Rybář, hvězdy a Tonda

28. října 2013 v 18:01 |  Zpovědnice
Po dlouhém měsíci jsem se zase utrhla a s detektorem vyrazila na chalupu.
Volala jsem babičce, aby se mnou počítala.
Zmínila jsem se, že už dlouho mám chuť na pórkovou polévku.
To jen tak, mezi řečí.
Stejně mi na to řekla, že nemá pórek...

Tak aspoň Moravskýho vrabce, kdyby někde chytila...

Ten mi zachutnal až poslední dobou. Taky mám o deset kilo víc, než na jaře.
A to beze srandy.

Jela jsem večer po práci, Kiki mě propustila o fous dřív, abych nejela za tmy.
Jenže jsem jela za tmy, a navíc taky za mlhy.

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, svítila babiččina chaloupka.
A v ní babička se psem.

A na plotně hrnec pórkové polévky.
V troubě vrabec.
Jsem doma!
Stejně jsem si pak v posteli říkala - kdo jinej by tohle pro mě udělal?

Hned z rána jsme se s babičkou vydaly na výlov nedalekého rybníka.
Jmenuje se Rod - tam mají rybníky vůbec krásná jména.
Minulý víkend se lovila Naděje. Ale u toho jsem nebyla...

Nevzpomínám, kdy naposledy (zřejmě jako malá holka) jsem viděla zblízka výlov.
Na hrázi postávalo pár čumilů, včetně nás, a kdo chtěl kapra, mohl si koupit přímo
od rybářů.

My si taky odnášely dva. Ale později...
Až měli rybáři hotovo.
Stála jsem za autem, do něhož se kapříci jen sypali a bedlivě sledovala celý ten proces.

Natažení sítí, utažení, nahánění, vylovení...

Mezi rybáři bylo pár mladých kluků. Ve vysokánských holinách.
Co byly zároveň kalhoty.
A s rybářskou čapkou na hlavě.

Najednou na mě zpod té jedné koukaly nějaké hezké oči...

Zelené.
Nebojte se pointy, nebyl to vodník.

Jenom nějakej kluk, co se bůhví jak a proč stal rybářem...
Dívali jsme se na sebe, já na něj z hráze, on z vody, a pak se mi chtěl asi předvést,
protože jak s ostatními utahoval sítě, najednou se otočil, zajel rukou pod hladinu
a vytáhl kapra, co v sítích neuvíz´.
Držel ho za ocas a znovu se na mě podíval.

Usmála jsem se, ale o ne. Stačilo mu, že se dívám. Hodil ho před sebe,
do sítí. Drsně.
Rázem mi bylo jasné, že je to rybář s velkým R, přestože dál nebylo jasné,
jak k tomu došlo. Tedy mně. On to asi ví.
Ale nepoví...

Na příštím výlovu už nebyl, zato já ano.
Konal se další den. Je pravda, že jsem nepřišla v sedm ráno.
Až v deset. Okouněla jsem tentokrát sama a už byl k vidění jen prázdný rybník,
který dokonce už začali znova napouštět.
Tak pozdě jsem přišla.

Přesto kapříci k mání stále byli. A taky veselice, harmonika a bubínek, buřty a párky,
pivo... A plno místních i přespolních.
Já jsem místní přespolní.

Dlouho mě to nebavilo, tak jsem se šla projít po hrázi. Viděla jsem děti, co se
podběrákem snažily vylovit ještě nějakou tu bělici, co unikla sítím. Poznala jsem v nich
Elenky kamarády, zas o rok starší. Táďa už chodí do školy a Kryštůfek už se naučil na kole.

No, šla jsem se radši projít. Došla jsem až k šípkovému keři.
A že babičce natrhám větvičky do vázy.
Brzy jsem toho nechala. Rozpárala jsem si svetr.
O trny. Svetr ze sekáče.
Tím hůř, takovej už neseženu!

Vrátila jsem se k obědu - byl ten kapřík z Rodu.
Ještě, než ho babička klepla, zeptala jsem se jí, jestli ho nechce radši pustit.
Prý nechce.

"Měla bys dobrej pocit," zkoušela jsem ji zlomit.
"To bych teda neměla!"

Rozesmála jsem ji. Babička je praktická žena.
Mockrát jsem si už přála být po ní...

A pak přišel večer a s ním pozvánka na procházku.
Po tmě.
A na zelené oči jsem v tu chvíli zapomněla, pro ty pomněnkové,
dávno známé...


Šli jsme po hrázích, míjeli rybníky, zvětšiny vypuštěné a nad námi blikaly
hvězdy. Bylo asi osm, ale už to tam zářilo...

Díky měsíci bylo trošku vidět, světlo se odráželo od hladiny a ozářilo loďku.
Nepřivázanou.

"Teď se na ní tak projet...," špitla jsem.

Za chvíli jsem v ní seděla a on nás odrážel tyčí ode dna.
Dívala jsem se nad sebe a slyšela jen vodu šplouchat...

Až další den jsem viděla ty jeho oči.

Pomněnkový, co se někdy promění v temný, jak studánka uprostřed lesa,
co mě k ní vzal. Pil z ní a já ne.
Jsem srab, ale to každej ví. Už i on.

A kdyby mohl, řekl by Vám možná, že i na té loďce to bylo jinak.
Že jsem strašně vyváděla.

"Spletou si nás s pytláky! Zastřelí nás myslivci! Nebo rybáři! Utopíme se! Převrátíme se!"

Ale ty hvězdy a měsíček tu noc skutečně moc hezky svítily.

Cestou z lesa, kde je studánka, o které jsem nevěděla, a kde rostou houby,
ačkoliv naše rodina má za to, že letos nerostou, jsme míjeli mraveniště.
Obrovské, takový kopec úhledný, kde se to jen hemžilo těmi velkými, lesními...

Chtěla jsem si ho vyfotit.
A on do něj zakopat hlavu berana, co ho nedávno podříz´.

A do kupky sena jsem chtěla skočit.
Jemu by se hodila pro koně...

A po exoticky vyhlížející lávce nad rybníkem jsem se chtěla projít.
Řekl, že si to myslel.
A to, že ji stavěl pro rybáře, mě přimělo projít si ji několikrát.
On si nepřál být rybářem. Ale rybu do ruky by chytil taky!


Jen pro můj detektor nemá pochopení.
Směje se, když mě vidí skákat po rýči. A když vidí železo, co vyndávám z hlíny,
hned by ho bejval zavezl do šrotu.

A tak jsem byla zase sama. Já a detík.
A pár nových přírůstků do mé železné sbírky.

Hledala jsem u rybníka. Něco mi říkalo, že podél rybníka, úplně podél, by to mohlo bejt...

Začala jsem u stavidla. A bylo to tam!
Pískalo to moc, tak moc, že jsem celá rozrušená zadupla rýč.
Po chvilce jsem narazila na rouru.
Železná trubka se táhla odněkud zpod hráze až k té dřevěné výpusti.

Ještě, že mi nešla vyndat hned. Ten čas na zamyšlenou, který jsem tím
pracným dolováním získala, mi umožnil přijít včas na to, že je to té výpusti součást...

A pak přiletěl motýl. Jasně oranžový, nikdy jsem takového neviděla.
Sotva jsem stačila rouru zahrnout hlínou, byl fuč.

A než mi detektor znovu zapískal, byl zas tady.

Všeho jsem nechala a běžela za ním, že si ho vyfotím.
Najednou jsem si uvědomila, že běhám po louce (už nejsem na hrázi)
jak šílenec.

Uletěl, ale cvakla jsem ho. Jenže mezi oranžovým listím není k rozeznání.
A možná to ani není on...

Celá zplavená jsem došla k autu.
Šípkovému keři jsem oznámila, že tentokrát mě nezláká,
že ještě teď mě pálí dlaně...


V chaloupce u babičky jsem si vzpomněla na svou pórkovku. Jestlipak nějaká ještě zbyla?

"Už se stejně musí dojíst, zítra už bych ti ji nedala," řekla babička.

Postavila kastrólek na plotnu a k vroucí polévce mě zavolala.

"Nandej si Janinko, já mám ruce od hub," pobídla mě.

"A neni ještě zkažená?" Optala jsem se znovu, pro jistotu.

"Neni, to by bublala!"


Koukla jsem do hrnce, ve kterém bublala vroucí polévka...

Hecla jsem se a snědla ji.
A pak že jsem srab!
***






Polévka bublá...

Rybář, co možná ani rybářem být nechtěl, tahá z vody kapra


Lávka pro lovce


Blíže neurčené železo


Motýl, oranžový jako list...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 29. října 2013 v 7:03 | Reagovat

Roztomile, jake dobrodruzstvi jsou bezne venkovske zazitky pro mestskou holku. Proto si tam asi pripadas jako v pohadce a snis si o tom takovou pohadku zit. Vzdyt kdo by nechtel zit v pohadce. Ale pozor na zakulisi :-)

2 niternice | 29. října 2013 v 7:42 | Reagovat

Zákulisí, neboli okolnosti, se mi nechtějí přizpůsobit! :)

3 renuška | Web | 29. října 2013 v 7:55 | Reagovat

A mně se to líbilo, tahle reportáž. A máš senzační fotky a taky ten kontrast prstýnku pro Elenku a těch železných kamínků ... a taky to všechno povídání, to bylo takový krásný, jak píše Martin, úplně pohádkový.
Mám Tě ráda, Jani ♥

4 renuška | Web | 29. října 2013 v 7:56 | Reagovat

PS: A taky jsem čekala fotku s motejlem ... já bych si ho klidně v tom listí hledala ...

5 niternice | 29. října 2013 v 8:05 | Reagovat

Jsem v rozpacích! :)
Děkuju Renuško a motelja posílám, rébus pro dnešní den :)

6 Marie | 29. října 2013 v 8:30 | Reagovat

Vždy jsem spam,nevím,kde je chyba.

7 renuška | Web | 29. října 2013 v 9:12 | Reagovat

[5]: Mno, tak to je vynikající ... listí vidím a motejla jen tuším ... asi na třech místech. Ale hlavně, že tam je :-)

8 niternice | 29. října 2013 v 9:15 | Reagovat

Je v levé horní čtvrtině - aspoň tam ho tuším já :)

9 renuška | Web | 29. října 2013 v 11:14 | Reagovat

[8]: Taky jsem si to tak myslela ... Takže tam bude a basta fidli :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.