Prosinec 2013

Někdo to rád jinak

31. prosince 2013 v 1:35 Zpovědnice
Můj nový vztah a první cesta do Loun. Za ním.
Prý mě vezme do vířivky, do sauny a na jídlo.
Znělo to velice lákavě. Těšila jsem se.

Ten den ráno někdo zvonil. Dvakrát, jako pošťák.
Zdeněk byl línej vstát, já taky. Ale zároveň jsem byla zvědavá na tu poštu,
takže jsem vstala a běžela ke dveřím.

Za nimi ale nikdo. Otevřela jsem lítačky, abych mrkla ven, a hned jsem je zase zavřela.
Zase ona. Ženská, co několikrát do roka zazvoní, abychom ji pustili do sklepa ke kotli.
Potíž je v tom, že kdokoli nemá klíče a chce z nějakého důvodu do baráku, zvoní výhradně na nás.
Na přízemí.

Tahle paní mi v létě tvrdila, že příště už určitě bude mít klíč.
Zase kecala, nepustím ji.

Zalezla jsem zpátky do postele a Zdeněk se ptal, co přišlo.

"Nic, ženská z energetiky," odvětila jsem.

"A proč zvoní dál?" Zeptal se po chvíli, když se zvonek ozval znovu.

"Protože pořád ještě nemá klíč!" Vykřikla jsem a přikryla si hlavu. Chtěla jsem ještě spát.
Ať jsem fit na to odpoledne s Mirkem...

Zdeněk to po chvíli vzdal a šel si dělat kafe.
Tak jsem vstala taky. Když jsem si vyčistila zuby a oblékla se, ženská tam ještě čekala.

Ještě jednou zazvoní a otevřu jí. Ale něco si vyslechne...

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Vyběhla jsem ze dveří, mladici, která si odpoledne bude užívat s mladíkem ve vířivce, jsem nechala
doma, ven jsem poslala svou důchodkyni. Zasloužila si ji...

"Co chcete?" Spustila jsem hned, jak jsem otevřela.

"Dobrý den, Pražská energetika, jdu ke kotli, děkuju...," oznámila mi odměřeně a už se drala dovnitř.

"A kde máte klíč?" Opřela jsem o futro.

"Nedali nám ho, já za to nemůžu, mladá pani..."

Nechtěla říct stará?

"A co byste dělala, kdybychom nebyli doma?"

Mlčela a rozhazovala rukama.

"Vzbudila jste nás! Tyhle vaše způsoby fakt nechápu!" Uvolnila jsem dveře a šla jsem zase domů.

Už neřekla nic, ani se neomluvila, tak jsem za sebou významně zabouchla. Dveře od bytu,
ty od vchodu stačila včas zachytit.

"Ty seš zase v ráži, co?" Volal Zdeněk z koupelny.

"Tys to slyšel?"

"Jo a se mnou celej barák. Ale dobře´s jí to řekla. Maj si to pořešit," dal mi zapravdu a tím jsme se
s tou starou a důležitou dámu ve mně pro ten den rozloučili.

Blížila se druhá a s ní čas mého odjezdu.
Nasedla jsem do auta, naladila Blaník a vyrazila.
Ještě, než jsem se dostala na hlavní, zkoukla jsem se ve zpětném zrcátku.
A najela na obrubník. Nechápu, že se to kolo hned prorazilo...

A už vůbec nechápu, proč Martin nebere telefon.
Ani Kiki.
Jenom Zuzka. Od té nechci pomoct s výměnou pneumatiky, chci její auto.
Jestli bych si ovšem troufla ho řídit - zamyslela jsem se, než jsem ji vytočila.
Na automat nejsem zvyklá... No, snad bych to nějak dala. Stejně mi ho asi nebude chtít půjčit...

"Ano?"
"Půjčíš mi auto?"
"Ne."
"Já si to jenom ověřuju..."

Pak mi dala dobrou radu. Vykašlat se na Louny a radši si pořešit svůj vůz.

Do toho volala Kiki, tak jsem to s tou starou, důležitou dámou ukončila.

"Čau Kiki, potřebuju auto a hned!"
"Naser si!"
"Né, vážně, za hodinu mám bejt v Lounech!"
"Tak si pro něj přijeď."
"Sockou?"
"Jo, sockou!"
"Hovno, přivez mi ho!"
"Polib si!"

S Kiki máme vybraný slovník. Tímto náš dialog skončil. Pak zavěsila.

Chvíli jsem bezradně seděla u prasklé duše a tupě na ni zírala.
To se může stát jenom mně.

V tom zavolala znovu Kiki:
"Já ti to auto teda vezu, ale nesnášim tě!"

To nějak přežiju, hlavně ať se dostanu do Loun...

Za deset minut zavolal Martin s otázkou, co hoří.

"Louny!" Vykřikla jsem a pak jsem mu stručně vylíčila situaci.

"Tak to máš blbý, já jsem v sauně. Dám si ještě jednu patnáctiminutovku a pak pojedu kolem, tak se můžu stavit...,"
nastínil mi svou verzi pomoci.

"Taky jedu do sauny a mám tam ve tři bejt!"
"To nebudeš, i kdybych přijel hned."
"Stejně přijeď hned."
"A Mirek umí vyměnit kolo?"
"Myslim, že jo," zamyslela jsem se nad podivnou otázkou, protože Mirek je v Lounech...
"To je dobře, protože jinak bych ti řek´, ať se na něj vykašleš a najdeš si takovýho, kterej umí. Nejlíp všechno.
Protože mě už to nebaví! A už jedu...," dodal a zavěsil.

Následným telefonátem jsem potěšila Kiki - sice už vyjela, ale ráda se vrátila zpět do pohodlí svého kanape.

Za chvíli byl u mě Martin. Nejlepší kamarád a správce všeho mého. Od mobilu, přes počítač, skládání nábytku,
montáží a oprav všeho druhu, až po auto.

Už řadu let, protože Zdeněk na technické záležitosti není.

"Máme hever?" Zeptal se v úvodu.
Pokrčila jsem rameny.
"Takže nemáme..."

Podrbal se na hlavě a v tom přijelo auto s nápisem NEHODY.

Martin se na mě podíval: "Ty seš takhle zasranej klikař, jo?"

"Asi jo, ale nevěděla jsem o tom..."

Chlápek vystoupil, podal Martinovi svůj hever a pak se ho ptal, jak se mu tohle povedlo.

"To se ptejte tady," odkázal ho Martin na mě.

Já se blbě uculila, a tak se mě na nic neptal.

Když v tom přece: "A tohle jste si taky odřela teď?"

"Ne, to je starý," mávla jsem rukou nad odřeným bokem.

"Tak aspoň, že máte vzorně přezuto," pokýval uznale hlavou.

"To mám, ale z loňska," prohodila jsem.

"S vámi se člověk nenudí, co?" Poznamenal řečnicky, přesto mu to Martin potvrdil.

Když bylo hotovo, vydala jsem se konečně na cestu. O hodinu později, ale přece...
Cestou jsem se nemusela nijak zvlášť soustředit na trasu, protože z Dejvic do Loun se jede pořád rovně,
a tak jsem měla dost času kochat se okolím.
Kladno, Slaný... Taky jsem tam jezdívala. Ale nikde jsem neprožila nic, na co bych si ještě dneska vzpomněla.



Když jsem o hodinu později vstoupila do místnosti s tou vířivkou, stolkem, židlemi pro dva a soukromou saunou, nemohla jsem uvěřit,
že něco takového existuje. A že o tom nevim.

Možná jsem to nemusela říkat nahlas.

Stejně, jako že jsem nikdy nebyla v sauně a rozhodně tam nepůjdu, protože nechci umřít horkem.
Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem kdysi a kdesi do nějaké nahlédla a v ní nešlo dýchat...

Přesto mě přiměl to zkusit a šlo to. A bylo to dokonce fajn.

Později jsem mu předvedla svůj apetit, když jsem si v restauraci dopřála dva chody, a znovu ho šokovala ještě
o fous později, když jsem mu v baru nad koktejlem oznámila, že jsem nikdy nepila Mojito.

"A mělas vůbec někdy kluka?" Zeptal se mě udiveně. Protože páry spolu totiž chodí do privátních vířivek, sauny a taky na koktejly. Chtěl tím říct.

Myslím, že spolu taky lítají k moři a jezdí na hory. Ale to bychom si mohli odpustit.
Jinak můžu dělat všechno, co se dělá. Když to nebude nuda.

Kiki se Zuzkou to taky dělají. A na mě vždycky divně koukaj´, když se přijde na něco, co mimo mě každý zná.

Ale jsou i záležitosti, co znám jen já a ony ne. Aniž by o to tedy stály...

S Tondou jsme v létě pili pivo na venkovské tancovačce, pluli na loďce pod hvězdami a svítili petrolejovou lampou, kterou bohužel považoval za neromantickou, a tak ji napříště nahradil už jen svíčkou...
Ale to už zná každá.

Myslím, že těm dřívějším takovou moderní romantiku nedopřál. A že i na ty hvězdy se spolu dívali jinak.
Jestli vůbec dívali.
Možná, jako moje ségry na Mojito.


To Mirek se asi saunoval s každou, řekla bych.
Nevadí mi to. Rozhodla jsem se, že když už nemůžu bejt jediná, budu aspoň nejlepší.

Možná můj výkřik při pohledu na teploměr v té sauně byl trochu mimo tenhle koncept...

"Co že?! Tady je sto stupňů?! Chci okamžitě pryč!"

Ale když mě uklidnil, že jenom šedesát, že tou stovkou jen končí stupnice, zůstala jsem klidně dál sedět.

Nakonec je to možná i tak dobrý koncept. Když už se mnou nezažije nic, co by nezažil s jinou, pak ta exotika musí jít ze mě!



"Ona je pravá blondýna," špitl Martin bokem tomu z Nehod. "S ní si člověk fakt užije!"
"To znám, mně tam taky jedna taková sedí," mávl do svého vozu na svou spolujezdkyni, která si právě zapalovala cigaretový filtr...
***

Adámek

29. prosince 2013 v 17:03 Pomáháme nemocným dětem...


Dneska Vám předkládám dopis, který mi přišel na mail, a který mě dostal.
A to úplně celý... Je pozitivně laděný, přestože plný strašných událostí.

Je od táty malého Adámka, jemuž jsme se začali skládat na kočárek, na základě doporučení jejich
rodinné přítelkyně a po prvotním kontaktu právě Adámkova tatínka.

Snad mi odpustí, že dopis vkládám celý, jak ho napsal:

Dobrý večer,

na úvod se vám velice omlouvám,že se píši až teď,ale svátky jsem prodělal s angínou:-(a nechtěl jsem vás také zatěžovat.

Velice mně zasáhlo zhlédnutí a přečtení vašeho životního příběhu a uronil jsem spousty slz,osud nám dává a hold i bere krásné dny,ale asi to tak má být,kdo ví! Je mi to velice líto!!!

Abych vám tedy přiblížil trochu náš příběh,
Adámek se narodil před dvěma lety v listopadu,Renči těhotenství bylo bez jakéhokoliv problému až na to,že byl Adámek koncem pánevním ale takových případů je spousty.
Nadešel tedy den kdy byl naplánovaný termín císařského řezu a my se těšili na miminko, ani jeden z nás nevěděl co to bude.Porod proběhl celkem v pořádku byl jsem přítomen a anesteziolog ještě říkal,že mám dělat zábavu,když nám bylo oznámeno,že máme kluka a byl nám ukázán v očích doktorů zrovna štěstí nevyzařovalo hned byl Adámek odebrán na měření a já šel s ním,když jsem ho viděl udělalo se mi zle, byl malinký 2,3kg a celkově pokroucený jeho levé chodidlo bylo úplně jinak než má být a pravé také nebylo zrovna v pořádku,deformity na prstech levé i pravé ruky,roštěp měkkého patra, nohy pokrčené v kolenech tak,že Adámka délka byla jen odhadnuta. Byl to prostě šok,pak mi nějaká paní doktorka řekla co tam ještě dělám,že mám už dávno slavit a to co Áda má že není vážný problém.
Adámkova hlavní diagnoza je artrogripoza,vazivo kloubní onemocnění.
Tak nějak čas plynul a my začali chodit na Bulovku kde bylo ještě zjištěno,že má Adámek špatné kyčle a začali ho sádrovat a rovnat chodidla,to trvalo asi dva a půl měsíce od narození,kdy Áda přestal pomalu jíst začal hubnout,jen spal a začínal modrat a dusit se.Díky naší doktorce se Adámek dostal do Motola kde mu bylo prováděno sondování,ale bylo to pro něj tak nepříjemné a bylo rozhodnuto,že podstoupí operaci a dají mu vývod z žaludku pro příjem potravy v den kdy měl být zákrok proveden nám paní doktorka říkala,že se to tedy povedlo ale na poslední pokus bylo to prý velice náročné a už mylslela,že nebude,vůbec jim nešlo ho zaintubovat.
Bylo tedy zjištěno,že má v krku špatné poměry kořene jazyka vůči ostatním věcem a proto to vůbec nešlo a bylo nám nabídnuto,že když ho tam mají zaintubovaného,tak by bylo nejlepší udělat mu tracheostomii a důvod byl jasný jaký koliv zánět v krku by bylo nebezpečí udusení.
A tak Adámek v motole s Renčou stravil skoro tři měsíce a pak byl propuštěn domů.
Na Bulovku se už nevrátil a veškerou péči mu dávají lékaři v Motole kam jezdíme každý týden na cvičení,ortopedii když ho paní doktorka chce vidět a na ORL kvůli výměně tracheostomie už jezdit nemusíme už dlouho měníme doma tam se jdeme jen vždy podívat ať vidí Adámka jak roste a zlobí.
V současné době má Adámek za sebou operaci roštěpu toho patra a srovnání levého chodidla,další plány budou rozhýbat někakým způsobem kolena která jsou stale pokrčená a chybí asi 10stupňů na napnutí což je poměrně dost a paní doktorka má plnou hlavu jak to udělá protože anatomie je tam úplně jinak než má být a potom ho čeká úprava druhého chodidla a celková péče.
Prognozy do budoucna nejasné.
Jinak Adámek je velice usměvavé a chytré a hlavně dravé dítě do života které nám dělá radost,po specielním mléku roste což je úžasné,potravu ústy nepřijímá ale už má zájem do určitých věcí kousat ale hned to vyplivne nebo se pozvrací stratil polykací reflex a tak si s ním stále hrajeme a zkoušíme nové a nové věci a je to o trpělivosti,vodu pije normálně ze sklenice z láhve jak mu dáte něco ochuceného tak to plive ale jak co je to složité ale nevzdáváme,nejvice používá na rukách tři prsty kterými ovládá celý svět nemá s ničím problém,pohybuje se že leze po zadku,kolenech a když se má čeho držet tak i jde ale kvůli kolenům neudrží stabilitu.
Má Adámek ještě velké štěstí a to je jeho velká ségra Valinka které je 9let a má s ním naprosto úžasný vztah!!!!!
Možná,že jsem něco zapoměl napsat ale z větší části je zde vše.

Velice si vážíme toho co děláte nejen teď pro nás ale celkově pro ostatní.
To že se k vám dostala informace,že potřebujeme kočárek,tak to bylo řečeno už dávno a tedy Adámek už od listopadu kočár má,potřeboval větší protože v něm bude trávit ještě asi hodně času.
Možná,že jsem příkal před paní Šmejkalovou,že možná budu kupovat vozík za kolo aby mohl být Áda součástí našich výletů ale to není tak podstatné a důležité.
Každopádně paní Šmejkalové děkuji,že se zmínila a lidský osud jí není lhostejný protože každý má nějaké to trápení.
Velice děkuji vám za vaší schopnost řešit věci ted a hned a veliký DÍKY patří těm co posílají peníze na Adámka,ale nebylo by fér si od vás teď něco vzít protože když to tak vezmu Adámek ted nic nepotřebuje,my nevíme co bude zatím dál a tak nemůžeme dělat nějaké závěry,možná do budoucna bude muset jezdit do lázní atd. ale kdo vím!!!

Doufám,že nás chápete a pevně věříme,že peníze které máte vybrané udělají radost dalšímu dítěti které je v pořadí po Adámkovi,také doufám v to že vám to nezpůsobí žádnou komplikaci,to by mě mrzelo moc!!!

Moc moc vám děkuji a věřím,že to nejsou poslední řádky a přeji vám spousty úspěchů.

Adámek,Valinka,Luboš a Renata z Přehvozdí




Tak co na to říkáte?
Ve mně ty řádky vyvolaly plno emocí.

Jako věta: "...nejvice používá na rukách tři prsty, kterými ovládá celý svět..." Krásně řečeno.
Je fajn, když nemocné děti můžou aspoň ovládat svůj svět. Někdy to jde, někdy jen třemi prsty,
jako Adámkovi, a někdy vůbec. Teď jsem vzpomněla na Péťu...

Přesto prý Adámkovi nic nechybí, což je velice příjemné, číst takové sdělení, po nabídnuté pomoci.

Tak ještě jedna otázka na Vás, kteří jste přispívali - jak s vybranou částkou naložíme?
Je možnost i vrátit Vám příspěvky, které jste poslali konkrétně na kočárek...
Možností je vždycky víc...

Ještě dodám, že prozatím žádný další případ nemáme.

Prozatím děkuju za pozornost. A samozřejmě také za všechny Vaše příspěvky...
***


Magoři na Rožmberku

27. prosince 2013 v 14:23 Zpovědnice







Druhý svátek vánoční a náš tradiční výlet na chalupu, udělat si Vánoce s babičkou.
Čas odjezdu se domlouval den předem.
Povídám, že jestli tam chtěj´přijet někdy v jednu, tak to skoro nemá cenu jezdit.
Když jde zase o návštěvu na otočku.
Pojďme si pěkně přivstat!

Tak se mi prý ozvou.

Ráno v půl jedenáctý mi zvoní mobil. A budí mě...

"Tak pro tebe jedem!" Slyšim Kiki.

"Jak jako?" Rychle procitám.

"Ty spíš?!" Prokoukla mě. Asi rozespalý hlas mě prozradil.

"Ne... Už ne. Ale připravená teda nejsem."

"Sama jsi řikala, že tam nemá cenu přijet v jednu! Tak kurva dělej!"


Jelikož mi Ježíšek nadělil foťák, který jsem si přála, ale v nějž jsem nedoufala,
vyskočila jsem z postele o to snáz.
Těšila jsem se na první snímky.
Měla jsem už pod stromkem o programu tohohle výletu jasno. Tedy o svém programu.


"Já mám taky jasno, budem s babičkou!" Skočila mi do řeči Zuzka, když jsem jim cestou chtěla
připomenout, že budu fotit.

"Kurva!"

"Co zas?"

"Já nechala ten foťák na botníku!" Došlo mi a bylo jasný, že z focení nic nebude, jelikož to neotočej.

Přesto jsem je zkusila. Marně...

Co já si počnu? Ani detektory na chalupě nemám, ty jsem si posledně odvezla na zimu do Prahy, navíc jsou u našich v garáži... A prosedět celý den nad stolem plným jídla, to přece nemůžu! To neni nic pro mě!

"Klid, půjdeš hledat," houkla zepředu Zuzka.
"Nemám čim!"
"Dan je vzal," odvětila nezúčastněně.

"Detektory?!"
"Jo, oba dva," řekla, jako by se nechumelilo. Což se tedy taky nedělo. Přesto já měla druhé Vánoce. Tentokrát na sněhu.

Dan na mě ve zpětném zrcátku mrknul a já už nás viděla v poli.

Kiki se zatvářila otráveně. Nesnáší tyhle naše výlety za pokladem.
Zato já jsem ráda, že jsem v jejím příteli objevila parťáka pro svý dobrodružný akce.


Babička měla stůl plný obložených talířů a taky pečenou kachnu se zelím, vypadalo to na pořádný
obžérství. Zuzce a Kiki svítila očička.
Možná za to mohl pohled na dárky, co jich pár leželo pod stromečkem, nerada bych jim křivdila.

Byly jsme tam čtyři, já, Kiki, Zuzka a Dan. Druhé auto, které vyrazilo z Prahy o dvě hodiny později,
řídil Tom a vezl maminku.
Dokud nepřijedou, dárky se rozbalovat nebudou.
Šance pro nás.

"Jdem?" Vycítil příležitost Dan.
"Nikam! Sednout!" Zahromovala Kiki.

"Teď jsme přijeli, tak snad s babičkou chvíli posedíme!" Přidala se k ní Zuzka.

Měly nakonec recht, pečínka voněla chalupou, hladovým by nám to hledání moc nešlo.

Ale hned po obědě jsme nasedli zpátky do auta a vyrazili.
Do Zuzky auta. Čistýho a vyvoněnýho. Taky neopomněla dodat, že takové má zůstat!

Dan se ptal, jestli mám tip na místo.
Povídám, že úplně ne.
A tak, že prostě někam pojedem.

Protože minule, když jsem tip na místo měla, stejně tam nebylo vůbec nic.
Vlastně bylo. Železná oje. Ale těch je určitě všude dost...

Kousek za městečkem, kterým jsme projížděli, postával v poli čáp.

"Jé hele!" Ukázala jsem na něj.

A Dan zastavil.
Jet s námi holky, tak zastávka neexistuje. Leda stopka našim úmyslům.

Libovali jsme si, jak jsme svobodní a volní. Můžem si kliďánko zastavit tadyhle v polích.
Anebo o kus dál, jak bude libo. Anebo tady, a pak i tam... Nikam nespěcháme!

Přesto jsme časový limit vnímali. Dvě hodiny do příjezdu Toma s mámou, skýtalo času dost.
Zato Kiki trpělivost mohla kdykoliv vypršet. Jak se ozve telefon, jsme v háji.

Možná nás trochu lákalo si ty mobily vypnout... Ale představa následnýho pojebu
nás nenechala.

"Můžem rovnou zůstat tady," navrhnul Dan a vyndal z kufru auta foťák. Protože on si svůj
nezapomněl. Vyndal i stativ, bude to na dýl.
Já vytáhla detektor a motyku a šlo se.
Brodilo se...

V mírně vzrostlé řepce bahnem.
A čáp vzlétl a letěl někam daleko od nás.

"Do prdele!" Zaklel Dan, už skoro připravený fotit.

Pak mi koukl na boty obalený bahnem a začal se smát.
To bude mít Zuzanka radost...

Vrátili jsme se k autu a chvíli skákali po silnici, aby bláto opadalo.
Jenže se tak nestalo.

Otírali jsme si boty v prořídlý trávě, ale ta se na ně jen lepila.

Nakonec Dan našel v přihrádce vlhčený ubrousky, tak mi dva podal.

Mazlavé jílovité bahno se dalo setřít jenom ztěžka.

"Chceš ještě?" Nabízel mi další ubrousek.

"Ne, to stejně nemá cenu...," odmítla jsem a opatrně nasedla.
A na nic radši nesahala, protože víc práce, než ubrousek, udělaly na očistě bot mý ruce.

"Pojedem na Rožmberk, je to kousek," dostala jsem nápad.

Tam jsem vždycky chtěla hledat.

Nebudu rozepisovat, že jsme odbočku na něj dvakrát minuli, protože někdo sundal ceduli
a já tam za třicet let ještě netrefim...


Zaparkovali jsme pod hrází, (kterou vystavěl Jakub Krčín - toho Vás nemůžu ušetřit), a s foťákem,
stativem, detíkem a rýčem jsme se vydali na pláž. Dřív to vážně bývala pláž, dneska je to jenom břeh.
Lidi už se koupou v bazénech. I já. Ale každej rok si řikám, že to změnim.
Vždyť jsem se naučila plavat právě tady!

Hladinu našeho největšího rybníka (máte to i s podprahovou přednáškou), pokrýval tenoučký led.

Došli jsme až k jeho okraji, kde si Dan vystavěl svou aparaturu a já kolem něj chodila s detektorem.

Kdyby nás někdo viděl, asi by se smál.

Plechovka, tuba, kousek neurčitýho železa a víčko z konzervy. Zase, tradičně, nic hodnotnýho.

Zkusila jsem to nad vodou.
Něco zapískalo.
Že by to tehdá ukryli sem? To by nebyl špatnej nápad... Kdo by pod hladinou Rožmberka hledal
poklad?!

Kromě idiota, co jednoho dne šoupne pod led detektor.

Začala jsem kutat a brzy byl poklad na světě. Starý okuláre. Už bez nožiček.
Jestli byl majitel krátkozraký, anebo naopak, nad tím mě dumat nebavilo, a tak jsem je tam nechala.

Všimla jsem si zamrzlé klády asi metr od břehu.
Pomalu jsem se k ní po ledu došourala a už jsem na ní stála.

"Hele!" Zavolala jsem na fotografa a udělala holubičku.

Dan zvedl obočí v údivu, přetočil objektiv na mě a cvaknul.
Jenže pozdě - už jsem spadla.
A to zase ne, abych to nevydržela dýl!

Sundala jsem si na to bundu a pověsila ji na větev.
A pak jsem zkoušela znovu a znovu, až se fotka povedla.
I když víc je těch, jak padám.

Když se do mě dala zima - protože je prosinec, což připomínám sobě, ne Vám,
zase jsem se oblékla. Obešla jsem si dvakrát ten dub, co mi na chvíli posloužil,
jako věšák, a řikám si, že poklad bude určitě tady. Pod stařičkým dubem - to dá rozum přece!

Detektor mi dával za pravdu. A tak, zatímco Dan už zase fotil krajinku, podhrabávala jsem kořeny.

"To neni možný, ten poklad, jako by se pod tou zemí stěhoval!" Nadávala jsem na tu práci blbou,
když to pískalo chvíli tu, a pak zase tady, a nikde přitom nebylo nic.

Už jsem to mínila vzdát a díry zahrabat, když přiběhl Dan, chytil mě kolem ramen a zavelel:

"Čum támhle! A usmívej se!"

Jak to dořekl a já koukla, co ukazoval, jeho foťák nás cvakl.
Tohle je můj člověk, uznávala jsem ho v duchu.

"A co hledáš?" Zajímal se. Vzal mi detík, pak rýč a dal se do hledání mýho pokladu sám.

Nakonec identifikoval trs země, v němž to mělo být.

Sehnula jsem se do dřepu a pečlivě tu zledovatělou hlínu mnula v prstech.
A najednou!
Malej kulatej plíšek... MINCE!

Vůbec první, co můj detektor dohledal.

Nemohla jsem uvěřit.

A bylo mi úplně jedno, že se jedná o dvacetník z roku 1973, který tu zřejmě vytratil nějaký
plážový povaleč, a kterých máme doma všichni pár schovaných. Taky máte, ne?

Horší to bylo s tím, že nálezcem jsem nebyla já, ale Dan.

"Tak na!" Hodila jsem ho po něm, že minci sotva stačil zachytit.

"Né, to si nech...," snažil se zmírnit dopad téhle události na mou psychiku.

Pozdě bylo. Celá zkoušená jsem vypnula detík a šla si na mobil fotit krajinky.


A už zvonil telefon. Jemu, ne mně.
Já ho měla vyplej... :)

"Jo, dyť už jedem," oznámil otráveně Kiki a začal rozebírat stativ.

Než jsme došli k autu a očistili se z nejhoršího, volala znova.

"To si myslí, že jsme tam do minuty nebo co?!" Zakroutil hlavou.


Cestou jsme míjeli zase to pole s čápem. A zas tam seděl.
Dokonce blíž, než prve.

Koukli jsme na sebe a už jsme parkovali.


A zazvonil mobil...


Nezbývalo, než zase nastartovat a jet si rozbalovat dárky.
V chalupě, po káravém Kiki pohledu, kterým nás přivítala, jsme se ohřáli a byli překvapeni,
že se nikdo ani nezeptá, co jsme našli.

Já to vítala, když jsem našla velký kulový, ale zeptat se mohli.

Pak se jedlo, pilo, hodovalo a povídalo, až se Kiki natáhla pro Danův foťák, že si zkrátí
dobu trávení, než bude mít zase trochu volnýho místa na další nášup.

Chvíli znuděně listovala fotkami (krajinky ji nebaví) a najednou koukáme, jak na nás nechápavě zírá. Asi viděla těch třicet holubiček.

Poslala foťák dál. Zase tázavý pohled.

"Co je?" Ptáme se.


"Jenom, že jste oba úplný magoři," oznámila nám svůj verdikt a foťák zase odložila.


Napříště jsem s magorem domluvená, že jedem fotit oba. Už si svůj aparát nezapomenu.
A on nezapomene vypnout mobil, doufám...
***



Naše veselé Vánoce

25. prosince 2013 v 22:26 Zpovědnice
Když jsme pár dní před tím Štědrým navštívili na otočku babičku na chalupě, o čemž jste četli,
poseděla jsem s ní chvíli u jejího krásně nazdobeného stolu. Babička měla vždycky nejlepší výzdobu,
už když jsme byly malý holky. Věděla jsem, že si to mám zapamatovat a užít, protože tak to já nikdy nesvedu.
A měla jsem pravdu.

Ať proto, že nejsem natolik kreativní, anebo že jsem natolik depresivní, kdoví.

Tak jsme tam spolu tak seděly mezi anděli troubícími na nebeské flétny a babička nějak nemohla
pochopit, proč jsem s našimi přijela, když je to na takovou chvilku. Když ani sádky s nimi nenavštívím...
Aspoň jsem se domnívala, že jí tohle vrtalo hlavou, když se zeptala:

"Chtělas jít na rande, že jo?"

"Na rande? A myslíš tady nebo v Praze?" Nadzvedla jsem ji.

"Co tady! V Praze! Tady nemáš s kym!" Řekla rozhodně a usrkla horké kávy.

"Nemám, no," uklidnila jsem ji, protože jestli byla moje rodina z něčeho nervózní, tak z mého randění s Tondou.
Pak jsem se konečně dovtípila, že babička má zřejmě pocit, že jsem cestu na chalupu
dostala rozkazem.

"Tak půjdete zejtra," konejšila mě a pohladila po ruce.

"Jasně," chytila jsem i já její ruku. Ačkoliv jsem o žádné rande nepřišla a na chalupu, jak víte, jela úplně dobrovolně
a ráda. Pro chvojí, co jsem si nakonec neodvezla...


"Kolik mu je?" Zeptala se, aniž tušila, že někdo skutečně je..

"Pětadvacet," vyrazila jsem jí dech.

"Aha... No tak s nim choď ven, ale domu si ho neber. Na to má ještě čas," uzavřela téma dobře míněnou radou a já zabořila nos do hrníčku, jak se mi chtělo smát.


Tátu pobolívá ruka, má snad nějaký zánět karpálního tunelu nebo co to...
A tak velice nerad píše esemesky.
Když potřeboval odpovědět na jednu svému známému, poprosil Dana, který stál právě nejblíž.

"Napiš, Ahoj Tomáši, no a že se mu ozvu co nejdřív, jo...," zněl diktát z táty úst a Dan, podle toho
oslovení, kdoví proč usuzoval, že se jedná o našeho Toma.

A pro něj mu tak strohá zpráva přišla málo. Přecejen je chudák v té Anglii...

A tak závěrem připsal aspoň pozdrav: Ahoj, Tvůj táta.

Takže tátův známý se jistě nestačil divit.
A táta taky ne. Dan schytal pár nehezkých slov.
Jenže u nás, v naší "mladistvé partě" tím složil talentovou zkoušku :)


Na Štědrý den, to už byl Tom dávno v Praze, jsme lili vosk ze svíček.
Děláme to každý rok, je to naše tradička.
Máme jich víc, třeba hod bačkorou.
A když se to některé z nás "nepovede", znamená to, že neházela tou správnou bačkorou a jde si pro jinou.
Takže se hází tak dlouho, než z těch papučí vymlátíme pravdu!

Možná to úplně neplatí. Možná proto nejsme žádná vdaná. Ale zvyk je železná košile...

Když jsme u té železné košile, byli jsme se Zdeňkem na Staromáku. Nasát štědrodenní atmosféry.
A tam, u jednoho z mnoha stánků s "kravinami", které můžu, kováři.
A kované růže - které můžu, a brnění a drátěné košile... Zkrátka výzbroj pro rytíře. Které můžu...

Promrzlý chlápek uvnitř povídá: "Rukavice pane?"
A sahal po těch rytířských, s ohebnými klouby a dlouhými až pod lokty.

"Ne, dík," odmítl Zdeněk.

"Pani?" Nabídl je mně.

"Nemám rytíře," povídám mu a šli jsme dál.

"Škoda," volal za námi. Musela jsem mu dát za pravdu...


Ale moje chvilkové zasnění přerušila "dáma", co jedla z popelnice.
Uprostřed všeho toho vánočního mumraje a atmosféry chtivých turistů i procházkářů,
vyjídala zbytky z odpadkového koše.
Tácek od párku, na kterém zbyla už jen hořčice, doslova vylízala.
Prstem hořčici nabírala, lidi se zastavovali a pohoršeně na ni zírali. Někteří pobaveně.
Tedy aspoň ti, kteří si všimli.
Jako my.

Nejdřív jsem se tímhle kuriózním výjevem bavila a Zdeněk mě napomínal, ať tak nezírám.
Přišlo mu to vůčí bezdomovkyni neslušný.
Ale já pak dostala lepší nápad.
Šla jsem opodál ke stánku a koupila párek v rohlíku.

"A hodně hořčice, prosim vás," dodala jsem, když jsem sázela na misku šest pětek.

"To víte, že dám, slečno, kolik budete chtít, říkejte..."

"Dost!" Vzala jsem si hotdog, ze kterého hořčice jen přetékala a nesla jí ho.

Té, která už se od jednoho koše šourala ke druhému, až se mi málem ztratila v davu.

"Tady máte, nate...," podávala jsem jí ho.

"Děkuju pani!!!" Vykřikla radostně a pelášila s ním pryč.

Ještě chvíli jsem ji pozorovala.
A co nevidím... Doběhla první hlouček cizinců a snažila se jim svůj párek v rohlíku prodat.
To snad ne.

"To snad ne!" Volala jsem na Zdeňka, který se teprve teď chechtal.

"Neboj, nakonec si ho sní, protože to od ní nikdo nekoupí," uklidňoval mě.

"Třeba potřebuje na svařák," dodal.


Tak nevím, dá-li se tenhle můj skutek považovat za dobrý...
Možná byl stejně tak platný, jako hod pantoflí. Pokud jde o ty vánoční zvyky.

Jen ta věštba z vosku se zdá účinná.
No považte sami...

Lila jsem první. Prý za Elenku. Podali mi svíčku, co nonstop hoří pod její fotkou.
I u našich.

Když Vám povím, že se před našimi zraky vylíhl v té míse motýl i s tykadli, možná neuvěříte.
Zuzka měla "osobu s kosou, co veze trakař", jak sama z vosku vyčetla.
Kiki nevěstu, ale parádní. I se závojem.
A Tom cosi dlouhého, neurčitého.

Tentokrát jsme k tomuhle kouzelnému zvyku přemluvili i tátu.

Čajová svíčka byla uvnitř plíšku už celá rozteklá.

"Teď to vezmu do ruky, spálim se a vyleju to na stůl," oznámil nám táta, vzal svíčku do ruky, spálil se
a vylil vosk na stůl.

Maminka chvíli lapala po dechu, pak hledala slušná slova, protože na tom svátečním ubrusu
jí nějak záleželo, jenže už nezmohla nic.
Obrovská vosková louže na něm rychle tvrdla. Stejně rychle, jako se splnila tátova věštba.
Za což získal náš obdiv.

Když jsme se dosmáli a maminka se smířila s vadou na kráse vánoční tabule, šla jsem pustit kočku ven.
Mají tři a jedné z nich se zachtělo...
Cestou jsem si všimla, že nehoří svíčka na stolku v obýváku.
A to by sakra měla, když je Štědrý večer!

Sáhla jsem po sirkách a chvíli hledala knot. Zdálo se, že je zalitý ve vosku. Zřejmě z předchozího
hoření. Nevadí, já se k němu propálím...
Držela jsem plamínek sirky v důlku široké svíce a čekala, až se vosk trochu rozehřeje a vydá knotek.

Sice jsem ho stále neviděla, ale najednou to hořelo. Povedlo se. Svíčka hoří, vracím se ke stolu.
... Od kterého právě odbíhal Tom.
Na záchod. Zvracet. Prý mu ta večeře nějak nesedla.
A to jsme mu ty blitky, co viděl ve svém vosku, nevěřili...


Kiki jediná z nás nejí rybí polévku. Ani hovězí. A tak jí maminka přichystala slepičí.
Sice Kiki ty polévky nemusí vůbec, ale tuhle si jednou za rok dá. Aby měla štědrovečerní menu kompletní.

Celou dobu, co ji srkala, prohlašovala, že to není ono. Letos. Že myslí, že loni byla lepší.
Je prý slaná.

"Jez, nezdržuj," odbývali jsme ji.

"Je divná," naříkala furt.

"Kiki, jednou za rok se překonáš - nepřijde Ježíšek!" Varovali jsme ji. A tak poslušně jedla.

"To ti vopravdu tak nechutná?" Zželelo se jí mamince, a zdálo se, že se ji rozhodla dál netrápit.

"No je kyselá, možná jsi tam dala moc citrónu," postěžovala si a maminka zbystřila.

Pak jí vytrhla lžičku, aby ochutnala.

"Dyť je zkyslá!!!" Zděsila se a polévku jí sebrala.
Všichni jsme se na Kiki znechuceně podívali. Čuně!


Přesto ale zvracel Tom.
Maminka Kiki pobízela, aby to šla zkusit taky, ale ta o tom nechtěla ani slyšet.
Komu by se taky chtělo, jít dobrovolně vyzvracet štědrou večeři?


A pak už zvonil zvoneček...

Pokochali jsme se pohledem na krásně nazdobený stromek,
posedali si do křesel a Kiki se ujala rozdávání.

Zavládla pohoda...
Dokud maminka nevykřikla:

"Kdo zapálil tu svíčku?!"

Domnívala jsem se, že mi chce vyseknout poklonu, že se mi to podařilo.
Ten knotek tam přecejen nebyl...

"To já!" Přihlásila jsem se hrdě.

"Tak ti děkuju, byla elektronická."


A tak jsme si říkali, že je dost možné, že litý vosk z mé svíčky měl nakonec tvar vánočního svícnu.
Že to nebyl penis, že jsme na to koukali obráceně...
***

Vánoční

25. prosince 2013 v 13:43 DNES


Děkujeme Ježíškovi a ve zbytku času pro Vás sepisuju, jaký to bylo, než u nás letos zazvonil.

Jak rychle se plní věštba z vylitýho vosku?
Jak starýho chlapa si můžu vzít domů?
Jak úplně posrat vánoční přání, a co všechno je možný zapálit?
To budete koukat...

Doufám, že u Vás bylo taky veselo! :)

Užívejte...
***

Přání

24. prosince 2013 v 6:00 DNES


Všem svým čtenářům přeju pohodové Vánoce, zdraví a lásku,
a aby se vše vyvíjelo podle Vašich představ a tajných snů...

Děkuju za přízeň, i za všechna přání, kterými jste mě někteří předběhli
a mile překvapili.
Jsem ráda, že Vás mám :)



Na VAK vybráno!

23. prosince 2013 v 18:24 Pomáháme nemocným dětem...
Přátelé,

s velkou radostí Vám v tomhle předvánočním čase oznamuju, že na XXXL SEDACÍ VAK pro nemocného Jožánka se podařilo vybrat přes víkend. Vím, že ještě nedorazily všechny Vaše příspěvky, ale sbírka ještě pokračuje - sbíráme ještě na kočárek...

Jožánkova maminka Vám všem moc děkuje, psala komentář pod článek "Jožánek" (Pomáháme nemocným dětem), tady Vám ho kopíruju:

Dobrý den,jsem maminka Jožánka, pročítám komentáře a s vlhkýma očima se usmívám,jste tak hodní, od srdíčka vám děkuji,Jožánek bude tak štastný ♥ moc vám všem děkujeme,všem...Samozřejmě vám Jožánka vyfotím,abych se s vámi podělila o zářící očička plné čisté radostí :)DĚKUJI.


Vak už je objednaný, barva bude ale překvapením jak pro Jožánka, tak i pro jeho maminku, která si to takhle přeje. Nezbývá nám, než se těšit na fotografie Jožánkovy radosti, kterou maminka slíbila zvěčnit a poslat pro radost zase nám.
(Jsou až z Veselí na Moravě, a tak dárek převeze služba PPL bez naší přítomnosti tentokrát.)

Ještě jednou Vám všem mockrát děkuju za účast na pomáhání dětem!
***


Zde je objednávka, celková cena s přepravou je 2 390,-


Až mi na mail objednávku potvrdí, což se zatím během dneška nestalo (možná už mají "Vánoce"), převedu částku na jejich účet...
*

Rozpuštěno!

22. prosince 2013 v 13:30 Povídky
"Proč máš tenisky a tepláky?"

"Protože budu hledat."

"No to nebudeš. Jedem jenom pro kapry a zpátky," oznámila mi maminka. "Takže si klidně zase vystup."


Takhle začala naše cesta na chalupu, když mě naši vyzvedli.
Domnívala jsem se, že "na otočku" znamená ze dne na den. Ne na hodinu...
Ale přesto jsem si nevystoupila. Aspoň se nadýchám čerstvýho vzduchu a narvu si trochu jehličí domů,
do vázy. Ať tam aspoň něco letos voní. Když nemáme stromek.
Protože to, co jsem včera zdobila, ho jen připomíná. A to ještě školkového.

A pár fotek si udělám, projdu se, užiju si chvíli klidu.

Cestou jsem v zapůjčené knížce četla o tom, jak se malý kluk chce přidat k těm, kterým večer voní
oheň a ráno řeka. Úplně jsem mu rozuměla. Jenže já žádnou takovou partu nemám, jsem na to sama.
Navíc je prosinec. Prostě blbý.

Po příjezdu do vymrzlý chalupy jsem se hned trhla. A než se naši stačili
otočit, byla jsem na zahradě. Mysleli si, že pro ty kapry pojedu s nimi. Že promarním tu hodinu
dalším cestováním v autě. Korunovaném pohledem na zabíjení ryb. To fakt nemusim.

Moje další kroky vedly ze zahrady do blízkého lesa. Chtěla jsem si vyfotit ptáčka, co cvrlikal na větývce,
ale přecenila jsem se. Jen tak tak jsem nezahučela do ledový vody potůčku. Představila jsem si to.
Jak nadávám a mrznu a vcházím do chalupy úplně prokřehlá a zledovatělá. A jak na mě babička kouká.
A jak mi dává svoje věci na převlečení. A jak se naši pak ptají, proč mám babičky tepláky a sněhule.
Když není sníh.
A jak odpovídám, že jsem spadla do vody. Jak malej smrad, co ho nechali chvíli bez dozoru.
A jak napříště už budu muset s nimi...

Nic, zanechala jsem marných snah cvaknout ptáka a vrátila se zpátky na cestu.
Teď v zimě, když jsou všechny větve holý a je vidět skrze keře, je pro mě singl pohyb v přírodě přijatelnější,
než v létě. To se neodvažuju, jsem srab. I teď jsem se každou chvíli rozhlídla kolem. Jestli nikde nikdo, rozumíte.
Že ne?

"Tak kde máš nějaký to jehličí?" Zeptal se mě táta.
"Všechno je holý," pokrčila jsem rameny.
"To musíš tam dál, projít ten les a přejít louku...," nabádal mě.
"Tam se bojim sama," svěřila jsem se.
"Čeho prosim tě? Vlka?" Uchechtl se a pobaveně se rozhlédl kolem. Byli jsme tam sami.

Nechala jsem ho při tom. Vlk může symbolizovat nebezpečí všeho druhu. Třeba i ten potok byl vlčím,
když jsem ho míjela já...

"Já jdu pro brambory do sklepa, budem je brát do Prahy," řekl.

Vida, tak že bych přecejen stihla provětrat ten detektor?

"Pojď mi pomoc!" Pobídl mě a můj plán byl ztracen.

Když jsem scházela za ním po schodech, ujistil mě, že se mnou pak zajede pro to jehličí.
Zajede. Autem. Přes les, přes louku... To jsme holt my.


A pak jsme plnili a tahali pytle. Těžké pytle plné brambor pro všechny, komu už došla podzimní zavážka.
Pro strejdy a tety a další příbuzenstvo.

"Ta hadice je zmrzlá...," prohodil najednou, když jsme zase s pytlem míjeli studnu.

Zpozorněla jsem.

Za chvíli už jsme to řešili.

Křup, křup - praskalo to v ní, když se ji pokoušel ohnout.

"No jo, tam je led! Pak to má odčerpávat!" Posteskl si a mně už bylo jasný, že se odtud nehnem dřív, než led nerozpustíme.

A že na hledání můžu tudíž pro dnešek úplně zapomenout. Protože až led rozpustíme, pojedeme do Prahy.


"Já dám vařit vodu do konvice!" Vyhrkla jsem nápad, jak vše urychlit.

"Né, to je blbost, víš, kolik bys tý vody musela mít?!" Odmítl můj zlepšovák a trpělivě promačkával.

"Kdybych ji hned po příjezdu přenesl na sluníčko, už to bylo roztátý," drbal se bezradně na hlavě.


Šla jsem potají zapnout tu vodu a pak dejchala jsem venku na hadici. Abych vykazovala aspoň nějakou pomoc.
Než se voda uvaří...

Když jsem konev přinesla, táta roztál jako první.

"Tak ukaž, nalejem to do ní," vzal mi nádobu a podal konec hadice k přidržení.

Obával se, aby mi neopařil ruku, ale já si přes ni přetáhla bundu. Je celá gumová, neprodyšná - velice kvalitní,
takže se nemohlo nic stát.

Jediné, co se stát mohlo a mělo, bylo rozpuštění ledu.

Pár metrů hadice bylo už krásně vláčných, prohřátých, po ledové tříšti ani památky.
Přesto pořád nesloužila.

Tátu napadlo, že by mohla být zamrzlá koncovka, co pojí hadici a výpusť studny. Ta koncovka, co je celá
od hlíny.

Vhodil ji do konvice.

To by maminka ráda viděla.

V tom mu zazvonil telefon - máma. Čekala na nás u babičky, která bydlí o pár chalup dál.
Zajímalo ji, co tam děláme tak dlouho.

"Rozpouštíme hadici, zrovna... vodou...," vysvětloval jí překotně, a přitom lovil tu věc ze zakalené, přesto pořád horké lázně rychlovarné konvice.


"To vim taky, že můžu vyndat jinou hadici," utrousil, když vrátil mobil zpátky do kapsy.

A šel do garáže.
Pro jinou hadici.

Mezitím jsem si půjčila druhý konec té naší zamrzliny a zbytek vody do něj vlila.
Chvíli jsem hadici držela vysoko, aby horká voda měla spád, a když jsem ji zase položila,
začal z ní vytékat pramínek ledovky ze studny...

Svou pýchu jsem úplně pozbyla, když jsem spadla a zaryla držku do země.
To jak jsem mu to běžela říct.

Blbej, zmrzlej krtinec.

Dneska by z toho kutání v hlíně stejně nic nebylo, jak tak koukám.
Ale ty tepláky se stejně vyplatily.

To, že jsem rozpustila led, jsem si nechala pro sebe, ani on to ženským nevyprávěl.
Prostě se to normálně povedlo...
A hlavní historkou dne byl můj držkopád.

Jo a to chvojí pochopitelně nemám. Už není čas, musíme jet.
Tady máš brambory babičko a štastný a veselý!
***





*

Jožánek

21. prosince 2013 v 19:21 Pomáháme nemocným dětem...
  • Před pár dny jste mi poslali několik upozornění na nemocné děti, které by zasloužily dáreček,
    či jinou pomoc, která není v silách jejich rodin. Hned jsem je všechny zkontaktovala s dotazem, co by jejich děti potřebovaly...
  • Reagovali zatím dva - maminka Jožánka a tatínek Adámka, který mi vše ještě upřesní. Půjde o kočárek.

    Dneska Vám představím Jožánka, našeho v pořadí čtvrtého potřebného...
  • Jeho maminka, paní Janůšová, mi napsala:

    Dobrý den, jsem překvapená a dojatá.. Jožánek by si moc přál sedací vak xxxl,bohužel si ho nemůžu dovolit...

    Jožánek se narodil se stařeckým syndromem,Widemanův,je to vzácná genetická vada, má ji jen 12sledovaných dětí na celém světě,tyhle děti se dožívají 3měsíců,6let,ale zároven je sledováno 12leté dítě v Mongolsku,není ani genetická shoda,většinou umírají na stařecké nemoci,Jožánek je těžce retardovaný autista má 9let, je to moje štestíčko

  • Jsem ráda, že tahle statečná maminka poslala také odkaz na konkrétní vak, tady je: XXXL VAK (včetně ceny)

No a samozřejmě fotky Jožánka:








Závěrem mailu je psáno:
Pokud jsou potřeba nějaké papíry, můžu dodat,zprávu od doktora,průkazku ZTP/P, občanku,průkazku VZP....co bude potřeba.

Nic takového ale, myslím si, potřeba není, abychom se mohli složit na ten vak, co říkáte?
Jdete do toho se mnou?

Půjde o vak a následně o kočárek pro dalšího těžce nemocného kloučka, a tak vyhlašuji sbírku na obě tyhle záležitosti.
Pochopitelně se to nestihne do Štědrého dne, ale to vůbec nevadí. Protože nepůjde o dárky od Ježíška, ale
od dobrých lidí ;) Díky, že jste, a že jste tady...
***



Připomínám číslo účtu, i online náhled na něj. Obojí je k dispozici tady v menu trvale ("Pomáháme nemocným dětem"): http://niternice.blog.cz/1305/transparentni-ucet

.

Letos ne...

20. prosince 2013 v 21:52 Zpovědnice
Tak mám konečně všechny dárky.
Vlastně jeden chybí, pro Toma. Pro něj je těžký něco vymyslet.
Aspoň mně to tak připadá. Pro chlapy obecně se mi nakupuje hůř, než pro ženský.
Tam to beru podle sebe... Což nezaručuje radost obdarovaným :)

Měděná socha Budhy, obrovská porcelánová panenka s méďou v ruce, barevný hrací kolotoč...
To jen něco málo z darů minulých.
Užije mě na dopňky, dekorace, kraviny a veteš. Veteš miluju.

Je jeden krámek, kde jsem schopná a ochotná strávit i pár hodin, než
ho celý prozkoumám.
Je to na chalupě a je strašně maličký. Jenže o to dýl trvá, než ho prolezu, protože
věci jsou tam, dalo by se říct, naházaný. Jedna přes druhou, police přeplněný, po zemi se válí
krabice s dosud nevybaleným, mezi nimi je potřeba se protahovat, kolikrát se musí něco odházet,
aby se člověk dostal dál...

A tam se Vám dají najít skvosty!

V létě jsem si tam koupila obraz a skleničku na víno. Obojí starobylý.
Obojí nutný :)

Obraz s motivem středověké knajpy, kde štamgasti sedí kolem dubovýho stolu a pijou z korbelů.
A sklenku z červeně kouřového skla, se žlutou stopkou. Vypadá dost staře, prodavačka říkala, že jsem si vybrala
parádní kousky.

Nejhorší pro mě je, jít do tohohle krámku s někým.
To tam ani nemá smysl chodit, totiž.
Nikdo z rodiny nemá pro mé zalíbení v těchto drobných starožitnostech pochopení.

"Na co?"
"Proč?"
"Dyť je to starý..."
"Prosim tě, vrať to tam a jdem..."


Zuzku ani Kiki bych dovnitř nedostala. Máma s babičkou tam sice zajdou, ale dívají se po věcech nových s patinou.
Takový tam taky maj´.
Ale já nemám ráda, když si něco novýho hraje na starý. Není to ono.
Stejně jako tolik moderní vintage styl...


Mně baví dumat, kdo z tý skleničky pil víno předtím, než po něm zbyla.
Je to podobný, jako najít něco starýho v hlíně, co někdo kdysi používal.
I když to už k použití není.


Tuhle jsem potkala kluka, co mi na podzim zavazoval oči, před cestou na "svý" místo.
Povídá hned po pozdravu: "Chceš něco vidět?"

Na odpověď nečekal a zalovil v kapse u košile.

"Groš z doby Karla čtvrtýho...," podával mi minci, tenoučkou jako nehet.

"Děláš si prdel?!"

"Mám starý mapy od starýho pána, co dělá v archivu...," vysvětloval mi.

"Já si zas našla místo, kde přebejvali loupežníci!" Chlubila jsem se.

"A už máš naposlouchaný tóny?"

"Nemám. Nebo teda mám, ale slyšim je pořád všechny stejně..."

"Tak to budeš dál nacházet samý kombajny," uzavřel diskuzi a minci, tu minci, kterou jsem měla správně najít já,
si schoval zpátky do kapsy. Vetešník!


Cestou do krámu, protože tohle setkání proběhlo na letišti, jsem o tom přemýšlela.
Jestli já vůbec jsem schopná rozeznat tóny. Protože si pořád pletu i sanitku s policajtama.
O hasičích nemluvě. A to je, tuším, na pováženou. Nehledě na to, že jsme tou záchrankou tolikrát jely.


Jestli ono to nesouvisí s hudebním sluchem.
Protože ten mi chybí stoprocentně. Na to se přišlo už na základce, když jsem se přidala ke školnímu
sboru pro svou zálibu ve zpěvu, a po týdnu byla vyloučena, že pěju falešně.
Rázem bylo po zálibě.

Kiki si myslí, že mám asi něco i s očima, když mívám pocit, že dvě stejný bundy jsou stejný.
Jedna má u krku lišku, druhá mývala, jedna je bílá, druhá smetanová, jedna kratší, druhá delší - to je panečku rozdílů!
A já řeknu, že jsou stejný...

Stejný mi připadají i kožešiny. Nejen, že nepoznám pravou od umělý, ale i ta zvířátka se mi zásadně pletou.
Kůži vlčí ani koalí nemáme, to už tedy vím. Ale je to škoda, tak dobře se mi prodávaly... :)

Nedávno vešla Ruska a svůj chlupatý kožich za sebou vláčela po zemi.

Kiki zakroutila hlavou a povídá mi: "Koukej, co dělá s tim drahym kožichem!"

"Jak víš, že je drahej?" Dotázala jsem se. Třeba je to umělej vlk nebo tak něco...

"No tak to je norek, že jo...," procedila celá konsternovaná mezi zuby, a já jen žasla. Jak to ví?!

Jenže vzápětí mě přepadl vztek a lítost:

"Chudáček norek, zabili ho kvůli ní a ona si toho ani neváží..."


"Dobrý, než se mi tu rozbrečíš, tak já jdu pro ten oběd," uzemnila mě Kiki a odešla.


A přiletěl Tom. Zase po pár měsících opustil svou anglickou kolej, aby s námi strávil vánoční svátky.

Chvíli s námi pobyl v obchodě, a když měl venku odvoz, vydal se pro svůj kufr.
Předpokládal, že mu to potvrvá dýl, než se dostane z letiště ven, a tak vyrazil s předstihem,
aby ho táta dlouho nečekal.

Kiki ho šla vyprovodit.

"Sejdem se v přivítací hale!" Oznámila mu, protože ona se tam z krámu dostane jinudy (a rychleji), než cestující.

Do přivítací haly.
A odletovou bychom mohli překřtít na loučící.
Miluju Kiki slovník.


Když tam došla, Tom zrovna vycházel.

"Ty už seš tady jo?" Zarazila se a všimla si, že ostatní vítající se na ni divně podívali.

Asi vypadala, že se moc netěšila...


Přitom jsme se těšili všichni. Mělo se dokonce jít na rodinnou večeři, což napadlo Kiki.

"Tati, půjde se na večeři v pátek?"
"Proč zas?"
"Měla jsem narozeniny!"
"Už jsme je oslavili!"
"Mmm... Eeee... Tak přiletí Tom..."

Kiki má silný rozeznávací schopnosti.
Ví, kdy přeřadit, aby dosáhla svýho.

Jenže Tom měl na první večer v Praze svý plány, takže z večeře sešlo.

Aspoň jsme s Kiki nemusely spěchat z nákupů.
Pomohla mi vybrat pro Zuzku i tátu. To, co by jim koupila ona, kdyby už nekoupila něco jinýho.
Ale rukavice na koně to nakonec nejsou. Jednak jsem žádný koňařský kšeft nemíjela, a pak, je to děsná nuda.
Koupit něco, co si člověk stejně sám koupí.
Uzdu své fantazii jsem sice letos nepopustila, ale nudit nehodlám.

Sice mi zakázali veteš a Zuzka výslovně i dekorativní předměty, které slouží jen na ozdobu, tedy na nic,
ale jedno mým dřívějším dárkům upřít nemůžou.
Vždycky je překvapí.

"Protože si je nepřáli," doplnila by mě teď Zuzka.

A nikdy na ně nezapomenou! Přisadila bych si já.

"Protože je šokovaly!"

Ale to mě právě baví.

Jenže ty letošní Vánoce jsem nakoupila všechny dárky úplně seriózně.
Svý oblíbený vetešnictví jsem vynechala.
Nemám tu pravou vánoční.
Když nebyl důvod navštívit hračkářství...
***

Mejdan podle plánu

18. prosince 2013 v 9:40 Zpovědnice








Rok se s rokem sešel a Kiki měla zase svou velkolepou oslavu narozenin.
Jelikož si pokaždé zve plno svých přátel, bývá to skutečně velké, a podle toho se
na tu slávu taky chystá.

Nejde mít běžný oděv, to za prvé.
Nejde se sejít v běžném podniku - kam se chodí běžně.
Nejde nemít rezervaci a pohoštění.
Nejde nemít dost hostů!

To byl první Kiki úkol.
Pozvánka a ohlášený počet účastníků.

Znáte ty FB pozvánky, kde lidi potvrzují, či zamítají svou účast...
První den se nedělo nic.

Kiki mi psala, že je lůzr.
Ať aspoň já se Zdeňkem se vyjádříme.
Totéž psala i Martinovi. A Zuzce.
Tak měla pět hostů.
Protože Dan to měl jasný.

Druhý den zase nic.
Stále pět hostů.
A tak se utěšovala domněnkou, že se lidi domluvili.
Že ji chtějí překvapit až na místě.
Jenže vzhledem k tomu, že nešlo o jednu ucelenou partu, ale o lidi,
kteří se vzájemně všichni neznají, bylo to nepravděpodobné.
Ovšem nechali jsme ji při tom.

Ledy se prolomily a do týdne bylo ohlášeno na třicet hostů.
V pořádku.

A teď, co na sebe.

Koukaly jsme na internet, jenže bez zkoušení není radno něco riskovat.
Vyměnit by se to nestihlo, jenom ztráta času.

Neexistuje mít něco z H&M, Orsay, Tesca, Globusu, Takko, New Yorker, ale ani Guess!
Nevěděla jsem to, ale tahle značka je pasé.

Už proto se muselo do Itálie.

Během toulek po Veroně jsme se s Kiki ztratily v jednom z butiků v luxusní ulici,
která je prý obdobou naší Pařížské.

Sukně z peří byla tutovka.
A já si taky jednu vybrala, i když peří mi bylo zapovězeno, když se jím bude pyšnit oslavenkyně.


Cestou autem se pak Kiki zadumala a položila mi zásadní dotaz:

"Mám si vzít to peří nebo radši ty černý kalhoty, co mám doma?"

"Kiki, ty máš starosti, do prdele!" Ozval se táta od volantu a Dan se otočil dozadu, aby na svou
lásku mrknul. Myslí si totéž, ale nesmí to říct.

Jenže maminka pak doma řekla: "Jsi mladá, můžeš jít v mini z peří!"

A bylo to.
Zajímalo by mě, co by na mini z peří řekla mně.


Cestou z výletu byla legrace, krátili jsme si ji vyprávěním šílených historek.
Především o hovnech a tak.
Jako kdo se kdy posral nebo poblil, případně pochcal.
Táta, jakožto nejstarší z nás, měl takových příhod plné kapsy. Obrazně řečeno...

Kiki přidala taky jednu svou. Byla tehdy hodně malá. Ještě školou povinná,
když se sešla s kamarádem v cukrárně.
Byla tam dřív, než on a záchod žádný.
A tak se počurala.

Když dorazil on, zeptal se jí prý: "Proč jsi mokrá? A co to tady smrdí?"

"Já se polila limonádou. A už musim jít domů..."

Řechtali jsme se a cesta krásně ubíhala.


Stejně tak později cesta na Kiki večírek.

Řídila jsem já, protože nepiju. A jelo nás šest.
Já, Martin, Kiki, Zuzka, Zdeněk a Dan. Ještě, že Tom se nestačil vrátit z Anglie včas,
jinak bychom se zřejmě ... no, vešli taky :)

Povídám, že tolik lidí nepovezu.
Oni na to, že pokutu si uhraděj.
Říkám, že óká, ale pojeb od policajtů a body se budou týkat mně.

A tak jsem dostala radu.

Zastaví-li mě a zeptají-li se, jestli nevezu nějak moc lidí, mám se zarazit,
pak se otočit a zeptat se tónem průvodčí: Přistoupili?


Tahle blbost nás zabavila na celou cestu.
Představa, že jsem retardovaná a vozím lidi noční Prahou.
Vždycky někde zastavím, někoho naberu, jiného vysadím...

Podobně jsem si hrávala v dětství. Vozila jsem po zahradě dvoukolák a předstírala, že jsem
důležitý spoj. Vždycky mi bylo divný, že Zuzka si podobně nehraje.
Možná jsem byla vždycky divná.


Před vypuknutím oslavy v nějakém vyhlášeném klubu, kde jsem nikdy nebyla,
ale kde se točí "Na stojáka", při čemž bych být chtěla, jsme se stavovali na večeři.
Jen pro nás šest.

Číšník byl sympaťák, ale nestíhal. Byl na všechny hosty sám.

Objednala jsem Kiki potají její oblíbený koktejl.
Jenže on mi za dvacet minut přišel říct:
"Slečno, ten koktejl bude děsnej, já nemám ani trochu ledu."

Za tu slečnu jsem mu to odpustila a objednal se sekt.
A večeře, samozřejmě.

Pak se přešlo ke gratulacím, dárkům a polibkům, když vešel číšník, že už se nám to nese.

Na dlani nám předložil velkou mísu s rybou:

"Tak kdo má vlka?"

Zmlkli jsme a podívali se jeden na druhého.

"Nikdo?" Svraštil obočí.

Martin, jelikož je komik, prohlédl si teatrálně svá stehna a pinglovi oznámil,
že on ne.

Tak to zase odnesl.

Když později znovu míjel náš stůl, naklonil se k nám, aby nám to nedorozumění vysvětlil.

"Kuchař si ze mě dělá srandu!" Smál se.

A náš komik mu tu legraci posvětil:
"To jsem zvědavej, jak se pobavíme, až se budou rozdávat dýška..."


V tom klubu, kam jsme jeli potom, jsem se ujistila, že diskotéky s definitivní platností
už nejsou ničím pro mě.
A tak u jednoho z Kiki rezervovaných stolů sedělo nás pár bardů nad třicet
a cpalo se šunkou a sýrem z obložených mís, a vzpomínalo na pátky dávno minulé.

Nepůjdem si zatančit?
Nééééé... A na příští... když tak...

Nakonec jsme to přes parket vzali rovnou do šaten a Kiki s Danem ponechali
mladé noci.

Je jí teprve 22.
Jak jsem ji tam tak sledovala, napadlo mě... Proč mi vlastně nevyká?
***

Dva kluci a jedno víno

16. prosince 2013 v 22:05 Zpovědnice
Ptáte se, kdo je Marek a kde se vzal...
Mám na letišti dávného kamaráda, který před nějakým časem vyslechl mou zpověď ohledně mužů.
O rozchodu se Zdeňkem, s nímž ale zatím dál sdílím obydlí, i o podivném vztahu s Tondou, s nímž trávím
volné víkendy, a který nikdy nezaškemrá o víc.

Usoudil tudíž, že jsem smolař a později přišel s tím, že také jednoho smolaře zná.
Zrovna s ním prý kontroluje cestující před nástupem do letadla, a mám se na něho jít podívat.

"Mě ale nezajímá nějakej smolař!" Odpálkovala jsem jeho výzvu a dál zůstala v obchodě.

Kiki mě pak poslala na oběd, no a když jsem odcházela, zastoupili mi cestu.
Kamarád s tím smolařem.
Normálně mi ho přivedl ukázat.

Jenže ten chudák vůbec netušil, o co jde, a tak první, co mi řekl, bylo: "O co jde?"

Trapnou situaci jsem vyřešila útěkem. Na ten oběd.

Jenže on se později vrátil s kávou pro mě, představil se mi a požádal mě o číslo.

Od toho dne jsme v kontaktu a vídáme se.
Jen jedno jsem mu zapověděla - svůj blog. Vy už víte, proč...
Zatímco on se domníval, že mu nevěřím. Ale to už jste také četli.


Je to pár dní, co jsme se zase viděli.
Řekl mi, že měl intuitivní pocit, že o něm píšu, a tak neodolal pokušení...

Pak už jen dodal, že mu klidně můžu říkat Marku, jestli se mi to líbí víc, než Mirek,
a že tedy už tak plachý nebude.
Ještě chvíli mě citoval, zatímco já se schovala pod deku. Co pod deku, pod gauč bych nejradši zalezla.
A už nevylezla.

Měl pro mě dobrou zprávu, kterou mi hodlal oznámit (nejen si mě dobírat).
Přestože všechno četl (jak o aktuálních třech mužích, tak o tom, jak je krásný a mladý, tak i o rohlíkách pro
garážového bezdomovce a mých nočních snech o hovnech), má zájem vídat mě dál. (Sláva!)

Vylezla jsem zpoza sedačky a ještě chvíli s ním za tu zradu nemluvila.

Ano, byli jsme u mě doma.
Zdeněk byl pryč.
Ale o mé návštěvě byl zpraven.

Mirek (protože tak se ve skutečnosti jmenuje), mi přinesl krabičku s čokoládovými bonbóny.
Řekla jsem, že nemůžu sežrat všechny, a on na to řekl, abych teda nechala Zdeňkovi.
A pak obdivoval jeho knihy. A taky seriály.

Pak jsem mu otevřela červené víno, které jsem kdysi dostala od babičky, a ještě nevypila,
jelikož pít, kvůli lékům, nemůžu - Mirek z blogu vyčetl, že všechno házím na léky, ale tohle je fakt.

Vypil ho za ten společný večer u filmu asi polovinu, a tak jsem zbytek vína zase uklidila.

Dalšího dne se vrátil Zdeněk.
Po večeři si všiml načaté láhve, sáhl po ní a povídá:

"Jé, to je dobře, že ji načal, mně to bylo líto kvůli dvěma skleničkám, co bych vypil..."

Nalil si dvě skleničky, pustil si film a já Vám šla napsat, že kluci jsou fakt, ale fakt úplně zvláštní druh člověka.
***

Zápisky z Itálie

15. prosince 2013 v 17:45 Zápisky z ...
Můj milý deníčku.

Promiň, že jsem si Tě na několik dní odložila, ale nestíhala jsem.
Událo se toho tolik!!!

Nejdřív Ti budu vyprávět, jak jsme jeli do Itálie...


Jelikož je Kiki šéfová toho obchodu, kde spolu pracujem, musí jezdit pravidelně
do Itálie, aby vybrala, co mají poslat příští sezónu.

Jezdím tam s ní, když můžu. I když nechci. Stačí, že můžu.

Ale už podruhé jsem nelitovala.
Nebavilo mě to vybírání, zato mě moc bavilo toulání po Veroně, kam nás pak táta vzal na výlet.
Vím, že nejsi idiot, a tak Tě nemusím poučovat o tom, co se Ti má vybavit, když slyšíš
název tohohle města.
Mně se to nevybavilo. Ale nikdo to nezjistil.

A teď Ti povím, jak probíhají ty objednávky.

Zavedou Tě do takové velké místnosti (Tebe teda ne, jenom člověka, který prodává jejich módu),
a tam Tě překvapí (Tebe ne, ale toho člověka, co prodává jejich módu), kolik zase vymysleli novýho oblečení.
A jak nehezkýho... Kolikrát jen mě napadlo, jakou jim muselo dát práci, aby to skutečně nebylo
ani trochu pěkný.
Ale nechci jim křivdit, na většinu kousků se dalo dívat.

Ty víš, že já nejsem v módě zběhlá. A tak soudím jen od oka. Ono si to totiž všechno najde své
šťastné nositelky, protože jak dávno oba víme, tady vůbec nejde o vkus...

Kiki nedávno řekla, že se chystá vyházet všechno ze skříně, jelikož chce nosit už jenom MaxMaru,
Dior, anebo Pradu.
Když viděla, co si tady zapisuju, tak mě opravila výkřikem: Pradu NE!


Ale zpátky k objednávkám.
Jsou tam tři dámy, Italky, které to s člověkem řeší.
Společně se prochází mezi štendry ověšenými ramínky a vybírá se.

Potíž je v tom, že cokoliv se nám nelíbilo a objednat jsme si tudíž nepřály,
byl to problém. Zmíněné Italky si totiž takové jednání (rozuměj odmítnutí), berou osobně.

Takže nestačilo říct NE.
Bylo nutno to vysvětlit.

Asi tak, jako já žádám vysvětlení po zákaznicích, které vyzkouší hromadu sukní, triček
a šatů, co se jim strašně líbí, přesto je nekoupí.


"WHY???" Zaznívalo tedy často během naší procházky mezi budoucí kolekcí.

Jednalo se konkrétně o kolekci podzim 2014.
Ano, už je na světě...
Nedělej si z toho nic, že to nechápeš. Já taky ne.
Takže jsem si tam připadala jako Alenka v říši divů.

I když za ten rok, co módu prodávám, už jsem se přestala divit úplně všemu.

Ale tomu, že nechápou, proč se nám nelíbí hnusná věc, se divím stále.

Ono ale nejde jen o nás.
Musíme na ty věci nahlížet okem zákaznic!
A to, jak uznáš, je pro mě skutečně oříšek.

Je daná nějaká celková částka, za kterou provedeme nákup.
A na nás je, se do té částky vejít, objednat toho dostatek, navíc v patřičném rozmezí velikostí.
A to je i tak trochu psychologie!

Tak třeba vytahaný svetr, po kterém by člověk pohodlně dojel zpátky do Prahy, natáhl-li by se
z Verony tím směrem, si asi nekoupí žena twigi.
Takže budeme brát logicky větší rozměry.

Kdežto upnuté sáčko do pasu, si sotva pořídí robustní dáma.

Jenže ani tahle pravidla neplatí bezvýhradně.
Loni Kiki myslela, jak se jim (Ruskám) bude líbit óvčina, navíc růžová, a velký úspěch neměla.
Zato ten kilometrový svetr byl pryč hned.
Možná za to mohl ten vyšitý pes.

Takže napříště bylo jasné, že zvířátka brát...


Pokud se nám podaří zplodit pádný argumet, proč něco NE, máme vyhráno.
Kiki, než se jim naučila říkat NE, vozila si domů plno neprodejných nesmyslů.

Troufám si říct, že tohle "rebelství" jsem ji naučila já.
Bez okolků jim řeknu, že to neni hezký.

VAJ?!?!?! Probodnou mě černýma očima, ale já s klidem odpovím, že to by nám měli prozradit ony.

Odpovím to s klidem, protože Česky...

Ten argument nechávám na Kiki. Ona je taktik a diplomat.

"Protože naše zákaznice nenosí falešnou kůži," řekne jim třeba.

A ony pokrčí bradu a zklapnou. A já ji uznale poplácám po ramenou.


Taky statistika je nám nápomocna.
Víme, my i ony, co se jak prodávalo loni - kilometrový svetr tudíž berem, ať se nám jeví jakýkoliv.


Během celého vybírání, a následně také při diktování rozměrů, do mě Kiki průběžně,
někdy i preventivně, kopala.

"Tvař se mile!"
"Buď sympatická!"
"Nedělej ty ksichty!"
"Chovej se profesionálně!"

V jednu chvíli ale neustála mou poznámku a normálně se rozchechtala.

Což musela vzápětí pochopitelně vysvětlit.

"Kurva, co je zase tohle?" Neskrývala jsem pohoršení nad ohavným overalem.

Ženy na mě pohlédly, a vzápětí na Kiki. To aby překládala.

Kiki ale diplomaticky řekla, že říkám ošklivá slova.

V tu ránu jsem se svým názorem zůstala sama, ona dezertovala na stranu nepřítele...


Když jsem těch přetvářek a vůbec veškeré módy měla právě dost, přijel pro nás táta
s Danem. Stejně bylo hotovo, už se jenom konverzovalo a lichotilo...
Kristýnce, mně ne. Já si to zabila.


Konečně se jelo do nákupního centra, kde mě to naopak bavilo moc.
Totiž jídlo. Miluju dívat se, co kde mají jinýho, než my.
Měli krabici s mořskými plody. Za necelé dvě stovky!

A taky plno špaget a sýrů a jogurtů, co neznám...

A když jsme pak procházeli centrem Verony, potkala jsem i pár přeludů.
Jsou všude kolem nás.
Jako Vánoce...
***












***

Závdavek

14. prosince 2013 v 14:05 DNES
Vážení čtenáři,
z Itálie už jsem zpátky, ale ještě jsem se nedostala k tomu, předložit Vám z ní ty zápisky...
Natož fotografie.

Přijeli jsme v noci a ráno se šlo do práce. A pak na oslavu Kiki narozenin.
A do toho se randí a pak holt člověk nestíhá...

Věřím, že situaci pochopíte a dáte mi ještě chvilku.
Jako závdaveček vkládám pár foteček ;)
***







V podstatě jsem dáma

10. prosince 2013 v 21:42 Zpovědnice

Byla jsem na vánočních nákupech a nekoupila nikomu nic. Jen sobě.
To se někdy stává.
Mohla mě ohlídat Kiki, s níž jsem si vyrazila, jenže
to bychom si nesměly dát rozchod...

Sešly jsme se obě s plnými taškami osobních radostí.

Když jsme se vzájemně pochlubily svými úlovky, vyrazily jsme k autu.
Cestou jsme míjely krámek, v jehož výloze seděl chlápek na atrapě koně, ovšem ve skutečném
sedle, a na botách měl skutečné ostruhy.

Dovtípila jsem se, že se jedná o prodejnu pro jezdce a povídám Kiki, že tam zajdu
koupit něco Zuzce. Když tak ráda a pravidelně jezdí. A budu mít první vánoční dárek!

Kiki mi poradila, že by se jí údajně šikly rukavice.
A čekala mě venku.

Vešla jsem a od pokladny ke mně upřely zrak dvě prodavačky, které se do té chvíle zaníceně bavily.

Všude na zdech ta koňská sedla a v regálech džíny a flanelky...
Tady by se Zuzce asi líbilo.

I když vlastně netuším, v čem jezdí. Flanelovou košili snad ani nemá.
Ovšem, co já vím, tuhle jsem ji náhodou viděla po návratu "z koní" a spatřila na ní kalhoty,
které bych taky nevěřila, že může mít. Natož oblékat...


"Dobrý den, já bych prosila rukavice. Na koně. Na ježdění!" Pronesla jsem své přání.

"Neee...," zašeptala jedna, a tvářila se při tom, jako by mi dávala dobrou radu. Mlčet.

"Ne?" Zopakovala jsem po ní polohlasně.

"Ne jezdecké potřeby," snažila se mi cosi naznačit.

"Ne?" Rozhlédla jsem se znova kolem.

"Ne, ne koně, ne sedla... Ne rukavice."

Pak si vzala slovo druhá a dodala: "Protože jsme obchod s módou, a sedla a to všechno jsou jenom dekorace."


Vyšla jsem ven a náš dialog jsem zopakovala Kiki.
Sice se smála, ale zároveň mě uklidnila, že obchod s jezdeckými potřebami by tady náhodou klidně mohl bejt.
A možná by vypadal podobně.

Vždycky ráda slyším, že nejsem úplně mimo.
Ačkoliv Vám dávám vědět většinou o tom, že jsem.


Vyprávěla jsem Vám už o Markovi?
Nejedná se o Marka Darcyho, který by mě měl rád takovou, jaká jsem, jedná se o Marka,
který mě zatím dost nezná.
Ne dost na to, aby mohl číst můj blog.

Ptal se, proč si to nepřeju.
Povídám, že dokud mě nezná pořádně osobně, tak by si mohl udělat mylný úsudek
a mně by to mohlo uškodit.
Přesto má dojem, že mu zatím nevěřím a prý až jednou řeknu, že už může číst, bude to znamenat, že má konečně mou důvěru.

A ono je to zatím naopak.
Dokud se sám nepřesvědčí, že nejsem cvok... ať to radši nečte.

A má to těžké, protože já ho nejsem schopná těch svých výstřelků ušetřit, ať
se snažím sebevíc.

V tom mají určitě prsty zase ty léky - já vím, ohraná písnička, ale pořád aktuální!


Na jedné straně Vám píšu o tom, jaký jsem retard, a na straně druhé se snažím přesvědčit
kluka, co se mi líbí, že jsem úplně normální a OK. A fit.

On je takový, řekla bych, plachý.
Ještě nedošlo ani na pusu. Jen si povídáme.
Mně to nevadí, je to v pořádku.

Když jsem se vrátila z našeho prvního a zatím jediného rande... :), čekal mě osamocený zbytek večera.

Jak už víte, máme se sourozenci, Zdeňkem a Martinem ten náš společný "čet",
kde si vzájemně všichni píšeme. A fotky si posíláme.

Někdo poslal tác s cukrovím, do kterého se pustil, druhý cvaknul obrazovku televize,
další svou PC hru... No a já poslala fotku svého vibrátoru a chipsů, co jsem si na ten večer nachystala...

Zpátky mi přišly pobavené ohlasy. Jak si to umím užít, a tak.

A pak psal Marek, copak dělám.
Rozjařeně jsem mu vyklopila, že jsem o tom zrovna pořídila výmluvný snímek. Pro sourozence.

A on začal naléhat, abych ho poslala i jemu.
Co jiného jsem taky mohla čekat?!

Odolávala jsem. Docházelo mi, že se to nehodí.

Psal, že hodí. A že se nemám nechat prosit.

Povídám, co asi může dělat holka sama doma?
Přidala jsem mrkacího smajlíka, pro tajuplný podtext, ale nezalekl se.

Dál byl zvědavý.

Zaváhala jsem.

Píšu mu, že už jsem to málem odeslala, ale prostě nemůžu.
A dodávám, že to určitě vidět nechce.
Kontruje, že chce.

Argumentuju, že na to je dost času.
Argumentuje, že nikdy nevíme, kolik času máme.

Tak jsem to poslala.


"A to ti mám jako věřit?" Byla první, evidentně šokovaná, reakce.

Možná snad radši nevěř...

Když jsem ho ujistila, že to je skutečně ten obrázek, který po mně chtěl,
napsal mi, NO TAK JO, NO...


Napříště jsem ho překvapila ještě lepším kouskem.
Psala jsem si se svým bratrstvem a současně s ním.
Kiki mi právě hubovala, že jsem zapomněla provést to, oč mě žádala, než odjela z práce,
přičemž se jednalo o její rest.

A Marek mi psal, že nemusím jet s našima na výlet, když se mi nechce.
Nechápal, že když mi zaplatili hotel, tak už musím...

"Ty si vůbec neumíš poradit!" Psal.

"Kvůli tobě to teď není hotový!" Psala Kiki.



"Ty vole! Tak nakonec je to moje vina, jo?!"

Odepsala jsem já.
Markovi...


Dvě minuty si vzal na zorientovanou.
Ačkoliv já svůj trapný omyl zbystřila hned a počala jsem mu vše překotně vysvětlovat.

Prý měl pocit, že mi hráblo.

"Ale já jsem vážně normální!"
Datlovala jsem zběsile na klávesnici a přitom si říkala, jaká je to ironie - a že to mám asi marný.

Navíc prý platí, že kdo o sobě tvrdí, že je normální, tak normální ani zdaleka nebývá.
Takže jsem mu jeho domněnku, tím svým výkřikem, zřejmě jen potvrdila.


Napsala jsem Kiki, ať už mi NEPÍŠE! Že pak píšu hovadiny.

A rychle jsem se ujistila, že jsem to poslala na správné číslo.

Ačkoliv správná by v tomto případě byla možná všechna v seznamu mých kontaktů...


Vykládám tady, že ve skutečnosti jsem úplně normální, přitom nedávno ve snu jsem viděla:
dvě velká hovna, Karla Gotta, s nímž jsem dokonce pěla, a kluka, který mě už léta tajně miluje.
Ačkoliv dělá, že ne.

Mohlo by se zdát, že budu mít štěstí - aspoň já jsem si ten spletitý sen tak vyložila.

Přesto štěstí sedlo na Kiki.

Sešly jsme se my tři sestry, abychom si po čase zase společně poklábosily.
Barmanka byla strašně divná.
A já divné barmanky nemám ráda.

Zuzka ji poprosila o pivo, jenže nedostala ho ani po dvaceti minutách. Slečna za barem
telefonovala.
Když skončila, Zuzka na ni mávla.

Přišla se ptát, copak si přejem.

Zuzka trpělivě zopakovala svou objednávku.
A barmanka se zeptala, co všechno už jsme dneska měly - že se jí smazala účtenka...

"Tak jedno pivo a jednu colu," vyjmenovala jí Zuzka, stále velice trpělivě.

Holka došla pro to pivo a pak Zuzce vyčetla, že nahlásila jedno, a přitom má teď druhé.

A to už jsem nevydržela.


Kiki nesnáší, když se někde ozývám a hájím naše práva, a tak se odebrala na záchod.
Vrátila se, až když jsme měly vyříkáno.

A povídá, že vedle mísy našla kilo...


Jak jinak. Možná, že sen o hovně znamená štěstí a sen o dvou, štěstí pro druhý...

"Já se strašně bála, že je to skrytá kamera a nějak se ztrapnim. Tak jsem ho tam nejdřív nechala
ležet. Schválně jsem si ho nevšímala. A při mytí rukou jsem se rozhodovala, jestli ho vezmu nebo radši ne...," vyprávěla.


Když mluvila o té skryté kameře, vzpomněla jsem si, jak tuhle pořvávala na svého Dana, když se míjeli ve dveřích, aby se koukal místo počítače učit. Nebo TAM FAKT NASADÍ TU ONLINE KAMERU!

Spolu jsme se pak chechtaly jeho výrazu, než za sebou zavřel.
Teda zabouch´...


To já bych uvítala víc kamer v letištních garažích. Aby tam bylo bezpečněji. Aspoň pro ten pocit.

Včera jsem tam zase cítila ten smrad, co předevčírem.
On tam snad stráví celou zimu.

Před půlnocí vybíhám schodiště, když v tom otevřel dveře a stál přímo za mnou.
Můj bezdomovec.

A hned na mě volá: "Slečno!"

Pokouší se mě doběhnout. Nikde nikdo, kamer málo, možná i vypnutý...


"Já dneska nemám rohlíky!" Vyjekla jsem.

Vyděšeně se zastavil a pak ze sebe vysoukal: "A co cigaretu?"



Uznejte, že tohle číst Marek, tak úplně ztratím svou důstojnost a tvář.
To ať nejdřív ví, že se mi dějou i normální věci, což nejlíp zjistí po mém boku.
Nakonec, jít po těch schodech vedle mě, doprovázel by dámu, co by normálně kráčela
do schodů - zatímco on by to s ním vyřídil...
***



Na pár dní se odmlčím a potom Vás čekají Zápisky z Itálie! :)

Herpesin

9. prosince 2013 v 20:02 Zpovědnice
Kiki přišla jednoho rána do práce s tím, že měla přes noc nehodu.
Pořídili si prý takový ten plastový měch, tu láhev gumovou, co se do ní dá horká voda
a ono to hřeje...
A taky se do toho chčije, myslím...

Vložili si to večer s Danem do nohou (pro zahřátí) a pohodlně usnuli.

Jenže ráno to přišlo. Pálení lýtka a jeho zarudnutí. Dan ne,
ale Kiki měla nohu celou "poleptanou".

Hned mi to předváděla a opravdu, ten pohled bych Vám nepřála.
Klasická spálenina, dost rozložitá...

Večer to jela předvést mamince. Ta mínila, že spíše než spálenina, je to prasklá žíla.
Soudě podle modřiny v tomtéž místě.


Věnovala jí proto svou mast na ředění krve.

A dodala k tomu: "Po aplikaci si pořádně umyj ruce, ředí to opravdu hodně!"


V Kiki se probudila pananoia, o níž neměla potuchy. Připadala si prý jako já,
když se to rozhodla nenamazat raději vůbec.

Prý si představila, jak jí skrze kůži na dlaních prosvítá krev, možná i tryská...

Musím upřímně říct, že tohle by nenapadlo ani mě. Sice bych taky po téhle
informaci nemazala, ale spíše z obavy z nějakého vnitřního krvácení...

Maminka by teď řekla, že jsme blbé obě.

No tak dál.
Jak Kiki nemazala, z rudého fleku se udělal puchýř. A hned vedle další a další...
Během týdne se jí na té noze děly opravdu pozoruhodné věci.
A bolesti se nezbavila, naopak se celá záležitost horšila, a tak v sobotu ráno vyrazila na pohotovost.

Recepční se jí dotázala, s čím přichází.

"Mám na noze puchýř a bolí mě to," svěřila se Kiki.


Zuzka, která jí dělala řidičku, se domnívá, že snad proto si ji zavolali až po hodině čekání...

A každého prý vyvolávali celým jménem, i s oslovením.

Kdežto Kiki zavolali jen příjmením. A s otráveným tónem v hlase, jak sama dodává.


"Tak co se děje, že kvůli tomu musíš v sobotu na pohotost?"

Uvítala ji lékařka ve dveřích.


Kiki se změnila ve školačku a omluvně vyřkla svou potíž.

Vyhrnula si přitom nohavici, ale doktorka prý sotva koukla.

Zato pak deset minut ťukala do stroje.


"Alergie?" Mrkla na Kiki zpoza brýlí.

"Ne"

Ťuk ťuk ťuk...


"Léky?" Podívala se zas.

"Ne"

Ťuk ťuk ťuk...


"Antikoncepci?"

"Ne"

Ťuk ťuk ťuk...


"Na herpesy trpíš?"

"Ne"

Ťuk ťuk ťuk...


"Vypadá to na herpes," oznámila významně.



"A co s tím mám dělat?"

"Dostaneš Herpesin!" Odvětila téměř škodolibě a hned na to si ještě párkrát ťukla.


Příhoda s Herpesinem mě pobavila. A taky vystrašila.

Volala jsem si s tátou, a když došla řeč na Kiki, podotknul, že herpes virus
vůbec není nakažlivý. Ale vůbec!

Pocítila jsem úlevu, neboť mě s Kiki čekaly další dny v práci. Kdy se člověk dotyku nevyhne.

Zároveň jsem ocenila jeho empatii, s jakou mě uklidnil. Jako by přesně věděl, co potřebuju slyšet.


Takže jsem se další den své sestry nijak nestranila, měla jsem se k ní, jako vždy.
Stejný hrnek, jedna lžička...
Nechceš napít mojí coly? Půjčíš mi lesk?
Namažeš mi to?
(Kecám, to jsem nedělala...)


Ovšem jsem se asi tvářila, když mi pak večer před svým odchodem povídá:

"Večer byla doma velká porada, co ti říct."

"Jak co mi říct?"

"No, aby ses ze mě neposrala a vůbec přišla do práce," vysvětlovala mi.

"Nechápu...," čula jsem pomalu nějakou levou.

"No jak mám ten herpes, že jo... Tu infekci...," ukázala si na nohu a já ztuhla.

"Táta mi řikal, že to nakažlivý neni...," soukala jsem ze sebe a pozvolna mi docházelo,
že mě zřejmě balamutil.

"To jsem mu řekla já, aby ti řek´!" Mrkla na mě a já se musela posadit.


Chvíli si mě vychutnávala a pak pravila, že kecá teď.
A tak nevím, kde je pravda, a raději po tom nepátrám.
Protože vím, jak mě na chvíli rozbolela lýtka, a s jakou úlevou to po té poslední informaci zase přešlo.
***

Mám na to čuch

7. prosince 2013 v 17:40 Zpovědnice
Foukal silný vichr, když jsem šla večer z krámu do garáže. Litovala jsem, že jsem ještě nevytáhla
šálu a rukavice.
I v garáži jsem tu šálu postrádala. To kvůli smradu, který jsem cítila hned ode dveří...

Věděla jsem, že tam je.
Poznám ho podle toho typického zápachu.
Bezdomovec.

Někam si tam zalezl před tou zimou. Nedivím se mu, jen z něj mám kapku strach...
Znáte mě.

První patro, druhé patro... smrad čím dál intenzivnější.
Třetí patro, čtvrté patro, šoupala jsem pomalu nohama a pořád se rozhlížela, kde ho konečně
uvidím. Ne, že bych se na něj tak těšila, ale člověk je nějak klidnější když ví, kde se skrývá
nebezpečí...

Parkovat až v pátém, tak mám problém.
Šedivý a zarostlý dědek byl usazený na posledním schodu dalšího podlaží.
Rychle jsem vzala za kliku čtyřky a zastavila jsem se až u auta.

Když jsem se v něm zamkla a srdce se mi zklidnilo, napadlo mě, že víc než já,
by ho zřejmě zajímalo něco k jídlu, například.

Zrakem jsem spočinula na své otevřené kabelce, z níž čouhal sáček s rohlíky.

Kupovala jsem je ráno, ale všechny jsme je s Kiki nesnědly, tak mi je dala domů.

A já teď prostě normálně půjdu a dám je jemu!

Stejně na ně dneska už nedojde a zítra budou gumový, to nemám ráda.

Sebrala jsem odvahu a pytlík, odemkla se a polehoučku vykročila zpátky ke schodišti.


Bezdomovec ke mně shlížel z patra, zatímco já pomalu vystoupala až k němu.

"Dobrý den, já mám tady dnešní rohlíky, který už nebudu jíst...," podávala jsem mu je.

"Vezmu si," řekl, ale nenatáhl ani ruku.

Vložila jsem mu dar do klína a on řekl odměřeně, přesto uznale:

"Hodná."

Nato jsem se téměř uklonila a pozadu, celá zpitomělá, slézala schodiště zase zpátky.

To snad ne.

Přesto jsem nelitovala a když jsem sjížděla těch pár pater, představovala jsem si, jak se těmi rohlíky láduje.

Byly celozrné. Určitě dávno neměl nic zdravého...
Ač tedy zřejmě král... Kterého jsem obsluhovala!


Moje přiblblé úvahy přerušil kluk, co se mu nedařilo docílit otevření výjezdové závory.

Povzesena dobrým skutkem jsem byla trpělivá.
K bližnímu svému.

A když konečně uspěl, vyjela jsem pomalu za ním.
Všimla jsem si pražské espézetky, a tak bylo jasné, že máme společnou cestu.

Chvíli jsem byla za ním, chvíli před ním - to podle toho, kdo na to na světlech šlápl víc,
každou chvíli jsme se předjížděli a dojížděli... A já si říkám, že to už asi nebude náhoda.
Měl volný svůj pruh, mohl mi dávno ujet, kdyby chtěl...

V Dejvicích jsem vyjela z toho svého a postavila se vedle něj, protože byla červená.
Podívala jsem se konečně (a zvědavě) do jeho vozu a on se na mě smál.

Nebyla to náhoda. Byl to flirt.
A nejkratší cesta z letiště, jakou jsem kdy absolvovala.

Padla zelená a já odbočila. Vím, že zpomalil, aby viděl, kam jedu dál, ale pak už ho další auta
dojížděla, tak na to musel šlápnout.

Hned, jak mi světla jeho auta zmizela ze zpětného zrcátka, vrátila jsem se zpátky
do sebe. Ke svému hloubání.

Jen když se děje aktuálně něco, co mě zaujme a strhne na sebe mou pozornost, bývám tady a teď.
Nejméně času bývám tedy přítomná doma.


Snad pro potřebu toho rozptylu myšlenek, jsou v mém životě aktuálně tři muži.
Zdeněk, Tonda a Marek.

Marek je krásný a velmi mladý. Ráda s ním trávím čas, je zábavný a milý.
Přesto jen zvolna opouštím své venkovské fantazie, jak živočišná přitažlivost došla svého ukojení.

Zdeněk udržuje naši domácnost v pořádku.
Já jsem na domácí práce asi příliš povznesená, a to nejen po vykonání dobrého skutku,
a tak jsem velmi ráda, že tu praktickou stránku věci zastane on.

Zdeňka doma, Marka ve společnosti a Tondu v posteli.
Tak mít...

Proč nejsou společností tolerovány ženám podobné výstřelky? :)
A co společností, ani samotnými muži! O těch zúčastněných nemluvě...

Těm se toto neodvažuji snad ani navrhnout.

Babička mi nedávno říkala, že chlapovi se má všechno odkývat a stejně si to pak udělat po svém.
Myslím sice, že nemyslela tenhle případ, ale budu dělat, že jsem ji nepochopila.

V podobném principu jsem si pořídila galvanickou žehličku.
Zdeněk říkal, že je to hovadina, co mi určitě vrásky nezastaví. Natož vyzmizíkuje.
Povídám, že má recht a za dva dny jsem si pro ni cupkala na poštu.

Vyzkoušení mi zabralo celý večer.
Zdeněk byl na noční a já si u televize žehlila ksicht.

Štípalo to. Ona žehlí galvanickým proudem, či co. Zkrátka mi to dávalo rány do tváří a čela
a já je trpělivě snášela. Ve jménu lepší pleti.

Ráno jsem byla samý strup.
Zdeněk se ptal, co se mi stalo.

"Sára měla divoký sny," odvětila jsem.

Nebudu mu dávat za pravdu.
Jednou mu něco přiznám a kam by to vedlo? To bych za chvíli měla zase jenom jednoho chlapa
a hlavu plnou přetěžkých myšlenek, co by mi nedaly spát.
To radši ať mě budí Tonda.
A baví Marek.
A žehlí Zdeněk. Mý prádlo.
***

J + K

5. prosince 2013 v 22:21 Zpovědnice
Byla jsem u Kiki doma. I když ona to domovem nenazývá, svému podnájmu říká byt. Prostě byt.
Když mě pouštěla do dveří, volala na Dana, ať TO schová.

Vydedukovala jsem, že asi dárek pro mě k Ježíšku, takže jsem se blbě neptala.

Jednalo se o krátkou návštěvu, Kiki si jen potřebovala pověsit prádlo...
Nevím, proč to tak spěchalo, ona má pocit, že když ho nepověsí hned, tak se jí v pračce obarví.
Nevím, jak to značkové, ale sekáčovému se tohle neděje..;)

Jak tak věšela, a pořvávala na Dana, aby jí SAKRA pomáhal, okukovala jsem dekorace v jejich
vitríně.
A v tom jsem nahoře zahlédla cosi, co mě zaujalo.

Rozhodla jsem se jít blíž a blíže tu věc prozkoumat.

Ti dva se tam pořád handrkovali a já, už u skříně, putovala prstem po barevných předmětech v policích.

Nemoha si vzpomenout, co jsem to tam vlastně chtěla.

Zůstal jen prchavý pocit zaujetí čímsi...
Co už jsem nedohledala.

Nadzvedla jsem ještě krabici šachů, jestli to nebylo ono, ale nebylo.
Tak jsem šla od toho.
Chtěla jsem se posadit na jejich nový gauč, ale jeho vyzkoušení jsem už nestihla.

Kiki najednou odskočila od sušáku, čapla mě za ruku a táhla do chodby.
Tam mě nechala a zavřela mi dveře obýváku před nosem. A sebe uvnitř.

"Co je?" Nechápala jsem.

"Dan prostě uklidil to, co jsem po něm chtěla, tak šikovně, že to musim uklidit znova!"

Ozývalo se tlumeně pode dveřmi.

Prý dárek pro mě uklidil na skříň, kde jsem ho mohla vidět.
A viděla!

Jenže než jsem k němu došla, vykouřil se mi z hlavy.

Kiki s Danem byli rádi, já byla sebou opět zdrcená.
Ale jedno je jisté. Ten dárek se mi bude líbit! :)
*

Příštího rána jsem si krásně chrupkala, když v tom telefon.
Obvykle si ztišuji zvuk, nechápu, proč jsem to tentokrát neudělala.
(I když vzhledem ke shora popsanému jsem se zase tolik nepřekvapila).

"No?"

"No Jani! Já si zapomněla klíč od krámu!"

"Jo...," zívala jsem.

"No! Nemůžu otevřít a už je sedm!" Zoufala si Kiki a já se přece překvapila.

"Tak já tam jedu!" Vysoukala jsem ze sebe - co se po mně chtělo slyšet.

"Dobře, a pospěš si. Večer do těch půl jedenáctý budu mít já, hlavně už dělej!"


Posadila jsem se a Zdeněk zahuhňal zásadní dotaz - proč a kam teď kurva jedu.

Posteskla jsem si, že jsem tentokrát neměla vypnuté zvonění a hned se to nevyplatilo.

"Tak i kdybys ho vypnutý měla, tak by ti tady za chvíli bušela na okno...," usoudil a spal dál.

Jenže to by se musela vracet Kiki a absolvovat tudíž dvě cesty. Zpátky a zase tam.

A já mám stejně cestu tam, a co na tom, že později...

Takže jsem přijela na letiště, ona si přiběhla pro klíč, a než jsem zaparkovala a došla do krámu,
už měla sepsaný seznam výtek pro mě...

Koukala jsem.

"No moc nekoukej, večer jsi špatně spočítala kasu, nedoplnilas svetr a sundalas mi určitě z klíčů
ten klíček, tady leží!" Předčítala mi jeden bod po druhém a já se nestačila divit její neomalenosti :)


"Radši si běž zalézt, od sedmi mám dneska já, ty tu ještě nejsi...," pokusila jsem se jí usměrnit.

Jenže ona mě dostala: "Hmm, škoda jenom, že mám večer s Danečkem zarezervovanej stůl k večeři no..."

"Co že?"

"Tak jako já nepočítala s tim, že budu v práci dýl!"

"Ale mně jsi do telefonu slíbila...," snažila jsem se jí připomenout, a skutečně na chvíli vyměkla.

"No jo, dyť já ještě nemám tu rezervaci potvrzenou, prosim tě..."


Přesto se ale vůbec netvářila, jako by ještě svou pracovní dobu nezahájila.
Naopak, poslala mě zalézt si...

Když jsem si ve skladu zalévala kávu, vběhla tam dokonce pro větší číslo svetru - obsluhovala zákaznici.

"Já jsem tak ospalá," posteskla jsem si.

"Jo! To mi připomíná zarezervovat si tu restauraci!" A zase běžela.


Takže to kafíčko byl prozíravý tah, jelikož jsem v noci dost ponocovala, jako téměř pokaždé,
když ráno začínám směnu téměř obědem.

Kiki mi k tomu řekla, že TEDA MOC PROZÍRAVÁ NEJSEM, když takhle ponocuju
a riskuju nevyspání. Protože správná prodavačka je FLEXIBILNÍ!
Minimálně ta, co má za šéfovou Kiki :)
*

V průběhu dne jsem se dověděla, že než jsem se ráno přihnala, Kiki čekala v křesle
před krámem.

V masážním křesle.

"Já měla tendenci tam tu dvacku hodit, ale bylo mi to blbý, kdybys náhodou přišla...," svěřila mi své sociální cítění.

A to perfektní nalíčení zvládla taky během čekání na mě.
Na nenamalovanou, rozespalou a rozcuchanou ... co Vám to tady kecám?!
Jistě, že jsem to všechno zvládla doma. A dala jsem si na čas.

Přemýšlela jsem ještě o kulmě, že bych si udělala vlnky, ale bylo mi to blbý...
***

Schíza

4. prosince 2013 v 22:30 Zpovědnice
Říkám si, měla by se ta témata trochu střídat.
Trocha módy, trocha vesnice a chlapů, a trocha mojí paranoii... (Fakt dvě i?)

Proč mě nezaráží, že píšu o paranoie aspoň tak, jako to slovo po stránce jazykové?
Netuším. Asi už jsem JI přijala jakou součást svého života.

Lepší, než se každý den divit a nalhávat si, že to bylo naposled...
(Co jsem utekla před kýchajícím zákazníkem v Bille, co jsem se vyhnula
tunelu a jela raději jinudy, co jsem vyhodila Sáru z polštáře, protože bych mohla ve spaní
vdechnout chlup, co jsem nepila colu, kterou mi natočil podezřelý Libanonec,
co jsem si šla vymýt čočku z oka, když jsem si do něj sáhla - ne rukou od hlíny, ani jedu,
prostě jen rukou nečerstvě umytou - anebo čestvě neumytou...).


Kiki tvrdí, že už mi hrabe. A že mám navíc schízu.


Je pravda, že si povídám pro sebe. Anebo se to aspoň tak jeví.
Já si vždycky (kdysi) říkala, že ten, kdo si něco pro sebe mumlá, nemůže
bejt normální. Všímala jsem si takových jedinců na ulici, kolikrát i v tramvaji, metru...
Jako by tam byli sami.
Pusa jim jela, v lepším případě naprázdno, v tom horším se dalo i leccos vyslechnout.
Ale pochopit ne... Možná kdyby člověk znal kontext. Anebo okolnosti.
Konkrétně třeba, kdy se mu to stalo...

To mně někdy v době, kdy jsem se ocitla na mateřské.
Začala jsem si v Bille hlasitě odůvodňovat výběr jogurtů.
Proč tenhle ne a tenhle jo. A že s temihle se mají jít vycpat, případně si je někam nacpat...

Ano, tehdy to začalo.
Byla jsem příliš zabrána do své úlohy pečující matky. Shánčlivé lvice, která potřebuje nakrmit
své mládě. A běda, jak se jí někdo připletl do cesty...
Jé, já se u těch regálů i hádala kolikrát!
Jenom Vám už neřeknu, o co šlo...

Zato teď.
Tuhle mě Kiki nechala na sebe čekat v obchoďáku. Že si jen přeparkuje.
Jako postavit mě před hračkářství, to může jen Kiki. Která ví, že si poradím!

Nejdřív jsem ho ignorovala.
Jenže nutkání vejít a trochu tomu jít naproti čelem, jak vůbec není mým zvykem,
bylo náhle silnější.
A tak jsem vešla.

A co nevidím!
Hračky se skoro vůbec nezměnily. Od loňska.

"Vidíš, tohle všechno máš doma... Tuhle žábu, tohle skládání, tohle zatloukání, i tuhle rybu...
...A co je tohle? To si dělaj srandu, ne? Tady se jim normálně prochází prase? To snad ne..."

Elenka se diví a rozhazuje rukama.
Vždycky jsme byly na stejné vlně. Viděla to stejně.

"Můžu vám pomoct?" Oslovila mě slečna, co za mnou přišla k praseti.

"Neee, děkuju...," řekla jsem konečně nahlas.


A v tom mi došlo, že se vlastně slyším celou dobu...


A kdo by mě sledoval, pomyslel by si nutně, že jsem úplnej magor.
A dost možná si to někdo pomyslel.
Ale tak mohla jsem mít třeba v uchu handsfree, ne?
Ok, prostě pro okolí magor.

Jenže tady právě hrajou roli ty souvislosti!
A já zpětně přehodnocuju všechny ty samomluvky, co jsem jich kdy potkala...
Těch pět.

Protože oni to vůbec nemuseli povídat sami sobě!
A to je přece jiná - to přece shovívavý kolemjdoucí uzná...
***

Prečlánek

2. prosince 2013 v 0:40 DNES
Nový článek Vás čeká v průbehu dopoledne, jen co se po náročných pracovních dnech trochu prospím...

Víte, co je to PREKOLEKCE?
A jak vypadá to nejhorší, co jsem kdy měla na sobě?
Věřili byste, že takovou zkušenost jsem neudělala v sekáči, kam tak ráda chodím, ale u nás v krámu za závěsem?
A chcete to vidět?
Chcete mě vidět v kostýmu z recyklovaného plastu?

Ale psssst, Ruskám tuhle potěšující informaci o ekologickém produktu raději tajíme. Ony si potrpí spíš na ty koaly... :)

Tak kolem poledního se těším!
***