevoval následovně:

"No doprdele!"
"Kurva!"
"No co je tohle?!"
"Ne! To neni moje Kiki!!!"

Na tuhle podívanou si musel dlouho počkat...
A být pro Kiki ten nej, aby mezi nás směl. Musel mít rád i nás... :)


Ani Zdeněk se nesměl v prvním našem společném roce zúčastnit. Taková jsou zkrátka
pravidla.

A tak jsem nemohla pozvat Mirka. Po měsíční známosti. Prostě by to na něj bylo moc.
A taky by se ostatní tak neuvolnili, v přítomnosti někoho, koho důvěrně neznají.

Neznají ho zatím vůbec a to proto, že s tím otálím...


Mám špatnou zkušenost se ségrama totiž.
Kdykoliv jsem jim představila nějakýho svýho kluka, pojaly to seznámení jako varování přede mnou. A taky, jako zasvěcování ho do toho, co má zůstat tajemstvím. Mým tajemstvím.
Zkrátka mu přichystaly takový křest ohněm.
Daleko horší, než křest blogem, či nejlepším kamarádem v podobě bývalého partnera.


Petr tehdy seděl proti nim s otevřenou pusou, zaražen v křesle čím dál hloubš,
když poslouchal...

A to se ti chlubila, že chovala tolik králíků, že zabrali celej pokoj? Tenhle pokoj!

A žádný zakrslý, ale obyčejný, protože ani nepoznala, že jí ten chlápek tehdy kecal,
že jsou mini, co nevyrostou.

A pak se jí množili a množili...

Vždycky byla tak trochu podivínka...


Luboš se tvářil ještě hůř a pod stolem mi přitom nervózně mačkal ruku...

A to asi víš, že se líbala se sedmdesátiletym důchodcem, ne?
Že nevíš?
Má zvláštní zkušenosti...


To je jen slaboučký odvar toho, čím je krmily... Především tedy Zuzka,
jako by mívala pocit, že každý chlap je se mnou v ohrožení, a na druhou stranu, dokud o mně neví vše, není to ono. Ani pro mě! Vlastně mi tím prokazovala službu...

Já si naopak dávno nemyslím, že o sobě partneři musí nutně vědět všechno.
Obzvlášť pokud jde o minulost.

Vzpomínám, jak jsem svého prvního kluka mořila zasvěcováním do všeho o naší rodině.
Snad i rodinnou anamnézou. Kreslila mu rozvětvený rodokmen a postavila před něj dvě tlustá alba fotek. Počínaje dětskými. Prarodičů...

Měl tu exkurzi na etapy, musel o mně vědět úplně všechno, abych mu mohla věřit,
že mě má fakt rád.

Dneska to věřím spíš tomu, kdo mě nezná...

Probírala jsem tohle téma s kamarádkou, není to tak dlouho. I ona se kdysi domnívala,
že vědět na sebe všechno, je podmínkou pro lásku. Známe se od dětství a obě jsme
věkem dospěly k témuž - mít svá tajemství je zdravé. Nejen pro lásku, ale i pro sebe samu.
Když se někomu hned zcela otevřeme a obrátíme se před ním naruby, aby do nás dobře viděl, ztrácíme vlastní suverenitu.

Pro zachování mé suverenity (i vztahu) je nutné, nevystavovat ho přednáškám svých sester.
A nezvat na silvestrovský mejdan.

Pozvánkou pro něj na ten příští, kromě prostého vydržet se mnou, je začít se pravidelně fotit.
Hrát s námi debilní hry a vést duchaplné rozhovory na skupinovém četu.
Číst můj blog a nikdy mě nekritizovat.
Nečumět po Zuzce, ani po mámě. Jako ti předchozí.
Jezdit se mnou na chalupu, milovat to tam a oblíbit si aspoň jeden z mých detektorů.
Nikdy nenajít poklad. Nechat ho mně.
Být tu pro mě ve dne v noci. Minimálně na telefonu.
A čekat úplně všechno.

Stojí vůbec ten náš silvestrovskej mejdan za to?
- Neseznamovat ho s Danem!
***

Nedivte se ničemu

15. ledna 2014 v 2:24 Zpovědnice
Na okně v ložnici máme takovou plechovku, ve které jsou drobné cizí mince. Eura, rubly, dolary...
Je pěkně těžká, proto ji využívám, když při odchodu do práce otevírám okno Sáře. Zarazím ho touhle plechovkou, aby se neotevřelo celé a moc nám domů nefoukalo.

Je to pár dní, co mi Kiki líčila opilého Dana...

"Normálně shodil stromeček v obýváku! No hrozný."

Řekla jsem jí na to, ze Zdeněk posledně shodil dokonce sám sebe, když si
svlékal džíny.


A ráno mě pak probudil celej vyplašenej, jak překotně vstává z postele.

"Co je?"
"Zaspal jsem!" Vysvětlí mi a otevírá okno, protože Sára chce ven.

Plechovka letí z parapetu...

Na podlahu se s ohromným rachotem sypou všechny ty mince.

"Kurva!" Nadává Zdeněk, ale kupodivu to nechává tak. Je totiž posedlý úklidem (viděno tedy z pohledu bordeláře).

Běží ke skříni a po tmě se v ní přehrabuje.

Pak běží do koupelny a zase zpátky.

Za chvíli všeho nechá, skříň zabouchne a povídá: "Já jsem pičus, dyť jdu až na noční..."


Jenže to není celý příběh...

Než Zdeněk znovu usnul, sesbíral poctivě všechny ty drobné. Postěžoval si mi při tom, že v pantofli donesl dvě mince do koupelny a jednu do obýváku. Že takový příšerný ráno dlouho nezažil.

Když jsem ráno vstala já, a vešla do obýváku, zaleskl se mi pod nohou nějaký ten peníz.
Sehla jsem se pro něj a s radostí zvedla pěťák.

Vedlejší produkt Zdeňkovy ranní nehody. Štěstí pro mě.
Jestli se to ovšem počítá.
I když, co je doma, to se počítá, no ne?

Nevztahuje se to ale na platnost toho, co se doma vysloví.
Rozhodně.
Mirek mi pustil film, co přivezl.
Po deseti minutách říkám, že mi to připadá, jako sračka.

"Máš pravdu. Ja zapomněl, že seš starší, než všechny holky, co jsem měl, takže
na tebe musím s jinýma filmama... Mám tady ještě Tahle země není pro starý..."

Prosim?

Možná bych tu nakonec měla i něco o tom svém mládí.
Jsem tak mladá, že mám stále pocit, jako bych byla v rozpuku.
A když se mi Mirek svěřil, že mi neřekl o číslo kvůli mému vzhledu,
nýbrž kvůli sympatiím, urazila jsem se.

Stejně tak mě dostala máma, když se mě ptala, jestli nejsem nemocná...
To mě ráno vzbudila Kiki (ok, stejně by Vám to zase práskla, takže to bylo v jednu),
ať hned jedu za maminkou, podívat se, jestli se jí něco nestalo. Prý nebere telefon.

Zkoušela jsem jí volat taky, ale Kiki měla pravdu. Nebere telefon.
Tak jsem sedla do auta a jela k našim.
Nenamalovaná, hladová... Ale to šlo pochopitelně stranou...

U nich před domem jsem vyběhla z auta, palcem stiskla zvonek a držela ho.

Po chvíli maminka otevřela.

"Já si řikám, kdo je tak drzej, že takhle dlouze zvoní, a to ty!
- neni ti nic?" Prohlížela si mě zkoumavě.

"Mně?!" Vyhrkla jsem nevěřícně. "Snad tobě, ne? Ty nebereš telefony, tak jsem ti přijela na pomoc..."

Maminka si mě znovu tak shovívavě prohlédla... Ten pohled znám. Jako na retarda.

Pochopitelně jsem jí svou návštěvu vysvětlila, takže retard byl v tu ránu z Kiki, která akci zpunktovala.
Maminka měla totiž mobil na tichý režim. Kdyby ne, nedověděla bych se, že nenalíčená vypadám
nemocně...

"Já myslela, že za mnou jedeš, protože je ti nějak zle...," líčila mi později nad kávou své dojmy
po otevření dveří. Které umocnil ten dlouhý zvonek.


S pěťákem pro stěstí v kapse mám ještě jeden zážitek, je z krámu.
Těsně před zavíračkou vešla opilá dáma, a že chce utratit zbytek korun.
Jako těch českých.

Vybrala si šátek, a šlo se k pokladně.
Zatímco já balila, ona řešila svůj zlomený nehet.

"Nemáte nůžtičky?" Zeptala se mě.

"To nemáme..."

Nato se zadívala na stojan s propiskami a povídá:

"Podejte mi ten řezák!"

"Tohle?" Ujistila jsem se, že skutečně myslí řezák na koberec.
Myslela.

A za chvíli už si s ním řezala nalomený nehet.
A já tam stála a dívala jsem se.
Zabaleno jsem dávno měla, zaplaceno mi taky bylo, tak jen dodělat
manikůru...

I když, mohla bych si to všechno přebrat taky tak, že zažívám samé zajímavé
věci.

Mirek se obhajoval tím, že tu zemi, co není pro starý, napsal jeho nejoblíbenější spisovatel.
Proto mi to chtěl pustit...

Taky jsem jednoho kdysi měla v krámu.
Vzpomínáte? Chlápek, co vešel, poprosil mě o tužku, vytáhl blok, rozložil ho na pultě a psal.
Bez jediného slova jsme tam proti sobě stáli a psali. Já blog. Netuším, co on.
Ale teď si tak říkám, co když to byl zrovna ten tenhleten, a jak mě zahlédl, napadl ho konečně titul
toho filmu... Uviděl mladici a hned se zrodila myšlenka, že tahle země prostě není pro starý...

No co, mohlo to tak bejt!
Neříkejte, že byste se u mě ještě něčemu divili...:)
***

Brzy

14. ledna 2014 v 16:16 DNES
O tom, že i doma se dá najít pěťák pro štěstí...
Jak si dáma řezala nehty.
O tom, jak jsem jela zachránit mámu...
Jak jsem stará.
Jak jsem mladá... Vlastně o tom nemám nic.

Ale o všem ostatním už brzy! :)
Příjemný večer...
***

Vážná sranda

11. ledna 2014 v 0:26 Zpovědnice
S Kiki jsme jeden tým. Jedna prodejní směna. Ale celkově je nás víc.
A jelikož ostatní naše kolegyně jsou z Ruska nebo z Ukrajiny, dostáváme někdy
od nich komické vzkazy. Pochopitelně pro jazykovou bariéru.

Zrovna na dnešek našla Kiki na pultě lístek:

Skončily se tašky na odpad!
Ale ne! Našla jsem zelené...


A v koši byl zelený pytel na odpadky.

Jiná kolegyně měla potíž vyplnit internetový formulář o prodeji, který povinně odesíláme do Itálie,
protože značka, kterou prodáváme, sídlí právě tam.


Nechci odeslat zprávu Italovým.

Našla jsem ráno vzkaz na stole.
Říkám si ironicky, oukej, když nechceš, tak nechceš, to se holt nedá nic dělat...
A zprávu jsem odeslala sama.

Bizarní věta Nataši měla asi takovou váhu, jako by rovnou napsala, že se jí nechtělo prodávat.
Pochopitelně šlo jen o špatně zvolené slovo, chtěla napsat "nezdařilo se mi"...


Někdy si ale ani Kiki s našimi kolegyněmi nezadá.


Nestíhám, neboli nechci vytřít. Přeber si to.

Takový vzkaz si zpravidla přebírám tak, že vytřu...



Mám ráda, když si někdo nebere servítky a dovede si současně ohlídat patřičné meze,
aby to nepřepísk´, i když si v úzkém přátelském vztahu může v žertu dovolit téměř cokoliv.

Takhle nadoraz do sebe šijeme s Kiki, ale třeba taky se Zdeňkem.
Čekalo mě večerní rande a zrovna mi nebylo uplně nejlíp...


"Je mi fakt divně, myslíš že si mám vzít ten prášek na úzkost?" Radila jsem se s ním.

Jenže on se ani nezamyslel a pravil:

"Dej ho Mirkovi, ať s tebou vydrží."


Když mě Kiki zahlédla ve skladu se zrcátkem v ruce, zkoukla mě a volá:

"Vypadáš pořád stejně, jestli ses nějak zkrášlovala!"


A tuhle jsem si kosmetickou taštičku nechala u našich na stole, kde si jí všiml táta
a volal na mě ke dveřím, jestli to není moje...

Kroutila jsem hlavou, jako že ne, protože jsem byla přesvědčená, že ne...
a tak Kiki odpověděla za mě:
"Jo, je to její malování, ona je retardovaná!

"Potřebuješ to?" Zjišťoval táta - že by mi ty šminky jako podal, abych se nemusela vracet.

"To potřebuje HLAVNĚ!" Odvětila opět Kiki, namísto mě.


A Mirek má v tomhle stylu humoru taky oblibu.

Nějak přišla řeč na to, jestli už se známe.Povídám, že všechno o mně ještě rozhodně neví!

A on na to: "Tak dělej, ať to dokončíme..."


A když se někdy zapomenu a projevím se dětinsky, neváhá mi třeba říct,
že se těšil na zralou ženu, a já jsem zatím mladší, než on...

A ona to je i není sranda.
Jako když mi Kiki v práci řekne, že ty legíny fakt ne...

"Jak jako ne?"
"Prostě už ne... Až budeš mít pět kilo dole, jo?"
"Ale já tu nic jinýho nemám!"
"Tak pro dnešek teda ještě jo, ale jinak už ne..."


Do tohohle způsobu humoru spadá i občasná šikana, kterou v práci trpím...
V průběhu dne Vás čeká pár nahrávek. Jako bonus. Že jste pořád tady.
Protože Vám prášek dát nemůžu, abyste to se mnou vydrželi :)
***

Intimně

9. ledna 2014 v 20:57 Zpovědnice
Někdy mívám pocit, že nejsem ve svém životě přítomná.
Je to součást té deprese, na kterou beru prášky. Je to zvláštní stav, kdy vnímáte všechno,
co se kolem Vás děje, ale jako by se Vás to úplně netýkalo.
Je to, jako když koukáte na film. Když Vás hodně baví a tak říkajíc vtáhne do děje,
je to ta lepší část prodělávané deprese. Někdy ale nebaví a plně si uvědomujete,
že sedíte na gauči a zíráte do bedny... Říkáte si, proč má ta herečka ten nemožnej přeliv,
anebo film neřešíte vůbec a zabýváte se něčím jiným. To je ten horší proud.
Převedeno na depresi to znamená, že jste mimo dění. Sice přítomni fyzicky, ale duší jinde.
Že Vás to tam prostě nepustí. O Vás bez Vás.

Ve mně kolují oba tyhle proudy, mísí se a přelévají... Takže mi je často každou chvíli jinak.
Dokonce i fyzicky. Jednou příjemně teplo, pak zas zima.
A pořád se ptám, kde je ta moje holčička...


Psala jsem Vám, že si ode dávna dělám poznámky do diáře. V uplynulém roce jich bylo dost,
ale většina neveselých. Ty veselejší jsem Vám líčila minule. O chlapech. Za existencí takových zápisků
stály mírnější proudy.
A za ty možná mohli chlapi...

Když se zkouším vžít do ní v některé konkrétní situaci - málokdy mě to tam pustí, vyjde mi z toho,
že jsem jako máma úplně selhala a s tim to uzavírám a odkládám k dalšímu přelíčení, který vim, že bude.
Protože se zase odvolám.

Tohle jsem si zapsala počátkem listopadu a bylo to o Elence. Strašně dlouho jsem nebyla schopná zpracovat
svoje výčitky svědomí. Nepomáhala mi žádná terapie. Ani proslovy o tom, že každý dělá chyby, každá máma by
měla čeho litovat, kdyby se zamyslela, že mi to Elenka určitě už odpustila, že si to mám odpustit já...

Abych přiblížila druh těch výčitek, nešlo o týrání, či bití...
Jen jsem si nehrála vždycky, když jsem mohla. Neměla vždy nervy na několikahodinové uspávání.
Nepřišla vždycky, když mě volala. V nemocnici jsem nebyla statečná. A ona jo.
Rvala jsem se za její práva, ale pak jsem si šla ven zakouřit - a ona si pauzu dát nemohla.
Ráda jsem se dávala střídat Zdeňkem, abych se v klidu a nerušeně celou noc vyspala.
Ona neměla nárok.
A pak, odešla jsem, když mě potřebovala nejvíc. Řekli, že ji možná během noci uspí, aby se tolik
nevyčerpávala. Seděla jsem u ní a držela jí na obličeji obrovskou kyslíkovou masku, která evidentně nebyla pro děti.

Pak mě zavolal doktor, vyprávěl mi, jak je to vážný.
Než jsem se k ní zase vrátila, šla jsem si dát cigaretu. Když jsem přišla, byla uspaná.
Prý to udělali hned.

A už mě nikdy neviděla. A já ji už jen spící.

Tohle je moje nejhorší výčitka. Omílala jsem to doktorce při každém sezení. Probírala jsem to s kamarádkami,
se ségrami...

Celkem účinnou reakci - což znamená takovou, která mi trochu ulevila, měla dávná kamarádka. Prý kdyby ji zachránili,
o čemž jsem v té chvíli nepochybovala, tahle výčitka by neexistovala. Ten můj odchod by neměl teď takovou váhu.
Je pravda, že bych si na to ani nevzpomněla. Nezpytovala bych svědomí. Jelo by se dál.

Už mnohokrát to bylo vážný a pokaždý to dobře dopadlo. A to bylo i hůř.
Vlastně dodnes nechápu, proč to nedopadlo zas...
Ale to chápat nemám.
To mám vzít jako fakt.

Jenže mi na to zatím nestačil ten uplynulý téměř rok.
Někdo se diví.
Pár lidí nám řeklo: Vy se ještě trápíte? Vždyť je to už skoro rok!
Vlastně řekli půl roku, protože to bylo koncem léta, kdy jsme se setkali s prvním nepochopením.

Ale tohle mi je tak jedno...

Špatný to bylo s tou výčitkou. Co dělala, když jsem odešla? Na co myslela? Nebála se, když ji uspávali?
A mohla bych u toho vůbec být?

Měla jsem stavy, kdy jsem se za to nenáviděla. Že jsem malou ustrašenou holčičku takhle opustila
kvůli svý pitomý závislosti na nikotinu. Kvůli potřebě jít se "uklidnit".
Doktorka říkala, že jsem na to měla právo. Vždyť jsem netušila, co bude dál.
Zdeněk říkal, že jsem holt byla kuřák a ti holt kouří.
Jenže nic nepomáhalo.

Až nedávno, někdy v prosinci, jsem si četla mail od jedné ze svých nejlepších kamarádek,
která se také měla popásovat s reakcí na mou výčitku.
Čekala jsem nějakou útěchu. Něco, co už jsem slyšela. Že si to mám prominout.
Že se mulisák určitě nezlobí apod.

"Janičko, ta výčitka nezmizí nikdy. Bude už navždycky tady," napsala mi.

Ty vole.

Jenže v tu chvíli se dostavila úleva. Už se nemusím snažit té výčitky zbavit.
Posrala jsem to jednou pro vždy. Nikdy už to nebude jinak.
Ale i kdybych tam dřepěla až do samého konce, který přišel o šest dní později,
a nehla se od ní, bylo by to stejně všechno úplně špatně. Právě proto, že
přišel konec. A počet mých cigaret ho neovlivnil. Ani žádná moje přání, co jsem
vysílala k nebi.

Ze Zdeňka se stal pesimista a na čas také bezvěrec.

"Co znamenaj nějaký přání a víra? HOVNO!
Sama´s to viděla. Svět funguje jinak, než jak si lidi přejou...," říkal mi.

A já si to zapsala do května.


Já na to smíření se světem mám léky, on nic. Chce se s tím porvat sám.
Taky jsem chtěla, ale nešlo to.
Šafrán, jak víte, byl příliš slabý na můj silný stesk.

Deprese propukla na plno; válela jsem se na zemi před televizí a co v ní běželo
za program, mě vůbec, ale vůbec nezajímalo.
Tehdy doslova.


Úniky v podobě Tondy a tancovačky s tulákem, výletů na traktoru a honby za pokladem,
pomáhaly a odpustit jsem si je nemohla. Nebyly to jen důležité návraty ke kořenům, tedy k přírodě,
které duši tolik posilují, když je zle.
Ono to totiž i tak trochu vyvěrá z mojí povahy. Tyhle exotické exkurze.

Teď jsem ale ráda, že svou paní doktorku nemám čím pobavit.

"Tak koukám, že je u vás v novém roce všechno relativně v pořádku!" Zaradovala se, když jsem jí
vylíčila své momentální pocity a situaci.

"Dokonce mám pocit, že žádné sezení dneska nepotřebujete... Tak víte co, já vás propustím, abyste si šla užívat to hezké...," dodala a já šla domů.

Dosud mě nikdy domů neposlala. To si musím zapsat, jako takový dílčí lednový úspěch.

Přesto uteče ještě hodně vody v řece plné různých chladných, i temných proudů, než bude skutečně líp.
A možná líp nebude. Možná ty proudy všechno semelou. Jako semlely nás dva.

Ale jedna otázka nám zůstane společná, proč ten svět nefunguje tak, jak si člověk přeje?
A kde je?
***

Jožánek má vak!

8. ledna 2014 v 22:59 Pomáháme nemocným dětem...
Po pár týdnech se Jožánek konečně dočkal svého vytouženého sedacího XXXL vaku.
Jeho maminka, paní Janůšová, mi dnes poslala fotky a poděkování Vám všem, kteří jste
se na splnění tohoto přání podíleli...


Dobrý den, včera sedací vak došel, je užasný :)

Jožánek, protože nemluví, tak vyjadřuje radost štastným ječením a u pytle ječel fest :) Je na měm pořád, bud na něm s dvouletou sestřičkou skáčí nebo na něm cvičí, odpočívá, a na noc z něj děláme zábranu, aby nespadl z postele...
Ještě jednou moc děkuji (Zde bylo srdce)











Tak ať si Jožánek to poleženíčko a poskákáníčko užívá! Jsme rádi, že se povedl další dobrý skutek - udělat radost
nemocnému dítěti, tím lépe, že nejde o radost jednorázovou. Díky Vám všem!!!



Ještě bych ráda doplnila, že jsem poctivě zkontaktovala všechny potenciální potřebné, na něž jste mi dali FB odkaz,
či přímo kontakt. Kromě tatínka Adámka, kteří naši pomoc s kočárkem přeslušně odmítli, se nikdo neozval zpátky...
Jedna hodná paní, kterou mi k pomoci doporučila jiná hodná paní, mi zase zpátky doporučila tu první hodnou paní... (konkrétně šlo o jejich děti), ale tato hodná paní také pomoc, dle svých slov, nepotřebuje.
Uf, to byl složitý příběh :) - Ale dlužila jsem ho. Té paní. Té druhé :)

Znovu připomínám, že peníze, které jste poslali, a nebyly dosud využité, určitě časem najdou uplatnění pro nějakého malého človíčka, který to má v životě těžké.
Budu dál ráda za všechny Vaše tipy, zabývám se každým takovým.
Přednostně (ne-li výhradně) jde o pomoc dětem, jimž dosud nikdo nepomáhá (žádná nadace apod.)
Děkuju za pochopení.

Je super, že společně pomáháme.
***

Chemický srab

8. ledna 2014 v 1:15 Zpovědnice
V nějaké noční filozofické debatě jsem Zdeňka musela uvést do obrazu
a prozradit mu, že vědci už dávno vyzkoumali, jak vzniká dejavu.

"A taky láska, mimochodem," dodala jsem.

"Ale já to nechci vědět! Programově se tomu vyhýbám. Ať mi to nikdo neřiká."

"Ale tomu se těžko vyhneš, píše se o tom a je to už docela profláklý...," upozornila jsem ho.

"Proč to doprdele nenechali bejt?" Rozčiloval se a opravdu se vůbec nezeptal, JAK TEDA.


Chce si dál myslet, že dejavu se dostavuje ve chvílích, kdy člověk už jednou stejnou věc zažil v minulém životě.
Ne, že jde o jakousi momentální disharmonii mozkových hemisfér.


Mně osobně nevadí, že na to vědci přišli, ani že to sdělili lidu, mně spíš vadí, že by skutečně všechno měla mít
na svědomí chemie.
Zkrátka, ať si vědci říkají, co chtějí, věřím, že za vším je něco víc.
Minimálně mi je s touhle vírou líp.


Na facebooku někdo sdílel varovný článek o tom, jaký fígl v současnosti používají únosci lidí.
Prý vyšlou malé dítě, které má plakat, že se ztratilo. V ručce třímá lístek s adresou, kam ho dobrodinec
jistě ochotně zavede - jenže ouha, v bytě ho nepředá mamince, nýbrž svému únosci, který ho obratem
prodá na "orgány".

Hrůza!

Hned mě tak napadlo, že kdybych viděla plačící dítě, taky bych ho dovedla domů.
V tom článku se radí tohle nedělat, ale zavolat policii, která se o to malé postará.
Při mé paranoie přečtení takových řádek znamená, k případnému uplakánkovi se ani nepřiblížit.

Poslala jsem odkaz na ten text Kiki a Zuzce.

Kiki měla ráno od sedmi a do práce jela ještě za tmy. Článek si stačila přečíst ještě doma před odjezdem
a v krámu mi pak vyprávěla, že se málem posrala strachy.
Že se pořád rozhlížela, odkud vyběhnou únosci a připraví ji o ledviny.

Chápavě jsem přikyvovala. Tomuhle prostě rozumím.

Během dne mi přišla reakce od Zuzky:

"To je úplná blbost!"

Dokonce smajlíka přidala, jako že se tomu jenom směje.

Nechápaly jsme, jak může nebrat takové varování vážně. Vždyť cokoliv je možné!

Prý kdyby ji někdo chtěl unést a prodat, tak to udělá i bez komedie nějakýho haranta.
Napsala doslova. Ta naše cynická sestra.

A taky se smála, že už vidí, jak se někde v obchoďáku ztratí dítě a já na něj zavolám policii, že mě chce unést...
Jako bylo by to možné, co si budeme povídat :)


Protože pokud jde o mě, tak rozhodně nemám pro strach uděláno.
Řekla jsem Vám novinku?
Drží se mě to od mala. Při sjezdu klouzačky (ne sjezdovky nebo tobogánu), jsem si přibržďovala nohou.
Dobře, tak i rukama. Mám takovou fotku, která mě přesně vystihuje. Toho sraba ve mně.

Vzpomínám, jak jsme jednou na chalupě měli myš v ložnici.
Bylo mi asi šest a někdy v noci mě vzbudil podivný rachot.
Otevřela jsem svý velký oči (protože strach prý takový má) do tmy a spatřila obrovskou myš. Do teď si tu její
osvětlenou siluetu pamatuju.

Vykřikla jsem. Ječela jsem, dokud nepřiběhli rodiče z vedlejšího pokoje.
Rozsvítilo se a hledala se krysa.

Ráno se našel deseticentimetrový rejsek.
Byla jsem přesvědčená, že to nebyl on. Do dnes si ostatně myslím, že chytili nesprávného...


Jak víte, i teď máme doma myšku. Už se jich nebojím, když zrovna neskáčou ze závěsů a nelekají mě uprostřed noci.
Zdeněk si tuhle posteskl, že se mu odtud nebude chtít.
Tak mu povídám: Stejně je tu myš...

Mně to totiž docela trápí.
Nevím, jak na ni. Do záchytné pastičky mi nevleze, akorát tam ten sýr tleje, protože se stravuje se Sárou
z jejích misek, no a ani Sára tu malou černou potvůrku nijak neřeší...

A já se nedávno lekla dokonce i Sáry.
Ležela na stole, když jsem koukala do počítače. Bylo zhasnuto, svítil jen monitor,
takže co se dělo kolem, jsem úplně dobře neviděla.

Najednou se Sára počala zvedat na všechny čtyři a můj periferní zrak ji zachytil.

Já se KURVA lekla, že tu stoupá kouř, ty vole! Ty jsi tak šedá... Slyšel Zdeněk do ložnice hned po mém výkřiku...

Měla jsem v tu chvíli skutečně dojem, že se ze stolu valí oblaka dýmu.

Stejně si myslím, že i paranoia a nepříčetnost jsou chemického původu.
Já bych se za to na vědce nezlobila.

Tak je holt všechno chemie, no. Co se dá dělat?
Sice mi to nepomůže, ale teoreticky z toho vyjdu líp.
***



Všechno jak má být

5. ledna 2014 v 23:51 Zpovědnice
Možná se zlobíte, jako Kiki, že jsem Vás nechala pár dní bez článku...


Pro samé randění nemám čas na psaní!
Jako v právě uplynulý víkend...

Namísto spisování jedu lanovkou na Petřín a pak šlapu schody až nahoru na rozhlednu. A to lanovkou
zásadně nejezdim, pěšky nechodim a už vůbec ne nahoru, kde mívám závratě.

Asi se mnou není něco v pořádku.
Že to víte dávno? Mně to napadlo až teď :)


Čím dál míň jsem ochotná ztrácet čas čímkoliv nebo s kýmkoliv, co nebo kdo mě nebaví, nezajímá, nic nedává...
Dumám, jestli se ve mně zase nebudí ta důchodkyně. Ale zřejmě nikoliv, protože nemám (tentorkát) potřebu
své okolí moralizovat.



Volalo mi cizí číslo, tak to vezmu a tam BLA BLA BLA, Citibank a velice výhodná nabídka pro mě.

"Nezlobte se, ale já na to nemám čas," byla jsem zprvu milá.

"A kdy vám teda můžu zavolat?" Zeptal se dotěrný mladík, který mou výmluvu nepochopil. Nebo pochopit nechtěl.

"Co třeba nikdy?!" Opáčila jsem taky otázkou, jenže on mě šokoval další...

"A proč?"

Urychleně jsem se rozloučila (aspoň myslím), a hovor ukončila.




Mirek mi říkal, že na mě jeho sestra s maminkou byly nějaké zvědavé, a tak je v žertu napadlo,
že by zašly před ten barák, kde jsme byli v sauně, a oslovily by nás třeba jako jehovisti...

Vypadá to, že se jedná o stejnou krevní skupinu, prostě naše lidi, protože u nás podobné nápady probíhají
také. A také se naštěstí nerealizují. Vtip má zůstat vtipem...

Protože by mi pak těch jehovistek bylo líto, kdyby byly neodbytné... :)

A to by pak mohlo být líto Mirkovi.
Zatímco mě by ani nenapadlo, jak důležité setkání to možná je.
Je to zajímavé.
Ono nakonec každé setkání může být důležité, předem nikdy člověk neví. Ale jak říkám, já se poslední dobou
projevuju tak, jako že vím. Nemůže, není...


Ráno mi tloukla Kiki na okno. Vzbudilo mě to, tak jsem ho otevřela a ona na mě, že chce klíček od krámu.
Bezmyšlenkovitě jsem jí ho donesla.
Pak, že účet od županu, co jsem jí nadělila pod stromek ve špatné velikosti. I barvě. Prostě všechno špatně.

Donesla jsem účtenku a ona, jestli dneska budu potřebovat auto.
Zakroutila jsem hlavou, že ne a šla pro klíčky...


Později mi psala, že mě vyzvedne a pojedu ten župan vyměnit s ní.

Ale mně se nikam nechce! Protestovala jsem.
To máš smůlu, nepojedu sama! Protestovala ona proti mému protestu.

Dobře, ale budeš řídit, nemám náladu jet takovou dálku!
Nebudu řídit!

Vždyť sis půjčila moje auto!
Ale už ho nechci!

Nakonec můžu bejt ráda, že si pro něj nemusim někam přijet. Třeba někam na nějaké odstavné parkoviště, které
Kiki míjela, když jí to auto zrovna přestalo bavit. Myslím, že to parkoviště by byla ještě ta lepší varianta.
A ta nejlepší je nakonec realitou - auto mi vrátí. A budu jí řidičem...

Ona se taky zrovna nezdržuje s těmi, s nimiž si nemá co říct.
V tom nákupním centru jsme stály pod schody, a že vyjedem o patro výš na zmrzlinu.
Dolů proti nám právě scházel mladík, který na Kiki hned radostně volal:

"Jééé! To je náhoda! Ahoj Kiki!"

A ona si ho prohlédla od hlavy k patě, a pak mu významně sdělila: "Ahoj. Já musim nahoru."
A vyrazily jsme.

Pochopila jsem, že se s ním nehodlala bavit. Pochopil to jistě i on.
A kdyby ne, definitivně to poznal, když jsme se vracely zase dolů. Šel totiž znovu proti nám.

"To je zase ten kluk!" Vyhrkla Kiki a otočila hlavu do zdi.


Prý bývalý spolužák.
"Stačí, že je trapnej na facebooku, nemusim ještě osobně...," vysvětlila mi konečně.

A pak jsme kupovaly každá nějaké ty nutnosti domů. Prášek na praní, chléb...

Kiki se zasekla u regálu s vejci.
Zuzka totiž svého času psala diplomku na téma slepice.
A to studovala práva.

Šlo o práva slepic.

Když jsme její práci tehdy četly, zařekly jsme se, že vajíčka už jenom od nosnic chovaných na podestýlce.
Ne v klecích. Ty se mají totiž strašně špatně.

A jak tak Kiki zkoumala vejce, míjel nás obtloustlý chlápek...

"No ne, to je krásná dáma! Já jsem Bruno, můžeme se poznat?!" Spustil na celé vaječné oddělení, až se za mnou lidi
otáčeli, a vnucoval mi svou obrovskou ruku k seznámení.

"Bruno!" Opakoval mi znova. "A jste Češka nebo Ruska?"

To jako nemusel.
I v krámu se mě zákazníci často ptají. A to nenosim cop, ani lišku, natož óvčinu.
I když, podle Kiki, jsem i bez tak nevkusná dost.

S úsměvem jsem Bruna obešla, aniž bych mu odpověděla a Kiki, když mě potom s platem vajec od nosnic z podestýlky doběhla, oznámila mi, že tohle mi mělo zvednout sebevědomí.
Ačkoliv prý nejsem namalovaná, tak jsem se mu líbila.

Jenže já namalovaná byla.


Na chvíli jsem se Kiki ztratila a zalezla do knihkupectví.
Potřebuju diář.

Taky si zapisujete každou maličkost?
Já jsem na to takřka ujetá.

Jak to nectím při setkávání s lidmi, tak při znamenání událostí ano;
člověk nikdy neví, jaký zápisek se stane důležitým.

Probírala jsem se již uloženým kalendářem z uplynulého roku.
Já si totiž archivuju diáře od roku 2006. Jsem magor?

Listovala jsem tedy listy toho nejhoršího roku, jaký jsem prožila.
Však víte.
Ze zápisků z posledních několika měsíců je ale patrné, jak pookřávám.
Jak nabírám druhý dech. Ačkoliv to tak zatím necítím, moje paní doktorka by měla radost...

Další den, kdy mi nenapsal ani jeden chlap, je za námi!
Tonda neškemrá!
Počet můžu 3

Ta, která se snaží za každou cenu utéct svému smutnění, se obklopuje muži a měla by jich i deset,
jen aby odvedla bolestivé myšlenky...

Z toho diáře křičí zoufalství.
Tak rychle koupit nový!


Kiki jsem našla v kabince toho krámu, kde mi prodali ten nemožný župan.
Zkoušela si šaty.
Prý letních šatů není nikdy dost. A tak začala s jejich nákupem už dnes.

Něco jsem jí vyprávěla, ale jelikož její sebevědomí narůstá pohledem do zrcadla na sebe v krásných šatech,
moc mě nevnímala.

"Nejsem v nich tlustá? No, povídej dál...," vyzvala mě, aniž bych odpověděla.

"Neni to moc? Pokračuj klidně...," prohlížela se ze všech stran.

"Klidně povídej... Jaký jsou lepší?"

Zatáhla za sebou závěs k dalšímu převlečení.


Asi se mnou nehodlá ztrácet čas...



Tak aspoň, že ho se mnou zatím ztrácí Mirek, který se narodil, když já dostala první pusu za školou v křoví.
Nenarodil se v křoví - tam jsem dostala tu pusu...

Teoreticky jsem ho mohla vozit v kočárku.
Když jsme se spolu na tohle téma smáli, vzpomněla jsem si na svou někdejší zásadu: NIKDY mladšího!
Nevím proč, ale u mě ode dávna platí to pořekadlo o odříkaném chlebu.

Teď mě tak napadá, že asi nebudu jediná, protože jinak by to pořekadlo jaksi postrádalo smysl.
Tak je asi všechno, jak má být.

Ze tří mužů zbyl jeden, v lednici jsou vejce z podestýlky, na stole nový diář, Bruna dál neznám, nohy mě bolí z toho výšlapu a výhodnou půjčku od Citibank jsem nevyužila.
A Kiki má nové letní šaty a neztratila ani minutu času s trapným spolužákem.
A jelikož ani s mým vyprávěním ne, dozví se až teď, že jsem byla na Petříně. Až úplně nahoře...!
***

Drobečky sesterských legrací

2. ledna 2014 v 22:49 Zpovědnice
Kiki dostala k Vánocům tablet. A přitáhla si ho do práce. Říkala jsem si, kdoví jak na něm pracuje, když do toho furt čučí.
Ale vůbec jsem si tu její práci neuměla představit...

V poledne si posteskla, že nemá na kávovar.
Ona se chudák na Vánoce vydala z peněz, dokonce nadělila kávovar Zuzce, a teď
sama nemá...

Najednou povídá, že k zákaznici musím jít já, protože ona sází mrkev.

Hrála hru!
Celý pracovní den sázela mrkev a celer. Zadávala pokyny a animovaní zemědělci makali.

"Tak, teď to budou sázet dvě hodiny. Do tý doby mám čas," oznámila mi.



Naši si k Ježíšku nadělili 3D televizi. A jelikož já jsem opravdu zaostalá, netušila jsem, že tohle vůbec lze mít doma v obýváku. Jednou jsem byla ve 3D kině,
bude to dobrých deset let a vím, že všude kolem mně pluly rybičky...

A teď mi Zuzka podává brýle, ať s ní mrknu na film.

Posadily jsem se do křesla a já čekala, co se bude dít.
Přestože jsem věděla, o co jde, ačkoliv spíše teoreticky, ty efekty mě překvapily.
Najednou proti mně vylítla frkačka (ta za kačku) a já s sebou trhla, až jsem málem z toho křesla sletěla.

A od té chvíle proti mně pořád něco lítalo a vystřelovalo, a já buď uhýbala, anebo se kochala
a přála si na všechny ty bublinky sáhnout. Prasknout je...

Ptám se Zuzky, jestli to takhle lítá i na ni.
Odpověděla mi suše, že to lítá na každýho, kdo se dívá.



V krámu se nám stala taková menší nehoda. To u nás zrovna byla Zuzka na návštěvě, když jedna zákaznice umazala svetřík.
Kiki, která se právě sestře v něčem předváděla, mě s ním poslala k umyvadlu - tedy ven z obchodu, abych skvrnku zaprala.

Já si zas lítala hlavou v oblacích (zvládám to i bez 3D brýlí), a jak jsem ten obleček
vynášela ze dveří, zahoukal hlídací panel, protože svetřík měl na sobě bezpečnostní kód.

Vyděsila jsem se a rychle se otočila na Kiki.

"Neukradla´s to, v pohodě!" Otočila se za mnou s nevěřícím výrazem v očích.

"Ty ses lekla, žes to ukradla?" Zeptala se mě Zuzka. Úplně vážně.

Zakroutila jsem hlavou, jako že absolutně ne - byl to jenom instinkt!

Přesto se na sebe holky divně podívaly.


A pak si u nás Zuzka nakoupila.
Jsou s Kiki rozhodlé, že se zbaví všeho neznačkového a svou skříň uvolní značkovým kouskům.
Já se k nim nepřidám, do mý skříně patří skvosty ze sekáče.

Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno koupila "z druhé ruky" krásný tričko a věnovala jsem ho Zuzce.
Bylo fakt dobrý, líbilo se jí, a ráda ho nosila.
Jednou jsme někam jely spolu metrem a ona ho měla zrovna na sobě.

"Jé! Ty máš to tričko!" Zajásala jsem.
"No jasný, je pěkný," pochválila můj dárek.

"A to stálo jenom čtyřicet korun!" Podotkla jsem v dobré víře, že se bude shánět po tom kšeftu.

Jenže ouha...

"Prosim?" Vyvalila na mě oči, "já mám na sobě tričko za čtyčicet korun?"

Od té doby ho nosila už jenom na chalupě.
To Kiki by ho nenosila ani tam.



Na Silvestra jsme u nás doma pořádali mejdan. Děláme ho každý rok, je to naše tradička.
Na pozvánky jsem napsala, ať se hosté vesele obléknou.

A zpátky mi přišlo od Zuzky: "Co že? Člověk tady utratí tisíce za značkový hadry, aby už nebyl dál vesele oblečen, a teď tohle!"


S překvapením jsem je pak pouštěla do dveří - obě dvě měly na sobě laciná trička z New Yorkeru, tuším. Možná z Takka. Nebo z HM, kdoví.

A přišlo jim to veselé :)


A mně zas přišlo veselé, jaký se mi podařil kousek.

Každý měl přinést něco nepotřebného do tomboly. Něco, co mu doma překáží.

Zuzka mi podala dárkovou tašku překrytou šátkem, drahým, značkovým, a že prý pod ním jsou ty drobnosti do tomboly.

Odnesla jsem si to do ložnice a drobnostem, jako například koženým rukavicím, jsem přidělila čísla.

Martin měl pak číslo pět, tak jsem mu je přinesla.


"To jsou moje rukavice!" Ozvala se Zuzka a koukala na mě zas divně.
"Ty jsem si tam odložila pod ten šátek...," dodala zničeně.

Protože Martin jí je nechtěl dát.

Prý leda čenžovat s ní bude.

A tak, aby je Zuzka získala zpět, přišla o sadu piv limitované edice.
Ta se Martinovi stejně šikla víc, než dámské rukavičky.



"Běž za pani, já už mám na kávovar, tak ho musim koupit!" Vysílala mě Kiki zas druhý den k zákaznici.

"Akorát nemám chleba," řekla potom, ale já na to jenom:

"Tak si zasaď obilí a upeč si..."

"To by dost trvalo, potřebujem něco večeřet," prohodila a sunula můj bochník k sobě.

Bochník, co jsem si byla koupit v Bille, abychom měli co snídat.

"Co děláš?" Snažila jsem se jí ho sebrat.

"Vždyť řikám, že nemám chleba. Tak běž domů dřív, ať si stihneš koupit. Já si pak s Danečkem dám s timhle chlebem vajíčka..."
***

Přes noc třicítkou

1. ledna 2014 v 20:22 Zpovědnice
Kdykoliv si s babičkou posteskneme, "jak čas letí", bývám deprimována.
Ona je totiž pesimista, ale optimistický.
Že to nejde?

Třeba jí povídám o tom, jak mi dny v práci rychle utíkají. Ani se nenaděju a mám padla. A jedu zase domů.
A ona na to řekne: To víš, že jo, to ti uteče... Všechno ti uteče a najednou budeš v důchodu, jako já... A začne se smát, ale tak smířlivě, vyrovnaně...

"Život proběhne a člověk je hnedle starej a je rád, že je", říkává třeba. Nevím proč, ale mám pocit,
že jenom mně. Ačkoliv do filozofa má naše babička daleko, aby mě napadlo s ní nějaké ty své
duchovní otázky rozebírat. Ona je praktická žena, shánčlivá hospodyňka, zkrátka pragmatická babička se selským rozumem.

Nedávno vzpomínala, jak mě učili jezdit na kole - a že to bylo před chvílí. A to má teda pravdu!


Když bylo Kiki asi osmnáct, což není tak dávno, měla takový tajný sen - po vzoru toho filmu, stát se přes noc třicítkou.
Nemohla jsem to pochopit. Ona mi záviděla!
Že jsem samostatná, že žiju sama, protože já tehdy sama žila a byl to nejlepší čas mého života,
že nemusím žít podle našich, že můžu kamkoliv a kdykoliv a s kýmkoliv...
Je pravda, že tehdy jsem téhle svobody hojně využívala.
Oproti dnešku, kdy netuším, proč bych s kýmkoliv a kamkoliv, notabéne kdykoliv chodila...

To Kiki musela hlásit doma všechno, vysvětlovat známky, žadonit o kapesné, předstírat, že se učí, když si četla Elle, pomáhat našim... Ne, to kecám, to jediné snad nikdy nemusela :)

Jelikož měla už pár let diskoték za sebou - konkrétně dva, měla pocit, že už má dost užito a je na čase se usadit.
Povídám jí tehdy, ať neblázní, že jí nic neuteče, z toho světa dospělých. Složenky, děti, manžel, starosti, povinnosti, stereotyp, šeď...
Vůbec se neorosila, chlupy se jí nezježily, chtěla to!

Krátce nato mi dokonce začala brát časopis Marianne, protože se jí zalíbil podtitul, že život začíná ve třiceti. Byla přesvědčená, že to je pravda. A ona je...

Jenže těch dvacet má taky něco do sebe, a i kdyby ne, tak s tím holt nic neudělá!

Kéž bych se ráno vzbudila a bylo mi, kolik tobě... Blábolila někdy.

Vzpomínám, když bylo mně, kolik jí a zrovna jsme se Zuzkou odcházely na dízu. Ona tam stála v pyžámku u dveří a nechtěla nás pustit. Prej nemáme nikam chodit a radši si s ní jít hrát na krám. Nebo na Dádu. Zkrátka na cokoliv, jenom zůstat doma.

Tehdy jsme se jí strašně vysmály, pamatujem si to všechny tři do dnes. Ale že by z toho Kiki měla trauma, to zase ne. To spíš my - když se to za deset let otočilo a ona s námi nehodlala trávit ani jeden večer, natož ten silvestrovskej!

Možná jsem Vám tu historku už psala, jak jednoho dne přijela se svou bandou kluků na chalupu
a měli mejdan v garáži. A taky u bazénu. Byli všude. Ona a třicet zajíčků.
Dobře, tak jenom šest - ale líp mi při té vzpomínce neni...

Byl pozdní večer, zřejmě lásky čas, přestože si Kiki nějak nemohla vybrat, a my se Zuzkou bulely u nějakýho romantickýho filmu. S mámou. A s babičkou.

Ze tmy pod okny se ozýval smích a výkřiky a taky šplouchání vody, až se v nás probudila touha se přidat.

Vylezly jsme na zahradu a z přítmí zápraží je nenápadně sledovaly.
Kiki se nechala obletovat, dolévat si sklenku, krmit se jednohubkami, polévat se vodou...
A taky nastavovala ouško k nějakým důvěrným šepotům, překrývaným neopotřebovanou chlapeckou dlaní...

"Hele, proč ty tvoje ségry tak čuměj?" Slyšely jsme najednou ten důvěrný polohlas.

A pak, když se na nás celá společnost otočila, jsme teprve zjistily, že už nestojíme v zákrytu přístřešku, nýbrž metr od jejich stolu. A že fakt čumíme.

Kiki nás v tom ale nenechala a ledabyle odvětila: "To voni takhle čuměj normálně."

A dál si nás už zase nikdo nevšímal.
Ne, nepřizvali nás.

Tehdy se nám, tuším, poprvé promítla ta sranda, co jsme měly z malé holčičky, která se nás snažila zaujmout víc, než disko... Vrátilo se nám to, jak bumerang.



Jak šel čas, začala Kiki tomu svému věku přicházet na chuť. Škola skončila, osamostatnila se,
byla na tom, jako my, jen o deset let mladší. Když její život začal.
Že by se Marianne mýlila?

Nedávno jsme na to zase vzpomínaly. Na to, jak si přála, stát se přes noc třicítkou.
O co všechno by přišla, kdyby se jí přání splnilo.

A Kiki dala ruku na srdce: "Ještě, že to kurva tehdy nevyšlo!"


Však ono to brzy vyjde...
***