Říjen 2013

Kydat

30. října 2013 v 21:59 Zpovědnice

Podvědomě jsem hledala cokoliv, co trochu rozptýlí můj žal,
rozruší mě, anebo i vzruší. Detektor dobrej, ale to je zábava nárazová.

Už jsem Vám vyprávěla o svém víkendovém toulání po boku Tondy.

A Vy jste se možná podivili, co na to řekne Zdeněk...


Moje paní doktorka, kterou jsem zase navštívila, abych poseděla a vypovídala se,
přítomnost Tondy v mém životě uvítala. Prý zemitý chlap z vesnice, který všechno
bere tak, jak to přichází a má od rána do večera povinnosti kolem své zvěřeny a květeny,
může mému smutnění prospět.

Ať prý spolu s ním kydám, ať hrabu listí, ať se nechám zapojit do toho věčného
koloběhu všech hospodářů a sedláků...

Těžko říct, zda je to láska, anebo jen přitažlivost pudová. Teď to nepoznám.
Jen cítím, že mě to za ním táhne.

A pak mi Zděněk řekl, že poznal jednu holku.
Prý byli na kávě a ona mu řekla, si nebude na nic hrát, že je jen obyčejnou holkou od hnoje.
Tím ho oslnila a já pochopila, že paní doktorka měla pravdu.
V největší duševní bolesti utíkáme k přírodě a dychtíme po všem tom zemitém, skutečném, pudovém...



Seděli jsme spolu na gauči, sdíleli tyhle své pocity a dumali nad nově nastalou situací mezi námi.

"Jestli se Elenka může znovu narodit, tak ale asi jen nám spolu, co myslíš?"

"Myslím, že si může vybrat, komu se narodí," nastínila jsem svou vizi.

"Tak kdyby se narodila tobě, tak si ji budu půjčovat, jo? A samozřejmě naopak," rozlouskl tuhle naši
palčivou otázku Zdeněk a pak jsme se objali.

A bylo to, jako bychom doma právě vykydali...
***

Rybář, hvězdy a Tonda

28. října 2013 v 18:01 Zpovědnice
Po dlouhém měsíci jsem se zase utrhla a s detektorem vyrazila na chalupu.
Volala jsem babičce, aby se mnou počítala.
Zmínila jsem se, že už dlouho mám chuť na pórkovou polévku.
To jen tak, mezi řečí.
Stejně mi na to řekla, že nemá pórek...

Tak aspoň Moravskýho vrabce, kdyby někde chytila...

Ten mi zachutnal až poslední dobou. Taky mám o deset kilo víc, než na jaře.
A to beze srandy.

Jela jsem večer po práci, Kiki mě propustila o fous dřív, abych nejela za tmy.
Jenže jsem jela za tmy, a navíc taky za mlhy.

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, svítila babiččina chaloupka.
A v ní babička se psem.

A na plotně hrnec pórkové polévky.
V troubě vrabec.
Jsem doma!
Stejně jsem si pak v posteli říkala - kdo jinej by tohle pro mě udělal?

Hned z rána jsme se s babičkou vydaly na výlov nedalekého rybníka.
Jmenuje se Rod - tam mají rybníky vůbec krásná jména.
Minulý víkend se lovila Naděje. Ale u toho jsem nebyla...

Nevzpomínám, kdy naposledy (zřejmě jako malá holka) jsem viděla zblízka výlov.
Na hrázi postávalo pár čumilů, včetně nás, a kdo chtěl kapra, mohl si koupit přímo
od rybářů.

My si taky odnášely dva. Ale později...
Až měli rybáři hotovo.
Stála jsem za autem, do něhož se kapříci jen sypali a bedlivě sledovala celý ten proces.

Natažení sítí, utažení, nahánění, vylovení...

Mezi rybáři bylo pár mladých kluků. Ve vysokánských holinách.
Co byly zároveň kalhoty.
A s rybářskou čapkou na hlavě.

Najednou na mě zpod té jedné koukaly nějaké hezké oči...

Zelené.
Nebojte se pointy, nebyl to vodník.

Jenom nějakej kluk, co se bůhví jak a proč stal rybářem...
Dívali jsme se na sebe, já na něj z hráze, on z vody, a pak se mi chtěl asi předvést,
protože jak s ostatními utahoval sítě, najednou se otočil, zajel rukou pod hladinu
a vytáhl kapra, co v sítích neuvíz´.
Držel ho za ocas a znovu se na mě podíval.

Usmála jsem se, ale o ne. Stačilo mu, že se dívám. Hodil ho před sebe,
do sítí. Drsně.
Rázem mi bylo jasné, že je to rybář s velkým R, přestože dál nebylo jasné,
jak k tomu došlo. Tedy mně. On to asi ví.
Ale nepoví...

Na příštím výlovu už nebyl, zato já ano.
Konal se další den. Je pravda, že jsem nepřišla v sedm ráno.
Až v deset. Okouněla jsem tentokrát sama a už byl k vidění jen prázdný rybník,
který dokonce už začali znova napouštět.
Tak pozdě jsem přišla.

Přesto kapříci k mání stále byli. A taky veselice, harmonika a bubínek, buřty a párky,
pivo... A plno místních i přespolních.
Já jsem místní přespolní.

Dlouho mě to nebavilo, tak jsem se šla projít po hrázi. Viděla jsem děti, co se
podběrákem snažily vylovit ještě nějakou tu bělici, co unikla sítím. Poznala jsem v nich
Elenky kamarády, zas o rok starší. Táďa už chodí do školy a Kryštůfek už se naučil na kole.

No, šla jsem se radši projít. Došla jsem až k šípkovému keři.
A že babičce natrhám větvičky do vázy.
Brzy jsem toho nechala. Rozpárala jsem si svetr.
O trny. Svetr ze sekáče.
Tím hůř, takovej už neseženu!

Vrátila jsem se k obědu - byl ten kapřík z Rodu.
Ještě, než ho babička klepla, zeptala jsem se jí, jestli ho nechce radši pustit.
Prý nechce.

"Měla bys dobrej pocit," zkoušela jsem ji zlomit.
"To bych teda neměla!"

Rozesmála jsem ji. Babička je praktická žena.
Mockrát jsem si už přála být po ní...

A pak přišel večer a s ním pozvánka na procházku.
Po tmě.
A na zelené oči jsem v tu chvíli zapomněla, pro ty pomněnkové,
dávno známé...


Šli jsme po hrázích, míjeli rybníky, zvětšiny vypuštěné a nad námi blikaly
hvězdy. Bylo asi osm, ale už to tam zářilo...

Díky měsíci bylo trošku vidět, světlo se odráželo od hladiny a ozářilo loďku.
Nepřivázanou.

"Teď se na ní tak projet...," špitla jsem.

Za chvíli jsem v ní seděla a on nás odrážel tyčí ode dna.
Dívala jsem se nad sebe a slyšela jen vodu šplouchat...

Až další den jsem viděla ty jeho oči.

Pomněnkový, co se někdy promění v temný, jak studánka uprostřed lesa,
co mě k ní vzal. Pil z ní a já ne.
Jsem srab, ale to každej ví. Už i on.

A kdyby mohl, řekl by Vám možná, že i na té loďce to bylo jinak.
Že jsem strašně vyváděla.

"Spletou si nás s pytláky! Zastřelí nás myslivci! Nebo rybáři! Utopíme se! Převrátíme se!"

Ale ty hvězdy a měsíček tu noc skutečně moc hezky svítily.

Cestou z lesa, kde je studánka, o které jsem nevěděla, a kde rostou houby,
ačkoliv naše rodina má za to, že letos nerostou, jsme míjeli mraveniště.
Obrovské, takový kopec úhledný, kde se to jen hemžilo těmi velkými, lesními...

Chtěla jsem si ho vyfotit.
A on do něj zakopat hlavu berana, co ho nedávno podříz´.

A do kupky sena jsem chtěla skočit.
Jemu by se hodila pro koně...

A po exoticky vyhlížející lávce nad rybníkem jsem se chtěla projít.
Řekl, že si to myslel.
A to, že ji stavěl pro rybáře, mě přimělo projít si ji několikrát.
On si nepřál být rybářem. Ale rybu do ruky by chytil taky!


Jen pro můj detektor nemá pochopení.
Směje se, když mě vidí skákat po rýči. A když vidí železo, co vyndávám z hlíny,
hned by ho bejval zavezl do šrotu.

A tak jsem byla zase sama. Já a detík.
A pár nových přírůstků do mé železné sbírky.

Hledala jsem u rybníka. Něco mi říkalo, že podél rybníka, úplně podél, by to mohlo bejt...

Začala jsem u stavidla. A bylo to tam!
Pískalo to moc, tak moc, že jsem celá rozrušená zadupla rýč.
Po chvilce jsem narazila na rouru.
Železná trubka se táhla odněkud zpod hráze až k té dřevěné výpusti.

Ještě, že mi nešla vyndat hned. Ten čas na zamyšlenou, který jsem tím
pracným dolováním získala, mi umožnil přijít včas na to, že je to té výpusti součást...

A pak přiletěl motýl. Jasně oranžový, nikdy jsem takového neviděla.
Sotva jsem stačila rouru zahrnout hlínou, byl fuč.

A než mi detektor znovu zapískal, byl zas tady.

Všeho jsem nechala a běžela za ním, že si ho vyfotím.
Najednou jsem si uvědomila, že běhám po louce (už nejsem na hrázi)
jak šílenec.

Uletěl, ale cvakla jsem ho. Jenže mezi oranžovým listím není k rozeznání.
A možná to ani není on...

Celá zplavená jsem došla k autu.
Šípkovému keři jsem oznámila, že tentokrát mě nezláká,
že ještě teď mě pálí dlaně...


V chaloupce u babičky jsem si vzpomněla na svou pórkovku. Jestlipak nějaká ještě zbyla?

"Už se stejně musí dojíst, zítra už bych ti ji nedala," řekla babička.

Postavila kastrólek na plotnu a k vroucí polévce mě zavolala.

"Nandej si Janinko, já mám ruce od hub," pobídla mě.

"A neni ještě zkažená?" Optala jsem se znovu, pro jistotu.

"Neni, to by bublala!"


Koukla jsem do hrnce, ve kterém bublala vroucí polévka...

Hecla jsem se a snědla ji.
A pak že jsem srab!
***






Polévka bublá...

Rybář, co možná ani rybářem být nechtěl, tahá z vody kapra


Lávka pro lovce


Blíže neurčené železo


Motýl, oranžový jako list...

Pozdrav z Rodu

26. října 2013 v 11:24 DNES
Všechny Vás zdravím a prozatím posílám obrázek podzimu.
Současně závdavek...;)


Šplíchalova komora

23. října 2013 v 22:53 Zpovědnice
V první řadě bych dneska chtěla poděkovat všem, kteří jste mi psali reakci na článek
o Elence, který vyšel na Ženě.cz, a o kterém jsem tady psala před pár dny.
Neozval se nikdo, kdo by věděl o potřebném děťátku, zato na transparentním účtu
"Elenčiny nadace" přibyly korunky - děkuju!
Snad najdou své využití.

A taky se mi ozvalo pár maminek, které přišly o své děti. Takže jsem přečetla několik
smutných a hořkých příběhů...

Nakonec jsem byla ráda za pár dalších přírůstků do "knihy hlášek".
A za další vesměs veselé zážitky.

Objednala jsem si novou komodu přes internet.
Vybírala jsem ji dlouho a pečlivě zkoumala, nenajdu-li lepší, hezčí, praktičtější...
Když jsem byla přesvědčená, že je to ta pravá, zaplatila jsem ji a nezbývá, než čekat,
až ji přivezou.

"Těšim se na tu šuplíkovou komodu," povídám Zdeňkovi před spaním.

"Na tu Šplíchalovu komoru?"

"Co znamená kurva Šplíchalova komora?" Smála jsem se. Jak mi tohle mohl rozumět...

"To vůbec netušim. O to je to horší," usoudil Zdeněk a spal.


Ráno do krámu přišla dáma, navlékla se do kabátu a zjistila, že nemáme její velikost.
Byla zklamaná a odešla.
Po chvíli přišel chlap, za ním ona, představila ho jako svého muže a že prý chce
vidět, jaký kabát se jí líbí.

"Nemáme na paní velikost, ale moc jí slušel," předváděla jsem mu ho.

"Paní totiž sluší úplně všechno," oznámil mi hrdě, než společně ruku v ruce odešli.

Chci taky takového muže! Pomyslela jsem si.
Ten můj odchází z obchodu a domlouvá se na mě s prodavačem, jak mě odradit od kupování blbostí.
Jako tuhle, když jsem chtěla koupit samolepky, že si jimi polepím škrábance na autě.

"To je pěkná hovadina, takže to tam zase pěkně vrať," ozvalo se od kasy hromovým hlasem.

Zdeněk se smál a byl při něm!

Namísto, aby tomu drzému prodavači řekl, že jeho žena má vždycky dobré nápady a ať mi to kouká prodat.


"Když já už všechno mám!"
Lomila rukama jedna madam v obchodě, když obhlížela zimní kolekci kabátů a svetrů...


Koukala jsem na ni a ona pokračovala: "Už nemám co novýho objevit, oni pořád šijou to samý... Ta móda
se furt točí, všechno už tu bylo, všechno mám..."

Nejdřív jsem ji zařadila do depresí stižených a už ji chtěla vítat v klubu, když dodala téměř hystericky:

"To je neštěstí!"

Chtěla bych se tak nemít, že bych měla všechno.
Novým lakem na autě počínaje, perfektním životopisem, včetně dokonalého muže, nekončeje...


Když dorazila Kiki, vyprávěla mi, že cestou do práce telefonovala během řízení a zastavili ji policajti.

"Tak slečno řidičko, víte proč jsme vás zastavili?"

"No jasně, já jsem jenom potřebovala...

"... Ale o dvacet překročit rychlost...," skočili jí do řeči, když se hodlala přiznat, že potřebovala domluvit něco se ségrou.

"Tak to máme za tisíc korun," řekli jí.

Kiki souhlasila. Ona totiž nebyla namalovaná. Vysvětlila mi, že proto si nedovolila protestovat.
Musím říct, že ji chápu. Chybělo jí v tu chvíli sebevědomí. Navíc, když se nestačila ani učesat.

"Zřejmě jim to bylo sympatický, tak to zmírnili na pětset," zaradovala se Kiki v závěru příběhu.

A pak mi dala sladkosti, které prý vyhrabala v komoře.

"Ve Šplíchalově?" Zeptala jsem se s čerstvou vzpomínkou na večer.

"V naší, doma," opravila mě a rozbalila Kofilu. Vůbec ji nezajímalo, kdo je kurva Šplíchal.
Možná o to je to horší!
***

Ryby

21. října 2013 v 21:22 Zpovědnice
Přede dvěma týdny mi přišel mail, paní se představila jako redaktorka internetového portálu pro ženy
a psala, že se dostala k příběhu Elenky a ráda by o ní psala. Prý by to mohlo pomoci dalším dětem,
když zmíní naši "nadační činnost".

Z toho důvodu jsem nakonec souhlasila, protože jinak jsem si říkala - přece Elenky příběh
nikomu nedám...
Ten můžu psát jenom já! :)

Psala jsem Vám, že jsem se ten den radila se ségrama - v naší mentální poradně.
Tak to bylo o tom...
Kvůli tomu vlastně to naše fórum původně vzniklo.

Daly jsme hlavy dohromady a odpověděla jsem, že chci ten článek před zveřejněním číst.
To mi bylo slíbeno.
Poté jsem ještě jednou využila svého práva "veta" a přála si méně citací.
Původní verze zněla téměř jako rozhovor se mnou, přišlo mi to divný.
Na to, že jsem žádnej neposkytovala :)

Takže je příběh víc příběhovitý, i když mírně vyrvaný z kontextů různých údobí...

Fotky, které paní redaktorka stáhla z Elenky stránky, jsem dávno neviděla.
Přesto mi ten článek nepřišel, jako otevírání nezhojených ran.
Jen jsem na to tak koukala a říkám si, jak to, že je tu Elenky fotka? A co je to za
titulek, že CHTĚLA ŽÍT?
A ty komentáře...

Zkrátka, jako by se mě to úplně netýkalo. To dělá ta deprese, tohleto.
Člověk je za tlustým sklem a toho, co se děje kolem něj, se účastní jen nepřímo...

I když beru ty léky, které by měly dávno pomoci.
Díky nim můžu mezi lidi.

I když Zdeňkovi se někdy zdá, že bych neměla...

Byli jsme na úřadě a cestou zpátky mě napadlo, že si přikoupíme nějakou tu rostlinku do akvárka.
Z těch původních zbyly jen ohlodané stonky.

Nakonec povídám, že vezmem i nějakou tu rybku novou.

Slečna si přinesla pytlík a podle mých instrukcí lovila...

"A ještě tyhle! Taky dvě," ukázala jsem na macaté bublinky.

"Máte dost velké akvárko?" Ptala se.

"Docela jo," řekla jsem a pak jsem si všimla ryb, co ležely na dně v písku. A byly živé.

"Co je s nima?"

"Co by s nima bylo? Nic, to jsou takový ryby," vysvětlila mi prodavačka.


Koukla jsem na Zdeňka a společně jsme se shodly, že jsou hezké.

"Tak ještě nějakou?"

"Tak ještě ty, jak leží na podlaze...," poručila jsem si.

Zdeněk koulel očima - nezdál se mu ten obrat s podlahou.

Jenže slečna nám je stejně rozmluvila, a tak jsme další nebrali.
Prý jsou agresivní.
Kdo by to byl do nich řekl...

Přesunuli jsme se ke kase, kde nějaký prodavač otíral hadrem mokrý pult.

"Tyhlety si berou, jo?" Nakoukl své kolegyni do pytlíku s našimi rybami.

"Chtěj, no," odvětila mu.

"A víte, že vyrostou?" Změřil si nás pohledem.

"Jak jako?" Zeptali jsme se.

Dal ruce asi metr od sebe.
Dělal si srandu.
Ubral půl metru.

"Řikali, že maj velký akvárko," utrousila slečna, zatímco pytlík uzavírala gumičkou.

"Tak moment!" Povídám, "tak velký ho zase nemáme!"

Zdeněk byl téměř u dveří, když jsem nechala ty dvě rybky zase vysadit.
Ty s námi domů nepojedou.

"Myslela jsem, že se ptáte na velký akvárko proto, že si berem hodně ryb...," přiznala jsem.

"Ponesete je daleko?" Zeptala se, aniž by na mě reagovala.

"Ne, kousek," odpověděla jsem.


"A kdyby jo, tak co byste udělala?" Zeptala jsem se a Zdeněk opustil krám.

"Dala bych do toho sáčku kyslíkovou tabletu," řekla suše.


To já proto, že u ní člověk neví, jak ty svý otázky myslí...
Mohla třeba říct, že do pěti minut v tom chcípnou... Už by mě nepřekvapila.

Zdeňka jsem doběhla a celý zbytek dne pak čistila akvárium.

Nedělala jsem to téměř osm měsíců... Opravdu.
Vůbec jsem neměla pocit, že ty ryby jsou naše. Že jsou tady.
Přitom jsem tady nebyla já. A jsou chvíle, dokonce dny, anebo jen situace,
kdy pořád ještě nejsem.

Třeba když na Centrum.cz vidím fotku svojí holčičky s nápisem, že chtěla žít...
***




Anglický pacient a jeden opravdový

18. října 2013 v 20:55 Zpovědnice
Víte, že často vycházím z toho, že téměř všechno, co bylo, už víte...
Ráda na to navazuju.

Tak tedy: Víte, jak jsem Vám psala, že Kiki umí vytřískat z chatové aplikace jménem
Watsup (zatímco já ani nevím, jestli to píšu správně) dokonce společenskou konverzaci pro několik osob...

Založila konverzaci, která časem získala název Mentální poradna.

Přizvala mě a pak všechny další sourozence. Navíc Zdeňka a Martina.
Od té doby, kdykoliv má někdo z nás cokoliv na srdci, napíše nám o tom.

V praxi to vypadá tak, že tam všichni dohromady debatujem.
A v mezičase se vzájemně ztrapňujem. Posíláme tam fotky druhých,
kde jsou zachyceni v nějaké choulostivé situaci.

Třeba Tom, jak má na obličeji hroudy zubní pasty - s podtitulem Jak se zbavit akné,
Kiki, jak jí v krámu padá figurína a ona se ji snaží zachytit, já, jak se v práci převlékám, Zuzka, jak si
u nás v krámu zkouší šílený leopardí kabát, já, jak se mi nepodařilo zalít kávu, a tak dále.

Netušila jsem ještě, že svou zdaleka nejchoulostivější fotku později odešlu bezděky sama...


Vesměs řešíme úplné hovadiny, co Vám budu povídat.
Ale baví nás to - a to je hlavní.

Tom je z naší party nejméně hovorný. Když ho Kiki připojila ke skupině - jako posledního,
protože na něj se pro tu jeho nevýraznost často zapomíná, dlouho se neprojevil.

Dokonce ani třetí den, kdy byl náš čet v plném proudu a dokonce byly sdíleny i některé jeho
směšné fotky, neposlal ani řádku.

Kiki poslala fotku s podtitulem: Jaké Jana nosí bombarďáky!

Já se totiž nevyžívám v mini prádélku. No co...

Všichni se smáli - virtuálně, jen Toma to nechalo v klidu. Hodnej kluk.

Určitě je rád, že se může aspoň dívat, jak dovádíme, když je tak daleko (v té Anglii...).


Pak jsme plánovali silvestrovský večírek. Každoročně probíhá u mě doma, už řadu let.
Každý napsal, jestli může. Každý mohl.

A pak se objevilo upozornění, že číslo 777555233546633464.... Prostě nějaké šílené cizí
telefonní číslo, se právě připojilo ke konverzaci.

Nechápali jsme to.
Chvíli se nedělo nic a pak toto:

Jana: "Kdo jsi?"

Kiki: "Kurva, to je italský číslo! Jak se mezi nás dostal?"

Zuzka: "Třeba je to opravdový pacient a zmátl ho název Mentální poradna!"

Martin: "To je anglický pacient... Připojil jsem Tomovo anglický číslo..."

Zdeněk: "Prej anglickej pacient!"

Jana: "Prej opravdový pacient!"

Tom: "Prej Ital!"


Martin dál psal, že usoudil, že se Tom strašně dlouho neozýval. I na Toma bylo
prý to mlčení dlouhé. A pak mu došlo, že v Anglii používá vlastně jiného operátora...

Od té chvíle nás Tom zásobuje fotkami a reportážemi ze svého studijního pobytu
každou chvíli. Anglie Tomovi svědčí.
Dokonce si není jist, zda nebude mít na Silvestra lepší plán.
Než si promítat choulostivé a legrační momentky nás pěti. Se Zdeňkem. Šesti,
s Martinem. Respektive sedmi, když započítám i Dana. Anebo hrát scénky pro ostatní.
Předvádět někoho z nás... Takhle pestrý program my každoročně míváme.

A teď máme už i mentální poradnu.


To jsem zase byla nějak na dně. Zase ta moje úzkost před spaním.
Zdeněk si se mnou nevěděl rady, potřeboval už spát, ale trpělivě mě poslouchal.
A chlácholil. Do toho jsem si psala s Kiki - skrze poradnu.

Svěřila jsem se, jak mi zase je.
Kiki psala, ať na nic nečekám a zobnu si protiúzkostnou pilulku.

Nerada to zobu. Říkám si, že čím míň téhle chemie, tím líp.
Přece to překonám sama!

Jenže zkušenost mých blízkých je taková, že nepřekonám.
A oni se nevyspí.

A tak mi Kiki poručila: "Hned si ten prášek vem! A jako důkaz pošli fotku, jak si ho zapíjíš!"
Celá "poradna" čekala, jestli poslechnu.
Situace byla vážná.

Nedalo se nic dělat, bylo jich na mě moc.
Poslala jsem fotku a všichni si oddychli.

Jenže pak zaostřili na toho chudáka v pozadí a z dramatické situace se stala komická.

V dalším kroku byla fotka nahrána jako ikona naší chatující skupiny.

A pak že máme nouzi o opravdové pacienty!
***



Obrázek, ač je velice choulostivý, dávám k dobru.
Chudák v pozadí promine...

Zrcátko

16. října 2013 v 18:04 Zpovědnice
Stala se mi taková věc, a to, že mi ulétlo zpětné zrcátko z auta.
Za jízdy. Někam pryč, do tmy.

Pochopitelně ne jen tak samo od sebe...
Psala jsem totiž esemesku.

No a krátce nato, co jsem sama sebe napomenula, že by se mohlo něco stát,
zavadila jsem o nějaký sloupek nebo co.
Zrcátko se mi zaklaplo, tedy ten držák, a sklíčko najednou nebylo.

Tak jsem to nechala zaklaplý a jela dál. Mobil jsem odložila a chytla se za čelo.
Do prdele! To jsem ale kráva!

Po chvíli jsem si s radostí uvědomila, že mi není zas tak všechno jedno, jak jsem myslela.
A tak to mělo i své světlé stránky, tahle příhoda.
Nemilá.

Já mám totiž auto čerstvě servisované. Jak se říká mezi námi, automobilisty.
Neboli řidiči :)

Psala jsem Vám, že mi ho táta dával v srpnu kompletně opravit k narozeninám.
A že jsem léta jezdila s navázaným zrcátkem, co mi někdo ulomil.
No a tak jsem měla celé dva měsíce zrcátko fungl nové...

Ten chlápek ze servisu mi z toho starého zrcátka zachoval jen to sklíčko, vozím ho v autě,
kdyby něco.

A víte, jak beru ty léky, co se po nich zapomíná a nesepne to kolikrát, když by mělo...

No tak já se svěřila Martinovi, co mám zase za potíž, a že o tom zrcátku, jak uzná, nemůžu nikomu říct.
Uznal a nové mi objednal.

Balík přišel, přinesla jsem ho domů, taková krabice to byla, vycpaná polyesterem, aby zrcátko
zůstala po cestě celé, no a že mi ho Martin další den tajně opraví...
Zdeněk o tom ovšem věděl.
Proto si nedokážu vysvětlit, proč tam ta krabice ráno už nebyla.

Martin přijel, dali jsme si kávu, a pak že na to vlítneme.
Krabice nikde, tak píšu Zdeňkovi, kampak mi to zrcátko shoval...

On byl totiž ve škole, tak jsem musela trpělivě čekat na odpověď.

Než se uráčil, zřejmě tedy, než jim zazvonilo na přestávku, protože on neporušuje školní pravidla,
tak jako já ta silniční, napadlo Martina, že mohl tu krabici považovat za odpad a vyhodit ji.

"To určitě ne, věděl, že uvnitř je to zrcátko," bránila jsem svého muže.

Přesto jsme se zašli k té popelnici podívat. Jen tak, než Zdeněk odepíše, pomalu,
procházkou...

"Jestli nemáš kliku, tak to tam hodil a popelnice budou vyvežený," prohodil Martin.

Připravovala jsem se na nejhorší. Vím, jak to mám s klikou...

Došli jsme k přeplněným popelnicím a hned na vrchu byla TA KRABICE.

"Co je tohle? Neni to ono?" Sáhl pro ni Martin a začal otevírat.

"Jo, je...," nevěřila jsem svým očím.

Vytáhl zrcátko a krabici zase zahodil.

Ten ať se těší, až přijde ze školy. Zaracha dostane! Běželo mi hlavou.

Martin měl během pár minut hotovo. Zrcátko jako nové. Už se nemusím bát potkat tátu.
Anebo slepičí prdelky - mé sestry.

Před pár dny jsem kryla to inkriminované místo vlastním tělem, když se táta
pro něco stavoval. Měla jsem to pro něj právě v autě, tak jsem měla velkou kliku (!),
že pršelo, byla tma a on má pár dioptrií...


Na tohle všechno jsem při zkoušce nového zrcátka myslela, když Martin povídá:

"Můžeš mi říct, co je TOHLE?!"

V ruce držel zrcátko.

To samé, které mi přišlo poštou.
To, které mi pan ze servisu zachránil z toho starého, utrženého.
Abych ho měla v autě jako náhradní, kdyby něco.

"Jo! To mám náhradní... Kdyby něco...," blábolila jsem.

"Kdyby co? Ne třeba, kdyby to, co se stalo teď?!" Huboval mi kamarád...

"Myslíš třeba, kdyby mi Zdeněk zrcátko vyhodil?" Zkoušela jsem zmírnit svou blbost, která mě v jeho očích
nadnášela.

"Ne, myslim, kdybys zrcátko ztratila!"

V tom přišla zpráva od Zdeňka.

"Já ho vyhodil!"

"Vy jste se hledali," prohodil Martin a odjel.

Zdeněk se omlouval, prý myslel, že krabice je už prázdná.

Musel se hodně divit, že jsem v klidu. Že mu nic nevyčítám.

Protože i kdyby tu popelnici vyvezli a krabice byla nenávratně ztracena, já náhradní zrcátko měla.
A dávno. Dřív, než jsem ho potřebovala.

Otázka je, za jak dlouho by mě na to kdo upozornil.
Protože Martin by ho u mě v autě skutečně nehledal.
Nenanapadlo by ho, že jsem až tak blbá :)
***

Propad

14. října 2013 v 20:46 Zpovědnice
Nemůžu psát. Snad to brzy poleví a nezůstane mi to.
Prožívám nějaký "propad", takže s práškem proti úzkosti vstávám i uléhám, a to už dva dny.

Prohlížela jsem si Elenky videa a fotky, snědla dvě balení brambůrků a několik hodin v kuse
dřepěla na gauči. Bolí mě kostrč.
Máme nový gauč a není na celodenní vysedávání. Ačkoliv psali, že je vhodný na každonoční spaní.

Zdeněk mi napustil vanu a na jejích okrajích zapálil svíčky.
Jedna z nich nebyla čajová, ale velká voňavá.

I přesto, jakou mi dopřál pohodu, v pohodě jsem se necítila.
Bulela jsem a prožívala pocity, jako paniku a úzkost a dojem, že já nejsem já,
že můj život je film, na který koukám někde v nepohodlném křesílku studeného kina.
A že chvílemi ani nehrajou.

Říkám si, kde ta moje Elenečka je...
Pořád tatáž otázka, co mě přivádí k šílenství.

A kde je vůbec děda?

Vzpomínky mě přenesly do dětsví, kdy si nás babička s dědečkem nejvíc rozmazlovali.
Kéž bych se tam mohla vrátit. Na pohodlný gauč jejich bytu, na němž nám dědulka loupal oříšky
a učil hrát šachy.

Tehdy byl ještě život v pořádku.
Takhle jsem si to říkala a přitom bulela.
A pak jsem si vzpomněla - vždyť mám pořád ještě babičku!

Najednou jsem dostala strašnou chuť ji slyšet. Vytočila jsem ji, z té vany, telefon jsem si položila
na ucho a zavřela oči. Něco hezkého mi říkala a já jen poslouchala. Její hlas mě uklidňoval.
Vyprávěla mi, že zašívala ručníky. Na některých už byly díry, jak je má léta.
Možná jsou to ještě ty, na nichž jsme si se Zuzkou onehdá hrály na "pláž".
To jsme napustily vanu, nechaly otevřené dveře do chodby, tam rozložily ručníky - protože tam byla pláž.

Kde jsou ty časy.

Chtěla bych být jako babička. Taková nefilozofující hospodyňka.
Co život bere takový, jaký je a jak jde.
Jde dál a plno věcí je potřeba.

Já jsem ráda, když cítím potřebu "napsat blog".
***

Krtek z Myšigenu

12. října 2013 v 21:41 Zpovědnice
Usínáme, povídáme si, když v tom si všimnu stínu za oknem.
Nevyděsilo mě to, byla to kočka.

V noci na pátek hlásili příchod zimy. Ale i kdyby ne, nenechala bych ji tam.

"Pusť Sárinku...," naléhala jsem na usínajícího Zdeňka, kterému se už zvedat nechtělo.

Když jsem mu pohrozila, že kvůli němu Sára umrzne, nevydržel s nervy a zvednul se.

Už dávno se neptá, proč si to či ono nezařídím sama. Ví, že jsem líná. A taky mě trochu rozmazluje...

Jakmile otevřel okno, uslyšela jsem žuchnutí, to jak Sára seskočila na podlahu ložnice,
no a po chvíli, když už byla v obýváku, jsme slyšeli nějaké zapískání.

"Co to bylo?" Ptám se.
"Snad ne myš... Trochu to tak znělo," maloval čerta (anebo myš) na zeď Zdeněk.

Ale vzhledem k tomu, že Sára po chvilce skočila za mnou do postele, jako obvykle,
usoudili jsme, že žádnou myš nepřinesla. To by se jí totiž věnovala a na spaní by neměla
ani pomyšlení.

A tak jsme - konečně - poklidně usnuli.


"Vstávej!" Nahmatala jsem po tmě Zdeňka.

"Eeee, co je?!"

"Slyšíš to?" Vztyčila jsem prst, aby se soustředil.

Šustění a škrabkání za postelí...

"Myš," koukli jsme na sebe.

Pak jsem koukla na hodiny, bylo půl páté. Když jsme vstávali...

Došla jsem si na záchod a nechala otevřené dveře do chodby. Někdy se nezavírám,
hlavně takhle v noci.

Tentokrát se to vyplatilo.

Jak tak čurám, proběhlo chodbou cosi černého. Nějaký flek, šmouha.

"Zdeňku! Tak myš šla za mnou, ale minula koupelnu a běžela do kuchyně," hlásila jsem.

"Asi má hlad," ozvalo se spolu s blížícími se kroky.

Sešli jsme se u linky a společně sledovali, jak myš snídá ze Sáry misky.
Byla až roztomilá, jak tam tak papkala a vůbec jí nevadilo, že není vítána.
Ani zvána.

(Dolils mi ten džus?
Janičko, já ti ho tam přinesl!
Zrovna píšu o tom, jak mě hezky rozmazluješ, tak si to nepokaž...
No dobře, tak ti ho teda doleju...
No musíš si tu chválu zasloužit!)

Zpátky k situaci...

"Co s ní?" Ptal se Zdeněk.
"Musíme ji nějak odchytit, no."
"A že ta Sára si jí ani nevšimne..."
"Ona šla zas ven," oznámila jsem mu.

Bylo to na nás.
Rozhodli jsme se pro odchyt do krabice.
Myška byla zalezlá pod Sáry miskou a já chystala návnadu.
Kostičku sýra!

A pak jsme mlčky čekali, až se zase osmělí a vyleze ven.
Určitě ucítí tu myší delikatesu, vleze do krabice a bude vyhráno.
Pak už ji jen vyneseme ven a můžeme jít zase spát...

Po chvíli jsme se opravdu dočkali.
První vykoukl čumáček. Dlouhý a špičkou nosíku nahoru, čenichající do všech stran.
Bylo zřejmé, že lahůdku cítí.

Chvíli chodila podél krabice, jako náměsíčná, ale pak si to znovu namířila
k Sářině misce, postavila se na zadní, aby dosáhla a napila se mléka.
Než jsme se vzpamatovali, byla zpátky pod miskou.

Odchyt se zdál zdlouhavý a únava nás přemáhala, a tak jsme vytvořili prozatímní opatření.
Přiklopili jsme myšku i misku nákupním košíkem, který náhodou vlastníme (opravdu
jsme ho tehdy nevrátili jen omylem...) a šli jsme spát.

"Vyřešíme to později," houkl ještě směrem do kuchyně Zdeněk.

"Jídlo a pití tam má...," počítala jsem starostlivě, jestli je o ni zatím dobře postaráno
a Zdeněk se rozesmál, že jsme ji vlastně chtěli jen pohostit, takhle nad ránem.
Aby nás, jako hostitele, později u nich v Myšigenu nepomluvila.

Ulehli jsme a já si vzpomněla na to, co se o kočkách myšilovkách říká.
Že když páníčkovi přinesou myš, pak se s ním dělí o potravu.
Když dokonce myš živou, pak mu chtějí dopřát zábavu v podobě lovu. Je to pocta největší!

Se Zdeňkem jsme se ale shodli, že nás Sára asi špatně zná...
A že doufáme, že neběžela pro další.

"Hele a neni von to krtek?" Zaskočil mě Zdeněk otázkou, když jsme si ještě před spaním prohlíželi její
fotografie. (Fotografie pro Vás!)



Vzbudili jsme se v deset. No dobře, tak v půl jedenáctý... Vzpomněli jsme si, že máme
nějakou práci - ulovit snídani.

Stínu za oknem jsme si prozatím nevšímali. Přece jen nám bylo té maličké líto.
Navíc už se trochu známe...

Na první pohled vypadalo všechno stejně, jako když jsme časně z rána zhasínali.
Kočičí miska přiklopená košíkem. A myš skrývající se pod tím vším.

Měla se tu jak v klícce, nic jí nechybělo - jídlo, pití a výběh...

Jenže jak teď dál?

Pomalu jsem nadzvedla koš.

Je pod miskou a určitě celá ustrašená. Je potřeba ji nějak podebrat...

Dlouhá vysouvací krabice od bot - nosím si je z krámu, aniž by se mi hodily.
Až teď.

Celou misku jsem opatrně vsunula do krabice. Ale hodně pomalinku, aby myšinda stačila
přešlapovat. Nerada bych jí zlomila nožku nebo tak něco.

Když po pěti minutách bylo jasné, že nám už nikam nezdrhne, podala jsem krabici Zdeňkovi.

"Tak a běž!"

Beze slova odešel ze dveří. Sledovala jsem ho z okna.
Dřepl si do trávy a pomalu z krabice vyndal misku.

"Ona tam neniiiii!!!!"

Volal na mě, až se soused, co právě odemykal dům, otáčel.

To má Zdeněk obzvlášť rád, když někdo zírá, zatímco on se nachází v nějaké choulostivé situaci.
Což vypouštění myši rozhodně je. Navíc, když tam žádná myš není...

"Jak neni???" Nemohla jsem tomu věřit. Vždyť jsem ji do tý krabice osobně nabírala...

Tak takhle nás milá myš vochcala.

Jak se dostala z pod toho koše?
Jestli se nepodhrabala, jako že ne, (krtek to tedy nebyl), tak se musela
protáhnout jednou z centimetrových skulinek. Víte, jak vypadá nákupní košík...

Od té chvíle jsme ji už nespatřili.
Ale protože nám o sobě dává vědět prostřednictvím malých černých bobečků,
které nacházíme, můžeme klidně spát.
Daří se jí dobře.
***


Brzy...

10. října 2013 v 22:35 DNES
Milí čtenáři, brzy Vás pobavím článkem o tom, jak jsme si
s Kiki vybíraly pracovní oblečení.

A prozradím Vám, proč jsem u oběda, během pracovní pauzy, nedovolila Martinovi,
aby se po jídle sebral a šel.

Zatím se můžete podívat, jaké máme nové hlášky...
***

Jak jsem mohla mít svetr

10. října 2013 v 6:00 Zpovědnice
Zaparkovala jsem na rohu dvou ulic, a když jsem odcházela z auta, vyjížděl zpoza domu motorkář.
Nemohl si odpustit přednášku, a tak u mě zastavil...

"Víte, že parkujete úplně blbě?"

"Víte co?" Usmála jsem se.

Naklonil se blíž, aby dobře slyšel.

"Starejte se o sebe," řekla jsem mu zblízka do plexiskla.

"Stojíte v křižovatce," trval na svém.

"Tady parkuje normálně každej!" Neovládla jsem se.

"No to já vim!" Uznal.

"Tak proč to řikáte mně?!"

"Protože teď tu parkujete vy," argumentoval logicky, jenže jsem mu pořád viděla pouze do očí.

"Jestli se mnou chcete něco řešit, tak si sundejte tu kuklu, nejdřív," požádala jsem ho.
"Protože se prostě nebudu bavit s někym, koho nevidim...," vysvětlila jsem svou žádost, když na ni reagoval
mlčením.

"Já vás jenom upozorňuju, že stojíte nebezpečně," řekl ještě, a pak už nastartoval
a odjel. Asi se mi nechtěl ukázat...


Stařenka, co nás mezitím míjela, se stále otáčela. Asi ji zajímalo, jak u mě ten pořádkumilovník
uspěje. Teď jsem jí byla v patách, když se otočila zas a zůstala proti mně stát.

Co zas? Ať to vůbec nezkouší...
Měla jsem na jazyku ji nějak odbýt.
Začít třeba: "CO JE?!"

"Vy byste si měla vyjednat, aby vám to invalidní stání líp vyznačili," spustila vstřícným tónem,
na který jsem nebyla připravená.

"Jste hodná, ale už se nic líp vyznačovat nebude," řekla jsem jí po chvíli, kterou jsem si vzala
na rozmyšlenou, a šla jsem dál.

Co jí budu vykládat. Tolik výsledek mého rozmýšlení.
Invalidní stání. Tohle slovní spojení už se mi tak zajídá...
Stejně tam vždycky stál někdo jiný, já s tím měla jenom běhání po úřadech.
Ale je to pryč.

Doufám, že ten zakuklenec na mě nezavolá policajty.

Byla jsem tak akorát správně naladěná na terapii u své psychiatričky.
Posadila jsem se do křesla pro hosty s problémem a spustila jsem.
Vždycky je mi líp, když kýve, že všechny mé pocity a stavy jsou přiměřené situaci.
V tom vlastně spočívá ta pomoc...


Po návratu do krámu jsem vystřídala Kiki, a ta odešla na oběd.

A měla jsem hosta (s problémem). Cena se mu nelíbila.

"Těch sedm tisíc za svetr je moc. Kdybyste ubrala jednu tu nulu, tak ho beru hned. A jeden koupim i vám...,"
dal se slyšet a jeho žena ho propíchla pohledem.

Představila jsem si, že volám Kiki a ptám se jí, zda je taková sleva možná.
Jenom z legrace, protože tolik mi zase ty prášky rozum nekalí, abych mu na to skočila...
Jenže ona by to po mně chtěla opakovat a vysvětlovat tak dlouho, až by to legrační bejt přestalo...

Mohla bych si ten vtípek nechat, až přijde.
Kiki, tady máme čtrnáctset za dva svetry a hele, co mám!

Úplně vidim ten její pohled.
Musela se ho naučit od Zuzky.

Nakonec jsem situaci ukočírovala, svetr nemá on, ani já, a jeho hlášce jsme se s Kiki
zasmály. Stejně se ale domnívám, že se domnívá, že bych toho byla schopná. Kdyby
mi nenabízel zrovna svetr...

Jako líto mi ho bylo, ale vocať pocať.
Možná kdyby neměl ten klobouk tolik do čela...
***

Tři sestry

9. října 2013 v 6:00 Zpovědnice
Psalo mi několik z Vás strašně pěkný věci.
Teď myslím jinam, než do komentů, kam ovšem jakbysmet.
Do "zprávy autorovi" jste taky psali. Oslovil Vás Elenečky příběh a chtěli jste jí taky přát...
Moc Vám všem za to děkuju.

Přišla mi ale i zpráva docela odlišná od těch ostatních a já si nevěděla rady s reakcí.

Psala jsem Kiki, ať na to koukne a poradí mi.

Kiki přivolala na pomoc Zuzku.
V chatovací aplikaci našich telefonů založila společnou diskuzi nás tří.
Pojmenovala ji "sestřičky" a já dopnila o společnou fotografii.
Časově vytížená Zuzka nad námi kroutila očima, jestli už bychom mohly
přejít k věci, ale my si na tyhle formalitky potrpíme.
Pokud nejsou nutné...

Jako vždy jsme problém vyřešily, bylo mi porazeno a debatu jsme ukončily.

Zuzka nemá ve zvyku přát dobrou noc způsobem, že by to popřála touto frází.
Od malička mě tím štvala, že mi neodpověděla buď vůbec, anebo jen DOBROU.
Naléhala jsem vždycky, ať to řekne celý, ale marně.

A když už jsem z ní něco takového vypáčila, tak běda, jak jsme se pak ještě daly
znovu do řeči. Podruhé už nepřála vůbec. Zásadně.

"Už jsem to řekla!" Řekla nanejvýš...

A Kiki, jelikož Zuzce to zůstalo, má s ní stejnou zkušenost a taky jí to strašně štve.

Proto jsme jednou tolik času v závěru naší společné diskuze strávily právě přesvědčováním
naší sestry, aby TO ŘEKLA CELÝ.

Dobrou problém nebyl. To už poslední dobou v pohodě přeje.
Asi to v ní dozrálo s věkem.

Mohla by být zajímavá otázka, anebo spíš odpověď na ni, proč to s věkem nedozrálo
v nás a stále na té frázi trváme...

Holt od ní ano.
Protože to nechce říct!!!

Když se to povedlo, mohla jsem se jít konečně sprchovat. Už bylo pozdě.

Jenže když jsem před spaním mrkla zase na telefon, zjistila jsem,
že holky se baví dál...


"Četla jsem dnešní článek na blogu... Že tys jí ten prsten koupila proto, aby o tobě psala?!"

"Nene! Mě nenapadlo, že o tom bude hned psát!"

"Jen aby... Ale kurva, co ta vysušená ruka na tý fotce?"

"Viď! Taky jsem si hned řikala, že si ji mohla kurva aspoň pro tu fotku namazat..."


"EHM!!!" vstoupila jsem svým sestrám do debaty.

A hned jsme se zasmály vtipu, o čem se baví tři kamarádky, když se všechny sejdou. Že o ničem, protože se sešly všechny...


Zuzka poslala smajlíka, Kiki otazník.
Došlo jí to později, ale já přiznala, že i mně to v první chvíli trvalo, než jsem pochopila pointu toho
fóru, který jsem kdesi četla.
Ovšem v momentě, kdy jsem jim ho tlumočila, jsem ho už chápala...

A pak jsme se znovu loučily a žádná nechtěla opustit konverzaci první.
Byly jsme jako ti povedení rádcové císaře Rudolfa v Pekařově císaři, co si smluvili hodinu
a zavřeli za sebou dveře. Znovu je otevřeli už jenom dva se slovy: A co kdybychom se my sešli už v půl!

Další přání dobré noci jsme ze Zuzky nevyloudily,
a tak jsme se nakonec rozumně dohodly, že se jde už ale opravdu spát.
Vypnula jsem to a ony taky.

"Haló?"

"Co tu děláš!?" Zeptala jsem se Zuzky, když po pár minutách z ničeho nic napsala.

"Napadlo mě, že jsme mohly zdrbnout Kiki...," odvětila.

"Co že!" Ozvala se Kiki...

Rozloučily jsme se znova.
Znova rozumně. Prostě jsme to vyply.

A celou noc jsem od té chvíle nezaznamenala už žádný chat...
***


Prstýnek

8. října 2013 v 6:00 Zpovědnice
Jedno odpoledne, není to tak dlouho, mi Kiki ukazovala na webu nějaké šperky.
Vybírala, jaký zásnubní prsten by se jí líbil.
Šaty už máme za sebou...

Načítala se spousta krásných šperků, různé prstýnky, od těch s drahými kameny,
po ty prosté, aspoň na pohled.

A jeden z takových mě zaujal. Takový skoro rytířský, jak z dávné doby, pevná stříbrná růže,
no a na ní, jako by někdo z dálky hodil zlatý kroužek a náhodou se trefil.
On tam nějakým zázrakem drží a už nejde sundat.

Připomněl mi ten prstýnek moje pouto s Elenkou. Ona je ten zlatý kroužek a já ta růže,
co ho vlastně ani nedrží, přesto pořád má.

Svěřila jsem své dojmy z toho šperku Kiki, ale ona řekla, že jí se líbí jinej...
Nasadila svou povrchní tvář a ukázala mi zásnubák všech zásnubáků. S deseti diamanty,
jestli dobře počítala.

Odeslala ho mailem své kamarádce.
Která je tak trochu lepší kamarádkou jejího Dana.
Ale to je jen náhoda.


Výročí Elenky narozenin jsem celé proseděla na gauči. Sledovala jsem pohádky,
psala a taky trochu bulela.
I pokojíček jsem otevřela, kdyby si třeba chtěla jít pohrát...

A když jsem pocítila známý pocit, vedoucí k zešílení a naprostému propadu někam hluboko
do nejhlubších hlubin člověčího žalu, zavolala jsem Zdeňkovi.
Poradil mi vzít si prášek na uklidnění a to pomohlo. Taky mi poradil, abych už další pohádku
Elence nepouštěla a pokojíček, abych zavřela.

Ještě jsem odtamtud stačila vynést knihu, její oblíbenou. A na oblíbené stránce otevřít
u fotek, před nimiž hoří plamínek svíčky.
Už sedm měcíců.

A kdykoliv přijde "výročí", otevíráme knížky a pakl s dývky, pokládáme tam oblíbené hračky,
anebo třeba jejich části, které sem tam nacházíme někde zapadlé. Ještě stále.
Nedávno jsem šoupala gaučem a pod ním bylo nejvíc pokladů.

Malý hrneček pro malé nemocniční pacienty, injekční stříkačka pro malé nemocniční pacienty,
část fonendoskopu pro malé nemocniční pacienty, (Elenka byla vytížená paní doktorka), a taky
nočník a knížka - pro malé nemocniční pacienty.
Měla ve zvyku, nosit si hračky k televizi. Potají jsme jí je zase odnášeli.
Dneska i to nás mrzí.


"Někdo zvoní," řekla jsem Zdeňkovi a ukončili jsme SOS hovor.

Byla to Kiki.
Vešla do obýváku (v botech, což ale v současnosti vůbec nevadí, jestli to kdy vadilo...), a řekla mi,
ať zavřu oči, že má pro mě dárek.

Taky řekla, že "tady je to strašně smutný, že se nezdrží".

Měla jsem nastavit ruce, ale dlaněmi k podlaze.

"Nebojíš se, že tě přes ně majznu?"

"No, napadlo mě to. Že vytáhneš ukazovátko a uslyšim KOALY NEPRODÁVÁME!"


Než jsme se dosmály, rvala mi prst.

Nešlo to, ale nakonec se podařilo - byl to TEN PRSTEN!

Prý pro Elenku k narozeninám.
Zatím ho smím nosit já, protože jsem s ní prý spojená.

"A už ji přiveď zpátky," pošeptala mi se slzami v očích, když jsme se objaly.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ona mi vážně sehnala tenhle prstýnek!
A to bych řekla, že má obdivná slova o něm, dávno pustila z hlavy.
Jenom se tak tvářila...

O to víc mě překvapila a už ho nesundám.
Ani kdyby to šlo...

Děkuju své úžasné sestřičce Kikince za tak krásný dárek,
který smím Elence opatrovat, než jí ho jednou předám.




***

Všechno nejlepší! Ať jsi kdekoliv...

7. října 2013 v 13:32 Zpovědnice
Dnes je to rok, co jsme doma chystali velkolepou oslavu pro naši Elenečku. Byly jí tři. Jenom tři.
A naštěstí to vyšlo, že ten den, toho jejího sedmého, netrávila v nemocnici. Byla v ní předtím i
potom, čekalo nás listopadové seznámení s Péťou a pak ještě krásné Vánoce. A pár posledních
radostí. Koulovačka, sáňkování, večerní návštěva zamčeného hřiště, kdy jsme zjistily, co se děje
venku za tmy...

Ale dneska vzpomínáme na ty narozeniny. Jídlo, dárky, to už mi splývá. Obojího bylo dost, pro
nás bylo důležité, že jsme doma a že pozvání přijal vzácný host.
Elenky nejlepší kamarádka. Jednou Vám povím, jak tohle přátelství vzniklo. Spontánně, krásně.


Elenečka se probudila po odpoledním spánku a byla ještě nerozkoukaná, když jsem jí připomínala,
kdo za chvíli zazvoní. Souhlasila, že se krásně obleče. Přijely tety Zuzanka (Zuaka) a Kiki.
Vezly plno dárků a dalších dobrůtek.

A potom už před domem zastavil taxík a z něj vystoupila ona.
Nesla velkou krabici převázanou mašlí a překrásný dort od jejího oblíbeného cukráře.
Elenka si ji prohlížela a nebyla schopná slova.
Tehdy poprvé jsem ji viděla stydlivě se uculovat. Takový výraz v její tváři jsem ještě neznala.
Umačkala bych ji, o to víc teď, kdybych se tam mohla vrátit.
Ale kam? Sedím na tomtéž místě, kde loni...


Z televize hrály její písničky z koncertů a Elenka se ani nehla. Nepředvedla, jak obvykle tančí.
A když jsme jí přály, stále koukala ke stolu, kde seděla ta královna jejího nemocného srdíčka.

Když si na její přítomnost trochu zvykla, začala si prohlížet dárečky.
Pojídala maliny a borůvky, pořád ji vidím, jak napichuje malinu na prst a strká do pusy.
Hrála si s tetami a vím, že jí bylo dobře.

A dneska je jí, doufám, taky tak.
Od rána pouštíme pohádky. Její oblíbené.
Melichara, Duchy, Koloběžku, Koralínu...

Dáda psala, že během včerejšího vystoupení měla pocit, že Elenka tam je.
Tak snad dneska je doma, když se slaví ty její čtvrté...
Jestli sedí vedle mě na gauči, anebo létá někde po hřištích či koncertech... Chtěla bych jí popřát všechno nejlepší.
***
















A tuhle fotku ještě nikdo neviděl... Děkujeme téhle skvělé ženě.


Elence všechno nejlepší! Ať je kdekoliv.
Máma
***

Prázdný den

6. října 2013 v 20:33 DNES
Brzy Vám budu vyprávět o tom, co bylo před rokem. Přesně před rokem.
Čím jsme žili. Co jsme slavili. A kdo přijel na mejdan...





Kiki s Jůlií

Jak se do systému volá...

3. října 2013 v 23:21 Pojednání
"Víš, co mě teď napadlo? Že jak je svět zlej, lidi jsou většinou zlý, tak kdybychom byli všichni potrestaní ohluchnutím.
Celý lidstvo. A starali by se o nás hluchoněmí. To mě teď napadlo!:)"

Tohle je přepis esemesky, kterou jsem dostala včera v jedenáct večer od Kiki.

Není běžné, aby ona nějak filozofovala, anebo že by dávala najevo, že ji tíží nějaký světabol.
A tak mě tahle její úvaha vyvedla z míry.
Nevěděla jsem, jestli s tím chce pomoct, anebo je to jen sonda do jejích usínacích pocitů,
kterými se mě rozhodla pobavit, či snad postrašit na noc...

Říkala jsem si, že jí taky pěkně hrabe. Ale někde v podvědomí se mi to uložilo a žilo svým životem.
Což znamená, že to bylo tajně zpracováno, aby mi příštího podvečera dal můj mozek vědět, že
ta Kiki myšlenka má hloubku.

Za trest ohluchnout. A ti, kteří už hluší jsou, by byli v klidu. Pomohli by nám.
Už jen představa, že celé lidské pokolení neslyší.
Co by se všechno změnilo a jak rychle!

Teď je neslyšících "pár" a jako by nebyli. Ale kdyby se hluchota týkala každého z nás...


Volal mi Martin, aby mi oznámil, na co přišel on.
Vzbudil se s pocitem, že chce miminko. Akorát, že nemá partnerku.
Dosud se vždycky vyjadřoval opačně.
Dítě nikdy! Nejsem ten typ, nevěřím ženám, svět není dobré místo,
kam dítě přivést (ačkoliv jsme zatím slyšící), a tak dále.

Tom volal našim z Anglie, aby se zeptal, v jakém pořadí se obalujou řízky.

A mně volala paní z Billa klubu... Asi vedoucí.
Chtěla jsem ji odmítnout, že nemám čas, ale potřebovala se mnou mluvit nutně.
Prý tedy zavolá později...

"Nechci!"
"Tak nemáte čas nebo nechcete!"
"Nechci tomu hovoru věnovat čas!"
"Ale nevíte, co důležitého vám chci!"
"FAJN! Tak povídejte...," vzdala jsem to.

Vyprávěla mi o nějaké kreditce od banky, s níž jsou ve spolupráci.
Kdykoliv tou kreditkou zaplatím, a to nejen v Bille, přičtou se mi na ni nějaké
body. A může mi to vynést až pětisetkorunovou slevu na nákup v Bille.

Pak se začala dotazovat na osobní data. Jak dlouho jsem zaměstnaná u jednoho
zaměstnavatele, bylo jednou ze tří otázek.

Nakonec mi sdělila, že systém mě bohužel nevyhodnotil jako vhodnou adeptku
k získání téhle výhodné karty..

Rozesmála jsem se: "Z toho si nic nedělejte, já ji stejně nechci!"

Jo, Billa klub. Možná jsem Vám ani neřekla, že jsem už pár měsíců členem...

To tam měli moje oblíbené sušenky v akci. Za polovic pro členy.
A já si jich, jako vždy, nabrala několik a šla platit.
Pokladní mi ale řekla: "Tak ale Billa kartu!"
"Nemám!"
"Ale tahle akce je jenom pro členy...," oznámila mi, jako by nikdo jiný ty sušenky koupit nemoh´.

Stalo se to, že jsem neměla slov.
Ona mě úplně rozčílila. Chtěla jsem jí říct, že ty sušenky nekupuju proto, že jsou právě ve slevě,
ale proto, že mi chutnají a že do toho jejich klubu nikdy nevstoupím!

Jenže ona využila momentu mého překvapení a vytáhla zpod kasy přihlášku.
Dokonce tužku mi půjčila a pobídla mě, ať si to vyplním, protože je úplná blbost platit víc.

A tak jsem vstoupila.

Ale jsem jenom podřadný člen, podle systému.

Vždycky mě zajímalo, co je to ten systém.
Něco, co všechno rozklíčuje?
Jáchymův stroj?

Představuju si, jak Tom do systému hodí řízky a systém mu je vrátí obalené.
Jak Martin do systému...

A když nejen Kiki, ale i systém usoudí, že jsme zralí na trest, tak nás ohluší.
A oněmí. To jde ruku v ruce.
Jako my půjdem ruku v ruce s dávno hluchými.

Jak tohle tu Kiki napadlo...
***