Poklady existujou

11. listopadu 2013 v 9:55 |  Zpovědnice
Zdravím Vás po víkendu.
A pustím se do vyprávění...

Cesta na chalupu se vlekla. Holt páteční odpoledne.
A pak jsem ještě blbě sjela z dálnice kvůli čurání a nebyla jsem schopna se na ni
zas napojit. Volala jsem Martinovi, který je mým přítelem na telefonu, jenže byl nedostupný.
Výborně, zrovna teď, když trčím někde na sídlišti v Braníku.

Zkusila jsem tátu a měla kliku. Zrovna seděl u internetu. Což je stejný, jako by měl před
sebou právě rozloženou mapu Prahy.

"Proč si nevozíš navigaci?" Spustil hned zkraje.

"Protože na chalupu trefim!"

"Jak vidíš, tak asi ne...," zakončil konečně úvodní fráze a pak mi trpělivě radil, dokud
mě po dobré půl hodině nevrátil na správnou trasu.

Volala jsem babičce, že přijedu se zpožděním.
Ptala se, co bych si tak dala.

"Dneska už jenom něco malýho, ale zítra třeba langoše...," zasnila jsem se.

"Dóbře, to víš, že jo," odvětila láskyplně babička a
mně se vybavily mé dětinské průpovídky z dávna, na které tohle vždycky říkávala.

"A chutnalo ti kafíčko? To bylo opravdový kafe, ne hlína!"
"Já jsem metro, víš. Vozim mravence od vrat ke kadibudce, tam je konečná!"
"Pojď taky trénovat lítání, jako já!"


Měla jsem smluvené večerní rande.
S Tondou. Neviděli jsme se čtrnáct dní.
Nevím, jestli to víte, anebo aspoň předpokládáte, ale moje rodina není úplně
nadšená, že spolu randíme.
Ségry se smějou a naši doufají, že mě to brzy přejde.
Babička to neřeší, ale pro jistotu mi ty langoše připravila hned.
A hodně česneku.

Já to miluju, takže jsem neodolala...

Když jsem jí hodinu na to oznámila, že jdu ven, kde byla už tma,
rozhodla, že nemám nic teplého na sebe a podala mi svou oranžovou šusťákovku.
Bundu velikosti xxl.
Snažila jsem se odmítnout, ale za chvíli už jsem vykračovala vedle Tondy
celá svítivá a šířící kolem sebe česnekový odér.

"Já rád česnek!" Přičichnul ke mně.

On je jedinej chlap, s nímž si dovolím randit jakákoliv.

Když nejde o vzhled, je to tak osvobozující...


V sobotu ráno mě vzbudil nějaký rachot.
Kominík.

A vzápětí jsem se konečně dověděla, co znamená, když bouchnou saze.
Celá koupelna, z níž vedou dvířka do komína, byla pokrytá drobným černým popílkem,
který vyletěl z kamen. Myslim.
Možná z komína, ale jak by se dostal do koupelny?

Ať se to stalo jakkoliv, rozhodla jsem se babičce pomoct, a tak než kominíka vyprovodila,
já začala s úklidem.

Pochopitelně jsem si nenechala ujít příležitost sáhnout si na knoflík pro štěstí.
Příležitost sáhnout si přímo na pána, jsem si ujít nechala, protože jsem byla ještě v noční
košili. Už se zlepšuju!

A pak nás čekaly nákupy...
Babička se dostane do města jen málokdy, a tak jsme si vyrazily.
Já sekáč, ona potraviny.

A po obědě konečně došlo na mého nového parťáka...
Návod jsem měla prostudovaný. Je to snadné. Navolí se funkce "coins" a pak
už se jen čeká na signál.

"Nejdřív ti znovu projedu zahradu!" Oznámila jsem babičce.

Byla ráda.

I když radši by možná byla, kdybych ji projela spíš sekačkou, než detektorem.
Nic naplat, detektorem.

Zpočátku se zdálo, že to funguje.
Totiž dlouho nevydal zvuk.
Což by odpovídalo předpokládané skutečnosti, že těch mincí babička v zahradě
tolik nemá. Byť to bývalo dřívávejc pole.

Babička za mnou asi dvakrát přišla, abych se na to vyprdla.
Ona je takový skeptik, že nevěří ani na detektor kovů.
Tím spíš jí něco ukážu!

A po chvíli to bylo tady...
Signalizační tón jako prase.
Hned jsem hupsla na rýč.
Ta kůlna na uhlí tu ostatně nestála vždycky, takže holt zastavěli poklad.
I to se stává.

Po krátkém kutání jsem vytáhla starou, zrezivělou lopatku.
Takovou, kterou se přikládá uhlí do kamen...

Prožila jsem pocity rozčarování, vzteku a beznaděje.
Na což momentálně nemám duševní kapacitu.
Proto jsem tento artefakt přijala jako minci, a to stříbrnou, jak lopatku klasifikoval
detektor za šest tisíc...

To ten původní by aspoň netvrdil, že jde o víc, než o co jde!

V rychlém sledu pak následovala jedna skoba a jedno víčko od zavařovačky.
Dvě pivní zátky a pár hřebíků. Posledním zahradním nálezem byla vymačkaná tuba
od nějakého lepidla nebo barvy.

"Prosim tě, kdo s tim kdy co našel?" Položila řečnickou otázku babička,
když mi dělala čaj pro zahřátí.

"Kluk, co ho zná Zdeněk, tak přede mnou s timhle samym detektorem našel plno
mincí a knoflíků," vztekala jsem se.

"Ále běž, to on tam před tebou rozsypal do pole a pak dělal,že to našel..."

"To nebyl prodavač detektorů!" Uvědomila jsem babičku.

Ale trvala na svém. Kluk byl podvodník, co se chtěl kasat a detektor nefunguje.
A žádný poklady v zemi nejsou.
Už vůbec ne v Jižních Čechách.

Spojila jsem se s klukem hledačem. Získala cenné rady.

Plná odhodlání babičce ukázat, jak moc se mýlí a jak je naivní, když nevěří
v prověřené pravdy, vydala jsem se na pole.

Smála se, když mě pak viděla nasedat do auta.
V ruce detík, rejč, kolem krku sluchátka - protože on tenhle novej frája je poněkud
hlučnější, a přes rameno taštičku na poklady.
Vzala jsem ji Zdeňkovi, nosí ji na výlety.

Jela jsem daleko do polí.
Brodila se v blátě.
Vyplašila srny.
A dravýho ptáka.


"Když to píská křížem, je to kulatý," opakovala jsem si nahlas, když se konečně uprostřed
řepky ozval tón.

"Zdá se, že je to kulatý... Jupí," radovala jsem se nahlas, jako cvok.

Kdo jinej se raduje sám v podmáčeném poli u Budějic?

Zaryla jsem rejč a za chvíli byla další zátka za světě.
A později jakési velké rezavé a ohlodané kolečko - leč kovové.

Nebyla to rozjetá mince, ba ani rozklepaný nejtek, jak později zhodnotil Tonda.
Šlo o staré víčko z konzervy. Opět.

Kus řezáku z kombajnu mé hledání zakončil.
Těch už mám...

Babičce jsem přivezla obrovský kámen - protože je sbírám
a pořád nedokážu pochopit, že ona ne, a ještě před spaním jsem jí dala
zapravdu.
Detektor nefunguje, pole jsou špatná...

"Ale na poklady věřím dál!"
"To víš, že jo," usmála se, než mi zhasla.
***






 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška | Web | 11. listopadu 2013 v 10:12 | Reagovat

Ale tak, dej mu ještě šanci, on se polepší a co zapíská, to pak i zahraje! Ne žádnej detelhář, ale detehledač!

S dovolením kamarádovi Martinovi přeji vše nej k dnešnímu svátku. A oře ať klidně ještě chvíli nechá ržát ve stáji :-)

2 Rockytka | 11. listopadu 2013 v 10:48 | Reagovat

Taky se za detík přimlouvám. :-)
Ale ten nejlepší detík na poklady máme všichni schovaný někde v nás! ;-)

3 Veronika | 11. listopadu 2013 v 14:25 | Reagovat

To je teda pech, jak to, že nehledá co má??? :-?

4 Veronika | 11. listopadu 2013 v 14:25 | Reagovat

[1]: Taky se s dovolením připojuji s přáním vše nejlepší :)

5 Marie | 11. listopadu 2013 v 21:11 | Reagovat

A tak jsi mu věřila!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.