Jak jsem mohla mít svetr

10. října 2013 v 6:00 |  ZPOVĚDNICE
Zaparkovala jsem na rohu dvou ulic, a když jsem odcházela z auta, vyjížděl zpoza domu motorkář.
Nemohl si odpustit přednášku, a tak u mě zastavil...

"Víte, že parkujete úplně blbě?"

"Víte co?" Usmála jsem se.

Naklonil se blíž, aby dobře slyšel.

"Starejte se o sebe," řekla jsem mu zblízka do plexiskla.

"Stojíte v křižovatce," trval na svém.

"Tady parkuje normálně každej!" Neovládla jsem se.

"No to já vim!" Uznal.

"Tak proč to řikáte mně?!"

"Protože teď tu parkujete vy," argumentoval logicky, jenže jsem mu pořád viděla pouze do očí.

"Jestli se mnou chcete něco řešit, tak si sundejte tu kuklu, nejdřív," požádala jsem ho.
"Protože se prostě nebudu bavit s někym, koho nevidim...," vysvětlila jsem svou žádost, když na ni reagoval
mlčením.

"Já vás jenom upozorňuju, že stojíte nebezpečně," řekl ještě, a pak už nastartoval
a odjel. Asi se mi nechtěl ukázat...


Stařenka, co nás mezitím míjela, se stále otáčela. Asi ji zajímalo, jak u mě ten pořádkumilovník
uspěje. Teď jsem jí byla v patách, když se otočila zas a zůstala proti mně stát.

Co zas? Ať to vůbec nezkouší...
Měla jsem na jazyku ji nějak odbýt.
Začít třeba: "CO JE?!"

"Vy byste si měla vyjednat, aby vám to invalidní stání líp vyznačili," spustila vstřícným tónem,
na který jsem nebyla připravená.

"Jste hodná, ale už se nic líp vyznačovat nebude," řekla jsem jí po chvíli, kterou jsem si vzala
na rozmyšlenou, a šla jsem dál.

Co jí budu vykládat. Tolik výsledek mého rozmýšlení.
Invalidní stání. Tohle slovní spojení už se mi tak zajídá...
Stejně tam vždycky stál někdo jiný, já s tím měla jenom běhání po úřadech.
Ale je to pryč.

Doufám, že ten zakuklenec na mě nezavolá policajty.

Byla jsem tak akorát správně naladěná na terapii u své psychiatričky.
Posadila jsem se do křesla pro hosty s problémem a spustila jsem.
Vždycky je mi líp, když kýve, že všechny mé pocity a stavy jsou přiměřené situaci.
V tom vlastně spočívá ta pomoc...


Po návratu do krámu jsem vystřídala Kiki, a ta odešla na oběd.

A měla jsem hosta (s problémem). Cena se mu nelíbila.

"Těch sedm tisíc za svetr je moc. Kdybyste ubrala jednu tu nulu, tak ho beru hned. A jeden koupim i vám...,"
dal se slyšet a jeho žena ho propíchla pohledem.

Představila jsem si, že volám Kiki a ptám se jí, zda je taková sleva možná.
Jenom z legrace, protože tolik mi zase ty prášky rozum nekalí, abych mu na to skočila...
Jenže ona by to po mně chtěla opakovat a vysvětlovat tak dlouho, až by to legrační bejt přestalo...

Mohla bych si ten vtípek nechat, až přijde.
Kiki, tady máme čtrnáctset za dva svetry a hele, co mám!

Úplně vidim ten její pohled.
Musela se ho naučit od Zuzky.

Nakonec jsem situaci ukočírovala, svetr nemá on, ani já, a jeho hlášce jsme se s Kiki
zasmály. Stejně se ale domnívám, že se domnívá, že bych toho byla schopná. Kdyby
mi nenabízel zrovna svetr...

Jako líto mi ho bylo, ale vocať pocať.
Možná kdyby neměl ten klobouk tolik do čela...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Little devil! 3:) | E-mail | Web | 10. října 2013 v 7:18 | Reagovat

Aha zajimavy clanek

2 Thalia Contostavlos | E-mail | Web | 10. října 2013 v 9:16 | Reagovat

:D S tím svetrem je to fakt dobrý, obzvlášť jestli vedle něj stála manželka.

3 Marie | 10. října 2013 v 12:26 | Reagovat

Ještě jeden prášek a měli jste svetr oba.

4 renuška | Web | 11. října 2013 v 10:17 | Reagovat

Náhodou klobouk do čela, to je pokrok. Na rozdíl od káravého zahlemovaného motorkáře. Ten by Ti asi svetr nekoupil, i kdyby byl od šikmáčů ...

5 Socky | 2. října 2015 v 9:58 | Reagovat

Koupila jsem si tento krásný svetřík, jak se líbí vám?

http://www.steinar.cz/svetry-thor-steinar-damsky-svetr-tjara-C-53-D-355.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.