Ryby

21. října 2013 v 21:22 |  Zpovědnice
Přede dvěma týdny mi přišel mail, paní se představila jako redaktorka internetového portálu pro ženy
a psala, že se dostala k příběhu Elenky a ráda by o ní psala. Prý by to mohlo pomoci dalším dětem,
když zmíní naši "nadační činnost".

Z toho důvodu jsem nakonec souhlasila, protože jinak jsem si říkala - přece Elenky příběh
nikomu nedám...
Ten můžu psát jenom já! :)

Psala jsem Vám, že jsem se ten den radila se ségrama - v naší mentální poradně.
Tak to bylo o tom...
Kvůli tomu vlastně to naše fórum původně vzniklo.

Daly jsme hlavy dohromady a odpověděla jsem, že chci ten článek před zveřejněním číst.
To mi bylo slíbeno.
Poté jsem ještě jednou využila svého práva "veta" a přála si méně citací.
Původní verze zněla téměř jako rozhovor se mnou, přišlo mi to divný.
Na to, že jsem žádnej neposkytovala :)

Takže je příběh víc příběhovitý, i když mírně vyrvaný z kontextů různých údobí...

Fotky, které paní redaktorka stáhla z Elenky stránky, jsem dávno neviděla.
Přesto mi ten článek nepřišel, jako otevírání nezhojených ran.
Jen jsem na to tak koukala a říkám si, jak to, že je tu Elenky fotka? A co je to za
titulek, že CHTĚLA ŽÍT?
A ty komentáře...

Zkrátka, jako by se mě to úplně netýkalo. To dělá ta deprese, tohleto.
Člověk je za tlustým sklem a toho, co se děje kolem něj, se účastní jen nepřímo...

I když beru ty léky, které by měly dávno pomoci.
Díky nim můžu mezi lidi.

I když Zdeňkovi se někdy zdá, že bych neměla...

Byli jsme na úřadě a cestou zpátky mě napadlo, že si přikoupíme nějakou tu rostlinku do akvárka.
Z těch původních zbyly jen ohlodané stonky.

Nakonec povídám, že vezmem i nějakou tu rybku novou.

Slečna si přinesla pytlík a podle mých instrukcí lovila...

"A ještě tyhle! Taky dvě," ukázala jsem na macaté bublinky.

"Máte dost velké akvárko?" Ptala se.

"Docela jo," řekla jsem a pak jsem si všimla ryb, co ležely na dně v písku. A byly živé.

"Co je s nima?"

"Co by s nima bylo? Nic, to jsou takový ryby," vysvětlila mi prodavačka.


Koukla jsem na Zdeňka a společně jsme se shodly, že jsou hezké.

"Tak ještě nějakou?"

"Tak ještě ty, jak leží na podlaze...," poručila jsem si.

Zdeněk koulel očima - nezdál se mu ten obrat s podlahou.

Jenže slečna nám je stejně rozmluvila, a tak jsme další nebrali.
Prý jsou agresivní.
Kdo by to byl do nich řekl...

Přesunuli jsme se ke kase, kde nějaký prodavač otíral hadrem mokrý pult.

"Tyhlety si berou, jo?" Nakoukl své kolegyni do pytlíku s našimi rybami.

"Chtěj, no," odvětila mu.

"A víte, že vyrostou?" Změřil si nás pohledem.

"Jak jako?" Zeptali jsme se.

Dal ruce asi metr od sebe.
Dělal si srandu.
Ubral půl metru.

"Řikali, že maj velký akvárko," utrousila slečna, zatímco pytlík uzavírala gumičkou.

"Tak moment!" Povídám, "tak velký ho zase nemáme!"

Zdeněk byl téměř u dveří, když jsem nechala ty dvě rybky zase vysadit.
Ty s námi domů nepojedou.

"Myslela jsem, že se ptáte na velký akvárko proto, že si berem hodně ryb...," přiznala jsem.

"Ponesete je daleko?" Zeptala se, aniž by na mě reagovala.

"Ne, kousek," odpověděla jsem.


"A kdyby jo, tak co byste udělala?" Zeptala jsem se a Zdeněk opustil krám.

"Dala bych do toho sáčku kyslíkovou tabletu," řekla suše.


To já proto, že u ní člověk neví, jak ty svý otázky myslí...
Mohla třeba říct, že do pěti minut v tom chcípnou... Už by mě nepřekvapila.

Zdeňka jsem doběhla a celý zbytek dne pak čistila akvárium.

Nedělala jsem to téměř osm měsíců... Opravdu.
Vůbec jsem neměla pocit, že ty ryby jsou naše. Že jsou tady.
Přitom jsem tady nebyla já. A jsou chvíle, dokonce dny, anebo jen situace,
kdy pořád ještě nejsem.

Třeba když na Centrum.cz vidím fotku svojí holčičky s nápisem, že chtěla žít...
***



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 21. října 2013 v 22:30 | Reagovat

Je to takový smutný  :-(

2 Martin | 21. října 2013 v 22:31 | Reagovat

Ale s těma rybama jsi mě pobavila. Prej "A kdyby jo, co byste udělala?" :-)

3 renuška | Web | 22. října 2013 v 7:39 | Reagovat

O El jsem včera četla, hned mě z obrázku ťuklo, že tu dívenku znám. Podle nosu po mamince a podle andílkovských kudrn.
Možná proto bych si koupila jen jedinou rybku, zlatou, aby mi splnila ne tři, stačilo by jedno přání ... ♥

4 panta | 22. října 2013 v 11:53 | Reagovat

Jo s téma rybkama to bylo faux pas.Jinak legrace

5 Káťa | E-mail | 22. října 2013 v 15:55 | Reagovat

Dobrý den, milá Jano. Včera jsem na internetu narazila na článek o Vaší dcerce. A pak jsem přeběhla na Váš blog a začetla se... Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh. Je jiný, ale i přesto má s tím Vaším něco společného (teda alespoň tak to vidím já). Budu ráda, když budete mít chuť si tohle přečíst. :)

Takže... Za měsíc to bude rok, co mi zemřel velmi blízký kamarád. Nebylo mu ani 19 let...

Už od mala to měl těžké, ale byl to bojovník. První půlrok svého života strávil s maminkou v nemocnici a prodělal několik zákroků a operací. Když už to vypadalo lépe, ve dvou letech mu zjistili těžkou cukrovku. A tak malý Jaroušek dostal jako první (asi) tří leté dítě diabetickou pumpu. Naučil se s ní žít a stal se z něj skvělý člověk. Dokonce kvůli mě přešel na jinou školu, aby mohl být se mnou :-) . Ale asi tomu osud tak nějak nechtěl a on po půl roce odešel z mojí školy a přešel na jinou, mimo město. Moc jsme se už nevídali, tak jednou za měsíc, ale vždycky si na mě (i přes jeho dost nabitý program) našel čas :)

No a pak se to stalo. Jednoho rána se nějak nepohodl s mámou a rozhodl se po pár pivech jít za svojí babičkou, do vesnice kousek od našeho města. Dodnes nikdo kromě viníka neví, jak přesně to bylo, ale Jarouškovi zřejmě selhala pumpa a dostal se do nějakého šoku. V tu chvíli vyjelo ze zatáčky auto a plnou rychlostí ho srazilo...

V tomhle příběhu se stala spousta divných věcí... Vyšetřování trvalo podivně dlouho, rodina nebyla o průběhu nijak informovaná a nakonec soud řidiče úplně zprostil viny... V konečném posudku byla psaná rychlost 70, tak jak měla být (i přesto, že první šetření psalo 130) a bylo ticho po pěšině.

Vím, že přátelství není tak silné pouto jako to, mezi matkou a dítětem, ale chtěla jsem Vám tím říct, že jakkoliv je život krutý a nespravedlivý, musíme si svoji milovanou osobu uschovat do paměti a jít životem dál.

Moc mě zaujalo Vaše psaní i příběh a vězte, že jsou tu lidé, kteří s Vámi soucítí :)

Díky :)

6 Anička | 22. října 2013 v 19:23 | Reagovat

Ve zverimexech je obecně legrace. Věřím, že jste i prodavačce zpestřila den a bude na vás dlouho vzpomínat :-D
Článek jsem četla a nelíbí se mi. Vadí mi články, které jen zkopírují to, co napsal někdo jiný. To jste jí rovnou mohla ten článek napsat sama :-( čekala jsem, že to paní autorka uchopí trochu jinak.

7 Tereza | E-mail | 22. října 2013 v 22:02 | Reagovat

Milá Jani,ten clanek byste napsala 1000* lip nez pani redaktorka.Nelibi se mi,jak je to napsane,takove strohe,divne,neosobni,clanky od Vas se ctou skvele a sami ;-)

8 Martin | 22. října 2013 v 22:12 | Reagovat

Tady musim souhlasit. Tvoje psani je mnohem ctivejsi Jani. Presne jak to pise Tereza.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.