Rozpuštěno!

22. prosince 2013 v 13:30 |  Povídky - mý prvotní pokusy, nevypsaná, ani nečíst
"Proč máš tenisky a tepláky?"

"Protože budu hledat."

"No to nebudeš. Jedem jenom pro kapry a zpátky," oznámila mi maminka. "Takže si klidně zase vystup."


Takhle začala naše cesta na chalupu, když mě naši vyzvedli.
Domnívala jsem se, že "na otočku" znamená ze dne na den. Ne na hodinu...
Ale přesto jsem si nevystoupila. Aspoň se nadýchám čerstvýho vzduchu a narvu si trochu jehličí domů,
do vázy. Ať tam aspoň něco letos voní. Když nemáme stromek.
Protože to, co jsem včera zdobila, ho jen připomíná. A to ještě školkového.

A pár fotek si udělám, projdu se, užiju si chvíli klidu.

Cestou jsem v zapůjčené knížce četla o tom, jak se malý kluk chce přidat k těm, kterým večer voní
oheň a ráno řeka. Úplně jsem mu rozuměla. Jenže já žádnou takovou partu nemám, jsem na to sama.
Navíc je prosinec. Prostě blbý.

Po příjezdu do vymrzlý chalupy jsem se hned trhla. A než se naši stačili
otočit, byla jsem na zahradě. Mysleli si, že pro ty kapry pojedu s nimi. Že promarním tu hodinu
dalším cestováním v autě. Korunovaném pohledem na zabíjení ryb. To fakt nemusim.

Moje další kroky vedly ze zahrady do blízkého lesa. Chtěla jsem si vyfotit ptáčka, co cvrlikal na větývce,
ale přecenila jsem se. Jen tak tak jsem nezahučela do ledový vody potůčku. Představila jsem si to.
Jak nadávám a mrznu a vcházím do chalupy úplně prokřehlá a zledovatělá. A jak na mě babička kouká.
A jak mi dává svoje věci na převlečení. A jak se naši pak ptají, proč mám babičky tepláky a sněhule.
Když není sníh.
A jak odpovídám, že jsem spadla do vody. Jak malej smrad, co ho nechali chvíli bez dozoru.
A jak napříště už budu muset s nimi...

Nic, zanechala jsem marných snah cvaknout ptáka a vrátila se zpátky na cestu.
Teď v zimě, když jsou všechny větve holý a je vidět skrze keře, je pro mě singl pohyb v přírodě přijatelnější,
než v létě. To se neodvažuju, jsem srab. I teď jsem se každou chvíli rozhlídla kolem. Jestli nikde nikdo, rozumíte.
Že ne?

"Tak kde máš nějaký to jehličí?" Zeptal se mě táta.
"Všechno je holý," pokrčila jsem rameny.
"To musíš tam dál, projít ten les a přejít louku...," nabádal mě.
"Tam se bojim sama," svěřila jsem se.
"Čeho prosim tě? Vlka?" Uchechtl se a pobaveně se rozhlédl kolem. Byli jsme tam sami.

Nechala jsem ho při tom. Vlk může symbolizovat nebezpečí všeho druhu. Třeba i ten potok byl vlčím,
když jsem ho míjela já...

"Já jdu pro brambory do sklepa, budem je brát do Prahy," řekl.

Vida, tak že bych přecejen stihla provětrat ten detektor?

"Pojď mi pomoc!" Pobídl mě a můj plán byl ztracen.

Když jsem scházela za ním po schodech, ujistil mě, že se mnou pak zajede pro to jehličí.
Zajede. Autem. Přes les, přes louku... To jsme holt my.


A pak jsme plnili a tahali pytle. Těžké pytle plné brambor pro všechny, komu už došla podzimní zavážka.
Pro strejdy a tety a další příbuzenstvo.

"Ta hadice je zmrzlá...," prohodil najednou, když jsme zase s pytlem míjeli studnu.

Zpozorněla jsem.

Za chvíli už jsme to řešili.

Křup, křup - praskalo to v ní, když se ji pokoušel ohnout.

"No jo, tam je led! Pak to má odčerpávat!" Posteskl si a mně už bylo jasný, že se odtud nehnem dřív, než led nerozpustíme.

A že na hledání můžu tudíž pro dnešek úplně zapomenout. Protože až led rozpustíme, pojedeme do Prahy.


"Já dám vařit vodu do konvice!" Vyhrkla jsem nápad, jak vše urychlit.

"Né, to je blbost, víš, kolik bys tý vody musela mít?!" Odmítl můj zlepšovák a trpělivě promačkával.

"Kdybych ji hned po příjezdu přenesl na sluníčko, už to bylo roztátý," drbal se bezradně na hlavě.


Šla jsem potají zapnout tu vodu a pak dejchala jsem venku na hadici. Abych vykazovala aspoň nějakou pomoc.
Než se voda uvaří...

Když jsem konev přinesla, táta roztál jako první.

"Tak ukaž, nalejem to do ní," vzal mi nádobu a podal konec hadice k přidržení.

Obával se, aby mi neopařil ruku, ale já si přes ni přetáhla bundu. Je celá gumová, neprodyšná - velice kvalitní,
takže se nemohlo nic stát.

Jediné, co se stát mohlo a mělo, bylo rozpuštění ledu.

Pár metrů hadice bylo už krásně vláčných, prohřátých, po ledové tříšti ani památky.
Přesto pořád nesloužila.

Tátu napadlo, že by mohla být zamrzlá koncovka, co pojí hadici a výpusť studny. Ta koncovka, co je celá
od hlíny.

Vhodil ji do konvice.

To by maminka ráda viděla.

V tom mu zazvonil telefon - máma. Čekala na nás u babičky, která bydlí o pár chalup dál.
Zajímalo ji, co tam děláme tak dlouho.

"Rozpouštíme hadici, zrovna... vodou...," vysvětloval jí překotně, a přitom lovil tu věc ze zakalené, přesto pořád horké lázně rychlovarné konvice.


"To vim taky, že můžu vyndat jinou hadici," utrousil, když vrátil mobil zpátky do kapsy.

A šel do garáže.
Pro jinou hadici.

Mezitím jsem si půjčila druhý konec té naší zamrzliny a zbytek vody do něj vlila.
Chvíli jsem hadici držela vysoko, aby horká voda měla spád, a když jsem ji zase položila,
začal z ní vytékat pramínek ledovky ze studny...

Svou pýchu jsem úplně pozbyla, když jsem spadla a zaryla držku do země.
To jak jsem mu to běžela říct.

Blbej, zmrzlej krtinec.

Dneska by z toho kutání v hlíně stejně nic nebylo, jak tak koukám.
Ale ty tepláky se stejně vyplatily.

To, že jsem rozpustila led, jsem si nechala pro sebe, ani on to ženským nevyprávěl.
Prostě se to normálně povedlo...
A hlavní historkou dne byl můj držkopád.

Jo a to chvojí pochopitelně nemám. Už není čas, musíme jet.
Tady máš brambory babičko a štastný a veselý!
***





*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 panta | 22. prosince 2013 v 13:36 | Reagovat

To je zase dobrodružný příběh z dob přítomných :-)

2 annox | Web | 22. prosince 2013 v 14:42 | Reagovat

Velmi pěkný příběh, krásně zpracovaný a celkově skvěle napsaný :)

3 renuška | Web | 22. prosince 2013 v 15:19 | Reagovat

No vy máte teda brambor!
A když ses nepochlubila "ženským" Ty a tudíš ses nedočkala pochvaly, tak já Tě teda chválím za Tvou šikovnost a pohotovost a že sis poradila a že sis pak kolena z tý radosti neporanila :-).
Někdy je člověk tak natěšený, že na sebe ani pozor dát neumí :-D
Jo a ty fotky, tedy ta první - úžasná ♥

4 Marie | 22. prosince 2013 v 16:39 | Reagovat

Krásná vesnička,miluju tyhle starý stavení a veteš.Normálně tě vidím,jak letíš v těch teplákách.Škoda,že neni žádnej kus kombajnu,možná by to byl motor,takhle jen brambory.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.