Listopad 2013

Zápisky z letiště: Beci a cesťáci

29. listopadu 2013 v 19:40 Zápisky z ...
Je to už dávno - psal se rok 2008 a od těch dob uběhlo hodně vody...
A já si tehdy vedla na jedné webové stránce takový malý securiťácký bonzblok.
Víte, že jsem toho času pracovala na letišti u bezpečnostní kontroly, u níž mám dodnes spoustu přátel, a ti mi tu stránku občas připomenou.

Rozhodla jsem se Vám (i jim) sem pár těch článků dneska zkopírovat.
Jen tak, pro pobavení - najdete-li si ho v tom.
To už nechám na Vás...

(vysvětlivka: BEK je zkratka pro pracovníka bezpečnostní kontroly, neboli securiťáka, cesťák je cestující - vím, že nejste blbí...)




Článek
Rady a odpovědi cesťákům...
O všem, co jste chtěli vědět o kontrole a nebáli jste se zeptat.
Každý den...na totéž...

Kalhoty vám nespadnou. Kolikrát ty pásky ani nepotřebujete...

V RTG vaše taška nesvítí. Ani vás neprosvicujem. Ani nechcem. Pokud dovnitř nesaháte pro své tašky...

Z tašek nemáte vyndavat klíče, ani mobil. Ani peněženku. Jen ji položit na pás..

Ne do misky, ani do bedny, jen prostě na pás. Na ten jedoucí pás.

Piercing vyndavat nemusíte, stačí ten mobil z kapsy...

Neříkejte nám, co vám kde píská, radši se postarejte o to, aby to nepískalo.

Neraďte nám.

Nechtějte po nás rady.

Neptejte se. Na nic.

Nevtipkujte. Ani mezi sebou. Ani když jste přesvědčení, že jste originální. Nejste...

Když říkáme, že tam máte nůž, tak nám věřte, jsme si tím většinou jistí, nemohla to být pasta, ani brýle... Nezkoušejte to na nás..

Nebalte plynový bomby do ešusů. Jsou vidět...

Po kontrole si vezměte svá zavazadla a urychleně opusťte prostor, překážíte nám.

Nemusíte tam čekat, až si manžel navlíkne pásek. Ani zjišťovat, co mu kde píská. Od toho jsme tam my...

Bednu nechte, pokud možno, ležet na tom místě, kde si z ní vyndáte věci. Když už ji nechcete vracet tam, kde jste si ji půjčili, aniž jste ji vůbec na ten kufr potřebovali... Hlavně ji neodnášejte, neposouvejte směrem od rentgenu dál... Obvykle už pro ni saháme a vy s ní ucuknete...

Nezajímá nás, že vždycky pískáte. Nás zajímá, proč pískáte teď. Ale pšššt, přijdem na to samy...

Nezajímá nás, že máte umělý kyčle, pokud nepískáte. Ani vám nevysvětlíme, proč vám nepískaj. Asi jsou umělý...

Jestli postrádáte palubní vstupenku, podívejte se nejdřív do své kapsy, než se nás půjdete ptát...

A závěrem jeden dotaz na vás: Když máte v tašce flašku a víte, že ji tam máte a že se to nesmí a že vám ji vezmem, TAK PROČ JI TAM MÁTE???
Upraveno: 26.08.2008



Článek
Cesťákovo devatero
Nerozezníš rám
Neutvoříš frontu
Nesáhneš v rentgen
Zdraviti budeš
Neponeseš nebezpečného předmětu, jakož ani vody, ani v tašce, ani při sobě
Neužiješ bedny na kufr
Nevstoupíš s kufrem v rám
Neuvedeš Ameriku příkladem, jakož ani jiné státy
Ctíti securiťáka svého budeš, jakož i matku jeho :)
Upraveno: 05.11.2008



Článek
Hlášky cesťáků - co ničí BEKy...
Mně spadnou kalhoty (klasika)

Nemám už nic. Jenom mobil.

To bude piercing v jazyku / v pupíku / v obočí / ... v penisu / v klitorisu :)

Nemám tam nůž. No nemám vám řikám. Jééé, počkejte, já jsem byl vlastně na houbách...

I já si mám sundat pásek? (lepší klasika - aspoň se ptá, než vejde do rámu)

Pásek si mám sundat jo? To snad ne! (horší klasika - zdržuje a prudí)

Nikde se pásky sundavat nemusej, jenom tady, neuvěřitelný... (nejhorší klasika - poučuje a machruje)

Táto co tam máš? To mu asi zvoní ta kyčel né? / Zuby má umělý!

To zvoní moje železný zdraví / zlatý srdce / ocelový nervy

Tak teď opravdu nevim, co mi mohlo pískat

Já vždycky pískám

Chcete něco po mně? / Chcete mě? / Budete mě vojíždět? / Vojedete mě?

Chci se ještě napít / já to tady dopiju
Jsem čistej!

Já mám kyčel / koleno / zuby!

pilot ČSA na crew gate: "já pípám? to budou asi ty stříbrný vlasy"

To zvoní ta naše železná láska...

Mě jste ještě neskenovali...

Budete mě prosvicovat?

Musim si vyndat piercing z jazyka?
Upraveno: 15.08.2008
V klubu nyní jsou:
Jane0s
Přečtěte si ...
Kluby.cz & Komunity.cz
Jak se zaregistrovat?
Jak vytvořit klub či komunitu?
Reklama


Článek
Hlášky securiťáků - automatické a ponižující :)
Sundejte si pásek

Máte tam vodu

Co tady máte? Tak se vratťe a vyndejte všechno z kapes do tý bílý misky...

A tu položte na pás... Na ten jedoucí pás...

Ano, i mobil tam dejte... i ty klíče... i tu peněženku...

Běžte zpátky a sundejte si tu kabelku / baťoh / kufr / krosnu

Otočte se

Kam tu mí plís

Vyndejte ho

Ukažte mi ho

Máte něco v kalhotách?

Já vám ho podržim...

Nesahejte tam

Nechte ty klíče v tý kabelce....
Upraveno: 14.08.2008




Článek
Vtipní cestující...
Securiťák volá před rám na větnamského cestujícího: Máte tam počítač?
On nechápavě kouká.
Securiťák: Kompjútr... laptop... prostě počítač! Máte?
Cesťák: Us!
Securiťák: Us znamená ano nebo ne?
Cesťák: Us vyndal!


Securiťák: Ať se holčička napije před námi, jo?
Cesťák: Na, napij se Natalko... a teď padni! No padni!!!


Securiťák podává ruku skrz rám, aby mu cesťák podal pásek, ale ten mu ruku přátelsky stiskne na uvítanou...


Rodinka se poflakuje po letišti a matka hlásí: Máme plno času, co budem dělat? Tak už půjdem dovnitř a počkáme zatim v letadle...
Upraveno: 16.12.2008
***

Tonda neškemrá

28. listopadu 2013 v 13:39 Zpovědnice
Jak pokračuje můj vesnický románek...
Troskotá.

Nechci se stěhovat a o víkendovou záležitost Tonda nestojí.
Ani se mnou.
Radši bude sám, než dvakrát do měsíce se mnou.
SE MNOU!!!
Nepobírám to :)

Ale kde mám pak sebrat ten impulz ke zbláznění a balení kufrů?
Dobrá, tak to první bych měla za sebou, ale kufry jsou zatím v polici.

Nevolá mi dnes a denně, že beze mě nemůže žít.
Nevolá mi dnes a denně, že po mě šíleně touží.
Že život beze mě si neumí představit.
Že mě potřebuje.
Že mě chce.
Ať hned přijedu.
Nevolá mi dnes a denně a nevzlyká mi do ucha, kdy už bude víkend...
A nespřádá na ty dva dny plány.
Nevolá mi dnes a denně - nevolá mi vůbec.

Vyčkává. Jestli to bude za něco stát.
Jestli tam prostě budu.
Vyčkává a oře, dojí, seče, staví, kydá, krmí, kácí, řeže, loví, sedlá, vaří a pere, ztlouká a natírá, sází a pleje...
A já taky vyčkávám, jestli to bude za něco stát.
A mezitím - no... sedím na gauči a píšu Vám!

Jak na mě málo myslí. A nemá čas za mnou přijet. A když tam nejsem, tak nebulí.
A neprosí mě, neškemrá, není zoufalý.
Psal, že povyražení dobrý, ale nic pro něj.

Řeknu, že na víc nemáme čas.
Řekne, že mám bejt tam a žít s nim.
Řeknu, že se nemůžu jen tak zbláznit a žít s nim.
Řekne, že můžu.
Řeknu, že ne na základě týhle věty.
Řekne, že přece vim, jak to je. A že je to celý na mně.
Čekám, jestli zaskuhrá. Zakňučí. Posteskne si. Klekne na kolena a hlavou bude mlátit do hlíny.
Minimálně.

Přece mě nemůže mít zadarmo!
Když pro mě by to bylo tak drahý.

To máte práci, bydlení, zázemí velkoměsta, pýchu...
***

Noci s paranoiou

25. listopadu 2013 v 17:54 Zpovědnice

V noci jsem nemohla spát.
Budily mě strachy.
Které mívám.

Strachy ze všeho, co by se mohlo stát. V tomhle období jsou vygradované na maximum.
Hlavně v noci.

Někdy ve tři zvonil budík svým obvyklým tónem.
Probrala jsem se a v domnění, že už je půl šestý, jsem sáhla po mobilu.
Jenže budík už nezvonil.

Nezvonil totiž vůbec. Asi sen.

A když se mi podařilo znovu usnout, zvonil zas. Tentokrát doopravdy,
ačkoliv tónem, který neznám.

Posadila jsem se a chvíli tupě zírala.
Teď bych teprve spala...

Zdeněk se zavrtěl a byl vzhůru.
Rozespalým hlasem se mě ptá, co se děje.

"Nic, vstávám do práce," odpověděla jsem.

"Ono už je ráno, jo?" Nemohl uvěřit, pro samou tmu.


"Slyšels můj budík?" Zajímalo mě.
"Jo, nějakej jinej tón, ne?"
"Že jo? Taky sis toho všiml! To je divný... Přitom v noci zvonil tim standardnim,
a přitom vůbec nezvonil... Jen aby to nebylo zlý znamení," dodala jsem a Zdeněk zbystřil.

"Jsi v pohodě?"


"Moc ne, nemohla jsem spát... Pořád se mi honilo hlavou, co zlýho se může stát.
Bála jsem se i ranní cesty k autu," přiznala jsem.


A Zdeněk mi začal domlouvat, že mám přece myslet na příjemné věci, a ne na ty špatné...
A já mu vyprávěla, jak moc se bojím, co další den přichystá.
Že to spadá zřejmě do soudku mé paranoi,
ale namísto, aby tam skutečně spadlo a byl klid, tak se drží zuby nehty okrajů
a člověk, aby ty strachy celou noc mlátil přes prsty, než se konečně pustí...

"Vzpomínám nedávno, šla jsem po tmě od auta, no a proti mně chlap,"
vyprávěla jsem Zdeňkovi.

"Málem jsme do sebe vrazili, tak jsem uhla stranou, jenže on taky a zase stál přede mnou.
Uhnula jsem teda do leva, on taky, znovu doprava, on taky, prostě mi zastoupil cestu a já vykřikla!
A on taky...
Jenom se mi snažil vyhnout, chápeš to?!"

Zdeněk vyprskl smíchy a slíbil, že pro můj klid bude na telefonu, než nastartuju.

Teprve jsem se šla mýt.
Při pohledu do zrcadla jsem si připomněla citát, který jsem někde četla.
To, že jsi paranoidní ještě neznamená, že po tobě nejdou.
Ale to jsem Zdeňkovi neříkala.


Když jsem byla připravená k odchodu, Zdeněk vytočil mé číslo.

Ještě na chodbě jsem to zvedla. Když jsem se loučila, slyšel to dvakrát.
A ptal se, proč se loučim, když zůstáváme na telefonu.

Sotva jsem otevřela dveře, vyběhla kočka.

"To snad ne, teď abych ji tady honila po baráku!" Vztekala jsem se mobilu.
Slyšel to dvakrát...

"Na kočku se vyser, já ji pak pustim," uklidňoval mě Zdeněk, který už by zase rád spal.

"Nikde nikdo, zatim dobrý," hlásila jsem, když jsem se před domem rozhlédla.

"Tak si jdi odmrazit auto, čekám."

"Nemám klíč, musim se vrátit...," oznámila jsem mu a vcházela zpátky do baráku.


Když jsem odemykala dveře bytu, uklidňovala jsem ho do sluchátka, že to jsem já.

"Já to vim, Janičko, nerozptyluj se, vem si klíček od auta a jeď do prácičky, ano?"

Mluvil se mnou jako s retardem.


Znova musel slíbit, že pustí domů Sáru. I když se mu nechce čurat a nemá tudíž důvod vstávat z postele.

Nebudu Vás napínat, nasedla jsem do auta a prvního živáčka jsem potkala až na letišti.
V noci se zdá vždycky všechno horší.

Jako třeba v tu následující...

Zdeněk měl noční a já, majíce potíž s usínáním, jsem konečně zabrala.
Někdy ve tři - to se u nás dějou ty nejzvláštnější věci, mě probudila siréna. Nerozeznám
policajty od sanitky, a tak to nakonec byli hasiči.

Za chvíli už celá ložnice modře blikala, tak jsem ve spěchu nasadila brýle a utíkala se podívat k oknu.
V celé naší ulici stály hasičské vozy. Ty velké. (Znáte i malé?)
Kolona požárníků houkala a svítila, a ve mně by se krve nedořezal.
Srdce mi začalo divoce bušit.
CO SE KURVA DĚJE?

Tahle zlověstná podívaná ve mně nastolila zásadní otázku: Takhle vypadá konec?
Jsou tohle ty poslední okamžiky?


Rychle jsem vytočila Zdeňka.
Měl výhodu té noční, nebyl buzen...

"Něco se děje! Před domem je plno hasičů a houkaj - slyšíš to?" Spustila jsem, když to KONEČNĚ vzal.

"Uklidni se, kdyby se něco dělo, tak by na tebe zazvonili," ubezpečoval mě.

"A co když jsem to neslyšela? Co když už jsou všichni evakuovaný a já jsem jediná v domě?" Panikařila jsem a chtělo se mi vyběhnout ven a skočit jim do vozu, ať mě zachráněj.

"Janičko, určitě jsou všichni ve svých postelích..."

Sotva to dořekl, první auto se v zatáčce otočilo do protisměru a opouštělo naši ulici.
Za ním druhé, která následovala i ta další, až po nich nezbylo ani památky, jen slabý
dozvuk sirén z dáli.

"Oni odjeli!" Zvolala jsem nechápavě.

"Tak vidíš, to si asi spletli ulici, víš..."

"To jsou ale hovada! A já co teď? Určitě usnu! Jsem na infarkt!" Nadávala jsem.

Než mě napadlo, že může být všechno trochu jinak a to, že odjeli, vůbec nemusí
znamenat, že se nic neděje...
A tak jsem nespala a hlídala.


No, moc se těším, až budu žít se svou paranoiou sama.
To si pošušňám!
***

Stáří

24. listopadu 2013 v 15:01 Pojednání
Celý víkend jsem byla sama doma.
Vím, že běžná ženská v mém věku by si to dovedla užít. Pokusila jsem se být běžnou ženskou.
Pokusila jsem se ten čas využít.

Dala jsem si úkoly.
Přebrat papíry, ze skříně vyházet, co nenosím, a tak podobně.

Po snídani jsem se do toho dala. Zapnula jsem počítač, abych si k práci pustila písničky na youtube.
Pro lepší pohodu.

Mám ráda české songy, začala jsem Nohavicou a pak už jen přibíhala, abych volila dál z doporučených
nabídek.
Vždycky se nabídlo něco, co jsem uvítala.

Umím si představit tu "běžnou" ženu, namísto sebe teď. Asi by tu zněly jiné písně. A byla by jiná
nálada, než ta, co mi navozovala hudba, kterou jsem si vybrala.
... když jsme jednou tady, tak by nemělo, být tu jinak, nežli pěkně veselo...

Ta se řadí k mým vůbec nejoblíbenějším.
A hned na to odkaz na Kocáb - Kemr a song "Stáří".
Koukám na to, neznám to, tak to dám.

Výraz "běžné ženy" nešlo dál udržet. Patos zavládl obývákem, i ložnicí, i tou skříní, co jsem v ní byla
ponořená. Syrová realita života, melancholie, teskno ze všeho. Hezky teskno, nepříjemně smutno.
... já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!!!!!!

Za chvíli tu bude, říkala jsem si.
Ale už ve čtyřech, kdy jsem si ho poprvé uvědomila. Blíží se to.

Zrovna jsem přebírala tašky. Jednu jsem se rozhodla vyhodit, starou a děravou...
Dobře, nebyla děravá, ani stará.
Jenom ji nemám ráda.

Jezdila s námi do nemocnice, bývala plná oblečení a hraček.

Než jsem ji hodila ke koši, nakoukla jsem dovnitř. Něco se tam kutálelo.
Figurka. Panáček z Elenky stavebnice. Elenky malý panáček.

Vzala jsem ho a stiskla ho v dlani.
Viděla jsem Elenku, jak ho ukládá do postýlky a přikrývá.
Na noční stolek v jeho domečku, jak mu chystá maličký hrneček na čaj.
V jejím domečku.
V jejím světě.
Kam nikdy nepozve své stáří.

Chtěla jsem jí ho objednat já, předobjednat. Na pevno.
Ale v tom přišla jiná paní.
***

Navzdory práškům

22. listopadu 2013 v 21:01 Zpovědnice
Objednala jsem si dvě věci. Oblečení a skříňku.
Shodou zvláštní náhody stály obě zásilky stejně.
A protože pořád beru své léky, tak jsem na tu první zásilku zcela zapomněla...

Obojí dorazilo ve stejný den.

Byla jsem v práci, když volal pán, že za deset minut bude před barákem se zásilkou za čtyři tisíce.

Á, konečně komoda! Po měsíci...

Volala jsem rychle Zdeňkovi, aby se nachystal s penězi,
a ať pána poprosí, jestli by to i složil, samozřejmě za příplatek. Jsme oba leví...

Vždycky mám ráda, když všechno dojednám a všichni vědí, co mají dělat. Konkrétně Zdeněk tedy.
Když všechno šlape, když mám hotovo.
Šla jsem si uvařit kafíčko a nebejt v práci, tak snad hodím nohy nahoru.
Dobře Kiki, vzpomínám, že jsem to jednou udělala i tam...

Když za dvacet minut telefon - "Tady je přepravní služba, vezu vám zásilku za čtyři tisíce, budu tam do hodinky, ano?"


"A co to teda přivezli teď?" Zarazila jsem se.
"To netušim...," zasmál se chlápek rozpačitě.

Volala jsem Zdeňkovi.

A ten hned spustil: "Přivezli ti ňáký hadry, žádnou skříň!"

"A byly už složený", dodal ironicky.


"Jo moje oblečení! Já na něj úplně zapomněla! - Tu skříň vezou teď!"

"Přivezou toho ještě hodně?"

Vlastně ani nevim...

Když jsem přijela domů, stály tam tři krabice a v nich komoda. Prej hoši z PPL nábytek nemontují,
hlásil mi Zdeněk.



Martin a Zdeněk mají společnou jednu věc. Kromě útrap se mnou.
Oba trápí reflux jícnu.
To se vrací žaludeční štávy a je to nejen otravná, ale taky nebezpečná záležitost.
Když se to neřeší.

A co už kluci společného nemají, je právě přístup k tomu řešení.
Jeden řeší, druhý ne.

Martin k nám přijel, aby zmontoval tu komodu.
(Google praví, že zde je možné S i Z...).

A při montáži vyprávěl, jak úžasného doktora na ten žaludeční problém má.

"On mi klidně řekne, že kdo se bojí dát si zkontrolovat žaludek, tak je u něj debil."

"Ať si o mně myslí, co chce, já nikam nejdu," ozval se Zdeněk.

"Ale na tom nic neni, prostě ti zavede kameru do trávicí trubice a zase ji vyndá...," vysvětloval Martin.

"Mně nikdo nikam nic zavádět nebude!" Snažil se to Zdeněk uzavřít.

"Posledně mi vyprávěl, že tam měl nějakou pizdu - takhle to fakt řekl, která si to vyrvala z držky, hodila
to po něm a odešla, jako by jí provedl kdoví co," líčil Martin příběh svérázného pana doktora.

A pokračoval: "Přitom k němu prý chodí i jeho kamarádi a klidně na něj vystrčí prdele, aby se jim tam podíval,
když je něco trápí. Anebo i netrápí, prevence je taky důležitá! Třeba kontrola prostaty..."

A pak se rozpovídal o tom, že podle slov pana doktora, člověka nemusí vůbec nic trápit a přitom může mít
skrytý problém.

"On tam má na nástěnce takovou mapu trávicího ústrojí, kde jsou vyznačený všechny potíže, co můžou
v týhle oblasti bejt. A já se ho ptal, jestli když mě trápila jenom tahle jediná, znamená to, že jinou nemám.
Ale prej to neznamená... Člověku může bejt cokoliv a vůbec o tom neví," zakončil to.

"Seš si jistej, že víš, komu to povídáš?" Zeptala jsem se v narážce na svou paranoidní hypochondrii.

"A jéje!" Chytil se Martin za pusu.

Pozdě.

Takže se, namísto Zdeňka, objednám já.
Prostatu mi kontrolovat nemusí, ale jinak aby to vzal zgruntu.

Protože se Zdeňkem to nehlo - jeho nervy bych chtěla mít...


Na něj zazvoní pošťačka, aby mu dala balík pro sousedku shora, která má prý dítě,
tak aby nemusela na poštu, (a aby listonoška nemusela nahoru) a on to vezme a sám pak ty schody vybíhá.

Ne hned, až dám impulz. Do té doby kouká na film, předávka počká...

Přijedu z práce a povídám, CO TO TADY ZAS LEŽÍ?!
Protože mě tohle dráždí. Nevzpomínám, kdy já nemusela s nemocnou Elenkou pro něco na poštu.

Popadnu vztekle zásilku a házim ji za dveře.
V tu chvíli Zdeněk vybíhá.

Tak aspoň něco pro zdraví, tenhle běh.

Jenže pak si nalije Jamesona a hodí nohy na stůl.
Má hotovo.

Martin pak taky, jenom já mám pořád plný ruce práce, všechno to dění kolem sebe ohlídat.
Navzdory práškům.
Paní doktorka má nápad, zkusit je po Novém roce vysadit.
Zatím prý nemám nic velkého řešit. Ani rozhodovat, natož třeba překopávat si život nebo tak.

Tak mám pocit, že po Silvestru hodím nohy na stůl já, protože už nebude co posrat :)
***



Krásný víkend Vám všem!

Úhledný balíček výčitek

20. listopadu 2013 v 22:24 Zpovědnice
Pořád myslím na Elenku.
Jak jsem doma stonala, tak jsem měla dostatek času prokousávat se
zase chvíli těmi svými výčitkami.
Ony totiž nezmizely.

Jen se mi je podařilo seskupit, zpřehlednit a pojmenovat.
Byla jsem u své paní doktorky a tohle jsem jí řekla.

"Takže teď máte takový úhledný balíček výčitek, jo?" Zrekapitulovala mou zpověď.


Mám úhledný balíček výčitek. Vztek na sebe samu v praktickém balení.
Přenosné, voděodolné, a prozatím vzduchotěsné.

Mé stinné stránky, ošklivé vzpomínky, má nespokojenost, má pošetilost a hloupost.
Můžu s tím všude. Nikde to nepřekáží. A nikdo to nevidí.
Protože když si obléknu svůj novej kabát, tak vypadám i docela spokojeně.

Dokonce mě zastavila kamarádka, aby mi pochválila rostoucí bříško.
Zastavila se v krámu, to jsem kabát neměla.

Když jsem si já pochválila Moravského vrabce s pěti, (protože šest se dává asi jenom chlapům),
uznala, že přestřelila.
Se mnou naštěstí tyhle přestřelky nic nedělají.

Jenom jsem pak doma vlítla na Zdeňka, ať mi okamžitě udělá dítě, protože tu prázdnotu
už prostě nesnesu.
Ale za to nemohla kamarádka. A Zdeněk má všech pět kupodivu ještě pohromadě, takže mi nevyhověl, což je nakonec dobře, protože jsme se, jak víte, rozešli :)

"Tak hlavně, jestli to víš ty," jako bych slyšela ségry.

Jo holky, vim.
Brzy budu bydlet sama. To mi teprve hrábne.
Protože Tondu do Prahy nedostanu ani párem volů, no a já se na chalupě vidím
až tak na důchod.

Reálně jako.
Jinak denně, pokud jde o mý fantazírování, jak si spokojeně kydám a svět mi může políbit úplně všechno.
Ale zanedlouho to můžu vidět celý zase jinak.
A může nastat velký stěhování z Prahy na vesnici. V tom tkví to úskalí úhledného balíčku výčitek.
Člověk by ho nejradši někde zapomněl...
***

Orel a opravdická láska

19. listopadu 2013 v 17:31 Pojednání
Zaujal mě jeden blog, který jsem navštívila díky komentu jeho autorky, co jsem našla pod svým článkem.
Většinou to nedělám, ale tentokrát jsem klikla a zůstala zírat. Zírat do očí dravce.

Nejdřív jsem vyprskla smíchy při představě, že bych si takhle vyšperkovala záhlaví svého blogu i já.
To byste taky zírali. Kdybyste otevřeli stránku a tam by na Vás vykoukla třeba kravská hlava.
(Namísto té mé, ehm...)

Víte, já mám dravý ptáky ráda, mám ráda tu podívanou na ně. Ne v ZOO, ale volně v přírodě.

A jak jsem tam autorce Soně napsala, kdykoliv někde zahlédnu orla, anebo káně (které od sebe nerozeznám),
běžím proti větru, plížím se, našlapuji z lehoučka - a přece vždycky uletí, než ho stačím cvaknout.
No a teď já koukám, Soňa má krásný fotky!

Pak jsem se ale rozkoukala líp a zjistila, že Soňa je sokolnicí a pták je její miláček.

Její pták, její velká láska a vášeň, její fotografie...

Hned mě napadlo, že chci taky.
Jak jinak?

Ovšem jenom představa, že oznamuju komukoliv, že si kupuju orla a budu sokolník,
mě přiměla ten nápad dál nerozvádět.

(Janička si kupuje orla!
Protože chce bejt sokolník!)

Pod článkem o tom, jak se byli proletět, se Soni nějaký čtenář zeptal, jestli se nebojí,
že jí ten pták uletí, když ho volně pouští.

Já čekala, že ho uzemní nějakým: Má čip, Mám ho na neviditelném, dvacetikilometrovém špagátku, Je vycvičenej...
Ale ona napsala, že se bojí.

Že na to myslí, že by se nemusel vrátit.
Ale že i o tom sokolnictví je.


A o tom je i láska, podle mě.

Pravá láska je vypustit milovanýho ptáka a doufat, že se vrátí. Dopřát mu. Risknout to.
Věřit v tu lásku. Nedržet, nebránit, čekat.
Je to i otázka sebevědomí.

Já takhle pouštím ven svou kočku. Doufám, že se vrátí, protože mě miluje a je jí u mě dobře.
Žijem si každá svůj život, někdy se doma jenom míjíme, ale běda, jak by jí někdo ublížil!
To bych se neznala.

Jednou ji chudinku někdo zavřel v neobydleném domě a strávila tam bez jídla a vody deset dní.
Ten člověk měl pak co dělat s policií! :)

No, a zatímco jsem si takhle dumala o opravdické lásce, psala mi Zuzka,
že se jí zdál úžasnej sen. Zuzka kupříkladu vždycky byla a je zdravě sebevědomá.

Popsala mi ten svůj noční příběh v esemesce...

Byla jsem na nějakym molu na břehu moře, kde stála nějaká budova. Asi maják.
No a najednou se z moře vynořila chapadla a začala se po tom molu sápat nahoru ze všech stran.
Tak jsem do nich začala kopat a pak, když už byla všude, jsem vlítla do dveří tý budovy a běžela po točitých schodech nahoru... až jsem po cestě narazila nějakýho vojáka. Skočila jsem mu kolem krku a prosila ho, ať mě zachrání...
On mě pevně obejmul, podívala jsem se mu do očí s takovým vděčným výrazem ve tváři a pocitem bezpečí...
Po chvilce toho ticha mi řekl s kamennou tváří: Polib mi prdel, ty píčo!


V kontextu svých předešlých úvah si říkám, no jo, no.
Možná páníček tý ukopaný chobotnice...
***

Janička kupuje krávu!

17. listopadu 2013 v 21:07 Zpovědnice
Bavila jsem se s babičkou, že je škoda, že už nefunguje v obci místní kravín, odkud jsme jako děti
mívaly čerstvé mléko. Ne já s babičkou, když jsme byly děti, ale já se Zuzkou...

Babička nám to mléko nosila. V kýbli!
A teď, při té vzpomínce, se zasnila nad tou smetanou, co se sbírala svrchu, a která už dneska
nikde není k mání. V žádném kýbli ji už nenajdete. Když nemáte kravku.
A já Vám na to opravdické mléko bez příkras dostala chuť.

Hned jsem začala špekulovat, jak si ho opatřit. A ne jednou, ale pravidelně...
No, co mě asi tak mohlo napadnout...

"Babičko, tak já ti ten vinnej sklípek zase přepustim na chlív a budeš tam mít krávu, jo? Já ji koupim!"

"To ať tě ani nenapadne," zakuckala se nad kávou. Nad krávou.

"Proč ne? Budu ti s ní pomáhat, obstarám všechno krmení, ty budeš jenom kydat a dojit..."

Hned, jak jsem dořekla, uvědomila jsem si, že po ní chci asi moc. Přece jen není nejmladší.

"Janičko, já bych to ani nepodojila, na mě je to velký zvíře, toho já se bojim. Ještě tak kozu...," řekla,
a vzápětí se vyděsila, že říkat neměla...

Jenže koza je mi na prd, když chci kraví mléko.


Až později mě napadl nápad týdne. Kiki byla u toho, když jsem se spojila s Tondou.

"Potřebuju kraví mléko!"

"Kolik a kdy?"

"Hodně a denně!"


Nechce. Nechce krávu, ani když ji koupím a budu ji mít u něj v adopci. Nechce dvakrát denně dojit,
má toho prý už takhle dost.
To je tedy láska...


Pak Kiki s někým telefonovala a já slyšela, jak tam povídá, že Jana chce kupovat krávu, jinak
to dneska jde dobře. Byl to táta. Ptal se jí, jestli tu krávu chci mít v Dejvicích a různě jinak si mě spolu dobírali.
Hahaha...


Večer doma jsem se Zdeňkem koukala na nové díly Sanitky a obzvlášť pozorně jsem sledovala svůj
dlouholetý idol mezi herci - Marka Vašuta. Jaký je to chlapák.

Vždycky povídám Zdeňkovi, že ho chci. Jako Vašuta.
A on se vždycky nevyjadřuje.
Ale tentokrát tomu bylo jinak.

"Tak mu to dej vědět," překvapil mě.
Prima nápadem...

"Ale jak asi?!" Zarazila jsem se.
"Nějakej kontakt už si na netu snad najdeš...," řekl a šel se sprchovat.

Když přišel, měla jsem formulář pro koupi jeho obrazů vyplněn.
Miliónté první vyznání mu přijde ode mě.

Zdeňkovi volal kamarád, aby se domluvili na úkolu do školy.
Kdo ho vypracuje tentokrát.

"Ále, koukali jsme na Sanitku, tak Janička teď píše Vašutovi a já se byl mejt," slyšim ho povídat.


Před spaním si někdy (no, vždycky) rekapituluju den. Někdy při usínání slýchám znovu, co jsem slyšela během
uplynulých čtyřiadvaceti hodin a nevěnovala tomu dostatečnou pozornost. Vyvstávají také i zdánlivě nezajímavé věty, které za bdělého stavu přecházím.
I když popisují mé aktivity. Proto je přecházím - vím, co dělám!

Ale nad postelí bych pak potřebovala nějakého toho ptáčka, co by jednotlivá ta sdělení propichoval,
jako ten v Potkali se u Kolína, když měl jeden medvěd špatné sny...
Aby to jako nebyla pravda.

(Myslím, že téhož vrabce by uvítala celá moje rodina.)


Janička kupuje krávu!
Janička píše Vašutovi!

Janička operuje rybu!

Janička si zkouší utrhnout ze stromu jablko!
Janička si fotí komáry!
Janička si kutá!
Janička si koupila další detektor...

Janička řídí traktor.
Janička je pod práškama.

Janička přitáhla další velký kámen.
Janička randí s Tondou.

Janička sahá na komeníka.

Janička chce jít na ryby, jenže nemá s kým. A taky chce dělat zabíjačku, jenže nemá prase. Ani řezní...
***

Bejkárna o rybě

16. listopadu 2013 v 20:21 Zpovědnice
Ráno jsem si všimla, že jedna z našich akvarijních rybiček se plácá u dna.
Po bližším ohledání jsem zjistila, že má něco s křídlem.
Nevím, proč pořád říkám ploutvi křídlo - přesně tak jsem to líčila i do telefonu Zdeňkovi.
Ale on se nad tím nepozastavil.

Zkrátka a dobře, on kdysi pořídil takové velké ryby, protože si na ně ukázal a na dotaz,
jestli má velké akvárko, odpověděl ANO, a ty jsou zlé. Tedy už jenom jedna, druhá chcípla.
Asi se přežrala křídel...

Okusují své plovoucí kolegyně!

No a tak já ráno dumala, jak já té nebohé chudince pomůžu.
Ležela na boku a snažila se doplavat si na hladinu pro kus žvance, co jsem jim tam právě
nasypala.
Víte, že rybí jídlo chutná i molům?
Aspoň maj´rybky vitamínky navíc.

Takže by to chtělo dlahu.
Něco maličkého, lehoučkého, patřičného tvaru, aby se s tím dalo pádlovat...
Napadla mě leda průhledná lepenka. Vystříhnout jí kus na míru podle té druhé ploutve...
Představila jsem si ten proces v realitě.

Vytahuju rybku podběráčkem.
Pokládám ji na papír, pinzetou natahuji zdravé křídlo a obkresluji ho. Ona drží.
Pak ji pouštím do sklenice s vodou, kterou mám po ruce, protože operace ještě neskončila.
Nachystám lepenku, vystřiženou podle šablony, a vše je připraveno.

Rybku opět vylovím, položím na papír, nemohoucí křidélko jednou pinzetou natahuji
a druhou pinzetou podlepuji.

Lepenka na mokrém peří nedrží.
Operace se nezdařila.

Ryba umírá.

Někdy mi stačí jít po nápadu do důsledků, abych poznala, jaký ten nápad je.
Většinou blbý.
Ale aspoň, že mi slouží ta představivost a nedělám psí kusy na prázdno.

Nad lepším nápadem nemělo smysl dumat, protože ryba mezitím skutečně chcípla.
Říkala jsem si, že kdybych do té "záchrany" šla, bylo by to akorát tak hotovo,
a přišel by její čas. Možná ani s křídlem nic neměla.

Pokud Vás zajímá můj zdravotní stav, tak stále celá hořím.
Možná jsem nakazila rybu.

Leccos by se tím vysvětlilo. Třeba proč tak náhle chcípla.
Kdyby hořela, byla by horečka evidentní, ale voda tomuhle faktu nedala vyniknout.


Zdeněk se vrátil z práce a nenašel mě ji oživovat.
Našel mě píšící. Jako obvykle.

"Nevim, jak to zakončit, z toho jsem dycky celá nervní!" Volám na něj.

"Tak napiš ňákou bejkárnu, dyť je to jedno!"

"To už se stalo, ale jak ji zakončit?"

"Nevim, třeba že nám chcípla ryba...," volal z chodby.


A tak ta ryba chcípla...
***

Horký pozdrav s - z podpeřiny

14. listopadu 2013 v 23:30 DNES
Abyzte neřekli, pozílám Vám azpoň posdravení...

Někomu se tady pletlo S a Z, tak chci jen touto malou kampaní (v podobě jedné věty - stačí)
podpořit negramoty.

:)

Jo ona to byla moje sestra?!

Když ona mě teď docela zlobila... Tak to nechám tak ;)



Teď vážně. Jen fórek, abych se nikoho nedotkla.
Doznávám, že i mně se pletou v některých případech tahle písmenka, a mám fintu, jak to rychle
pořešit. Když nevím, jak se něco píše, napíšu to slovo do googlu. A ono vyjede užité v článcích.
Někdy vyjede užité obojím způsobem. To si potom vyberu, podle článku...
Vítězí seriózní periodikum :)

Víte, já mám teď horečku, celý den jsem proležela, polovinu z něj prospala, a stejně mi to nedalo,
abych už něco nenapsala. Abyste se mi tady přestali bavit Rusky...
A aby se mi nerozvrátil čtenářský gang.

No ale abych neodběhla od toho oslího můstku, který se tak pěkně vystavěl tím S-Z...
Možná si někdo z Vás v minulém článku všiml, že na jednom z Kiki vzkazů stálo heslo MIŽ.

A kdy už jindy Vám to objasnit, ne-li teď.

Mám totiž amanta, který mi píše.
A Kiki mi to často čte v práci pod rukou.
No a jeho gramatika, to je k nevíře.
Je k nevíře i to, že mi to nevadí. Já ho totiž neřeším, tak proč ho učit, anebo napomínat?
Ale Kiki mívá srandu z jeho vzkazů.

Sem tam si nějaký jeho "překlep" vyfotí a pošle Zuzce. Anebo Martinovi.
Já se mu jednou svěřila, že máme doma tu myš.
Ten kluk se mě na ni později zeptal a zřejmě chtěl být zajímavý, protože co mohl, to otočil.

"Co miž?" Napsal.

Kiki si mě od té chvíle dobírá a tohle heslo vepisuje do všech vzkazů pro mě.
Abych se za svého ctitele styděla.

Když nedávno její Dan (ano, i jemu bývají humoresky z mého telefonu odesílány), spatřil
před nějakou čínskou restaurací zkomolený český nápis:

Špenát a sušený rajčaty

vyfotil mi tu ceduli a s otázkou, jestli tu nepracuje MIŽ, mi to poslal.

Povídám pořád, jen se smějte. Lepší hloupej nápadník, než žádnej!
Zuzka na to říká, že se mýlím. Že lepší je žádnej.
Kiki si nápadníky nepěstuje, protože má Dana a chodí spolu na špenát se sušený rajčaty...

A já ležim a potim se a hubnu, protože angína se vyznačuje tím, že jsou zanícené mandle.

Zdeněk si šel večer lehnout dost brzy. Povídal, že se necítí dobře a že to ode mě asi chytil.
Pak vzlykal, že to by se mu teď vůbec nehodilo a že už to na sobě pociťuje...
Tak jsem mu připomněla, že nemá mandle.

Rozesmál se a ožil.
Tak jsme si ještě hodinu pouštěli debilní kecy na youtube, než na něj přišla únava doopravdy.

A než jí podlehnu i já, chci Vám ještě říct, že jsem doplnila Hlásnici o nové hlášky.
Kdyby to tu někdo nemohl vydržet...
Brzy na počtenou, jsem ráda, že můžu dodat NA VZÁJEMNOU!
*

Jak mě Kiki s...zlobila...




Izvyňájus

12. listopadu 2013 v 9:23 Zpovědnice
Věnujte pažalsta pozornost komentáři č.11 :)
*

Na sv. Martina jsem vstávala na šestou a jela do práce.
V rádiu zrovna moderátor zvedal telefon...

"No já vás srdečně zdravím do studia a chtěla bych Vám popřát všechno nejlepší k svátku!
Vnukovi a choti jsem už přála, tak povidám, že musim ještě vám popřát!"

Moderátor nezúčastněným hlasem poděkoval a optal se, kolik je u posluchačky stupňů.
A pak volali další a další, aby nahlásili, jak je u nich a já si tak říkala, KDO kurňa volá v šest ráno
do rádia, aby řekl, kolik má na teploměru, anebo přál k svátku moderátorovi?!

"My tu měli i přeháňku před chvílí, se to přehnalo přes nás na Prachatice a měříme - hned vám řeknu, rovné dva stupně Celsia!" Hlásil další posluchač a já jen žasla.

Netuším, co by se muselo stát, abych teď vzala mobil, vytočila Blaník a řekla, že v Praze je zima
a že mu moc přeju, a že jsem na cestě do práce...

A ještě tak, abych se představila. I když Kiki by řekla, že to bych klidně udělat mohla a ještě i něco navíc, třeba mu k tomu svátku zazpívat, protože Blaník, kromě mě, nikdo neposlouchá.

Napadá mě, kdy já bych tohle možná provedla. Kdybych zapomněla, že jsem si už jeden prášek vzala...

Ale s tím měřením venkovní teploty bych měla problém.
Babička mě na chalupě poprosila, abych se jí podívala... Teploměr mají před vchodem nad lavicí.
Jenže já nebyla sto poznat, která čárka patří nule. Jestli ta dlouhá, anebo krátká.

Tak jsem na to chvíli zírala a babička netrpělivě volala:

"Tak co, kolik?"

"Podle toho, kde je nula... Buď jsou tři, anebo osm!" Volala jsem zpátky a slyšela něco jako Bóže můj...


Takže bych pana Martina z Blaníku asi nepotěšila, leda tím přáním. Potíž je v tom, že já až díky
jeho věrným posluchačům zjistila, že je Martina.
A přes to, že už jsem to pak věděla, nepochopila jsem hlášku spolužáka Martina na Facebooku,
že letos zase bez koně.
Myslela jsem, že mu ho zase ukradli.
Aniž bych věděla, že kdy nějakého oře měl.



V krámu na mě čekaly tři papíry popsané úkoly...



Tenhle jsem četla nejdřív, rozesmál mě. Po posluchačích Blaníku konečně humor. Svěží, ranní, co umí jenom Kiki.

Jedna šipka vedla ke kalhotům, co jim nějaká zákaznice vykouzlila díru na zadku, a ta druhá k součástce, co vypadla z mopu.
To, ať se naučím tři věty Rusky, mě pobavilo nejvíc. Dokud jsem je nenašla na druhém listě...




Než mi došlo, že mě Kiki hodlá učit Rusky, myslela jsem, že nám někdo hodil skrze roletu
do obchodu výhrůžný list. Že nám za určitých podmínek nerozvrátí gang...
Už jsem se ježila.

Ovšem izvyňájus?
To nemyslej vážně, Rusové.
Vždyť to ani jako omluva nezní... To bych si přišla, jako když něco blábolim... Navíc Maďarsky.
Každopádně chtít po mně, tohle zvládnout za tři hodiny, než Kiki začíná směna,
je trochu jako volat do Blaníku s hlášením regionálního počasí - tedy bláznivé.


Třetí papírek nepřekvapil, ani nepotěšil:



Otázka, kam ten svetr patří, je na místě. Jak už víte, potíže s mou orientací (v prostoru) přetrvávají.
Tuhle jsem něco podávala jedné dámě, ona to před sebe přiložila a hned mi to zase vrátila.
Přestože HNED, nemohla jsem přijít na to, odkud jsem to vzala.

Když je čas, dělám si před a za vyndavaným oblečkem mezery - jako že ostatní ramínka trochu poodsunu, aby vznikla díra a já snáze poznala to místo...

Chodila jsem krámem s tím svetrem a hledala.
Kiki na mě houkla: "Kam jako jdeš?"

A pak pohledem naznačila, že jsem to místo dávno minula.

No ale tentokrát na to mám čas, než přijde. Sice mi mezírku neudělala, ale jak říkám, je čas si to tady projít.

S šitím a učením se předložených vět, jsem měla program na celé dopoledne.

Přesto jsem se izvyňájus naučila až v noci na dnešek.
To mě Vám vzbudila kočka, a jak takhle znovu usínám, najednou mi to slovo vytanulo na mysl.
IZVYŇAJUS, blesklo mi tam.

Co dělám?

Kačestvo. Tahle dvě slova jsem najednou znala.

Už jsem slyšela o těch případech, když se lidem po úraze, anebo probrání se z kómatu přihodí,
že náhle plynule hovoří cizím jazykem.
Tak já se, vytržená ze spánku, dovedu Rusky omluvit a přitakat bez kývání.

V tom se vrátil Zdeněk, byl na koncertě a přišel značně pod vlivem.
Soudě podle toho, že upadl při svlékání džín.

"Jsi v pohodě?" Zavolala jsem z ložnice.

"Jo, jenom jsem zapomněl nohu v nohavici!" Vysvětloval.

A pak mi hrdě oznámil, že neuhodnu, s kým si dával panáka.


"S tátou Brodskýho!" Vypadlo z něj a zalezl do koupelny.
Já se v tu chvíli probrala.

S jeho tátou?!

Když uléhal, ještě jsem nespala. To se KAČESTVO spletl, kdoví s kym chlastal...


"Já fakt řekl, že s jeho tátou?" Rozesmál se Zdeněk a opravil to na syna.

Než usnul, vykládal mi, jaká je teď v noci už venku zima.
Myslím, že by mohl zavolat do rádia, teď by toho byl schopen.
Sice by jim neřekl přesně stupně, zato by se dověděli, že otec herce Brodského ještě žije,
a že dokonce paří po koncertech.

Ovšem jak tak šacuju toho Martina, vzal by to vlažně.
Řekl by úředním tónem, že je to skvělá zpráva, a že děkuje za telefonát.

Ono je to jedno, protože by to nikdo neslyšel. Já totiž v noci neposlouchám.
***

Poklady existujou

11. listopadu 2013 v 9:55 Zpovědnice
Zdravím Vás po víkendu.
A pustím se do vyprávění...

Cesta na chalupu se vlekla. Holt páteční odpoledne.
A pak jsem ještě blbě sjela z dálnice kvůli čurání a nebyla jsem schopna se na ni
zas napojit. Volala jsem Martinovi, který je mým přítelem na telefonu, jenže byl nedostupný.
Výborně, zrovna teď, když trčím někde na sídlišti v Braníku.

Zkusila jsem tátu a měla kliku. Zrovna seděl u internetu. Což je stejný, jako by měl před
sebou právě rozloženou mapu Prahy.

"Proč si nevozíš navigaci?" Spustil hned zkraje.

"Protože na chalupu trefim!"

"Jak vidíš, tak asi ne...," zakončil konečně úvodní fráze a pak mi trpělivě radil, dokud
mě po dobré půl hodině nevrátil na správnou trasu.

Volala jsem babičce, že přijedu se zpožděním.
Ptala se, co bych si tak dala.

"Dneska už jenom něco malýho, ale zítra třeba langoše...," zasnila jsem se.

"Dóbře, to víš, že jo," odvětila láskyplně babička a
mně se vybavily mé dětinské průpovídky z dávna, na které tohle vždycky říkávala.

"A chutnalo ti kafíčko? To bylo opravdový kafe, ne hlína!"
"Já jsem metro, víš. Vozim mravence od vrat ke kadibudce, tam je konečná!"
"Pojď taky trénovat lítání, jako já!"


Měla jsem smluvené večerní rande.
S Tondou. Neviděli jsme se čtrnáct dní.
Nevím, jestli to víte, anebo aspoň předpokládáte, ale moje rodina není úplně
nadšená, že spolu randíme.
Ségry se smějou a naši doufají, že mě to brzy přejde.
Babička to neřeší, ale pro jistotu mi ty langoše připravila hned.
A hodně česneku.

Já to miluju, takže jsem neodolala...

Když jsem jí hodinu na to oznámila, že jdu ven, kde byla už tma,
rozhodla, že nemám nic teplého na sebe a podala mi svou oranžovou šusťákovku.
Bundu velikosti xxl.
Snažila jsem se odmítnout, ale za chvíli už jsem vykračovala vedle Tondy
celá svítivá a šířící kolem sebe česnekový odér.

"Já rád česnek!" Přičichnul ke mně.

On je jedinej chlap, s nímž si dovolím randit jakákoliv.

Když nejde o vzhled, je to tak osvobozující...


V sobotu ráno mě vzbudil nějaký rachot.
Kominík.

A vzápětí jsem se konečně dověděla, co znamená, když bouchnou saze.
Celá koupelna, z níž vedou dvířka do komína, byla pokrytá drobným černým popílkem,
který vyletěl z kamen. Myslim.
Možná z komína, ale jak by se dostal do koupelny?

Ať se to stalo jakkoliv, rozhodla jsem se babičce pomoct, a tak než kominíka vyprovodila,
já začala s úklidem.

Pochopitelně jsem si nenechala ujít příležitost sáhnout si na knoflík pro štěstí.
Příležitost sáhnout si přímo na pána, jsem si ujít nechala, protože jsem byla ještě v noční
košili. Už se zlepšuju!

A pak nás čekaly nákupy...
Babička se dostane do města jen málokdy, a tak jsme si vyrazily.
Já sekáč, ona potraviny.

A po obědě konečně došlo na mého nového parťáka...
Návod jsem měla prostudovaný. Je to snadné. Navolí se funkce "coins" a pak
už se jen čeká na signál.

"Nejdřív ti znovu projedu zahradu!" Oznámila jsem babičce.

Byla ráda.

I když radši by možná byla, kdybych ji projela spíš sekačkou, než detektorem.
Nic naplat, detektorem.

Zpočátku se zdálo, že to funguje.
Totiž dlouho nevydal zvuk.
Což by odpovídalo předpokládané skutečnosti, že těch mincí babička v zahradě
tolik nemá. Byť to bývalo dřívávejc pole.

Babička za mnou asi dvakrát přišla, abych se na to vyprdla.
Ona je takový skeptik, že nevěří ani na detektor kovů.
Tím spíš jí něco ukážu!

A po chvíli to bylo tady...
Signalizační tón jako prase.
Hned jsem hupsla na rýč.
Ta kůlna na uhlí tu ostatně nestála vždycky, takže holt zastavěli poklad.
I to se stává.

Po krátkém kutání jsem vytáhla starou, zrezivělou lopatku.
Takovou, kterou se přikládá uhlí do kamen...

Prožila jsem pocity rozčarování, vzteku a beznaděje.
Na což momentálně nemám duševní kapacitu.
Proto jsem tento artefakt přijala jako minci, a to stříbrnou, jak lopatku klasifikoval
detektor za šest tisíc...

To ten původní by aspoň netvrdil, že jde o víc, než o co jde!

V rychlém sledu pak následovala jedna skoba a jedno víčko od zavařovačky.
Dvě pivní zátky a pár hřebíků. Posledním zahradním nálezem byla vymačkaná tuba
od nějakého lepidla nebo barvy.

"Prosim tě, kdo s tim kdy co našel?" Položila řečnickou otázku babička,
když mi dělala čaj pro zahřátí.

"Kluk, co ho zná Zdeněk, tak přede mnou s timhle samym detektorem našel plno
mincí a knoflíků," vztekala jsem se.

"Ále běž, to on tam před tebou rozsypal do pole a pak dělal,že to našel..."

"To nebyl prodavač detektorů!" Uvědomila jsem babičku.

Ale trvala na svém. Kluk byl podvodník, co se chtěl kasat a detektor nefunguje.
A žádný poklady v zemi nejsou.
Už vůbec ne v Jižních Čechách.

Spojila jsem se s klukem hledačem. Získala cenné rady.

Plná odhodlání babičce ukázat, jak moc se mýlí a jak je naivní, když nevěří
v prověřené pravdy, vydala jsem se na pole.

Smála se, když mě pak viděla nasedat do auta.
V ruce detík, rejč, kolem krku sluchátka - protože on tenhle novej frája je poněkud
hlučnější, a přes rameno taštičku na poklady.
Vzala jsem ji Zdeňkovi, nosí ji na výlety.

Jela jsem daleko do polí.
Brodila se v blátě.
Vyplašila srny.
A dravýho ptáka.


"Když to píská křížem, je to kulatý," opakovala jsem si nahlas, když se konečně uprostřed
řepky ozval tón.

"Zdá se, že je to kulatý... Jupí," radovala jsem se nahlas, jako cvok.

Kdo jinej se raduje sám v podmáčeném poli u Budějic?

Zaryla jsem rejč a za chvíli byla další zátka za světě.
A později jakési velké rezavé a ohlodané kolečko - leč kovové.

Nebyla to rozjetá mince, ba ani rozklepaný nejtek, jak později zhodnotil Tonda.
Šlo o staré víčko z konzervy. Opět.

Kus řezáku z kombajnu mé hledání zakončil.
Těch už mám...

Babičce jsem přivezla obrovský kámen - protože je sbírám
a pořád nedokážu pochopit, že ona ne, a ještě před spaním jsem jí dala
zapravdu.
Detektor nefunguje, pole jsou špatná...

"Ale na poklady věřím dál!"
"To víš, že jo," usmála se, než mi zhasla.
***







Mince!

9. listopadu 2013 v 21:06 DNES





Lovu zdar

8. listopadu 2013 v 12:09 DNES
Tak dneska se s ním konečně shledám...
Bude v krabici. Složený. Nenastavený. A zatím čistý.
Snad to s ním nebude těžké.
Snad nebude příliš komplikovaný...

Abychom spolu strávili objevný víkend.

Volala jsem babičce, že jedu.
Vůbec mě nečekala, obvykle se domlouváme nějaký ten den předem.
Byla překvapená, že si tentorkát nepřeju nic uvařit.

A proč nejedu hned ráno, když mám pátek volný.
Vysvětlila jsem jí, že mi TOTIŽ přivezou nový detektor.

"Vždyť jeden máš!" Podivila se.

Možná jí na chvíli proběhlo hlavou, že jsem na něj zapomněla.
Doma jsem ho nikde neviděla, tak jsem si pomyslela, že asi žádnej nemám a objednala si ho...
To bych byla naprostej retard.

Ale mou rodinu by to nepřekvapilo.

Neříkám, že se mi tohle nemohlo stát v létě. Když jsem ty léky teprve začala brát.
To jsem na tom byla všelijak.
A zapomínala jsem opravdu hodně.

Dodnes nikdo nezjistil, co jsem to nechala na tom autě.
A já přitom vím, že něco velkýho.

A ještě dnes procházím několik pater garáže, než najdu svý auto.
Ale už vím, jak tomu předejít!
Ráno, když zaparkuju, tak si stoupnout před kreslenou číslici na zdi a nahlas si ji přečíst.

"Takže čtyřka!"

To si to pak večer snadno vybavím.
Někdy ale zapomenu, že tenhle trik znám...

Nakonec se taky nic neděje, projdu dvě tři patra a auto taky dohledám.

Dohledám...
Už se těším, až budu na poli dohledávat mince. Poztrácený před sto lety.
Co před sto! Před pětisty!


Chlápek z dovážkový služby se pokusil o úhybný manévr.
Když mi kdy vezli cokoliv jinýho, prostě to přivezli. Normálně ve smluvený čas
a kolikrát dřív, než jsem čekala.

Teď mi volal, že mou krabici vozí v autě druhý den a ne a ne se ke mně dostat.
A to prý jezdí jenom v naší čtvrti...

Jeho termín, kdy by jako reálně mohl, aby nic planně nesliboval, byl pátek večer.
Ale to absolutně ne!

Povídám mu: "Ale já si to, co mi vezete, chci vzít s sebou na chalupu. A chci jet po obědě,
mám volnej den!"

"Aha," řekl na to.

Pak se zamyslel a já měla za to, že řekne něco jako TAK DO HODINY JSEM U VÁS!

Jenže on řekl, že si pro to mám přijet já.
Mám mu zavolat a zjistit si, kde zrovna jezdí. A dojet ho.

Já Vám povídám, že nejít o detektor, tak by s tímhle nápadem rozhodně neuspěl.
Dost možná bych (důchodcovsky, což taky dovedu) volala k nim na centrálu.
Abych je poinformovala, co je ten jejich řidič zač.

Jenže ono jde o detektor.

Takže sedám do auta a jedu honit pána.

:)

***




Hezký víkend Vám všem, pokud se mi zadaří, pošlu fotku úlovku - LOVU ZDAR!
(A děkuju tetě Blance za krásnou zprávu!)



Kombajny a mince

6. listopadu 2013 v 21:59 Zpovědnice
Někdy člověk ví, že je to dobrý, co má, že mu to stačí, že je spokojenej a kýve na souhlas
každýmu, kdo mu to říká... A přesto myslí na něco lepšího.
A když to získá, řekne Vám, že ani neví, jak to přišlo...

Když jsem byla malá, často jsem slyšela, že TOHLE mi stačí.
Na to moje hraní, na to moje kreslení, na to moje jezdění...

Jediný, co mi fakt stačí, je starej plech v troubě - na to moje pečení.
Totiž nepeču...


No a ten můj zlatej detektor, vytouženej. Když jsem tolik chtěla hledat.
On není tak úplně ideální. A Vy to víte!
Najde velké a malé kusy železa. Nerozlišuje, nikdy předem nevím, co hrabu.
Zato skoro jistě vím, že nic cenného. Furt píská, furt hrabu...

Takhle minci, třeba. Zlatou sponu. Stříbrný knoflík... Nebo prostě aspoň něco
z dávných dob, co by posílilo mou hledatelskou hrdost a vášeň...
Vejfuk, starej šrot, oje z vozu, šrouby a hřeby, taky skoby, řetězy a blíže neidentifikovatelné
součásti traktorů a kombajnů, jakož i jiných zemědělských strojů... Na to je expert.

Vášně ve mně probudil, čas jsem mu věnovala, hezký chvíle s ním strávila,
ale to, co jsem si domů odnášela, byly samé nesmysly, bezcennosti, co táta obratem hodil
na jednu hromadu, že to pak nějak vyveze...


Pak jsem se setkala s ním.
Dobře vypadal a jen perlil.
Okamžitě jsem po něm zatoužila.
Jak to, že dávno není můj?!

Ten, kdo ho má, vrací se z polí obtěžkán poklady.
Tašku na ně potřebuje!
A ještě to strká po kapsách...
A doma se chlubí, všichni po něm škemrají aspoň jednu minci,
aspoň nějakou tu starou "záležitost", co je dávno zapomenutá a láká
k domýšlení příběhu o tom, jak to tehdá bylo...

Kdežto já můžu leda tak dumat, komu upadl cestou vejfuk, a jaký neumětel
ztratil kombajn, během žní. A jak to řešil. A proč ho nehledal, když ho kus čuměl
z hlíny, už když jsem tam přišla...

No nic, zkrátka tohle setkání zapříčinilo, že jsem na svůj obhroublý detík,
který mi měl stačit, na čas zanevřela.
Neměla jsem na něj náladu, jak jsem si Vám už tehdy stěžovala.

A teď jsem narazila na ten ideál. Doneslo se mi, jak se mu říká, tak jsem si ho na netu
vyhledala.
Pořizovací cena je téměř stejná... K nevíře!
Vy víte, že Zdeněk už to schytal...

Zajímalo by mě, jaký by to s nim asi bylo. Jak bychom se vyblbli. Jak by to moje
hledání povýšil. Co bychom spolu objevili.
A jak by všichni zírali! A konečně mě, jako hledače pokladů, uznávali...

Brala bych ho s sebou na chalupu. Byli bychom nerozlučná dvojka.
Tým!

Ten, co mám teď, co ho vozím všude s sebou v kufru svýho auta,
má taky svoje plusy, to se mu nedá upřít.
S ním jde o čas strávený teď, o to TEĎ. O rozechvění z toho, co přijde, i když nepřijde nic moc.

Ale i to je fajn. Dokud to člověk neprokoukne. Dokud věří a doufá...
Dokud ho nenapadne, že může mít něco lepšího.
A dává se vzrušit vysokým tónem a poodkrytím čehosi v hlíně.
Což je často velký a těžký a strašně pracný vytáhnout...

S novým by šlo hlavně o to, jak říkám, co ponesu domů.
V terénu by mě možná trochu nudil.
On Vám kolikrát nezapíská, jak je hodina dlouhá.
Tak málo je v zemi těch skutečných pokladů.

To takhle jdete po poli a kmitáte s ním zprava doleva a jdete a kmitáte a jdete a kmitáte... A je ticho.
Ale až se to ozve, to je paráda!
On poví, i jak hluboko kopat. A poví, o co jde.
Je přesnej.

Je pochopitelně relativní, co je lepší. Na to moje hledání.
To víte, že mě taky ten můj začátečnickej detík vlastně baví.
Jasně, že je sranda najít rezavej nárazník a úplně se přitom sedřít.
A odpadnout do trávy...

Akorát, že jsem se při prohlížení stránek toho online shopu prostě nějak překlikla
a vytvořila dokonce objednávku...
Nevím, jak se to stalo.
***

O komplikacích, které jsou v pořádku

4. listopadu 2013 v 23:18 Zpovědnice
Dnes začnu v bodech, jelikož mám chřipku a jsem příšerně unavená a stále kýchám a smrkám...

Milá Beo, moc mě těší, že bys ráda dostávala info o mých nových článcích na mail.
Jenže nevím, jak na to.
Leda bych Ti ho tam sama posílala...

Milé čtenářky, kterým zůstala skryta pointa příběhu o Tondovi a poté i roztržené kartičce Magic.
Někdy myslím, že jsem řekla vše a pak se ukáže, že skutečně jen myslím. Moje mínus,
teď musím vysvětlovat.
Není pro autora trapnější situace, než muset objasňovat svým čtenářům, o čem to bylo... :)

Rozešli jsme se se Zdeňkem.
A sešli s Tondou. Už několikrát.
Zdeněk se ode mě bude stěhovat...

Já se zatím stěhovat nebudu. V Praze mě drží práce.
Kiki by Vám řekla, že se v té vsi o mě zatím úplně stoprocentně nestojí,
ale to se poddá.
Asi stále nemůže uvěřit, že o něj stojím já. Stejně, jako moje rodina.

Ano, komplikuju si život.
Ale kamarádka mi psala, že to se s ním právě dělat má!
Ne ho jen v poklidu odžít...
Navíc mi to paradoxně pomáhá.

Dokonce s tím souhlasí i moje psychiatrička.
Tuhle mi psala esemesku, kde mi oznamovala změnu termínu našeho sezení.

V práci jsem pak nechala otevřenou složku přijatých zpráv a šla se věnovat zákaznici.
Kiki se po chvíli začala smát a pořídila si dokonce foto.

Prý pro náš zábavný silvestrovský večer.

První byla zpráva od Martina, druhá od Zdeňka, další od Tondy a čtvrtá od psychiatričky.
Fotka mých dopisovatelů byla ihned odeslána do naší mentální poradny.

Stejně už se polovina jejích členů odpojila, protože jim neustále a nevhodně vyhrával telefon,
kdykoliv jsme cokoliv psali.

Například Tom poslal z Anglie fotku svého výrazu na záchodě a vzápětí se objevila na displeji poznámka,
že uživatel Zuzka opustil skupinu.

Připadá Vám, že ještě píšu v bodech?

Měla bych tu každopádně ještě jeden.
Byl u nás mejdan.

Přijely moje ségry, Dan a Martin, no a že se pobavíme.
Když se chtějí pobavit, bývá to často na můj účet...

"Tak co dneska psal Toník?"

"Zas poslal fotku prasat?"

Pak mi sebrali telefon a dočetli se, že dnes stavěl kurník. Tedy jen střechu.
A zítra si jede koupit telata.

Výbuchy smíchu protkával občasný pokus Martina, aby se tolik nesmáli.
Dodal, že kdyby přišla nějaká katastrofa (nedej Bože), tak lidi jako Tonda, si bez elektřiny v přírodě poradí.

A že na rozdíl od nás aspoň něco dělá.

Kiki připustila, že ona například dnes neudělala užitečného vůbec nic.
To jsme nakonec připustili všichni...

A já to pak šla napravit.
Udělala jsem si horký čaj s medem a šla se potit.
Uzdravit tělo, abych mohla dál uzdravovat svou duši.

Prospívá to našim mejdanům...
***




A moc děkuju za všechny zprávy, co mi chodí do vzkazů autorovi.
I za ty, ať koukám vysvětlit, co se Vám to tady snažím říct :)



Dohra

3. listopadu 2013 v 20:59 Zpovědnice
Jedna kartička Magic ráno ležela na pultě obchodu vejpůl.
Hned mi bylo jasný, že Kiki se neovládla.

Slepila jsem ji a ona mi, když přišla, vyprávěla, jakou její hádka s Danem měla dohru...

Přijela domů a on vstal od počítače.

"Ty už jsi tady? Tak pojď...," vzal ji za ruku a vedl do koupelny.

"Je vypráno a pověšeno," ukázal na šňůry.

A pak ji vedl ke dřezu, aby viděla, že je umyté a uklizené nádobí.
A konečně k posteli, kde na ni čekala čiště povlečená postel.

"Hmmm, hezký," zhodnotila jeho "žehlení" Kiki.

"A říct mi něco nechceš?"

"Promiň," vypadlo z něj konečně.

A tak se usmířili...



Když spolu seděli na gauči v objetí, svěřila mu Kiki tu hroznou věc - že mu
vzteky přetrhla jednu tu kartičku...

"Co že?!!!" Vyletěl Dan. "Jakou?!"

"No, to nevim, ale jenom jednu...," snažila se ho uklidnit.

"Doufám, že ne tu za šestset!" Vynervoval se.

"TYS DAL ZA JEDNU ŠESTSET?!!!"
Vyjela Kiki a hádka mohla začít na novo :)


Nakonec se zjistilo, že ta kartička byla "jen stříbrná", tudíž ne tak cenná,
a že Dan má ve své sbírce dvě, takže žádné drama.

Až tedy vysvětlil, že tolik peněz opravdu žádná nestála.
Když má něco hodnotu šestset, neznamená to nutně, že bylo při pořízení
vydáno tolik...
Kiki tohle zná leda naopak, tak to pro ni byla novinka.

A pro mě zas byla novinka, že kožešina na kabátu, co prodáváme, je z lišky.
Světlá z mývala, tmavá z lišky.

Nepřišlo mi podstatné, jaké zvíře bylo obětováno...
Důležitá informace je, že je to přírodní matroš, podle mě.
A když nevím, tak sáhnu po osvědčené koale...


Zaslechla jsem, jak Kiki nějaké dámě ukazuje pravou lišku...
A když se mě pak někdo ptal na kabát, běžela jsem se jí pro jistotu přeptat,
copak to lemuje krček.

"Liška," řekla.

Jenže jsem asi zase vnímala jen z třiceti procent, možná vůbec,
protože jsem vzápětí její slova tlumočila takhle:

"Mýval."

Synek se k mamince začal tulit a táta se zasmál: "Tulíš se k mývalovi, jo?"

V tu chvíli přiběhla Kiki a pravila: "Prosim vás, promiňte, ale je to liška, kolegyně se spletla."


Bylo to tím líp, protože liška je prý dražší - nepochopitelné, jako Magic kartičky.
Lišek běhá v lese za chalupou habaděj, zatímco mývala jsem tam ještě neviděla.
Ale liška je cennější...


Kabát se prodal, ty zbylé jsem uklidila.

Kiki byla pak ve skladu a dělala si tam takovou večerní inventuru.
Přitom mi vyprávěla, co ještě u nich doma včera bylo, než se s Danem uvolila mluvit.

"Zeptal se mě - nevíš, kam zmizel můj pribiňáček? No tak jsem nereagovala..."

"A kam zmizel?" Zajímalo mě.

"No sežrala jsem ho, že jo...," ušklíbla se a vzápětí mě volala za sebou do skladu:



"Prosim tě, pocem dokud vnímáš, mám tady zas jednu výtku..."

Nato mě postavila čelem k visícím bundám, z nichž jednu držela v ruce, a povídá:

"Tuhle bundu jsi dala mezi tyhle bundy. Tady takhle visela.
A teď se podívej. Je to stejný??? Počkej - já to zkouknu - eee - NE NENI!," dramatizovala
tu chvíli.

"Tahle je prošívaná a tahle ne, tahle je krátká a tahle dlouhá, tahle má kapucu, tahle nemá...
Už ten rozdíl vidíš?!"

Nemohla jsem udržet smích. Tolik rozdílů ona najde na dvou bílých bundách,
které mě na pohled připadají stejné...

Jako liščí a mývalí srst.
Jako kartička Magic cenná a bezcenná, co jsme ji slepily, než se Dan pochlubil, že má dvě.

Zato vidím rozdíl mezi uklizeným a špinavým nádobím.
A čistým a špinavým prádlem.
U nás mi dělává exkurzi po hotovém Zdeněk.
Tedy dělával, než se stalo samozřejmostí, že je hotovo.

To se cení.
Magic zlatej, což je nejvíc.
Akorát se mi nějak roztrh´ a slepit se to prej nedá - Dan říkal, že to by bylo už vždycky znát...
***



Jak ho sundat

2. listopadu 2013 v 20:00 Zpovědnice

Kiki se strašně pohádala s Danem.
A my jsme si v těhlech věcech dost podobné - jak nás popadne vztek,
máme nutkavou potřebu jít a něco JIM provést.

Za to. Aby se probrali. Aby se k nám chovali líp!

Když mě naštval Zdeněk, víte, že jsem mu klidně odnesla ovládače,
aby nemoh´ koukat na televizi. Spala jsem s nimi.
Jednou jsem mu schovala počítač, aby dělal taky něco jiného...

Jednou jsem si ho přinesla s sebou do krámu.
Ale tedy svůj. Jeho byl v servisu a já mu dovolila, aby zatím používal můj.
Jenže jak mě naštval a neodprosil, šmitec - zákaz!

Kiki mi večer před spaním psala, že má na Dana strašnou zlost.
Že neví, co by mu provedla, aby si ulevila.

"Roztrhám mu magiky!" Psala mi nápad.

Já nevím, o co přesně jde, jen že jsou to nějaké kartičky.

Radila jsem jí, ať vychladne, že ráno bude moudřejší večera - v rukou zrovna
netřímaje ovladače...


Ráno jsem přišla do práce a Kiki se zdála dost nevyspalá.
Obsluhovala zákaznici, tak jsme se jen pozdravily a já se šla převléct.

Svlékala jsem si kabát a najednou koukám - co to je?

Na stole leží několik balíčků s nápisem MAGIC.

A jéje...

Představila jsem si, co já bych nosila po hádce s Tondou.
Že by tu pak stály vidle třeba.
Nebo pila.

Zvláštní je, že kluky takový věci ani nenapadnou.
Marně vzpomínám, co mně kdy sebral nějaký přítel, abych se mu věnovala,
případně dala s něčím pokoj.

Jednou mě jeden zamknul na záchod a sebral klíč.
Jiný mi sebral z baru sladkosti - a sežral.
Jeden korále - si dokonce půjčil.
A jeden mi vzal řasenku - aby si přibarvil knír.

Není to tak dávno, co mi Martin se Zdeňkem sebrali rejč.
To když jsem kutala ten obrovský balvan a jim se nechtělo mi pomoct.


Ale dlužno nám přidat k dobrému, že pro nám zabavené věci zdaleka tolik
nehartusíme, jako oni. Dětinové!

Dan se během dne vůbec kvůli těm kartičkám neozval.
Zřejmě ani nezjistil, že je nemá.

A to by nebylo ono...

Když se konečně ozval, s otázkou, jestli už Kiki vychladla,
dostaly jsme nápad.

Vyfotily jsme se, jak ty jeho karty hrajem.
Víme prd, jak to probíhá, tak jsme si zkrátka každá udělala vějíř a Kiki nás cvakla.

Poslala mu to se smajlíkem. A že je všechno už dobrý.

A v tom Vám bylo zle.

"Hlavně je nepomačkejte! Neztraťte! Nepomíchejte!" Psal zběsile.

Kiki kroutila hlavou.
Co je to s nim?! To nemá smysl pro humor? Proč to tak řeší!

Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou v afektu zaklapla Zdeňkův notebook a on mu potom
nefungoval. Prý jsem za to mohla já, ale nějak se mi to nezdálo.
Ačkoliv to říkali i v servisu...

"To je dobrý no, můj mi zničíš a svůj mi nepůjčíš!" Vybavilo se mi, jak mi tehdy Zdeněk
volal, když byl můj počítač se mnou v obchodě...


Dan se dopálil - zřejmě ve strachu o ty své hračičky nesmyslné (!)
a poslal výhrůžku, že si taky klidně může tu Kiki DIOR RTĚNKU strčit víte kam.
A jestli to bude stejná legrace.

Chtělo se říct, že jak pro koho. Ale Kiki se nějak ošila.

Poté jí přišla fotka, jak Dan ohryzává její DIOR PUDŘENKU.

Jedna MAGIC kartička měla na mále.

A já si představila, kam já tu zapichuju ty vidle, anebo co s nimi dělám,
aby se o ně Tonda bál...

Možná leda ztupit je. Anebo se na ty naschvály vyprdnout
a vyskočit si na toho jeho koně. Jak se zatím zdá, bude to ta klisna,
z čeho my se budem sundavat...
***







Na koni

1. listopadu 2013 v 22:06 Zpovědnice
Někdy mám po ránu velký problém s tím, co na sebe.
Samozřejmě, že mám plnou skříň, ale přesto ji často vnímám
jako téměř prázdnou... Ale to každá známe.

Druhá moje potíž spočívá v tom, že se kolikrát nějak přehmátnu
a zkombinuju zdánlivě nezkombinovatelné.
Pokud to zkombinuju, pak je to zkombinované, ne? :)


Přišla jsem do krámu a Kiki mě shlédla od hlavy k patě, a pak se na mě polohlasně obořila,
totiž aby to neslyšely zákaznice:

"Mě by zajímalo, jestli to myslíš vážně nebo to děláš naschvál, abys šokovala."

Přitom já byla do té doby přesvědčená, že dobrý...

Měla jsem kolem poledního odjet k doktorce, a tak jsem dostala nařízeno stavit
se doma převléct.

"A prosim tě, ať tě nikdo nevidí, radši vynech i záchod a mazej do auta!"

Domlouvala mi Kiki na cestu.


Jak přikázala, tak jsem udělala.
Přišla jsem do bytu, kde jsem sundala černé vysoké boty, květované kalhoty a péřovou bundu
- rána bývaj už chladná, a postavila jsem se ke skříni.
Co vyberu? Čím Kiki překvapím?

Péřovku tedy schovám, je celkem teplo... Svetr postačí.
Nějaký delší, ať schovám ten narostlý zadek!

Sáhla jsem po růžovém od babičky.
Ne od babičky koupeném, od babičky pleteném!

Pod něj rolák od babičky. S tím to bylo tak, že ho měla na sobě ona.
Já jí ho pochválila a už byl můj...
Aniž bych o něj stála, prostě ho vysvlékla a věnovala mi ho.

Takže rolák a svetr. Oboje růžové. Ale to není problém. Snad.

Jediným problémem zůstal můj zadek. Nezakrytý.
Vyřešila jsem to ještě jedním svetrem, věrna růžové.


"Proč růžová?!" Vytřeštila Kiki oči, když jsem nakráčela do krámu.

"Taky barva, ne?"

"Proč tři růžový?"

Na to už jsem reakci neměla. Ani jsem nebyla schopná vysvětlit, proč mám dva svetry.
Najednou jsem to nějak sama nechápala...


"Z příští vejplaty se oblíkneš!" Rozhodla Kiki.

"To ne, nechci utrácet za hadry...," posteskla jsem si.

"Dobře, tak nemusíš nakoupit tady u nás, stačí třeba v háemku," polevila trochu ve snaze
ušetřit mi aspoň na jídlo.
I když, jak ji znám, za ušetřený peníz mi půjdem koupit doplňky...


Večer jsem se stavovala u našich, no a Kiki mi potom volala, že ty nákupy uspíšíme.
Nechápala jsem, proč.
Prý se jí táta po mém odjezdu ptal, proč jsem měla na sobě tři svetry.
Že mi nechtěl nic říkat, ale byl to příšerný model.

"A když i táta, kterej neni žádnej módní guru," pokračovala, "se nad tebou pozastavuje,
tak to už je vrchol!"


Obvykle se totiž nade mnou doma už nepozastavujou.
Tuhle se tam prý nějak debatovalo a padlo slovo blázen.
Kiki se k tomu nachomejtla a hned myslela, že je řeč o mně...

A vůbec nikdo se nezeptal, jak ji to napadlo.

Nepřekvapilo je to.

Pochopitelně největší podíl na tom má moje nová milostná aféra...
Když nepočítám léky, po nichž vnímám jen z třiceti procent, co se děje kolem,
jak si nějak vypočítala Kiki...

Když mi ten výsledek sdělovala, zrovna jsem ji nevnímala.
Psala jsem si s Tondou.

Zjistila jsem, že nějak nejsem schopná takových těch her "kdo s koho",
co se obvykle hrávají na počátku vztahů.
Ale to není léky, to jsem neovládala nikdy...

Takže zaostávám a tápu, a rozhodně nejsem ta "na koni".
Možná to bude tím, že koně nemám. Na rozdíl od něj.

Ten chlap zkrátka ví, jak na mě - není ze mně úplně vyřízený.

A tak jsem pocítila už i uraženou ješitnost.
Přispělo k tomu i to, že Zdeňkův nový objev je o deset let mladší, než jsem já.
A že ségry se mi smějou...


Do toho přišla zákaznice, zkusila svetr, ale nedopla ho přes prsa. Jednoduše jí byl malý.
Jenže při svlékání se jí zapletla vlna do hodinek a vytáhla oko.
Prý se to protáhne zpátky, to není problém.

V té ráži jsem jí řekla, že to problém je.

Podívala se na mě a prý ať jí ho zabalím...

Tímhle stylem jsem ten den prodala dvakrát.
Já jim dám, ničit věci a pak je nechtít!

To Kiki by si netroufla.
Možná je to tím, že je šťastná...


Jestli myslí, že mi pomůže, utratit výplatu za hadry, tak jdu do toho.
Jestli bych si radši neměla koupit taky koně.
***