Mám na to čuch

7. prosince 2013 v 17:40 |  ZPOVĚDNICE
Foukal silný vichr, když jsem šla večer z krámu do garáže. Litovala jsem, že jsem ještě nevytáhla
šálu a rukavice.
I v garáži jsem tu šálu postrádala. To kvůli smradu, který jsem cítila hned ode dveří...

Věděla jsem, že tam je.
Poznám ho podle toho typického zápachu.
Bezdomovec.

Někam si tam zalezl před tou zimou. Nedivím se mu, jen z něj mám kapku strach...
Znáte mě.

První patro, druhé patro... smrad čím dál intenzivnější.
Třetí patro, čtvrté patro, šoupala jsem pomalu nohama a pořád se rozhlížela, kde ho konečně
uvidím. Ne, že bych se na něj tak těšila, ale člověk je nějak klidnější když ví, kde se skrývá
nebezpečí...

Parkovat až v pátém, tak mám problém.
Šedivý a zarostlý dědek byl usazený na posledním schodu dalšího podlaží.
Rychle jsem vzala za kliku čtyřky a zastavila jsem se až u auta.

Když jsem se v něm zamkla a srdce se mi zklidnilo, napadlo mě, že víc než já,
by ho zřejmě zajímalo něco k jídlu, například.

Zrakem jsem spočinula na své otevřené kabelce, z níž čouhal sáček s rohlíky.

Kupovala jsem je ráno, ale všechny jsme je s Kiki nesnědly, tak mi je dala domů.

A já teď prostě normálně půjdu a dám je jemu!

Stejně na ně dneska už nedojde a zítra budou gumový, to nemám ráda.

Sebrala jsem odvahu a pytlík, odemkla se a polehoučku vykročila zpátky ke schodišti.


Bezdomovec ke mně shlížel z patra, zatímco já pomalu vystoupala až k němu.

"Dobrý den, já mám tady dnešní rohlíky, který už nebudu jíst...," podávala jsem mu je.

"Vezmu si," řekl, ale nenatáhl ani ruku.

Vložila jsem mu dar do klína a on řekl odměřeně, přesto uznale:

"Hodná."

Nato jsem se téměř uklonila a pozadu, celá zpitomělá, slézala schodiště zase zpátky.

To snad ne.

Přesto jsem nelitovala a když jsem sjížděla těch pár pater, představovala jsem si, jak se těmi rohlíky láduje.

Byly celozrné. Určitě dávno neměl nic zdravého...
Ač tedy zřejmě král... Kterého jsem obsluhovala!


Moje přiblblé úvahy přerušil kluk, co se mu nedařilo docílit otevření výjezdové závory.

Povzesena dobrým skutkem jsem byla trpělivá.
K bližnímu svému.

A když konečně uspěl, vyjela jsem pomalu za ním.
Všimla jsem si pražské espézetky, a tak bylo jasné, že máme společnou cestu.

Chvíli jsem byla za ním, chvíli před ním - to podle toho, kdo na to na světlech šlápl víc,
každou chvíli jsme se předjížděli a dojížděli... A já si říkám, že to už asi nebude náhoda.
Měl volný svůj pruh, mohl mi dávno ujet, kdyby chtěl...

V Dejvicích jsem vyjela z toho svého a postavila se vedle něj, protože byla červená.
Podívala jsem se konečně (a zvědavě) do jeho vozu a on se na mě smál.

Nebyla to náhoda. Byl to flirt.
A nejkratší cesta z letiště, jakou jsem kdy absolvovala.

Padla zelená a já odbočila. Vím, že zpomalil, aby viděl, kam jedu dál, ale pak už ho další auta
dojížděla, tak na to musel šlápnout.

Hned, jak mi světla jeho auta zmizela ze zpětného zrcátka, vrátila jsem se zpátky
do sebe. Ke svému hloubání.

Jen když se děje aktuálně něco, co mě zaujme a strhne na sebe mou pozornost, bývám tady a teď.
Nejméně času bývám tedy přítomná doma.


Snad pro potřebu toho rozptylu myšlenek, jsou v mém životě aktuálně tři muži.
Zdeněk, Tonda a Marek.

Marek je krásný a velmi mladý. Ráda s ním trávím čas, je zábavný a milý.
Přesto jen zvolna opouštím své venkovské fantazie, jak živočišná přitažlivost došla svého ukojení.

Zdeněk udržuje naši domácnost v pořádku.
Já jsem na domácí práce asi příliš povznesená, a to nejen po vykonání dobrého skutku,
a tak jsem velmi ráda, že tu praktickou stránku věci zastane on.

Zdeňka doma, Marka ve společnosti a Tondu v posteli.
Tak mít...

Proč nejsou společností tolerovány ženám podobné výstřelky? :)
A co společností, ani samotnými muži! O těch zúčastněných nemluvě...

Těm se toto neodvažuji snad ani navrhnout.

Babička mi nedávno říkala, že chlapovi se má všechno odkývat a stejně si to pak udělat po svém.
Myslím sice, že nemyslela tenhle případ, ale budu dělat, že jsem ji nepochopila.

V podobném principu jsem si pořídila galvanickou žehličku.
Zdeněk říkal, že je to hovadina, co mi určitě vrásky nezastaví. Natož vyzmizíkuje.
Povídám, že má recht a za dva dny jsem si pro ni cupkala na poštu.

Vyzkoušení mi zabralo celý večer.
Zdeněk byl na noční a já si u televize žehlila ksicht.

Štípalo to. Ona žehlí galvanickým proudem, či co. Zkrátka mi to dávalo rány do tváří a čela
a já je trpělivě snášela. Ve jménu lepší pleti.

Ráno jsem byla samý strup.
Zdeněk se ptal, co se mi stalo.

"Sára měla divoký sny," odvětila jsem.

Nebudu mu dávat za pravdu.
Jednou mu něco přiznám a kam by to vedlo? To bych za chvíli měla zase jenom jednoho chlapa
a hlavu plnou přetěžkých myšlenek, co by mi nedaly spát.
To radši ať mě budí Tonda.
A baví Marek.
A žehlí Zdeněk. Mý prádlo.
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nela Goost | Web | 7. prosince 2013 v 18:54 | Reagovat

Velmi zajímavý článek a blog :-)

2 Martin | 8. prosince 2013 v 15:53 | Reagovat

I my muzi bychom privitali vetsi spolecenskou vstricnost. Ackoliv my vlastne tu moznost mame. Kdyz ma nekdo penize, muze mit dokonalou zenu na domacnost, dokonalou zenu do spolecnosti i dokonalou zenu do postele. No a na ty ostatni veci mit kamose :)  Bylo by mozna zajimave (ne pro kazdeho), videt tvuj rtojboj i osima zminovanych soku:-)

3 Marie | 9. prosince 2013 v 12:50 | Reagovat

Mám všechny tři v jednom,tak jsem v klidu.Krásně jsi to napsala.

4 Rockytka | 9. prosince 2013 v 20:49 | Reagovat

Moc hezky napsaný sen mnoha žen! ;-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.