Magoři na Rožmberku

27. prosince 2013 v 14:23 |  ZPOVĚDNICE







Druhý svátek vánoční a náš tradiční výlet na chalupu, udělat si Vánoce s babičkou.
Čas odjezdu se domlouval den předem.
Povídám, že jestli tam chtěj´přijet někdy v jednu, tak to skoro nemá cenu jezdit.
Když jde zase o návštěvu na otočku.
Pojďme si pěkně přivstat!

Tak se mi prý ozvou.

Ráno v půl jedenáctý mi zvoní mobil. A budí mě...

"Tak pro tebe jedem!" Slyšim Kiki.

"Jak jako?" Rychle procitám.

"Ty spíš?!" Prokoukla mě. Asi rozespalý hlas mě prozradil.

"Ne... Už ne. Ale připravená teda nejsem."

"Sama jsi řikala, že tam nemá cenu přijet v jednu! Tak kurva dělej!"


Jelikož mi Ježíšek nadělil foťák, který jsem si přála, ale v nějž jsem nedoufala,
vyskočila jsem z postele o to snáz.
Těšila jsem se na první snímky.
Měla jsem už pod stromkem o programu tohohle výletu jasno. Tedy o svém programu.


"Já mám taky jasno, budem s babičkou!" Skočila mi do řeči Zuzka, když jsem jim cestou chtěla
připomenout, že budu fotit.

"Kurva!"

"Co zas?"

"Já nechala ten foťák na botníku!" Došlo mi a bylo jasný, že z focení nic nebude, jelikož to neotočej.

Přesto jsem je zkusila. Marně...

Co já si počnu? Ani detektory na chalupě nemám, ty jsem si posledně odvezla na zimu do Prahy, navíc jsou u našich v garáži... A prosedět celý den nad stolem plným jídla, to přece nemůžu! To neni nic pro mě!

"Klid, půjdeš hledat," houkla zepředu Zuzka.
"Nemám čim!"
"Dan je vzal," odvětila nezúčastněně.

"Detektory?!"
"Jo, oba dva," řekla, jako by se nechumelilo. Což se tedy taky nedělo. Přesto já měla druhé Vánoce. Tentokrát na sněhu.

Dan na mě ve zpětném zrcátku mrknul a já už nás viděla v poli.

Kiki se zatvářila otráveně. Nesnáší tyhle naše výlety za pokladem.
Zato já jsem ráda, že jsem v jejím příteli objevila parťáka pro svý dobrodružný akce.


Babička měla stůl plný obložených talířů a taky pečenou kachnu se zelím, vypadalo to na pořádný
obžérství. Zuzce a Kiki svítila očička.
Možná za to mohl pohled na dárky, co jich pár leželo pod stromečkem, nerada bych jim křivdila.

Byly jsme tam čtyři, já, Kiki, Zuzka a Dan. Druhé auto, které vyrazilo z Prahy o dvě hodiny později,
řídil Tom a vezl maminku.
Dokud nepřijedou, dárky se rozbalovat nebudou.
Šance pro nás.

"Jdem?" Vycítil příležitost Dan.
"Nikam! Sednout!" Zahromovala Kiki.

"Teď jsme přijeli, tak snad s babičkou chvíli posedíme!" Přidala se k ní Zuzka.

Měly nakonec recht, pečínka voněla chalupou, hladovým by nám to hledání moc nešlo.

Ale hned po obědě jsme nasedli zpátky do auta a vyrazili.
Do Zuzky auta. Čistýho a vyvoněnýho. Taky neopomněla dodat, že takové má zůstat!

Dan se ptal, jestli mám tip na místo.
Povídám, že úplně ne.
A tak, že prostě někam pojedem.

Protože minule, když jsem tip na místo měla, stejně tam nebylo vůbec nic.
Vlastně bylo. Železná oje. Ale těch je určitě všude dost...

Kousek za městečkem, kterým jsme projížděli, postával v poli čáp.

"Jé hele!" Ukázala jsem na něj.

A Dan zastavil.
Jet s námi holky, tak zastávka neexistuje. Leda stopka našim úmyslům.

Libovali jsme si, jak jsme svobodní a volní. Můžem si kliďánko zastavit tadyhle v polích.
Anebo o kus dál, jak bude libo. Anebo tady, a pak i tam... Nikam nespěcháme!

Přesto jsme časový limit vnímali. Dvě hodiny do příjezdu Toma s mámou, skýtalo času dost.
Zato Kiki trpělivost mohla kdykoliv vypršet. Jak se ozve telefon, jsme v háji.

Možná nás trochu lákalo si ty mobily vypnout... Ale představa následnýho pojebu
nás nenechala.

"Můžem rovnou zůstat tady," navrhnul Dan a vyndal z kufru auta foťák. Protože on si svůj
nezapomněl. Vyndal i stativ, bude to na dýl.
Já vytáhla detektor a motyku a šlo se.
Brodilo se...

V mírně vzrostlé řepce bahnem.
A čáp vzlétl a letěl někam daleko od nás.

"Do prdele!" Zaklel Dan, už skoro připravený fotit.

Pak mi koukl na boty obalený bahnem a začal se smát.
To bude mít Zuzanka radost...

Vrátili jsme se k autu a chvíli skákali po silnici, aby bláto opadalo.
Jenže se tak nestalo.

Otírali jsme si boty v prořídlý trávě, ale ta se na ně jen lepila.

Nakonec Dan našel v přihrádce vlhčený ubrousky, tak mi dva podal.

Mazlavé jílovité bahno se dalo setřít jenom ztěžka.

"Chceš ještě?" Nabízel mi další ubrousek.

"Ne, to stejně nemá cenu...," odmítla jsem a opatrně nasedla.
A na nic radši nesahala, protože víc práce, než ubrousek, udělaly na očistě bot mý ruce.

"Pojedem na Rožmberk, je to kousek," dostala jsem nápad.

Tam jsem vždycky chtěla hledat.

Nebudu rozepisovat, že jsme odbočku na něj dvakrát minuli, protože někdo sundal ceduli
a já tam za třicet let ještě netrefim...


Zaparkovali jsme pod hrází, (kterou vystavěl Jakub Krčín - toho Vás nemůžu ušetřit), a s foťákem,
stativem, detíkem a rýčem jsme se vydali na pláž. Dřív to vážně bývala pláž, dneska je to jenom břeh.
Lidi už se koupou v bazénech. I já. Ale každej rok si řikám, že to změnim.
Vždyť jsem se naučila plavat právě tady!

Hladinu našeho největšího rybníka (máte to i s podprahovou přednáškou), pokrýval tenoučký led.

Došli jsme až k jeho okraji, kde si Dan vystavěl svou aparaturu a já kolem něj chodila s detektorem.

Kdyby nás někdo viděl, asi by se smál.

Plechovka, tuba, kousek neurčitýho železa a víčko z konzervy. Zase, tradičně, nic hodnotnýho.

Zkusila jsem to nad vodou.
Něco zapískalo.
Že by to tehdá ukryli sem? To by nebyl špatnej nápad... Kdo by pod hladinou Rožmberka hledal
poklad?!

Kromě idiota, co jednoho dne šoupne pod led detektor.

Začala jsem kutat a brzy byl poklad na světě. Starý okuláre. Už bez nožiček.
Jestli byl majitel krátkozraký, anebo naopak, nad tím mě dumat nebavilo, a tak jsem je tam nechala.

Všimla jsem si zamrzlé klády asi metr od břehu.
Pomalu jsem se k ní po ledu došourala a už jsem na ní stála.

"Hele!" Zavolala jsem na fotografa a udělala holubičku.

Dan zvedl obočí v údivu, přetočil objektiv na mě a cvaknul.
Jenže pozdě - už jsem spadla.
A to zase ne, abych to nevydržela dýl!

Sundala jsem si na to bundu a pověsila ji na větev.
A pak jsem zkoušela znovu a znovu, až se fotka povedla.
I když víc je těch, jak padám.

Když se do mě dala zima - protože je prosinec, což připomínám sobě, ne Vám,
zase jsem se oblékla. Obešla jsem si dvakrát ten dub, co mi na chvíli posloužil,
jako věšák, a řikám si, že poklad bude určitě tady. Pod stařičkým dubem - to dá rozum přece!

Detektor mi dával za pravdu. A tak, zatímco Dan už zase fotil krajinku, podhrabávala jsem kořeny.

"To neni možný, ten poklad, jako by se pod tou zemí stěhoval!" Nadávala jsem na tu práci blbou,
když to pískalo chvíli tu, a pak zase tady, a nikde přitom nebylo nic.

Už jsem to mínila vzdát a díry zahrabat, když přiběhl Dan, chytil mě kolem ramen a zavelel:

"Čum támhle! A usmívej se!"

Jak to dořekl a já koukla, co ukazoval, jeho foťák nás cvakl.
Tohle je můj člověk, uznávala jsem ho v duchu.

"A co hledáš?" Zajímal se. Vzal mi detík, pak rýč a dal se do hledání mýho pokladu sám.

Nakonec identifikoval trs země, v němž to mělo být.

Sehnula jsem se do dřepu a pečlivě tu zledovatělou hlínu mnula v prstech.
A najednou!
Malej kulatej plíšek... MINCE!

Vůbec první, co můj detektor dohledal.

Nemohla jsem uvěřit.

A bylo mi úplně jedno, že se jedná o dvacetník z roku 1973, který tu zřejmě vytratil nějaký
plážový povaleč, a kterých máme doma všichni pár schovaných. Taky máte, ne?

Horší to bylo s tím, že nálezcem jsem nebyla já, ale Dan.

"Tak na!" Hodila jsem ho po něm, že minci sotva stačil zachytit.

"Né, to si nech...," snažil se zmírnit dopad téhle události na mou psychiku.

Pozdě bylo. Celá zkoušená jsem vypnula detík a šla si na mobil fotit krajinky.


A už zvonil telefon. Jemu, ne mně.
Já ho měla vyplej... :)

"Jo, dyť už jedem," oznámil otráveně Kiki a začal rozebírat stativ.

Než jsme došli k autu a očistili se z nejhoršího, volala znova.

"To si myslí, že jsme tam do minuty nebo co?!" Zakroutil hlavou.


Cestou jsme míjeli zase to pole s čápem. A zas tam seděl.
Dokonce blíž, než prve.

Koukli jsme na sebe a už jsme parkovali.


A zazvonil mobil...


Nezbývalo, než zase nastartovat a jet si rozbalovat dárky.
V chalupě, po káravém Kiki pohledu, kterým nás přivítala, jsme se ohřáli a byli překvapeni,
že se nikdo ani nezeptá, co jsme našli.

Já to vítala, když jsem našla velký kulový, ale zeptat se mohli.

Pak se jedlo, pilo, hodovalo a povídalo, až se Kiki natáhla pro Danův foťák, že si zkrátí
dobu trávení, než bude mít zase trochu volnýho místa na další nášup.

Chvíli znuděně listovala fotkami (krajinky ji nebaví) a najednou koukáme, jak na nás nechápavě zírá. Asi viděla těch třicet holubiček.

Poslala foťák dál. Zase tázavý pohled.

"Co je?" Ptáme se.


"Jenom, že jste oba úplný magoři," oznámila nám svůj verdikt a foťák zase odložila.


Napříště jsem s magorem domluvená, že jedem fotit oba. Už si svůj aparát nezapomenu.
A on nezapomene vypnout mobil, doufám...
***


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marie | 27. prosince 2013 v 18:50 | Reagovat

Ještě pár pokusů a najdeš taky poklad,jen najít to pravé místo.Ale s Danem to dáte.Už vidím ten prohnutej stůl dobrotama.Krásně jsi to napsala,jdu něco slupnuot.

2 Markétka | 27. prosince 2013 v 21:24 | Reagovat

Nahraj nám sem holubičku! :)

3 niternice | 28. prosince 2013 v 7:21 | Reagovat

Tu fotku jsem nahrát chtěla a udělám to, ale až mi Dan laskavě pošle fotky. To je hrozný, má fotky, má minci... A já zase jenom ten článek :)

4 Jitka | 28. prosince 2013 v 9:45 | Reagovat

nevadí,že máš jen článek...
Krásná fotka  a tolik krásného k počteníčku,kolik lidí si obdarovala tímto článkem . Ráda je čtu   :-) ;-)

5 Marie | 28. prosince 2013 v 11:30 | Reagovat

Já se přidávám,tu fotku bych ráda viděla.A tvé články,jsou pro mě droga.

6 Kiki | 28. prosince 2013 v 19:50 | Reagovat

Fotky  budou zítra!  ZÍTRA JE OD DANEČKA DONESU!:)

7 Marie | 28. prosince 2013 v 21:47 | Reagovat

Hurá,doufám i s patřičným komentářem.

8 niternice | 29. prosince 2013 v 8:03 | Reagovat

Hurá, zase krásná pochvala - moje droga... Mockrát děkuju! :)

9 Marie | 29. prosince 2013 v 9:04 | Reagovat

Doufám,že až Rožmberk zamrzne,tak to zopakuješ na bruslích.A fotky krásný,je vidět,že detík je tvůj mazel.

10 renuška | Web | 2. ledna 2014 v 8:18 | Reagovat

Mám takový dojem, že jsem sem psala koment, ale čert to vem. Ty přidané fotky jsou fantastické, Jani. Prostě paráda ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.