V podstatě jsem dáma

10. prosince 2013 v 21:42 |  ZPOVĚDNICE

Byla jsem na vánočních nákupech a nekoupila nikomu nic. Jen sobě.
To se někdy stává.
Mohla mě ohlídat Kiki, s níž jsem si vyrazila, jenže
to bychom si nesměly dát rozchod...

Sešly jsme se obě s plnými taškami osobních radostí.

Když jsme se vzájemně pochlubily svými úlovky, vyrazily jsme k autu.
Cestou jsme míjely krámek, v jehož výloze seděl chlápek na atrapě koně, ovšem ve skutečném
sedle, a na botách měl skutečné ostruhy.

Dovtípila jsem se, že se jedná o prodejnu pro jezdce a povídám Kiki, že tam zajdu
koupit něco Zuzce. Když tak ráda a pravidelně jezdí. A budu mít první vánoční dárek!

Kiki mi poradila, že by se jí údajně šikly rukavice.
A čekala mě venku.

Vešla jsem a od pokladny ke mně upřely zrak dvě prodavačky, které se do té chvíle zaníceně bavily.

Všude na zdech ta koňská sedla a v regálech džíny a flanelky...
Tady by se Zuzce asi líbilo.

I když vlastně netuším, v čem jezdí. Flanelovou košili snad ani nemá.
Ovšem, co já vím, tuhle jsem ji náhodou viděla po návratu "z koní" a spatřila na ní kalhoty,
které bych taky nevěřila, že může mít. Natož oblékat...


"Dobrý den, já bych prosila rukavice. Na koně. Na ježdění!" Pronesla jsem své přání.

"Neee...," zašeptala jedna, a tvářila se při tom, jako by mi dávala dobrou radu. Mlčet.

"Ne?" Zopakovala jsem po ní polohlasně.

"Ne jezdecké potřeby," snažila se mi cosi naznačit.

"Ne?" Rozhlédla jsem se znova kolem.

"Ne, ne koně, ne sedla... Ne rukavice."

Pak si vzala slovo druhá a dodala: "Protože jsme obchod s módou, a sedla a to všechno jsou jenom dekorace."


Vyšla jsem ven a náš dialog jsem zopakovala Kiki.
Sice se smála, ale zároveň mě uklidnila, že obchod s jezdeckými potřebami by tady náhodou klidně mohl bejt.
A možná by vypadal podobně.

Vždycky ráda slyším, že nejsem úplně mimo.
Ačkoliv Vám dávám vědět většinou o tom, že jsem.


Vyprávěla jsem Vám už o Markovi?
Nejedná se o Marka Darcyho, který by mě měl rád takovou, jaká jsem, jedná se o Marka,
který mě zatím dost nezná.
Ne dost na to, aby mohl číst můj blog.

Ptal se, proč si to nepřeju.
Povídám, že dokud mě nezná pořádně osobně, tak by si mohl udělat mylný úsudek
a mně by to mohlo uškodit.
Přesto má dojem, že mu zatím nevěřím a prý až jednou řeknu, že už může číst, bude to znamenat, že má konečně mou důvěru.

A ono je to zatím naopak.
Dokud se sám nepřesvědčí, že nejsem cvok... ať to radši nečte.

A má to těžké, protože já ho nejsem schopná těch svých výstřelků ušetřit, ať
se snažím sebevíc.

V tom mají určitě prsty zase ty léky - já vím, ohraná písnička, ale pořád aktuální!


Na jedné straně Vám píšu o tom, jaký jsem retard, a na straně druhé se snažím přesvědčit
kluka, co se mi líbí, že jsem úplně normální a OK. A fit.

On je takový, řekla bych, plachý.
Ještě nedošlo ani na pusu. Jen si povídáme.
Mně to nevadí, je to v pořádku.

Když jsem se vrátila z našeho prvního a zatím jediného rande... :), čekal mě osamocený zbytek večera.

Jak už víte, máme se sourozenci, Zdeňkem a Martinem ten náš společný "čet",
kde si vzájemně všichni píšeme. A fotky si posíláme.

Někdo poslal tác s cukrovím, do kterého se pustil, druhý cvaknul obrazovku televize,
další svou PC hru... No a já poslala fotku svého vibrátoru a chipsů, co jsem si na ten večer nachystala...

Zpátky mi přišly pobavené ohlasy. Jak si to umím užít, a tak.

A pak psal Marek, copak dělám.
Rozjařeně jsem mu vyklopila, že jsem o tom zrovna pořídila výmluvný snímek. Pro sourozence.

A on začal naléhat, abych ho poslala i jemu.
Co jiného jsem taky mohla čekat?!

Odolávala jsem. Docházelo mi, že se to nehodí.

Psal, že hodí. A že se nemám nechat prosit.

Povídám, co asi může dělat holka sama doma?
Přidala jsem mrkacího smajlíka, pro tajuplný podtext, ale nezalekl se.

Dál byl zvědavý.

Zaváhala jsem.

Píšu mu, že už jsem to málem odeslala, ale prostě nemůžu.
A dodávám, že to určitě vidět nechce.
Kontruje, že chce.

Argumentuju, že na to je dost času.
Argumentuje, že nikdy nevíme, kolik času máme.

Tak jsem to poslala.


"A to ti mám jako věřit?" Byla první, evidentně šokovaná, reakce.

Možná snad radši nevěř...

Když jsem ho ujistila, že to je skutečně ten obrázek, který po mně chtěl,
napsal mi, NO TAK JO, NO...


Napříště jsem ho překvapila ještě lepším kouskem.
Psala jsem si se svým bratrstvem a současně s ním.
Kiki mi právě hubovala, že jsem zapomněla provést to, oč mě žádala, než odjela z práce,
přičemž se jednalo o její rest.

A Marek mi psal, že nemusím jet s našima na výlet, když se mi nechce.
Nechápal, že když mi zaplatili hotel, tak už musím...

"Ty si vůbec neumíš poradit!" Psal.

"Kvůli tobě to teď není hotový!" Psala Kiki.



"Ty vole! Tak nakonec je to moje vina, jo?!"

Odepsala jsem já.
Markovi...


Dvě minuty si vzal na zorientovanou.
Ačkoliv já svůj trapný omyl zbystřila hned a počala jsem mu vše překotně vysvětlovat.

Prý měl pocit, že mi hráblo.

"Ale já jsem vážně normální!"
Datlovala jsem zběsile na klávesnici a přitom si říkala, jaká je to ironie - a že to mám asi marný.

Navíc prý platí, že kdo o sobě tvrdí, že je normální, tak normální ani zdaleka nebývá.
Takže jsem mu jeho domněnku, tím svým výkřikem, zřejmě jen potvrdila.


Napsala jsem Kiki, ať už mi NEPÍŠE! Že pak píšu hovadiny.

A rychle jsem se ujistila, že jsem to poslala na správné číslo.

Ačkoliv správná by v tomto případě byla možná všechna v seznamu mých kontaktů...


Vykládám tady, že ve skutečnosti jsem úplně normální, přitom nedávno ve snu jsem viděla:
dvě velká hovna, Karla Gotta, s nímž jsem dokonce pěla, a kluka, který mě už léta tajně miluje.
Ačkoliv dělá, že ne.

Mohlo by se zdát, že budu mít štěstí - aspoň já jsem si ten spletitý sen tak vyložila.

Přesto štěstí sedlo na Kiki.

Sešly jsme se my tři sestry, abychom si po čase zase společně poklábosily.
Barmanka byla strašně divná.
A já divné barmanky nemám ráda.

Zuzka ji poprosila o pivo, jenže nedostala ho ani po dvaceti minutách. Slečna za barem
telefonovala.
Když skončila, Zuzka na ni mávla.

Přišla se ptát, copak si přejem.

Zuzka trpělivě zopakovala svou objednávku.
A barmanka se zeptala, co všechno už jsme dneska měly - že se jí smazala účtenka...

"Tak jedno pivo a jednu colu," vyjmenovala jí Zuzka, stále velice trpělivě.

Holka došla pro to pivo a pak Zuzce vyčetla, že nahlásila jedno, a přitom má teď druhé.

A to už jsem nevydržela.


Kiki nesnáší, když se někde ozývám a hájím naše práva, a tak se odebrala na záchod.
Vrátila se, až když jsme měly vyříkáno.

A povídá, že vedle mísy našla kilo...


Jak jinak. Možná, že sen o hovně znamená štěstí a sen o dvou, štěstí pro druhý...

"Já se strašně bála, že je to skrytá kamera a nějak se ztrapnim. Tak jsem ho tam nejdřív nechala
ležet. Schválně jsem si ho nevšímala. A při mytí rukou jsem se rozhodovala, jestli ho vezmu nebo radši ne...," vyprávěla.


Když mluvila o té skryté kameře, vzpomněla jsem si, jak tuhle pořvávala na svého Dana, když se míjeli ve dveřích, aby se koukal místo počítače učit. Nebo TAM FAKT NASADÍ TU ONLINE KAMERU!

Spolu jsme se pak chechtaly jeho výrazu, než za sebou zavřel.
Teda zabouch´...


To já bych uvítala víc kamer v letištních garažích. Aby tam bylo bezpečněji. Aspoň pro ten pocit.

Včera jsem tam zase cítila ten smrad, co předevčírem.
On tam snad stráví celou zimu.

Před půlnocí vybíhám schodiště, když v tom otevřel dveře a stál přímo za mnou.
Můj bezdomovec.

A hned na mě volá: "Slečno!"

Pokouší se mě doběhnout. Nikde nikdo, kamer málo, možná i vypnutý...


"Já dneska nemám rohlíky!" Vyjekla jsem.

Vyděšeně se zastavil a pak ze sebe vysoukal: "A co cigaretu?"



Uznejte, že tohle číst Marek, tak úplně ztratím svou důstojnost a tvář.
To ať nejdřív ví, že se mi dějou i normální věci, což nejlíp zjistí po mém boku.
Nakonec, jít po těch schodech vedle mě, doprovázel by dámu, co by normálně kráčela
do schodů - zatímco on by to s ním vyřídil...
***



Na pár dní se odmlčím a potom Vás čekají Zápisky z Itálie! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lawiane | Web | 10. prosince 2013 v 23:34 | Reagovat

Jój sedla jako dekorace. :D Proč, ne že.  Taky jezdím na koni. A nejlepší an tom je, že si na ježdění koupím nejdražší boty, co kdy... abych se v nich brodila bahnem.. :-!

2 Veronika | 10. prosince 2013 v 23:45 | Reagovat

Jak já se na tu Itálii už těším :-) Článek hezký, jako vždy velmii čtivé!
A to tam nemáte nějakou ostrahu?

3 Natas | Web | 11. prosince 2013 v 9:55 | Reagovat

Asi bych byla hodně překvapená, kdybych zjistila, že sedla jsou jen dekorace. Divoký západ se mi k módě moc nehodí, ale prosím. :-D Co se nákupů týče, tak známá taky vyrazila nakoupit dárky, nakoupila, ale sama sobě. Když mi to povídala, lehce se červenala, mávla jsem nad tím rukou a řekla, že na tom udělat si radost, není nic špatného, holt dárky pro druhé koupí příště.

4 Verča | E-mail | 11. prosince 2013 v 20:52 | Reagovat

Jak ty dokážeš shrnout spoustu zdánlivě nesouvisejících věcí do jednoho čtivého a zároveň vtipného článku, nad tím mi zůstává rozum stát.:-)
Užij si Itálii, abych si pak já mohla užít to čtení.:-)

5 Verča | E-mail | 11. prosince 2013 v 20:55 | Reagovat

[3]:Moje řeč.:D Jediný, pro koho mám každý rok na Vánoce vymyšlené dárky, jsem já sama.:D

6 Marie | 12. prosince 2013 v 16:39 | Reagovat

Vše se ti povedlo vyřešit a to je podstata věci.

7 Tonička | 13. prosince 2013 v 9:18 | Reagovat

Kdo je Marek? Kde se vzal? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.