Naše veselé Vánoce

25. prosince 2013 v 22:26 |  ZPOVĚDNICE
Když jsme pár dní před tím Štědrým navštívili na otočku babičku na chalupě, o čemž jste četli,
poseděla jsem s ní chvíli u jejího krásně nazdobeného stolu. Babička měla vždycky nejlepší výzdobu,
už když jsme byly malý holky. Věděla jsem, že si to mám zapamatovat a užít, protože tak to já nikdy nesvedu.
A měla jsem pravdu.

Ať proto, že nejsem natolik kreativní, anebo že jsem natolik depresivní, kdoví.

Tak jsme tam spolu tak seděly mezi anděli troubícími na nebeské flétny a babička nějak nemohla
pochopit, proč jsem s našimi přijela, když je to na takovou chvilku. Když ani sádky s nimi nenavštívím...
Aspoň jsem se domnívala, že jí tohle vrtalo hlavou, když se zeptala:

"Chtělas jít na rande, že jo?"

"Na rande? A myslíš tady nebo v Praze?" Nadzvedla jsem ji.

"Co tady! V Praze! Tady nemáš s kym!" Řekla rozhodně a usrkla horké kávy.

"Nemám, no," uklidnila jsem ji, protože jestli byla moje rodina z něčeho nervózní, tak z mého randění s Tondou.
Pak jsem se konečně dovtípila, že babička má zřejmě pocit, že jsem cestu na chalupu
dostala rozkazem.

"Tak půjdete zejtra," konejšila mě a pohladila po ruce.

"Jasně," chytila jsem i já její ruku. Ačkoliv jsem o žádné rande nepřišla a na chalupu, jak víte, jela úplně dobrovolně
a ráda. Pro chvojí, co jsem si nakonec neodvezla...


"Kolik mu je?" Zeptala se, aniž tušila, že někdo skutečně je..

"Pětadvacet," vyrazila jsem jí dech.

"Aha... No tak s nim choď ven, ale domu si ho neber. Na to má ještě čas," uzavřela téma dobře míněnou radou a já zabořila nos do hrníčku, jak se mi chtělo smát.


Tátu pobolívá ruka, má snad nějaký zánět karpálního tunelu nebo co to...
A tak velice nerad píše esemesky.
Když potřeboval odpovědět na jednu svému známému, poprosil Dana, který stál právě nejblíž.

"Napiš, Ahoj Tomáši, no a že se mu ozvu co nejdřív, jo...," zněl diktát z táty úst a Dan, podle toho
oslovení, kdoví proč usuzoval, že se jedná o našeho Toma.

A pro něj mu tak strohá zpráva přišla málo. Přecejen je chudák v té Anglii...

A tak závěrem připsal aspoň pozdrav: Ahoj, Tvůj táta.

Takže tátův známý se jistě nestačil divit.
A táta taky ne. Dan schytal pár nehezkých slov.
Jenže u nás, v naší "mladistvé partě" tím složil talentovou zkoušku :)


Na Štědrý den, to už byl Tom dávno v Praze, jsme lili vosk ze svíček.
Děláme to každý rok, je to naše tradička.
Máme jich víc, třeba hod bačkorou.
A když se to některé z nás "nepovede", znamená to, že neházela tou správnou bačkorou a jde si pro jinou.
Takže se hází tak dlouho, než z těch papučí vymlátíme pravdu!

Možná to úplně neplatí. Možná proto nejsme žádná vdaná. Ale zvyk je železná košile...

Když jsme u té železné košile, byli jsme se Zdeňkem na Staromáku. Nasát štědrodenní atmosféry.
A tam, u jednoho z mnoha stánků s "kravinami", které můžu, kováři.
A kované růže - které můžu, a brnění a drátěné košile... Zkrátka výzbroj pro rytíře. Které můžu...

Promrzlý chlápek uvnitř povídá: "Rukavice pane?"
A sahal po těch rytířských, s ohebnými klouby a dlouhými až pod lokty.

"Ne, dík," odmítl Zdeněk.

"Pani?" Nabídl je mně.

"Nemám rytíře," povídám mu a šli jsme dál.

"Škoda," volal za námi. Musela jsem mu dát za pravdu...


Ale moje chvilkové zasnění přerušila "dáma", co jedla z popelnice.
Uprostřed všeho toho vánočního mumraje a atmosféry chtivých turistů i procházkářů,
vyjídala zbytky z odpadkového koše.
Tácek od párku, na kterém zbyla už jen hořčice, doslova vylízala.
Prstem hořčici nabírala, lidi se zastavovali a pohoršeně na ni zírali. Někteří pobaveně.
Tedy aspoň ti, kteří si všimli.
Jako my.

Nejdřív jsem se tímhle kuriózním výjevem bavila a Zdeněk mě napomínal, ať tak nezírám.
Přišlo mu to vůčí bezdomovkyni neslušný.
Ale já pak dostala lepší nápad.
Šla jsem opodál ke stánku a koupila párek v rohlíku.

"A hodně hořčice, prosim vás," dodala jsem, když jsem sázela na misku šest pětek.

"To víte, že dám, slečno, kolik budete chtít, říkejte..."

"Dost!" Vzala jsem si hotdog, ze kterého hořčice jen přetékala a nesla jí ho.

Té, která už se od jednoho koše šourala ke druhému, až se mi málem ztratila v davu.

"Tady máte, nate...," podávala jsem jí ho.

"Děkuju pani!!!" Vykřikla radostně a pelášila s ním pryč.

Ještě chvíli jsem ji pozorovala.
A co nevidím... Doběhla první hlouček cizinců a snažila se jim svůj párek v rohlíku prodat.
To snad ne.

"To snad ne!" Volala jsem na Zdeňka, který se teprve teď chechtal.

"Neboj, nakonec si ho sní, protože to od ní nikdo nekoupí," uklidňoval mě.

"Třeba potřebuje na svařák," dodal.


Tak nevím, dá-li se tenhle můj skutek považovat za dobrý...
Možná byl stejně tak platný, jako hod pantoflí. Pokud jde o ty vánoční zvyky.

Jen ta věštba z vosku se zdá účinná.
No považte sami...

Lila jsem první. Prý za Elenku. Podali mi svíčku, co nonstop hoří pod její fotkou.
I u našich.

Když Vám povím, že se před našimi zraky vylíhl v té míse motýl i s tykadli, možná neuvěříte.
Zuzka měla "osobu s kosou, co veze trakař", jak sama z vosku vyčetla.
Kiki nevěstu, ale parádní. I se závojem.
A Tom cosi dlouhého, neurčitého.

Tentokrát jsme k tomuhle kouzelnému zvyku přemluvili i tátu.

Čajová svíčka byla uvnitř plíšku už celá rozteklá.

"Teď to vezmu do ruky, spálim se a vyleju to na stůl," oznámil nám táta, vzal svíčku do ruky, spálil se
a vylil vosk na stůl.

Maminka chvíli lapala po dechu, pak hledala slušná slova, protože na tom svátečním ubrusu
jí nějak záleželo, jenže už nezmohla nic.
Obrovská vosková louže na něm rychle tvrdla. Stejně rychle, jako se splnila tátova věštba.
Za což získal náš obdiv.

Když jsme se dosmáli a maminka se smířila s vadou na kráse vánoční tabule, šla jsem pustit kočku ven.
Mají tři a jedné z nich se zachtělo...
Cestou jsem si všimla, že nehoří svíčka na stolku v obýváku.
A to by sakra měla, když je Štědrý večer!

Sáhla jsem po sirkách a chvíli hledala knot. Zdálo se, že je zalitý ve vosku. Zřejmě z předchozího
hoření. Nevadí, já se k němu propálím...
Držela jsem plamínek sirky v důlku široké svíce a čekala, až se vosk trochu rozehřeje a vydá knotek.

Sice jsem ho stále neviděla, ale najednou to hořelo. Povedlo se. Svíčka hoří, vracím se ke stolu.
... Od kterého právě odbíhal Tom.
Na záchod. Zvracet. Prý mu ta večeře nějak nesedla.
A to jsme mu ty blitky, co viděl ve svém vosku, nevěřili...


Kiki jediná z nás nejí rybí polévku. Ani hovězí. A tak jí maminka přichystala slepičí.
Sice Kiki ty polévky nemusí vůbec, ale tuhle si jednou za rok dá. Aby měla štědrovečerní menu kompletní.

Celou dobu, co ji srkala, prohlašovala, že to není ono. Letos. Že myslí, že loni byla lepší.
Je prý slaná.

"Jez, nezdržuj," odbývali jsme ji.

"Je divná," naříkala furt.

"Kiki, jednou za rok se překonáš - nepřijde Ježíšek!" Varovali jsme ji. A tak poslušně jedla.

"To ti vopravdu tak nechutná?" Zželelo se jí mamince, a zdálo se, že se ji rozhodla dál netrápit.

"No je kyselá, možná jsi tam dala moc citrónu," postěžovala si a maminka zbystřila.

Pak jí vytrhla lžičku, aby ochutnala.

"Dyť je zkyslá!!!" Zděsila se a polévku jí sebrala.
Všichni jsme se na Kiki znechuceně podívali. Čuně!


Přesto ale zvracel Tom.
Maminka Kiki pobízela, aby to šla zkusit taky, ale ta o tom nechtěla ani slyšet.
Komu by se taky chtělo, jít dobrovolně vyzvracet štědrou večeři?


A pak už zvonil zvoneček...

Pokochali jsme se pohledem na krásně nazdobený stromek,
posedali si do křesel a Kiki se ujala rozdávání.

Zavládla pohoda...
Dokud maminka nevykřikla:

"Kdo zapálil tu svíčku?!"

Domnívala jsem se, že mi chce vyseknout poklonu, že se mi to podařilo.
Ten knotek tam přecejen nebyl...

"To já!" Přihlásila jsem se hrdě.

"Tak ti děkuju, byla elektronická."


A tak jsme si říkali, že je dost možné, že litý vosk z mé svíčky měl nakonec tvar vánočního svícnu.
Že to nebyl penis, že jsme na to koukali obráceně...
***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiki | 26. prosince 2013 v 1:47 | Reagovat

:D jo byla to pohodicka,legrace:))

kazdopadne toma je mi fakt lito,my jsme rozbalovali a asi 3x si mezitim odbehl:)

A ja jak ty polivky nejim,tak jsem si fakt rikala ze mamince udelam radost... A snim ji bez kecu aspon na Stedrej den,ale ke konci to uz prostr neslo:)))  ale bramboracku bez hub a gulasovku bez masa snim vzdycky!:D;)

A ten dobry skutek me pobavil.. To je proste husty a zaroven strasny.. Ze se ho opravdu snazila hned prodat:) dneska pred nama nejakymu panovi vypadli "cíga" z kapsy a rekli jsme si danem,zuzkou,tomem a martinem,že mu usetrime zdravi a dame je nejakym bezdomovcum nebo tak. Nakonec je Martinek pri proachazce Staromakem daroval popelarum,nebo nevom jestli popelarum ale te uklidove cete v oranzove vesticce a narazil zrovna na dva,co nekourej:))
Ale nakonec si je vzali pro kamose.;) a do toho jeste si martinek vzal 2 misky cukrovi,ktery tsky rozdal bezdomovcum;) je hodnej. Ale musim rict,ze jsme slu staromakem.. A na vaclavaku a vubec jsme strasne dlouho nemohli natazit na zadnyho,kterymu by udelalo cukrovi radost.. Jako na zadnyho bezdomovce. Zvlastni. Normalne se jim clovek vyhyba... A kdyz je "vyhledava" tak je nemuze najit:)

Kdyz to shrnu,byly to hezke Vanoce ale ty minuly s Eleneckou to zadny nikdy,nikdy,NIKDY neprekonaj!

2 niternice | 26. prosince 2013 v 4:55 | Reagovat

Kiki, tys napsala clanek!:)
Ale dobrej! Takze ti dam koment:):)
Pobavilo me, ze jste nepotkali nikoho, kdo by mel radost z cukrovi a ze jste hledali bezdomovce:)
A to, ze Martin daroval ciga nekurakum, uklidivy cete, jaks nazvala popelare, ale vzali si je pro kamose, to je taky dobrej skutek neskutek... Stejne jako usetrit zdravi panovi, nedohonit ho a jeho ztraceny ciga dat bezdomovci:) to je strasny:)
A mas pravdu, ze s Vanoce, kdy Elenka objevila pod stromkem kolobezku, nic neprekona...

3 panta | 26. prosince 2013 v 6:25 | Reagovat

Musím se připojit, vánoce s Elenkou byly ty nejnadhernejsi v mém životě. Nikdy už lepší nezaziju. Nikdy uz také nepoznam leepsi partu, než je tato. Kiki, Zuzka, Martin, Tomik, Dan a samozřejmě naše Janicka. Děkuji vám za vše a moc. Jaké jste byly tety, strejdove a kamarádi a maminka. Nejlepší spolecenstvi jaké znám. Už jsem to psal parta forever!

4 Blanka | 26. prosince 2013 v 7:50 | Reagovat

Musím říct, že jsem se opravdu srdečně smála nahlas... Líbil se mi ale také komentář Kiki i s tou smutnou vzpomínkou...

5 Marie | 26. prosince 2013 v 9:04 | Reagovat

Já jsem se skvěle pobavila.A ten vosk mám též na ubrusu a i volovo-olovo,to mi tam vypálilo takovou malou dírku velikosti dvacky.

6 Adlik | 26. prosince 2013 v 13:59 | Reagovat

Krásný psaní zase... pobavila jsem se, i jsem to pak četla ještě jednou příteli, taky se chechtal... :-)a ty komenty Kiki i Zdeňka taky krásný... je bezva, že se máte, parto :-)...! :-) Hezké svátky všem... A.

7 Marie | 26. prosince 2013 v 16:43 | Reagovat

Jani,ta pani neměla ten rohlík čím zapít.Pro příště,aspoň krabicák.

8 Verča | E-mail | 26. prosince 2013 v 19:09 | Reagovat

::D Nemám slov.

9 renuška | Web | 27. prosince 2013 v 10:56 | Reagovat

To aby se jeden uchválil, jak ta "naše" Janinka píše. Ale ono tohle je fakt minimálně na nějaký paměti, protože během vánoc aby se v jedný rodině stalo tolik věcí, to je prostě "nadlimit". :-D
Jinak tatínek rozhodně boduje!!! A hlavně ať se netrápí s tím voskem, my ho (vy)lili na stůl taky ... No bóže, důležitý je, že progńózy se pak plní ... :-D

10 niternice | 27. prosince 2013 v 11:44 | Reagovat

Kdykoli si přečtu pochvalu na svý psaní, tak i z blbýho dne je hned dobrej! :)
Jinak, ten nadlimit vnímám taky, způsobuje mi určitý přetlak v tom místě mozku, kde je právě ta potřeba psát :)
Jsem moc ráda, že baví...

11 panta | 27. prosince 2013 v 18:20 | Reagovat

Janicky celý život je nadělimit. Ty věci co se ji dejou a deli nám oběma. Bude se mi po tom stejskat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.