Letos ne...

20. prosince 2013 v 21:52 |  ZPOVĚDNICE
Tak mám konečně všechny dárky.
Vlastně jeden chybí, pro Toma. Pro něj je těžký něco vymyslet.
Aspoň mně to tak připadá. Pro chlapy obecně se mi nakupuje hůř, než pro ženský.
Tam to beru podle sebe... Což nezaručuje radost obdarovaným :)

Měděná socha Budhy, obrovská porcelánová panenka s méďou v ruce, barevný hrací kolotoč...
To jen něco málo z darů minulých.
Užije mě na dopňky, dekorace, kraviny a veteš. Veteš miluju.

Je jeden krámek, kde jsem schopná a ochotná strávit i pár hodin, než
ho celý prozkoumám.
Je to na chalupě a je strašně maličký. Jenže o to dýl trvá, než ho prolezu, protože
věci jsou tam, dalo by se říct, naházaný. Jedna přes druhou, police přeplněný, po zemi se válí
krabice s dosud nevybaleným, mezi nimi je potřeba se protahovat, kolikrát se musí něco odházet,
aby se člověk dostal dál...

A tam se Vám dají najít skvosty!

V létě jsem si tam koupila obraz a skleničku na víno. Obojí starobylý.
Obojí nutný :)

Obraz s motivem středověké knajpy, kde štamgasti sedí kolem dubovýho stolu a pijou z korbelů.
A sklenku z červeně kouřového skla, se žlutou stopkou. Vypadá dost staře, prodavačka říkala, že jsem si vybrala
parádní kousky.

Nejhorší pro mě je, jít do tohohle krámku s někým.
To tam ani nemá smysl chodit, totiž.
Nikdo z rodiny nemá pro mé zalíbení v těchto drobných starožitnostech pochopení.

"Na co?"
"Proč?"
"Dyť je to starý..."
"Prosim tě, vrať to tam a jdem..."


Zuzku ani Kiki bych dovnitř nedostala. Máma s babičkou tam sice zajdou, ale dívají se po věcech nových s patinou.
Takový tam taky maj´.
Ale já nemám ráda, když si něco novýho hraje na starý. Není to ono.
Stejně jako tolik moderní vintage styl...


Mně baví dumat, kdo z tý skleničky pil víno předtím, než po něm zbyla.
Je to podobný, jako najít něco starýho v hlíně, co někdo kdysi používal.
I když to už k použití není.


Tuhle jsem potkala kluka, co mi na podzim zavazoval oči, před cestou na "svý" místo.
Povídá hned po pozdravu: "Chceš něco vidět?"

Na odpověď nečekal a zalovil v kapse u košile.

"Groš z doby Karla čtvrtýho...," podával mi minci, tenoučkou jako nehet.

"Děláš si prdel?!"

"Mám starý mapy od starýho pána, co dělá v archivu...," vysvětloval mi.

"Já si zas našla místo, kde přebejvali loupežníci!" Chlubila jsem se.

"A už máš naposlouchaný tóny?"

"Nemám. Nebo teda mám, ale slyšim je pořád všechny stejně..."

"Tak to budeš dál nacházet samý kombajny," uzavřel diskuzi a minci, tu minci, kterou jsem měla správně najít já,
si schoval zpátky do kapsy. Vetešník!


Cestou do krámu, protože tohle setkání proběhlo na letišti, jsem o tom přemýšlela.
Jestli já vůbec jsem schopná rozeznat tóny. Protože si pořád pletu i sanitku s policajtama.
O hasičích nemluvě. A to je, tuším, na pováženou. Nehledě na to, že jsme tou záchrankou tolikrát jely.


Jestli ono to nesouvisí s hudebním sluchem.
Protože ten mi chybí stoprocentně. Na to se přišlo už na základce, když jsem se přidala ke školnímu
sboru pro svou zálibu ve zpěvu, a po týdnu byla vyloučena, že pěju falešně.
Rázem bylo po zálibě.

Kiki si myslí, že mám asi něco i s očima, když mívám pocit, že dvě stejný bundy jsou stejný.
Jedna má u krku lišku, druhá mývala, jedna je bílá, druhá smetanová, jedna kratší, druhá delší - to je panečku rozdílů!
A já řeknu, že jsou stejný...

Stejný mi připadají i kožešiny. Nejen, že nepoznám pravou od umělý, ale i ta zvířátka se mi zásadně pletou.
Kůži vlčí ani koalí nemáme, to už tedy vím. Ale je to škoda, tak dobře se mi prodávaly... :)

Nedávno vešla Ruska a svůj chlupatý kožich za sebou vláčela po zemi.

Kiki zakroutila hlavou a povídá mi: "Koukej, co dělá s tim drahym kožichem!"

"Jak víš, že je drahej?" Dotázala jsem se. Třeba je to umělej vlk nebo tak něco...

"No tak to je norek, že jo...," procedila celá konsternovaná mezi zuby, a já jen žasla. Jak to ví?!

Jenže vzápětí mě přepadl vztek a lítost:

"Chudáček norek, zabili ho kvůli ní a ona si toho ani neváží..."


"Dobrý, než se mi tu rozbrečíš, tak já jdu pro ten oběd," uzemnila mě Kiki a odešla.


A přiletěl Tom. Zase po pár měsících opustil svou anglickou kolej, aby s námi strávil vánoční svátky.

Chvíli s námi pobyl v obchodě, a když měl venku odvoz, vydal se pro svůj kufr.
Předpokládal, že mu to potvrvá dýl, než se dostane z letiště ven, a tak vyrazil s předstihem,
aby ho táta dlouho nečekal.

Kiki ho šla vyprovodit.

"Sejdem se v přivítací hale!" Oznámila mu, protože ona se tam z krámu dostane jinudy (a rychleji), než cestující.

Do přivítací haly.
A odletovou bychom mohli překřtít na loučící.
Miluju Kiki slovník.


Když tam došla, Tom zrovna vycházel.

"Ty už seš tady jo?" Zarazila se a všimla si, že ostatní vítající se na ni divně podívali.

Asi vypadala, že se moc netěšila...


Přitom jsme se těšili všichni. Mělo se dokonce jít na rodinnou večeři, což napadlo Kiki.

"Tati, půjde se na večeři v pátek?"
"Proč zas?"
"Měla jsem narozeniny!"
"Už jsme je oslavili!"
"Mmm... Eeee... Tak přiletí Tom..."

Kiki má silný rozeznávací schopnosti.
Ví, kdy přeřadit, aby dosáhla svýho.

Jenže Tom měl na první večer v Praze svý plány, takže z večeře sešlo.

Aspoň jsme s Kiki nemusely spěchat z nákupů.
Pomohla mi vybrat pro Zuzku i tátu. To, co by jim koupila ona, kdyby už nekoupila něco jinýho.
Ale rukavice na koně to nakonec nejsou. Jednak jsem žádný koňařský kšeft nemíjela, a pak, je to děsná nuda.
Koupit něco, co si člověk stejně sám koupí.
Uzdu své fantazii jsem sice letos nepopustila, ale nudit nehodlám.

Sice mi zakázali veteš a Zuzka výslovně i dekorativní předměty, které slouží jen na ozdobu, tedy na nic,
ale jedno mým dřívějším dárkům upřít nemůžou.
Vždycky je překvapí.

"Protože si je nepřáli," doplnila by mě teď Zuzka.

A nikdy na ně nezapomenou! Přisadila bych si já.

"Protože je šokovaly!"

Ale to mě právě baví.

Jenže ty letošní Vánoce jsem nakoupila všechny dárky úplně seriózně.
Svý oblíbený vetešnictví jsem vynechala.
Nemám tu pravou vánoční.
Když nebyl důvod navštívit hračkářství...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 20. prosince 2013 v 22:53 | Reagovat

Taky nemám tu pravou vánoční...

2 Blanka | 21. prosince 2013 v 8:08 | Reagovat

Moc hezký! Já sama taky nejsem přímo fanda vetešnictví, ale mám kamarádku, se kterou tyhle krámky prolézám (přátelství= itolerance). A i když si sama nic nekoupím, líbí se mi ty staré věci s příběhem. V jednom máte pravdu, že jsme si zvykli kupovat jako dárky něco, co si člověk stejě pořídí sám... :-)

3 Marie | 21. prosince 2013 v 11:31 | Reagovat

Já miluju veteš,má to ohromné kouzlo s když někdo přijede k nám na chalupu,tak obdivně kouká.Nemám ráda modernu je to studený čumák.A taky bych chtěla najít poklad,aspoň mrňavoučký.

4 panta | 21. prosince 2013 v 13:19 | Reagovat

Vánoce bez Elenky, dělají z vánoc, obyčejný všední den.

5 renuška | Web | 21. prosince 2013 v 13:36 | Reagovat

Vzhledem k okolnostem pravou vánoční asi po Tobě ani nikdo nemůže chtít, Jani ...
Přesto jsi opět dokázala napsat úžasný poutavý a humorný článek o tom, jak jsi skvělá a jak miluješ "krámy" stejně jako já, protože i já mám ráda veteš a starý věci, ale i nový věci, co se jako starý tvářej a co Ty zas ráda nemáš. No nic ...
Každopádně až bude po nadílce, prosím prosím, poděl se s námi o tu tvou originalitu, kterou oslňuješ své obdarované - třeba nás ostatní inspiruješ k příštím nákupům čehokoliv :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.